Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. V kleci

Noční můra vepsaná v poutech, kameni a krvi. Jeho noční můra. Úroveň jedna.

Remus si stále, od dětství, pamatoval slova o Ústavu pro zdivočelé, na tu zhoubnou hrozbu ze rtů zlomyslné sekretářky Vlkodlačího registračního úřadu: „Jeden špatný krok a tam tě pošlou,“ zašeptala krutě. „…navždy tě zavřou do klece jako zvíře, kterým jsi.“ Když matka zjistila, co mu ta žena řekla, rozvzteklila se, ale semínko již zapustilo kořen do jeho mozku a díky nebezpečí použití paměťového kouzla se nedalo odstranit. Dětská představivost byla báječným nástrojem, a jelikož vzhledem ke svému stavu Remus přišel o společnost mladých lidí, víc než kdo jiný se zdokonalil v zaměstnání mysli, když byl izolován. Ale teď se jeho představivost pronásledovaná těmi slovy proti němu obrátila, už ne společnice, ale hrozba, která nevyčarovala bezpečné dětské hry, ale temné místnosti s mřížemi, okovy a krví, muže s tvrdým pohledem, biči a hůlkami a řadami klecí, do kterých byl zahnán, aby tam navždy shnil odtržený od rodiny a svobody.

Tehdy trvalo týdny, než spal klidným spánkem.

Uběhlo třicet let od té dlouhé, děsivé noci. Ale když Remus zíral na zhmotnění svých nočních můr, do jeho vlčího těla se vrátily všechny hrůzy dětství.

Páchla krví. Ta místnost, dlouhá, temná a úzká, byla jen velkou chodbou, která se v obou směrech po dvaceti metrech ztrácela za šerými rohy. Ale nešlo o obyčejný průchod – tuto skutečnost podtrhovaly kamenné podstavce úhledně rozložené v třímetrových intervalech, každý obsazený zadržovací klecí, která byla upevněna ke zdi a podlaze sítí řetězů. A přestože zde bylo jen málo světla, stačilo, aby osvětlilo načervenale hnědé skvrny, starší i čerstvé, které barvily zdi i kamenné dlaždice podlahy. I přes zjevnou snahu o vyčištění některé cákance vzdorovaly odstranění.

Ty starší skvrny musely být z doby před vlkodlačím. Ale důvod těch čerstvějších byl jasný.

Protože mnoho klecí bylo obsazeno. A klienti se neoddávali odpočinku.

Atmosféra pálila jejich výkřiky, vrčením a rafáním a úzkostným vytím. Klec za klecí se otřásala pod dopady drápů na kov, končetin proti tyčím, když nezkrocení vlkodlaci bojovali se silou měsíce. Možná samota v izolované místnosti a dávky vlkodlačího užité v předchozím týdnu by je mohly uklidnit. Ale nebyli sami, obklopovali je ostatní mimo dosah. Navíc pachy hlídkujícího Smrtijeda a příchozích se valily komnatou jako divoký oheň suchým keřem. Lidská mysl v tom běsnění neměla šanci ani zašeptat. Krev a chuchvalce srsti odletovaly a rozstřikovaly se, zatímco zuby a drápy škrábaly do mříží, okovů a vlastního křehkého masa v zoufalém pokusu vypudit ten temný vztek. Pokud by jejich klece byly větší, pokud by měli cokoliv jiného než nerozbitné mříže a sebe, čím by dali průchod svým nutkáním…

Ale neměli.

Vlkodlaci v Ústavu se doslova cupovali na kusy.

Mimo modlitby o zázrak, aby všichni dnešní noc přežili, však neexistovalo naprosto nic, co by mohl udělat.

Cítil, jak se mu ve vlčím těle zvedá daleko lidštější vztek. Dolph za toto zaplatí. A draze…

V zátylku se ho dotkla jemná ruka, a zatímco mu srstí kroužila pro uklidnění, do ucha mu vnikla zašeptaná slova. „Vrčíš.“ Na pozadí vytí a chřestění Tonksová téměř nebyla slyšet, krčila se vedle něj zakrytá stínem a zastíracím kouzlem. Spolu čekali za prázdnou klecí hned u dveří této ponuré místnosti. Z její kůže k jeho citlivému nosu vzlínala kombinace strachu, hněvu a odhodlání. „Vím, co cítíš, ale…“

