Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Iveta, martik

Prohlášení autora: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 14.

Zbytek září uběhl Harrymu rychle – každé ráno napůl čekal zprávy o útoku. Doufal, že půjde o zkamenění, ale jeden nikdy neví. Že posedlá Ginny nikoho nezabila, ještě neznamenalo, že to neudělá posedlý Červíček. Jak říjen plynul, zdálo se, že první útok připadne znovu na Halloween. Možná to tehdy nebyla náhoda, že paní Norrisová zkameněla zrovna o tomto svátku – bylo to koneckonců symbolické.

Přibližně týden před Halloweenem zastavil Harryho po snídani dosti znepokojený Percy Weasley. Harrymu to ani nebylo příliš proti mysli; Hermiona na něj soustavně ječela od chvíle, kdy si soví poštou objednal poznámkové bloky a moderní kuličková pera. Dle jejího předpokladu se tímto činem zřejmě podvolil nátlaku těch, kteří si nelámou hlavu s používáním papíru z nebohých stromů, ačkoliv přece místo toho mají k dispozici kůže z telat, ovcí a koz a psát na ně mohou zatracenými ptačími brky. Vážně, s ohledem na všechny jejich školní potřeby a učební předměty si Harry začínal myslet, že celý kouzelnický svět z hloubi srdce nenávidí zvířata.

Nebo možná Hermionu naštvalo, že část ze svých psacích potřeb hodlal prodat mudlorozeným a studentům poloviční krve, kteří také namísto středověku preferovali životní standard dvacátého století. Asi také nepomohla zmínka o založení bradavické odnože organizace PETA. Ale upřímně, její reakce byla naprosto přes čáru. Domníval se, že ji potěší, když se Harry do této komunity zapojí, s ohledem na její pozdější iniciativu se SPOŽÚSem, ale to ona neeeeeeeeee. A taky pak vlastně přišel ten dopis od jejích rodičů, ve kterém psali, jak si polovina sousedů chystá kostýmy na oficiální Potter párty, ke které dal souhlas, ale jaksi se o tom zapomněl Hermioně zmínit. Nebo možná vyváděla proto, že…

„Harry, už jsi to viděl?“ strčil mu Percy pod nos výtisk Denního věštce, čímž efektivně ukončil Harryho dumání o Hermionině bublajícím vzteku.

„Ne,“ prohlásil Harry vesele. „Čtu jen Jinotaj. Dokonce jsem se nedávno stal jeho mluvčím.“

„Aha,“ přikývl Percy a poměrně jej ta informace zaskočila. Nicméně se rychle sebral. „Píšou tam o tom, jak jsi –“

„Daroval košťata třem kolejím a tu poslední pro změnu zasponzoroval košťaty Malfoy?“ otázal se Harry nevinně.

Percy přikývl.

„Na titulní straně?“ Další přikývnutí. „No taky už bylo sakra načase. Trval jsem na tom, aby to lípli na titulku, ale nečekal jsem, že jim to potrvá tak dlouho. Nejspíš pro jednou splašili k otisknutí i nějaké skutečné zprávy. Tak to vybal – dávají mi za pravdu?“ nedokázal Harry ovládnout zvědavost.

„No… asi jo,“ odpověděl Percy. „Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Zveřejnili cenu jednoho koštěte a já si to spočítal a přišel jsem na to, že jsi za ně utratil příliš mnoho peněz. Vím, že se tvoji rodiče topili v penězích, Harry, ale přece jen musíš zabezpečit hlavně sebe, a i když máš až do konce studia zajištěné ubytování zadarmo, není zrovna chytré rozfofrovat mezitím všechny svoje peníze.“

„Klídek, Percy,“ utěšoval ho Harry blahosklonně. „Mám to pod kontrolou.“

„Máš snad kamarádíčky mezi leprikóny?“

Harry se rozřehtal. „Ne. Bohužel, leprikonní zlato po pár hodinách přestane fachčit.“

„Fachčit?“ pozvedl Percy obočí.

