Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

advent 2018

Následky

advent 2018
Vložené: arabeska - 21.12. 2018 Téma: advent 2018
arabeska nám napísal:

 

21. prosinec 2018

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Následky

originál: Aftermath

autor: eilonwy1;    překlad: arabeska;    beta: dama dama

žádost zaslána; 5 000 slov; dramione; Bradavice po kánonu; ponorka, humor; 13+

shrnutí: Sněhové bouře umí svou magií všechno změnit. Když celý svět pohřbí bílý rubáš, vždy to má následky.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží eilonwy1. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: Tuto povídku jsem přeložila na popud mailu, který mi v říjnu poslala místní uživatelka. Slíbila jsem, že ji udržím v anonymitě, ale odvolat se na ni můžu. Dojala mě její starost, jak žiju a jestli se taky bojím Vánoc stejně jako ona. Ano. A jak. Tak jsem namátkou vybrala tuhle povídku a její překlad věnuju všem, kteří Vánoce nechtějí, nejraději by je vygumovali a tu díru v kalendáři zaspali. Já celý prosinec strávím s člověkem, který mi tohle obetoval a který chápe moje nutkání utéct, brání mi v tom a soustavně mě tahá z hoven. Budeme chodit do práce, chrchlat, poslouchat audioknihy a všechno to vánoční štěstí a koledy prostě mineme. Chci, abyste si uvědomili, že takových jsou nás kvanta, a chci, abyste se aspoň pokusili neporážet noční můry sami. Svět je plný zlomených lidí, které ostatní přehlížejí, aby náhodou nechytli „depku“. A Vánoce jsou období, které hraje na city, a je normální všem těm citům podlehnout. Není špatně necítit štěstí. Nestyďte se a nenechte se litovat. Věřte mi, že v tom nejsme sami.

Lampmanovy, Frostovy i Marvellovy verše přeložil pan Pinkava, jehož překlad je pohlazením a kterému znovu děkuji. Pro místní poetické duše vkládám za text básně celé.

http://www.vzjp.cz/verse.htm

Úryvek ze Shakespearova Hamleta (2.2) je z překladu Josefa Jiřího Kolára (1854)

Úvodní píseň je od Simona a Garfunkela – I am a rock: https://www.youtube.com/watch?v=JKlSVNxLB-A

Loreena McKennitt přezpívala Lampmanovu báseň: https://www.youtube.com/watch?v=7HT4dMXIr-o

Berte to s nadsázkou. Jsou to vlastně ještě děti a jsou o Vánocích sami.

A slibte mi, že po tomhle věnujete čtvrt hodinu googlení původního smyslu slunovratu. Dnes nastane ve 23:23.



*

Za zimního dne,
temného prosince,
jsem sám.
Shlížím z oken do ulic,
na nedotčený sníh
jsem skálou,
jsem ostrovem.



Toho pátečního rána, kdy studenti odjížděli na zimní prázdniny, zářilo nebe jasnou modří. Od střechy až ke vchodu se rozléhaly ozvěny smíchu a skřípění kufrů a dupot na starodávných kamenných schodech, a když utichly, zanechaly školu ponořenou do nadpřirozeného ticha.

Během odpoledne se po nebi rozeběhly mraky a rozlehlé pole azura překryla zlověstná, skličující přikrývka kovové šedi. Hrstka studentů, která zůstala, tu scenérii sledovala zpoza dřevěných rámů oken, jejichž křídla byla pevně zavřená a držela pronikavý chlad venku.

Večer přivítal první sněhové vločky. Jako tisíce maličkých bílých světlušek vířily dolů na neviditelných bláznivých houpačkách, padaly, zvětšovaly se a těžkly, až zbyla pouze jednolitá bílá opona pod černým nebem, kterou neproniklo ani světlo hůlky.

O prázdninách se ve škole rozhodli zůstat jen čtyři studenti. Draco by se vsadil, že důvodem jeho tří spolužáků určitě nebyl záměr vyhnout se domovu a rodině – či spíše konkrétním členům rodiny. On na rozdíl od nich po ničem netoužil víc, než se na míle vzdálit od té vyčpělé relikvie, v níž vyrůstal a již měl nazývat domovem, a od muže, který neskrýval svůj nesouhlas, přestože Draco nakonec v bitvě o Bradavice nezemřel – nebo možná právě proto. V širším měřítku byla otcova úleva jen dočasná, pomyslel si zasmušile, možná nikdy ani neexistovala. Raději zůstane na místě, kde bude na všechno sám. Aspoň se vyhne únavným konverzacím a výslechům zahaleným v řídké krajce nesouhlasu s jeho rozhodnutím vrátit se do osmého ročníku, aby získal OVCE. Žádné ostré pohledy mu nebudou vyčítat, že zneužívá Bradavice jako útěk.