„Brzo přijdou.“ Prázdný vzduch pročíslo Harryho napjaté zašeptání a okamžitě Tonksovou umlčelo – bystrozorka ukončila hlazení na Remusově krku a přikrčila se do pohotovostního postoje s hůlkou pevně v pravé ruce a Remusem po levém boku. V rozvlnění stínů se dal její pohyb spíš jen vycítit než vidět. Teď jen čekala na kouzlo, které naplní, nebo zničí jejich plány. Harry by víc než rád přiložil ruku k dílu, ale Tonksová jej rozhodně odmítla – pokud se týká neverbálního souboje, její ruka byla zkušenější a nemohli si dovolit chybu.

Jen před pár minutami vymysleli v tichém rohu schodiště tento zdánlivě prostý plán. Podle Harryho průzkumu šest Smrtijedů, kteří měli střežit vlkodlaky, po dvojicích v pěti až desetiminutových intervalech hlídalo v této rádoby noclehárně. Všem byla jejich povinnost proti srsti a zřetelně celí nesví míjeli klece a zběsilé svěřence, a tak by jejich zneškodnění teoreticky nemělo být problémem. Pokud uspějí, plán poběží snadno a bezpečně. Pokud selžou…

Selhání bude ohavné.

Opět ucítil jemný dotek prstů Tonksové v srsti. Promluvila hlasem naplněným omluvou.

„Je mi to líto, Remusi,“ zašeptala. „Ale je čas.“

Remus se zhluboka nadechl. Klid, Remusi. Uklidni se. Nebude zamčená. Nebudeš v pasti. Je to jen na minutu a souhlasil jsi…

Potřebovali odvedení pozornosti. To bylo jisté. A když Hermiona nesměle navrhla tento postup, Remus ho musel ocenit. Smrtijedi se vlkodlaků báli; byl čas jejich strach zvýšit. Stane se perfektním cílem pozornosti jejich nepřátel. Koneckonců, byl jediným členem jejich malé skupiny, který byl imunní proti uřknutí.

Tonksová umlčela rychlým švihem hůlkou panty a zlehka otevřela zadní dveře prázdné klece. Remus se obrnil, postavil se a rychle skočil dovnitř. Spíš cítil, než slyšel, že dveře za ním se zavřely.

Remus nikdy netrpěl klaustrofobií. Nebyl vhodný čas s ní začínat.

Mříže kolem něj se čněly jako obrazy z nočních můr jeho dětství. Téměř jej obkličovaly, obrovské prsty jej uzamkly v jejich sevření…

Není zamčeno. Není zamčeno. Není zamčeno…

„Tady!“ Hermionino zasyčení jím trhlo – téměř instinktivně ucouvl, když mřížemi u jeho čenichu proklouzlo cosi černého a masitého. „Žvýkejte. A tvařte se výhružně!“

Do citlivého nosu jej udeřil závan silné vůně jahodové zmrzliny a banánu. Olepené prsty cosi vybalily z černého obalu.

Opravdu to bylo dost nechutné. Ale zároveň Remusovi neuniklo, že žvýkačková falešná paže z produkce Freda a George, obalená odtrženým kusem Ronova školního hábitu, je rozhodně kousek pobertovského ražení. Smrtijedi nabydou dojmu, že Remus sežral někoho z přátel.

V té chvíli se za rohem po jejich levici začalo rozléhat pronikavé rozzuřené vytí. Zarachotila pouta.

Vlkodlaky něco rozrušilo.

A nic nerozruší vlkodlaka víc než člověk mimo dosah.

Za Remusovu klec se do stínů schoval neurčitý zastřený náznak Tonksové. Po třech studentech nebylo ani vidu.

Čím dál lépe.

Zeď ozářilo tlumené světlo. A na pozadí vlkodlačích výkřiků Remusovy uši zachytily hlasy.

„…nevím, kam museli tak nutně.“ Nosový a dýchavičný hlas patřil ženě. „Jsem si jistá, že ostatní dorazí každou chvíli, aby nám pomohli.“

Odpověděl mužský a stejně nepříjemný, zahořklý hlas. „Možná se dobře baví, Alecto,“ odvětil protivně. „Byla jich tam hromada. I vlkodlakovi to musí trvat, než se prožvýká tolika těly.“

Žena – zřejmě Alecto – si odfrkla. „Vsadím se, že to byla zábava. Jak všichni ti idioti křičí a brečí a snaží se vyšplhat po zdech…“

Muž se v odpověď sípavě zachechtal. „Za to všechno, dobře jim tak…“

Remusovi se téměř instinktivně zježila srst. Tlama se zkroutila v hromovém vrčení.

