Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poslední dárek od Hedviky

autor: darkbloodylegs – překlad: Jacomo

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/6470371/1/Hedwig-s-Last-Gift

rating - bez omezení, cca 1600 slov, po Relikviích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží darkbloodylegs. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Žádost o překlad zaslána

PA: Co kdyby Hedvika ještě před svým odchodem zanechala Harrymu poslední dárek? Trocha roztomilosti, trocha bolesti, hodně zábavy při psaní.

PP: Nejsou to narozeniny, ale já jsem neodolala. Doufám, že mi to jakožto sově prominete. Všechno nejlepší k svátku, Hedviko!

Harry se pod váhou velkého dřevěného trámu kymácel a hlasitě funěl, jak se snažil narovnat, aby ho zdvihl. Nedařilo se mu to.

"Tedy, Harry," ozval se za ním známý ženský hlas. "Je mnohem jednodušší způsob, jak to udělat." Zaslechl zamumlání kouzla a váha trámu okamžitě zmizela - zvedl se z jeho zad a Harry mohl sledovat, jak se usazuje na správné místo podél zdi.

Harry se se širokým úsměvem otočil k Hermioně: "Díky. Zachránila jsi mě."

Bylo jen pár dní po velké bitvě o Bradavice. Chaos a zkáza si vybraly na hradě svou daň - chyběly celé zdi, všude se povalovaly dřevěné trámy a skoro žádný kámen neležel na svém místě. On a dobře třicet dalších studentů a učitelů tu zůstali, aby uklidili nepořádek a život na hradě se vrátil k normálu.

"Jsou dneska nějaké pohřby?" zeptal se Harry mladé ženy. Válka poničila nejen hrad - zemřel také bezpočet dobrých lidí. Včera měl pohřeb Fred Weasley. Došlo na hodně pláče, ale když obřad skončil, všichni říkali, že se přece jen cítí o trochu lépe - tvrdá práce a úsilí zaměřené na to zajistit, aby dvojče Weasleyových bylo řádně uctěno a uloženo k odpočinku, umožnilo všem najít milosrdný klid.

"Ne," odpověděla. "Ale Remus a Tonksová budou uloženi k odpočinku zítra ráno." Oba mlčky v úctě sklonili hlavu, protože bolest z této ztráty ještě nevybledla. Harry natáhla ruku a jemně se dotkl své kamarádky a téměř sestry, aby ji uchlácholil. Odvděčila se mu slabým, trochu mokrým úsměvem.

Harry se sehnul, aby zvedl ze země kus dřeva, a chystal se ho magií odeslat ke zdi na hromadu k ostatním troskám, když tu nějaký hlas zavolal jeho jméno. Z druhé strany haly k nim spěchal Neville.

"Harry - musím ti něco říct. Už jsem se k tomu dlouho chystal, ale neměl jsem až doteď šanci."

"O co jde, Neville?"

"No, vzpomínáš si na dopis, který jsi mi poslal na konci šestého ročníku?"

Harry se musel na chvíli zamyslet, ale pak si vybavil, že opravdu posílal po Hedvice dopis k Longbottomovým domů.

"Ano... co s tím?"

"No, moje babička má taky sovu, víš. Jmenuje se Rufus."

Harry netušil, kam tím Neville míří, ale přikývl.

"Dobře a...?"

"A, no, myslím si, že on a Hedvika si, ehm, padli do noty, dalo by se říct." Nevillovi zrudly uši a Harry pochopil, co tím myslel.

"Takže s ním Hedvika pár dní zůstala a až pak odletěla zpátky k tobě. Moc jsem o tom nepřemýšlel, dokud jsem něco nenašel v šuplíku mezi mými ponožkami."

A Neville zalovil v kapse kalhot. Ven vytáhl prsty sevřené v pěst a rozevřel je před Harrym, který nastavil ruku, aby podávanou věc převzal.

Do Harryho dlaně vklouzlo krémově zbarvené vejce, o něco větší než slepičí. Popleteně si ho prohlížel a zkoumal slabě šedé skvrny, které potkávaly jeho hladkou skořápku. A pak mu docvaklo.

"To je... Hedvičino vejce?"

Neville důrazně přikývl.

"Ale... to není možné! Vždyť už je to téměř rok. Jistě by se vylíhlo...?"

Hermiona zalapala po dechu: "Ach, Harry! To není jen tak nějaké vejce!" Když na chlapeckých tvářích zaregistrovala naprostý nedostatek pochopení, pokračovala. "Sovy tu byly napříč celou historií. Ale jen některé z nich jsou pevně propojeny se svými... no, ´majiteli´ není to správné slovo, víc by pasovalo ´společníky´. Ale ty jsi byl pro Hedviku víc než společník. Byl jsi její nejlepší kamarád, skoro jako syn."

Harry byl stále trochu zmatený, ale přikývl, aby Hermiona pokračovala ve svém téměř učebnicovém vysvětlování.

"No a Hedvika se v jedné věci podobá Křivonožkovi: oba jsou velmi, velmi inteligentní. A myslím si, Harry, že věděla, že... no, že může zemřít."

"A tak mi tu nechala vejce?"

"No ano, Harry! Víš, všechny sovy mají malý dar magie. Je v jejich kostech. A podle toho, co Neville říká, Hedvika použila magii, aby pro tebe stvořila tohle vejce a zajistila, že se vylíhnutí pozdrží."

