Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Takže tu máme závěrečnou část kapitoly, kterou jsem nechtěla rozdělit… ;)

Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.

Rozhostilo se bolestné ticho. A Remus čekal.

Bože, byl unavený. Nedostatek spánku a šílené napětí, které mu rozechvívalo kosti vzhledem k příliš blízkému východu měsíce, mu ukradly i ten zbytek sil, co měl – byl si jistý, že jen adrenalin a čistá zatracená tvrdohlavost mu zabránily padnout na místě. A únava se zdesetinásobila, když v hrozném očekávání zíral na Tonksovou, až se jí znechucením zkroutí rysy. Čekal, až jí v očích zaplane odmítnutí a ona se od něj v hrůze odtáhne, což by udělala každá normální čarodějka nebo kouzelník.

Ne však ona.

S pozvednutým jedním obočím mírně naklonila hlavu. Pak natáhla prsty a sevřela jeho.

„Já přece vím,“ prohodila tiše. „Nevzpomínáš?“

Ona… co? Nad výrazem jeho tváře se musela zasmát, ačkoliv ne pobaveně, ani chladně, ale prostě jen zasmát. „Remusi, byla jsem tam, když Daniel Arden vydal své prohlášení.“

Remus téměř zapomněl na Fenrise – ten den na Úrovni klientů se zdál věky vzdálený. „Ale to nic nebylo,“ trval na svém. Nechápe, nemůže pochopit… „To bylo to nejmírnější, čemu jsem čelil, pokud to vůbec bylo skutečné zdivočení…“

„Ne jako napadení Pošuka v roce osmdesát jedna? Nebo skoro zdivočení, když Kane napadl Bradavice?“ Nejvíce Remuse šokovala ta strohost, se kterou vyjmenovávala jeho největší tajemství. „Jak jsem řekla, Remusi. Vím. Poté, co jsme nahlásili události na Úrovni klientů, si mě Brumbál vzal stranou a řekl mi o tom. Měl pocit, že potřebuju vědět, proč jsi na to tak citlivý.“

Chvíli trvalo, než pochopil realitu toho odhalení. Brumbál jí to řekl? Brumbál jí prostě prozradil moje největší tajemství, jako by to nic nebylo, jakoby…

Řekl jí to. Řekl jí to, než…

„Ty to víš?“ Trochu se zajíkl, srdce najednou nevědělo, jestli se rychle rozběhnout, nebo docela zastavit. „Vědělas a stejně…“

„Se do tebe zamilovala?“ Tonksová se zatvářila podrážděně. „Kolikrát to chceš ještě slyšet? Mně na tom nezáleží, Remusi.“

Opakovaně zavrtěl hlavou, aby si projasnil mysl, protože v jeho těle se opět ozval hrozící měsíc. „Ale mělo by,“ odsekl roztřeseně v důsledku kombinace šoku a nevíry. „Protože mně na tom záleží. A Brumbál – neměl na to právo, to já se měl rozhodnout, jestli ti to říct…“

Tonksová jen zlehka pokrčila rameny. „No, řekl a já ho vyslechla, takže s tím už moc nenaděláme. Mám toho chlapa ráda jako dědečka, ale opravdu rád zasahuje.“

Remus potřeboval chvíli, aby se nadechl, naplnil plíce drahocenným vzduchem, zatímco potlačoval zběsilý tlukot srdce. Bože, už se to blíží… „Stejně…“ vykoktal. „Neměl…“

„Pro smilování boží!“ odsekla Tonksová. „Brumbál tady není ta sporná otázka! Remusi, věříš mi?“

„Co to má co dělat s…“

Zase jej přerušila. „Věříš mi?“

„Ano! Ale…“

„Tak proč je pro tebe tak důležité, co jsem už věděla?“ Sevřela mu ruce téměř jako svěrákem. „Prostá odpověď – nezáleží. A proč by mělo záležet, když už jsem ti řekla, že se o to nestarám? Opět – nemělo. Je mi jedno, jestli jsi lezl po čtyřech a vyl na měsíc! Pořád jsi…“

