Preklady fanfiction Harryho Pottera

zažádáno o povolení; drama/přátelství; HP, HG, RW, GW, LL, NL; 3000 slov; 13+

shrnutí: Osud klepe na dveře, ale Harry Potter tentokrát neotvírá.

varování: AU: opomíjí poslední dvě knihy, ale částečně z nich čerpá; náznak trojky (vztahu)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Azar Darkstar. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: 

Tato povídka na mě vykoukla na den přesně před třemi lety, když jsme s takovou jednou zdánlivě obyčejnou partou neuvěřitelně úžasných lidí, kteří se bezmezně milují, slavili velice ošklivé dvanácté výročí a sešli jsme se v garsonce, pouštěli jsme si Queeny, Gunsy, Coldplay a Aerosmith a hlasitě jsme se nesmáli. Nasála jsem příliš koly, čuchala jsem smrady z těch jejich cigár, Alžbětka kopala a mezi prdícími a chrápajícími lidmi, kteří mě doteď zachraňují, jsem na jeden zátah přeložila hned třetí povídku, která na mě vyskočila, když jsem vyfiltrovala ‚friendship‘. Měla jsem a dodnes mám šílený pocit, že je to prostě o nás.

Pak jsem zahučela do hnoje a úplně jsem na ni zapomněla. Ale když mi včera naše máma tím svým vulgárně upřímným, agresivně milujícím stylem připomněla, že nejsem zbabělec, odhodlávám se to zveřejnit. Je tam náznak trojky. Jestli vás to odrazuje, i když říkám jenom nepřímý náznak, radši to nečtěte.

Já to vnímám jako puzzle skutečného přátelství, které nezná hranic a o kterém se zoufale málo mluví a vůbec se nedoceňuje. Přátelé, jak jsou v tomhle vykreslení, se platonicky milují a zachraňují si příčetnost, ne-li životy. A vůbec nezáleží na tom, za jakých okolností a před jakou dobou se poznali. Neberou si servítky, mávnutím ruky si odpouštějí chyby, rvou se – v našem mudlovském reálu to vypadá asi tak, že jedou přes celé město, kdykoliv jsou potřeba, znají svoje jizvy, tahají se ze srabů a sdílí šuplík se spodním prádlem i bezesné noci. A jsou ochotní držet svět za dveřmi, i kdyby to mělo být jenom na chvíli.

Jestli takového přítele máte, nikdy ho nepouštějte, a když už ho pustíte, ulovte si ho zase zpátky. Nikdy nevíte, kdy budete jeden druhého potřebovat.

Pavlovi, Karlovi, Andrejce a Gábě, protože je třiadvacátý listopad a protože je to o nás.

*

Patnáct

Odstartují to maličkosti.

Chápavé výměny beze slov. Oči, které v davu pátrají po spolužácích. Uši, které rozeznají vynucený smích. Nosy, které dosud cítí zápach krve a ohňů, ačkoliv Filch několikrát vydrhl stěny. Jazyky, na kterých se drží železitá hořkost vznášející se ve vzduchu. Ruce, kterých se dotýkají prsty těch, které jim vzali.

Je po válce, po bojích, a v nich stále převládá pocit, že prohráli. Nejsou to zachránci ani hrdinové, i když to noviny omílají pořád dokola. Je to jen šestice duší ztracených ve světě překypujícím úzkostmi.

Zlo neodešlo s Voldemortovým zánikem. Žije v kouzelnické Británii a prosperuje. Prochází se ulicemi a svobodně dýchá. Sleduje děti, jak se tisknou ke svým matkám. Chechtá se všem obětem, které padly, a vysmívá se zlomeným srdcím.

Nejhorší na tom ale je, že kromě nich na tom snad nikomu nezáleží.

*

Čtrnáct

Je to Ronův nápad. Mnohé by to překvapilo, ale z jejich skupinky nikoho. Taktika je přece jeho nejsilnější stránkou. Ví, kdy obětovat jezdce, kdy chránit krále a kdy přenechat žezlo královně. Ale ze všeho nejvíc pozná nejvhodnější chvíli na strategický ústup. Kdy se stáhnout a připustit, že už dobojoval.

