Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

67-- Masky

V sobotu ráno vstal Harry velmi brzy. Podařilo se mu vykrást z koleje i z věže, aniž by někoho potkal. Když dorazil do Brumbálovy pracovny, bylo slunce právě tak vysoko, aby první paprsky prosvítily na východ obrácená barevná okna a aby utvářely modré obrazce na dlouhých ohnivých vlasech.

Bill Weasley se odvrátil od krbu a usmál se.

“Ahoj! Brumbál právě vyrazil za profesorem Sn- tvým otcem pro základový lektvar.”

Harry povytáhl obočí. Bill se zatvářil zaraženě. Chviličku trvalo, než si Harry uvědomil, že toto je jeden z výrazů, kterým se svému otci podobá nejvíce.

“Jak lidé berou tuhle novinku?” Vyzvídal opatrně.

Bill pokrčil rameny. “Asi jak se dalo čekat. Mamka se po příchodu domů trochu sesypala a od té doby se na to neochvějně dívá z lepší stránky. Taťkovi se moc nezdá, že by tě Snape měl mít v péči, ale proti tobě nemá nic; jen moc nevěří Snapeovi a za to se na něj popravdě nikdo nezlobí. Charlie nad tím mávl rukou, prý to v konečném důsledku nic nemění; pořád jsi to ty. Fred a George si myslí, že je to naprosto brilantní vtip. Co Ron a Ginny?” Opožděně dodal: “Percy samozřejmě nic neví.”

“Ginny byla hned od začátku v pohodě. Ron byl nejdřív otřesný, ale od toho setkání se zlepšil, i když prý bylo divné vidět nás spolu.”

Bill se zamyslel. “Vidět vás na setkání bylo…” zamračil se, “znepokojivé ale zároveň uklidňující. Je rozdíl vědět, že tě zplodil a vědět, že je to tvůj táta.”

Harry sklopil hlavu. “Tak jsem mu nikdy neřekl.”

“To nevadí. Víš, co myslím, ne?”

Harry se nejistě pousmál. “Jo.” Chtěl se vyptat na další podrobnosti o panu a paní Weasleyových, ale Brumbál rozvážně vykročil z krbu a hovor tak ukončil.

“Dobré ráno, chlapci.” Nabídl Billovi malý porcelánový kyblíček. “Williame, toto je médium.”

Bill převzal držadlo kyblíku. “Harry, někde se posaď. Je to jedno, kde, udělej si pohodlí.” Dravě se na Harryho usmál. “Tohle bude chvilku trvat.”

“No super.”

Celý proces skutečně zabral více než hodinu. Bill vytvořil kopii fotografie Tonksové v podobě Harryho, jednu fotografii položil na hmotu v kyblíku a seslal kouzlo, které ji v lektvaru rozpustilo a změnilo jeho barvu z purpurové na mramorované víry hnědé, bílé a růžové. Pak vzal druhou fotografii, seslal na ni další kouzlo a uhladil ji Harrymu na obličeji. Přilepila se, jako když praskne žvýkačková bublina. Po umístění druhé fotografie vzal Bill držák od štětce, na kterém nebyly žádné chlupy, a ponořil ho do hmoty. Lektvar se natáhl do drobných nitek jako rozehřátý švýcarský sýr. Bill štětcem kroužil, dokud se veškerá hmota nenabalila na neviditelnou špičku.

“Má chlupy nebo ne?” Zeptal se Harry, i když se snažil příliš nehýbat rty.

Bill přikývl. “Z testrálích rousů. Možná to bude trochu studit.”

Navzdory varování se Harry při prvním vlhkém dotyku neubránil ucuknutí. Podruhé byl připravený a ani se nehnul. Bill maloval na fotografii a v každém místě, kterého se dotkl, jako by napnutá žvýkačka zmizela, zůstal jen chladivý pocit, jako by jeho tvář byla vystavena svěžímu vánku.

O hodinu později za sebou Harry zavřel dveře ředitelny. Doufal, že změnu jeho vzhledu nikdo nebude komentovat. Měla být nenápadná, ale pohled do zrcadla ho zarazil.

Šel přímo na snídani, vlasy si záměrně nechal rozpuštěné, aby změnu co nejvíce zakryly. Celou snídani koukal jen do svého talíře.

“Harry?” Oslovil ho Ron. “Jsi v pohodě?”

Harry vzhlédl a nenápadně na něj mrkl. “Jo, všechno dobrý,” odpověděl a vrátil se ke své porci kaše.

Na konci snídaně po Popletalovi stále nebylo ani památky, takže Harry zamířil do společenské místnosti, stáhl si vlasy dozadu a skryl obličej za poslední rozečtenou knížkou. Akorát ji stačil dočíst, když se u něj zastavila Hermiona, a zeptala se, jak na tom je.

“Celkem dobrý,” odpověděl. “Jen jsem trochu nervózní.”

Hermiona se na něj pozorně zadívala, na čele se jí utvořila vráska. Vzala knížku, kterou jí podal, ale nepodívala se na ni.

“Vracíš se do minulosti?” Zeptala se.

