Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Imperius

Kapitola 39. Sbírání sil

Imperius
Vložené: Lupina - 15.08. 2018 Téma: Imperius
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/39/

Rating: 13+

 

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

PA: V několika komentářích jste se zmínili, takže to vyjasním hromadně – Rebeka NENÍ uvnitř Ústavu. Stála na druhé straně dveří, když se zabouchly, a teď je v tunelu s ostatními. Tu část jsem přepsala několikrát, aby byla jasná, ale asi se mi to nepodařilo! Jejda! ;)

 

Kapitola 39.  Sbírání sil

Kingsley Pastorek si zhluboka povzdechl a přitáhl si plášť kolem těla. Poněkud unaveně hleděl do soumraku.

Nebyl to příjemný večer.

Už proto, že drsně foukalo. Vítr záludně syčel, pádil z vřesoviště a lomcoval stromy na okraji údolí, kde vedla mudlovská železniční trať, mrazil až v kostech dvou mužů, kteří tam stáli a čekali větru v cestě. A pak, samozřejmě, slunce zapadlo a zanechalo poslední stopy po svém ohřívajícím světle, oranžovo růžové žhnutí, které barvilo západní obzor a vysmívalo se posledními náznaky vybledlého denního světla. Ale muži nijak nevnímali zbytky dne za jejich zády, protože upírali oči před sebe, lapení v pohledu, který si nikdo z nich nepřál.

Nad vřesovištěm se zdlouhavě zvedal kulatý a zářivě stříbrný úplněk a v ponurých a ostrých konturách vrhal mohutný stín Ústavu pro zdivočelé. Obrysy postav v hábitech na košťatech kroužily kolem jako mouchy nad zdechlinou.

A bezpochyby z nějakého důvodu.

Smrtijedi.

Na malém mudlovském nádraží snad dvanáct členů Řádu čekalo na instrukce. Smrtijedi – a to jen ti, které viděli – už byli v přesile.

Pokusili se vyburcovat bystrozory, aby se vypořádali s hrozbou v zařízení pro vlkodlaky. Ale ani jeden nechtěl naslouchat. Až do dnešního rána.

Dokud nebylo příliš pozdě.

Nakonec Kingsley rozbil klid a šel k jádru věci jediným zaníceným slovem.

„Kurva.“

„To jste řekl vy, mladíku.“ Do prošedivělé a zjizvené tváře Alastora Moodyho padaly stříbrné paprsky vycházejícího měsíce a vykreslovaly ji v ostrých hranách. Točil svým kouzelným okem, než je upřel na bystrozora po boku. „Doufal jsem, že se dostaneme dovnitř a ven, než se objeví ten velký kulatý prevít.“

Kingsley mlčky zavrtěl hlavou do větru, který mu přejel po holé hlavě. „Měla pravdu,“ zamumlal téměř mimoděk. „Tonksová měla pravdu. Říkala, že jde o odvedení pozornosti, říkala, že Belatrix znamená manévr, jak nás odklidit z cesty, a my jsme byli tak zatraceně pomalí a nepochopili to! A teď…“ Unavený a rezignovaný pohled namířil na čtvercovou budovu, která se tyčila míli daleko ve vřesovišti. „A jestli ten vzkaz, co jsme našli, říká pravdu, je tam sama a čelí merlinví čemu…“

„Klid.“ Moodyho opravdové oko se ztrácelo v hloubce očního důlku, ale Kingsley viděl jeho šílené pohyby po soumračné zemi. „Může být pohroma pro nábytek, ale je to dobré děvče a zatraceně dobrá bystrozorka. A jestli se spojila s Lupinem, chtěl bych vidět Smrtijeda, který by je dokázal sejmout oba.“

„I po východu měsíce?“ Kingsleyho rty se hořce stočily. „Měli jsme sem dorazit dřív. Jestli Lupin neměl svůj lektvar…“

Moody rozvážně zavrtěl hlavou. „Jediné, čeho se mi za co když a mělo se kdy dostalo, byl kýbl plný lítosti a pár jizev navíc, které bych neměl, kdybych méně věnoval pozornost tehdy a více teď. Do minulosti se můžete vrátit později, mládenče. Právě teď potřebujeme myslet.“

Kingsley si zhluboka povzdechl. „Řekl Brumbál, kdy se objeví?“

Moody zavrčel znepokojivě zvířecím zvukem, takže Kingsley nevědomky nadskočil. „Hádám, až vystopuje Pottera. Zatraceně ho zneklidnilo, když po návratu do Bradavic toho kluka nenašel.“ Tvář staršího bystrozora se protáhla. „Dvojitý zásah do srdce Řádu! Hrome! Říkal jsem mu, aby byl neustále ostražitý…“