Hermiona je jejich organizátor. Sestaví nejlepší vzorec toho, kdo musí co udělat, a má i přibližnou představu kdy. Směřuje je k cíli, když občas odbočí, a tahá z rukávu promyšlené výmluvy.

Lenka jim vymyslí šifru na vzkazy a plánování. Přetvoří pravidla, kterých se při psaní dopisů drželi během války, ale která zná teď příliš mnoho lidí. Tohle musí proběhnout v naprostém utajení. Jediné klopýtnutí a přistihnou je. Jediný přešlap a hra – o jejich svobodu, o jejich životy – skončí.

Neville si bere na starosti to nejtěžší. To, co je nutno vykonat co nejdiskrétněji a mimo dohled slídivých očí. Pořád umí nejlépe splynout s davem. Je odborník na nepozorované odchody. Nejzkušenější ve lhaní bez vyřčení jediného slova a za každých okolností s úsměvem na tváři.

Ginny je chrání. Drží na mušce ty, kteří by je mohli sledovat, a dokáže u toho vypadat nevinně. Její bdělost je tak ostražitá, že dokáže nahnat husí kůži, ale učila se od nejlepších – od členů Řádu a z jejich chyb.

Harry slouží rovným dílem jako sponzor a jako rozptýlení. Peníze mu spadly do klína a popravdě stejně tak i popularita. Je považován za nejslavnějšího člověka v kouzelnické Evropě. Na každém kroku ho provází pátravé oči a Harry z toho pro jednou může taky těžit.

Mají méně než rok na to, aby se připravili na celý zbytek života. Nesmí nic podcenit.

*

Třináct

„Nový Pán zla je na vzestupu,“ shrne Hermiona jednoho chladného říjnového rána novinový článek.

Denní věštec to nevyslovil přímo. Pravděpodobně to nepřizná ještě několik let. Ale každému s očima a se špetkou všeobecného rozhledu je jasné, že mezeru po Voldemortovi už někdo vyplnil.

„Jo,“ souhlasí Harry vedle ní. „Já vím. Vidím ty náznaky.“ Očima přejíždí po téměř vylidněné Velké síni a po studentech, kteří zarytě předstírají veselí. „I když ostatní ne.“

Hermiona tiše vydechne. Její tvář je bledší, než bývá v tuto roční dobu obvyklé. Obyčejně by teprve ztrácela opálení, které získala během letních měsíců. Ale letos se žádná exotická dovolená s rodiči nekonala. Žádný výlet do Francie nebo Řecka či do Itálie. Neprožila nic, jen s Harrym vysedávala na zadním dvorku Grimmauldova náměstí a bojovala s osvojeným instinktem nadskočit při jakémkoliv neznámém zvuku.

To však neznamená, že Harry nevidí ten dopis, který jí vyčuhuje z kapsy. Obálku zdobí jména jejích rodičů psaná její rukou, ale očividně se vrátil neotevřený. Stejně jako ten poslední. Stejně jako všechny předtím.

Osiření znamená víc než smrt rodičů a je to nekonečně horší osud, než jaký si Hermiona kdy zaslouží.

„Co budeme dělat?“ zašeptá a záměrně nevěnuje jediný pohled davům, které postupně proudí do síně.

Harry jen odloží vidličku a narovná se v ramenou. Jelikož existuje jen jediná odpověď.

„To, co jsme měli udělat už tehdy.“ Zeleným pohledem těká po obličejích studentů. „A jestli tihle mají něco v hlavě, udělají to samé.“

*

Dvanáct

Období Halloweenu snáší všichni stejně špatně.

Výzdoba děsivě kontrastuje s náladou hradních obyvatel. S pohledy, které vrhají k jejich konci nebelvírského stolu. Některé přetékají úžasem. Jiné závistí. Mnohé něčím, co hraničí se strachem.