Teď již je viděl jasněji – dvě neforemné postavy zahnuly za roh, osvětlovala je mužova napřažená hůlka, nekráčely však bok po boku, ale za sebou, jak se snažily udržet těla a končetiny co nejdál od chňapajících a vrčících vlkodlaků. První šel muž a světlo a stín tančily na jeho tváři v ohavném, pokřiveném obrazu, pár kroků za ním kráčela žena. Její rysy byly tak podobné mužovým, že museli být sourozenci. Remus si dovolil chvilku lítosti nad jejich nebohými rodiči, že vyprodukovali takové potomky.

Ale jen okamžik. Měl práci.

Mříže jej opět začaly dusit. Zahnal paniku.

Není zamčeno…

Rozptýlit je. To měl za úkol. Zastavit je, aby na něj zírali, mhouřili oči ve snaze zjistit, cože to ukořistil – tak zněl plán. Vrčení a rafání nestačilo – jen by zrychlili. Ale moment zaváhání – ten stačí, aby Tonksová dvakrát vypálila a skoncovala s těmito nechutnými kreaturami a jakoukoliv hrozbou, kterou byli pro vlkodlaky kolem. Ale musí nějak přitáhnout jejich pozornost – ačkoliv Smrtijedi zatím nijak nezaznamenali přírůstek v otřásajících se klecích, vzhledem ke skryté přítomnosti čtyř lidí to znamenalo, že se bude muset víc snažit, aby si ho všimli.

Byl čas.

Remus opatrně sevřel zuby kolem lepkavé hmoty žvýkačkové paže a látky kolem ní. Chutnala po pepři a citrusu.

Bude si muset promluvit s Fredem a Georgem o jejich volbách příchutí.

Ale zatím…

Ještě trochu blíž…

Bratr a sestra pokračovali v líné, i když nervózní chůzi, a občas sebou trhli, když míjeli vrčící a chňapající tlamy uvězněných vlkodlaků. Světlo z mužovy napřažené hůlky se blížilo, klouzalo po kameni, dotklo se řetězů, podstavce, okraje klece…

Teď.

Remus zavrčel z hloubi hrdla, vymrštil se na nohy a třikrát bouchl o mříž lepkavou hmotou teď již s příchutí mangového chutney. Roztržená černá látka se snesla na podlahu.

Smrtijedi se zarazili na místě a vyměnili si pohledy.

Ale zastavili se příliš brzy. Klec je zaštiťovala před zrakem Tonksové.

Sakra!

Remus pokračoval v hlubokém a hrozivém vrčení a na dva příchozí civěl co nejzuřivěji. Nakloněný nad svým domnělým jídlem začal pomalu a významně žvýkat.

Chilli a maliny. Frede, Georgi, budete trpět.

Pojďte blíž, pojďte blíž…

Samozřejmě že se Tonksová mohla posunout. Ale pohyb pod zastíracím kouzlem byl vždy riskantní a hýbající se Tonksová vždy zvyšovala pravděpodobnost klopýtající Tonksové a to by nebylo dobré.

„Amycusi,“ Alectino sípání prozradilo zjevnou nejistotu, „představuju si to, nebo ten vlkodlak… něco má?“

Všímavá dáma. Teď se pojď pořádně podívat…

Amycus se nervózně ohlédl na sestru a opatrně vykročil. „Myslím, že máš pravdu,“ zamumlal nejistě. „A vypadá to jako…“ Polkl a opatrně se přiblížil ještě kousek blíž. Sestra se mu nalepila na záda a on natáhl rozsvícenou hůlku, co nejvíc to šlo. Remus pomalu pracoval na žvýkačkové paži.

Citron a máta? U Merlina…

Teď již hrozivý pohled na sourozence nepředstíral. Prostě si pohněte, ano? Pokud tedy nechcete, aby se vám na boty poblil vlkodlak…

„Že to vypadá jako…?“ Alectin hlas nabíral výšku. „Vypadá jako co?“

„Jako…“ Amycus se po dalším opatrném přiblížení zalkl odporem. Vystoupil i se sestrou těsně za zády ze stínu vlkodlačí klece. „Jako…“

Skoro, taktak… Téměř viděl, jak zastřená Tonksová pomalu zvedá hůlku. Ještě chvilku…

Hrášek a pomeranč. Coleslaw a vinný ocet. Rajče a černý rybíz…

Pohněte!

