Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: martik

Beta: arabeska

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 15.

Následujícího rána se celý hrad kochal a ládoval čokoládovými dýněmi, které všichni našli u svých postelí spolu s krátkým přáním šťastného Halloweenu od Velkého Dýňáka. Jakmile Harry dorazil na snídani, zahalekal na něj Cedrik.

„Stejně ti pořád nevěřím,“ pronesl odměřeně. „Ani Velkého Dýňáka, ani to, jak se mě furt snažíš přesvědčit.“

„Prostě nechceš zaplatit,“ popichoval ho Harry. „A jak jinak bys vysvětlil ten úchvatný a důmyslný dárek k Halloweenu?“

„To fakt nevím,“ přiznal Cedrik. „Ale nejspíš za tím budeš ty. Nevím, jak jsi to udělal, ale rozhodně jsi to byl ty.“

„U Merlinových spoďárů, začínáš znít jako Snape…“ zamumlal Harry. „Jak jsi přišel na to, že jsem hoden postu pomocníka Velkého Dýňáka?“

„Vážně si nemyslím, že si zasloužíš být pomocníkem Velkého Dýňáka, protože Velký Dýňák neexistuje,“ trpělivě mu vysvětloval Cedrik.

Harry se zatvářil ublíženě. „Uvidíme, jestli tě Velký Dýňák navštíví i příští rok. Vsadím se, že další, co řekneš, bude, že nevěříš na Santu.“

Cedrik se zamračil. „Ale já nevěřím –“

„Mlč raději!“ zvedl Harry dramaticky ruku. „Nemohu dále naslouchat tvým lžím! Nazdar.“ S tím odešel k nebelvírskému stolu a po krátkém vnitřním boji se posadil naproti Ginny. Přece jen slíbil, že to zkusí; i když si přál, aby se přes tu svoji zamilovanost do uctívaného hrdiny přenesla co nejrychleji a on si k ní mohl najít cestu. Jo, bylo to přesně tak složité, jak to znělo.

„Čau, Ginny,“ pozdravil ji. „Jak se ti líbila dýně?“

Ginny sice začala rudnout sotva se Harry posadil, ale teď se rozzářila. „Ehm-hm… nejsem si úplně jistá, že věřím v toho Velkého Dýňáka, ale jestli mi zajistí pravidelný přísun takové hromady čokolády, asi dokážu spolupracovat.“

„To je aspoň přístup,“ potěšeně se usmál Harry. „Ale Lenky se na to neptej.“

Ginny na něj zvědavě pohlédla a Harry si vzpomněl, že ty dvě bydlely docela blízko, takže už se nejspíš kamarádily. „Proč ne?“

„Kdyby učitelé zaslechli některou z Lenčiných teorií o Velkém Dýňákovi, mohli by v příštích letech zakázat veškeré návštěvy,“ svěřil jí Harry.

„Aha,“ přikývla Ginny, jako by to vše vysvětlovalo. Vlastně když došlo na Lenku, obvykle tomu tak bylo.

„Nemůžu je najít!“ postěžovala si Hermiona, když dosedla vedle Ginny. Ron a Neville se posadili vedle Harryho.

„Koho najít?“ zeptal se Harry, pro tentokrát opravdu zmatený.

„Oba výtisky Dějin bradavické školy jsou vypůjčené!“

„Aha. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co je na té knížce najednou tak populárního, když, pokud vím, poslední osobou, která si ji vypůjčila před tebou, byla moje matka?“ nechápal Harry.

„Všichni shání informace o Tajemné komnatě,“ odpověděl mu Neville. „Dýně byly příjemným rozptýlením od všudypřítomné paniky, ale i tak se dneska ráno v knihovně strhl hotový boj.“

„A Hermiona nás přinutila, abychom se tam šli podívat s ní. Když zjistila, že jsou obě knihy fuč, museli jsme se doslova plazit po kolenou a hledat, protože myslela, že jí madame Pinceová lže a že schovává další výtisky pod pultem a v Oddělení s omezeným přístupem. A že tam to čmuchání bez madame Pinceové fakt stálo za to, pánové,“ otřásl se Ron hrůzou.

