Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sedm návyků setsakramentsky nenávistný osob - 5/7

Pravidlo páté: Vždy usilujte o řešení, které bude prospěšné všem zúčastněným stranám.

Po zranění pana Kokrháče zůstal Snape doma. Což, jak musela přiznat, bylo mnohem příjemnější. Zjistila, že dokáže neskutečně výstižně napodobovat svého bláznivého souseda a že v tomto domě vyrůstal.

Věděla o něm pár věcí už z doby, kdy pobývali na Grimmauldově náměstí, ale šlo jen o drobnosti. Pořád to vypadalo, že dává přednost kávě před čajem a tráví čtením tolik času jako ona, ale téměř všechno ostatní se změnilo.

Krátce zvažovala, jestli si i on o ní myslí, že se změnila, ale hlásek v hlavě jí připomněl, že se pohybuje po nebezpečném území, tak místo toho obrátila svou pozornost ke koumání, co znamenaly Malfoyovy rudé vlasy.

Ta jahodově blond barva mu zůstala několik dní a pokaždé, když zahlédl Hermionu, temně zavrčel a zmizel. Naštěstí ji zatím neproměnil v nic slizkého. Ron jí sdělil, že to je pravděpodobně jen otázka času.

Nikdy by ji nenapadlo, že pobyt u Snapea bude považovat za útočiště, ale bylo tomu tak.

Ale tohle ráno odešel. Když dorazila do Tkalcovské ulice, dům byl až na pana Kokrháče prázdný. A ten měl zřejmě mnohem horší náladu než obvykle.

„Víš, minulý týden jsem ti zachránila život," sdělila mu mrzutě a v duchu připustila porážku. „Začínám toho litovat."

To zvíře se jí dostalo do kabelky a podařilo se mu ochutnat většinu jejích šminek. Doufala, že byly jedovaté.

„Hele, nemůžu ti pomoct s tím, že Snape není doma," zkusila jinou taktiku nasazením žalostného podtónu. „Ačkoliv nevím, proč ti chybí. Někdy je hrozný, hrubý a záštiplný, ale jindy ne. A kdo by čekal, že zná všechny ty sprosté vtipy o Brumbálovi?"

Konečně kuře zanechalo škrábání, klovlo do knihy, kterou měla v tašce, a zvedlo k ní hlavu.

Povzdechla si: „Jo, vím, jsem ubohá. Ale aspoň v tom nejsem sama, ty malý cvoku." Na to zkusmo natáhla ruku a položila mu ji na záda.

Než stačila cokoliv zaznamenat, pan Kokrháč se jakýmsi záhadným způsobem zkroutil a uchopil její ukazováček do zobáku.

S vyjeknutím ucukla a vytřeštila oči na prst, ze kterého se jí hrnula krev. „Tys mě klovl," hlesla. „Do prdele, tys mě klovl!"

A to byla poslední kapka. Beze slova chňapla po hůlce a mávla.

Nemyslela na žádné konkrétní kouzlo. Jediné, co jí táhlo hlavou, bylo: Už dost, už dost, už dost!

Pročež ji poněkud překvapilo, když se pan Kokrháč náhle proměnil ve velice mladého a velice nahého muže. „Kriste..." šokem jí selhal hlas.

Muž se na sebe podíval a prohlásil anglicky s výrazným přízvukem: „A do prdele."

* * * * *

„Takže, ehm, Severusi, mám na vás trochu zvláštní otázku," spustila váhavě.

Nikdy dřív jeho křestní jméno nepoužila. Mělo na jazyku zvláštní příchuť.

Pozvedl obočí a věnoval jí zvědavý pohled. „A kvůli tomu musíte čekat na schodech před domem?"

„No... jo, dobře. Jdeme na to."

Jeho výraz se změnil, ale neměla tušení, co to znamenalo. „Grangerová. Hermiono," pronesl s důrazem na její jméno – taky od něj znělo zvláštně. „Jste v pořádku?"

„Kolik toho víte o panu Kokrháčovi?" zeptala se rychle, než ztratí nervy.

„Kokrhá, žere a spořádaně vyprazdňuje svoje střeva na zadním dvorku. Občas spí na mém polštáři, ale to je tak všechno," zaznělo zmateně.

„Takže o něm nevíte, že je to mladý, metr devadesát vysoký, devatenáctiletý cizinec. Nebo ano?" S cuknutím přivřela oči a připravila se na křik.

Kupodivu nepřišel.

Zase je otevřela a zjistila, že na ni hledí s vážným výrazem. „Snape?" zeptala se nevěřícně.

„Doufal jsem, že..." Na okamžik vypadal ztraceně. „No nic. Franto, prosím."