Kingsley se opět zahleděl na stříbrem zalitá vřesoviště. „Myslíte si pořád, že Potterovo zmizení a Lupinovo uvěznění spolu souvisí?“

„Copak se z toho dá vyvozovat něco jiného?“

Kingsley se pochmurně usmál. „Myslím, že Potter je expert v nebýt tam, kde by měl být. Zatím ještě nepanikařím.“

Moody se zatvářil nenaloženě. „Pokud vy-víte-kdo vpadne na ministerstvo s Potterovou hlavou nabodnutou na tyči, připomenu vám, co jste právě řekl. Ale všechno stěžování je mimo mísu.“ Popuzeně ukázal k mohutnému Ústavu a kolem kroužícím košťatům. „Potřebujeme se bavit o tom, jak se sakra dostaneme dovnitř, abychom vyřídili ty smrtijedské kretény, aniž bychom sami skončili jako mrtvoly.

Kingsley střelil očima k okraji měsíce. „Pokud se tam pokusíme vrazit, budou mít přesilu. Může to být masakr. Musíme najít jinou cestu dovnitř.“

Moody si odfrkl. „Hodně štěstí.“

Nevidíte žádné možnosti?“ Kingsley neurčitě pokynul k jeho očnímu důlku. „S vaším…“ Nedořekl a jen mávl rukou. Výraz Pošuka Moodyho byl natolik výmluvný, že nebylo třeba slov.

„Ne odsud.“ Moody se zamračil, až mu obočí vytvořilo tmavé brázdy. „Možná kdybych se dostal blíž. Ale to by znamenalo riskovat obrany, a jestli v nich nejsou nastražené výbušniny, jsem trojnohý hafoň.“

Kingsley si opět povzdechl. „Bohužel možná nebudeme mít jinou možnost. Bez znalostí vnitřku…“

„Kingsley! Pošuku!“

Zasyčení za zády bylo něco mezi ne zcela zvládnutým jemným šepotem a pozdravem. Přimělo však ony muže se otočit.

Na spodu náspu, za kterým se skrývali, se krčila zablácená a rozcuchaná Hestia Jonesová. Nedostávalo se jí vzduchu.

Moody ji ostře pokáral. „Říkal jsem vám i ostatním, abyste počkali tam dole.“

Hestia protáhla drobnou tvář, ale k plísnění se nevyjádřila. „Vím, ale něco do toho přišlo. Doslova.“ Pod dojmem Moodyho popuzeného výrazu si vybrala jít k věci. „Bill byl na průzkumu na druhé straně trati a narazil na tlupu lidí vylézajících na povrch z nějaké díry. Ukázalo se, že to jsou zaměstnanci Ústavu. Použili únikový tunel, aby se před východem měsíce dostali z budovy.“ Dopřála jim krátkou chvíli, aby to odhalení vsáklo, párkrát se nadechla a rukama si stiskla bok. „Je tam Felisha Hathawayová, která říká, že má nějaké zprávy o Lupinovi a co se děje vevnitř. Takže – chcete si s ní promluvit?“ dodala poněkud kousavě. „Nebo se mám vrátit k nástupišti a čekat, jak jste mi říkal?“

Kingsley a Moody si vyměnili dlouhý pohled, ale ani jeden na ten sarkasmus neodpověděl. Mysl jim bloudila jinde.

Felisha. Kingsley si vzpomněl na setkání v Brumbálově kanceláři a dopis od Remusova kontaktu z Ústavu.

A tunel…

Vzhlédl k měsíci, na Smrtijedy kroužící v jeho stříbrném svitu.

Možná je ještě čas. Mohli bychom situaci zachránit, než bude pozdě?

Zachytil Moodyho temné, živé oko. Jako zrcadlo odráželo jeho myšlenky.

Vzápětí se oba rychle prosmýkli kolem jejich zadýchané a popuzené spojky a odspěchali do údolí, aniž by se ohlédli. Po nějaké době namáhavého lapání po vzduchu Hestia protočila očima a rychle zamířila za nimi.

Bude to dlouhá noc.

ooOOoo

Zatraceně. To je bordel.

