Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 45.  Zpětný náraz

Nebylo to skutečné. Nemohlo být.

Na tu scénu Kingsley Pastorek nezapomene do konce života. Těch pár strašlivých minut se mu vrylo do paměti s překvapivou jasností a omračující nevírou. Pamatoval si bezkrevnou tvář Tonksové, když ji neviditelná rána odmrštila jako hadrovou panenku. Ochable padla na podlahu, končetiny zaduněly a zůstaly nehybné. Pamatoval si Remusovy hrůzou zkroucené rysy, když se snažil dostat z mozkomorova sevření – na tváři mu zůstaly rudé skvrny od příšerného polibku, který utrpěl, prsty zaťal do vlasů jako drápy, svinul se téměř instinktivně do třesoucího se, chvějícího a vzlykajícího klubíčka a nevnímal svět kolem. Pamatoval si zhrozený křik Hermiony Grangerové tlumený rukama přitisknutýma na ústech. Pamatoval si šokovaný pohled Ronalda Weasleyho a nevěřící vztek Harryho Pottera. Pamatoval si zlost Pošuka Moodyho, když zařval v bezmocném hněvu.

A pamatoval si toho mozkomora. Na něj se nedalo zapomenout.

Na okamžik se nehýbal, shlížel na svoji chvějící se oběť s bezcitným odstupem, který Kingsley od jeho druhu očekával. A pak se jemně, téměř nepostřehnutelně roztřásl.

Ale Kingsley si všiml, když se chvění začalo šířit a narůstat, intenzivnět. Putovalo od hlavy v kápi přes trup a dál, postupovalo do končetin, dlouhé roucho se vlnilo a tančilo silou vibrací. Slizké ruce se zatínaly a uvolňovaly a téměř zoufale škrábaly do vzduchu. Motal se a vrávoral pod vnitřními stahy, tiskl si ruce k hrudi, strašlivá ústa nehlučně naříkala v němé agonii. Z jeho kůže mu se zvláštním čeřením začala stoupat nachová pára.

A pak se prostě začal rozpouštět.

Jeho prsty se smrštily a vzápětí rozpadly do šedavě purpurových kousků, které popadaly na podlahu. Prach vybuchl ze záhybů jeho roucha a rysy se zkroutily. Bezoká tvář vydala němý výkřik k nebi. A pak se zkroutil a smrštil do sebe, tvář se mu ohnula, zachvěla a rozdrobila se do prachu.

Prázdné roucho padlo k zemi. Zbytky jeho bývalého majitele se zlehka vznášely ve vzduchu.

Kingsley chvíli mohl jen zírat v ohromené nevíře, mysl se snažila pochopit události posledních okamžiků. Co u Merlina, se to právě...

„Kingsley! Profesore Moody!“ Hermionin úzkostný výkřik přitáhl okamžitou pozornost. „Tonksová se neprobírá a sotva dýchá! Pomozte mi, prosím!“ zvolala zoufale. „Nevím, co dělat!“

Kingsley trhl hlavou k dívce s kučeravými vlasy. Klečela u bystrozorky. Třemi kroky k ní došel.

Zíral na nehybnou Tonksovou ležící v bezvědomí na podlaze a před očima se mu mihly obrazy z oddělení záhad. Padl na kolena, vyzkoušel tep a k jeho úlevě tam byl – slabý, jen nepatrné třepotání pod prsty, ale byl. Hruď se jí zvedala, i když jen stěží, tvář měla bledou, bezkrevnou. Oči zůstaly definitivně zavřené.

