Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18.

Harry nespal dobře. Timův noční běs je oba vzbudil v příšerně časné ranní hodině, s trochou jemného nitrozpytu však Harry dokázal chlapce uklidnit natolik, aby opět usnul.

Nicméně po marném pokusu otočit se a znova se oddat spánku to vzdal a šel si užít dlouhou sprchu.

Zíral na sebe v zrcadle a všiml si temných kruhů pod očima a šedivých vlasů, které začaly prokvétat mezi černými. Jeden z temene hlavy vytrhl. „Jestli v tom budeš pokračovat, skončíš plešatý,“ poznamenal jeho odraz neomaleně.

Smutným faktem bylo, že zrcadlo mělo pravděpodobně pravdu. Napadlo ho, jestli by si mohl Ginny říct o kouzlo na vrácení barvy vlasům, nebo si má na šedivou hlavu prostě zvyknout.

Když vešel do kuchyně, Ginny v županu už byla vzhůru a pila kávu. Seděla zády ke dveřím a studovala nějaký pergamen. „Ahoj, Ginny,“ pozdravil ji. Připlížení neměla o nic raději než on.

„Dobré ráno,“ odpověděla nepřítomně.

Harry se předklonil, aby ji políbil na krk a koukl se na to, co čte. Šlo o seznam z pohřebního ústavu s nabídkou služeb.

Ginny na chvíli položila ruku Harrymu na tvář. „V kolik hodin by měl být pohřeb?“ zeptala se.

Harry si povzdechl. „Farář říkal, že mu vyhovuje poledne.“

„Hm,“ odvětila Ginny a poznamenala si to. „Potřebují vědět, jestli chceme pohřební vůz tažený testrály.“

„U Merlina, ne,“ zamítl Harry a posadil se vedle ní, aby si nalil vlastní hrnek. „Uvědomují si, že pohřeb bude na mudlovském hřbitově, že ano? Můžou nám poskytnout auto.“

Pohřeb zajistí firma Nekroun a Kenotaf, která vyřizovala většinu kouzelnických pohřbů v Londýně, mimo rodiny, které si ho raději zařídily samy. Na Harryho docela zapůsobilo, jak snadno zvládli styk s mudly, když vyzvedávali Maryino tělo od koronera, ale zřejmě to pro ně byl normální úkol. Kouzelníci a mudlové si byli ve smrti rovni, jak se říkalo.

„Měli bychom mít oběd U Děravého kotle? Můžu poslat sovu Bertovi, aby nám rezervoval salonek.“

„Proč ne tady?“ zeptal se Harry. Děravý kotel mu na tuto příležitost přišel poněkud veřejný.

„Protože nemáme dost místa,“ prohlásila Ginny pevně.

„Ale prosím tě,“ oponoval Harry. „Pro nás čtyři a Rona s Hermionou?“

Ginny po něm netrpělivě loupla okem. „Máma a táta. Chlapci. George a Lee. Percy a Pansy. Bill a Fleur. To je deset. Rose, Hugo a Eleanor. Další tři. Dudley a Phillip. To je patnáct, s námi dohromady devatenáct. Pan Clark to zaokrouhlí na dvacet. Viktorie a Teddy jsou pořád pryč, ale Andromeda by měla dostat pozvánku. Nevím, jestli bude chtít přijít, má problémy s kolenem… A pak Charlie a…“

„Dobře, dobře,“ zasmál se Harry. „Stačí. Chceš toho ubožáčka vyděsit k smrti? Myslel jsem, že na tohle půjdeme pomalu.“

Ginny se nadechla. „Poslouchej, Harry,“ začala vážně, „myslím, že je důležité, aby Tim věděl, že je součástí velké rodiny. Že jsme tu všichni pro něj. A v tuto dobu… je ještě důležitější, aby věděl, že není sám.“

„Asi ano,“ Harry ale nebyl přesvědčený.