„Copak si, Hermiono, nepamatuješ, že jsem ti loni tu samou bichli dal? Proč si ji teda potřebuješ půjčovat z knihovny?“ vyzvídal Harry. Nejasně si vybavoval, že Hermioně tu knihu daroval, a třebaže jemu na její odpovědi nijak nesešlo, nepřekvapilo by ho, kdyby to jistým jedincům posedlým jeho životem (ne že by mu to tentokrát vadilo) vyhlodalo do mozku díry.

„Kvůli všem těm Lockhartovým knihám, co jsme potřebovali, se mi Dějiny nevešly do kufru. Tak jsem je nechala doma,“ vysvětlila Hermiona.

„Plýtvala jsi místem na Lockhartovy knihy a nevzala sis Dějiny?“ vyvalil na ni Ron oči. „Ne, rozhodně nejsi do Lockharta zabouchnutá.“

K Ronovu překvapení Hermiona nezrudla. „Plýtvala? Rone, knihy profesora Lockharta jsou našimi učebnicemi. Ovšemže jsem si je vzala. Nemělo by smysl, abych učebnice nechala doma a místo nich si přivezla soukromou četbu, zvlášť když knihovna má dva výtisky, které obvykle nikdo nevyužívá.“

„Jenže to nevysvětluje, proč sis ji nepřibalila do příručního zavazadla nebo sis ji nenechala poslat,“ poukázal Neville.

„Moji rodiče nejsou zrovna fanoušky sov,“ vysvětlovala Hermiona. „A nejspíš mě ani nenapadlo si ji vzít. Nemůžu myslet na všechno.“

„Proč jste mě nevzbudili?“ tázal se Harry, zklamaný pomyšlením, že prošvihl úžasnou příležitost na vyvolání chaosu. Když to teď zmínila, matně si uvědomoval, že ze stejných důvodů neměla tu zpropadenou knížku ani posledně.

„Snažili jsme se, vážně,“ ujišťoval ho Neville. „Jenže tys po nás začal metat zaklínadla.“

„To si nepamatuju,“ mnul si Harry zadumaně bradu.

„Nejspíš protože jsi při tom spal,“ opáčil Ron.

„Páni,“ posmívala se Hermiona. „Ještěže nespí s hůlkou pod polštářem.“

Ginny se při pohledu na Harryho výraz zahihňala.

„Ve skutečnosti tak trochu spím,“ opravil Hermionu. „Omlouvám se za prokletí ze spánku, ale můžete být rádi, že jsem neměl zlé sny, jinak byste nejspíš ještě teď tvrdli na ošetřovně.“

„Jo, to je vážně paráda, Harry,“ vyhrkla roztržitě Hermiona, bez jakéhokoliv soucitu s Ronem a Nevillem, kteří znenadání vypadali velmi ostražitě. „Jen tak mimochodem, jak mám teď zjistit, co se stalo s paní Norrisovou a jak to souvisí s Tajemnou komnatou?“

Harry si prokřupal klouby prstů. „No jasně, málem bych zapomněl.“ Postavil se na lavici a seslal rychlé Sonorus.

„Prosím o pozornost,“ zahřměl. Všichni studenti se na něj se zájmem otočili a několik učitelů se zatvářilo znepokojeně. Nikdo se ho však nepokusil zastavit, což bylo vždycky ku prospěchu. A ještě lépe, Brumbál ve Velké síni chyběl, aby se jej pokusil cenzurovat ‚pro vlastní dobro‘ všech studentů.

