Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41.  Hluboko pohřbeny

Zlaté oči se střetly se zlatýma. Napětí mezi dvěma vlkodlaky přímo žhnulo.

Ani jeden se nepohnul.

Remus opatrně, téměř nepřítomně zhodnotil situaci. Dolph nebyl Kane. Což se nedalo popřít – postrádal onu svalnatou mohutnost, která charakterizovala postavu staršího vlkodlaka o úplňku, nezmiňujíc nepřítomnost vražedného lesku ve zlatých očích. A nejen to. Kane byl zdivočelý – lidský intelekt hnaný nechvalně proslulými vlkodlačími instinkty a touhami. Ale Dolph? Ano, byl Smrtijedem, ano, byl nebezpečný, ale také byl vlkodlakem pod vlivem vlkodlačího lektvaru, muž ve vlčím rouše, stejně nezkušený a nejistý v kontrole své vlčí podoby jako býval Remus. Možná ještě nejistější, protože téměř od té doby, co byl Dolph pokousán, žil zde v Ústavu a úplňky trávil omezený lektvarem a mřížemi těch stísněných klecí. Pro lidi by znamenal překážku.

Ale Remusovi?

Jako Smrtijed byl zjevnou hrozbou. Nicméně jako kolega vlkodlak…

Neměl hůlku. Neměl zbraň, kterou byl zvyklý používat. Neměl podporu. Neměl nic než tělo, které sotva uměl kontrolovat.

Měl jen falešnou statečnost. A té musel Remus salutovat.

Petr však zmizel. Nastal čas Dolpha oklamat.

A protože ten nejjednodušší přístup bývá tím nejlepším, Remus nakrčil čenich, skrz zuby zavrčel a přímo vystřelil kupředu.

Uteč, uteč, prostě sakra uteč…

Dolph se však ani nehnul. Remus téměř cítil nerozhodnost, která jej zarazila, boj, který v nepříteli krátce zuřil. Prudká nenávist v jeho očích zápasila se zmatkem, strachem a silnou touhou nebýt roztrhán na kusy vlkodlakem, o kterém neměl záruky, že je ovládaný lidskou myslí. Po jeden pošetilý okamžik se Remusovi zdálo, že se připravuje na boj.

Pět metrů, čtyři metry, tři metry…

Prostě utíkej!

Cvakl zuby. Drápy zaškrábaly o podlahu. A pak, z hloubi hrdla a s těžkým dýcháním Remus hrůzostrašně zavyl.

Vlkodlačí zavytí. Ten nejprimitivnější zvuk z primitivních. Žádný člověk, který jej zaslechl, už nikdy nemohl snadno ignorovat stíny noci.

Zvlášť zblízka.

Mnoho lidí zapomínalo, že uvnitř každého vlkodlaka je člověk, který byl vlkodlakem pokousán. Vlkodlak byl objekt vlastních nejhorších traumatických vzpomínek, hluboko pohřbených, ale nikdy, nikdy zapomenutých.

A Dolph, jak se zdálo, si pamatoval dobře. Stáhl ocas jako vyděšené štěně a vystartoval neohrabaně zpět nahoru po schodech.

Na okamžik Remus téměř zaváhal, jak mu vlastní nerozhodnost trhala mysl.

Petr šel dolů, Petr šel dolů, Petr, ten zrádce, ten vrah a lhář šel dolů…

Ale Dolph běžel nahoru. A nemůže tě kousnout znovu…

Do západu měsíce to není dlouho. Jen ho musím zaměstnat, možná chytnout do pasti…

Krátce se ohlédl. Tonksová spěchala vpřed s napjatým výrazem, vypůjčenou šavlí v jedné ruce a hůlkou ve druhé, viděl Harryho vzteklé oči, když popadl Crollovu ebenovou hůlku a vystřelil ke schodišti. Odhodlání a vztek z něj proudily ve vlnách.

Petrův osud byl v dobrých rukou.

Ale Dolph stále může být nebezpečný. Pokud…

A tak, jen s krátkou pauzou, se Remus otočil a vyrazil honit Dolphův zoufale kroužící ocas.

Harry a Tonksová se s Červíčkem vypořádají. Teď se podívejme na to, co dokážu udělat s tebou…

ooOOoo

„Běž, běž, běž!“

Tento boj musela Tonksová Remusovi přenechat. Kdo by hádal, že Dolph bude tak postrádat vlkodlačí páteř?