Jeho soustředění narušil Hermionin hlas. „…zkusila jsem Enervate, ale ani nemrkla! Profesor Lupin nám říkal, že je asi smrtící použít Imperius na vlkodlaka, a ona stejně… ach!“ Oči se jí rozšířily hrůzou. „Profesor Lupin! Ten mozkomor, on…“

„Pozor!“

Zaslechl to strašné, opakující se vrčení, ale i když se otočil s hůlkou napůl napřaženou, věděl, že je příliš pomalý. Prsty s drápy sekly po jeho tváři a on zíral do děsivě zlatých očí zdivočelé postavy, která k němu vyrazila…

„Mdloby na tebe!“

Kouzlo narazilo do útočníka jako fyzický úder a hodilo jím dozadu, až s nepěkným žuchnutím narazil do zdi, kde padl na zem. Nezvedl se.

Rebeka Goldsteinová s napřaženou hůlkou rychle vykročila ze dveří. Skrývala se po celou dobu souboje. Se směsí lítosti, satisfakce i odporu upřela oči na postavu, kterou právě omráčila.

Kingsley chvíli zápasil o dech. Odkud se, sakra…

Ne. Jen to ne. Prosím, ať to není…

S pokleslým srdcem následoval Rebečin pohled a vypustil nevědomky zadržovaný dech.

Dolph Greymoor, neboli Adolphus Mingan-Moritz, Smrtijed, vlkodlak a expert v sesílání kletby Imperius, ležel tiše, prsty s drápy roztažené po bocích, zlaté oči zavřené, definitivně připravený o lidskou duši. Zbyl jen vlk.

„Udržujte ji v pohodlí a zavolejte mě, kdyby se zhoršila.“ Kingsley poklepal Hermionu po rameni v – jak doufal – uklidňujícím gestu a honem od ní vstal, aby přešel k bledé, nepřirozeně ztuhlé a do prázdna hledící Rebece Goldsteinové. Pohlédla na blížícího se bystrozora a brada se jí lehce chvěla. „Měla jsem pocit, že se to stane,“ prohlásila tiše, téměř klinicky a švihem hůlky svázala zdivočelé pozůstatky bývalého mučitele. „Od chvíle, kdy byl políben, jsem věděla, že jeho lidská duše zmizela a co to znamená.“ Zhluboka se nadechla a stiskla rty do tenké linky. „Lákalo mě použít silnější kouzlo,“ dodala tiše. „Možná i nepromíjitelnou. Ale nějak dávám přednost ironii toho, že ho nechám žít takto. Zesílená cela na Úrovni šest mu přijde k duhu.“

Kingsleyho srdce proklál mrazivý šíp, když očima padl na Remuse, chvějícího se v klubíčku na zemi. Pošuk, který právě zamkl zbývající mozkomory v jejich komnatě, se u něj krčil s hůlkou ve vzduchu způsobem, který spojoval dohled nad přítelem a ochranu před smrtelnou hrozbou.

Ta otázka zněla strašně. Ale dosud nebyla položena.

„Co Remus?“ zeptal se tiše, téměř se strachem. „Bude stejný?“

Moodyho nebesky modré oko se protočilo a výraz pochmurněl. „Právě o tom přemýšlím. Dáme Lupina pod zámek, nebo na ošetřovnu?“

Moodyho neomalenost v Kingsleym vyvolala nepokoj, ale nepopiratelně mluvil k věci. Otočil se k Rebece. „Vy jste odbornice. Můžete říct, jestli tam stále je?“ zeptal se ostře.

Rebeka lehce potřásla hlavou, aby přestala přemýšlet o zdivočelém Dolphovi, a rychle si klekla vedle Remuse. S intenzivním pohledem se špičkami prstů jemně dotkla chvějícího se bratrance, pak prozkoumala jeho rozšiřující se zranění. Okamžitě stiskla rty a zamumlala rychlé sedativní kouzlo.  Následně s Moodym chytla Remusovo malátné tělo a opatrně je položila na podlahu. Až pak odpověděla na Kingsleyho otázku.