Amycusovy rty se stočily. „Jako… jako…“

Alectino začichání ho přerušilo. „Počkej. Necítíš černý rybíz?“

Bratr také začichal. „No… Uf!“

Ale jestli ho Amycus cítil nebo ne, se jeho sestra neměla dozvědět. Přímo do prsou jej zasáhlo červené světlo a omráčeného poslalo k zemi a do bezvědomí.

Potud plán vycházel. Nebylo však naplánované, že Alecto jej nebude následovat.

Protože okamžitě po svém voňavém odhalení zavalitá Smrtijedka ustoupila. A kouzlo Tonksové, které jí mířilo do hrudi, ji o milimetry minulo.

A to bezprostřední uvědomění stačilo.

Z plných plic Alecto zaječela.

„Poplach! Poplach! Poplach!“

I přes vytí a chřestění zavřených vlkodlaků Alectino vřískání doputovalo daleko. A o chvíli později se situace zhoršila.

Rozezněla se siréna a její jekot se odrážel komnatou, aby se – o čemž Remus nepochyboval – rozlehl po celém Ústavu.

Alectin hlas spustil nouzový alarm. Dokonalý pro varování personálu Ústavu v případě problémů u vlkodlačích klecí. Méně dokonalý pro pět lidí snažících se proplížit kolem skupiny Smrtijedů.

Sakra!

„Mdloby na tebe!“ Tentokrát kletba Tonksové opravdu udeřila a ječící Alecto srazila. Škoda však již byla napáchána.

Vzadu se Remus kroutil a kopal do klece zoufalý se osvobodit, než začnou trable. Letmo zahlédl Tonksovou, jejíž rty chrlily prvotřídní nadávky. Otevřela klec. Sotva měl čas se posunout, než jej uchopila za kyčle a nedůstojně jím trhla ven, až se rozplácl o podlahu. Vyštrachal se na nohy a ona po něm střelila pohledem naplněným omluvou. Ale nebyl čas na slova.

„Utíkejte!“ nařídila bystrozorka zostra, když se ve vzduchu objevily tři tváře. „Vypadněte, než uvízneme v pasti!“

Harry, Ron a Hermiona neztráceli čas diskuzemi, což Remus vřele přivítal. Aby mohli zrychlit, studenti se vymotali z pláště a vystřelili ke schodišti.

Pach zaschlé i čerstvé krve, potu, strachu a té zpropadené žvýkačky ho zahltil. Ale vzdáleně a nejasně cítil i náznak něčeho dalšího…

Někdo se blíží…

„Rychle, Remusi!“ pobídla jej zprudka Tonksová. „Musíme…“

„Avada kedavra!“

Nepřemýšlel. Nemusel. Prostě jednal.

Tlapami ji ztěžka bouchl do ramenou a poslal zády k zemi. Šokovaně vykřikla a sklouzla po kamenné podlaze pod něj. Zastavila je až zeď. Cítil, jak mu kouzlo zajiskřilo v srsti, jak jej popálilo, ale okamžitě zmizelo do nicoty. Nejsmrtelnější magii potlačila přirozená imunita vlkodlaka.

Vlkodlaka neovlivní žádné kouzlo. Ani toto.

Široce rozšířené divoké oči Tonksové se zahleděly do úplňkově zlatých. Ale pak profesionalita přemohla šok vděčnosti a Tonksová zprudka odsunula jeho teplé, chlupaté tělo a otočila se na břicho, aby čelila novým agresorům.

Byli dva, oba muži v černých hábitech, dosud skrytí ve stínech místnosti nacházející se po jejich pravici. Již pálili kouzla, která třískala do zdí, až silou jejich dopadu odletovaly velké kusy kamene. A nebyli jediní – dál v chodbě, kam utekli Harry, Ron a Hermiona, se vzduchem rovněž nesly zvuky vystřelených kouzel.

Děti!