„Vlkodlak!“ Remus zprudka vytrhl ruce z jejích. Žilami mu opět bouřil vztek nad jejími donebevolajícími, pošetilými předpoklady. „Jsem vlkodlak, vlkodlak, který zdivočel, který může zdivočet znovu! Chápeš vůbec, co to znamená?“ Nedal jí příležitost odpovědět, neodvážil se, protože poslední minuty, které mu na vysvětlení všeho zbývaly, rychle ubíhaly. „Znamená to, že se na tebe kdykoliv můžu vrhnout, můžu tě zabít, můžu tě roztrhat jen pro zábavu! Znamená to, že se stanu monstrem, se kterým bojuju celý život! Znamená to, že budu Kanem!“

„Ne!“ vyrazila. „Nikdy bys takový nemohl být!“

Hlas se mu temně zachvěl. „Pak mě neznáš.“

„Začínám si myslet, že tě znám líp než ty sám. Říkáš to, jako by to bylo nevyhnutelné!“ chrlila na něj Tonksová svá slova naplněná zuřivou vášní. „Jako bys skoro čekal, že vlk vyhraje!“ Hlas ztišila do šepotu sice tlumeného, ale důrazného a silného. „Jsi mnohem silnější, Remusi. Jsi ten nejsilnější muž, co znám.“

Jak si tohle může myslet? Jak může být tak naivní?

„Nejsem. Toto je realita, Tonksová, může se to stát, může se to stát dnes v noci…“

„Já vím.“ Způsobilo mu téměř šok, když jej opět vzala za ruku a vážně se mu podívala do očí. Jejich zuřivá hádka vyprchala do jakési stísněné odevzdanosti, a nevyhnutelná změna byla tak blízko. „Myslela jsem vážně, co jsem řekla tam nahoře. Pokud k tomu dojde, Remusi, vím, že bys byl raději mrtvý než zdivočelý.“ Prsty se jí chvěly. „A já budu ta, která na splnění tvého přání dohlédne.“

Téměř to viděl. Téměř viděl výraz její tváře, tu hrůzu v očích, když…

„Ne,“ reagoval ostře. „Ne, Tonksová. Nemůžu ti to dovolit, copak to nechápeš? Říkáš, že mě znáš, ale i já znám tebe! Zbytek života by sis to vyčítala!“ Sklonil hlavu a pohledem přešel od spojených rukou ke střepům a lektvarům na zemi mezi nimi. „A ani po tobě nemůžu chtít, abys to udělala. Jak bych mohl tvrdit, že tě miluju, a pak tě odsoudit k takové bolesti?“

„Remusi…“ Slyšel v jejím hlase protesty, vzrůstající vlnu dobře míněných lží o tom, že ví, že je to nutné, že si to odpustí. Přerušil ji dřív, než mohla atmosféru naplnit zahořklost.

„Vlk tu ale pořád bude, Tonksová,“ prohlásil tlumeně, ale naléhavě. Oči namířil ke stropu, aby unikl nevyhnutelné bolesti v jejím pohledu. „I teď je skoro tady. Měla bys být s někým celistvým, někým mnohem mladším a lepším než já. S normálním chlapem, který se o tebe postará, který ti může zajistit dlouhý život a domov, aniž bys měla vyhlídku na to, že ho budeš muset zabít, až se změní ve zdivočelého šílence…“

„Pro lásku Merlinovu!“ Prsty mu stiskla bradu a přitáhla mu obličej, aby čelil jejím neúprosným očím. „Kolikrát ještě? Je mi to jedno. Jak mi můžeš slibovat, že hodný, normální chlap nespadne z koštěte, nebo nevyhodí do vzduchu kotlík a sebe nerozptýlí po okolí? Každý může umřít, Remusi! Nic v životě není jisté! Ale jedno jisté je – normální chlap nemůže být Remusem Lupinem.“ Oči jí zjihly. „Na tobě není nic normálního, Remusi, a já bych to ani jinak nechtěla. Ano, dobře, jsi vlkodlakem – ale být vlkodlakem z tebe dělá, co jsi. A jsi dobrý člověk.“ Vypořádávala se s ním téměř agresivně. „A jestli si mám vybrat mezi tvojí silou nebo útěkem před vlkem, pokaždé budu věřit tobě.“

Zíral na ni, zíral na odhodlané zamračení, které zvrásnilo její jinak příjemné rysy. Uvědomoval si, že se jej jemně dotýká na bradě a zlehka ji hladí. A pochopil.

Myslí to vážně. Drahý Merline, myslí to vážně…

V tom je ten problém.