Ginny si při pohledu na jeho obličej povzdechla. „Jestli toho na Tima začne být moc, můžeme prostě odejít. Což by bylo náročnější, pokud bychom byli tady. Další důvod mít to u Děravého kotle.“

Harry zdráhavě přikývl.

Pár minut mlčky pili kávu.

„Taky přemýšlím o chudince Mary,“ přiznala Ginny tiše. „Jestli si někdo zaslouží pořádný pohřeb, je to ona.“

„Co tím myslíš?“ zaujalo Harryho. Jen před čtrnácti dny ji nazvala ‚nebetyčnou čůzou‘.

„Ginny?“ zeptal se zvolna, když neodpověděla.

Ginny si povzdechla. „Copak to nevidíš? Když s ní Hermiona mluvila o Timovi, Mary zajistila, aby jí neřekla, kde Tim je. Protože co nevěděla, nemohl z ní ten bastard dostat. A pokud by si Hermiona a úřad mysleli, že Mary Tima někdy navštíví, naši adresu by jí sdělili. Nebo alespoň naše jména.“

„Takto jsem se na to nedíval,“ Harrymu to dávalo smysl.

„Nesnažím se ji vykreslit jako svatou, Harry,“ pokračovala Ginny. „Ale bylo jí sotva sedmnáct, když se Tim narodil. A jestli byla často proklínaná… no, podle toho, co mi řekla Hermiona o účincích heroinu na mudly, taky bych ho začala brát.“

Harry přikývl a Ginnyinu malou ruku přikryl svojí. „Nikdy jsi moc nemluvila o posledním roku v Bradavicích,“ on stejně tak neměl kuráž se zeptat.

Ginny pokrčila rameny. „Dávno mrtvá minulost, Harry. Proč?“

„Mohlo by mi to pomoci najít Snapeův lék. Kolikrát tebe, Lenku a Nevilla prokleli Carrowovi?“ tvrdošíjně trval na tématu a připravoval se na odpověď.

„Dvakrát, třikrát týdně první pololetí,“ přiznala Ginny nezaujatým hlasem. „Víc mezi Vánoci a Velikonoci. Crabbe a Goyle v tom byli taky dost dobří.“ Ginny se na něj podívala a její hnědé oči, normálně tak výmluvné, ztratily lesk. „Bylo to zlé, dokud Snape nezačal s tím lektvarem.“

Harry zavřel oči, nemohl čelit jejím prázdným.

Zhluboka, rozechvěle se nadechla. „Po pár prvních kletbách zjistíš, že ta bolest nikdy zcela nezmizí. Všechny klouby tě bolí. Pořád. A jsi tak unavený. Nemohla jsem se zahřát a pamatuju se, že jsem nedokázala sledovat, co se dělo ve vyučování. Minerva mě posílala k Poppy pro Životobudič a Bezesný spánek, ale moc nepomáhaly. Po jednom opravdu zlém kole… jsem myslela, že ztrácím rozum… Snape přišel a dal mi ten lektvar. Řekl Carrowovým, že Pán zla nechce, aby nějaký čistokrevný zemřel. A pak poprvé, kdy mi ho dal, mě celé tělo brnělo, jako když něco usne. Bolelo to jako čert. Spala jsem šestnáct hodin. Poppy mi řekla, že Neville na tom byl hůř. Když mu Snape lektvar dal, dostal záchvat. Myslela, že ho Snape zabil.“

Odmlčela se, jak se jí zadrhl dech v krku. „Udělala bych to samé jako Mary, kdybych toho bastarda nedokázala nejdřív zabít,“ zachraptěla.

Harry se naklonil a vzal ji do náručí.

Takto seděli, dokud nezaslechli kroky na schodech. Ginny se narovnala a otřela si oči. „Raději bych se měla pohnout,“ stále chraptěla. „Lily, drahoušku, pojď se nasnídat. Půjdeme brzy, musíš ještě do školy.“

„Ano, mami,“ odpověděla neobvykle tichá Lily.

„No tak, Time, ty taky,“ Ginny se vzpamatovala do svého pohotového já.