„Těžko říct,“ připustila tiše, ale velmi přímočaře. „Za jiných okolností bych prohlásila, že přeměna na zdivočelého je nevyhnutelná, ale přidejte do toho Imperius a kdo ví? Záleží, jak dobře to kouzlo fungovalo, na stupni separace mezi myslí vlka a člověka a dokonce i pak…“ Pozvedla ke Kingsleymu oči naplněné nejistotou a pochybami. „Nevím,“ prohlásila upřímně. „Ale ať už zůstalo uvnitř jeho hlavy cokoliv, tato zranění ohrožují život. Musíme ho dostat ke svatému Mungovi. Hned.“

„A Tonksovou taky.“ Kingsleyho hlas byl ponurý, když se rychle zvedal na nohy. „Alastore, přivedu ostatní. Ty připrav Tonksovou a Lupina, až se vrátím. Musíme je co nejrychleji pronést obranami. Děcka pošleme do Bradavic, hned jak…“

„Počkejte!“ Harry se k nim hnal s hůlkou v ruce. „Co Červíček? Všechno to spískal on a vy ho prostě necháte utéct?“

Kingsley se zatvářil. V šoku uplynulých okamžiků na Petra Pettigrewa a jeho zbabělý útěk téměř zapomněl. „Zaúkoluju tým, který ho začne hledat,“ zvolal ostřeji, než zamýšlel. „Mohou…“

„Ale my jsme nejblíž! Nemohl se dostat daleko…“

Kingsley se rozhodl tuto debatu rychle ukončit. „Věřte mi, Harry, štve mě to stejně jako vás. Ale Remus a Tonksová jsou v kritickém stavu a prioritou je pomoci jim. Není čas na…“

„Zůstanu tu!“ Harryho tváří proběhla směs zoufalství, vzteku a zájmu. „Najdu ho! Nemůžu se jen tak vrátit do školy, musím něco udělat! Profesor Lupin a Tonksová by si přáli, aby byl pod zámkem! Oni by…“

Bezmoc. Tak bolestná emoce. Ale jakkoliv uspokojující by Harryho řešení bylo, Brumbál by chtěl Kingsleyho hlavu, pokud by se ten kluk rozběhl sám za Smrtijedem…

„Ne,“ odmítl rozhodně a Harry se zatvářil frustrovaně. „Vy tři zůstanete s Moodym. Bude hlásit situaci Brumbálovi a tak vás může vzít zpět do Bradavic. Je mi líto, Harry. To je to nejlepší, co můžu udělat.“

Harry se nadechl k odpovědi, ale Kingsley mu nedal čas k protestům. Zostra se otočil na patě a vydal se do chodby zavolat pro pomoc.

ooOOoo

Později Kingsley zjistil, že se mu pár následujících hodin rozmazalo do neurčitých obrazů. Vybavoval si jen příchod ke svatému Mungovi, kde je přepadl dav postav v limetkových hábitech a rychle transportoval Tonksovou na oddělení TRVALÁ POŠKOZENÍ ZPŮSOBENÁ ZAKLÍNADLY ve čtvrtém patře a Remuse na ZRANĚNÍ ZPŮSOBENÁ KOUZELNÝMI TVORY v prvním. Vybavoval si záblesky odhodlaných tváří Rebeky Goldsteinové a Hestie Jonesové, které se hnaly za oběťmi a slibovaly zprávy, jakmile něco zjistí, a na bledou tvář Remusovy školní kamarádky. Felisha se objevila vedle něj a v očích měla vepsanou hrůzu a zájem.

A pak jen seděl vedle výzkumnice Ústavu s hlavou v dlaních a čekal v nečinném, zapomněníhodném tichu na zprávy, které nepřicházely.

Snad až za tři hodiny se svět zaostřil. Začalo to příchodem Billa Weasleyho.

„Kingsley!“ Při zvuku svého jména bystrozor vzhlédl k vysokému zrzkovi, který k němu rázoval, hábit poněkud potrhaný a pošpiněný něčím, co znepokojivě vypadalo jako krev. Vlasy měl rozcuchané, tvář stáhnutou a řeč těla výmluvně vypovídala o vyčerpání, když se unaveně sesunul na volnou židli vedle Kingsleyho. Zhluboka si povzdechl.