Všechny jeho důvody, všechny jeho výmluvy – všechny byly skutečnými a právoplatnými obavami jeho duše, kdykoliv se odvážil přemýšlet o budoucnosti v její náruči. Ale teď se dotkla hlubších, dotkla se okrajů nejhlubších obav, jeho konečných, nevyvratitelných pochyb, a bezděky se pokusila je vyvrátit. Ale bylo by třeba víc, mnohem víc, aby vytlačila ten jediný ryzí důvod, proč nemůže Nymfadoře Tonksové dovolit, aby na něj vyplýtvala svůj život.

K vlastnímu úžasu zjistil, že chce, aby to zkusila.

Jsem tak slabý. A to je jen další důvod, proč bych jí neměl nechat…

Ale chci jí to říct. Merline, chci jí to říct.

„Neměla bys mi věřit.“ Ta slova se vyplížila váhavě, nejistě, ale zřetelně. „Protože ne vlka se děsím, Tonksová. Ne myšlenky, že bych tě mohl zranit.“ Zhluboka se nadechl a zklidnil dech, zatímco se připravoval na to konečné přiznání, jediný poslední fakt, který by měla vědět. „Jde o to, že pro tebe prostě nejsem dost dobrý.“

Okamžitě poznal, že nepochopila úplnost toho, co se jí snaží přiznat. „Být vlkodlakem neznamená…“

„Ne.“ Už zase ji přerušil. Nedokázal čelit představě, že by v tom nepochopení pokračovala. „Nemluvím o svém vlkodlactví. Mluvím o tom, jaký jsem člověk. Nejsem dost dobrý. Zdaleka ne.“

Ticho ohlušovalo. Její nevěřící upřený pohled se propaloval do jeho duše.

„To je ono?“ zeptala se nakonec tlumeně a pochybovačně. „Merline, to je ono, že? To proto mě odstrkuješ. Nejde o tvého vlka nebo věk nebo všechny ty výmluvy, co jsi přetřásal.“ Málem se odvážila usmát, když se jí ve tváři odrazilo pochopení. „Je to nejistota.“

Takto jedním slovem vyjádřené nejniternější a nejhlubší obavy Remuse poněkud pokořovaly, ale byl příliš rozptýlený, aby si dovolil v tom vrtat. „Je to trochu víc než jen toto,“ začal protestovat. „Je to…“

„Ale ne.“ Zbytek Remusovy věty efektivně utnul nečekaný stisk jejích prstů na bradě. „Nedovolím, abys to zase komplikoval, ne když se někam dostáváme.“ Chvíli si jej zamyšleně měřila. „Věříš mi?“ zeptala se najednou.

Remus se zamračil. „Neprocházeli jsme to už?“

Tonksová si povzdechla. „Sakra, prostě odpověz, Lupine.“

„Dobře. Samozřejmě věřím. Ale co to s tím má co dělat?“

Nato se usmála, rozpustile a tajnůstkářsky, konečně s oním obvyklým jiskřením. „A věříš mému úsudku?“

Remuse přepadlo nepříjemné tušení, kam toto míří. „Ano,“ přiznal obezřetně. „Ale…“

Prsty jej plácla po rtech, aby zmlkl. „Takže věříš mému názoru na lidi?“

Ten pocit zesílil. „Tonksová…“

Ale bystrozorka byla odhodlaná vtlouct to do něj. „No, podle mého názoru je Remus Lupin báječný chlap, a jestli něco, tak já si nezasloužím jeho.“ Významně zvedla obočí. „Takže. Chceš mi říct, že už mému úsudku nevěříš?“

Byla to bezvýchodná situace. „Jsi zaujatá.“

Jen se ušklíbla. „Samozřejmě že ano. Ale nenapadlo tě, že jsem zaujatá z nějakého důvodu? Zaujatost nepřichází jen tak z ničeho, víš.“

Zavrtěl hlavou. „Tonksová…“

Jemný stisk jejích prstů jej opět umlčel. „Miluju tě,“ řekla mu tiše. „A ty miluješ mě. Není třeba se bát.“

Slyšel, jak mu v uších tepe srdce, krev mu pumpuje tělem a ve zběsilém, šíleném tepu se jím prohání. Svět kolem se scvrknul do nevýznamného bodu a on mohl vidět jen ji.

Tmavé oči zářily. Srdcovitý obličej blízko, tak blízko jeho.

„Můžu tě zranit,“ zachraptěl šeptem.