Stránky novin jsou poseté podrobnými popisy jejich činů. Harry, který podruhé přežil smrtící kletbu. Lenka vedoucí skřety do boje. Ginny, která sama skolila tucet Smrtijedů. Hermiona v bitvě o Příčnou. Ronův souboj se Šedohřbetem. Neville, který hrdě stanul mezi sutinami Azkabanu.

Jinotaj jako jediný o ničem takovém nepíše.

*

Jedenáct

Neville se stal téměř stejně slavným jako Harry. Chlapec, který zatočil s Nagini i s Belatrix Lestrangeovou a křičel nadávky na Pána zla. Je jediným dědicem své rodiny, snad až na pár bratranců, kteří jsou významní pouze svým příjmením, a ačkoliv se nekoupe v nechutném množství peněz, má dost na to, aby mohl do konce života vcelku spokojeně vyžít. Nabídky se mu hrnou v kvantech a s rostoucí pravidelností.

Obálka, kterou převrací v rukou, však působí mnohem kvalitněji než ty, které v dosavadních měsících obdržel. Na sytě modrém pergamenu je krasopisně nadepsané jeho celé jméno. Harrymu chvíli trvá, než si uvědomí, že ten zlatý inkoust není ve skutečnosti inkoust.

Neville ji bez zájmu roztrhne a prolétne očima sdělení dopisu, než je sotva patrně zúží. Harry se k němu posune, jejich kolena se k sobě přitisknou a Neville se opře loktem o jeho paži.

„Co je to?“ táže se Lenka, která položila hlavu Nevillovi do klína.

Ale zřejmě už odpověď zná. Stejně jako Harry. Neville nicméně rezolutně zakroutí hlavou a narve dopis zpátky do obálky.

„Nic podstatného,“ odpoví a hodí nabídku – obálku, zlaté písmo, všechno – do ohně.

*

Deset

Na Prasinky se něžně snáší sníh. Vesnice by působila téměř půvabně, kdyby se za fasádou hlavní ulice netyčily k nebi vypálené pozůstatky války. Nikdo z nich nepromluví, jen se rozhlížejí po okolí a domy kolem nich tonou v hrobovém tichu.

Harry vidí stíny ve tvářích každého ze svých společníků. Přišli se na toto nádherné a poničené místo podívat, aby si připomněli dobu, kdy tu byli naposledy. Aby si připomněli Smrtijedy a mozkomory a bezejmenné děsy.

Když Harry kráčí ulicí, ohlušuje ho vřískot dětí a pod očními víčky spatřuje záblesky zeleného světla a Dennise Creeveyho, jak se rozpadá. Spršku krve Levandule, která skočila do cesty kletbě namířené na její nejlepší přítelkyni. Padminy skelné oči, které zírají do nicoty.

V pozadí zazní opilecký halas dospělých od Tří košťat. Každý ze studentů sebou trhne.

*

Devět

Lenčin otec skoná těsně před Vánocemi. Nakonec mu vypoví srdce. Jeho mysl a duše jej opustily už dávno.

Lenka není jediným sirotkem v jejich skupince. Harryho příběh zná celý jejich svět a Sirius je mimo dosah. Nevillovi rodiče zemřeli při požáru nemocnice a jeho babička s sebou vzala na druhou stranu i oba bratry Lestrangeovy. Grangerovi si nejsou vědomi Hermioniny existence a Weasleyovi si žijí ve své šťastné bublině popření.

McGonagallová dovolí jen Harrymu a Nevillovi, aby ji doprovodili. Harry chvíli uvažuje, zda to dělá proto, že prohlédla jejich plán a nechce jim dát tak výbornou příležitost k útěku. Ale částečně si uvědomuje, že se to jejich profesorka snaží v Lenčině zájmu udržet v co největší tichosti. Denní věštec stále propírá historky o jejím otci, o tom, jak měsíce vzdoroval Smrtijedům a až do hořkého konce jim neprozradil ani slovo.

Jeho Merlinův řád první třídy ji tíží v ruce, zatímco sleduje zřízence, jak připravuje hranici. Převrací ho v prstech a pohrává si s řetízkem a sevře ho, když sama zažehne oheň.