Ale bystrozorka a vlkodlak, sami pod těžkou palbou, jim teď nemohli nijak pomoci. Tonksová se vyškrábala na všechny čtyři schovaná za prázdnou klecí, kterou před chvíli využíval Remus. Klekla na kolena a pálila v odvetě zpoza minimální ochrany mříží.

Takže to byli čtyři Smrtijedi z Úrovně jedna. Ale Harry řekl šest a dva u hlavních dveří…

Za nimi se přes ohlušující jekot sirény opět prosadili vlkodlaci. Někdo přicházel z druhého směru.

Merline. Budeme napadáni ze tří stran. A Tonksová je z toho směru tak odkrytá…

Na vysvětlování nebyl čas. Nebyl čas ani to zkusit. Remus se zprudka otočil a vystřelil do temnoty.

Slyšel, jak zalapala po dechu, viděl, jak pootočila hlavu, když od ní vyrazil pryč. Dobrotivý Merline, přál si, aby měl hlas a čas, aby jí řekl, že ji teď musí opustit, aby ji udržel v bezpečí. Vrátím se, vrátím se, opakoval si v duchu a přál si, aby ho jakousi neuvěřitelnou náhodou slyšela, aby mu rozuměla.

Nebyl však čas rozjímat.

Dva Smrtijedi, mohutný plavovlasý hromotluk a žena srdcovité tváře s neupravenými hnědými vlasy a vyčnívající čelistí, přispěchali kvůli poplachu s hůlkami napřaženými. Ale o hůlky se Remus nestaral. Ani nezpomalil.

Žena jej uviděla první, hrůzou zalapala po dechu a instinktivně vypálila omračovací kouzlo, které z Remsusova vlkodlačího pohledu nebylo víc než zábleskem světla. Muž se v odpověď na její útok pootočil, ale už bylo příliš pozdě – Remus silou své setrvačnosti oba srazil k zemi. V soubojích s hůlkou byl dobrý, ale ve fyzickém boji, zejména když jeho mysl kontroloval vlkodlak, neměl moc zkušeností. Netoužil škrábat a drápat nebo – bože chraň – kousat. Mířil na hůlky, aby je zničil, a rád by Smrtijedy zanechal v bezvědomí nebo ve stavu, aby se jim nestali pozdější hrozbou.

Mimo to opravdu plán neměl.

Což bylo nešťastné.

Náraz vymrštil ženinu hůlku do temnoty, ale mužova svalnatá ruka jej chytla pod krkem. Záblesk kouzla zblízka – copak tito idioti nečtou? Kouzla na vlkodlaky nefungují! – nezpůsobilo žádnou škodu, ale záře v jeho očích, krátké rozptýlení, jej poslala o pár kroků zpět. Žena zvedla nohu a jehlovitým podpatkem jej bolestivě kopla do čenichu. Cítil, jak se mu kůže na tváři roztrhla a naplnila mu tlamu kovovou krví, která jej bodala do jazyku. Žena zvedla nohu podruhé a za ní se plavovlasý muž pokoušel postavit. Tentokrát však byl Remus připravený, před její ránou uhnul a vyrazil vpřed, aby ženu opět poslal zády k zemi. Za sebou slyšel muže, jak vypaluje kouzlo.

„Mdl…“

Perfektní!

Remus uskočil a přitiskl se tváří k zemi. Žena však ne.

„…oby na tebe!“

„Ty…“ Jakoukoliv pronikavou kritiku měla ženština na rtech, nedokončila ji. Nehybně padla k zemi.

Muž se zděšeně zastavil. Nešlo o chytrý tah.

Remus se co nejkrutěji rozvrčel, otočil se a vyrazil kupředu.

Chtěl muže zahnat, vyděsit a odzbrojit, možná najít způsob, jak ho připravit o vědomí. Nikdy neměl v úmyslu to, co následovalo.

Muž klopýtl o nohu bezvědomé kolegyně. Zakymácel se a padl.

Na vlkodlačí klec.

Na klec rozzuřeného, po krvi lačnícího vlkodlaka, který udělal přesně to, co je mu za úplňku přirozené.

Do svalnatého krku se zasekly drápy, trhaly, škrábaly, tlačily křehké tělo proti mřížím. A pak se do lokte zabořily zuby.