Její poznámka se mohla týkat knihy, která byla určená mladším čtenářům, ale Harry věděl, že se ptá na jeho tvář.

„Trochu,“ odpověděl. „Občas je to nezbytné. Kéž už by se Popletal ukázal!“ Rozhlédl se. V síni se pomalu utvářely hloučky studentů chystajících se na cestu k hřišti. „Myslíš, že bych měl jít?“

Hermiona si odfrkla. „No, určitě je to první místo, kde bych tě hledala já!“

Na tom něco bylo. Vstal a nabídl jí rámě. „Mohu vás doprovodit, slečno Grangerová?“

Hermiona vysekla pukrle. „Děkuji, pane Pottere! Bude mi ctí.“ Se smíchem se do něj zavěsila a oba vyrazili na zápas Zmijozelu a Mrzimoru. Jejich důstojný odchod poněkud zhyzdila nutnost prolézt portrétem.

Někde v půli cesty na hřiště je odchytila profesorka McGonagallová „Pane Pottere! Dorazil ministr kouzel. Máte se dostavit na profesorské tribuny,“ vyslala chvatný omluvný pohled k Hermioně, „obávám se, že sám. Pojďte.“

Když se Harry dostal na tribuny, byl již Popletal usazený vedle Brumbála. McGonagallová přijala místo po ředitelově druhém boku.

„Harry, konečně tě tu máme!“ Zahlaholil Popletal bodře. „Musím říci, že se na bradavický famfrpál poměrně těším. Jak říkám, je to tu zde vždy méně škrobené než prostředí profesionálního sportu.“ Mávnutím Harrymu naznačil, aby se posadil vedle něj, a s předstíranou snahou o diskrétnost zašeptal. „Bez vás na koštěti se nikterak skvělého létání nedočkáme, že?“

„To nevím,“ odvětil Harry ledabyle. „Draco Malfoy není špatný.“ McGonagallová sedící přes dvě místa ztuhla a Hagrid ve svém plnovousu dusil smích. „Mrzimor hraje tvrdě. Když přijde na strategii, nemůžou se Havraspáru samozřejmě rovnat.“

„Zmijozel,“ poznamenala McGonagallová suše, „užívá strategie sobě vlastní.“

Harry se zasmál. „Kdyby Draco věnoval výběru kvalitních hráčů polovinu času, který stráví osnováním různých pochybných plánů, možná by vyhrávali častěji.“

Na to se po něm otočil Ernie a zamračil se. Profesorka McGonagallová se předklonila. „Macmillane, představte hráče.“

Davy studentů se rozkřičely a jak v tom hluku Harry rozeznal vysoké hlásky, poprvé po dlouhé době si vzpomněl na rodiny, které v Bradavicích našly útočiště. Byly v tribunách nejblíže těm profesorským, ale mezi ním a jimi seděli téměř všichni profesoři. Díky tomu na ně viděl hůře, než kdyby seděly někde dál. Nejlepší výhled měl na diváky přímo proti sobě. Pokusil se na bradavické utečence přes řadu profesorů dohlédnout, ale rozeznal jen neurčitý dav lidí, kteří nebyli oděni v černých hábitech.

„No jistě, naši ‚hosté‘,“ okomentoval se závanem nesouhlasu Popletal. „Mohou poněkud překážet, že?“

„Popravdě jsem na ně úplně zapomněl. Vídáme je jen při zápasech.“

Popletal se nadechl k další poznámce, ale madam Hoochová vypustila míče a snažit se překřičet bouřlivý řev, který se na začátku hry prostranstvím rozlehl, nějak nemělo smysl. Harry se pohodlně usadil a ministr udělal to samé.

Profesorské tribuny se při fandění nedržely o nic víc zpátky, ani neměly o nic menší favority než zbytek obecenstva; jediný rozdíl byl, že příslušníci různých frakcí seděli daleko blíže. Když Goyle schválně netrefil potlouk a praštil jednoho z mrzimorských střelců do kolene, nebyl Harry jediný, kdo vyskočil na nohy a hulákal „faul!“ McGonagallová Erniemu zabránila v nekonečném monologu o způsobeném zranění, ale Harry věděl, že ještě před chviličku vedle něj nepříčetně ječela. Severus neoblomně trval na tom, že se jednalo o pochopitelný omyl.

O deset minut později, když bylo skóre šedesát padesát pro Mrzimor, Harry zahlédl Zlatonku. Vznášela se na opačné straně hřiště u brankových obručí přímo před hloučkem studentů z Havraspáru, kteří ji samozřejmě naprosto přehlíželi. O něco později drobný míček ztratil z očí. Znovu ji našel, když se skóre zvýšilo na sto ku padesáti pro Mrzimor, tentokrát poletovala u spodní části mrzimorských obručí nebezpečně blízko středové. Přilétnout k ní zezadu bylo téměř nemožné a přiblížit se zepředu by vyžadovalo přetočit tělo nebo se ji pokusit chňapnout levou rukou. Harry nevěděl, jestli byli oba chytači praváci, ale měl dojem, že ano.