Nymfadora Tonksová byla odbornicí na pohromy. Od mladické dětinskosti skrývání střepů máminy nejlepší vázy teď již smutně v pánu, přes drsné zoufalství té noci na oddělení záhad, Tonksová vždy chrabře, s pevným odhodláním a nepoddajnou rozhodností čelila čemukoliv, co si svět rozhodl na ni naložit. Ale těžký kalibr útoku, který na ni svět podnikl v podobě facky magického uvěznění uvnitř budovy plné Smrtijedů a vrčících bestií, se třemi dorostenci a vlkodlakem v bezvědomí… No, lákalo ji přemýšlet, jestli by před světem neměla zvednout ruce vzhůru a nabídnout mírovou ratolest.

Unaveně si povzdechla a opřela hlavu o masivní kov dveří nočního omezení. Prsty nepřítomně položila na vypůjčenou šavli, která jí teď ležela v klíně ve své původní velikosti. Zatracené dveře! Jejich zaklapnutí je oddělilo od Rebeky a připravilo je o možnost úniku jen pár Merlinem proklatých metrů od nich. Kdyby jen se s Remusem nehádali tak dlouho. Kdyby jen mohli rychleji utíkat. Kdyby jen…

Kdyby, chyby. No, žádné kdyby se nestalo, tak s tím žij! Upřímně, slyšet mě teď Moody, odčaroval by mi uši!

Mysli na něco jiného…

Zvedla oči. Vepředu viděla napjatého, přikrčeného Rona Weasleyho s rozcuchanými zrzavými vlasy a bledou tváří, ze které vystupovaly pihy. Skrýval se v mezeře ve zdi vedoucí do chodby dál do Ústavu. Seděl schoulený, v třesoucí se ruce svíral hůlku, druhou měl zapřenou za dřevěnou desku po jedné jeho straně. Byl připravený, jak mu řekla. Připravený, kdyby ho bylo třeba a objevil se nějaký Smrtijed. Pak by trhnutím panelem uzavřel vstup do tunelu a znovu by aktivoval Rebečinu momentálně latentní pečeť hůlkou. Tuto vyhlídku by si Tonksová neužila, protože obnovení pečetě by je nechalo uvězněné mezi pečetí a kovovými dveřmi, dokud nezapadne měsíc a neuvolní se noční omezení.

Ale nebyla tvorem posedávání a čekání. Chtěla něco dělat. Chtěla jednat. Chtěla zahnat Smrtijedy, chtěla chránit klienty, chtěla zajistit, že až dorazí Kingsley a Pošuk, zbyde jim toho k úklidu málo.

Ale byla jen samotná bystrozorka se třemi děcky a potenciální vrčící bestií jako zálohou. Nebylo to prostě reálné. Nebylo to prostě bezpečné. A tak mohla jen čekat.

Poslední hodiny byly tak zatraceně trýznivé.

A nejen pro ni.

Oči opět upřela na Rona. Bylo divné použít mladého muže sotva dospělého jako poslední obrannou linii, ale jakou jinou možnost měla? Jestliže ostatní zmizeli v tunelu, který byl tak důkladně zapečetěný, uvnitř těchto zdí nezbyli žádní spojenci. Harry, Ron a Hermiona se strachovali, zoufalí něco podniknout. Harry se obzvláště užíral – a tak, po hodinách marného čekání a naslouchání vzdálenému třískání a vytí uvězněných vlkodlaků nahoře, popadl svůj neviditelný plášť a prohlásil, že jde prozkoumat situaci. A Tonksová mu nezastoupila cestu. Jen mu řekla, aby byl opatrný, a sledovala jeho zmizení. Pak přidělila Rona ke dveřím a Hermionu…

Hermionu požádala, aby sledovala Remuse. Měla říct, až vykáže známky získání vědomí.

Neměla na to, aby to zvládla sama. V případě…

Ruce v klíně pevněji sevřely šavli. Zavřela oči.

Říkal, že to je vlkodlačí. Zněl jistě. Jen zkolaboval kvůli vyčerpání.

Bude v pořádku. Bude v pořádku, bude v pořádku.

Ale to nevím. Nebo ano?

V těch chaotických chvílích, kdy pádili k tunelu, Remus nijak definitivně neprohlásil, že vlkodlačí opravdu funguje. A ona přísahala. Jestli bude volba mezi životem jeho nebo jiných…

Kdyby se objevil vlkodlak a v očích za ním nenašla Remuse Lupina, nebude mít jinou možnost. Bude ho muset zabít.

