Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

63 -- Nový úhel pohledu

Harry skutečně zašel za madam Pomfreyovou, která nad ním nesouhlasně vrtěla hlavou, seslala mu na ruku léčivá kouzla a opět ji znehybněla.

„Stav se tu zítra ráno před vyučováním, uvidíme, jestli už ji budeš moci znovu používat.“

Harrymu se ulevilo, že si ho na ošetřovně nechce nechat přes noc a jakmile mohl, vyrazil odtud zpátky k nebelvírské věži. Věděl, že se Dracovi nebude moci vyhýbat věčně, ale doufal, že se mu střetnutí podaří oddálit do doby, než vymyslí, co mu říct.

Vkročil do nebelvírské společenské místnosti a okamžitě se k němu doneslo Levandulino podrážděné zafunění.

„Coline, je mi to ukradené! Už to konečně pochop: nepůjdu s tebou na halloweenský ples. Jsi posedlý, marný ubožák a neskutečně mi lezeš na nervy! Nech mě na pokoji!“

Harry viděl, jak Colin udělal krok dopředu a Levandule mu bleskově vyťala políček. Páťák ztuhl a zvedl si ruku ke zrudlé tváři, pak se otočil na patě a prchnul. Foťák se mu odrazil od hrudi, jak se soukal portrétovým otvorem ven.

Levandule se rozhlédla po ztichlé místnosti a omluvně se usmála.

„Pardon. Nic jemnějšího by nepochopil.“

Několik lidí chápavě přikývlo a nebelvírská kráska se znovu sehnula nad svým úkolem. Harrymu bylo Colina líto, ale také věděl, jaké to je být v Levandulině kůži. Přešel místnost a vykročil po schodech k ložnici šesťáků.

Uvnitř narazil na Rona. Nebyl si jistý, jestli se mezi nimi něco změnilo nebo ne. Ron nic neřekl, a tak usoudil, že nejspíš ne. S povzdechem upustil brašnu na svou postel a šel pozdravit svého chlupatého chráněnce.

Klec byla prázdná. Harry polekaně nahlédl do malého pelíšku, zkontroloval všechny kouty i místa, do kterých by se mladá fretka ani nevešla.

„Stín je pryč!“ Řekl nakonec spíš kvůli potřebě dát průchod své tísni, než že by doufal v pomoc.

„Má ho Hermiona,“ řekl Ron po několika vteřinách ticha, ale stejně nenuceně, jako by mezi Harryho prohlášením a jeho odpovědí žádná prodleva nebyla.

„Aha.“ Harry vstal a obrátil se. Ron upřeně zíral do své učebnice kouzelných formulí. „Proč?“

„Chtěla s ním něco vyzkoušet.“

„Aha.“ Harry nevěděl, co říct.

„Řekl bych, že s ním šla do Komnaty nejvyšší potřeby. Asi by se ti ji podařilo dohnat.“ Ron otočil stránku.

„Aha.“ Harry si uvědomil, že se opakuje. Zvedl svou školní brašnu. Možná bude mít čas podívat se na některý z odkládaných úkolů. „Tak to jo. Dík.“

Ron si ho nevšímal. Harry v tichosti vyšel ven, nesvůj ale s pocitem naděje, že to mezi nimi snad časem bude v pořádku.

V pátém patře Harry našel dveře do Komnaty nejvyšší potřeby zviditelněné. Místnost před ním někdo přivolal. Obezřetně zkusil zabrat za kliku a dveře se otevřely. Vešel dovnitř.

Hermiona ležela na břiše na podlaze pokryté kobercem. Stín kolem ní bláznivě pobíhal. Když Harry vešel dovnitř, fretka nejprve polekaně vyrazila pryč, ale pak se vrátila nově příchozího prozkoumat. Prohnula hřbet a začala poskakovat dopředu a dozadu a vydávat tichý štěkavý zvuk. Harry sebou plácl na podlahu a natáhl k ní ruku.

„Nazdar, prcku,“ zabručel a fretka mu jako blesk vyběhla po nohách a okamžitě zase prchla pryč. „Už jsem se bál, že ses někde zatoulal.“

„Har-ree,“ vyrazila ze sebe Hermiona. Harry ztuhl. Ohlédl se po ní. Stále ležela na břiše, hlavu nyní zvednutou, ale oči stále zavřené. „Divný pach. Nejsou zelené.“

Harry si ji chvíli prohlížel. Ron říkal něco o tom, že se Stínem chtěla dělat nějaké pokusy. Pohlédl na Stína. Moc toho o fretkách nevěděl, ale zvíře se evidentně chovalo daleko normálněji než Hermiona. Nenuceně řekl: „Byl jsem v lektvarové laboratoři.“

Hermiona se na loktech připlazila o kousek blíž, pak se zastavila.