Kolektivní povzdech davu přesměroval jeho pozornost na úroveň hráčů. Draco skláněl koště do střemhlavého letu a mrzimorská chytačka už se k němu v širokém oblouku stačila připojit. Byla blíž, ale obrat ji připravil o rychlost. Ke středové obruči měli nyní téměř stejně daleko. Zlatonka začala kroužit kolem kůlu a pomalu nabírat výšku. Pak ale překmitla dolů na své původní místo. Harry zpozoroval, jak si Draco upravil držení koštěte a napjal se. To je ale pitomec! Jestli ji chce chytit pravou rukou, stoprocentně ji mine. „Levou!“ Zakřičel.

Draco udělal něco lepšího. Ve vražedné rychlosti se oddálil od kůlu, švihem přetočil nohy nad sebe a na Zlatonku nalétl téměř paralelně se zemí. Mrzimorská chytačka zpanikařila a přibrzdila. Draco se natáhl pod hlavu a Zlatonku chytil. Harry spontánně vyskočil na nohy. „Jo!“ Vykřikl. „Draco!“ Po jeho levici se ozval přiškrcený zvuk, nyní známé přidušené zalapání, jak se Severus snažil zadržet v sobě smích. Harry se podíval na Popletala, zdálo se, že tím ministrovi naprosto vyrazil dech.

„Myslel jsem, er, nefandil jsi ještě před minutou Mrzimoru?“

„Sezóna teprve začíná, na tyhle věci je ještě moc brzo!“ Harry ještě několikrát nadskočil, než se mu podařilo ovládnout a posadit se. Ernie se skřípavým hlasem pokoušel řádně okomentovat Dracův velkolepý manévr, ale v jásání, které se rozléhalo ze zmijozelské tribuny, téměř nebyl slyšet. „Bylo mi jedno, kdo tenhle zápas vyhraje. Ale tohle nemělo chybu! Naprosto brilantní.“

„Ale protestoval jste-“

„Protože to byl faul! Faulovat by neměli. Kdyby do týmu obsadili odrážeče s mozky a střelce, kteří aspoň trochu spolupracují, vůbec by to nepotřebovali.“

„Rozumím! Takže obdivujete dovednost.“

Harry se trochu uklidnil. Mrkl za Popletala a střetl se s Brumbálovým pobaveným pohledem. McGonagallová po jeho boku se urputně mračila. Zalitoval, že Severus sedí za ním. Sledovat pohledy, které si jeho otec nepochybně vyměňoval s jeho kolejní ředitelkou, mohlo být zábavné. Ernieho McGonagallová naprosto ignorovala, proto ohlásil konečné skóre – dvě stě dvacet ku stu, a na pokyn madam Hoochové prohlásil zápas za ukončený a zmijozelskou kolej za vítěznou. Popletal zdvořile tleskal a Harry se k němu připojil, tentokrát své emoce ovládl a tleskal poněkud zdrženlivěji. Za jeho zády se rozezněl bouřlivý aplaus.

Brumbál a Popletal se zvedli a všichni ostatní jako na povel následovali jejich příkladu. Profesorská tribuna se začala vylidňovat.

„Vypadá to, že jsme vyrovnaní,“ poznamenal Harry, který také vstal. „Do jara si můžu trochu velkorysosti dovolit.“ Ministr se po něm chápavě ohlédl.

„Ano, když je k tomu příležitost, je to nejlepší, že?“ Nasadil k dokonalosti vypilovaný úsměv, asi s Lockhartem trénovali spolu. „Harry, pan ředitel mi dal svolení doprovodit tě na oběd, abychom se mohli poznat blíže. Co na to říkáš?“

Od Harryho se zjevně očekávalo, že nabídku přijme jako nejvyšší poctu, takže nasadil stejně široký úsměv. „To zní skvěle!“ Zadíval se ke schodům. „Bude problém, když ještě předtím zaskočím za Dracem a pogratuluji mu ke skvělé hře?“

Rytmus chůze se narušil, jak se McGonagallová před nimi nečekaně zastavila a madam Pomfreyová do ní vrazila. Harry to nekomentoval a Popletal zřejmě nepostřehl, že právě řekl něco významného.

„Nevidím důvod, proč bys nemohl. Jedná se o nějakou tradici mezi kapitány?“

Harry potlačil smích. „Ani ne. Ale počítám ho mezi své přátele.“ Neodolal dalšímu mrknutí po McGonagallové. Třeštila na něj oči, jako by mu vyrostla druhá hlava.

„Musím říci, že jsem poněkud překvapen,“ poznamenal Popletal po cestě ze schodů. „Domníval jsem se, že se ten chlapec příliš podobá svému otci, aby se přátelil s Chlapcem, který přežil. Vždyť se na sebe podívej!“ Plácl Harryho do zad. „Sotva příznivec Ty-víš-koho, nemám pravdu?“

„Dracovi to nevadí,“ poznamenal Harry nenuceně. „On je nepodporuje.“ Aspoň doufám, že ne, upravil své tvrzení v duchu. Zatím se mě zabít nepokusil.