Neville důrazně přikývl. "Ano! Víš, když se hned nevylíhlo, myslel jsem si, že musí být mrtvé. Ale když jsem ho vzal do ruky, pořád bylo teplé. Jako by spalo, jako by čekalo na správný okamžik, kdy se má vylíhnout. Tak jsem ho uložil mezi svoje ponožky, aby zůstalo v teple. Ale minulou noc jsem ho kontroloval a hýbalo se. Harry, myslím, že musí vědět, že jsi tady a že je čas na vylíhnutí."

Dokonce i během Nevillovy řeči Harry cítil pohyb uvnitř vejce a slyšel slabý šelest. Trochu poplašeně nadskočil a odtáhl si vejce od obličeje na délku paže. Hermiona se zachichotala.

"Je to jenom vejce, Harry; neublíží ti." Harry trochu zrozpačitěl, přitáhl si vejce zpět k tělu a automaticky si ho oběma rukama přitiskl k hrudi.

"Tak co s ním mám dělat?"

"No, samozřejmě si ho nech!" odpověděla Hermiona. "Je to poslední dárek, který ti Hedvika dala. Vylíhne se. Svěřuje ti ho, aby ses o to soví mládě postaral, protože ona to udělat nemůže."

Harry se smutně pousmál a s láskou si vzpomněl na toho nádherného ptáka, na to, jak na svých obrovských křídlech vzlétal v absolutní extázi z tance ve vzduchu. Opravdu byla Hedvika tak hloubavá, tak chytrá, aby mu zanechal poslední dárek? Opravdu si zasloužil takovou čest?

Vytáhl z kapsy kapesník a pečlivě do něj vejce zabalil. Pak ho vsunul do své nejhlubší kapsy, rozhodnutý stát se pro toto mládě tím nejlepším společníkem, jaký kdy chodil po zemi.

* Příští ráno *

Harry se držel za ruce s Ginny a stál se skloněnou hlavou u jezera, kde se pohřeb konal. Promluva byla krátká a přímočará a teď nastal čas pro konečné rozloučení, než se obě rakve bok po boku uloží do měkké náruče země. Hermiona se slzami v očích stála mezi rakvemi, každou ruku položenou na jedné z nich. Její rty se pohybovaly, jak mluvila na Remuse a Tonksovou, ale nikdo jiný neslyšel, co jim říká.

Když skončila, uctivě oběma pokývla a Ron popošel blíž, aby vzal svoji přítelkyni za ruku a odvedl ji zpět ke kamarádům. Očividně zadržovala slzy. Všichni postupně pronášeli slova rozloučení s drahými zesnulými členy Fénixova řádu. A teď byl na řadě Harry.

"Ehm, ahoj, Remusi," promluvil tiše k lesklému povrchu rakve z třešňového dřeva. Cítil se poněkud neohrabaně. "Byl jsi skvělý muž." A ano, slzy mu stékaly do krku, takže slova byla stěží slyšitelná. Začal jich mít plný i nos a tak se rychle otočil k menší bílé rakvi.

"Ahoj, Tonksová," řekl směrem k ní. "Měli ti ji udělat růžovou, ne? Vsadím se, že to by se ti líbilo. Byla jsi skvělá, víš."

Další řeč adresoval už oběma. "Ginny a já budeme dávat na Teddyho pozor, nebojte se. Bude o něj postaráno. Nic mu nebude chybět. To je to nejmenší, co můžeme udělat."

Vztyčil se nad rakvemi a otřel si tvář rukávem půjčeného černého obleku. Když přešel k Hagridovi, poloobr mu položil ruku na rameno v utěšujícím gestu. Harry přikývl, neschopen promluvit a Hagrid se chápavě pousmál.

A pak se v Harryho kapse něco pohnulo. Téměř nadskočil, sáhl do ní a vzrušeně vytáhl schované vejce. Na povrchu se objevila velká prasklina. Fascinovaně sledoval, jak se zevnitř rozestupuje a trhá. Po pár minutách se kus skořápky snesl k zemi. Harry zvedl druhou ruku, aby pomohl loupáním vejce otevřít, ale Hagrid ho zadržel.

"Ne, Harry," zašeptal. "Vono se musí ven dostat samo."

A během několika minut se skořápka odlamovala, kousek po kousku, dokud se Harrymu do dlaní nevykutálel mokrý raneček černého peří, který vydal pisklavý zvuk. Hagrid pomohl Harrymu odstranit většinu skořápky a otřel mládě kapesníkem.

"Je to holka, Harry," zašeptal Hagrid. "Bude lepčí vzít ji dovnitř, potřebuje vosušit a vohřát."

Ochromeného Harryho zaplavila vděčnost a nebyl schopen odtrhnout oči od stvoření ve svých dlaních. ´Tohle je Hedvičino dítě,´ pomyslel si fascinovaně. Zcela okouzlený sledoval, jak se tmavé peří hýbe a vykukuje na něj maličké žluté oko.

"Nazdárek, zlatíčko," zašeptal na něj. "Opravdu jsi zázrak, viď?" Opatrně se vydal zpátky do nebelvírské věže a uložil se na kobereček před skomírajícím ohněm v krbu. Sebral z pohovky pár polštářů a obložil s nimi ptáče, aby mělo co největší pohodlí.

"Děkuju ti, Hedviko," zašeptal.

Tady ho po skončení pohřbu našla Ginny, jak spí. Hermiona jí všechno vysvětlila a tak ji nepřekvapilo, když v přítelových dlaních uviděla hovět si teď už naprosto suchou kuličku chmýří. Pousmála se.

´Tak vítej do rodiny, maličká,´ pomyslela si něžně a stulila se vedle Harryho na vyhřátý kobereček.