„Hermiono,“ oslovil ji Harry opatrně. „Jsi tam?“

„Tady!“ Zacvrlikala.

Prázdný výraz v její tváři a poklidně spuštěná víčka Harryho znervózňovaly. Sedativum? Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Lépe se mu přemýšlelo, když se na ni nedíval. Bude to nějaká magická nehoda nebo vedlejší účinek. Zkoušela experimentovat s jejich fretkou. Fretka vypadala, že ji nic netrápí, vyšplhala mu po hrudi a zanořila se mu pod vlasy na zátylku. Harry byl rád, že má pod hábitem huňatý svetr.

„Kde přesně je ‚tady‘?“

Hermiona svraštila tvář, jako by se snažila něco vybavit. Harry si povzdechl a přisunul se blíž k místu, kde ležela. Stín mu seskočil z nahrbených zad. Napřáhl k ní ruku, ale pár centimetrů od ní se zarazil. Možná by se jí neměl dotýkat. Předklonil se a jemně jí zafoukal na tvář. „Hermiono.“

Zachvěla se. „Pryč.“

Harry hodil opatrnost za hlavu a popadl ji za rameno. „Hermiono!“

„Co!“ Hermiona se s vyděšeným vyjeknutím překulila na záda a přitáhla si ruce i nohy k tělu. Když zaostřila na Harryho, pokusila se natáhnout, ale bez velkého úspěchu. Harry ji vytáhl do sedu, ale ztratila rovnováhu a spadla na něj. „Au.“

„Jsi tady?“ Zeptal se znovu. Srdce mu v hrudi zběsile bušilo, ale hlas se mu podařilo udržet klidný a stálý. Hermiona polkla a kývla. Nechal kolem ní ovinuté paže a pevně ji držel.

Co to do háje vyvádíš? Chtělo se mu vykřiknout, ale ovládl se. Poví mu to, když jí dá příležitost. Když se mu zdálo, že se trochu vzpamatovala, promluvil. „Dobře, že jsem šel za tebou.“

„Promiň. Zkoušela jsem kouzlo, které mi dovolí vidět Stínovýma očima.“ Kousla se do rtu. „Asi jsem se nechala trochu unést.“

Harry s ní chtěl pořádně zatřást a vyhubovat jí. Se smyslovými kouzly, jak je profesor Kratiknot i Lupin důrazně varovali, nebylo radno si zahrávat. Podařilo se mu omezit se na pouhé protočení panenek. „Hermiono, ty jsi specialista na to nastudovat si o věci všechno možné i nemožné, než se o ni pokusíš v praxi. Já jsem ten, kdo dělá pitomé, nebezpečné věci.“

„Fungovalo to!“ Odsekla.

„První část fungovala! Dokázala by ses probrat? Měla sis vzít někoho s sebou. Dobře to víš! Až příště budeš zkoušet něco nového, řekni mně nebo Ronovi, ať tě doprovodíme, souhlas?“

„Nemohla jsem tě najít. A Ron měl moc práce.“

Harry se dopálil. Jak si Ron mohl myslet, že je něco důležitějšího než – zarazil se. „Řekla jsi Ronovi, že bys potřebovala pomoc?“

Hermiona neodpověděla hned. „No, ne.“

„Hermiono!“

„Potřeboval si dočíst kapitolu do formulí.“

„Což klidně mohl udělat i tady!“

„No jo. To mě nenapadlo.“

Harry si ji přitáhl k sobě a lípl jí pusu ji na temeno hlavy. „Už to znovu nedělej.“

„Nebudu,“ souhlasila, ale vykroutila se mu z objetí, zjevně se necítila ve své kůži. Harry si nemohl pomoct, její reakce mu připomněla chování zvířete. Zapátral po Stínovi. Fretka z jeho brašny vytáhla brk a nyní na něj s chutí opakovaně podnikala vražedné útoky. Harry si povzdechl. Brk to podle všeho měl dávno za sebou. Vytáhl hůlku, odstranil inkoust, kterým byl potřísněn seříznutý hrot, a nechal fretku pokračovat v kousání a škrábání.