Mužův křik byl strašlivý, naplněný strachem, bolestí a hrůzou, která byla mrazivě známá. Křik nahradilo děsivé bublání, když se do hrdla zasekly drápy, hlouběji, hlouběji, hlouběji, krev ostříkla mříže, crčela po krku a hábitu a kosti na paži odporně křupaly pod stiskem ohromných zubů. Zlaté oči útočníka se zableskly zoufalým potěšením, když se mu mezi zuby rozlila šarlatová krev…

Ne! Ne, ne, ne!

Musí to zastavit, musí je oba zachránit…

Silným úderem tlap poslal vlkodlaka od okraje klece. Ten na chvíli téměř zoufale lpěl na paži kořisti, ale Remus druhou tlapou plácal přes mřížoví po jeho čenichu a přiměl jej tak povolit, pustit zkrvaveného Smrtijeda na hromadu na zemi. Objemný vlkodlak ještě jednou zaútočil na tyče, zoufale hrabal, skřípal červení zbarvenými zuby a drápy a třeštivě trhal mřížemi v horečné vyhlídce na opětovnou chuť lidského masa, ale Remus se přiměl jej ignorovat.

Namísto toho zíral na oběť.

Zíral na rozpárané hrdlo, znetvořený loket, rozšiřující se kaluž krve, která se roztékala a přidávala čerstvé skvrny k těm starým, hnědým, zbylým po tom, co zde proběhlo dříve. Muž strašlivě klokotal krví naplněnou průdušnicí v děsivě konečném zvuku, zatímco bojoval o dech roztrhanými cáry krku.

Byl to beznadějný případ.

Jeho chrčení utichlo. Pohled zeskelněl, paže ochably.

Ruce klesly.

Mrtvý. Naprosto mrtvý.

Remus krátce zavřel oči. Nemohl litovat, že je na světě o jednoho Smrtijeda méně. Ale osud vlkodlaka, který ho zabil, to je jiný případ…

Očima přejel ke krví potřísněnému papíru na podstavci se jménem lidského alter ega vězně.

Thor Wilding.

Zvedl zrak k vlkodlakovi, kterému odkapávaly sliny z tlamy a který mlátil do tyčí, aby dosáhl na již neživé maso. Neměl představu, co provedl…

Ale získá ji. Jestli ho najdou takto, získá ji. Jestli si něco bude pamatovat, získá ji…

Je mi to líto. Je mi to líto, nechtěl jsem, aby se něco takového stalo…

Ale pak bylo jeho dumání zapomenuto. Z myšlenek jej vytrhl výkřik.

Hermiona…

Omluvy později, Lupine! Teď není čas sypat si popel na hlavu…

Na první pohled ohodnotil situaci. Harry, Ron a Hermiona zahnaní zpět útočníkem, který je zpozoroval, se teď krčili u zárubně poblíž Tonksové a pálili kouzla směrem k východu. Zdáli se při vědomí a vcelku, ačkoliv Hermiona si svírala krvácející ruku a Ronovy vlasy byly zřetelně ožehnuté. Za nimi jeden ze Smrtijedů, kteří drželi v šachu Tonksovou, ležel padlý jako hromada černých hadrů. Druhý však uhýbal a kmital sem a tam, když jej bystrozorka zasypávala všemi kouzly, která jí přišla na mysl. Zanadávala po každé hbité kličce a minutí cíle. Mříže klece, za níž se kryla, zářily a tavily se a ona jejich chabou ochranu zcela odvrhla ve prospěch plného frontálního útoku. Zatímco ji sledoval, nepěkný hrot fialového světla jí proletěl kolem ucha a zanechal na zdi za ní dlouhou brázdu.

Tak to by stačilo!

Tentokrát se Remus neobtěžoval ani s tím nejmlhavějším plánem. Prostě jen vycenil zuby a vystřelil.

A při této příležitosti již pohled na vrčícího, plně vzrostlého vlkodlaka pohybujícího se značnou rychlostí poskytl dostatečné rozptýlení.

Smrtijed se s primitivní hrůzou rozšířenýma očima otočil, aby čelil novému protivníkovi, následkem čehož jej rudé omračující kouzlo udeřilo do hrudi a mrštilo jím o zem.

Remus zprudka zastavil, otočil se a odklusal k Tonksové. Ta na něj čekala a zubila se.

„Díky,“ řekla jen.