„Doslechl jsem se, že nikdo kromě mě a mé nejlepší nekvartetové kamarádky,“ Harry se ze všech sil snažil nezadrhnout u slova kvartet, ke kterému i po roce stále cítil jistý odpor, „Lenky Láskorádové neví, co se včera v noci skutečně stalo. Není to tím, že bych byl slavný a ona úžasná, ačkoliv nepochybně přesně takoví jsme. Víme to, protože jsme novináři a novináři vždycky vědí všechno dřív než ostatní. Kdyby tomu tak nebylo, byli bychom nezaměstnaní. A teď k věci! Včera v noci se jistý neregistrovaný domněle mrtvý krysí zvěromág a zrádce mých rodičů, jehož jméno moje jizva sice nezná, ale nějak se rýmuje s ‚Petr Pettigrew‘, ve své nelegální zvěromágské krysí podobě vloupal do hradu a otevřel Tajemnou komnatu.“

„Proč by to dělal?“ pochyboval Percy.

„Protože je posedlý ďábelským deníkem, který patříval Tomu Raddleovi. Slyšeli jste správně: zpropadený Jsem-tááák-děsivý-že-nikdo-nepřežije-vyslovení-mého-jména Lord Voldemort,“ Harry se odmlčel a počkal, až utichne lapání po dechu a padání do mdlob, „si psal deníček. Sice ho zakouzlil, aby každého, kdo do něj začne psát, přiměl otevřít Tajemnou komnatu a napadat lidi, ale i tak je to pořád jen deníček. A vůbec, co je to za člověka, který začne psát do cizího deníku? Jasný případ cvoka a neuvěřitelně mizerného vkusu…“

„Říkal jsi, že víš, co je v Tajemné komnatě?“ tázal se s očividnou hrůzou v hlase Justin Finch-Fletchey (na kterého byl Harry kapánek naštvaný, protože se ho stranil, když si přisedl k mrzimorskému stolu, aby si promluvil se Cedrikem).

„Jo,“ odpověděl Harry prostě.

„Víš to, protože v tom máš prsty?“ navázal Ernie Macmillan.

Aby Harry ještě na nějakou dobu potlačil nekontrolovatelně bující pomluvy (což bude po událostech, které připravil do soubojnického klubu, zhola nemožné) o tom, že je Salazarův dědic, a aby na sebe Ernie nestrhl vzácné světlo reflektorů, rychle zasáhl: „Ne, to ne. Věř mi – kdybych v tom byl namočený, netajil bych své schopnosti a rozhodně bych nepřeměňoval lidi v kámen zadarmo. Náležitě bych to zpeněžil.“

Skoro ho zamrzelo, jak lehce je dokázal tímto argumentem přesvědčit. Nespolkli by mu, že by nikdy nikoho nepřeměnil v kámen, ale jeho posedlosti po penězích uvěřili jako lusknutím prstů. Přitom ve skutečnosti veškerá jeho ‚posedlost‘ byla jen hra. A taky test jak daleko může ve využívání své slávy zajít, než vyvolá všeobecné znechucení. „V Tajemné komnatě se skrývá bazilišek. Celý příběh o Tajemné komnatě byste si mohli přečíst v Dějinách bradavické školy, ale bohužel na vypůjčení jediných dvou výtisků zřejmě existuje nechutně dlouhý pořadník. Takže pro ty co neví: bazilišek je obrovský had – ten náš je asi dvacet metrů dlouhý – s jedovatými zuby a vražedným pohledem. Když mu pohlédnete do očí skrze odraz, tak jen zkameníte. Naštěstí mám po ruce zásobu zrcátek, knih a Oživovacího odvaru z mandragor, který vaši kamennou skořápku opět promění v lidskou kůži. Odvar z mandragor je zdarma, zrcátka za deset srpců a knihy po pěti galeonech. A za dalších pět srpců vám knihy podepíšu. Prodej začne po snídani.“

„A jak to všechno víš?“ zopakoval Justin.

„Řekla mi to moje jizva,“ odpověděl Harry. „Víc vědět nepotřebujete.“

„Podle mě jizvy takhle nefungují,“ zamračila se Penelopa Clearwaterová.