A proto se na něj nemohla podívat. Nemohla o něm přemýšlet jako o Remusovi, neodvážila se o něm přemýšlet jako…

„Tonksová.“ Z jejích myšlenek ji vytrhl Hermionin tichý hlas. „Myslím, že se probírá.“

Sakra. Krucinál

„Ustup.“ Hermionin výraz naznačil, že ji příkrý bystrozorčin tón překvapil. Ale nicméně udělala, jak jí bylo řečeno, opatrně se stáhla, až se připojila k Ronovi v úzké chodbě na vzdáleném konci. Tonksová zachytila, jak se na sebe dlouze podívali a stiskli si ruce, a pak se odhodlaně zvedla na nohy a shlédla.

Tam byl. Remus vlkodlak.

Věděla, že se mu příčilo, aby jej takto někdo viděl. Druhou stranu Remuse Lupina, hubeného, šedého, lehce opotřebovaného vlkodlaka, který se při získávání vědomí vrtí po provizorním polštáři ze zbytků hábitu. Prohlížela si ho, vpíjela se do vážných jizev na krku a břichu, dědictví po Kaneovi, které byly viditelné i v šedé srsti pokrývající jeho vlčí tělo. Čenich měl úzký, čelisti lehce rozevřené s náznakem ostrých bílých zubů. Téměř se nedalo připustit, že jen před pár hodinami ten zvířecí chřtán byly rty, které v Zeliině laboratoři políbila s takovou vášní.

Ale dokud je uvnitř Remus, je jí to jedno.

Buď Remus. Prostě jen buď Remus. Prosím…

Pomalu, opatrně sklonila šavli a ostrým koncem ji umístila na vlkodlakovu průdušnici. Jediný řez. Jen to bude třeba…

Tlapy sebou trhly. Oční víčka se zatřepotala.

A pak, s ospalým mrkáním, se tiše otevřely dvě zlaté oči. A upřely se na ni.

Tonksová se obrnila, s bušícím srdcem čekala na zavrčení, cuknutí, hrozné křupnutí, až udělá, co musí. Nic z toho nepřišlo. Namísto toho na ni vlkodlak jen zíral.

Prosím. Prosím…

„Remusi?“ odvážila se.

Vlkodlakovy oči kmitly k ostří. A pak velmi nesměle přikývl.

Přikývl. Remus přikývl!

Nikdy necítila takovou úlevu. Zaplavila jí tělo, pádila žilami v euforické vlně, která ji svojí intenzitou málem srazila na kolena. Najednou, navzdory všem katastrofám kolem, nebyl nikdy život tak skvělý.

Děkuji. Kdokoliv tam nahoře sleduješ a zařizuješ tyto záležitosti… prostě děkuji.

O jedno nebezpečí méně. Možná, přece jen možná…

Remus stočil zrak k ostří přitisknutému na jeho krku. Zlaté oči jí nabídly velmi významný pohled.

Jakékoli náznaky pochybností, že v tom chlupatém těle je Remus jen naoko, se okamžitě vypařily. Jen Remus se na ni dokázal takto dívat.

„Dobře!“ Téměř instinktivně odtrhla čepel, aby nezpůsobila žádné zranění, a padla vedle něj na kolena. On se zatím roztřeseně zvedal na všechny čtyři, třásl se přetrvávajícími křečemi přeměny kostí a kloubů. Sledovala ho, jak si nejistě protahuje přední končetiny, aby si zvykl na tyto známé, přesto cizí tvary. Pak jeho oči padly na dva studenty, kteří jej ze vzdálenosti pár metrů sledovali. Na místě ztuhl jako socha.

Tonksová si v duchu povzdechla. „Ano, vím,“ odvětila mu vážně. Schválně jej popadla za čenich a přitáhla pohled svým směrem. „Pořád jsou tady – všichni tři. Ale nemůžeme s tím naprosto nic udělat a žádný z nás nechce sledovat vlkodlaka se záchvatem zlosti. Takže tu obranářskost pěkně potlač a zvykni si. Jsme v tom všichni, ať už se ti to líbí nebo ne.“

Nepřítomný hlas či ne, na chvíli to vypadalo, jako by se chystal hádat. Ale pak si po vlčím odfrkl a sklonil oči ve vyčerpaném gestu podřízení.

Tonksová sotva zakryla druhou vlnu úlevy. Navzdory vnějšímu vzhledu se zdálo, že muž uvězněný za těma zlatýma očima byl mnohem víc Remusem, kterého znala, než tím temperamentním mužem, který bojoval s ní i sám se sebou pod tlakem stoupajícího měsíce. Merlin požehnej vlkodlačímu lektvaru.