„Tak jaké to je?“

Hermiona svraštila čelo. „Všechno je hrozně vysoko a rozostřené. Taky si všímá jiných věcí. Samotné kouzlo bylo překvapivě snadné – podařilo se mi ho seslat hned napoprvé. Nejtěžší bude naučit se interpretovat, co vidí a slyší, a nejsem si jistá, jestli se mi vůbec někdy podaří vyznat se v té směsici pachů.“

„Na to přijdeš, stačí trocha tréninku,“ řekl Harry. Zamračil se na ni. „Ne o samotě.“

„No dobře! Máš pravdu, příště někomu z vás řeknu. Přestaň rýpat!“

Harry přikývl. „Fajn.“ Usmál se. „Stejně potřebuješ někoho, kdo vás bude sledovat zvenčí. Víš, co jsi řekla, když jsem vešel dovnitř a Stín mi přeběhl přes klín?“

„Něco jsem řekla?“

„Popravdě to bylo dost děsivé. Ležela jsi na břiše, hlavu zvednutou jako had, a vyslovila jsi moje jméno. Pak jsi řekla: ‚Divný pach. Nejsou zelené‘.“

„No, viděla jsem, že jsi to ty.“

„Nejsou zelené?“

„Tvé oči byly prostě celkem tmavé. Nevidí moc barev.“

„Jo tak.“

Hermiona se naklonila k Harrymu a zkusmo ho očichala. „A vážně voníš zvláštně. Ne špatně, jen zvláštně. Po lektvarech-“ odmlčela se a vykulila oči.

„Byl jsem v labáku, sledoval jsem ho při vaření.“

„Nepomáhal jsi?“

„Draco mi stoupl na ruku.“ Hermiona tázavě zvedla obočí a Harry zavrtěl hlavou. „Už je to v pohodě. Pomfreyová mě dala do pořádku. A on to neudělal schválně; byl jsem neviditelný, snažil jsem se ukrýt.“

„Teda.“ Hermiona ho přejela pohledem. „Kdy ses vrátil?“

„Asi před hodinou. Proč?“

„No, hm...“ Hermiona sebou lehce škubla. „Nezlob se na mě.“

Harry cítil, jak se v očekávání napíná. „Proč bych se měl zlobit?“

„Poslala jsem mu sovu. Řekla jsem mu, že jsi šel kouřit.“

Harry ostře vydechl a praštil sebou na koberec. Zatahal za jemný chomáček vlny.

„Nepleť se do toho, je to takový problém?“

„Nejde o to, že bych se ti snažila dělat potíže-“

„Tak proč jsi mu to řekla? Pořád je to Snape. Pořád je to ředitel zmijozelské koleje.“

Hermiona si přehodila vlasy přes rameno. Zatnula zuby. „Ale nesnáší to. A já taky.“

Harry zavřel oči. „Hm.“ Pokrčil rameny. „No, stejně kouřit nemůžu, takže je to jedno, akorát si za to budu muset odkroutit trest. A on už o tom věděl, protože Fred podcenil význam něčeho, co řekl.“ Harry se zamračil. „Pitomec.“ Zajímalo by ho, jestli už jí Ron povykládal o setkání Weasleyových. Jestli ne, měl by to brzy udělat.

Hermioně zacukal koutek. „Ale proklatě mazaný.“

„Asi jako ty.“ Harry se na ni spiklenecky usmál. „A já asi taky. Chtěla bys to se Stínem zkusit znovu? Mám tu s sebou nějaké učení.“

Hermiona si stanovila hodinový limit a znovu seslala kouzlo. Harry se pokoušel příliš si nevšímat podivných zvuků, které co chvíli vydávala. Požádala ho, aby sledoval, jestli se Stín chová normálně, a opravdu se o to snažil, ale bylo zvláštní hrát si s fretkou, když věděl, že Hermiona vidí jejíma očima. Komnata fretce naštěstí poskytla spoustu předmětů, po kterých mohla šplhat a kterými mohla prolézat. I hraček měla dost. Na práci se Harry soustředit nedokázal. Zatímco se Stín se ochomýtal kolem, vytáhl Harry stále zmenšený balík z knihkupectví, zvětšil ho do normální velikosti a začetl se do první kapitoly dětské knížky Moje první sova. Přes obálku tu a tam přelétl celkem roztomilý puštík.