Tim sebou trhl, když se jej snažila pohladit po rameni. Harry zachytil v chlapcových očích něco, co vypadalo jako zklamání. Hrnky na stole se začaly trošku třást. Ginny si klekla před Tima. „Srdíčko, co se dě…“ zastavila se. „To je pěkně pitomá otázka, že?“ připustila tiše.

Pokrčil rameny a oči upíral do země. „Myslel jsem…“ zastavil se a pokrčil rameny. „Nevadí. Nachystám se do školy,“ zněl unaveně a rezignovaně.

Položila mu ruku na paži. „Poslouchej, zlatíčko,“ začala tiše, i když se hrnky třásly dál. Harry vytáhl hůlku pro případ, že by začaly létat. Ginny pokračovala: „Vezmu Lily do školy, a pak musím ještě něco zařídit. Ty a Harry se se mnou setkáte u oběda na Příčné.“ Odmlčela se, když na ni kradmo namířil oči. „Tam je teď tvá máma.“

Pomalu přikývl. Hrnky se přestaly tak hrozivě třást.

„Myslel sis, že jsme změnili názor?“ zeptala se Ginny jemně.

K Harryho překvapení chlapec přikývl. „Napadlo mě, že jste to možná řekli jen tak,“ zašeptal.

„Promiň,“ omluvila se. „Špatně jsem se vyjádřila. Měl ses jen posadit a nasnídat. No tak.“

Hrnky se zastavily.

„Takže můžu… ji vidět?“ zeptal se Tim, když se posadil a dostal od Krátury talíř.

„Ano, srdíčko,“ přitakala Ginny. „S Harrym tě tam vezmeme,“ rezignovaně se na manžela podívala, „protože je to pro tebe tak důležité.“

Jakmile Lily a Ginny odešly, Harry poslal pergameny Nekrounovi a Kenotafovi. Tima nasměroval do vany a připravit se na odchod. Opět se projevila Timova předčasně vyspělá soběstačnost. Chlapec nesnášel, když mu někdo, i Krátura, pomáhal.

Harry zamířil po schodech, aby se oblékl, a zaslechl Tima mluvit. Nakoukl do pootevřených dveří. Tim vedl vážný rozhovor s medvídkem. Jindy by to bylo sladké, dnes se Harrymu stáhlo hrdlo, když zaslechl, co říká. „Nevím, jak dlouho si mě opravdu nechají. Vím, že všechno pokazím. Mají další kluky a Lily a ti jsou opravdu jejich.“

Harry si šel najít plášť a vzpomněl si, jak v dětství docela pravidelně myslel na to samé s Weasleyovými. I po svatbě s Ginny musela Molly pokračovat s iniciativní laskavostí, aby Harry pochopil, že je skutečně součástí rodiny.

Nekroun a Kenotaf měli kancelář na křižovatce Příčné a Obrtlé, tradičním místě pro kouzelnické podnikatele. Šlo o slušně neurčitou stavbu se zdrženlivými a dobře udržovanými okny. Harry je ještě nikdy nenavštívil – ještě nemusel zařizovat pohřeb.

Molly a Ginny čekaly na Harryho a Tima na schodech. „Time, toto je…“ Ginny zaváhala, nebyla si jistá, jak Molly chce, aby jí Tim říkal.

„Všechny děti mi říkají babi,“ nabídla Molly dobrosrdečně. „Moc mě těší, že se konečně setkáváme.“

Tim byl bledší než obvykle a dokázal jen vykviknout: „Ahoj.“

Molly se vážně podívala na Harryho. „Prošla jsem s panem Nekrounem vše potřebné. Řekl, že s vystavením není žádný problém. Řekl, že… no, že to bývá obvyklé a připustil, že často i velmi užitečné pro pozůstalé.“

Molly nepochybně měla své výhrady, ale provedla ty tři dveřmi.