Harry musel zavolat do šatny, aby mu Draca někdo přivedl, a zřejmě by mu to nebylo nic platné, kdyby v týmu nebyl Goyle. Ten Harryho zřejmě přijal jako jednu z Dracových výstředností. Těžkopádný chlapec nakrátko vyšel ven, a ačkoliv se netvářil zrovna přívětivě, ani neprojevoval úmysl praštit Harrym o zem. Když mu pohled padl na ministra kouzel, vykulil oči, beze slova se otočil a vklopýtal zpátky dovnitř. O chviličku později se vrátil, aby jim sdělil, že Draco přijde hned, jak se převlékne.

Draco se objevil sotva pár minut poté už oblečený ve školním hábitu. Byl ještě zrůžovělý ze sprchy, ale na vlasy musel použít sušící kouzlo. Střelil po Harrym chvatný úsměv, než obrátil pozornost na ministra.

„Pane ministře. Rád vás znovu potkávám. Přišel jste se podívat na svého proslulého chráněnce?“

„Usoudil jsem, že by bylo vhodné,“ začal Popletal formálně, ale Draco jen souhlasně přikývl.

„Ano, tomu naprosto rozumím. Toto mu v životě citelně chybí.“ Sebevědomě se na Harryho usmál. „Tak co tomu říkáš, lvíčátko?“

„Ten střemhlavý let byl brilantní! Já bych to zkusil levačkou nebo bych se možná na poslední chvíli přetočil.“

„A Zlatonku bys nepochybně chytil, ale taky bys další den nebo dva strávil na ošetřovně.“

Harry se zasmál. „Nepochybně. Jak jsi to udělal?“

„To víš, tenhle fígl už trénuji přes rok – od finále Evropské ligy v devadesátém pátém, kdy ho zkusil Benoit. Začínal jsem se bát, že nebudu mít příležitost vám s ním vytřít zrak!“ Mrkl na Popletala, napřímil ramena a pootočil se na ministra. „Omlouvám se, pane. Chovám se příšerně hrubě. Jen mě přemohlo nadšení ze hry – Harry i já jsme famfrpálem tak trochu posedlí.“

„Ale jistě, to je naprosto v pořádku,“ odpověděl Popletal shovívavě. „Mladické nadšení – naprosto pochopitelné.“ Odmlčel se. „Chápu to správně, že vy dva jste nyní přátelé?“

„Navzdory drobnému nesouhlasu některých lidí z Nebelvíru…“ zadíval se Draco vyzývavě na Harryho.

„Hlavně že lidi od vás jsou ze mě štěstím bez sebe!“ Odfrkl si Harry.

„To je pravda,“ uznal Draco. „Je to poměrně čerstvé – oba se teď chováme trochu dospěleji.“ Znatelně zaváhal. „A můj otec… jeho neláska k…“ Draco odvrátil zrak. „Přimělo mě to přehodnotit některé…“ jeho hlas se vytratil, jako by větu nedokázal dokončit.

„To je dobrý,“ řekl jemně Harry.

„No,“ reagoval Popletal rozpačitě. „Ty za to samozřejmě nemůžeš – nikdo ti to nemůže mít za zlé. Harry, možná by se k nám tvůj přítel rád připojil? Nějaké to klábosení o hře mi také nebude na překážku, pokud samozřejmě dokážete hovořit i na jiné téma.“

Draco se prudce obrátil na Harryho a upřel na něj významný pohled.

„Ale Draco se zřejmě chystá na oslavný večírek…“

„Vůbec ne, doprovodím vás rád!“ Přerušil ho Draco a významně se zamračil, ačkoliv jeho hlas nezněl nijak napjatě. „Slavit se bude celý den, alespoň myslím.“ Pohlédl na ministra. „Nebude vadit, když se nejprve převléknu? Necítím se ve své kůži, když mám jít do Prasinek ve školním hábitu.“

Harry strnul. O svém novém oblečení Dracovi ani neřekl! Jak mohl vědět, že má něco takového nadhodit? Ministr nicméně souhlasil a obrátil se na Harryho s dotazem, zda by se také rád převlékl. Harry přisvědčil a ministr navrhl, že mezitím dohodne pár věcí s ředitelem a sejde se s nimi ve vstupní hale. Harry byl na půli cesty do věže, když ho napadlo, že Draco mohl svým návrhem myslet přesně to, co řekl.

Při Harryho příchodu Draco překvapeně zamrkal a ministrovi poklesla brada. Jejich reakce ho potěšila.

„Tedy pane Pottere, musím říci,“ vzpamatovával se ministr, „že jste na mě udělal dojem. Vypadáte jako úctyhodný mladý muž.“

Harry skromně přikývl. „Asi to bude tím, že jsem se dostal pryč od mudlů. Můžu si své oblečení nakupovat sám.“ Vyslal vděčný úsměv Dracovým směrem. „A mám štěstí, že mám přátele, kteří mi v tom mohou poradit.“

Draco se shovívavě usmál, jako by ve volbě Harryho oděvu skutečně měl ruku on. „Učíš se.“ Popletal vyrazil ze schodů k čekajícímu kočáru taženému dvěma grošovanými a jedním černým koněm zapřaženým ve vedení. Vedle biče se třepotala vlaječka s pečetí ministerstva kouzel, jako by povlával mírný vánek, ačkoliv bylo bezvětří. Draco souhlasně přelétl pohledem řezbářskou práci na kočáru, uniformovaného kočího i lokaje, než obrátil pozornost zpět na Harryho. „Očekávám, že než dokončíme naše vzdělávání v Bradavicích, budu tě v obchodě bez obav moci nechat samotného.“

Usadili se v kočáře, Popletal po směru jízdy a oba mladí muži naproti němu. Kočár se rozjel a rozhostilo se napjaté ticho. Popletal si odkašlal.