Byl v půlce třetí kapitoly (jedenáctiletá Ethie se snažila přesvědčit svou sestřenici, aby poslala dopis jejím přátelům), když se k němu fretka vrátila a začala kolem něj poskakovat a vydávat chechtavé zvuky. Harry jí nabídl zbytky brku. Stín si s nimi chvilku hrál, ale brzy ho to omrzelo a byl zpět. O něco déle ho dokázal zabavit kus papíru zmačkaného do kuličky. Pak Harry zjistil, že když strčí ruku do vyprázdněné školní brašny, může si s ní fretka hrát, aniž by ho poškrábala do krve. Nakonec se Stín unavil a stočil se do malého klubíčka na jeho brašně.

Harry mrknul po Hermioně, ale nezdálo se, že by se měla brzy nabýt vědomí. Zkontroloval její mudlovské digitální hodinky. Viděl, že už do jejího nastaveného času zbývá jen pět minut, a tak se vrátil ke své knize. Když hodinky začaly pípat, zvedl hlavu a sledoval, jak Hermiona zareaguje. Zacukala se. Před sesláním kouzla Harrymu řekla, ať nechá hodinky pípat dvakrát, než se do toho vloží. Napodruhé otevřela oči.

„Čas?“

„Jo. Hodinky ti právě začaly pípat podruhé.“

Hermiona se opřela o ruce a zvedla se do sedu. Opět vypadala dezorientovaně.

„Myslím, že to pro dnešek stačí,“ řekl Harry mírně. „Mám tě rád jako tebe.“

„Nejsem... nejsem v jeho mysli nebo něco takového.“

„I tak. Nejsi ani ve své vlastní.“ Harry si skousl ret. „Snaž se to nepřehánět, dobře?“

Hermiona si protřela oči jako unavené dítě. Rozhlédla se. „Asi máš pravdu.“ Chvilku se zdálo, že nemůže nalézt správná slova. To Harryho znepokojilo víc než cokoliv předtím. Nakonec se mu zadívala na ruce. „Co to čteš?“

„Kouzelnickou dětskou knížku.“ Harry pozdvihl Moji první sovu. „Je to tak trochu knížka o dospívání. Už dostala svůj bradavický dopis, ale pořád je léto. Bydlí se svými sestřenicemi. Její taťka jí chce pořídit krysu, ale ona se snaží přemluvit mamku, aby jí koupili sovu.“

Hermiona se zasmála. „Proč to prosím tě čteš?“

„Pokouším se proniknout do toho, co kouzelníci považují za samozřejmé. Jeden člověk mi poradil, že mám zkusit beletrii, zvlášť dětské knížky a klasiku.“

Hermiona nakrčila nos. „Nech mě hádat – Snape.“

Opět zněla jako ona, ale Harryho to moc neuklidnilo. „Popravdě, Lupin.“

„Aha.“

Harry naskládal knížky do brašny a co se nevešlo, zastrčil si do podpaží. „Můžeme?“

„Asi jo.“

„Tak jdeme.“

Když dorazili do nebelvírské věže, vydal se Harry rovnou do svého pokoje, aby tam odložil knížky i Stína, který ležel v brašně na vrchu. Ron byl uvnitř a mračil se na téměř prázdný pergamen. Harry přesvědčil fretku, aby si vlezla do klece, klekl si vedle svého kufru a začal do něj ukládat své nové knihy. Po chvilce si uvědomil, že pracuje opatrně a potichu, jako by bylo nebezpečné, kdyby si Ron jeho přítomnosti všiml.

„Tak jsi ji našel.“

Harry málem upustil knihu, kterou právě držel. Byl rád, že je v tu chvíli k Ronovi obrácený zády a není vidět, jak moc ho zrzek šokoval.

Pokusil se odpovědět vyrovnaně, ale jeho hlas vyzněl příliš hlasitě:

„Jo, bez problému.“ Nevěděl, jestli to má nechat u toho. Bylo by to bezpečnější, ale nakonec se rozhodl, že by to Ron měl vědět. „Pokoušela se o samotě seslat experimentální kouzlo. Musel jsem ji probrat, byla úplně mimo.“

„Cože!“

Harry zavřel víko kufru. „Použila kouzlo, které jí dovolilo vidět Stínovýma očima, a nemohla se z něj vymanit.“

Ron se syčivě nadechl. „Copak neví, jak je to nebezpečné?“

„Zjevně ne.“ Harry opatrně vypustil zadržený dech. „Nebo si prostě myslí, že je dostatečně chytrá a nic se jí nemůže stát. Takže až se tě zas bude ptát, jestli máš čas, zkus si zjistit, proč to potřebuje vědět.“

„Netušil jsem, půjde a udělá-“

„Já vím.“ Harry se zřítil na svou postel, propletl si prsty za hlavou a upřel pohled na baldachýn. Ron chvíli nic neříkal. Harry doufal, že se nenaštval.