Nepláče, když ho vhodí do plamenů a sleduje, jak hoří. Oči má suché i během stručné smuteční řeči a když přebírají jeho popel. Neuroní ani slzu, když ho rozsype do záhonu růží, které její matka tolik zbožňovala, a naposledy zavře dveře domu a zamkne. Bradu drží zvednutou a krok má jistý, když projde kolem cedule ‚na prodej‘ s Harrym a Nevillem, svými strážci, po boku. Ani se nezachvěje, když se vrátí do Bradavic, ani když ji ti dva zatáhnou do nepoužívané chodby, jen stojí a zírá do stěny, než Harry promění lavici v postel a Neville zabezpečí dveře.

Zují jí boty a složí hábit, ale ona nevzhlédne, dokud ji Neville nepoloží doprostřed postele. Oba si vlezou k ní, obejmou ji kolem pasu a Lenka se zhluboka nadechne a schová obličej do jednoho ramene.

Až tehdy si dovolí se rozpadnout.

*

Osm

Arnold Hrachorád zemře jednoho neutěšeného zimního dne uprostřed ledna. Aspoň bystrozoři předpokládají, že je to Hrachorád; není snadné ho identifikovat, když tolik částí těla chybí. Hrachorád byl nudný, všední člověk s nudnými, všedními vizemi a stejně tak nudným, všedním životem. Jeho smrt je význačná pouze svou čirou odporností a faktem, že je – byl – v současnosti ministrem kouzel.

Nikdo neví, kdo onen čin spáchal, a nakonec na tom nikomu ani nesejde. Zamete se to pod koberec jako selhání hůlky a v novinách se po týdnu objeví jen zmínka na jeho vzpomínku.

Prozatímní ministryně dosazená Starostolcem představuje jen další beztvářnou političku, která má razítkovat jejich ustanovení a pózovat při focení. Harry si nedokáže vybavit její jméno a beztak na tom ani nezáleží.

Je stejně nepoužitelná, stejně postradatelná. Neříká a nedělá nic, co není naprosto nezbytné.

Jako všichni ostatní.

*

Sedm

Ron nikdy neměří dvakrát, než řízne. Harry upřímně pochybuje, že by to vůbec zvládl. Ron vyjadřuje své názory upřímně a na rovinu. Nelže a nechodí kolem horké kaše – chce pryč. Chce odejít, i když to znamená nechat někoho za zády.

„Jsou to mí rodiče. Moji a Ginnyini. Ale nechápou to,“ promluví Ron z druhé strany šachovnice, zatímco venku dál padá sníh. „Nerozumí tomu. Jediné, o čem mamka dokáže mluvit, je kdy jí konečně Bill s Fleur dají vnoučata. A táta prostě změní téma nebo začne mluvit s Percym o obchodu. Charlie má svoje draky.“

‚A dvojčata jsou mrtví,‘ dodá Harry v duchu a protáhne obličej, když mu Ron vezme pěšce.

Je to smutná realita. Hořká realita. Molly přežívá díky předstírání, že se to nestalo, a Artur to v jejím zájmu nekomentuje. Ale Ron není jako jejich rodiče. Všechna ta přetvářka ho dusí. Ginnyina duše se rozpadá nevyřčenými slovy a její magie je ostřejší a prudší.

„Nechápou to,“ zopakuje Ron a oči upírá na šachovnici, jako by na tom závisel jeho život. „Nemůžu… nemůžu zůstat. Ne tady. Ne s nimi. Potřebuju vypadnout. Jestli neuteču, zešílím.“

Harry dokáže jen přikývnout a Ron na dlouhou chvíli strne. Potom pohne královnou, nechá si vzít věž a – šach – pak s povzdychem vyhlédne z okna. Jeho tvář je prázdná, ale oči mu svítí až příliš modře.

„Možná už se stalo.“

*

Šest

Je jaro. Hrob na kraji pozemků je neoznačený a téměř nepostřehnutelný. Náhrobním kamenem je věnec bílých lilií, ale země už měla rok na to, aby skryla toho, kdo leží pod ním.