„Myslel jsem, že bys to rád věděl,“ zamumlal unaveně. „Ústav je zajištěný. Jakmile se ukázal zbytek bystrozorů, poslední odpor se rychle rozpadl. Valerian Gibbon trochu vyváděl, když jsme jej konečně pustili z té komnaty, kam ho s jeho kamarády Harry uklidil, ale zatímco spolu mluvíme, chválabohu ho vezou do Azkabanu. Co se týká toho vlkodlaka Adolphuse…“ zachvěl se. „Aylward a Falconer ho od nás převzali. Je v péči Ústavu a zamčený v nejspolehlivější cele až nahoře. Vážně nejlepší místo pro něj.“

Kingsley si unaveně přetřel obočí. Všiml si, že Felisha po jeho levici usnula. „Pettigrew?“ zeptal se spíš s nadějí než s očekáváním.

Bill neodvratně zavrtěl hlavou. „Pořád hledáme,“ poznamenal rezignovaně. „Ale zatím nic.“

Kingsley si zhluboka povzdechl a potlačil lítost. Byli tak blízko. Zatracený Pettigrew, jak jen se vždycky dokáže vytratit? A s takovým božím dopuštěním?

Ale bystrozor na takové myšlenky neměl náladu. „A vlkodlaci?“

Billův výraz potemněl, když se opatrně dotknul zakrváceného hábitu. „Ztratili jsme dva,“ hlásil unaveně. „Podle Falconera se jmenovali Solomon Baines a Thor Wilding. Baines byl podle všeho na hranici zdivočení, nepokusil se nijak žít jako člověk a držel se skupiny, která si říkala Smečka. A Wilding…“ zatvářil se. „Jakkoliv nerad to říkám, v jeho případě se zdá, že smrt mu byla požehnáním. Dostal se nějak k jednomu ze Smrtijedů a roztrhal ho na kusy, načež se neudržel a obrátil se proti sobě. Frustrace z uvěznění poté, co ochutnal krev, v něm vyvolala šílenství. Když nastal západ měsíce, byl tak slabý, že nepřežil přeměnu na člověka.“ Pokynul ke svému hábitu. „Bylo to tam zaneřáděné.“

Kingsley sebou znepokojeně trhl. „A ostatní?“

„Jsou pořádně poškrábaní.“ Billovy oči doputovaly ke stropu. „Asi pět v natolik vážném stavu, že je převezli sem – zrovna jsem přišel z jejich oddělení. Zbytek je ošetřován na místě zaměstnanci Ústavu a bystrozory.“ Na chvíli vysoký mladý muž zmlkl. Ale pak nesměle, téměř bázlivě opět promluvil.

„Moody mi před odchodem do Bradavic řekl, co se stalo Tonksové a Remusovi,“ začal tiše. „Nějaké zprávy, jak na tom jsou?“

„Přesně to bych také rád věděl.“ Navzdory sobě sebou Kingsley prudce trhl při tom tlumeném, ale náhlém vstupu důvěrně známého hlasu. Vzhlédl a upřel zrak do smutných modrých očí Albuse Brumbála. Starý ředitel se tvářil zadumaně a upřímně znepokojeně.

S unaveným politováním se Kingsley donutil zavrtět hlavou. „Hestia a profesorka Goldsteinová z Ústavu odešly s léčiteli,“ vysvětloval hlasem obtěžkaným únavou a potlačovanou frustrací. „Slíbily, že až budou něco vědět, ozvou se. Ale ještě se tu neobjevily.“

Brumbálovy oči za půlměsícovými brýlemi zableskly. „Poptám se,“ prohlásil tiše. „Ale nejdříve – napadlo někoho zkontaktovat Reynarda Lupina a Teda a Andromedu Tonksovy?“