Což samozřejmě bylo přesně to, co dělal.

A potom objevil Hermionu Grangerovou. Proti své vůli ho fascinovalo, že taky neodjela.

Páteční večer přirozeně trávila ve svém obvyklém rohu v knihovně. Na starém studijním stole posetém dírkami a škrábanci se rozlévalo žlutavé světlo několika svíček a ležela na něm otevřená kniha. Překvapovalo ho jen jediné; proč nešla domů jako ostatní? Rozlehlé Bradavice se o zimních prázdninách měnily na dosti stísněné místo, přestože se všichni obyvatelé ze všech sil snažili, aby prastarou stavbu oživili slavnostními dekoracemi a vábivými vůněmi vynikajícího jídla. Draco nechápal, proč se rozhodla zůstat.

Jen banální zvědavost, říkal si, ho dohnala k tomu, aby přistoupil k jejímu stolu, posadil se naproti ní a položil ruku na stránku, do které byla zahloubaná. Polekaně vzhlédla a zlostně ho probodla očima.

Umíš dělat i něco jiného, Grangerová?“

Potřebuješ ode mě něco, Malfoyi?“ odsekla. „Protože jestli ne, plýtváš -“

Ignoroval ji, předklonil se a zadíval se na rozečtenou stranu. „Na co to vůbec čteš? Nevím o tom, že bychom měli na prázdniny zadané eseje.“

Taky že nemáme.“ Hermiona odložila brk a povzdychla si. Zcela očividně se Malfoye jen tak nezbaví.

Soukolí dějin a folklóru dávných keltských knězů,“ přečetl nahlas a protáhl obličej. „Chápu. Špetka k dobru. Rozkošné. Komu lezeš do zadku tentokrát? Jestli Binnsovi, tak to musí být dost náročné.“ Uchechtl se nad vlastním vtipem.

Jsi nechutný, Malfoyi, víš to? Prostě vypadni!“ Rezolutně shodila jeho dlaň z knihy a rukama si ohradila obličej, aby jí jako klapky napomohly uvěřit, že už tam není.

Byl.

Hověl si v křesílku jako baron a zubil se jako šašek.

Pitomec. Hermiona nesmírně vyčerpaně vydechla.

Hele,“ upřela na něj pohled. „Nemáš nic lepšího na práci? Nějakou lepší lokalitu, kde bys mohl trávit vzduch?“

Draco mlaskl a pohrozil jí prstem. „To jsou způsoby, Grangerová! Zranila jsi mě. Ale naštěstí nemám. Jsem ti plně k dispozici.“

Po čemž přesně toužila. Hermiona protočila oči v sloup a zhroutila se na opěradlo křesla. Pokud se situace bude vyvíjet jako obvykle, vyústí v obvyklou přehlídku kreativních urážek. No, jak chce. Opět zvedla brk a vrátila pozornost k odstavci, který ještě před pár chvilkami luštila.

Když se ozvalo tiché odkašlání, zvedla oči.

Zajímavé? Myslím to, co čteš.“ Dracův výraz byla nevinnost sama.

Bylo,“ zabručela Hermiona a posunula knihu k němu. „Můžeš si to přečíst sám. Já jsem skončila.“ Zastrčila pergameny i brky do obnošené, avšak obstojné brašny, otočila se a vypochodovala z knihovny ven.

Draco sledoval, jak mizí za těžkými dubovými dveřmi a vlaje za ní hábit. Skvělé. Teď měl knihovnu pro sebe. To přece chtěl. Konečně trochu skutečného klidu a ticha. V Dracovi to však nedokázalo vykřesat ani jiskru radosti, protože to postrádalo jakoukoliv zábavu.

Právě v té chvíli se plameny svící zachvěly v závanu zimy a Draco zaměřil pozornost k nedalekému oknu. Vítr hnal sněhové vločky téměř rovnoběžně se zemí a těžké bílé chuchvalce se hromadily na okenních tabulích. Na starém křivém skle se skvěly jako ledové květiny.



*

Bělobné pláně v dáli, v běl
lesů lem pozastřen;
Vítr se z výšin utišil,
sníh houstne, nerušen,
Střech, větví zátěž dopadá,
bezhlesně odpadá.

