Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Připravte se na cokoliv. I na to, co vás nenapadne.

Hermiona opravdu nenáviděla Malfoy manor.

Byl velký, byl okázalý, příjezdová cesta byla NEKONEČNÁ a ti pitomí albínští pávi na ni civěli.

"Ani to nezkoušej!" křikla na jednoho, který vyhlížel obzvláště záludně a chystal se k ní přiblížit. Načepýřil se a odkráčel.

Zaklepala na masivní obrovitánské vstupní dveře a pak čekala celé věky, než někdo odpověděl.

Konečně se dveře s cvaknutím otevřely a vykoukla z nich zničená Narcisa Malfoyová. "Jste tu sama?"

"Ano. Tak co chcete? Mám spoustu práce."

Narcisa se zamračila, otevřela o trochu víc dveře, přejela Hermionu pohledem, načež ustoupila stranou a vpustila ji dovnitř.

"To, co od vás požaduji," začala žena, jakmile masivní dveře zase zavřela, "je maximálně tajné. Nesmíte o tom s nikým mluvit. Mohlo by to zničit jméno Malfoyů."

Hermiona zaváhala, ale pak se rozhodla, že je jí putna, do jakých sraček se Malfoyovi dostali, a vytáhla hůlku, aby odpřísáhla mlčení.

"Prodala jste Dracovi ten dům, že ano?" zeptala se Narcisa.

Hermiona zamrkala: "Ano, ehm, včera?" Už tomu nevěnovala žádnou další myšlenku, navzdory tomu, že jí Draco psal zprávy asi desetkrát za den.

"Před třemi dny," odsekla žena.

Jejda.

"Řekněte mi po pravdě, byla na tom domě nějaká kletba?"

Hermioně se na okamžik zastavilo srdce a zůstala jak Lotova žena, ale pak se znovu zamyslela a uvědomila si, že ne, na tom domě žádná kletba neležela. Minimálně její materiály o kletbě nic neříkaly. Tehdy se o to ani nestarala - navzdory původní myšlence prodat mu prokletý dům - protože byla nadšená, že je ten obchod dokončený.

"Ne. Pokud vím, žádná kletba tam nebyla. Ale dřív patřil nějakému Pánu zla."

Narcisa ze sebe vydala zvuk, který byl příliš decentní, než aby se dal označit za úpění. "Pak to možná není jen v Dracovi."

"Jak to myslíte?"

"Můj syn mi posledních sedmdesát dva hodin neustále volal, aby mi sdělil každý jednotlivý detail toho, jak je ten dům neuvěřitelně velkolepý."

"No, to je dobře, ne?"

"Byl čím dál tím vzrušenější a trval na tom, že v jeho domě se nacházejí podivná stvoření, která s ním mluví v jeho hlavě."

Hermiona se zděsila: "Jej, to není zrovna dobré."

"Přišel sem asi před hodinou a snažil se mi jedno z těch stvoření ukázat, ale já jsem nic neviděla a on se kvůli tomu začal víc a víc rozčilovat. Věci, které mi říkal, byly naprosto bláznivé. Obávala jsem se - obávala jsem se, že můj syn možná zažil nějaký druh zhroucení. Vždycky měl velkou představivost, ale tohle je moc i na něj. Pokoušela jsem se to v něm potlačit, ale utekl přede mnou. Potřebuji, aby se na něj někdo podíval, někdo se silným psychologickým základem, a potřebuji, aby se celá ta záležitost odehrála naprosto potichu."

Mračící se Hermiona odpověděla: "Mám atestaci z psychologie platnou pro mudlovský i kouzelnický svět."

"No, to věci zjednodušuje. Okamžitě půjdete stanovit Dracovu diagnózu. Pokud trpí nějakou poruchou, co nejrychleji a co nejdiskrétněji ho přivedete sem. Nikdo se o tom nesmí dozvědět."

"Dobře, ale dnes večer nemůžu. Mám návštěvu."

"To mě nezajímá," odsekla Narcisa chladně. "Promptně se o tuto záležitost postaráte."

Hermiona otevřela pusu, aby se ohradila, ale byla přerušena hlasitým sametovým barytonem, který zpíval: "VOLNÝÝÝ JAK PTÁÁÁK..."¹⁾

Zpočátku Hermiona nechápala, co vidí.

Musela zamrkat, protože ji nejprve oslepila bledost trupu Dracova otce, který scházel po hlavním schodišti, jak ho pánbů stvořil, a poté ji oslepil její vlastní mozek, když odmítl přijmout to, co viděly oči.