„Kdo má jedinečnou jizvu způsobenou smrtící kletbou? Ty nebo já?“ otázal se jí Harry řečnicky. Když neodpovídala, pokračoval. „Takže expert jsem tady já. I když to mnohé z vás roztrpčí, Filchova kočka už byla oživena, což jen dokazuje, že odvar z mandragory zabírá rychle a účinně. Bazilišek se po škole pohybuje potrubím, takže se může objevit kdekoliv a kdykoliv, ale dokud budete mít po ruce zrcátko a dáte si pozor, kam zatáčíte, měli byste být v cajku. A teď, kdo si co koupí?“

Harryho ihned pohltil dav.

ooOOoo

„Harry, jsi si jistý, že je to etické?“ dotírala na něj Hermiona, když se šli později podívat na místo, kde paní Norrisová zkameněla. Jak se ukázalo, někdo přeměnil Raddleův krvavý vzkaz na neonově růžový. „Využívat lidský strach k zisku a zpeněžovat prostředky k záchraně života v čase krize?“

„Klídek, Hermiono,“ odpověděl jí Harry. „Nikdo doopravdy nepotřebuje Dějiny bradavické školy, a když si je teď kvanta studentů koupí, pořadník v knihovně se zkrátí natolik, že se konečně dostane na ty, kteří si je nemůžou dovolit. Zrcadla jsou nezbytná, ale spousta lidí má svoje vlastní, kapesní, a kupují si je ode mě jenom proto, že jde o značková Harry Potter zrcadla. A jejich cenu jsem stanovil až po poradě s méně majetnými studenty, takže pro ty, co vlastní nemají a musí si je koupit, je deset srpců velmi rozumná cena. A co se týče profitování z lidského strachu… vinen v plném rozsahu. Ale slyšela jsi Nevilla! Svými dýněmi jsem paniku dost utlumil.“

„Tos byl ty?“ vyvalil Ron oči.

„Ovšemže byl,“ protočila Hermiona očima. „Co sis myslel? Že to byl skutečně Velký Dýňák, o kterém jsi do dneška nikdy neslyšel?“

„Možná?“

„Hej, nevzala se včera všechna ta voda odtud?“ ukázal Harry na dveře. „Pojďme to omrknout.“

„Fajn,“ souhlasila Hermiona a vešla dovnitř.

Ron zůstal stát. „Tam nemůžeme!“

„Proč ne?“ nechápal Neville.

„Jsou to dívčí záchody!“ zavrčel Ron.

„No tak, kámo, dospěj,“ poradil mu Harry. „Za pár let budeš hrabat prstíčkem, abys mohl jít dovnitř. Mimoto v dívčích umývárnách jsou kabinky, takže nehrozí, že bys cokoliv zahlédl.“

S neuvěřitelně zdráhavým výrazem se Ron nechal od Harryho a Nevilla smykem vtáhnout dovnitř, kde k jejich velkému překvapení našli Lenku přesvědčující Hermionu, aby si předplatila Jinotaj. Nevypadalo to, že by se jí nějak zvlášť dařilo.

„Dej to ještě na chvíli k ledu, Lenko,“ zastavil ji Harry. „Zatím není připravená.“

Lenka okamžitě zvážněla. „Omlouvám se,“ pronesla procítěně.

„Proč se mi omlouváš? Za co? A na co nejsem připravená?“ dožadovala se odpovědi dotčená Hermiona.

„Nejsi připravená na Jinotaj,“ odpověděl Harry.

Hermiona, která byla zřejmě názoru, že Jinotaj není připraven na ni (jak se dalo vyčíst z její tváře), přimhouřila oči. „Proč ne?“

„Protože jsi vůbec nezvážila možnost, že by Velký Dýňák mohl být skutečný,“ objasnila jí Lenka věcně.

Hermiona se zarazila. „Jak to můžeš vědět?“

„O jeho neexistenci jsi dnes ráno mluvila s Nevillem před knihovnou,“ doplnila Lenka.

„Co jsi dělala v knihovně?“ tázala se Hermiona, ačkoliv si nebyla jistá, zda chce slyšet odpověď.

„Půjčovala jsem si dva výtisky Dějin bradavické školy,“ odpověděla Lenka vesele.