„Takže, Harry, obávám se, že jsme spolu minulý rok se všemi těmi nepříjemnostmi kolem tvého soudu možná vykročili špatnou nohou.“ Nepohodlně se ošil. „Nejsem si jist, zda si uvědomuješ, jak neuvěřitelně… er… tvé svědectví…“

„Naopak, naprosto tomu rozumím,“ ujistil ho Harry bez zaváhání. Pružiny kočáru pravidelně vrzaly do rytmu koňského klusu. Harry čekal, že toto téma bude nadneseno, a byl připravený. „Mozkomoři! Musel jsem znít jako naprostý šílenec. Ale tenkrát jsem tomu nerozuměl, byl jsem příliš mladý a příliš… ovlivněný mudlovskou výchovou.“ Nasadil nevinnou tvář. „A setkání s V- Vy-víte-kým dokáže být tak… intenzivní! Pokaždé, když jsem na něj jen pomyslel, ocitl jsem se zpátky ve vzpomínce na ten den. Nedovedl jsem si představit, jak to vnímá někdo, kdo takovou zkušenost nemá, takže jsem to zřejmě nedokázal dobře vysvětlit.“ Slova se z něj hrnula s přesvědčivou rozpačitostí. „Byl to pro mě příliš silný zážitek; a bylo mi jen čtrnáct. Když se na to podívám zpětně, ani se nedivím, že jste mi nedokázal uvěřit – je docela zvláštní, že Brumbál s tím problém neměl.“

Popletalovi se navrátila dobrá nálada. Důvěrně se předklonil. „Obávám se, že Brumbál si na takové věci potrpí. Však víš, epické grandiózní drama.“

Harry se donutil zasmát. „A taky dramatické tajnůstkářství! Ale na druhou stranu mi také připadá, že tak trochu vidí lidem do mysli,“ zvážněl. „Dokáže vycítit lež.“

Popletal zavrtěl hlavou. „Ten muž jednoduše ví, jak se na tebe podívat, aby tě přinutil mluvit, to je vše. Rozhodně nemá nějaké zvláštní schopnosti, které bychom my obyčejní smrtelníci postrádali.“

Harry se opět přinutil usmát. „Tak to se mi ulevilo!“

Popletal se stále dobromyslně pochechtával, když ostré staccato koňských kopyt náhle zvolnilo a kočár se zhoupnutím zastavil, takže se všichni pasažéři museli zapřít do sedaček, aby s nimi náhlá změna nesmýkla. Draco Harrymu nenápadným posuňkem naznačil, aby zůstal sedět. Lokaj jim otevřel dvířka kočáru a Popletal vystoupil první. Nyní Draco Harryho naopak popohnal, a tak Harry vystoupil za ním, Draca v patách.

Harry nejprve nepoznal, kde přesně se nacházejí. Rozhlédl se na ulici vlevo a pak vpravo, a konečně našel orientační bod. Na rohu stálo malé knihkupectví, které navštívil minulý prasinkový víkend. Kočí je zavezl do jedné z postranních uliček před velkolepě vyhlížející budovu s mnoha okny.

Popletal vypjal hruď. „Má oblíbená restaurace. Obvykle je nutné zajistit si rezervaci předem, ale jsem si jist, že se pro nás místečko najde – zvláště když nás doprovází Malfoyův dědic.“

Harry si všiml, že se při těch slovech ministrovi závistivě zablýskalo v očích a stěží v sobě udržel zavrčení. Musel se na okamžik zahledět jinam, aby nad sebou znovu získal kontrolu.

Restaurace působila dojmem soukromého domu někoho s vysokým postavením, ve kterém byl v jídelně klasický dlouhý jídelní stůl nahrazen pěti menšími. Obsluha je usadila do předního rohu s výborným výhledem na precizně udržované zahrady před budovou i vedle ní. Mimo jejich stolu byly obsazené ještě dva další: jeden hloučkem elegantně oděných čarodějek, které se co chvíli zvonivě rozesmály, druhý dvěma kouzelníky v komplikovaných hábitech, kteří podle všeho projednávali jakýsi obchod s podobně složitě oděnou, ledově se tvářící čarodějkou. Všichni čas od času pohledem zabloudili k ministrovi kouzel a jeho mladým hostům.

Během polévky Popletal udržoval lehkou konverzaci o famfrpálu a jídle. První věc, kterou Harry nemohl nechat být, pronesl, až když se Harry pustil do pečeného jehněčího.

