Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42.  Muž v rouše vlčím

Kde jsi?

Temnota. Obklopovala ho, napůl známou scénu halila do záhadných pomíjejících stínů a záblesků, které ani jeho úplňkové oči nemohly pojmout. Čerň neosvětlené jídelny klientů jako by byla temnější než jen obvyklou tíhou noci, jako by byla obrovskou dekou, která mu ukradla zrak, a jemu nezbylo než tápat po nějakém jasu.

A kdesi v té temnotě čekal Dolph.

Remus měl pravdu. Jeho protivník byl opravdu muž v rouše vlčím. A ten muž dokázal myslet.

Dolphova strategie se nakonec ukázala být prostou. Smrtijedi patrně předvídali noční omezení – po celém Ústavu byly vnitřní dveře roztavené nebo dokořán otevřené a zaseknuté, aby dovolily útočníkům volný pohyb. A ačkoliv měl Remus výhodu delší zkušenosti s vlčím tělem, Dolph zase lépe znal prostředí a vybral bojiště.

A že si vybral dobře. Pro neznalé byla neosvětlená jídelna bludištěm roztroušeného nábytku a rozházených věcí, skutečnost, kterou Remus zjistil bolestivě, když se hnal chodbou za vlčím Smrtijedem. Zdolal schody a vystřelil dopředu, jen se krátce ohlédl, protože zachytil záblesk světla, ale to jen výtahovou šachtou prosvištěl bledý paprsek odněkud shora. Kovová mříž dříve zakrývající vstup se roztavila do zakalené, zkroucené hromady. Ale v jeho kvapu na tom nezáleželo a tak pádil dál, minul otevřené dveře a vpadl do jídelny, kde okamžitě hlavou narazil do lavice. Netřeba říkat, že následovalo děsivé zarachocení, a než se Remus otřepal, po Dolphovi nebylo vidu ani slechu.

Remus dokázal jen chvíli stát – boky se mu zvedaly, v hlavě mu pulzovalo a zlatýma očima téměř zoufale pročesával temnotu. Nesměl Dolpha ztratit, nemohl si dovolit Dolpha ztratit – byl příliš nebezpečným protivníkem, aby tu běhal na svobodě. Ale bezhlavě letět neznámem bylo hazardováním až na úrovni sebevraždy. Bolavá hlava jej dobře poučila.

„Musíš mít přehled o situaci, kam jdeš, co tě čeká…“ Otcův hlas, otcova slova, důvěrně známá moudrost z dětství. Téměř viděl jeho obličej, jak se vznáší proti horizontu stromů a jasně modré oblohy, když opatrně kráčeli bok po boku lesem u Winchestrovky. Sledovali karkulinky, které předchozí noci utekly ze zvěřince. „Nemá smysl slepě vběhnout do nebezpečí, Remusi – to vede ke ztrátě končetin nebo třeba jen následnému kulhání, na které hned tak nezapomeneš. Zhodnoť situaci a získej orientaci. Zajisti, abys ty byl ten připravený na cokoliv.“

Reynard Lupin byl bezpochyby nejlepším, největším deratizátorem, co kdy pracoval pro Ministerstvo kouzel. Nebylo nic, co by neznal o sledování kořisti, takže se vyplatilo jej poslouchat.

Ale nevidím, tati! Nezískám orientaci!

Otec se jen strašidelně, šepotavě uchechtl v tichu jeho mysli. „A jedno si pamatuj, synu. Máš více než jeden smysl. Sluch, hmat, čich – coby vodítko mohou být stejně tak důležité, jako zrak.“ Živě si vzpomínal na vzdálený pohled v otcových očích, který upíral do nebe. „Tu chybu jsem udělal jen jednou. Díval jsem se, když jsem měl poslouchat, zapomněl jsem uvážit, že někteří tvorové mají lepší čich než já, a kvůli tomu zemřel dobrý člověk. Nikdy nezapomeň – to nejdůležitější nejde najít jen pohledem…“

Remus se pro sebe usmál. Mám tě rád, tati.

Naposledy se rozhlédl po drtivé temnotě, která zastírala vše kolem. A pak zavřel oči.