Harry se smíchy zlomil v pase. „Já tě žeru, Lenko, fakt že jo.“

Hermiona ztratila řeč, a tak na plavovlasou Havraspárku jen pobouřeně zírala. Žádný div, vždyť hledáním těch dvou knih ztratila tři hodiny života.

Neville raději rychle zakročil. „A proč je kvůli tomuhle Hermiona nevhodným materiálem pro Jinotaj?“

Lenka mu věnovala pobavený pohled. „Když ani nedokážete zvážit tuhle představu, pak pro vás budou naše zajímavější zprávy hotovou kentauří vesnicí.“

„Lenko, co tu vlastně děláš?“ změnil téma Harry.

„Dokončuji rozhovor s Uršulou,“ mávla Lenka rukou k duchovi, který se do této chvíle skrýval v kabince. „Sám jsi viděl, jak rychle včera zmizela, když se jí Protiva začal posmívat.“

„Vážně bys mu neměla dovolit, aby se k tobě takhle choval,“ přidal se Harry. „Je jen zahořklý, protože ho duchové neberou, když ani není technicky mrtvý. Nemá nic lepšího na práci než působit co největší zmatek. I když si společně s Fredem a Georgem myslíme, že jde o ušlechtilé poslání, jsem si také jistý, že být od počátku své existence úplně osamocený mu musí čas od času pěkně lézt na nervy, takže si to vylévá na tobě. A s tou samotou opravdu nic moc nenadělá, protože jen si představ, jak by to v Bradavicích vypadalo, kdyby tu poletovala dvě strašidla.“

Všichni se na okamžik v tichosti věnovali té představě a rychle si uvědomili, že Harry má pravdu a že k takové hrůze nesmí nikdy, opravdu nikdy dojít.

„Já vím,“ připustila Uršula. „Ale někdy to opravdu přehání! Pochop, zavraždili mě zrovna na vrcholu puberty, a nejen že zůstanu po zbytek věčnosti obrýlená a uhrovitá, ale taky hormonálně nevyrovnaná a rozbulí mě i rozvázaná tkanička.“

„Mrzí mě to,“ soucítil s ní Harry.

„Nemluvě o tom, že když mě zabili, tak zrovna přijela teta Irma…“

Harry se ošil. S PMS měl spooooustu zkušeností. Naštěstí jen z druhé ruky. „Páni. To je… to je fakt na houby. To mě fakt mrzí.“

Uršula přikývla. „Díky. Teď, když mě omluvíte, chystám se bezdůvodně bulet a uvítala bych na to kapku soukromí.“

„Páá,“ zamávala jí Lenka. „A díky za rozhovor.“

„RONE!“ zaječel pobouřeně Percy Weasley v okamžiku, kdy vystrčili nos z umývárny. „To je přece dívčí umývárna!“ vyjekl. „Co jste tam…“

„Ron zvažuje změnu pohlaví,“ pronesl Harry s vážnou tváří. „Pořád váhá, tak jsme mu ukazovali všechny důsledky, se kterými se bude muset vyrovnat, jestli se rozhoupe. A chození na dívčí záchody místo klučičích je rozhodně jednou z nich.“

Percy několikrát otevřel a zase zavřel ústa jako ryba na suchu, ale žádný zvuk z něj nevyšel.

„Ty pako,“ pleskl Harryho Ron. „To teda nezvažuju.“

„Díky Merline,“ ulevilo se Percymu. „Nechci si ani představovat, jak bych mámě vysvětloval, že se z tebe stala Ronnie. Ale jako prefekt se vás musím zeptat, co jste tam dělali.“

„My –“ začal Harry, ale Ron po něm šlehl pohledem.

„Jestli dovolíš, postarám se o to sám.“ Ron se zhluboka nadechl. „Šli jsme se mrknout na to růžové písmo a pak se Harry rozhodl zjistit, proč byly umývárny vytopené. Nechtěl jsem jít dovnitř, ale Harry mě přesvědčil, že v pubertě budu zpívat úplně jinou písničku, a tak jsme šli. Harryho kamarádka Lenka tam zrovna zpovídala Uršulu, ta dostala depresi a my jsme radši vzali roha.“

Percy zamrkal. „Myslím to vážně, co jste uvnitř dělali?“

„Vždyť to říkám,“ trval si Ron na svém.