Kingsley v tichém zoufalství zavřel oči. „Nenapadlo… mělo mě to…“

„Pochopitelné.“ Máchnutí Brumbálovy ruky smetlo Kingsleyho slova sebemrskačství. „Postarám se o to.“ Tvář se mu stáhla. „Přesto nemohu říct, že se na tento úkol těším.“

Bill si také povzdechl. „Ani já nemůžu říct, že bych se těšil, až o tom řeknu mamce. Zvlášť až zjistí, co zase Ron vyvedl…“

„Když o něm mluvíme…“ Brumbál si zamyšleně přejel po vousech. „Byl bych rád, kdybyste mě nasměrovali k Harrymu a jeho kamarádům. Je načase, abych je odvedl zpět do školy.“

Chvíli trvalo, než ředitelova slova zpracoval. „Počkejte.“ Kingsleyho oči se rozšířily, když jej zachvátilo mrazení. „Myslíte tím, že ještě nejsou zpět v Bradavicích? Copak je nepřivedl Pošuk?“

Brumbál okamžitě pochopil. „Alastor za mnou přišel asi před hodinou,“ objasňoval znepokojeně. „Ale řekl mi, že Harry, Ron a Hermiona trvali na tom, že půjdou s vámi ke svatému Mungovi.“

Kingsley pomalu zavrtěl hlavou a mrazení se mu rozšířilo až do morku kostí jako arktický vítr. „Nešli. Vlastně…“ V jediném rychlém pohybu se postavil. „Neviděl jsem je od chvíle, co jsem opustil Ústav. Řekl jsem jim, aby šli s Pošukem a…“ Položil si ruku na tvář. „Neřekl jsem to Pošukovi. Merline, byl jsem tak duchem nepřítomný, že jsem zapomněl. A on předpokládal, že půjdou se mnou…“

Billova pihovatá tvář zbělela. „Ale pak kde…“

Kingsley zavřel oči. „Než jsem odešel, Harry se chtěl vydat za Pettigrewem. Zakázal jsem mu to. Nevzal to dobře.“

Když se Brumbálovy oči rozšířily, Bill už zvládl tři kroky ke dveřím.

„Půjdu přímo do Ústavu!“ zvolal přes rameno. „Je plný bystrozorů, někdo je musel vidět… uf!“

„Au!“ Zpoza rohu jej překvapil Avin Falconer, kterého srážka s Billem odhodila na zeď. Jen rychlá reakce Billovi zabránila, aby dopadl stejně. Dva muži se na sebe omluvně podívali.

„Chlape, omlouvám se,“ zvolal Bill spěšně, „ale musím běžet, můj bratr…“

„Vysoký zrzek s pihami?“ prohodil Alvin s téměř strojenou nenuceností. „Co se potlouká s vlasatou holkou a chlapcem, který zůstal naživu?“

Billova ruka okamžitě popadla rameno strážce. „Viděl jste ho? Kde?“

Na Alvinově tváři se zatřepotal úsměv. „Náhodou hned za mnou. Podívejte se.“

Kingsley následoval pohledem gesto mladého muže a zůstal zírat.

A pak, navzdory traumatu předchozích hodin, se rozchechtal.

Harry, Ron a Hermiona stáli v hloučku u sebe, celí od prachu, na kůži proužky potu. Ale Ron a Hermiona se nesměle usmívali a Harry se zcela jasně tvářil triumfálně, když zvedl cosi v ruce, aby se všichni podívali.

Byla to provizorní klec, zjevně ve spěchu přeměněná z kusu kovové mříže. A uvnitř, chycená v jejích stěnách, sebou v zoufalé beznaději trhala a pištěla tlustá, olysalá krysa se stříbrnou packou.

Petr Pettigrew, jak se zdálo, byl konečně zahnaný do rohu.

PA: Myslela jsem, že už bylo načase ukončit kapitolu veseleji. Zvlášť když se tato příliš natáhla, abych do ní zahrnula zprávy o Remusovi a Tonksové, jak jsem původně plánovala… prchá.