Pousmála se a ještě přiblížila. „Je mi to jedno.“

Na rtech cítil její dech, který jej na kůži hladil. „Mohl bych ti bolestivě ublížit…“

Oči se jí se zachvěním zavřely, ale přesto cítil její pohled. „Je mi to jedno.“

Přejela mu rty po jeho a i on zavřel oči. „Nemyslím, že si tě kdy zasloužím.“

„Klidně si to mysli, jestli chceš.“ Ta slova spíš cítil, než slyšel. Cítil tvar každého z nich, zatímco škádlila jeho rty. „Ale je mi to fuk.“

A pak nebylo nic než ona.

Nikdy nepoznal, že je možné toho tolik cítit. Její rty na jeho, její polibek, jejich polibek, její ruce v jeho vlasech, vískající, hladící, jeho ruce přejíždějící podél jejího pasu, zatímco se k němu tiskne. A pak, najednou se polibek prohloubil a všechny náznaky racionality vyprchaly.

Remus nedokázal odhadnout, jak dlouho strávil ve světě zvaném Nymfadora. Ale nějak na tom nezáleželo.

Ale nakonec, nevyhnutelně, se o slovo zase přihlásil skutečný svět. Remusovi se vrátilo uvědomění, mrazení a chvění těla tak blízko úplňku, tíha a vyčerpání, díky kterým balancoval na hraně, křupání skla pod nohama a najednou její rty zmizely a do něj se bořily tmavé oči, ztracené a zároveň naplněné.

Najednou věděl. Oba věděli.

Je tak blízko. Příliš blízko. Měsíc…

„Musíš jít,“ zašeptal.

„Vím,“ vydechla. „Ale vůbec nic to neulehčuje.“

Zavrtěl hlavou. „Tonksová…“

Téměř zoufale se usmála a odstoupila z jeho náručí. Oči se jí zaleskly. „Měl bys noc raději přežít, Remusi Lupine,“ prohlásila roztřeseně. „Protože jestli ne, zabiju tě.“

Skutečně se dokázal zasmát. „Budu to mít na mysli.“

Poznal, že bojuje se slzami, její emocionální rozvaha se otřásala přívalem jejich vzájemné vášně. „Budu hned nahoře,“ kývla k výtahové šachtě. „Neopustím tě.“

Tuto porážku přijal vyčerpaně. „Stejně je pozdě, abys odsud vypadla,“ přiznal s povzdechem. „Ale buď opatrná. Jestli umřeš, tak taky nebudu příliš shovívavý.“

Tonksová se rozechvěle zasmála. „Představ si, že bychom umřeli oba. Následky by byly…“

„Profesore Lupine! Tonksová! Tady!“

Remusovi pokleslo srdce. Bože ne! Měl být pryč, proč není pryč?

Podle výrazu Tonksové poznal, že její reakce byla stejná. „Harry!“ zařvala vztekle a hnala se k výtahové šachtě. Sotva udržela rovnováhu, když skončila v měkkém povrchu, který tu zůstal po jejich příchodu. „Co tu sakra děláš…“

„Mám vlkodlačí!“ Remus vytřeštil oči a šokovaná Tonksová zalapala po dechu – jen chvilku potřeboval, aby se přiřítil k jejímu boku a upřel zrak na tmavou, střapatou hlavu, která na ně shlížela z horního patra s výrazem čirého vítězství. „Ta láhev, co měl ten Smrtijed – to bylo ono!“

Jakkoliv byl Remus v pokušení toto prohlášení radostně přijmout, věděl, že má důležitější věci na práci. „Jsi si jistý, že je to…“

„Vím, jak smrdí!“ trval si na svém Harry netrpělivě. „A ta lahvička vypadá přesně tak, jak ji Zelia popsala. Uviděl jsem ji, když jsem chtěl zapečetit tu místnost se Smrtijedy, a tak jsem ji přivolal Acciem! Tak pojďte!“ O bok šachty pláclo lano. „Nemáme moc času!“

To bylo nesporné, ale jestli se Harry mýlí, jestli to není vlkodlačí a on se přemění na chodbě…

„Hoď ji dolů!“ zařval Remus. „Hoď mi ji!“

„Ale…“

„Udělej to!“ zavelela Tonksová tak hlasitě, že málem rozechvěla zdi. Harryho tvář ve stínu se zatvářila nerozhodně – ale naštěstí nakonec natáhl ruku do šachty a po napočítání do tří ji pustil.

