Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

64 -- Zachovat dekorum

Školní trest byl umučením. Severus Harrymu vzal cigarety, ale s kázáním se neobtěžoval. Namísto toho ho zavedl do Filchovy kanceláře a předal ho do školníkových starostlivých rukou. Harrymu bylo jasné, že to takto naplánoval, aby večer náhodou nezahrnoval cokoliv pozitivního. Ani na konci však Filch Harryho nenechal odejít a namísto toho ho pěkně odvedl zpátky ke kabinetu mistra lektvarů.

„Jaké to bylo?“ Snapeovi pohrával v koutcích úst drobný úsměv. „Doufám že nepříjemné?“

„Velmi. Musel jsem uklidit svinčík, který Protiva vyrobil v klučičí koupelně na třetím patře.“ Harry riskl chvatný úsměv. „Filch tvrdí, že Protivu nesnáší, ale já si myslím, že by tu bez něj byl ztracený.“

„Pravděpodobně.“ Severus se zamračil. „Dokázal bych však přijít s horším trestem. Udělej to znovu a vezmu si tě do parády sám.“

Harry se zadíval na flíček na zdi. Toliko ke společenské návštěvě. „Ano pane.“

„Zítra se zastav.“

„Cože?“

„Na návštěvu. Použij přenášedlo. Nechtěl jsi znát můj názor na své nové oblečení?“

„Chtěl.“ Harry si uvědomil, že v tom překvapení zapomněl dívat do zdi a střetl se s otcovým pohledem, a rozhodl se se ctí uznat porážku. „Přijdu rád.“

V úterý se Harry po večeři vykradl do chlapecké ložnice, aby se mohl převléknout. Natáhl si vínové kalhoty a obul černé boty, a pak zůstal nerozhodně stát nad komínkem košil. Karmínová byla dalším odstínem červené a v zelené si v kombinaci s kalhotami připadal jako vánoční stromeček. Váhal mezi zlatou a černou a nakonec se rozhodl pro světlou zlatou. Temně vínová pláštěnka naštěstí celkový dojem velmi utlumila. Začal se právě otáčet ke dveřím, když se od nich ozvalo tiché klapnutí.

„Co to má zatraceně být?“

Harry se prudce obrátil. Pláštěnka se pohybem zavířila a znovu mu v úhledných skladech splynula kolem boků. Jemné otření látky o zadek stehen bylo nezvyklé, ale docela příjemné. Ve vchodu stál Ron.

„Nové oblečení?“ Nadhodil.

„Malfoy tě pozval k sobě domů? Nebo se tě Popletal rozhodl představit květinkám z vybrané společenské smetánky?“

Harry se zamračil. „Rone, je to jen oblečení! Se- Jeden kamarád chce vidět, co jsem si koupil.“ Harry vyrazil k posteli a popadl svou brašnu. „Možná budu pryč dlouho,“ řekl a zastrčil si brašnu pod pláštěnku. „Tak si nedělej starosti.“

„Proč bych si měl dělat starosti? Jen se pro změnu chováš jako pitomec.“

Harry sebou trhl. „Mohli bychom se aspoň pár dnů nehádat?“

Ron se neúspěšně pokusil nasadit smířlivý výraz, ale nad obočím se mu zarputile tvořila zamračená vráska. „Běž si. Mně je to jedno, pořád jsme přátelé, neboj. A už zmiz.“

Harry si povzdechl a přikývl. Otevřel krabičku a dotkl se přenášedla uvnitř. Cítil hrůzu nahánějící trhnutí háčku za pupíkem, místnost se kolem něj rozvířila a zmizela. Při dopadu zakopl a zachytil se o Severusovu zelenou pohovku.

„Jdeš právě vč- Teda!“

Harryho nervy byly stále napjaté z transportu, pustil brašnu a prudce se otočil po zvuku, i když mu hlavou stihlo proběhnout, že je to jen Severusův hlas, jakkoliv nezvykle překvapený.

Jeho otec si ho prohlížel od hlavy k patě a Harry nedokázal rozluštit, co si myslí.