Harry má téměř za to, že by tohle Snape ocenil. Nechtěl by, aby jeho tělo znesvěcovaly bandy hlupáků a pošetilců, a rozhodně by nechtěl, aby pokrytci předstírali, že jim chybí. Byl to umaštěný bastard, šmejd s hákovitým nosem a skutečný hrdina. Zemřel v bahně, v dešti, obklopený květinami. Ale Voldemortovi vzdoroval do posledního dechu. Vzdoroval všem, kteří plivali hanu na ubohé poloviční princátko, a soustavně pracoval na jejich záchraně.

A přes to všechno, přes veškerou jejich snahu, by bez něj prohráli. Bez jeho odvahy a lstivosti. Bez jeho pomoci a obětí.

Odpočívá v neoznačeném hrobě. Skrytý, v bezpečí. Neoplakáván těmi, které ochraňoval. Opomenut snad všemi kromě té pětice studentů, které sotva toleroval, a syna muže, kterého nenáviděl.

*

Pět

Od Harryho se očekávalo, že se ožení s milou čarodějkou, nejlépe mudlorozenou, ale poloviční krev postačí, nebude-li zbytí. Mudlorozená – mudlovská šmejdka – nepřicházela v úvahu. Musí být krásná, přívětivá, laskavá, příjemná. Silná dost na to, aby se stala ženou mučedníka, ale ochotná ustoupit před jeho vrtochy. Nezlomná ve své loajalitě, ale tichá. A tisíce dalších směšných a nemožných vlastností.

A mají mít plný dům stejně udatných potomků, kteří budou oddaně sloužit novým generacím kouzelnického světa. Malé Harry Pottery, kteří se budou moci stát obětními beránky, a pár dcer, které budou plodit další.

Všichni se mají zářivě usmívat a být šťastní. Vypadat bezchybně na fotografiích a všem se s ochotou podepisovat.

To se očekává. Realita se v mnohém liší.

Lenka je aspoň čarodějka. Čistokrevná. Svým vlastním způsobem milá. Ale je příliš chytrá. Příliš nevšední. Příliš… Láskorádová.

Zato Neville ani není žena.

Ale oba ho dokáží rozesmát. Může se u nich rozsypat. Nikdy si od něj nevezmou víc, než co jim nabídne. Netlačí na něj. Nevyžadují.

A Lenčin smích je ta nejkrásnější píseň, jakou kdy slyšel. Neville chutná po heřmánku a čerstvě utržených jablkách.

*

Čtyři

Je výročí závěrečné bitvy.

Noc stráví Harry v zajetí nočních můr a ráno zvracením toho mála, co do sebe večer nasoukal. Neville s ním celou dobu sedí v koupelně a kruhy pod jeho očima prozrazují, že se raději podvolil insomnii. Hermiona se s Lenkou schoulila na Ronově posteli a obě vyčerpal pláč. Ginny se zabydlela s bratrem na okenním parapetu a svírá jeho paži, ale Ron se třese tolik, že se nedá určit, kdo koho podpírá.

McGonagallová se v chlapecké ložnici objeví po dopoledním vyučování, na které se nikdo z nich nedostavil, ale při pohledu na jejich nerozlučnou skupinku neřekne nic a jen jim po domácích skřítcích nechá poslat oběd a večeři. Ani jednoho jídla se nedotknou.

A čas odtikává minuty, až nastává osudná hodina. Nikdo nic neřekne. Sotva dýchají, zatímco hodiny odbíjejí.

Po celé kouzelnické Británii se lidé radují. V nebelvírské věži panuje ohlušující ticho.

*

Tři

„Nechci si vzít někoho, kdo ovládá magii,“ přizná Ginny jednoho odpoledne.

V ten nezvykle teplý jarní den sedí u jezera jen oni dva. Od vody vane chladivý a příjemný vzduch, ale nikdo se v těchto vlnách už neodvažuje plavat. Ani teď nelze s jistotou určit, co číhá pod hladinou.