„Takže, Harry…“ odkašlal si ministr, „prošel jsem tvůj studijní rozvrh…“

Harry vzhlédl. „A?“

„Domnívám se, že část tvého studia by mohla být… hm… zaměřená poněkud produktivněji. Například péče o kouzelné tvory – to není kurz pro mladého ambiciózního kouzelníka. Spíše pro pracující třídu, jestli mi rozumíš, pro ty, kteří nemají na víc.“ Znovu si odkašlal. „Také jsem si všiml, že sis zapsal obranu proti černé magii, což je předmět sám o sobě úctyhodný, avšak s ohledem na jeho instruktora…“

„Ale Lupin je skvělý,“ vyhrkl Harry, než se stačil zarazit. Zachytil Dracovo varovné zamračení a zacouval. „Jeho status je nešťastný, to ano, ale přesto je to výjimečný učitel. A je to můj nejlepší předmět, vždycky byl.“

„Zdá se, že se ti v něm daří excelovat bez ohledu na to, kdo tě učí,“ chlácholil ho Popletal. „Přesto trvám na tom, že studovat pod vedením vlkodlaka není příliš prozíravé – zvláště pak, když přihlédneme k současnému politickému klimatu.“

„Chápu vaše námitky, pane…“ Harrymu se chtělo vykřičet Popletalovi do tváře, jak přesně celou situaci chápe, ale udržel se, „ale sotva by mě mohl napadnout během hodiny. Dávám si pozor, abych s ním nikdy nebyl o samotě.“

Dracovi se překvapením rozšířily panenky. Aby svou reakci skryl, sklopil pohled do talíře a ukrojil si úhledný plátek bažanta.

„Lidé si toho přesto všímají. Propůjčuje mu to nebezpečně úctyhodné postavení…“

„Budou o tom mluvit ještě víc, když se rozhodnu změnit předměty ještě před pololetím,“ namítl Harry. „A jejich závěry nebudou příznivé – ani k jednomu z nás. Nebylo by lepší počkat, až změna bude méně nápadná?“

Popletal se s hluboce uspokojeným výdechem pohodlně opřel. „Ovšem,“ uznal. „Změny počkají do konce pololetí.“ Rozhodným pohybem si ukrojil steak. „Možná bychom se dokonce mohli rozhodnout pro něco zcela jiného,“ navrhl s úsměvem. „Zvažoval jsem, že bych tě z Bradavic úplně odhlásil – mohl by ses zapsat například do Britské akademie kouzelnického vědění.“

„Kam?“

„Je to menší škola,“ vysvětlil Popletal. „Poněkud… selektivnější. Mnohem vhodnější pro podporu tvého politického vzdělávání.“

„Ale mě politika nijak zvlášť nezajímá.“

Popletal se zasmál. „Politika se nicméně zajímá o tebe – bude nejlepší, když si v této oblasti vypěstuješ alespoň základní dovednosti. Tato akademie se nachází v Londýně, což je centrum rodin s diplomatickými styky, a její zaměstnanci jsou vybíráni méně… nahodile, než je tomu v Bradavicích. Také její žáci jsou celkově na vyšší úrovni.“

Veškeré Harryho promyšlené strategie vyletěly oknem. Podařilo se mu nic nenamítnout, ale také nedokázal reagovat ničím užitečným. Draco zakročil.

„Obdivuhodné stanovisko, pane ministře,“ řekl uctivě, „ale tuto školu znám a jsem přesvědčen, že rozmanitější prostředí má také své vzdělávací výhody.“

Popletal se na něj shovívavě usmál. „Což za to snad může stát ve tvém případě, ale v Harryho?“

„Měl jsem možnost ho tu sledovat.“ Dracův tón byl zdvořilý, ale sklonem hlavy dával najevo arogantní povýšenost. „Harrymu se znamenitě daří sdružovat lidi a dokázal si získat významný vliv ve třech kolejích. Homogennější prostředí by tuto jeho dovednost mohlo utlumit, nemyslíte?“

„Více starostí mi dělají dovednosti, které postrádá.“

„Já osobně dávám přednost specializaci. Jeho silné stránky jsou naprosto zjevné.“

„A mimo jiné by ti scházel?“ Nadhodil Popletal.

Harry nečekal, že Draco připustí tak zjevný protiargument, ale Draco okamžitě přitakal.

„Byla by tu příšerná nuda! Prosím?“ Dracův uvážený hlas nabral přemlouvavý dětinský nádech. „Navíc by přišel o výhodu mých společenských zkušeností.“

Harry si uvědomil, že Dracovým cílem není spor vyhrát. Výborně se mu ale dařilo demonstrovat vliv, jaký na Harryho má. To mu připomnělo, že ani on vyhrát nepotřebuje – jeho úkolem je zabránit okamžitým změnám. Alespoň pokud se jeho otec nenechá někdy v příštích třech týdnech zabít.