„Není to dobré?“ Nevydržel Harry. „Vypadám hloupě?"

„Vypadáš,“ odpověděl Severus pomalu a stále z něj nespouštěl oči, „jako mladý kouzelník z dobře situované čistokrevné rodiny, pokrokový ale stále patřičně na úrovni.“ Stále se zdálo, jako by trochu ztratil půdu pod nohama. „Nemohu tomu nic vytknout.“ Ušklíbl se. „Zřejmě si to budeš moci obléct na setkání s ministrem – bude mít radost.“

„Ronovi se to nelíbilo.“

„Tomu rozumím.“

Harry sklopil pohled k zemi a přejel špičkou jedné naleštěné boty po kamenné podlaze. „Díval se na mě, jako bych byl Lockhart.“

Severus si odfrkl. „Do toho máš daleko. Lockhart by měl boty v barvě kalhot a košili v přesně stejném odstínu s lemem v kontrastní barvě nebo kontrastní košili s ladícím lemem, jeho pláštěnka by byla upravená, aby mu opticky rozšiřovala ramena, košile by byla v pase projmutá a velká část jeho oděvu by se třpytila.“

Harry se napůl pobaveně napůl úlevně rozesmál. Před očima se mu živě vykreslila obrázek Lockharta, jak ho Severus popsal.

„Mám tušení, že tvůj zrzavý přítel má jednoduše strach, že budeš vypadat příliš na úrovni, aby ses zahazoval s ním, a rozhodneš se najít si vhodnějšího společníka.“

Harry se zamyslel nad tím, co přesně Ron řekl. Zmínil Draca a dívky z vysoce postavených rodin. Možná přesně v tom leželo jádro problému. „Měl by mě znát lépe,“ zabručel umíněně.

Severus mírně zavrtěl hlavou. „Takhle nevypadáš jako někdo, koho zná.“ Zvedl obočí. „Ačkoliv mě překvapuje, že neocenil nebelvírské barvy.“

Harry se zamračil. „Je tohle něco, co by nosil Augustus?“

Ze tváře jeho otce vyprchal výraz. Když promluvil, bylo mu na hlase znát, že se v mysli ponořil do dálné minulosti. „Na Augustuse by to bylo příliš pokrokové.“

„James?“ Harry se zamyslel nad lidmi, se kterými se srovnával... Augustus se pro něj stal reálným člověkem, téměř tak skutečným jako James a Lily, kteří byli stejně skuteční jako Lucius pohřbený v Azkabanu, jako Sirius, kterému se podařilo vymanit se z podsvětí, ale pak opět zmizel. Jediný Remus byl člověkem z masa a kostí.

Severus si odfrkl. „Příliš konzervativní.“ Na okamžik se zamyslel. „James by něco podobného nosit mohl,“ připustil, „avšak pouze na formální událost vyžadující společenský hábit. James se dokonale orientoval v tom, jaký oděv je pro danou příležitost vhodný, a vždy se na ni oblékl nepatrně méně formálně, aby dal najevo, že na něj se žádná pravidla nevztahují.“

„Já s porušováním pravidel taky problém nemám,“ odpověděl Harry. „Jen bych rád věděl, kdy to dělám, což Fred s Georgem nedokázali pochopit.“

„To mě stěží překvapuje.“ Severus natáhl ruku. „Přenášedlo?“

Harry krabičku zaklapl a podal mu ji.

„Později ho upravím. Na rozdíl od ředitele nejsem schopen přenášedlo znovu aktivovat pouhou napůl bezděčnou myšlenkou.“ Severus otevřel zásuvku ve svém stole a vytáhl řetízek a obdélníkový medailón, obojí z mědi. Zvedl je a vystavil je přímému světlu. „Další věc, která se Brumbálovi z ničeho nic jen tak povalovala ve stole – tento patřil Jamesovi.“ Při vyslovení jména se Severusovy rty jako obvykle zkřivily opovržením, které ale rychle vyprchalo, a zlostná jiskra, která mu dřív vždy problikla v očích, se ani neobjevila. „Ředitel má v různých částech školy k dispozici několik místností, které lze otevřít pouze zevnitř. Když se dotkneš vnitřku medailónu, přenese tě do té, která se nachází nejblíže nebelvírské věži. Můžeš ho použít odkudkoliv, není třeba ho aktivovat přímo zde.“

„K čemu slouží ty místnosti?“ Zeptal se Harry. Aby se v nich mohli ukrýt lidé?