„Jistě, pane majiteli." Dveře se s cvaknutím otevřely.

Přivázala chlapce k židli v pokoji dřív, než měl čas pokusit se o útěk. Když vstoupili, stále byl nahý a vypadalo to, že spí. Ale jakmile k němu Snape došel, otevřel oči a začal mluvit cizím jazykem.

Zaplavil ji údiv, když mu Snape tímtéž jazykem odpověděl. Po chvíli se k ní obrátil a položil jí neutrálním tónem otázku: „Jak k tomu došlo?"

„Já, ehm, jsem si celkem jistá, že jsem nechtěně seslala Finite incantatem," sdělila mu rozpačitě.

„Jak jste...? Nevadí." Mávnutím hůlky nechal zmizet provazy. Chlapec si se zamračením třel paže.

Hermiona těkala pohledem od jednoho ke druhému; dělo se tu cosi podivného a ji štvalo, že tomu nerozumí. „Hele, to já jsem tady ta zraněná," pronesla netrpělivě. „Máš štěstí, že jsem nejdřív nehodila Avadu a neptala se až po ní, kluku."

Mladík vykulil oči. „Vy mě nezabít!" vyhrkl s těžkým přízvukem.

„Takže mluvíš anglicky," odpálila ho. „I když ti to nepomohlo odpovídat na moje otázky."

„Otázky?" zeptal se Snape.

Pořád se nerozhodla, jestli se na něj má zlobit nebo ne, takže její odpověď byla příkrá: „Znáte to... Kdo jsi? Co tu děláš? Celkem základní věci."

Chlapec se podíval na Snapea, který sklonil hlavu v náznaku přikývnutí. „Já jsem Dimitrij," řekl opatrně.

„Rus?"

Hlava souhlasně poskočila nahoru a dolů.

„A proč jsi tady?"

„Strýček Severus mě chrání," odpověděl Dimitrij.

Po tomhle se tedy na Snapea rozzlobila. Dala si ruce v bok, probodla ho pohledem a zeptala se sarkasticky: „Strýček Severus?"

„Jen oslovení," odvětil překvapivě mírně. „Nic víc. Jsem známý Dimitrijova otce a dlužím mu laskavost."

„Laskavost?" zopakovala. „Jakou laskavost?"

Snape se s povzdechem posadil na pohovku. „Předpokládám, že vám nedokážu trvale bránit strkat do toho nos," pronesl spíše pro sebe. „K Dimitrijovu otci mě váže životní dluh."

* * * * *

Po několika vteřinách nevěřícného ticha se otočila a vyšla ven.

Tohle nemohla dělat.

Trvalo jí roky, než překonala válku, než překonala Voldemorta, než skutečně dospěla. A jemu se podařilo vtáhnout ji do toho všeho zpátky za méně než třicet vteřin.

Na dvorku bylo nečekaně příjemně. Teplý větřík jí čechral vlasy a pohrával si s jednotlivými prameny a ona nastavila tvář slunci, koupala se v jeho světle a snažila se Severuse Snapea vytěsnit z hlavy.

Ale to nikdy nezabíralo.

Kdyby měla obraceč času, vrátila by se a ztloukla by Kingsleyho do krve už jen za myšlenku nasadit ji na Snapea.

„Nikdy jsem vás nechápal, Grangerová," ozval se někde za jejím levým ramenem dotyčný muž.

Pokrčila rameny – byla příliš unavená i na to, aby zůstala naštvaná. „A proč byste měl?" řekla. „Nechtěla jsem... a pak jste byl mrtvý. A pak jste nebyl."

„A i poté, co uplynulo od našeho posledního rozhovoru tolik let, vás to stále drží." Jeho hlas byl tichý a vyrovnaný.

„Ne, nedrží."

„Ale ano," opravil ji vlídně. „A já prostě... nechápu."

Konečně se otočila a podívala se na něj. „Věděl jste, že jsem vás bránila?" položila mu řečnickou otázku. „Všichni pořád říkali, že jste zlý a jak je strašné, že vám Brumbál dovolí být tak blízko studentů, a já jsem vás vždycky bránila. Proti Ronovi a Harrymu, proti mým rodičům, proti všem. Věřila jsem vám, chápete?"

„Neměla jste," podotkl s kamenným výrazem.

„Ne," souhlasila smutně, „neměla jsem. Ale proto mě to stále drží. Věřila jsem vám a truchlila jsem nad vaší smrtí. Myslela jsem, že zemřel hrdina."

„Ale já jsem nezemřel. O to tu jde?"