„Na tohle jsem už moc starý,“ mumlal si pro sebe Percy. „Copak vám nesejde na tom, jak to vypadá? Klidně si sem přijdete, když jsou všichni na večeři…“

„Takže nás tu nikdo neuvidí,“ pokrčil Harry rameny. „Navíc celý den se všichni chodí na tu zeď koukat, jako by to byl osmý div světa. Tady se toho stejně moc dělat nedá. V souboji kouzelnických škol v nudnosti vyhrávají Bradavice na plné čáře.“

„To teda ne!“ vykřikla pohoršená Hermiona současně s Percym.

„Víte, Zapovězený les není pro Kruval forma trestu, ale zasvěcovací rituál. A třetina krásnohůlských studentů nejsou tak úplně lidi. Jen si představte, jak vzrušující tyhle školy musí i ve všední dny být,“ zasnil se Harry.

„My máme baziliška; to je vzrušující,“ bránil Bradavice Ron.

„Ne zas tolik. Vždyť napadl jen kočku. Bradavice by potřebovaly samotného Voldemorta, aby sem přišel a oživil to tady, a to přestože už je sám mrtvý,“ odfrkl si Harry.

„No tak, Rone, vždyť je to jen jméno,“ vyštěkla Hermiona, když uviděla, jak ucouvl při zaslechnutí Raddleovy přezdívky. Tentokrát Harry vynaložil ohromné úsilí na to, aby Hermiona nikdy nepodlehla absurdnímu kouzelnickému zvyku nevyslovovat Voldemortovo jméno, ale používat jen Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebo Ty-víš-kdo. Koneckonců titul Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit sám o sobě jménem byl. A co když někdo nevěděl kdo?

„Jak by mohl Ty-víš-kdo způsobit rozruch, když je mrtvý?“ mračil se Percy. „Copak je duch?“

„Ne, jen je mrtvý z velké části,“ vysvětlil Harry.

„Mrtvý z velké části?“ opakoval Neville. „Jaký je mezi tím rozdíl?“

„Je velký rozdíl mezi tím být mrtev z velké části a být mrtev úplně. Z části mrtev znamená živý. Úplně mrtvý… no s úplně mrtvým lze většinou udělat jenom jedno…“ usmála se Lenka.

„Prohledat oděv a hledat drobné,“(*) dokončil Harry. „Zbožňuju Princeznu nevěstu! Víte co?“ otočil se Harry na své tři nejlepší přátele. „Nevím, čím to je, ale poslední dobou vás Lenka v kategorii přátel poráží na plné čáře.“

„Není naše chyba, že nejsme cvoci,“ založila si Hermiona ruce. „Bez urážky, Lenko.“

„Proč bych se měla cítit uražená?“ tázala se Lenka. „Vím, jak vypadá tvá obdoba zdravého rozumu. Nudí mě.“

„Hele, a proč jsi tady ty?“ otočil se Neville na Percyho. „Není u tebe stejně podezřelé jako u nás potloukat se tady nahoře? Vlastně je to mnohem podezřelejší. Na rozdíl od nás jsi dost starý na to, abys věděl, jak někoho přeměnit v kámen.“

„Já –“ Percy začal rudnout.

„Ale, on je nespíš úplně mimo ze šmajchlování se svou přítelkyní Penelopou Clearwaterovou,“ hádal Harry.

„Prostě… prostě běžte dolů na večeři,“ vykoktal Percy, potřásl hlavou a zmizel za rohem.

PA: Tak se mi zdá, že od konce prvního ročníku se teprve teď dostala Ginny ke slovu. A to jen krátce. Z nějakého důvodu se mi Lenka píše mnohem snadněji než Ginny. Upřímně netuším, čím to, ale já prostě Lenku miluju. Je s ní tolik zábavy.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

(*) Citace pochází z filmu Princezna nevěsta z roku 1987.