Severus podrážděně zavrčel. „Zamysli se.“

Harry se zhluboka nadechl. „Ukrývají se v nich lidé?“

„Přesně.“ Ušklíbl se. „Nakonec to nebylo za hranicemi tvých deduktivních schopností, viď?“

Aby Harry zakryl obavy, které v něm informace vyvolala, přešel místnost a usadil se na pohovku. Přisedl si pláštěnku, a tak se zvedl, aby ji upravil. Přelétl přitom pohledem za pohovku, kde ho zaujala knihovna. Okamžitě vstal a přešel k ní. Knihy nyní byly v poličkách daleko méně namačkané. Tu a tam se dokonce objevila zřetelná mezera, mezi knihami místy ležely drobné předměty, některé knihy ležely na boku, nebo byla police zaplněná jen z části a řádka knih v půli končila.

„Otče?“ Začal opatrně. Když se mu nedostalo odpovědi, otočil se. Severus se usadil do svého křesla a právě odkládal skleničku jantarové tekutiny na stolek vedle sebe. Vyzývavě Harrymu pohled oplácel.

„Copak?“

„Co se stalo s tvými knihami?“

„Uvědomil jsem si, že zde přechovávám mnoho knih, které již nemám v úmyslu číst a u kterých si nepřeji, abys je ty kdy četl.“ Jeho výraz zpřísněl. „Zbavil jsem se jich.“

„Zbavil! Co když je budeme potřebovat? Třeba tu, na kterou jsem se díval? Bylo-“

„Vysvětlil jsem ti, proč něco takového potřebovat nemůžeme. Nemám pocit, že bych v této věci nechal prostor k pochybnostem.“

Harry na něj zděšeně zíral. Chybí tu celé stovky knih, vím naprosto jistě, že některé z nich nejsou ani v knihovně. „Přece jsi je nezničil.“ Jen je někde ukryl. Určitě.

Na to jeho otec sklopil oči. „Ne. Zničit něco takového jen znamená, že k tomu ztratíš přístup a s ním také možnost zjistit, jak takovým věcem čelit a obstát. Vždy se najde někdo, kdo je s myšlenkami v nich obsaženými obeznámen.“ Přehodil si nohu přes nohu. „Dal jsem je Brumbálovi; je zřejmě jediným člověkem, kterému jsem v tomto ohledu byl ochoten důvěřovat.“

Severus mávl rukou k pohovce a Harry k ní bezmyšlenkovitě doklopýtal. Zůstal stát vedle ní opřený o područku. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal.“

Severus se zamračil. „Já zase nemohu uvěřit, že jsi vážně zvažoval studium praktické příručky zabývající se uvězněním, zneužitím a zničením duše!“

Harry sklopil hlavu. „Nechtěl jsem – zeptal bych se-“

„Děsí mě, že sis jí vůbec všiml...“ Severus vypadal zvláštně ztraceně. Promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. „Proč jsem ji tu měl?“ Mávl nedůtklivě k poličkám. „Dříve na tom nezáleželo. Má knihovna byla... soukromá.“

„Ale-“

„Harry.“ Hlas jeho otce byl nyní klidný. „To je v pořádku. Měl jsem to udělat už dávno. Alespoň se mi uvolnil prostor pro jiné věci. Posaď se.“

Harry si sedl. Stále se cítil nepohodlně, jako by něco omylem rozbil.

„Musíme mít zajímavější témata k hovoru. Jak si vedeš s mladým panem Malfoyem?“

Harry zrudl a trochu trhaně převyprávěl, o čem se bavili s Dracem. Také zmínil, že s Ronem se to zlepšilo – přinejmenším do chvíle, než ho viděl v novém oblečení. Pak se téma hovoru přesunulo k B.A., která se následujícího dne konečně měla setkat.