Lucius se ani nezarazil. Za pokračujícího zpěvu, i když trochu ztišeného, udělal na jednom schodu rychlé čelem vzad a umožnil tak Hermioně plný výhled na svůj pyšně vytvarovaný zadek. Na to se vzpřímenými zády odskotačil zpátky po schodech nahoru, ale nevypadalo to, že by nějak moc pospíchal.

Hermionin výhled zaplnily chladné modré oči. Zamrkala a zaostřila na Narcisinu tvář nacházející se velice blízko u jejího obličeje.

"Okukujete mi muže?" zavrčela Narcisa.

"Ehm, ne!" odvrátila Hermiona hlavu a zahleděla se zkoumavě na zeď. "Nic jsem neviděla. Nikoho jsem neviděla."

Narcisa ostražitě přimhouřila oči. "Má fantastický zadek, že ano?"

Hermiona se jen tak tak zastavila, aby nepřitakala, zaťala zuby a rychle svou odpověď přehodnotila. "Kdo?"

Narcisa ji probodla pohledem. "Hm. Jděte stanovit Dracovu diagnózu."

A Hermiona byla natolik zpitomělá, že šla.

***

To ráno se Lenka Láskorádová probudila s vědomím, že dnešek bude báječný a vzrušující den pro magii. Po rychlé snídani si oblékla svůj nejhezčí hábit a své nejpevnější turistické boty. Na chvilku se zastavila a pak přidala pár sponek s barevnými příčesky, ručně zhotovený náhrdelník ze sušených jablek, do kterých byly vyřezané obličeje, a opravdu pěkný prsten, koupený za korunu v mudlovském obchodě se smíšeným zbožím.

Takto vymóděná se usadila na přední verandě a ignorovala zvědavé pohledy svého otce, kterými ji častoval pokaždé, když procházel kolem okna.

Nemusela čekat dlouho.

Na jejím prahu se objevil kymácející se Draco Malfoy. Vlasy mu trčely do všech stran a obličeji měl zašpiněný. Když ji spatřil, jeho tvář se rozzářila nadšením.

"Hej! Střelenko!" rozrazil zahradní branku, doběhl k dívce a začal ji táhnout po pěšině pryč. "Pojď se mnou!"

"Ahoj, Draco Malfoyi!" zazpívala Lenka. "Zase strávím nějaký čas u vás v podzemí?"

Draco se uculil jako sluníčko: "Jak jsi to uhodla?"

"HEJ!" vyrazil ze dveří Xenofilius. "Zloději dětí! Okamžitě mi vrať dceru!"

"Promiňte! Brzy ji vrátím!" zahalekal Draco vesele a poté oba zmizeli.

***

"To musíš vidět, Střelenko," spustil Draco, jakmile pod jejich nohama zaskřípal písek a štěrk cesty. "Nikdo jiný nebude poslouchat. Možná, že ty budeš vědět, o co se jedná."

"Tvůj dům je moc krásný!" pronesla Lenka očarovaně. "Vyvolává velmi šťastný pocit."

Draco se uculil: "Ano? Taky si to myslím."

Uvnitř na ně čekali Mansy, Goyle, Tracey, Pucey a Nott.

"Draco, to si děláš srandu," zaúpěl Mansy a vrhl znechucený pohled na Lenku, která mu ho oplatila výrazem plným ohromení.

"Ahoj, kamarádi Draca Malfoye," zatrylkovala Lenka, protože si tak úplně nepamatovala jejich jména. Ne, že by se s ní někdy bavili v Bradavicích nebo v době, kdy byla zamčená v podzemí. "Vaše křivočetné čakry vyhlíží dnes mimořádně uspořádaně, milý pane," sdělila Mansymu tónem, který naznačoval, že se jedná o velmi významnou poklonu.

Mansy střelil pohledem po Dracovi.

"Co je?" odvětil chladně a vystrčil bojovně bradu. "Vsadím se, že mi bude věřit."

"To určitě bude. Ona věří všemu!"

"Ona o podobných věcech něco ví," přel se živě Draco.

"Dobře. My zůstaneme nahoře." Mansy se skácel do jednoho z křesel, vylovil Denního věštce a zmizel za ním.

Draco se ušklíbl: "To udělejte, pánové. A hlídejte. Moji rodiče by mohli kdykoliv zaútočit."

Ztrápený Mansy trochu sklonil noviny. "Tvoji rodiče se tě nechystají zabít, Draco." Ale znělo to nejistě.

"Už jsem ti to říkal," namítl Draco pevně. "Byl jsem doma a matka mě z ničeho nic napadla! Milicent měla pravdu, chtějí mě zabít a nahradit novým dědicem. Takže, chlapi, hlídejte."