Ale teď nebyla vhodná doba pro škodolibost. Teď byla doba na roli krysaře.

Zatracený krysař z Hameln, to jsem já. Krysy prchají přede mnou a děti se vlečou za mnou…

Očima kmitla za Remusem, když ten po krátké pauze vystřelil nahoru za Dolphem. Na zlomek vteřiny jedna její část toužila zavolat jej zpět, říct mu, aby si nehrál na hrdinu, aby nebyl tak, u Merlina, pitomý a nehnal se za ním sám. Ale solidní, praktická část, která ji provedla bystrozorským výcvikem, jí docela důrazně připomněla, že nejenže je Remus tím nejpovolanějším z nich, aby dostal smrtijedího vlkodlaka, ale že je víc než schopný se o sebe postarat.

Věř mu. Prostě mu věř.

A ani ho nenech padnout. Zastav tu zatracenou krysu!

Utíkej, běž, rychle!

Před ní se osudově vynořilo schodiště. Schody v běhu si Tonksová nevychutnávala, protože mívaly nepříjemný zvyk, že ji dovedly ke ztrátě rovnováhy a k dlouhým a zraňujícím pádům až do přízemí. Přesto vyrazila kupředu, chladný jílec šavle v jedné ruce, hladké dřevo hůlky v druhé, a už se řítila dolů, aby chytila švihající ocas toho malého červa, který měl stále v tlamě Harryho hůlku. Za sebou, přes kakofonii alarmu, slyšela rychlé kroky a ostré dýchání Harryho, Rona a Hermiony. Následovali ji ve stíhání cupitavých nožek největšího zrádce Řádu pěkně schod za schodem.

Levá noha, pravá noha, levá noha, pravá noha, nezakopni, nezakopni, nezakopni, nezakopni…

Musela s tím přestat. Nedokáže udržet krok o moc déle…

Odhodlaně zatnula zuby, mávla hůlkou směrem k utíkající kryse a jejímu nákladu.

„Accio hůlneeeeee…!“

Její zrádný levý podpatek přejel schod a sklouzl, pravá noha následovala levou.

Rukou jí projela bolest, když se zraňující silou bouchla o zeď. V pravém kotníku jí luplo a vzápětí ji gravitace oloupila o rovnováhu a mrštila jí nevyhnutelně dolů. Levý bok se střetl se schody v záplavě bolesti, šavle jí vyletěla z ruky a zmizela přes zábradlí, ale alespoň jí uvolnila levou ruku a zachránila ji tak před horšími škodami. Loket se stočil po agonizujícím úderu, když se odrazila a ještě jednou převalila a rozplácla se s nepříjemným zaduněním na podestu. Zeď se zlomyslnou konečností zastavila její pohyb.

Okamžik dokázala jen nehnutě ležet a popadat dech. Pak pomalu ale zřetelně zaznamenala tepající natékání v ruce, řev v boku a křik v lokti. Siréna kolem dál ječela, ale nedala se porovnat se zvukem jejích kostí.

To-zatraceně-bolelo.

A pak přišly kroky a přispěchaly tváře, aby se na ni podívaly s hrůzou a šokem.

„Tonksová!“

„Je… neměli bychom…?“

Snažila se promluvit, přikázat jim, aby pokračovali dolů, ale její hlas nebyl víc než zavanutí dechu, gesta ne víc než škubnutí. Nečekejte na mě! Pokračujte! Běžte!

A pak požehnaně báječně Hermionin hlas přerušil Ronovu a Harryho nerozhodnost. „Vy běžte! Já se na ni podívám! Musíte zastavit Červíčka!“

Nenáviděné jméno Harrymu stačilo a okamžitě oddusal dolů po schodech s Ronem v závěsu.

Hermionina vlasatá hlava zaplnila rozmazané vidění Tonksové a její rty už začaly mumlat kouzla.

Najednou bolest vybledla do tlaku a vzduch si opět našel cestu do plic Tonksové. Okamžitě se vyškrábala na kolena a trhla sebou, když jí pronikavě zatepalo ve stále bolavém boku.

„Promiň!“ Hermioniny ruce ji popadly za ramena a pomohly jí vstát. „Umím jen základní léčivá kouzla…“

„Znám víc. Léta zkušeností.“ Pár mávnutí hůlkou, dobře umístěné Episkey a pár pohmožděnin klidnících kouzel a nejhorší bolest zmizela téměř okamžitě. „Teď pojďme!“

Cestou po schodech Hermiona Tonksovou přidržovala. Ta se rozhodla neprotestovat.