Odmlky mezi jednotlivými tématy se čím dál víc prodlužovaly, ale ticho nepůsobilo nijak stísněně a Harry byl uvolněný. Když se dostal přes šok, který v něm prořídlá knihovna vyvolala, přestaly ho mezery mezi knihami děsit a začal v nich vidět možnosti. Možná by otci mohl sám něco koupit.

„Můžu se na něco zeptat?“ Promluvil Harry, když se další pauza protáhla natolik, aby se dalo otevřít nové téma. Severus tázavě pozvedl obočí, a tak pokračoval. „Jak moc je nutné dodržovat pravidlo o jednom zvířeti? V mém prvním dopise se psalo, že jich víc mít nesmíme, ale kdybych si chtěl pořídit domácího mazlíčka, mohl bych?“

„Mazlíčka?“ Zděsil se Severus. „Ve škole se žádní mazlíčci nechovají.“

„Vždyť mám sovu.“

„To není domácí mazlíček, Harry, to je tvůj zvířecí druh!“

Harry zamrkal. „Myslel jsem, že takové zvíře slouží k tomu, aby ti pomáhalo sesílat kouzla a tak.“

„Ano, příští rok se to tom něco málo dozvíš. Pro teď fakt, že je tvým zvířecím druhem znamená, že je nezvykle citlivá vůči tvým potřebám a přáním.“

„To jsem nevěděl.“

„Jestli si pořídíš další zvíře a skutečně se bude jednat pouze o domácího mazlíčka, nevidím v tom problém. Pokud si ale pořídíš další zvíře a utvoří se mezi vámi pouto na magické úrovni, mohlo by to narušit tvůj vztah s... Hedvikou?“

„Jo.“ Harry se zamračil. „Co mám teda dělat, aby mezi mnou a jiným zvířetem pouto nevzniklo?“

„K něčemu takovému může dojít jen u určitého tvora. Co je to?“

Harry se bál, že by přímou odpovědí v podstatě přiznal, že už nové zvíře má. Povzdechl si. „No, Hermiona se v Prasinkách koukala po fretkách. Tak jsme si říkali-“

„Po fretkách?“

„Zdomácnělá podoba lasicovitých?“ Pokusil se Harry o sarkastický tón.

„Používala se na lovení zajíců – ano, vím, o čem mluvíš.“ Severus zhluboka vydechl. „Můžeš mi říct, proč slečna Grangerová potřebuje právě fretku?“

„Protože se lehko dostává na různá místa.“

„Prosím?“

„Chtěla by na ní vyzkoušet kouzla, která jí umožní vidět fretčinýma očima, a pak fretku posílat na místa, kam se sama nedostane. Přišla s tím nápadem, když se snažili zjistit, kam se vytrácím.“

„To by bylo nebezpečné. Většina takových kouzel je naštěstí příliš komplikovaná-“

„Jak moc nebezpečné?“

Severus se na Harryho nečekaně ostrý tón napřímil. Jeho překvapení pozvolna ustoupilo mírně nadřazenému pobavení.

„Stále se bavíme na čistě teoretické úrovni?“

„Už to zkusila, v neděli večer. Zrak a sluch – zatím se nepokusila ovládat, kam má fretka jít. Je to ale spíš můj mazlíček; pečuju o ni a hraju si s ní, i když na ní nezkouším žádná kouzla.“

Severus si povzdechl. „Ty se skutečně dokážeš namočit do každého problému, viď?“

„Je to můj druhý největší talent.“

„Po famfrpálu?“

„Po schopnosti přežít.“

Severusovi zacukal koutek, ale nespustil z Harryho oči. „Úchvatné.“ Zavrtěl hlavou. „Rád bych tě doprovodil do knihovny – z hlavy si na žádnou vhodnou literaturu nevzpomenu, ale určitě bych ti dokázal něco vyhledat. Nebezpečí utvoření magického pouta ti pravděpodobně nehrozí, alespoň ne tak rychle. Jí by se to však stát mohlo. Před jakýmkoliv dalším kontaktem musí použít vhodné ochrany. Také by si měla dát záležet na kotvícím kouzlu.“

„Podruhé se jí podařilo kouzlo prolomit bez pomoci.“

Severus ztuhl.