 

Sobotní ráno, devatenáctého prosince



Nestojí to za nic, co.“

Hermiona vzhlédla od talíře míchaných vajec. Nechápavě svraštila čelo. Cože?“

Draco se ze svého místa naproti ní ušklíbl. „Prázdniny.“

Hermiona pozvedla obočí. Znovu na ni mluvil. Ze své vlastní vůle. Pravda, dorazili sice v tuto brzkou hodinu na snídani jako jediní – vlastně ona dorazila původně jediná a byla za samotu ráda, než se objevil Malfoy, rozvalil se naproti ní a posloužil si z míchaných vajec s toustem. Několik minut strávili pohlceni tichem a jedli, než klid porušila jeho nečekaná, ne zcela jasná poznámka o prázdninách.

Na co narážíš, Malfoyi?“

Na dárky a večírky a k prasknutí přežrané lidi.“

Četl jsi moji knihu, že ano. Včera večer.“ Hermiona si podepřela bradu a pohlédla na Draca s jistou měrou zájmu.

Jo.“ Pokynul hlavou směrem k velkému džbánu na stole. Hermiona mu ho podala a on si nalil plný hrnek zpěněné horké čokolády. „Možná.“

Je to pravda,“ začala rozjímat Hermiona a postupně se do tématu celá ponořila. „Většina lidí nemá ponětí, o čem tyto prázdniny ve skutečnosti jsou. Pro toto období existují kvanta pradávných magických tradic a rituálů, víš. Trochu jsme to naťukli v dějinách, ale tolik z toho skutečně starého a původního bylo zapomenuto nebo vyřazeno. Četla jsem o tom. Tolik toho nevíme!“

Její tváře zbarvilo nadšení a v přívalu rozpaků se uchechtla. „Tys v tom určitě musel vyrůstat. Tvoje rodina nenásledovala v tomto ohledu své předky?“

Ani ne.“ Draco nabodl na vidličku párek, chvíli zamyšleně žvýkal a pak cukl rameny. „Tedy ano, trochu. Moc mě to tehdy nezajímalo. Bylo to nudné. Pravěk.“ Vzpomínal si na monotónní drmolení otcova hlasu a na svoje vlastní myšlenky, které se točily jen kolem vysněných dárků a výtečné hostiny.

To je škoda.“ Hermiona se odmlčela a vzápětí zjistila, že jí došly nápady, co říct. „Pořád sněží, všiml sis?“ zamumlala.

Tentokrát si to asi vážně slízneme,“ utrousil. „Ale v pohodě. Za mě.“

Za mě taky. Asi…“ spustila, a potom si to zřejmě rozmyslela, protože se zvedla z místa. „Asi půjdu. Zatím.“

A tak zmizela. Draco se znovu ocitl sám. Bez problémů, samotu koneckonců preferoval. Považoval za luxus mít kolem sebe tolik ticha. Ať už se vydal kamkoliv, nefuněli mu za zády patolízalové a netlachali až do úmoru o všemožných marnotratnostech.

Bezcílně se vydal ze síně směrem k hlavnímu schodišti. Navzdory svému dřívějšímu povznesenému prohlášení se na něm začínala projevovat ponorková nemoc. Sněhová průtrž ani zdánlivě neslábla, takže Draco nemohl ani zahnat nudu výpravou do Prasinek. Byl si docela jistý, že nepotrvá dlouho, než mu tímto tempem definitivně přeskočí.


*

Cesta mi mizí, úhledně
čechraná, sotva znát,
ploty a kopce kolem mě
odsáty vatou snad;
Kostlivci stromoví se pnou
před bílou oponou.

 

Pozdní nedělní odpoledne, dvacátého prosince



Mokrý sníh ve větrné smršti téměř rytmicky narážel na okenní tabule. Padal z bílého nebe v neproniknutelných těžkých závěsech a pohřbíval zem a celou krajinu tak neprostupně, že výhled ven vzbuzoval děsuplné pocity.

Draco dočetl strhující knihu, která popisovala drancování Británie Vikingy. Do koleje ji propašoval jeden sedmák a předávali si ji všichni zmijozelové, takže Dracovi tato novela zůstala přes prázdniny plně k dispozici. Užil si každou stránku, ale musel uznat, že potřetí za sebou už přece jenom postrádá moment překvapení.

Ohlédl se na hodiny. Půl páté. Dvě hodiny do večeře. Osamocená partička Řachavého Petra ho sice na chvíli zabavila, ale nakonec karty, které ještě nenechal vybuchnout, v návalu frustrace odhodil. Už dávno vyrostl ze hry, kterou v jedenácti považoval za vrchol zábavy.

Za oknem zaskřípala sněhem obtěžkaná větev a s nečekanou silou narazila do skla. Draco obezřetně na škvírku otevřel jedno křídlo a vyhlédl do houstnoucí tmy. Vítr zaskučel a nafoukal dovnitř spršku studeného sněhu, který mu pokryl nos a tváře. Urychleně zase zavřel.