Hovor se stočil ke zběhlosti ve společenském chování a Harry z paměti vyšťáral pár zábavných historek o tom, jak zmatené dítě vychované mudly bez varování vhodili do kouzelnického světa. Připomnělo mu to Artura Weasleyho, jak se pokouší škrtnout zápalkou, a díky této vzpomínce se mu podařilo zachovat si nadhled. Popsal, jak se pokouší proniknout do zvyklostí kolem oblékání, střihu vlasů a dalších věcí, které jeho dva společníci brali za samozřejmost. K vlastnímu překvapení zjistil, že už se mu zase daří být zábavný.

„Teda, Pottere!“ Zvolal Draco, Popletal se jen pochechtával nad Harryho poznámkou, že kdyby si pod hábit nevzal kalhoty, může jít rovnou nahý. „Nedivím se, že si tak rozumíš s mudlovskými šmejdy!“

Popletal sebou trhl.

„Draco,“ zadíval se na něj Harry varovně.

„Ano, musím souhlasit, pozor na jazyk.“ Ministr se kradmo ohlédl po ostatních strávnících, ale jestli Draca někdo zaslechl, nedal to najevo. Draco znatelně zrůžověl.

„Omlouvám se,“ řekl chabě. Mávnutím ruky obsáhl opulentní místnost, ve které se nacházeli. „Je to… jako bych byl doma.“

„Vy takto hovoříte doma?“ Zamračil se Popletal nesouhlasně.

Dracovo zahanbení přešlo do mírného pobavení. „Ovšemže ano. Jak myslíte, že o nich mluvil otec?“

„Dobře vím, že na veřejnosti používal vybranější slovník.“

Harry měl neodbytný pocit, že v kočáru by Dracova poznámka přinesla reakci v podobě úsměvu a že Popletal byl v soukromí na podobné vulgarity od Luciuse zvyklý. Draco pouze pokrčil rameny.

„No. Jak je vidět, i Harry má dobrý vliv na mé způsoby.“ Vyslal na Harryho nezvykle nesmělý pohled. Harryho by zajímalo, jestli to něco znamenalo nebo jestli si Draco na kajícné dítě jen hraje. „Má se hodně co učit, ale já zase mám pár věcí, které bych se potřeboval odnaučit.“

Harry drobně přikývl – arogantní přijetí vlastních zásluh, na které se Dracovi rozšířily oči. Harryho důstojná fasáda pukla a oba vybuchli smíchy.

„Jazyk stranou, máš pravdu.“ Harry opět pozvedl vidličku. „Lidé mají tendenci držet se těch, kterým rozumí nejlépe.“

Dracovo bledé obočí se zvedlo ve zdvořilé námitce. „Skutečně? Jak tedy pro všechno na světě došlo k tomu, že jsme my dva schopní být spolu v jedné místnosti?“

„Za to přece může Kernerův detektor,“ zašeptal Harry spiklenecky a oba se opět rozesmáli. Popletal si odkašlal.

„Pardon!“ Omlouval se Harry. „To je jen takový náš soukromý vtip.“

„Kernerův…“

„Taková věc, co nám na hodině ukázal profesor Lupin.“

Popletal se překvapeně zadíval na Draca. „Ty pod vedením toho… stvoření také studuješ?“

„Kdy jindy se člověku naskytne taková příležitost pozorovat zblízka vlkodlaka?“ Odvětil Draco zlehka. Zvedl hlavu. „Mimo to, otec měl v plánu nechat mě tento předmět vypustit, jakmile bude volitelný. Nemohl jsem odolat, abych všechny nešokoval tím, že v něm budu pokračovat.“

Když se ministr kouzel zvedl od stolu a na chvilku je opustil, zvedl Draco mírně obočí a zašeptal: „Jsem ohromen.“

Harry se naklonil přes stůl a ještě tišeji odpověděl. „A já budu zvracet.“

Dracovi se varovně zablýskalo v očích. „Harry, jsme na veřejnosti.“

Harry promluvil hlasitěji a nechal do svého hlasu proniknout špetku úzkosti. „Tobě se to říká, ty jsi v tom vyrostl – mezi důležitými lidmi. Ale já prostě nedokážu nebýt nervózní; je to samotný ministr kouzel!“

Draco protočil panenky. „Ty chudáčku.“ Mrkl na Harryho. „Sněz si oběd.“ Zahleděl se na Harryho jehněčí. „Samozřejmě že sis musel vybrat nejpřízemnější pokrm na jídelním lístku i na takovémto místě! Nechceš ochutnat mého bažanta?“

Na zpáteční cestě do Bradavic Harry souhlasil, že si projde brožury o Britské akademii kouzelnického vědění. Dal si pozor, aby neslíbil, že se změně školy nebude bránit, a Popletal mu – nepochybně stejně vědomě – nedal slib, že bude respektovat jeho přání, ale do otevřeného konfliktu se nedostali. Harry měl pocit, že se mu celkem podařilo chovat se zdvořile a na svůj věk a třídní původ dostatečně moudře, i že dal najevo, jak se zajímá o kouzelnickou kulturu a záležitosti.