„Takže, Harry...“

Nyní Harry doufal, že má Ron špatný úhel pohledu a nevidí připitomělý úsměv, který mu roztáhl koutky, když Ron vyslovil jeho jméno, jako by byli přátelé.

„Hm?“

„Myslíš, že by Levandule mohla souhlasit, kdybych ji zkusil pozvat na halloweenský ples?“

Harry pokrčil rameny. „Určitě. Nejsi Colin.“

„Tak to fakt nejsem.“

Harry se zamyslel. „Největší šanci asi budeš mít, když u toho bude Colin a ona se ho bude pokoušet zbavit. Ale rozhodně bude někoho chtít brzy, i kdyby jen aby si ho udržela od těla, takže bych moc neváhal.“

Ron chvíli mlčel. „To máš asi pravdu,“ řekl nakonec.

Harry neurčitě zamručel.

Ron vstal. „Takže bude lepší, když tohle dodělám ve společenské místnosti.“

„Jasně. Běž si na ni počíhat.“

„Er… jo. Dobrou.“

Nato Ron odešel. Harry se křenil na nebesa, až ho bolely tváře.

V pondělí ráno si Ron u snídaně sedl k Harrymu. Moc toho nenamluvil, ale ani ho neignoroval. Oba se tvářili, jako by se nic nezměnilo. Harry by byl šťastný, kdyby první hodinou nebyly lektvary. Věděl, že se tam Dracovi nebude moci vyhnout, aniž by to vypadalo, že ho nepokrytě přehlíží.

Draco se stejně jako Ron podle všeho rozhodl předstírat, že se nic nestalo. Trousil uštěpačné poznámky na účet jejich spolužáků, které byly přesně vypočítané, aby Harry ještě necítil potřebu ho pokárat. Severus je přišpendlil pohledem pokaždé, když Draco něco zašeptal, a utrhl se, když Harry dusil smích.

„Pottere!“

„Pardon.“

„Však on vás ten smích přejde. Školní trest – dnes hned po večeři.“

Draco se mezi ně nevložil, ale střelil po Harrym účastný pohled. Dokonce Harryho přestal rozesmívat.

Harryho ani nepřekvapilo, když se po skončení hodiny sehnul k brašně, do které balil školní pomůcky, a ucítil, jak ho Draco chytil za rukáv.

„Pak na mě počkej. Musíme si promluvit.“

Harry se napjal, ale přikývl. Buď si promluví, nebo na celé zlepšení vztahu mezi nimi může rovnou zapomenout. Zřetelně si uvědomoval Severusův ostříží pohled, když Draco záměrně pomalu uklízel svou poslední knihu.

„Pottere, máte v úmyslu zdržet se na hodinu prvních ročníků?“ Ušklíbl se Severus. „Nemohu popřít, že by vám malé opakování prospělo.“

Dracovi se zalesklo v očích. „Požádal jsem ho, aby počkal.“ Přehodil si brašnu přes rameno. „Tak pojď.“

Z Dracova nenuceně autoritativního postoje Harryho zabrnělo v zubech, ale neměl důvod ve třídě nadále zůstávat. Dal si pozor, aby se neohlédl, když po Dracově boku vycházel ven.

Draco čekal, až projdou celou dlouhou chodbu vedoucí od učebny lektvarů, než promluvil, a i pak držel hlas ztišený. „Musím říct, že jsi poslední člověk, kterého bych ve Snapeových soukromých pokojích čekal. I z jeho vlastních studentů se jen tak někomu nepoštěstí dostat se dovnitř.“

Harry pokrčil rameny. Velkou část předchozího večera dumal nad tím, jak odpovědět, až Draco toto téma nadhodí. Časem určitě bude nucen improvizovat, ale odpověď na tuto otázku měl připravenou.

„Je jedním z vedoucích mého projektu a dost jsme se vídali, když jsem tu byl přes léto. V soukromí spolu vycházíme celkem dobře.“

„Neměl bys mu věřit.“

Harry spíš čekal, že Draco nadnese nepřátelství, které mu Severus dával najevo na veřejnosti, než že přijde s takovýmto varováním. Pokusil se o nezúčastněný výraz. „No, tak daleko bych zase nezacházel. Mám ho celkem rád, ale věřit mu nemůžu, to je mi jasné.“

Draco se zastavil uprostřed dlouhé chodby. Bledé oči Harryho zamyšleně studovaly. „Připadá mi, že si myslí, že tomu tak je.“

Harry znovu pokrčil rameny. „Dost se usmívám a moc mu neodporuju. Upřímně netuším, proč si lidé myslí, že jsem tak důvěřivý. Kdybych byl, dávno už bych to měl za sebou, nemyslíš?“

„Lidé čekají, že jsi důvěřivý, protože jsi v Nebelvíru.“

„To by se ale hodilo spíš na Mrzimor.“ Harry se rozhodl stočit téma hovoru jinam. „Mimo to jsem v Nebelvíru jen proto, že jsem klobouku nedovolil, aby mě zařadil do Zmijozelu.“

„Cože?“ Draco se zarazil v půli kroku a zůstal na něj civět.