Ale na přemýšlení měla jen chvilku, protože tázavým pohledem na Rona a Hermionu už Remus pokládal další otázku. Tonksová se obrnila. Ať už byl víc sám sebou či ne, možnost čelit podrážděnému vlkodlakovi pořád nebyla vyloučena.

„Harry?“ nadhodila s jasným odevzdáním. Při jeho zcela podezřívavém kývnutí si povzdechla. „No, Harry je…“

„Tady.“ Všichni čtyři v chodbě nadskočili, když Harryho hlas odnikud pročísl vzduch. Nato se objevila tmavá hlava po Ronově a Hermionině pravici. Mladík ze sebe strhl neviditelný plášť a na svého vlčího učitele namířil úsměv.

„Profesore Lupine,“ pozdravil ho s pozvednutým obočím. „Nebo alespoň to předpokládám, protože jste nesnědl Tonksovou.“

„Jestli ho naštvu, bude mít dost času to změnit.“ Tonksová se na vlkodlaka zazubila a vstala. „Takže, Harry, co jsi zjistil?“

Harry trhl rameny. „Vlastně to není tak zlé. Ti Smrtijedi, co jsem je zamkl, tam trčí pořád – ještě pracují na dveřích, ale použil jsem na zdi kouzlo proti narušení, takže i když se pokusí se probít, nepovede to nikam. A pak jsem seslal umlčovací kouzlo, takže je ani nikdo neuslyší, kdyby volali o pomoc.“ S pohledem na Remuse se téměř vesele usmál. Ten mladíka sledoval s podivně zamyšleným výrazem. „Hele, pane profesore, asi byste nemohl poprosit profesora Brumbála, aby nám oznámkoval OVCE z formulí za kouzlení pod tlakem, protože to bych dostal V bez problémů! Je to to nejlepší kouzlo proti proniknutí, které se mi kdy povedlo!“

Navzdory jeho impulzivnosti si Tonksová nemohla pomoci, ale udělal na ni dojem. „Dobrá práce, pane Pottere!“ zalichotila mu upřímně ve svém nejlepším napodobení Kratiknotova pisklavého hlasu. „Deset bodů pro Nebelvír.“ Harryho úsměv se rozšířil a ona se vrátila ke svému tónu. „Co ostatní?“

Úsměv se vytratil a Harry protáhl obličej. „Dva jsou u předních dveří, ale vypadají ospale. Taky jsem našel místnost, kde drží mozkomory.“ Zachvěl se. „Je v přízemí, u úpatí výtahu. Nechtěl jsem jít moc blízko, ale viděl jsem, že Smrtijed, který hlídá jejich dveře, je už drmolící troska. Pochybuju, že svoji práci zvládne celou noc.“

„Tak to je místo, kterému bude lepší se vyhnout.“ Mozkomorové nepatřili mezi nejoblíbenější tvory Tonksové, které by ráda potkala uvězněná v budově uprostřed noci. „Zašel jsi nahoru?“

Harry přikývl. Ačkoliv Tonksová zaznamenala jeho drobné škubnutí, když zachytil výraz vlkodlačího učitele při té zprávě. „Zaskočil jsem k vlkodlakům.“ Nato se zachmuřil. „Všichni jsou zamčení v malých klecích v prvním patře a je jasné, že jim nikdo poslední dávku vlkodlačího nedal – šílí, všichni mlátí a koušou do tyčí. A šest chutných lidí schovávajících se těsně z dosahu situaci nepomáhá.“ Kysele se usmál. „Škoda že nemůžeme ty klece otevřít. Ti vlkodlaci vypadají k smrti nadšení vyřešit za nás smrtijedí problém. Samozřejmě by se asi zalkli jejich maskami…“

Tonksová zaznamenala, jak sebou Remus bolestně škubl. Rozhodně čas změnit téma.

„Takže v přeměňovací místnosti je šest Smrtijedů. Viděl jsi někoho dalšího?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne v tom patře.“

Ronův hlas se k němu donesl tiše, téměř nervózně od blízkého vstupu. „Viděl jsi Červíčka?“ zeptal se.

Remus vztyčil uši. Harryho oči temně zableskly.