Se zamračením pomalu zavrtěla hlavou. „Lhal jste. Všem jste nám lhal, když jste zanechal Harrymu ty falešné vzpomínky."

„Bylo to nutné," bránil se.

„Neřekla jsem, že moje reakce byla racionální," odvětila nevrle. „Chápu, proč jste to s Brumbálem všechno upekli, proč jste se rozhodl, že odhalení vaší zdánlivě sebedestruktivní celoživotní lásky k Harryho mámě ho konečně krucinál přiměje někoho poslouchat a udělat to, co musí, ale to neznamená, že se mi to musí líbit."

„Ne všechno byla lež," řekl Snape. Bylo to téměř nelogické a jí chvíli trvalo, než rozluštila význam.

Nedokázala se mu podívat do očí. „To je ta nejhorší část," hlesla. Nepříjemný pocit se s každým slovem stupňoval. „Vy, čelící smrti pro ženu, kterou jste vždy miloval. Sledující, jak se zamilovala do někoho jiného. Takový druh emocí nedokážete zfalšovat, Severusi; možná jste se kvůli Lily Evansové úplně nezničil, ale vždycky jste ji miloval. Viděla jsem myslánku; viděla jsem vaše vzpomínky a vím, co znamenají."

„To není téma k diskusi," ztvrdl mu hlas.

Jedině dobře, pomyslela si. Jako kdyby tu mohla stát a poslouchat to.

* * * * *

Ještě tu ale bylo něco dalšího, co jí chtěl říct, jinak by se vrátil dovnitř a nechal ji civět na malý smutný růžový keř u zdi před kuchyní.

„Jak je to s tím životním dluhem?" zeptala se nakonec, aby mu umožnila začít.

Mohla se mýlit, ale když spustil, znělo to velice vděčně. Pravděpodobně byl rád, že ho nebude tlačit do povídání o Lily Evansové.

„Alexej a já jsme kamarádi z dětství," začal Snape. „Jeho matka, která ho přivezla z Ruska, když byl ještě malý, pracovala s mým otcem v továrně. Vlastně jsme spolu chodili na základní školu. Samozřejmě jsem nevěděl, že je kouzelník, dokud nebylo příliš pozdě. Šel jsem do Bradavic a on do Kruvalu. Zůstali jsme částečně v kontaktu, ale Alexej se brzy zapojil do... rodinného podniku a já... no..."

Jsem se připojil ke Ztělesněnému zlu. Ale nechystala se to říct nahlas, jestliže to neudělal ani on.

„Když se Dimitrij narodil, pozvali mě na křtiny a asi bych mohl říct, že jsem jeho kmotrem."

Nedokázala odolat a sarkasticky se zeptala: „Tak proč se musí maskovat jako kuře, když přijede na návštěvu?"

Zakoulel očima. „Alexejova rodina je v Rusku velmi důležitá. Přinejmenším pro určité osoby. Považují se za syndikát."

Docvaklo jí a téměř zasténala. „Snape, říkáte mi tady, že váš nejlepší kamarád z dětství je v ruské mafii?"

„Nikdy bych samozřejmě tato slova nepoužil."

Což znamenalo ano.

Měla chuť ho zabít, že ji do toho zatáhl. „Takže jsem právě proklela dítě mafiánského kmotra, nebo jak se jim v Rusku říká?"

„Tu noc v Chýši jsem byl smrtelně raněn," pokračoval Snape, očividně ji ignoroval. „Když jsem se přemístil, měl jsem bolesti a byl jsem dezorientovaný. Nevěděl jsem, kam mířím, ale skončil jsem na Alexejově prahu. Vzal mě k sobě a ošetřil mi zranění."

„Zachránil vám život," dokončila.

Sklonil hlavu na souhlas. „Zůstal jsem u něj několik let. Počítám, že Dimitrijovi bylo asi sedm, když jsem dorazil. Ale nebyl jsem ochotný vrátit se do Anglie, dokud jsem si nebyl jistý, že to bude... bezpečné."

„Proč jste se vrátil?" nedokázala se nezeptat. A nejspíš to znělo kousavě, ale kašlala na to.

Vzhlédl k obloze. „Možná se mi stýskalo po domově. Nebo jsem možná jen chtěl, aby všichni věděli, že můj malý trik fungoval; že mě ten starý bastard nakonec nedostal."

Znělo to falešně. „Kdyby to byla pravda," promluvila zamyšleně, „jakmile byste byl zpět v zemi, šel by po vás tisk. Ale trvalo měsíce, než si vůbec někdo všiml, že jste zpátky."

„A v momentě, kdy si všiml, byl jsem odtažen k soudu," řekl. „Štěstí, že ředitel zdokumentoval všechny naše rozhovory."