„Zásah! Jo!“ přitáhl pozornost Ronův výkřik. Mladík se zvedl na nohy se zářivým úsměvem. „Zasáhl jsem ho, viděli jste?“ zvolal radostně. „Viděl jsi to, Harry, Hermiono? Toho posledního jsem sejmul. Omračovací přímo do obličeje!“

Harry i Hermiona se křenili na kamaráda. „Viděli,“ odpověděla Hermiona s rozzářenýma očima. „Bylo to skvělé.“

„Zatraceně skvělé,“ zdůraznil Harry s uchechtnutím.

Tonksová chvíli hleděla na Remuse, hruď se jí zvedala, jak chytala dech, a s pobledlou tváří se na něj slabě usmála. Siréna nepřestávala vřeštět a rovněž klienti neustávali ve svém vytí.

„Je to skvělé, Rone,“ reagovala rychle. „Ale teď se odtud musíme dostat.“ Upřela oči na Remuse. „Beru to tak, že ses o ty dva postaral?“

Remusovi se mihl hlavou obraz zmrzačeného plavovlasého Smrtijeda. Potlačil vinu a žluč a přikývl.

„Tak co je pak za problém?“ Harry byl také trochu zadýchaný a krčil se u podlahy s hůlkou volně vloženou v ruce. „To je šest odsud a ti dva támhle jsou ti od dveří. Kdyby jich bylo víc, už by přišli! Dostali jsme je všechny!“

„Až na Červíčka.“ Po poznámce Tonksové se Harryho pusa s cvaknutím zavřela – bystrozorka již mířila hůlkou na bezvědomé Amycuse a Alecto a svázala je kouzelnými provazy. „A to nezmiňuju, že se tady někde poflakuje vlkodlak Dolph a máme ještě jednoho Smrtijeda, co hlídá dole mozkomory. A ti pořád můžou představovat problém. Nehledě na fakt, že tito jsou jen omráčení. Musíme je někde zamknout dřív, než přijdou k sobě. Accio hůlky Smrtijedů!“

Z temnoty se přihnala skupina hůlek a zahrkala Tonksové u nohou. Rychle je posbírala. „Takže,“ nařídila rychle, „musíme…“

Zazněla další slova, Remus je však neslyšel.

Protože to ucítil.

Slabý, vzdálený proti silnému proudu krve, potu a emocí, které se valily z vlkodlačích klecí, nepatrný a těžko rozpoznatelný, ale znal ten pach. Znal jej tak dobře, že mu hořel v nozdrách a škrábal o mozek, drásal pamětí, aby byl rozpoznán. Mnohokrát ten pach cítil, znal jej, ale ne jako člověk a jeho vlkodlačí mysl teď spala a nemohla mu pomoci. Ale jistě, někde to tam najde…

Znám to, znám to, co to je, co jen to je…

Byl jsem mladý, když jsem to cítil. Před vlkodlačím. Je to něco živého, něco živého, co bylo poblíž mě… Je to… je to…

Krysa. Je to KRYSA!

Zlaté oči prudce zamířily k Harryho uvolněně položené ruce s hůlkou. Zamířily ke korálkově černým očím v krysí tváři.

Jeho zuřivý štěkot by dokázal rozdrtit kosti. Ale už bylo pozdě.

Červíček ostrými zuby cvakl kolem hůlky Harryho Pottera, uchvátil ji a mazal pryč.

„Moje hůlka!“ Harry se zvedl se vzteklým křikem a zelenýma očima rozšířenýma hrůzou. „Zapečetění hůlkou! Jde osvobodit ostatní Smrtijedy!“

Ale Remus už byl v pohybu, řítil se vchodem a chodbou v honbě za horečně se škubajícím ocasem mihotající se krysy, která v zoufalé hrůze pádila chodbou. Blíž, blíž, blíž, dostanu tě, dostanu tě, dos…

Zavrčení, které vzápětí pročíslo vzduch, by mohlo skály lámat. Remus smykem zabrzdil.

Krysa Červíček s hůlkou mezi zuby proběhl obloukem čtyř dlouhých, chlupatých nohou. Na chvíli se zastavil a zmizel.

Zanechal Remuse, aby jen zíral na jeho zachránce.

Ach, Petře. Vždycky ses schovával za větší kamarády…

Velký vlkodlak s huňatou šedobílou srstí na něj zlověstně hleděl. Zlaté oči mu zářily lidskou inteligencí. Pomalu, chladně na něj opět zavrčel.

A Remus okamžitě poznal, kdo to je.

Dolph.