„Dobře, oficiální verze zní, že ‚mizí‘.“ připustil Harry. „Ale všichni víme, co to znamená. A jak už jsem řekl, o moje peníze je postaráno. Tahle historka z Denního věštce? Kvalitní fotky chlapce, který přežil, mají teď hodnotu padesáti galeonů. Snímky pořizuje Colin Creevey, takže většinu shrábne on, ale pořád mi to hodí dvacet procent. A taky dostanu podíl z tržeb Jinotaje a můžu tě ujistit, že předplatné se fakt chytlo, takže je bezva, že jsem se rozhodl do toho zapojit. No a schválil jsem i plyšáky a akční figurky Harryho Pottera, obchodní značku a zrovna teď pracuju na vývoji vlastní módní kolekce. Nejde o nic převratného, jen oblečení s motivem blesku, ale zatím má kladnou odezvu. A to ani nezmiňuji, kolik dostávám za podepsané fotky a kolik mi vynesou členské příspěvky z fanklubu.“

Percy sbíral čelist až ve sklepeních.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Harry poté, co tam Percy celých pět minut stál jako solný sloup.

„Jo, jsem,“ probral se konečně Percy a potřásl hlavou. „Můžu se zeptat, proč to všechno děláš?“

„No, abych se mohl válet v penězích,“ odpověděl Harry jednoduše. „Navíc, když si lidé chtějí za každou cenu koupit každou hovadinu, která nese moje jméno, proč na tom něco netrhnout, no uznej. Tak to aspoň říká profesor Lockhart.“

„Začínám si myslet, že s tím člověkem trávíš příliš mnoho času,“ odvětil na rovinu Percy.

„Možná máš pravdu,“ připustil Harry sklíčeně s pokleslými rameny. „Jen jsem byl nadšený z pomyšlení, kolika lidem bych mohl pomoct. Asi budu muset madame Pinceové sdělit, že knihovně nakonec nemůžu těch pět tisíc galeonů darovat…“

„Na druhou stranu jsem si jistý,“ zareagoval spěšně Percy, „že dokud se budeš pravidelně radit s tak ostříleným odborníkem, jako je profesor Lockhart, tvé finance budou v bezpečí.“

Harry se ušklíbl, když sledoval, jak starší hoch kvapem mizí.

ooOOoo

„Tohle je vážně směšné,“ skuhral Harry, zatímco následoval Lenku, Brumbála, McGonagallovou, Filche a Lockharta do kabinetu obrany.

Lenka se jen pokojně usmívala. Bezpochyby už si v hlavě sestavovala článek o aktuálních událostech.

Jediné, po čem Harry toužil, bylo užít si Halloween se svými přáteli jako… budiž, ne jako normální člověk, na to už bylo trochu pozdě, ale aspoň jako ostatní studenti. Ale ne, on prostě nemohl být normální – patřil do famfrpálového týmu. Takže když se vracel z tréninku, táhly se za ním po celé Vstupní síni blátivé ťápoty, za což ho Filch sjel, protože mu tím přidělává práci. Nechal tedy bláto zmizet, aby jej Filch vzápětí znova seřval za vychloubání. A navíc ho Skoro bezhlavý Nick zahnal do kouta, aby ho pozval na svou oslavu úmrtin.

Harry, který si onehdy na Nickově záhrobním dýchánku prožil hotové peklo, se právě snažil taktně odmítnout, když se náhle odnikud zjevila Lenka a tázala se Nicka, zda se může také zúčastnit. Nick samozřejmě nadšeně souhlasil, a tak Harry pocítil morální povinnost odradit Lenku od rozhodnutí nezůstat člověkem, ale stát se duchem nebo něčím podobným, což by ji jistojistě stálo život.

Právě když se Harrymu konečně podařilo alespoň z části přesvědčit Lenku, aby zašli i na školní slavnost, uslyšela baziliška v hradních zdech. Lenka sice neměla hadí jazyk, ale zřejmě měla sluch jako rys, protože tvrdila, že slyší syčení vycházející ze zdi, a usmyslela si, že tomu musí přijít na kloub. Nedokázal jí to rozmluvit, proto šel alespoň s ní. A tak narazili na znovu zkamenělou paní Norrisovou, načež se zpoza rohu vynořily davy studentů vracejících se do svých společenských místností. Následně je Filch obvinil ze zabití jeho kočky a soud započal.

Harry se natolik zmítal mezi sebelítostí a roztrpčením, že se navzdory svým nejlepším úmyslům znovu zapletl do kauzy okolo Tajemné komnaty, takže ani nevěnoval pozornost svému okolí, dokud Brumbál neoznámil Filchovi, že jeho kočka není mrtvá.

„Že není mrtvá?“ přiškrceně ze sebe vypravil Filch. „Ale proč potom – proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?“

„Protože zkameněla,“ předběhl Harry profesora Brumbála.

„Přiznáváš se?“ uhodil Filch vztekle na Harryho.