Svět se zastavil. Cítil vlastní dech, jak mu rachotí v plicích, dovnitř a ven, doprovázený údery srdce, které rytmicky tepalo životadárnou krev tepnami a žilami, vnímal vibrování kůže, život v kostech, až se v tom prostém pocitu ztratil. Cítil pomalé bušení ve zraněné hlavě, kde kapiláry popraskaly v poraněné kůži, napětí končetin, když se jimi skrz naskrz drala bolest z prudkého běhu. Únava až do morku kostí z dvou dlouhých dní a jedné prudké transformace se nebezpečně čeřila spolu se silou adrenalinu. Každý centimetr těla, známého a neznámého, jeho vlastního a přesto ne, se chvíli zdál vším.

A pak Remus uchopil své povědomí, vytáhl je ven a napnul uši do ticha.

Vůbec to nebylo ticho.

Někde v dálce a neviděný kapal kohoutek, pomalu, soustavně, kapka za kapkou, znovu a znovu, bouchání proti temnotě jako by odráželo rytmus jeho srdce. Vysoko nahoře se hluboké hučení vzduch pročišťujících kouzel srovnalo se sípáním jeho dechu, obojí pečlivě kontrolované. Opatrně umístil jednu nohu, hledal překážky a slyšel, jak mu drápy jemně cvakly o podlahu. Poznal, že kdyby čekal, jestli se Dolph pohne, věděl by přesně, kde ho najít.

A pak se mu paměti dotkl další hlas. „Vlkodlačí čich je mimořádně vyvinutý. Vlastně Karaktakus Pring ve své knize Přehled temných tvorů píše, že…“

Hermiona. Merlin požehnej jí i její encyklopedické paměti.

Mimoděk si uvědomoval vůni místnosti, ty protichůdné pachy, které v neviditelných barvách protkávaly ztemnělé okolí. Ale dosud si neudělal čas, aby je zanalyzoval.

Času nebylo nazbyt.

Remus se zhluboka nadechl.

Jako by jej zasáhla exploze. Den za dnem byla tato místnost domovem téměř čtyřiceti lidí a důkazy o jejich životě mu zaplavily chřípí s téměř ohromující silou. Jejich tělesné pachy, pachy kůže a potu a vlasů se mísily se zbytky jejich intenzivních emocí – frustrací, vztekem, roztrpčením, nudou a strachem, které ve vzduchu přímo kypěly. Cítil zbytky jídel a pití, rozptýlené stopy kuřete v drobcích pod stoly, závan pomerančového džusu a zvětralý pach vlkodlačího, starý a vzdálený, ale tak zakořeněný do vývoje místnosti, že se nedal zcela vyhladit. Cítil nádech srsti, vlkodlaka, ale při nedostatku Remusových zkušeností s čichem se ten silný mix téměř nedal lépe specifikovat.

Dobře, alespoň je ten zmetek stále tady. Ale co teď?

Remus na chvíli zvažoval, že prostě zůstane stát. Koneckonců nezamýšlel se za Dolphem honit, ale jen jej chytit do pasti a zneškodnit jej, a jestli z této místnosti nepovede jiná cesta, pak svoji práci efektivně odvedl. Co když však odtud existuje jiný východ? Nepředpokládal to, ale plány Ústavu neviděl, takže si nemohl být jistý. A co se stane při západu měsíce? Bude čelit muži – Smrtijedovi – skrytému někde v místnosti a jestli Remuse proměna oslabí, Dolph snadno proklouzne a způsobí spoušť, než bude možnost něco udělat.

V zákoutí paměti uslyšel smích – viděl důvěrně známou protáhlou tvář Jamese Pottera, jak se opírá o postel v ložnici Bradavic, Siriuse hovícího si poblíž, oba listující pojednáními s načmáranými famfrpálovými diagramy. Vybavoval si, jak Harryho otec polapil cár papíru, na který škrábal jeho nejlepší kamarád, zmuchlal jej a nonšalantně jej hodil Siriusovi na hlavu.

„Tichošlápku, to je hovadina!“ slyšel jej Remus zvolat a zařehtat se. „Odrážeč nahoře vepředu není hrozbou. Nemá smysl dělat si strach z týpků, které vidíš, protože je vidíš a můžeš se jim vyhnout. To Potlouk, který přiletí zezadu, ten tě smete z koštěte…“

Hrozbu udržuj na dohled, kde tě nemůže zranit. Byla to dobrá rada.

I v černočerné tmě.

Musel se přiblížit k Dolphovi, vystopovat ho, udržet jej na dohled. Takže teď ho zbývá jen najít.

Pohni se. No tak, pohni se, ať tě zaslechnu…

A pak to přišlo.