Když vystoupili z kočáru, hluboce si oddechl. Popletal se měl sejít s McGonagallovou, aby se informoval o jeho známkách, a poté s Brumbálem, a večer měl jíst u profesorské tabule, takže stačilo, aby si Harry dával pozor na obličej a choval se slušně, ale jinak by měl mít nejhorší za sebou. S Dracem to nakonec ani nebylo tak strašné. Když Popletal vystupoval, naklonil se k Dracovi. „Dík,“ šeptl.

Všichni měli namířeno dovnitř, takže schody vyšli společně. Harry se právě otáčel na ministra, aby mu podal ruku a popřál příjemný zbytek návštěvy, když zaslechl Hermionu volající jeho jméno.

„Tady jsi! Byli jsme si s Ronem popovídat s Lupinem a pak jsme tě hledali po celém-“ Konečně si uvědomila, v čí společnosti se Harry nachází a zarazila se. „Ou!“ Ruka jí vylétla k ústům. „Omlouvám se, pane ministře. Neuvědomila jsem si-“

„To je v pořádku,“ přerušil ji Popletal. Tázavě se zadíval na chlapce. „Harry?“

Od Harryho se zjevně očekávalo, že dívku, která se za ním přihnala, představí. Také se dalo uhodnout, že Popletal navzdory výhradám vůči Dracově volbě slov upřednostňuje staré kouzelnické rody. Zdvořile se usmál.

„Pane ministře, tohle je Hermiona Grangerová, byla mezi prvními, s kým jsem se v Nebelvíru spřátelil.“ Rozhodl se nezmiňovat, že je to také jeho přítelkyně, nebo upozorňovat na skutečnost, že se s Popletalem již setkali – připomínat mu noc útěku Siriuse Blacka by nebylo moudré. Kdyby se Popletal do Siriuse začal obouvat, Harry by nepochybně odsekl něco nevhodně upřímného.

„Grangerová?“ Prohlížel si ji Popletal, zatímco jí nabídl ruku. „Australská větev?“

Hermiona zatnula zuby. Se zdvořilostí, ve které Harry okamžitě vycítil nebezpečné ostří, odpověděla: „Ne, pane, britská. Mí rodiče jsou mudlové.“

Harry po Hermioně střelil varovným pohledem a ona mu ho oplatila zamračením, než svou pozornost obrátila zpět na Popletala. „Bylo mi potěšením, pane ministře. Omluvte mě, mám hodně učení.“

Popletal zíral na její vzdalující se záda. „Zvláštní dívka. Poněkud náladová, že?“

Harry by s takovým ohodnocením Hermioniny povahy normálně musel souhlasit, ale malý červík provinilosti mu zabránil promluvit. Draco problém neměl.

„Netušíte jak. Taky má pěknou sílu v pravačce.“ Zakřenil se na Harryho a zdvořile pokývl Popletalovi. „Děkuji za velmi příjemný oběd, pane ministře. Budu se těšit na další setkání.“ Zaujal záměrně domýšlivou pózu. „Teď, když mě omluvíte, myslím, že jsem očekáván na svém vítězném večírku.“

„Bav se,“ podařilo se Harrymu zlehka odpovědět. Draco odešel. Harry se s ministrem zdvořile rozloučil, přebral si od něj brožury a vydal se najít Hermionu.

Nepodařilo se mu vyhledat ji ani Rona. Nechtěl, aby někdo přišel na to, proč dnes vypadá trochu zvláštně, a tak se nikoho ve věži nevyptával ani nešel nikam, kde by mohlo být více lidí. Místo toho se šel učit do svého pokoje. Stejně jako už několikrát předtím ho napadlo, že společenské problémy dělají tento rok divy s jeho známkami. Vybavil si Remuse („to stvoření“, provlnil se mu myšlenkami Popletalův hlas), jak se v druhém pololetí šestého ročníku ukrývá v knihovně. Zvedla se v něm vlna nechuti při pomyšlení na věci, které Popletalovi dovolil říci.

„Dosáhl jsem přesně toho, co jsem měl v úmyslu,“ řekl si pro sebe nahlas. Byla to pravda. Necítil se kvůli tomu o nic méně jako bídák, a ani jeho vlastní tón se mu nelíbil. Rád bych věděl, jestli si takhle lidi ze Zmijozelu připadají často nebo jestli jim to je prostě jedno. Rád bych věděl, jestli se takhle cítí Percy. Vybavil si horečnatý lesk v Percyho očích, když minulý rok zapisoval Brumbálovo „přiznání“. Ne, necítí. Dobře. Takže pocit provinilosti je dobré znamení. Aspoň že si uvědomuju, že se chovám odporně. Rozhodl se, že se Hermioně omluví, jakmile ji příště uvidí – pokud to tedy nebude při večeři Popletalovi na očích. Ta bude štěstím bez sebe, až jí dojde, že se jí u večeře záměrně vyhýbám!

Harry nad tím problémem ještě chvíli dumal. Potřeboval probrat strategii s famfrpálovým týmem. Pokud to udělají během večeře, nebude vedle něj volné místo a Hermiona s ním stejně nebude chtít sedět, takže se celému problému vyhne. S lepší náladou se vrátil do společenské místnosti a požádal Iggyho, aby předal zprávu ostatním členům týmu.