Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pavoukomilové

A Friend Who Likes Spiders

Autor: Eaving Mal;  Překlad: arabeska;  Beta: denice

Žánr: Fluff

Stav: zažádáno o povolení

1000 slov

nemůžete říct, že to není kánon!

9+

Prohlášení: Nikdo nevlastní nic.

Shrnutí: Pro Hagrida jsou první dny v nové práci docela těžké. Tak Brumbál pošle sovu svému příteli s podobnými zájmy.

Hagrid se ošíval v příliš malém křesílku před příliš malým stolem v Brumbálově kabinetu.

Brumbál na něj pohlédl přes své půlměsícové brýle a oči mu jihly upřímným soucitem. „Je mi líto, Rubeusi,“ pronesl tiše. „Vaše vyloučení nelze odvolat.“

Hagrid přikývl. Chápal. A ve skutečnosti ani nechtěl, aby Brumbál brojil proti rozhodnutí, které padlo. Koneckonců, musel by pak říct řediteli o Aragogovi… a potom by ten chudáček…

„Rozumím, pane,“ zašeptal. „Prosím, nikomu to neříkejte. Žádnému člověku neublížil.“

Brumbál kývl hlavou a usmál se tak přívětivě, jak to uměl jen on. „Všechno bude v naprostém pořádku, Rubeusi.“

Podal Hagridovi dvě poloviny jeho hůlky. V Hagridově ruce vypadala jako zlomený klacík. „Ale uděláme, co bude v našich silách. Následujte mne, prosím.“

*

Hagrid kráčel za Brumbálem z hradu a po rozlehlých pozemcích. Jako zázrakem jim nezkřížil cestu ani živáček. Hagrid uvažoval, zda nikoho nepotkali záměrně, a pokud ano, byl za to vděčný. Nejraději by se schoulil do sebe. Vždy byl příliš veliký, příliš viditelný – a teď více než kdy jindy.

Noční vzduch štípal do tváří a Hagrid následoval Brumbálovy dlouhé kroky. Občas musel popoběhnout, ačkoliv už měl nohy téměř stejně dlouhé jako on. Příliš si zvykl na to, že musí chodit pomalu, aby nevědomky nepředbíhal ostatní studenty.

Brumbál jej vedl k polorozpadlé hájence na okraji Zapovězeného lesa. Hagrid chvíli doufal, že mají namířeno přímo mezi stromy – přesně tam vypustil Aragoga, když ho načapali. Ještě nedostal šanci jít toho chudáčka zkontrolovat, jestli se usadil a jak se má. Co když se mu nepodařilo najít si v lese úkryt? Co když narazil na jiné jedince svého druhu a dostal se do potíží?

Ale Brumbál místo toho otevřel dveře do chýše. Uvnitř všechno pokrýval prach a postel vypadala staře a rozvrzaně. Hned vedle dveří stál opřený růžový deštník, a když se na něj Hagrid zmateně zadíval, Brumbál se jen pousmál a mrkl na něj.

Mávnutím hůlky profesor odsunul dvě židle od stolu a vytáhl ze skříňky starodávnou čajovou soupravu. Z kohoutku natekla do konvice voda – v půli cesty už vřela – a lžička sama přidala čajové lístky.

Brumbál s Hagridem usedli k naservírovanému čaji, aby jej společně vypili.

„Chtěl byste u nás zůstat jako šafář?“ tázal se Brumbál.

Hagrid zuřivě přikývl. Ano, po ničem netoužil více než zůstat v Bradavicích, byť ne jako student. „Jen mi řekněte, co musím dělat, pane!“

*

Po dlouhém rozhovoru Brumbál odešel. Však se Hagrid usadí, pomyslel si, ačkoliv ten pohled, který mu chlapec věnoval, když za sebou zavíral dveře, byl nejistý a ztracený. Brumbál jej za to nemohl vinit. Ale možná by se tomu chlapci mohl hodit přítel, ke kterému by vzhlížel.

Když došel zpět do svého kabinetu, napsal dopis.

*

Hagrid se domníval, že se na práci šafáře a klíčníka hodí. Ale po třech dnech, které na Brumbálův popud strávil ve svém novém domě, sotva něco stihl. Seznam jeho úkolů byl příšerně dlouhý a on měl jen dvě ruce.

Ani nestihl zajít se podívat na Aragoga, ačkoliv mu to lámalo srdce. Ještě svého kamaráda v Zapovězeném lese nenašel, a sotva bude mít čas ho jít hledat.

Zachumlaný v peřině ležel na posteli a vzhlížel z okna k hradu. Bradavice mu chyběly, jakkoliv se snažil namlouvat si, že je vlastně ve skutečnosti neopustil. Hájenka byla příjemná a domácká, ale také osamělá.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Hagrid spěšně srovnal přikrývku na posteli a cestou ke dveřím se pokusil uhladit si rozbujelé vlasy.

Je to Brumbál? Co ještě může chtít?

Jenže muž u dveří Brumbál nebyl. Vypadal sice starší a stejně bělovlasý jako Brumbál, ale přišel čistě oholen. Kolem krku měl dlouhou šálu a honosil se zářivým úsměvem, ačkoliv k Hagridovým očím nevzhlédl.

„Smím vstoupit?“ promluvil muž a Hagrid přikývl.

„Udělám… čaj,“ vykoktal mladík a hned se pustil do přípravy.

„Čaj si dám nesmírně rád,“ podotkl muž hlubokým uklidňujícím hlasem, který Hagrid poznával, protože ho občas používal, když se snažil mluvit k vyděšeným zvířatům.

„Jmenuji se Mlok Scamander,“ představil se návštěvník. „Ale můžeš mi říkat Mloku.“

Hagrid se odvrátil od horké vody a potřásl Mlokovi rukou. „Rubeus Hagrid,“ řekl. „Nebo jenom Hagrid.“

Mlok zvedl hlavu, i když byli přibližně stejně vysocí, a přes svou ofinu se na Hagrida usmál. „Rád tě poznávám, jenom Hagride! Brumbál mi napsal o tvé akromantuli.“

Hagrid téměř upustil šálek. „Vážně?“

Mlokova tvář jako by se celá rozsvítila. „Nádherná stvoření, že ano?“

Hagrid si nemohl pomoci. Rozzářil se. „Nádherná,“ souhlasil. „Ten chudáček malý byl tak droboučký, když se vylíhl. Doufám, že se mu tam venku daří dobře. Jsem si skoro jistý, že se mu něco muselo stát. Je to vážně zlatíčko…“

Mlok poplácal Hagrida po rameni. „Jistě se mu daří výborně,“ ujistil ho.

A Hagrida znenadání trklo, proč mu Mlokovo jméno zní tak povědomě. „Ehm, promiňte, ale nenapsal jste náhodou…“

„Fantastická zvířata a kde je najít,“ dořekl za něj Mlok a přikývl. „To jsem vskutku napsal.“

Podal Hagridovi zápisník potažený kůží. „Toto je pokračování. Už nějakou dobu na něm pracuji. Napadlo mě, že by sis je možná rád přečetl.“

Hagrid beze slov kývl. Stěží se odvažoval té knihy dotknout, vypadala na jeho stole tak nepatrně a nemístně. Potom začala vřít voda a Hagrid ji sundal z plamene, ale ještě než stačil zalít čaj, Mlok mu položil ruku na paži.

„V první řadě,“ pronesl Mlok a zvedl prst. „Co bys řekl na menší výlet do lesa? Pojďme se poohlédnout po tvém příteli.“