Většina si vyměnila pohledy a neochotně přikývla.

Draco přikývl energicky a táhl Lenku k nejbližší zdi. Okamžitě se v ní objevily železné dveře.

"Óóóch," hlesla Lenka, natáhla ruku a dotkla se zkroucených obličejů. Zuřivě jí chňapaly po prstech, ale nevypadalo to, že by ji kously.

Draco se ušklíbl: "Myslím, že to jsou někteří z nich."

"Hmm?"

Otevřel dveře a Lenka ho bez námitek následovala po zatuchlých schodech dolů.

"Můj dům je úžasný!" spustil Draco hlasitě. "Okamžitě jsem si toho začal všímat. Věci, které jsem chtěl, ke mně samy přišly. Dveře a chodby se přesouvaly podle toho, jak jsem potřeboval. Když jsem se chtěl posadit, nábytek se mi vymodeloval přímo před očima. Ale to není nic až tak fantastického, řekla bys. Zkrátka vynikající kouzelnická práce nebo něco takového. Jenomže tak to není! "

Došli na konec schodiště. Plošina pod nimi zaduněla, ze země vyrašily pochodně a vysoko, převysoko nad nimi se na stropě objevila světla, která ozářila místo, kde stáli.

"Všechno zůstávalo čisté, ale já jsem si toho nevšiml, protože jsem zvyklý na domácí skřítky," pokračoval Draco, přičemž se obrátil k Lence a hlasem plným údivu dodal, "věděla jsi, že snídaně se neudělá sama?"

Lenka důstojně přikývla.

"Já ne. Téměř jsem umřel hlady, když jsem se snažil zjistit, kde je jídlo. Ani prádlo se samo neudělá. Je fakt bizarní si to uvědomit. Ale já tu nemám žádné domácí skřítky. Mí rodiče se zatím jen chystali mi umožnit, abych si půjčil nějaké z manoru, ale já jsem je o to ještě nepožádal. A nezůstal tu ani žádný skřítek mých kamarádů. Myslím, že bych si ani ničeho nevšiml, kdybych je neslyšel ve své hlavě." Otočil se zpět a zahleděl se do temné jeskyně. "Pojďte sem, lidičkové. Vylezte. Chci, aby se s vámi seznámila." Směrem k Lence dodal: "Jsou velice plaší."

Lenka dychtivě mžourala do tmy před nimi.

Za propastí se rázem objevily tři páry velkých, jasných očí a zase okamžitě zmizely.

"Ale no tak, lidičkové! Ona vám neublíží," chlácholil je Draco.

Vzápětí se oči objevily znovu a poté se pomalu zviditelnila i tři veliká stvoření, vznášející se ve vzduchu.

Měla téměř stejnou barvu jako skála kolem nich. Lenka nedokázala říct, jestli jsou chlupatá nebo mají hladkou kůži. Měla šest dlouhých noh a ještě delší tělo, mrštný ještěrčí ocas a chodidla do špičky. Jejich čumák vypadal jako zmuchlaný a ostatní rysy se ztrácely díky téměř helmovitému tvaru rohaté hlavy.

Lenka zalapala po dechu a stvoření se ihned rozpadla do miniaturních verzí sebe sama a vystřelila se skrýt do Dracova hábitu a vlasů.

"Škrkny!" vydechla Lenka a údivem si zakryla pusu dlaní.

"Tohle tedy jsou?" zeptal se Draco se smíchem a sáhl si do vlasů, aby ty mrňousky vyšťoural ven. Jeden z nich ho uchopil za prst.

Lenka divoce přikývla.

"Věděl jsem, že ty budeš vědět, co jsou zač! Jsem génius!" pokýval sám nad sebou sebevědomě. "Jsou úžasní. Mění tvar, mají všechny možné velikosti. Jsou po celém domě! To jsem měl na mysli, když jsem ti říkal, že ty dveře jsou možná oni. Myslím, že možná dokonce JSOU tenhle dům, že ho možná postavili. Ale nikomu jinému se neukáží a nikdo jiný je neslyší, jen já!"

Zvedl ruce a ze vzduchu a ze stěn se zhmotnily další škrkny, poletovaly kolem a některé mu běhaly po pažích jako miniaturní koníci.

"Ty jsi zaklínač škrken!" uvědomila si s úžasem Lenka a téměř propukla v pláč.

"Škrkny," zopakoval Draco. "Proč jsem o nich nikdy neslyšel?"

Lenčin výraz zvážněl. "Víš, jak se většina kouzelníků staví k magickým tvorům. Žárlí na ně. Bojí se jich."