Nebylo třeba přemýšlet kudy dál, když se vyřítily z příhodně nezapečetěného mřížoví na úpatí schodiště. Pravděpodobně je otevřela Crollova hůlka. Harryho výkřiky a hvízdot kouzel mluvily samy za sebe.

„Accio hůlka!“ zazněl Ronův hlas a Harry vítězně zakřičel. Když Hermiona bok po boku s Tonksovou vystřelily zpoza rohu, našly Rona s napřaženou hůlkou a Harryho, teď již se svojí v ruce, jak se tyčí s pochmurně smrtícím výrazem v očích nad mužem, který zradil jeho rodiče.

Takže toto je Pettigrew?

Na okamžik mohla Tonksová jen zírat, zírat zvědavě, rozzlobeně a znechuceně na ubohou postavu muže, který způsobil tolik bolesti Remusovi, Siriusovi a samozřejmě Harrymu, když pro otroctví zradil přátelství. Remusův starý kamarád se zády opíral o zeď vedle dveří, které zářily měkkou, elektricky modrou barvou signalizující zapečetění hůlkou. Zase byl sám sebou, se ztrhanými rysy, zbytek vlasů postrádal barvu, byl rozcuchaný a špinavý. Jeho špičatý krysí nos sebou téměř horečně škubal. Malá vodnatá očka naplňovala bouře emocí tak konfliktních, až se nedaly přečíst. Ruka s hůlkou před ním stříbrně zářila v matném světle stropních koulí.

„N… no tak, Harry… Buď rozumný…“ Pettigrewův koktavý hlas byl o několik oktáv vyšší než normálně – Tonksová nemohla jinak a všimla si, že se vlastně neliší od Cymonina.

„Rozumný?“ Harryho odseknutí zaznělo jako výstřel. „Rozumný? Je rozumné zamknout všechny ty vlkodlaky a pak je připravit polibkem o duši? Je rozumné pohodit mezi ně i jednoho z bývalých nejlepších kamarádů? Je rozumné vytvořit armádu vlkodlaků, aby mohl tvůj monstrózní pán zabít tisíce nevinných lidí? Je toto rozumné?“

Pettigrewova brada se chvěla. „Harry… já jsem nechtěl… nebyl to můj nápad… Prosím, já…“

„SKLAPNI!“ Teď se Harryho hůlka rozzuřeně třásla, oči mu hořely jako les v plamenech. „Prostě sklapni! Přestaň kvílet, ty patetický, ulhaný…“ ostře polknul, jak bojoval o dech. „Když pomyslím na všechno, co jsi udělal…“ Vztekle si všiml nahodilých jisker kolem hůlky. „Sirius kvůli tobě ztratil svobodu! Moji rodiče přišli o životy! Já nemám rodinu! Profesor Lupin ztratil kamarády! Záleželo ti vůbec někdy na nich? Záleželo ti na něčem jiném, než jen na záchraně vlastního ubohého krku?“

Pettigrewovou tváří prokmitla bolest, krátká, rychlá, ale podivně upřímná. „Záleželo,“ zašeptal prázdně, téměř jako pro sebe. „Ale oni…“

„Oni co? Stáli ti v cestě?“ Harryho slova odstřelila ta, která Pettigrew mohl chtít vyslovit. „Na špatné straně? Dostatečně jim nezáleželo na tobě?“

Pettigrewova pusa sklapla. Ztěžka polkl.

Harry pomalu zavrtěl hlavou. „Víš ty co?“ zeptal se tiše, ale s ostřím nebezpečí, jako by sekal vzduch na kousky. „Nechal bych tě žít. Ale oni by tě jen poslali do Azkabanu a bez mozkomorů Azkaban není nic. A nic není ani zdaleka dobré pro tebe.“

Harry stiskl ruku kolem hůlky. Oči mu zářily.

Pettigrew vyděšeně ustoupil. Tonksová vytřeštila oči. U Merlina!

„Harry, ne!“ zakřičela prudce.

Ale bylo již moc pozdě.