„Ne,“ zamračil se mladý muž. „Věř mi, kdyby jo, doslechl by ses o tom. Musí se schovávat někde nahoře.“

Tonksová pozvedla obočí. „Nešel jsi výš než na první patro?“

Harry si opět povzdechl. Oči mu stále hořely při pomyšlení na muže, jenž zradil jeho rodiče. „Chtěl jsem,“ odpověděl lehce popuzeně. „Ale pak jsem si vzpomněl, že tam někde je taky vlkodlačí Smrtijed. A jen protože mě nemůže vidět, neznamená to, že mě nemůže cítit. Tak jsem se vrátil.“

Remus i Hermiona nad tím rozhodnutím souhlasně přikývli. „To bylo správné, Harry,“ předložila Hermiona věcně. „Vlkodlačí čich je mimořádně vyvinutý. Vlastně Karaktakus Pring ve své knize Přehled temných tvorů píše, že…“

„Hermiono.“ Překvapivě ji přerušil Ron, téměř nesměle jí položil ruku na rameno a ona se ohlédla a zjistila, že se tváří zbědovaně. „Ne teď, jo? Pokud tedy tenhle Kaktus Pring nenapsal kapitolu o útěku před šílenými Smrtijedy v zapečetěné budově plné vlkodlaků.“

Výbuch se chvíli zdál nevyhnutelným. Hermiona se narovnala a zablesklo se jí v očích. „Alespoň se pokouším pomoci, Ronalde!“ odsekla ostře. „Myslela jsem, že by to mohlo být užitečné…“ Ale pak se jí hlas vytratil. Jen ztěžka polkla a téměř omluvně přehlédla okolí.

„Promiňte,“ pípla tiše. „Teď není vhodná doba na hádky. A vím, že se občas nechám unést…“

„V pohodě, Hermiono. Jsme v tom společně, a kdo ví, co se může hodit.“ Tonksová se usmála na vlasatou mladou ženu, tak horlivou podat pomocnou ruku, tak dychtivou zapůsobit – trochu jí připomínala sebe samu, když začala bystrozorský trénink a mohla se přetrhnout, aby se naučila toto nebo tamto působivé nové kouzlo, aby dokázala sobě a ostatním, že si opravdu zaslouží tam být.

Ale dalo se bezpečně prohlásit, že nikdo si nezasloužil být v Bradavicích tolik jako Hermiona Grangerová. Ta dívka byla opravdová encyklopedie kouzelných znalostí.

A čemu všemu čelila? Ona, Ron a Harry spolu porazili trolla, baziliška a akromantuli, probojovávali se kouzly a zaříkadly, konfrontovali mozkomory a Smrtijedy a přežili. Během školní docházky překonali víc nebezpečí, než co dokázal průměrný vyškolený kouzelník za celý život.

Uvnitř ticha své mysli Tonksová mlčky revidovala možnosti jejích nečekaných společníků na této akci. Ještě nebyli dospělí, ale po tom všem, co viděli a zažili, se jen dali těžko nazývat dětmi.

Pohlídají mi záda, jestli je požádám.

Ale chci je požádat?

Společně by tu mohli poklidit. Deset rozptýlených Smrtijedů nebylo nemožnou vyhlídkou – dokud budou opatrní, mohli zaručit bezpečí vlkodlaků a zmaření plánů vy-víte-koho na armádu zdivočelých. Nemusí jen čekat do rána a doufat, že se dostaví to nejlepší z Řádu. Pravda, Petr Pettigrew byl někde tady na svobodě a vlkodlak Dolph, jako vždy, se skrýval v křídlech Ústavu, ale kdyby mohli jen zkusit…

Kdyby klienti dostali polibek a já s tím mohla něco udělat – nikdy si to neodpustím. Ale jestli se něco stane těm třem nebo Remusovi

Umím se postarat sama o sebe.

Dříve si ta slova řekla častokrát. Je takový pokrytec, aby odepřela to samé ostatním?

Ztěžka polkla. A pak vzhlédla.

Pohlédla do zelených očí Harryho Pottera, na Ronovu střapatou zrzavou hlavu a Hermioninu bledou tvář a nakonec na šedého vlka, který momentálně věznil muže, kterého milovala. Zlaté oči se v podpoře a porozumění setkaly s jejíma.

Věděl, co se chystá říct. A souhlasil.

A to bylo vše, co potřebovala.

„Takže,“ prohodila tiše, „už je mi z toho čekání nanic. Kdo se chce ke mně přidat a dobýt zpět toto místo?“

Nemuseli mluvit. Tři úsměvy, výrazy zadostiučinění, odhodlání a zdravého strachu byly dostatečnou odpovědí.