Remus ji snadno chytil. Otočil ji v ruce a téměř nevěřícně se zadíval na malý symbol vlčí hlavy. Od lahviček v laboratoři ji odlišovalo jen to, že byla vcelku. Popadl zátku, otevřel ji a pořádně si přičichl.

Málem se zalknul. Ten pach byl příšerný. Vlkodlačí!

Nikdy ve svém životě si tak rád nepřičichl k tak nechutnému smradu.

„Je to on?“ zašeptala Tonksová. A on se usmál.

„Ano,“ odpověděl prostě. Připravil se, zvedl lahvičku a na jeden zátah vypil obsah.

A pak přišla téměř okamžitá změna.

Se zavytím ozývajícím se v tichu jeho mysli vlk ustoupil, kňučel a s naříkáním se stahoval zpět do nejhlubšího zákoutí, kde nemůže škodit. Ten instinkt, který jej mořil, ta touha lovit, zabíjet, bojovat, kousat, vše vyprchalo a ta část, která byla Remusem, konečně získala vše potřebné, aby převzala velení. Divoké touhy vlkodlaka okamžitě zmizely nahrazené lidskostí muže.

Cítil mysl tak čistou a svěží, tak báječně jeho. Nicméně tělo zbavené energie a síly vlkodlačí mysli bylo méně než perfektní.

Zbytek jeho energie zmizel jako pára nad hrncem.

Téměř se zhroutil. Jen rychlé reflexy Tonksové jej udržely ve vzpřímené poloze, zatímco jeho hubeným tělem otřásalo chvění a mrazení, které rozklepalo kosti a do žil vehnalo žár. Cítil se slabý, bylo mu zle, nevyspání posledních dvou dnů v kombinaci s vlastním stresem a poklesem adrenalinu ho zlomilo. Vzdáleně si uvědomoval, že na něj Tonksová křičí, že jej cosi nadneslo, zvedlo a jako s pírkem s ním zamířilo nahoru, kde se opět vynořila zelenooká tvář zírající na něj v hrůze.  Slyšel mumlání – byl to jed? Zmýlil jsem se? – a vyhýbavou odpověď Tonksové o vyčerpání. Pak nějaký hlas vykřikl: „Mobilicorpus!“ a on opět plul, strkán dvěma páry rukou rychle chodbou, ve které se občas zableskly šedé zdi.

Třas intenzivněl. Změna byla blízko, tak blízko…

Nato se otevřel prostor, padací dveře pod židlí. Zaslechl další zamumlání, další kouzla, ruce se mu přitiskly a kouzlem spojily kolem tyče, která jen před chvílí byla žebříkem, a pak padal, hnal se dolů, až mu vzduch v uších pískal. Vzápětí přišla opět měkkost jako polštář nebo houba a odněkud zaslechl známé, ale nekonečně daleké výkřiky – „To je profesor Lupin! Rone, rychle! Musíme mu pomoct!“ – a další hlas – „Ne! Je moc pozdě, vrať se!“ – a pak na něj shlížely dvě nové tváře, jedna se zrzavými vlasy a pihami a druhá s hnědými střapatými vlasy a úzkostnýma očima. Obě jaksi znal velmi dobře z života tisíce let vzdáleného. Ale sotva je registroval pod tíhou prostého zjištění.

Měsíc. Měsíc přichází.

A pak se objevila bolest.

Kosti se mu kroutily, kůže se natahovala až k prasknutí a tělem se mu rozvíjela agónie. Potlačoval výkřiky, zatímco jej popadly ruce, zvedly jej, táhly, kolem zněly vzrušené hlasy a jemu se v hlavě objevovala jejich jména – Tonksová, Harry, Hermiono, Rone, neměli byste být tady, měli byste jít… Záblesk tmavého prostoru, v němž stála žena v šedém – Rebeko, sestřenko – zoufale kynula a začaly ječet sirény. Bylo však pozdě, příliš pozdě, aby to stihl. Toužil na lidi kolem zakřičet, zařvat, aby utíkali, nechali jej a sami se zachránili, ale neměl hlas, jen vlčí vytí, které nemohlo zprostředkovat jeho varování. Zaznamenal jen krátký záblesk kovových dveří, které se důrazně zavřely, a sestřenice se ztratila z dohledu. Pak jej opět zachvátila bolest přeměny. Naposledy zahlédl čtyři zbývající tváře, bledé a zděšené, které na něj zíraly. Naposledy v něm vybuchla příšerná bolest a on ztratil vědomí.