Harry se ušklíbl. Tohle by mělo stačit na odvedení jeho pozornosti. Zjistil, že si nechtěl přiznat, jak velký má strach. „Popravdě,“ řekl bezstarostně, „být ve Zmijozelu je v dnešní době hrozně podezřelé. Když jsem v Nebelvíru, lidé automaticky předpokládají, že mám jen ty nejlepší motivy.“ Při pohledu na Dracův výraz absolutního šoku se slitoval a s hravým mrknutím dodal: „A většinou tomu tak opravdu je.“

Draco vytáhl svou hůlku a chvilku si s ní pohrával, pak ji opět zastrčil. „Harry... můžu ti položit otázku, která by mohla vyznít poněkud... hrubě?“

„Myslím, že nepoznám rozdíl.“ Když Harry viděl Dracův vážný výraz, kývl hlavou. „Ptej se.“

Draco přikývl. Letmo zkontroloval oba konce prázdné chodby a upřel pohled na Harryho.

„Spíš se Snapem výměnou za nějaké výhody?“

„Cože?!“ Vyjekl Harry.

Draco se ušklíbl. „To asi bylo ‚ne‘.“ Povzdechl si. „A moje nejjednodušší teorie vyletěla komínem.“ Lehce nakopl kamennou zeď, pak se zamračil a odčaroval škrábanec, který mu to zanechalo na špičce boty.

„Proč tě napadlo zrovna tohle?!“

Dracova obočí vylétla nevěřícně vzhůru. „Tak zaprvé podle všeho máš heslo do jeho soukromých komnat. Takové privilegium nemám ani já, a to jsem jeho kolejní oblíbenec. Pak tu byl ten den, co jste spolu byli přes hodinu jeho labáku a na dveře byla seslaná ochranná zaklínadla. Asi každý ví, že v lektvarech nestojíš za zlámaný svrček, takže bys mu těžko mohl pomáhat, a nevidím důvod, proč byste sesílali ochrany kvůli normálnímu doučování. Taky je známé, že nejsi v lektvarech dobrý, ale připustil tě do pokročilých lektvarů. Ať už tvrdíš cokoliv, nezdá se mi, že by tě měl nějak zvlášť v lásce, takže v tom musí být nějaká oboustranně výhodná dohoda.“

Harry se ušklíbl. „Třeba je. Nebo jsem možná v lektvarech lepší, než si myslíš. Ale můžu ti přísahat, že sex v tom není.“ Zaváhal. „Ale dík za zeptání.“

„Nechápu, za co mi děkuješ?“ Uklonil Draco napůl zmateně napůl pobaveně hlavu stranou.

„Nejsi první člověk, kterého to napadlo, a ten dotyčný se nezeptal. Byly z toho nepříjemnosti.“

Draco si pohrdavě odfrkl. „Grangerová?“

„Ne. Jiný profesor. Přes léto.“

Draco vykulil oči. „Nepříjemnosti.“

„Jo. Ale už je to vyřešené.“

„Uhm.“ Draco nakrčil své světlé obočí. Jen tak mimochodem se zeptal:

„Takže tě učí černou magii?“

Harry ztuhl. Náhlá změna tématu mu trochu vyrazila dech, což měl Draco nepochybně v úmyslu. Vybavil si, co mu Severus řekl při včerejším setkání a pečlivě na tváři vykouzlil ublížený výraz, o němž Severus prohlásil, že ho používá pouze, když lže.

„Ne,“ řekl.

Draco ho upřeně sledoval. „Měli bychom jít,“ řekl bezvýrazně. „Přijdeme pozdě na hodinu obrany proti Snapeově knihovně.“

Když Harry s Dracem dorazili ke dveřím učebny, našli její dveře zavřené. Vyměnili si odevzdaný pohled a Harry opatrně nakoukl dovnitř. Profesor Lupin se odmlčel ve výkladu a s nelibostí sledoval jejich příchod.