„Jasně že ne,“ odsekl Harry dotčeně. „Jen jsem poznal příznaky.“

„A odkdy jste takový odborník na zkamenění?“ ušklíbl se Snape.

„Přibližně od půlky léta, kdy mi moje jizva řekla, že Tajemná komnata bude otevřena neregistrovaným domněle mrtvým krysím zvěromágem, který je posedlý ďábelským deníkem. No a v téhle komnatě se prý schovává bazilišek, který bloudí po chodbách a s přispěním toulavých studentů zakládá bradavické lapidárium. Paní Norrisová je prvním exponátem,“ dodal Harry. 

„Bazilišci nepřeměňují lidi v kámen,“ opravil ho Snape škodolibě. „Zabíjejí je. To ví každý. Nad tímto se vaše, ehm, jizva zřejmě příliš nezamyslela.“

„Právě naopak, věnovala tomu docela dost času. Souhlasí s tím, že přímý pohled do baziliščích velkých žlutých očí je fatální. Ale paní Norrisová, díky vytopené umývárně Ufňukané Uršuly, viděla pouze odraz,“ zazubil se na něj Harry.

Snape se toho okamžitě chytil. „Jak můžete vědět, jaké jsou baziliščí oči? Nikdo, kdo je viděl, o nich ze zcela očividných důvodů nemohl vyprávět.“

„Nechápu, proč mě skutečnost, že jsem naživu, zaplétá do případu útoku na paní Norrisovou, ale vím to, protože jsem se zeptal Uršuly.“

„Odkud víte o Uršule?“ tázala se profesorka McGonagallová dřív, než stihne Snape říct něco, čeho by všichni kolem litovali.

„Zavraždili ji, když byla Tajemná komnata před padesáti lety otevřena,“ promluvila poprvé Lenka. „Na oslavě úmrtí sira Nicholase jsme mluvili se všemi duchy a každý nám velmi ochotně sdělil příčinu své smrti. Připomínalo to ten vztah mezi starými lidmi a jejich vnoučaty.“

„Vy jste nebyli na školní slavnosti kvůli oslavě pro duchy?“ otázal se Snape nedůvěřivě. „Pokud vím, tak servírují jen pokrmy, které jsou minimálně dva týdny v procesu hnití a alespoň ze tří stran obrostlé plísní.“

„Proto jsme z kuchyně štípli pár sendvičů,“ odvětil Harry.

Profesor Snape se ďábelsky ušklíbl. „Dvacet bodů z Nebelvíru za vloupání do kuchyně, krádež bradavického jídla a obtěžování domácích skřítků.“

„Harry je neobtěžuje,“ nesouhlasila Lenka. „Zbožňují ho. Vlastně ho minulý týden adoptovali.“

„Adoptovali?“ podivil se Lockhart rozpačitě. Tentokrát s ním jeho zmatek ostatní učitelé sdíleli.

„Ach, ano. Na základě jeho povídání o tom, jak s ním zacházeli jeho příbuzní, se usnesli, že Harryho jmenují čestným domácím skřítkem. A musím říct, že docela dost žárlím.“ Zamyšleně se odmlčela. „Tedy, žárlím na jeho titul čestného skřítka, ne na trestání od jediné rodiny, která mu na světě zbyla.“

„Rozumím,“ přikývla profesorka McGonagallová ve snaze najít ztracenou rovnováhu. „Slečno Láskorádová, vzhledem k tomu, že jste šla také do kuchyně –“

„Ale to byla moje vina, paní profesorko,“ pronesl Harry vážně. Snažil se tím Lenku ubránit potíží s jejími spolužáky, kteří ji stále považovali za podivínku. Ačkoliv aspoň ji už nešikanovali. „Ukecal jsem ji. Mám na ni špatný vliv.“

„Věděl jsem to!“ zvolal radostně Snape. „To vás bude stát dalších deset bodů, Pottere.“

„Severusi!“ protestovala profesorka McGonagallová. „To je stěží –“

„Ale naopak, je to velmi spravedlivé, paní profesorko,“ bránil Harry svého jediného spojence mezi učiteli. Ač pouze v oblasti tažení za ztracenými body. „Vážně jsem se měl zachovat dospěleji. Lenka je jen prvačka.“

„A vy jste jen druhák,“ podotkla profesorka.

„Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Pottere,“ ujišťovala ho Lenka. „Každý vliv je nemorální, protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši.“ (*)

„Obraz Doriana Graye!“ zvolal Harry nadšeně. „A proto patříš mezi moje čtyři nejbližší přátele. Pořád někoho cituju, ale nikdo to nikdy nepozná. Teda kromě Hermiony, jenže ta mě furt peskuje za ‚dětinskost‘.“

„Strachopudi,“ stanovila Lenka příčinu.

„Hotová epidemie,“ souhlasil Harry.

„Pottere!“ zahřměl Snape. Když se k němu Harry konečně uráčil otočit, pokračoval: „Dost o vašich mýtických potvorách a vaší obskurní literatuře! Řekněte mi, proč jste nebyli na školní slavnosti.“

Harry na Snapea vyvalil oči. „Ale o tom zde již dobrou půlhodinu hovoříme, pane profesore. Šli jsme na Nickovy úmrtiny. Máme na to kopu svědků. Sice jsou všichni mrtví… Vy asi patříte mezi antimortisty, co?“

Navzdory Snapeově stoprocentní jistotě, že toho bude trpce litovat, se zkrátka musel zeptat: „Antimortisty?“

„Ty, kteří soudí okolí podle toho, zda jsou ostatní jedinci naživu či mrtví,“ pohotově odpověděla Lenka.

„Jinotaj se snaží upozornit na tyto málo známé předsudky, které mezi lidmi panují. Ale vy ho zřejmě neodebíráte,“ zapochyboval Harry.

Snape zkřivil ústa. „Ale proč jste se potom nevrátili na školní slavnost?“

„Vždyť oslava ještě pokračuje. Ve skutečnosti jsme zrovna mířili na hostinu, když jsme narazili na paní Norrisovou,“ odpověděl Harry.

„A proč jste nešli dolů až po školní slavnosti?“ Snape věřil, že je konečně nachytal, ale dvojice měla velmi prostý důvod pro své počínání, které mimořádně nezahrnovalo žádnou nedovolenou činnost.

„Bylo tam plno duchů,“ zasnila se Lenka. „Sir Nicholas pozval jednoho za každý rok, co je mrtvý, a my jsme chtěli se všemi udělat rozhovor.“

„Jestliže jste se byli na cestě na hostinu, proč jste šli do té chodby nahoře?“ tázal se Snape logicky.

„Proč se studenti vrací z hostiny tou horní chodbou, když není poblíž Velké síně?“ opáčil Harry.

„Šli jsme tamtudy, protože jsem ze zdi zaslechla syčení a chtěla jsem zjistit, o co jde,“ odpověděla Lenka klidně.

Harry si povzdechl. On sice rozuměl všemu, co bazilišek říkal, ale rozhodně neplánoval poukázat na skutečnost, že cestou nahoru cokoliv slyšeli. Jak po původním obvinění správně poznamenal Ron, bylo lepší zatajit, že baziliška slyšel. Ačkoliv když se nad tím zamyslel, Ron spíš narážel na to, že Harry slyší hlasy, a považoval ho za blázna. Budiž, s tím se musí počítat.

Profesor Brumbál vypadal vyplašeně. „Vy máte hadí jazyk, slečno Láskorádová?“

„To ne,“ zavrtěla Lenka hlavou. „Nerozuměla jsem tomu, co se ze zdi ozývalo. Slyšela jsem jen syčení.“

„Jen abyste věděli, tohle dokonale potvrzuje důvěryhodnost baziliščí teorie mé jizvy,“ nemohl si odpustit Harry.

„Zajímá se vůbec někdo o mou kočku?“ stěžoval si Filch.

Harry se musel kousnout do jazyka, aby mu neuklouzla upřímná odpověď. Poté však sáhl do kapsy, vylovil ampulku s Oživovacím odvarem z mandragory a podal ji Filchovi.

„Co je to?“ podezřívavě si ji prohlížel Filch. „Nějaký jed?“

„Ne, ne,“ ujišťoval ho Harry. „To bych neudělal. Rozhodně ne před všemi těmito svědky.“ Z jakéhosi důvodu to však Filche neuklidnilo. Divné. „Je to odvar z mandragory. Dokáže oživit paní Norrisovou.“

„A vy to jen tak náhodou nosíte stále s sebou?“ podotkl pichlavě Snape. „Pane řediteli, Potter prokazatelně ví víc, než přiznává.“

„Jasně, že to netahám furt po kapsách. Ale tři ampulky mám u sebe od chvíle, co jsem letos překročil práh Bradavic. Právě jsem přiznal, že jsem věděl, že bude bazilišek vpuštěn do školy, a vy si pořád myslíte, že něco tajím? Vážně?“ žasl Harry.