Tiché zaškrábání drápů po podlaze. To nejmenší zaskřípání a zachrastění odsunuté židle.

Mám tě.

Vlevo. Jestli mu paměť sloužila, vlevo za lavicemi jídelny ležely měkčí židle, hry a knihy. Remus musel přiznat, že to bylo asi to nejlogičtější místo na skrytí se a vyčkávání.

Hučení vzduch čistících kouzel rozčeřilo jeho dýchání. Srdce mu tepalo v rytmu s kapáním.

Kap, kap, kap, buch, buch, buch…

Noha dopředu, druhá, další, pomalu, tiše, dýchání hluboké a trhané, oči mu v temnotě hořely, jako by ji chtěly vypálit. Jedna tlapa se jemně dotkla dřeva – Remus se ostře otočil, aby se co nejlépe zaměřil na předpokládanou mezeru mezi dvěma dlouhými stoly, plazil se dopředu pomalu, pomalu, pomalu.

Když slyším já, slyší i on, takže musím být tišší, kradmější, musím jej zahnat do rohu a překvapit ho…

Tep jako by se mu provrtával do uší. Chvilku trvalo, než si uvědomil, že jen on ho může slyšet.

Pach zesiloval. I přes nepříjemné výpary místnosti cítil teď kolegu vlkodlaka jasněji, cítil čerstvý pot jeho běhu a náznaky strachu a běsu, které nevědomky vyzařovala jeho kůže. Slabě slyšel jeho dech.

Blíž, ještě blíž…

Teď ucítil látku, asi polštáře, a zatuchlost knih a zaprášených kartonů. Dolphův pach zesílil, jeho strach prošpikovával vzduch jako nákaza.

Cítí mě? Ví, že jsem tady? Ví, že jsem blízko?

Ale na tom nezáleželo. Musel jej tady jen udržet, možná ho omráčit a někde zamknout, jen aby zajistil, že nikomu mezi těmito zdmi nebude hrozbou, neohrozí nevinné vlkodlaky v nižším patře ani nenakazí jejich společným prokletím mladé životy Harryho, Hermiony, Rona nebo Tonksové.

Tonksová. Bože, doufám, že je v pořádku. Doufám, že…

A pak se vše změnilo.

Ozvala se tupá rána, vzdálená a někde pod ním, ale natolik silná, že roztřásla zdi Ústavu i podlahu jako zemětřesení. Remus málem upadl. Pevně se zapřel všemi čtyřmi tlapami do vratké podlahy, drápy škrábal o její povrch, když bojoval o rovnováhu. Mysl kopírovala otřesy místnosti.

Tonksová! Tonksová šla dolů. Co se jí stalo, co…

BUCH!

Náraz byl ostrý a šokující. Remus ochutnal krev, když se rozplácnul na podlahu po úderu tlap s drápy. Cítil dotek srsti, zaslechl triumfální štěknutí a horečné cvakání tlap, které jej minuly, a ucítil zoufalého vlkodlaka, který jej nakonec přemohl.

Dolph utíká! Dolph mu unikne!

Tak to zatraceně ne!

Remus vyrovnal rovnováhu na stále se chvějící podlaze, otočil se a vyrazil stíhat druhého vlkodlaka. Spíš vytušil, než uviděl náhle se objevivší stůl, uslyšel náraz, jak jej Dolph srazil, ale nezaváhal, nezpomalil a ať už štěstím nebo osudem dorazil hladce ke dveřím. Bledé, neduživé světlo šachty výtahu osvětlilo Dolphovu prchající postavu jen pár metrů vepředu – Remus zatnul dlouhou řadu svých zubů, zdvojnásobil rychlost a skočil. Chňapal a vrčel a zaháněl druhého vlkodlaka od svobody představující schodiště dál k záři nicoty za ním.

Výtahová šachta.

To bylo perfektní. Pád na dno bude hluboký dvě patra – možná ne dost na zabití tak silného a pružného tvora jako je vlkodlak, ale jistě dostatečně na ztrátu vědomí. Jestli dokáže způsobit Dolphův pád, jestli jej dokáže strčit a připravit o vědomí…

Musel to udělat. Musel jej zastavit. Kdyby se mu podařilo překvapit jej…

Ale Dolph to nebezpečí viděl. Smykem se zastavil o centimetry dřív.

Remus hned za ním ne.