„Včetně toho o zfalšování některých vašich vzpomínek pro Harryho," podotkla. „Řád o tom byl informován téměř vzápětí, ale až do soudu to nikdo jiný nevěděl."

Pokrčil rameny a zašoupal botou v trávě. „Nikdy jsem nečekal, že se věci vyvinou tímto směrem."

„Obvinění nemělo být nikdy staženo." Část staré zuřivosti se vrátila a prosákla jí do hlasu. „Zabil jste Albuse Brumbála."

„Ano, zabil," souhlasil apaticky. „Nutná oběť a jedna z jeho voleb. Koho jiného měl požádat, Grangerová? Pottera? Vás? Věříte, že byste byla schopná udělat to, co bylo nutné?"

Nedokázala vymyslet odpovídající reakci.

„Jen buďte ráda, že ten čin tíží moje svědomí, a ne vaše," dodal chladně.

Další pauza.

A pak tichým hlasem podotkla: „Pořád chci vědět, jak je to s tím vaším kuřecím mazlíčkem."

„Před deseti měsíci přijel Dimitrij do země, aby navštívil své anglické kamarády. Ale konkurenční firma zahájila... na chlapce útok. Alexej uplatnil svůj životní dluh a schoval Dimitrije u mě."

Dílky téměř dopadly na své místo. „První útok na vás proběhl asi před šesti měsíci. Což znamená..."

„Já nejsem jejich cíl," potvrdil. „Je to Dimitrij. Jeho zvěromágskou podobou je kuře, takže ji dokáže bez problémů udržovat delší dobu. Bohužel to vědí i nájemní vrazi, ale aspoň mu to usnadňuje skrývání."

Hermiona obrátila oči v sloup. „Věděla jsem, že zrovna vy nebudete mít za mazlíčka nějaké pitomé kuře."

„Život si z nás tropí žerty," podotkl suše. „Mimochodem, říkat mu pan Kokrháč byl jeho nápad. Jsem si dost jistý, že se vyžívá ve zděšeném výrazu, který máme, když mu tak musíme říkat."

„Ten malý bastard," uklouzlo jí.

Snape s úšklebkem zavrtěl hlavou. „Jak víte, je synem mocného šéfa zločineckého gangu."

* * * * *

Rázem se cítila sebejistěji. Pohodlněji.

Díky skutečnosti, že když se vrátila zpět do domu, našla Dimitrije – nebo pana Kokrháče, jak ho nedokázala přestat vnímat – sedět na pohovce zcela oblečeného.

Než stihl zareagovat, položila mu hůlku na krk. „Snape mi vysvětlil situaci," sdělila mu klidně.

„Tak proč na mě míříte hůlkou?" zeptal se poté, co hlasitě polkl.

„Protože tady není tvůj otec a ty jsi nejbližší vhodný objekt."

Svraštil obočí.

Zaťala zuby a hůlkou ho šťouchla do klíční kosti. „Máš vůbec ponětí, jak je celá ta situace strašná? Hele, kluku, cením si toho, že tvůj otec zachránil Snapeovi život, ale to není důvod, proč by měl být ten chudák ve fyzickém ohrožení."

„Životní dluhy jsou-"

„Blbost," přerušila ho zuřivě. „Kdyby ses někdy obtěžoval kouknout do nějaké zasrané knihy o historii, uvědomil by sis, že já toho o životních dluzích vím hodně. Tvůj otec kvůli záchraně Snapea nic neobětoval, tak žádný formální dluh neexistuje. Minimálně ne v magickém smyslu. Tvůj hloupý strýček Severus," vyplivla výsměšně, „jen dělá dobrý skutek. Což ho pravděpodobně bude stát život."

V jeho výrazu se konečně objevil strach: „O co vám jde, bystrozorko?"

Se zavrčením se naklonila blíž. „Poslouchej mě, ty pitomečku! Mojí povinností je chránit Severuse Snapea a to taky budu dělat. Jestli kvůli tobě utrpí byť jen záděru, přísahám, že ti udělám ze života peklo, ať už máš za taťku gangsterského bosse nebo ne."

„Proč hrozíte mě?" zeptal se tiše. „Nenávidíte ho náhodou?"

Protočila oči. „Ber to jako odplatu za zničení bot za tři sta liber, pane Kokrháči."

* * * * *

„A jak ses měla, drahoušku?" zeptal se Malfoy ironicky, když se vřítila do domu a práskla kabelkou o stůl.

„Trhni si, Malfoyi," vyprskla. „Nemám na tebe náladu."

Rty se mu zkroutily v úšklebku: „Vtipné, že si myslím totéž."