Tonksová jim úsměv vrátila, téměř instinktivně položila ruku do zcuchané hrubé srsti na Remusově krku a on v souhlasu několikrát švihl ocasem. „No,“ dodala, „tak na co čekáme?“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: JSark - 09.09. 2018
Mala by ho začarovať silenciom, keď nemôže hovoriť je oveľa rozumnejší. :D

Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Jacomo - 29.08. 2018
"And what are you waiting for?" Ach ano, tahle věta otvírá mnohé možnosti... Já tedy nečekám na nic a rovnou jdu číst dál, když už mám ty dva týdny zpoždění :-) Lupinko, Marci, je to čím dál tím lepší. A napínavější :-)) Děkujůůů!

Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: denice - 16.08. 2018
tuto část jsem zhltla už včera, ale jaksi jsem odpadla, než jsem třeba jen pomyslela na nějaký aspoň trochu smysluplný komentář. Přestože jsem nedočkavě čekala, co bude s Remusem a spol., krásně jsem si užila Kingsleyho a Moodyho. Jess je opravdu úžasná, budu to asi opakovat u každé kapitoly, Moodyho několika větami dokonale vystihla. Ta jeho promluva o kýblu plném lítosti mě dostala. Myslím, že ho začínám mít ráda. Stejně jako Hestii, která se v jiných ff vyskytuje buď jako křoví v pozadí, nebo na seznamu padlých. Pěkně charakterizovaná několika větami :-) A Tonksová - jedním slovem paráda. Držím jim palce a nedočkavě vyhlížím další díl! Díky.

Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: martik - 15.08. 2018
Já nechápu, proč to vůbec komentuju, když se vždycky zmůžu akorát na "úžasné". Ta úvodní interakce mezi Kingsleym, Moodym a nakonec i Hestii byla naprosto dokonalá. Hned mám Moodyho raději - vlastně poprvé jsem měla možnost nahlédnout do jeho myšlení. Vždyť celý čtvrťák to byl Skrk, a pak se jen mihl. Dostal měl Kingsley - Potter je expert na to nebýt tak, kde by být měl a naopak. Jak v nějakém drable řekl Severus "Náhoda je blbec, a tak si s Potterem moc dobře rozumí." Tonksová mířící stříbrnou čepelí na Remusovo hrdlo mě dostala. A trio má pár bodů k dobru - Harry, který se zavčas vrátí, Ron, který s chvilkovým zábleskem empatie utne Hermionu a zároveň dělá přední linii. Jess je vykreslila dokonale. Zvláštní bylo vnímat Remuse, který je ve vlčím těle, ale podle vlivem lektvaru, více sám sebou, než byl ve svém těle před pár okamžiky. Už se na jejich útoky ze zálohy a partyzánskou válku hrozně těším. Ale mezitím se ukoušu napětím. Snad ty venku taky něco napadne a dostanou se tam dřív než za svítání. Díky, čarodějky.
Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Lupina - 15.08. 2018
Tu hlášku z drabble neznám (nebo nepamatuju), ale je geniální :D Jinak Remuse ve vlčím těle si užijeme. Noc začala, nějakou tu chvíli byl v bezvědomí, ale teď je už plně schopen a uvidíme, co se vyvrbí. A nezapoměň, že Ústav je hermeticky uzavřen, takže vyhlídky, že se Moody a Kingsley dostanou dovnitř, nejsou dobré. Moc děkuji za komntář, martiku :-)

Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Gift - 15.08. 2018
Bylo fajn preskocit z akce a zpytovani citu na trochu interakce mezi zbytkem postav. Jestli autorka neco umi, tak je to vykresleni charakteru jen pomoci mala dialogu. To je velky talent a ja si ho v prehrsli postav velmi uzivala. Zlate trio je tu ukazano tentokrat ze sve lepsi stranky a ja uz se nemuzu dockat, na jake akci se v pristi kapitole bude podilet. Snad mi ta dobra nalada vydrzi. :-) Moooc dekuji!
Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Lupina - 15.08. 2018
Jess vážně umí. V málo větách dokáže vykreslit hodně. Nějaká akce nás čeká :-) Jsem ráda, že se líbí. Děkuji za komentář, Gift.

Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Ani - 15.08. 2018
Imperius: důvod čekat do půlnoci :) Díky!
Re: Kapitola 39. Sbírání sil Od: Lupina - 15.08. 2018
To je mi ctí :-) Díky za komenták, Ani.