„V něčem má Harry pravdu,“ přispěchal Lockhart na pomoc svému marketingovému zázraku. „A protože za tohle zjevně není zodpovědný ani nedošlo k žádným trvalým následkům a paní Norrisová bude za okamžik zpět v kočičí formě, nevidím důvod, proč bychom tyhle dva nemohli poslat do jejich kolejí?“

„Výborný nápad –“ spustil Brumbál.

„Ví, že jsem moták!“ vybuchl Filch.

Všichni se otočili na Harryho.

„Dobře, dobře, tak zrovna tohle je pravda, ale vezměte laskavě na vědomí, že už jsem se zmínil o tom, že se považuju za bojovníka proti diskriminaci lidí, kteří jsou náhodou mrtví. Takže tvrzení, že bych měl něco proti lidem, kteří náhodou nemají magii, kulhá na obě nohy,“ oponoval Harry rozumně.

„To je obdivuhodný postoj,“ pochválil ho Brumbál, znovu potěšen Harryho otevřeným odporem vůči předsudkům hluboce zakořeněným v kouzelnické společnosti. „Nuže, vy dva, do postelí.“

„Když už školní slavnost skončila, co kdybychom si zašli na večeři do kuchyně?“ navrhl Harry Lence, sotva se za nimi zavřely dveře Lockhartova kabinetu.

„To zní jako skvělý nápad,“ souhlasila Lenka. „A chci vidět, jak domácí skřítci vyrábí ty čokoládové dýně. Proč chceš vlastně dneska v noci nechat všem na hradě doručit čokolády velké jako dýně?“

„Když jsem v létě vyprávěl Cedrikovi o Velkém Dýňákovi, tak mi řekl, že v něj nevěří. Takže jsme se vsadili, že mu dokážu jeho existenci,“ vysvětlil Harry. (**)

„Podezřele mi to zní jako podvod,“ prohodila Lenka.

„To není podvod, jsme jen pomocníci Velkého Dýňáka,“ oponoval Harry. „Tak jako má Santa skřítky.“

„Tak má Velký Dýňák domácí skřítky,“ dumala Lenka.

„A mě, čestného skřítka,“ prohlásil Harry samolibě.

Lenka do něj hravě šťouchla. „Není Velký Dýňák z Peanuts?“

„Vážně si myslíš, že Cedrik někdy slyšel o Charlie Brownovi?“

„Těžko,“ připustila Lenka. „A je to jen dobře, protože jsem slyšela, že jediný způsob, jak skutečně přivolat Velkého Dýňáka, je satanský rituál.“

Harry se zastavil a upřel na ni oči. „Lenko,“ začal pomalu, „co jsem ti říkal o prověřování zjištěných skutečností?“

„Nikdy se do toho nepouštěj, ledaže by tvůj kmotr byl uvrhnut do Azkabanu bez řádného soudu?“ hádala Lenka.

„Přesně.“

Poté, co Harry doprovodil Lenku do její společenské místnosti – a znovu poděkoval Merlinovi, že není Havraspár, protože by nikdy nedokázal vyřešit hádanku, takže by se musel stát havraspárským Nevillem s napsanou nápovědou – neprodleně zamířil do sovince. Věděl, že by zrovna dnes v noci neměl riskovat, že ho chytí, a taky ho nenapadlo vzít si s sebou na oslavu neviditelný plášť (hloupá chyba, jak jinak), ale tohle nepočká. Teď, když Pettigrew uvedl věci do pohybu, potřeboval neprodleně zkontaktovat Siriuse.

Rychle načmáral ‚Musíme si promluvit. PP na scéně. Kdy a kde?‘

„Hedviko,“ zašeptal a v okamžení se k němu snesla jeho sněžná sova. „Doruč to Siriusovi, ano? Ujisti se, že je sám, a nevracej se bez odpovědi.“

Když Harry sledoval, jak Hedvika odlétá, dolehlo na něj, jak se všechno dál komplikuje. No potěš koště.

(*) Citace z knihy Oscara Wildea – Obraz Doriana Graye, překlad Jiří Zdeněk Novák.

(**) Český název „Velký Dýňák“ jsem si vypůjčila ze Speciálního čarodějnického dílu 19. řady Simpsonových.

PP: V kanonickém překladu používají Medkové místo anglického výrazu Halloween termín svátek Všech svatých. Zde jsme kvůli Velkému Dýňákovi ponechali originální znění.

Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.