„Ještě pořád jsem ti neodpustila." Protáhla se kolem něj, otevřela ledničku a vytáhla minerálku. Potom, co tehdy... no... přísahala, že se bude vyhýbat alkoholu.

„Ty jsi neodpustila mně?" zeptal se nevěřícně.

S hlasitým puknutím odtrhla víčko plechovky. „Jeden by řekl, že já jsem ta, která se s tebou rozešla. Ne ta sedmiprstá blbka. A vůbec jsi na tu otázku neodpověděl. Dlužíš Ronovi úklid záchodu."

„Ale ono odpovězeno bylo," povzdechl si. „Nicméně mě blaží, že vy dva jste tak hloupí, že nedokážete poznat, co tou odpovědí bylo."

„Věnovala jsem tomu pár myšlenek," poznamenala a znovu se napila minerálky. „Konec konců, mé dny naplněné opečováváním nejotravnějšího mazlíčka na světě a jen o něco méně na nervy jdoucího muže jsou poněkud nezáživné."

V oku se mu zlomyslně zablesklo. „To neodpovídá tomu, co jsi říkala minule-"

Namířila na něj prst, ze kterého vyletěla jiskřička. Po ruce se jí rozlévala magie. „Pozor na to, co říkáš, Malfoyi. Nikdy nevíš, kam to povede."

„Nenávidím tě, Grangerová."

„Každopádně..." pokračovala bez zájmu o jeho poznámku, „zpátky k věci. K dispozici mám jen jeden dílek informace – tvoje přítelkyně tě pustila k vodě kvůli někomu s rudými vlasy."

Zrůžověly mu tváře.

„Má někdo z jejích rodičů rudé vlasy?" zeptala se falešně sladkým tónem. „Protože se mi zdá, že si vybavuju, že o tobě neměli valné mínění."

S odfrknutím jen zakroutil hlavou: „Spíš mě nenáviděli stejně jako ty to Snapeovo pitomé kuře."

„Ale nejsou zrzaví, že ne?"

Malfoy stále mlčel, ale řeč jeho těla na ni křičela, že je na správné cestě, tak pokračovala započatým směrem dál.

Byla to legrace. Téměř jí to vynahradilo dnešní mizerný den.

„A už jsem věděla, že je jedináček, tak tudy cesta nevedla. Pak jsem tedy nucena dojít k závěru, že onen záhadný rudovlasý jedinec je pravděpodobně něčí milenec. Měla tedy nějakou bokovku?" zeptala se. Sice se snažila nesmát, ale nešlo jí to.

Jeho tvář rázem nabrala pozoruhodný odstín červené.

„Takže ty?" pokračovala nedůvěřivě. „Nevím o tom, že bys něco takového zmiňoval. Něco takového bys Ronovi donekonečna předhazoval. Ačkoliv se musím přiznat, Malfoyi, že nemůžu připadnout na žádnou mě známou dívku s rudými..."

Odmlčela se, protože jí hlavou bleskla zvláštní myšlenka. Malfoyův výraz byl ztělesněním totálního zoufalství.

„Vážně?" zeptala se. „Jako vážně? To je..."

„Grangerová!" varoval ji ostře. „Nech to být!"

„Měli byste si o tom promluvit, jestli to tak opravdu cítíš," sdělila mu.

Z očí mu čišela hrůza. „Nemůžu... to nejde..."

„Možná budeš překvapený," namítla zamyšleně, protože náhle jejich předchozí rivalitu viděla v jiném světle. „Pamatuj, Malfoyi, něco málo o tom vím."

„Fuj. Dík za tuhle představu."

„Hele," ohradila se, „je to tak."

Nakrčil nos. „Řeknu ti to takhle, Grangerová. Promluvím si s... ním, když ty povíš Snapeovi o svém fantazírování o školním trestu."

S výkřikem falešného pobouření po něm hodila prázdnou plechovku od minerálky a zaječela: „Ty nesnesitelné prase!"

„Co zas udělal, Hermiono?" pronikl s otevřením dveří do kuchyně Ronův hlas. „Budu muset zabránit dalšímu souboji?"

Malfoy znovu zčervenal a začal mluvit o něčem hloupém.

Těkala pohledem mezi oběma muži a rozhodla se, že nikdy nebude schopná přimět se tuhle možnost zvážit. „Přísahám, že už tu zatracenou hru nebudu nikdy hrát," přerušila Malfoye uprostřed slova.

Když mířila po schodech nahoru, zaslechla Rona, jak se Malfoye ptá, co s ní je. Naštěstí to vypadalo, že na to nemá odpověď.