„Jdete s desetiminutovým zpožděním. Máte k tomu co říci?“

Harry zrudl a zavrtěl hlavou. Draco se tvářil povýšeně.

„V tom případě to bude po deseti bodech z Nebelvíru i ze Zmijozelu,“ prohlásil Lupin tvrdě. „A těch deset minut bylo velmi důležitých. Očekávám, že se po hodině oba zdržíte a vyslechnete si shrnutí.“

Harry polkl. „Pane profesore... já nemůžu.“

„Proč ne?“

Harrymu vyschlo v ústech. Remus přece musí vědět proč. Copak se vůbec nezamyslel, na co se ho ptá? „Nemůžu,“ zopakoval.

Lupinova rozzlobená tvář ještě potemněla. „Chápu. Potom nemohu zodpovídat za vaše mezery ve vzdělání. Možná bude slečna Grangerová tak laskavá a ukáže vám, co jste promeškal.“

Harry zdrceně přikývl a chvatně zaplul na nejbližší volné místo. Právě uzavřeli téma, takže dnešní výklad bude sloužit jako základ pro následující jeden nebo dva týdny. Doufal, že se brzy zorientuje.

Profesor třídě podle všeho představoval kouzlo Terminio, které mělo omezit délku působení doprovodného kouzla nebo kletby. Harrymu bylo jasné, že si od Hermiony později bude muset vyžádat výpisky, ale ulevilo se mu, že s praktickým použitím kouzla neměl problémy. Rozdělili se do dvojic a trénovali ho v kombinaci s neškodným Značkovacím kouzlem, které způsobilo, že dotyčný stříbřitě zářil. Jejich úkolem bylo seslat kouzlo tak, aby působilo pouze po stanovený počet vteřin.

Ne tak neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát, pomyslel si Harry pro sebe, když čekal, až záře kolem jeho partnera pohasne. Nechtěl bych, aby ho na mě někdo seslal během noční bitvy.

Po hodině Harry čekal na Rona a Hermionu. Remus něco vysvětloval Justinovi a jeho směrem jedinkrát nepohlédl. Jeho přátelé nic nenamítli, když se k nim připojil, ale ani se ho po cestě ze schodů na nic nezeptali.

Ron byl zamlklý i během oběda, ale zůstal s nimi po druhém Hermionině boku. Poté, co Hermiona odběhla do knihovny Ron vstal a řekl: „Asi bych dnes rád začal co nejdřív. Jdeš se mnou?“

Harry se zaskočeně vyškrábal na nohy. „Jo... jasně. Už mám dost.“

Následovat Rona z Velké síně bylo velmi zvláštní.

Ron je zavedl ven. Bylo chladno, ale svítilo slunce a vítr nefoukal. Se zapnutým hábitem bylo Harrymu celkem příjemně. Ron kráčel svižně a navzdory tomu, jak se Harry v posledních měsících vytáhl, ho stále značně převyšoval a Harry měl co dělat, aby mu stačil, aniž by za ním běžel poklusem. U břehu jezera ostře zastavil.

„Včera ti dovolili na setkání zůstat.“

Zněl hořce. Harry odpověděl co nejmírněji. „Na jeho větší část. Myslím, že se profesor Brumbál konečně rozhodl zasvěcovat mě do záležitostí, které se mě přímo týkají. Aspoň do většiny.“

„To je asi dobře.“ Ron se zamračil. „Taky bych tam chtěl zůstat.“

Harry pokrčil rameny. „Nebude to slyšení o tom, koho přidělí za poručníka tobě.“ Rozhlédl se po okolí. „Tady bychom o tom mluvit neměli. Dneska v mé odpočinkové místnosti?“

Ron zavrtěl hlavou. Vytáhl hůlku a opsal jí kruh kolem nich. „Include.“ Po trávě se rozlil modrý kruh, který se jim zvedl nad hlavy a utvořil kolem nich kopuli. Harry šel průhlednou bariéru prozkoumat zblízka.

„Co to dělá?“

„Zabrání to v podstatě čemukoliv – včetně zvuku – aby se to dostalo dovnitř nebo ven. Nedá se to používat dlouhodobě, protože ti časem dojde vzduch.“ Ron se slyšitelně nadechl. „Ale do večera bych ztratil odvahu o tomhle mluvit.“ Vypadal hluboce nešťastně. „O... profesorovi Snapeovi.“

„Co je s ním?“

„Bylo hodně zvláštní vás sledovat... vidět tě mluvit s ním takhle. Jako... jako byste se znali.“

Harry rozechvěle přikývl. „Stačil mě poznat hodně dobře. Žil jsem s ním-“

„Cože jsi?“ Vyjekl Ron v šoku.