Vešli do pohodlného pokoje vyzdobeného v levandulových a šedých tónech. Molly a Ginny se posadily do dvojmístné sametové sedačky, Harry do podobné pohovky. Tim Harryho překvapil, protože se o něj opřel a ani se neošil, když mu Harry jemně stiskl rameno.

Pan Nekroun byl hubený, povětší člověk se snědou pletí, tmavými vlasy a černýma očima. Harrymu se v tu chvíli živě vybavil profesor Snape zírající na něj přes sklenici whisky. Odkud se ten obraz vzal? Vzápětí ale zmizel.

„Pane a paní Potterovi,“ muž napřáhl ruku ke každému z nich, když vstali, a pak se naklonil, aby pozdravil Tima. „A toto musí být mladý pan Dawson.“ Pan Nekroun měl příjemný, hluboký hlas, který uklidňoval.

Tim ho trhnutím hlavy pozdravil.

„Soucítím s vaší ztrátou,“ pravil ten muž jemně. „Pochopil jsem, že chcete soukromé vystavení zesnulé?“ zeptal se dospělých.

Harry odpověděl: „Ano, chceme.“

„Nu, už ji máme připravenou. Uložili jsme ji v soukromém pokoji a vy tam můžete strávit tolik času, kolik budete chtít. Prosím, následujte mne.“ Odvedl je do malé boční místnosti.

Tim šel mezi Harrym a Ginny, ačkoliv za ruku je nevzal. Jakmile vkročili dovnitř, zadrhl se mu dech v krku.

Ve vzdáleném konci místnosti stála o samotě bílá rakev. Harry si oddechl. Maryina tvář byla klidná a plná míru, přestože bledá. Oblékli ji do růžového hábitu s krajkovými rukávy, který Ginny vybrala z nabídky pohřebního ústavu, protože se hodil k Maryiným plavým vlasům. Vlasům, které podědil její syn.

Harry hůlkou rakev snížil. Teď do ní chlapec viděl. Přešel blíž a obrovské oči plné stínů upřel na matku.

„Je to ona,“ zašeptal. Harry věděl, že Tim doufal v nějakou chybu.

S Ginny mu stáli po bocích a Molly byla někde u dveří.

„Nenávidí růžovou,“ pronesl Tim.

„Jaká byla její oblíbená barva?“ zeptala se Ginny.

„Modrá. Říkávala, že miluje modrou, jakou mají moje oči.“

„Time?“ oslovila jej Molly, která k nim přešla. „Můžeš se na mě podívat?“

Tim vzhlédl. Molly se mu pořádně podívala do očí, pak namířila hůlku na Maryino tělo a pronesla kouzlo: „Divum puteulanus vestio,“ které doprovodila důmyslným mávnutím.

Maryin hábit se změnil na nebesky modrý, stejně modrý jako Timovy oči.

„Děkuju,“ pronesl tiše.

„O nic nejde,“ pravila Molly tiše. „Kéž bych…“ a bezmocně se odmlčela.

Tim se ještě víc přiblížil k tělu. Ginny zvedla ruku, aby jej zastavila, ale Harry ji za ni jemně chytil. Pohlédl do její ustarané tváře a zavrtěl hlavou.

Tim se roztřesenou rukou dotkl Maryiny chladné. Stázové kouzlo na těle snížilo teplotu na menší, než byla v místnosti. Tim se stáhl, vystrašený chladnou ztuhlostí mrtvé ruky.

Harry a Ginny k němu teď již přistoupili. Rozplakal se, ale nehrozil žádný výbuch nahodilé magie. Harry dítě zvedl a přivítal, že ho objalo kolem krku. Ginny je oba vzala do náručí.

Po dlouhé době se Tim zeptal: „Můžeme jít domů?“

PP: Jestli stejně jako my nevíte, co je to kenotaf, pak vězte, že je to symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné, nebo bylo pohřbeno jinde, v podstatě typ památníku.

Divum puteulanus vestio – divum znamená nebe, puteulanus modrý a vestio pak šatit, oblékat. Molly tedy zesnulou „oblékla do nebesky modré“.