Draco rozvážně přikývl. "Ale tihle tvorečkové jsou skvělí! Jsou tak sladcí!" Otřel se nosem o jednu z nich a ta nadšením vypískla.

"Škrkny jsou zloději a šprýmaři. A mění tvar. Můžou být čímkoliv, stačí jen říct."

"Mně nic neukradli," vykřikl Draco rozhořčeně, "ani se mě nezkoušeli napálit."

"Ty jsi jejich zaklínač," zopakovala, "tobě to neudělají. Škrkny jsou už tři sta let považované za vyhlazené. Budovaly si kolonie v kamenných jeskyních, jako je tato. Každá skupinka byla nalezena a pobita."

Draco se prudce nadechl a zděšeně trhl hlavou.

"Na slovo ´škrkna´ bylo uvaleno tabu, nevyslovovalo se, nepsalo se. Všechny dokumenty o nich byly zničeny. Ale to už se stalo tak dávno, že všichni, kdo o tabu věděli, jsou mrtví. Neexistuje nikdo, kdo by se o ně zasadil, a většina lidí si myslí, že škrkny jsou tvorové z mýtů."

"Ale tihle přežili? Není divu, že se před všemi skrývají. Nerozumím ale tomu, proč je zabíjeli?"

"Přesně z těch důvodů, o kterých jsi mluvil; můžou se stát čímkoliv, co jsi kdy viděl nebo co si dokážeš představit. Mohou být velcí, malí, těžcí, lehcí, dřevo, kov, voda, oheň, meč ve tvé ruce." A jakmile na to Draco pomyslel, pár škrken zmizelo a on vzápětí svíral v prstech dlouhou lesklou zbraň. "Křídla na tvých zádech." S dalším zábleskem se na Dracových ramenech vzedmula křídla, zamávala a zvedla ho do vzduchu.

"Páni!"

"Ferrari V12 berlinetta 599 GTO."

Draco vyjekl, protože přistál v kožené sedačce tiše předoucího, krvavě rudého vozu. Téměř propadl panice, protože nikdy neřídil auto, ale chopil se černého volantu.

"Dobře! Chápu to!" zvolal.

"S vestavěnými, teplem naváděnými střelami."

"Co. Do. Prdele!" zaječel Draco, protože na předku podivného mudlovského vozidla vyrostly podivné mudlovské zbraně. Pípaly, bzučely a mířily na Lenku.

"A kávovarem."

*Cink* hleslo auto a z odkládací přihrádky vyjel šálek kouřící kávy.

Draco poplašeně vyjekl.

"Tvoje panika jen způsobuje, že jsou ještě agresivnější ve snaze tě chránit," prohlásila Lenka klidně a ustoupila stranou, protože šálek s kávou vystřelil přímo na ni. Střely sledovaly její pohyb. "Nadechni se a uklidni."

Draco zavřel oči a přinutil se myslet na to, jak ten podivný mudlovský stroj odjíždí a nechává ho na pokoji.

Škrkny se zatřepotaly, rozptýlily se kolem něj a postavily ho na vlastní nohy. Znovu se nadechl a podíval se na Lenku. Škrkny na něj konejšivě mlaskaly a cvrlikaly.

"Můžou na sebe vzít jakoukoliv formu. Ale jen pro tebe, pro svého zaklínače. Tohle jsou jednoduché tvary. Můžou se stát úžasně složitými věcmi. Mnohem složitějšími, než je dům nebo auto. A přesně to se přihodilo. Staly se válečnými zbraněmi."

Draco se zachvěl a přitáhl si maličké škrkny k sobě, jako by se je snažil instinktivně chránit.

Náhle k nim od schodů tlumeně dolehl rozruch.

"DRACO!" vykřikl zastřený hlas, následovaný pádem a poté tichem.

Napjatý Draco se zamračením pohlédl ke schodišti, až škrkny, které se po něm plazily, začaly poplašeně pobíhat a slabě kníkat.

"Škrkny, vezměte Lenku a schovejte se. Půjdu zjistit, co se děje."

Jedno stvoření na sebe vzalo obří podobu, popadlo Lenku kolem pasu a odletělo do temnoty. Ostatní ho následovali jako roj včel svou královnu.

Draco tiše vyběhl po schodech, s napřaženou hůlkou rozrazil dveře a vytřeštil oči na scénu, která se před ním objevila: jeho kamarádi se svíjeli v bolestech na podlaze a nad nimi se tyčila Hermiona Grangerová.

Poznámka k překladu:

*) v originálu použita píseň „BORN FREE...", tj. „zrozen ke svobodě, žít svobodně, volání divočiny..."