„Poprvé stačilo, když jsem jí trochu zatřásl, i když bylo dost štěstí, že jsem ji vůbec našel.“

„Vy ignorantští mudlovští pitomci! Máte ponětí, s čím si zahráváte?“

Harry se obrnil, aby se tváří v tvář otcovu křiku neschoulil. „Asi ne. Pokud teda nereaguješ přehnaně.“

„Máš štěstí, že tvá hloupá přítelkyně neztratila cestu ke své duši. Pamatovala si něco?“

„Jo, pamatovala. Prý jí všechno přišlo hrozně vysoko. A i pod vlivem kouzla mi dokázala odpovídat na otázky.“

Severus dlouze zasyčel, jako by se snažil přivolat trpělivost. Skrz zaťaté zuby procedil: „Chci slyšet všechno. Od začátku.“

Harry se zhmotnil v prázdné studené místnosti s holými zdmi a hrubou dřevěnou podlahou. Měla zatemněné okno a dveře byly opatřené jednoduchým zvedacím háčkem. S rukou na háčku se Harry zarazil. Shlédl na své oblečení a pak automaticky sjel pohledem ke své brašně. Neobtěžoval se nahlédnout dovnitř. Věděl, že s sebou svůj neviditelný plášť nemá. Nacházel se mimo nebelvírskou věž a vypadalo to, že bude muset jít, jak je.

Chviličku zvažoval, že v holé místnosti zůstane, dokud většina nebelvírských studentů nezaleze do svých ložnic. Problém byl, že většina z nich měla ve zvyku chodit spát poměrně pozdě. Nedalo se odhadnout, kdy se společenská místnost vylidní, a vrátit se tam takhle ve dvě v noci by upoutalo ještě víc pozornosti (a dalo vzniknout divočejším drbům) než teď.

„Proč si tyhle věci nikdy nedokážu promyslet předem?“ Zabručel si pod nos. Zhluboka se nadechl, napřímil ramena, uvolnil háček a vykročil do prázdné chodby.

Venku se ohlédl, chtěl vědět, jak dveře vypadají zvenčí. Jednoduše nebyly vidět vůbec. Zeď působila jako holý kámen. Rozhlédl se po koncích chodby, aby zjistil, kde přibližně se nachází, a rozpoznal zkřížené bitevní sekery nad výklenkem s ostře lomeným obloukem. Byl v nejvyšším patře hradu v chodbě přiléhající k nebelvírské věži – schodiště by mělo být hned za rohem. Harry s odhodláním působit sebejistě vykročil k portrétu Tlusté dámy.

Při jeho vstupu do společenské místnosti začal hovor studentů okamžitě uvadat. Záměrně se snažil kráčet uvolněně a cílevědomě, ale než se stačil dostat do středu místnosti, nahradilo bujný hovor pištivě hihňání a dychtivý šepot.

„Harry,“ oslovila ho Hermiona káravě, „nemáš na sobě školní hábit.“

Harry zpomalil a přes rameno nenuceně odpověděl, „promiň. Nehoda s přenášedlem.“ Pokračoval ke schodům. Zdržení jeho rozpaky snížilo, dalo mu totiž čas rozpoznat druh smíchu, který jeho příchod vyvolal v dívkách. Nebál by se vsadit, že většina z nich si vůbec nemyslela, že vypadá hloupě.

Ron vrazil do jejich pokoje ani ne minutu za ním. „Nehoda s přenášedlem?“

„Počkej.“ Harry vytáhl svou hůlku. Seslal zvukovou bariéru a dveře i okna zakouzlil, aby se tudy do místnosti nemohl nikdo dostat.