„Reducto!“

Chodbou se ozvala ohlušující rána provázená zábleskem světla. Pettigrew zmizel, i když ne v poutech, jak Tonksová napůl očekávala – namísto toho zahlédla lem jeho hábitu, když se horečně vrhl na podlahu. Harry použil proti Červíčkovi kouzlo, místo aby jím praštil o zeď – o zeď, kterou jen před pár hodinami sám posílil proti jakémukoliv druhu destrukčního kouzla, aby udržel vevnitř Smrtijedy.

A to kouzlo se odrazilo.

Ale ne, to není dobré!

„Sakra!“

Byl to čirý instinkt. Tonksová chňapla Hermionu vzadu za hábit a svalila se jako kámen. Dívku stáhla s sebou a vzápětí se nad jejich hlavami jako šíp prohnalo Harryho odražené kouzlo.

A pak zeď za nimi explodovala.

„Protego!“ Jestli bylo něco, za co Tonksová nemohla Hermionu kritizovat, pak za smysl pro načasování. Zaplavila je stěna cihel a kamenů, která se ani ne centimetr od jejich kůže odrazila a zakmitala o neviditelnou bariéru rychlého štítového kouzla této mladé ženy. Do vzduchu se vznesl šedý prach, dusil a přivedl svět do mlžného oparu, který zkonzumoval veškerý dýchatelný vzduch kolem. Kameny a střepiny se sypaly kolem, zanechávaly v podlaze praskliny a díry po razantním dopadu a vršily se na sebe, když se celá zeď i kus stropu usazovaly v novém domově na zemi.

A nejen na zemi.

Tonksová otevřela oči. Hermiona je měla vytřeštěné.

A pak bystrozorka vzhlédla.

Suť. Nic než zaprášené kusy sutě tvořící krov nad jejich těly, když Hermionino kouzlo zablesklo do nicoty. Ocitly se doslova v pasti.

To je fakt skvělé.

Tonksová si zhluboka, unaveně a rezignovaně povzdechla. „Zdá se mi to,“ nadhodila tiše, „nebo nás Harry právě pohřbil zaživa?“

Hermiona se nejistě usmála. „Nezdá.“ Lehce pohnula rukou s hůlkou, kterou tiskla k rameni Tonksové. „Neměla bych…“

„Žádná kouzla!“ Tonksová ji přerušila ostřeji, než zamýšlela. „Ještě ne. Mohlo by to být nestabilní. Musíme být opatrné…“

Kdesi nahoře zprudka spadly kameny a utnuly zbytek věty. Někdo silně zakašlal.

„Tonksová? Hermiono? Hermiono?“

„Rone?“ zaječela Hermiona. „Rone, tady!“

„Kde?“ Tentokrát se ozval Harryho hlas. „Kde jste?“

„Následuj zvuk mých hlasitých nadávek!“ Budiž řečeno, že být pohřbená zaživa Tonksovou nijak nepostrčilo k té nejlepší náladě. „Harry, co sis to, k čertu, myslel…“

„Dobře, omlouvám se!“ Nefalšovaná lítost v hlase mladého muže bystrozorku trošku umírnila. „Nechtěl jsem… byl jsem prostě tak vzteklý!“

„Vztek je dobrý. Kontrolovaný vztek je lepší.“ Tonksová slyšela, jak někde nahoře zarachotily kameny a k pohřbené dvojici se skulinou procpalo světlo. „Pohřbil jsi i Pettigrewa?“

Lítost v Harryho hlase zahořkla. „Ne, utekl. Změnil se na krysu a zmizel, než spadl strop.“

Tonksová potlačila vlnu pálivého zklamání. „Překvapuje mě, že ses za ním nevydal.“

„I kdybych chtěl, tak jsem nemohl.“ Zvedl se pořádný kus zdiva a odkryl prachem zamazanou tvář řečeného mladého muže. Zhluboka si povzdechl. „Aspoň ne prozatím. Chodbu blokuje suť a zbytek stropu nevypadá bezpečně. Použil bych kouzlo, ale po tom, co se stalo…“ protáhl tvář. „Fakt je mi to líto. Ale dokud se nedostaneme přes ty trosky, jsme tu uvěznění.“

Tonksová na něj zírala. V pasti. Pettigrew na svobodě. Západ měsíce se blíží. Remus je sám se Smrtijedem Dolphem. A kde je záchranná kavalérie? Pohřbená pod půlkou budovy, aby se musela prohrabat ke svobodě.

„No,“ prohodila ošidně klidně a zakašlala kvůli prachu, „není to prostě zatraceně boží?“