Mohl zastavit. Měl na to čas, mohl uhnout, ale jeho setrvačnost by zmizela, ztratil by výhodu a on tuto sílu potřeboval, aby vytlačil nepřítele a shodil jej dolů.

I kdyby to znamenalo, že jej bude muset následovat.

Krátké pochybnosti se zachvěly v poslední vteřině, téměř zaváhání, když zíral na přikrčeného Dolpha, jehož zlaté oči třeštily nevírou a hrůzou a záda se už už nakláněla přes okraj propasti. Byl výtah na dně zničený na kusy stejně jako ten u Zeliiny laboratoře? Skončí jeho pád nejen modřinami a zlomenými kostmi, ale také cáry kůže a rozlitou krví a odchodem na věčnost?

To nemohl vědět. Věděl jen, že druhou možností jsou nevinní a ti, které miluje, v nebezpečí.

Udrží je to v bezpečí. Udrží ji to v bezpečí.

Udělej to. Prostě to udělej.

Udělal to.

Narazil do Dolpha a cítil, jak se mu do kůže zatnuly zuřivé drápy. Slyšel jeho zběsilé zavytí a pak zem zmizela a padali, padali, padali, a bolestivě sebou tloukli o zdi. Slyšel Dolphovo nevlčí zapištění, zahlédl zlaté oči naplněné nenávistí, srst a mlátící končetiny, zatímco rychle míjel zdi, až příliš rychle, a pak se přiřítila podlaha, aby se s ním setkala v šokujícím úderu. Nárazem do pevného kamene mu praskly kosti, ochutnal krev v ústech a cítil její pálivé teplo, když se vylila z ran, vymrštěná jeho dopadem. Nečekaly jej tu polámané zbytky výtahu, ale to byla skrovná útěcha.

Bolest byla agónií. Trhala jej na kusy, přehnala se myslí a přivolala jinou, příliš známou temnotu. Zachytil mlhavý obraz Dolpha, který pod ním tiše ležel, srst polepenou krví, nohy v nepřirozeném úhlu, ale nemohl se z něj odsunout, nemohl sebrat sílu ani energii, aby se odvalil z padlého vlkodlaka. Mohl jen ležet, zoufale lapat po dechu a zírat nahoru do tmavého tunelu šachty k vzdálené tečce světla kdesi nahoře.

Temnota narůstala. Vědomí ubývalo.

Zvládl to. Dolph v bezvědomí. Všichni v bezpečí. Zvládl jsem to…

Ozvaly se kroky. Zaplálo světlo.

Remus vzhlédl.

Na chvíli zakalené vidění, pochybné a zalité krví, odhalilo jen rozsvícenou hůlkou a bledý obrys malé postavy, která na něj shlížela ze skvrny barev a světla.

Harry? Tonksová?

Pokusil se ňafnout. Vydal však spíš zabublání.

A pak, jen na okamžik, se mu vidění projasnilo.

A úlevu pohltila hrůza.

To Petr Pettigrew zíral na tělo polámaného a dobitého dávného kamaráda. Oči měl zcela nečitelné.

„Ahoj Remusi,“ pozdravil tiše.

Remus se pokusil postavit, zápasil, aby vydal alespoň nějaký odpor. Ale i nepatrný pohyb vyvolal v těle bolest. Ječící, ostrá a nesmírná jej trhala, vidění mu zalilo světlo a barvy, až neviděl nic než jejich bouřlivé víření.

A pak jej zaplavila tma a už nic nevěděl.

PA: Takže v této chvíli musím vzdát hold mé betě, Chriss Corkscrew, která se zase jednou objevila se záchranným lanem v ruce a vytáhla mě z velké, inspiraci postrádající díry. Tato kapitola mi dala sakra zabrat. Začala jsem třikrát a pokaždé to bylo horší a horší, protože jsem nedokázala najít nic, co by stálo za přečtení. Musím přiznat, že jsem ještě nenapsala kapitolu, která obsahuje jediný řádek přímé řeči (a to až na konci) a nějak jsem nedokázala Remusovy myšlenky provést logicky a zajímavě, když se vydal hledat Dolpha. Proto jsem zoufale mailovala Chriss, požádala jí o lepší nápady a ona přišla se dvěma návrhy – soustřeď se na smysly a ať Remuse napadne rada od lidí, na kterých mu záleží. Tímto ozbrojena jsem se posadila a napsala tuto kapitolu. Bůh ti žehnej, Chriss… :)