„Čekám?“

„Myslel jsem, že se budu moci vrátit pozdě v noci krbem. Brumbál se ale rozhodl, že bude bezpečnější, když dostanu přenášedlo, které mě vezme do jedné místnosti kousek odsud, a otec chtěl, abych se vrátil v nějakou normální hodinu-“

„Otec chtěl,“ parodoval ho Ron kysele. „Zníš jako Malfoy.“

„No, někdy-“ Harry se zarazil. „Někdy ho oslovuju jménem, ale ‚táta‘ zní moc – neformálně, nebo nevím. A taky je tu... James.“ Polkl. „Táta pořád znamená James.“

Zlost z Ronovy tváře vyprchala stejně rychle, jako se objevila. Posadil se na svou postel. „To musí být složité.“

„Jo.“ Harry si také sedl. „Je.“

„Vypadáš jako snob! To sis to na sebe vzal jen kvůli setkání s – ním?“

„Jen jsem se mu v tom chtěl ukázat. Zkusil jsem mu popsat, jaké oblečení jsem si koupil podle toho, co mi o něm řekli Fred s Georgem, a chtěl jsem vědět, jestli ho budu moct nosit. Severus ho chtěl vidět, a když jsem k němu včera večer dorazil, navrhl, abych si to na sebe vzal při Popletalově návštěvě.“

„Přece se nebudeš strojit kvůli Popletalovi!“

„Podle mě to tak bude nejlepší.“ Harry se stále ještě nerozhodl. „Měl bych mu ukázat, jak dobře se tu začleňuju do kouzelnické společnosti, aby nemohl říct, že mi to tu nesvědčí a nepřehlásil mě na jinou školu.“

„To by se neodvážil!“

„Ale odvážil! Nezapomínej, že se bojí Brumbála, a mě chce využít, to vím jistě. Když mě odstřihne od každého, kdo by mě mohl podporovat, bude nade mnou mít větší moc.“

„To jo, ale přece by-“

„Poslal mi dopis. V něm píše, že se za mnou zastaví a „zhodnotí mou vzdělávací situaci“. Zní to, jako že se bude snažit najít něco nevyhovujícího.“

„Ty zmetku!“ Ron se tvářil silně nepřátelsky, ale bylo zjevné, že nadávka byla mířena na nepřítomného Korneliuse Popletala. Ron prudce mávl rukou k Harrymu. „Převlékni se. Nemůžu normálně mluvit s někým, kdo vypadá takhle.“

Harry se rozhodl, že se převlékne rovnou do pyžama. Sundal si boty a pláštěnku, ale pak ho něco napadlo.

„Rone, pojď sem.“

„Proč?“

Ron vstal a nejistě k němu vykročil. Harry mu pláštěnku přehodil přes ramena. Ron ztuhl.

„Hm. Nesedí ti k vlasům. Modrá by se k tobě hodila lépe.“

Ron si pláštěnku strhl a rozzuřeně ji mrskl na Harryho postel. „Ani se neopovažuj! Nepotřebuju tvoje pitomé dárky.“

Harry odmítl ustoupil. „Rone. Jsem jediný dědic dvou hodně bohatých rodin – Potterových a Blackových. Co mám s těmi penězi podle tebe dělat? Skupovat umělecká díla? Šperky? Členy starostolce?“ Ron vyštěkl stěží potlačeným smíchem. Harry se zakřenil. „Mimo to možná o všechno přijdu, až se můj původ provalí. Takže si říkám, že bych měl něco z toho utratit, než k tomu dojde.“

Ronovi poklesla brada. „To nemůžou!“

„Mohlo by se stát, že některý vzdálený příbuzný vznese nárok, alespoň co se týče dědictví Potterových. Nenašla se vůle.“ Harry pokrčil rameny. „O dědictví Blackových bych přijít neměl, protože Sirius vůli sepsal – spolu s formálním prohlášením o nevině. Obě se záhadně objevily na Pastorkově stole na ministerstvu.“ Spiklenecky se na Rona ušklíbl. „Pomůžeš mi během příštího prasinkového víkendu něco z mého současného bohatství roztočit?“

Ronovi se zkroutily rty, jako by se nemohl rozhodnout, jak zareagovat.

„No tak,“ naléhal Harry. „Bude se ti to líbit, vážně.“

Ron se trochu omráčeně usmál. „Tak teda jo. Něco malého koupit můžeme.“