Harry se nervózně ošil. „Když Dursleyovi zemřeli a já dorazil sem – Brumbál ho přinutil, aby mě nechal bydlet u sebe.“

„To musel být děs.“

„Právě že nebyl, to je to. Bylo to v pohodě. První týden byl docela drsný, ale... našli jsme společná témata k hovoru. Dovolil mi, abych mu pomáhal v laboratoři. Občas jsme spolu jedli. Mamka ho v dopise pro něj požádala, aby se o mě postaral, a on to začal dělat.“ Harry se pousmál. „Ne že by věděl, jak na to, to fakt ne, ale snažil se, i když na začátku tvrdil, že se o mě starat nebude.“ Ron nevypadal naštvaně, jen neklidně, a tak Harry pokračoval. „Než se přiblížil začátek školního roku, ani se mi nechtělo vracet do nebelvírské věže, a už vůbec se mi nechtělo předstírat, že se pořád nemůžeme vystát. Občas mě přepadne touha vrátit se do slepení a ukrýt se ve svém pokoji, kde si nemusím na nic hrát.“

„Ty u něj máš vlastní pokoj?“

Harry se tesklivě pousmál. „Jo. Brumbál si tam s tím trochu pohrál a přičaroval mi kouzelné okno, které ukazuje výhled někde z nebelvírské věže, takže to vůbec nepůsobí, jako bys byl v podzemí. Mám tam okenní sedačku, na které si hrozně rád čtu nebo prostě jen sedím a přemýšlím. Když nechám dveře otevřené, vidím, když Severus vejde do kuchyně.“ Kousl se do rtu, aby zarazil příval slov. Ron na něj koukal široce otevřenýma modrýma očima.

„Neznamená to, že Nebelvír nemám rád,“ naléhal Harry. „Miluju naši kolej. Ale je toho tolik, čím tam musím být. Hrdinou. Famfrpálovým kapitánem. Jedním z proslulejších starších studentů, ale na druhou stranu musím působit přístupně.“ Nechal svůj hlas vytratit se do prázdna. „Občas si prostě přeju z toho všeho vypadnout.“

„Ale to nemůže nikdo z nás,“ namítl okamžitě Ron. „Bydlíme tady. Naše rodiny jsou jinde. Během školního roku je naším domovem Nebelvír.“

Harry souhlasně přikývl. „To je pravda. Jenže já předtím nikdy opravdový domov neměl, ne někde, kde by jim na mě záleželo. Necelé čtyři týdny byly hrozně krátká doba.“

„Ty si myslíš, že mu na tobě záleží, že jo?“

Harry na Rona upřel zkoumavý pohled. „Co bys řekl?“

Ronovi zacukaly rty, jako by se na poslední chvíli rozhodl neříct, co se mu honilo hlavou. Chvíli stál mlčky, pak polkl. „Asi jo,“ připustil. Jeho sevřené rty se zlostně nakrčily. „Nakolik je něčeho takového schopný.“ Zlost v něm očividně převládla, zuřivě se zamračil. „Slizký, vražedný, smrtijedský...“ hlas mu na okamžik zakolísal „zmetek!“

Harry zaťal čelist. „Nebudu ti tvrdit, že je laskavý, Rone,“ řekl chladně. „Není. A máš pravdu, zabil – a obrátil strany. Umí lhát. To je teď pro nás jeho největším přínosem.“

Ron si frustrovaně zajel rukou do vlasů. „Já to prostě nechápu.“

Harry si povzdechl. „Já popravdě taky ne. Jen mi prosím věř. Nemusíš se bát, že by se mi tajně snažil zamotat hlavu.“

„Jenže poslední dobou se přesně tak chováš.“

„Za to ale nemůže on. Spíš je to kvůli tomu, jak se teď věci mají obecně.“

Ron přikývl a napřímil ramena. „Hele... budu se snažit, dobře?“

„Díky.“

Ron si zamračeně vytáhl hůlku. „Jsem vážně rád, že už nemám lektvary. Dřív nebo později bych se neudržel a bylo by po tajemství.“ Švihl hůlkou směrem k modré kopuli. Bariéra se zavlnila a znovu nabrala pevný tvar. Zkusil to znovu. Podařilo se mu ji prolomit na třetí pokus. „Musíme jít, Hagrid nepočká.“