„Chci motáka nebo mudlu,“ pokračuje Ginny stejným tichým tónem. Tím, který si schovává jen na nejvážnější chvíle. „Většina kouzelníků jsou jen slaboduší pitomci. Bez hůlky jsou naprosto k ničemu. Jsou zbyteční. Naprosto bezcenní.“

Rudé vlasy má stažené na týle a Harry si pomyslí, že takhle vypadá krásně a mladě. Ale taky neuvěřitelně staře. Jako děvče na vrcholu ženství. A jako válkou obrněná veteránka, která vedla oddíl do boje a podřízla Dolohovovi hrdlo jeho vlastní čepelí. Nevinná a líbezná, ale nemilosrdná k těm, kteří sami milosrdenství postrádají.

Jako náctiletá. Jako voják. Jako zabiják.

„Chci…“ spustí, ale zaváhá. Harry beze slov stiskne její ruku. Ginny se roztřeseně nadechne a pevně sevře jeho prsty, až v nich oba ztratí cit.

„Chci někoho silného. Někoho bystrého. Ale nejvíc ze všeho…“

Její oči nehledí do neznáma. Vidí a vnímá všechno kolem nich, je to nakonec válečnice lapená v dívčím těle. Ale ta jiskra naděje, touhy po lepším světě a lepším životě, v jejím nitru září pořád.

„Nejvíc ze všeho chci někoho, kdo pochopí.“

O pár let později ho najde. Jmenuje se Jack. Ví, co je válka a násilí a co to obnáší spát s otevřenýma očima a s nožem v ruce. Co to znamená o všechny přijít, a přesto dál bojovat.

Uctívá zemi, po které Ginny kráčí, a nikdy na ni nevztáhne ruku v hněvu ani strachu. Ginnyiny oči ho dokáží najít v každém davu a vyslovuje jeho jméno jako to nejdůležitější slovo na světě.

Jejich děti jsou nádherné.

*

Dva

Konec je na dohled. Konec Harryho výuky. Konec jeho omilostnění.

Prý má být zachráncem tohoto příběhu. Nad horizontem se stahují mračna. Tisk plní záhadná zmizení a nové a nové restrikce předkládané ministerstvem, a dokonce i ovce kouzelnické Británie začínají zvedat hlavy vstříc děsu prýštícímu z vlčího kožichu.

Jenže tentokrát nepřijde žádný pastevec, aby je ochránil. Nepřijdou hrdinové. Zbydou jen padouši. Jen oběti zdráhající se bojovat za vlastní krk.

Harryho povinnost skončila. Svoje si vybojoval. Obětoval se a krvácel a jak se opovažují to po něm požadovat znovu? Nemůže. Neudělá to. Už to není jeho svět. Nejsou to jeho problémy.

Osud už znovu klepe na dveře, ale tentokrát mu Harry Potter ani nikdo z jeho přátel neotevřou.

*

Jedna

Nastane červen.

Neuprchnou pod rouškou noci. Odejdou v pátek během odpoledne, po konci vyučování a před začátkem večeře. V posledním měsíci ani jeden z nich nesešel do Velké síně na jídlo a všichni ostatní mají plné hlavy nadcházejících zkoušek, takže si nikdo až do pondělí nevšimne, že zmizeli.

A v tu chvíli už je pozdě.

Už stojí na břehu nové země, nového domova. Ron a Hermiona se drží za ruce a vlny jim omývají nohy a Ginny se koupe ve slunci na plážové osušce. Vedle ní Harry s Nevillem hloubí příkop jejich písečného hradu a Lenka staví vysoké věže.

Budoucnost září jasně jako slunce na bezmračné obloze. Plná dekád příslibů a pevných přátelství. Možná to nebude perfektní a úplně báječné, ale budou volní. Za obzorem na ně nečíhají žádné války. Žádná další nenávist a zrady. Žádná očekávání ani požadavky. Žádné utrpení.

A to je ten nejlepší konec, jaký si lze představit.