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )23.10. 2018Kapitola 49. Procitnutí a Kapitola 50. Epilog
Jess Pallas: ( Lupina )17.10. 2018Kapitola 48. Kousky – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )10.10. 2018Kapitola 47. Kousky – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )03.10. 2018Kapitola 46. Stav mysli
Jess Pallas: ( Lupina )26.09. 2018Kapitola 45. Zpětný náraz
Jess Pallas: ( Lupina )19.09. 2018Kapitola 44. Dies irae – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )12.09. 2018Kapitola 43. Dies Irae – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )05.09. 2018Kapitola 42. Muž v rouše vlčím
Jess Pallas: ( Lupina )29.08. 2018Kapitola 41. Hluboko pohřbeny
Jess Pallas: ( Lupina )22.08. 2018Kapitola 40. V kleci
Jess Pallas: ( Lupina )15.08. 2018Kapitola 39. Sbírání sil
Jess Pallas: ( Lupina )08.08. 2018Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.
Jess Pallas: ( Lupina )01.08. 2018Kapitola 37. Okamžik pravdy – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )25.07. 2018Kapitola 36. Okamžik pravdy – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )18.07. 2018Kapitola 35. Mlýnské kameny
Jess Pallas: ( Lupina )11.07. 2018Kapitola 34. Kam se i andělé bojí vkročit
Jess Pallas: ( Lupina )04.07. 2018Kapitola 33. Zahnaní do rohu
Jess Pallas: ( Lupina )27.06. 2018Kapitola 32. Zase jednou je to na mně
Jess Pallas: ( Lupina )20.06. 2018Kapitola 31. Spořádaná mysl
Jess Pallas: ( Lupina )13.06. 2018Kapitola 30. Galerie grázlů
Jess Pallas: ( Lupina )23.05. 2018Kapitola 29. Co leží vespod
Jess Pallas: ( Lupina )09.05. 2018Kapitola 28. Nalezený a ztracený
Jess Pallas: ( Lupina )25.04. 2018Kapitola 27. Pusto
Jess Pallas: ( Lupina )11.04. 2018Kapitola 26. Izolace
Jess Pallas: ( Lupina )28.03. 2018Kapitola 25. Kostky jsou vrženy
Jess Pallas: ( Lupina )07.03. 2018Kapitola 24. Zjevení
Jess Pallas: ( Lupina )14.02. 2018Kapitola 23. Pod pláštíkem
Jess Pallas: ( Lupina )24.01. 2018Kapitola 22. Jednoduchý plán
Jess Pallas: ( Lupina )10.01. 2018Kapitola 21. Ústní předávání informací
Jess Pallas: ( Lupina )22.11. 2017Kapitola 20. Na kobylku
Jess Pallas: ( Lupina )08.11. 2017Kapitola 19. Odcházení
Jess Pallas: ( Lupina )25.10. 2017Kapitola 18. Bratranec a sestřenice
Jess Pallas: ( Lupina )11.10. 2017Kapitola 17. Riziko povolání
Jess Pallas: ( Lupina )27.09. 2017Kapitola 16. Nahý
Jess Pallas: ( Lupina )13.09. 2017Kapitola 15. U Tří košťat
Jess Pallas: ( Lupina )23.08. 2017Kapitola 14. Skryté významy
Jess Pallas: ( Lupina )02.08. 2017Kapitola 13. Ponorková nemoc
Jess Pallas: ( Lupina )19.07. 2017Kapitola 12. U brány
Jess Pallas: ( Lupina )28.06. 2017Kapitola 11. Nejhorší z pokrytců
Jess Pallas: ( Lupina )07.06. 2017Kapitola 10. Konec tajností
Jess Pallas: ( Lupina )17.05. 2017Kapitola 9. Zranitelný
Jess Pallas: ( Lupina )03.05. 2017Kapitola 8. Hop a hop
Jess Pallas: ( Lupina )12.04. 2017Kapitola 7. Zábavička
Jess Pallas: ( Lupina )29.03. 2017Kapitola 6. Potřásání rukou
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )15.03. 2017Kapitola 5. Důvody k obavám
Jess Pallas: ( Lupina )22.02. 2017Kapitola 4. Krátké setkání
Jess Pallas: ( Lupina )08.02. 2017Kapitola 3. Vlkodlakova duše
Jess Pallas: ( Lupina )25.01. 2017Kapitola 2. Ústav pro zdivočelé
Jess Pallas: ( Lupina )11.01. 2017Kapitola 1. Nezbytnost
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )16.11. 2016Imperius - úvod