Fajn. Dost bylo poflakování osamotě. Otočil se na patě a nakráčel ke dveřím. Cokoliv musí být lepší než tohle.

Vylezl do vyšších podlaží hradu a jako duch bloudil chodbami, nakukoval do dveří opuštěných místností a zkoušel otevřít ty vzdorovitě zamčené. Nakonec se ocitl před portrétem, jehož obyvatelka podřimovala a jejíž obdivuhodné míry napínaly korzet a přetékaly přes výstřih krajkové modré róby.

Jedno oko se otevřelo a obočí nadzvedlo v očekávání.

Ano?“ promluvila Buclatá dáma mrzutým hlasem. „Draco Malfoy, že?“

Přesně tak,“ odpověděl Draco a obratem dodal: „Dnes vypadáte zvláště půvabně.“

Ale nesmysl!“ zachichotala se Buclatá dáma a tváře se jí zbarvily dorůžova. „Co pro vás mohu udělat, pane Malfoyi?“

Uvažoval jsem,“ začal, „jestli není ve společenské místnosti Hermiona Grangerová. Netušila byste náhodou?“

Ach ano, tušila,“ odvětila Buclatá dáma trochu jízlivě a potom vzdychla. „Ovšemže tam je. Předpokládám, že doufáte, že vás pustím. Víte, skutečně bych neměla…“ Zdrženlivě uhnula očima a vyčkávala.

Ale vzácná paní,“ lichotil jí Draco a oslnil ji svým nejpodmanivějším úsměvem. „Jsou prázdniny. Nechtěla byste snad, abych zůstal úplně sám. Navíc,“ dodal, „pomáhám Grangerové… é, Hermioně… s výzkumem do eseje. Potřeboval bych s ní mluvit. Nutně.“

Úsměv Buclaté dámy se zkroutil do potměšilého úsměšku a vědoucně na Draca mrkla. „Jistě, jistě, samozřejmě. Co bych to byla za tvora, kdybych stála v cestě… výzkumu. Vstupte tedy.“

A s tím se portrét otevřel dokořán a odhalil Dracovi nebelvírskou společenskou místnost. Draco ji viděl úplně poprvé a zjistil, že ho posedla nečekaná zvědavost

Rozhodně se lišila od zmijozelské společenské místnosti dole v podzemí. Svou hřejivou nenuceností, takřka omšelostí evokovala generace studentů usazených v pohodlných křeslech a na pohovkách u ohně, který za každých okolností vesele plápolal. Na jednom stolku stála rozehraná partie kouzelnických šachů, židle odsunuté, jako by hráči vstali teprve před chvílí. V rohu na velkém stole se kupily pergameny a knihy a brky a inkoust bezpečně odsunutý od okraje.

Usnula, s hlavou podepřenou pažemi. Draco slyšel její tiché pravidelné výdechy. Krátce zaváhal, co má dělat. Vzbudit ji? Vykrást se ven?

Nakonec Hermiona učinila rozhodnutí za něj, protože zrovna když se otáčel k odchodu, zavrtěla se, a když si protahovala paže do stran, zavadila zápěstím o Draca. Cukla sebou.

Malfoyi! Co tady u všech čertů děláš?“ Pak se jí oči zúžily do tenkých škvírek. „A jak ses vůbec dostal dovnitř?“

Brnkačka, Grangerová,“ odfrkl si nonšalantně. „Mám tu vaši Buclatou dámu omotanou kolem malíčku.“

To se vsadím,“ utrousila Hermiona, ale nedokázala nad tou představou potlačit uculení. „No, co jsi vůbec chtěl?“

Nic moc. Jenom jsem byl nějak -… nuda, víš jak. Nikdo kolem. Napadlo mě, jestli něco nekuješ.“ Usadil se vedle ní, vytáhl jí zpod ruky knihu, na které ji měla položenou, a naklonil hlavu, aby přečetl titul.

Poezie?“ S úšklebkem se opřel. „Proč mě to nepřekvapuje?“

Hermiona se pokusila vyškubnout mu knihu zpátky, ale držel ji pevně.

Podívejme se,“ protáhl. „Růže jsou rudé, fialky modré…“ A potom zaostřil na text na otevřené stránce.

Těch lesů vlastníka snad znám“ zamumlal a zapomněl na moment, že je tam Hermiona s ním. „Domek má ve vesnici tam; neuvidí jak lelkuji, jeho les sněžný prožívám” Vzhlédl a zjistil, že ho pozorně sleduje.

Přidala se k němu a spolu dořekli:Les hebkne, sněhem tmavnoucím. Závazky mám však, vyplním, daleká cesta před spaním.“

Daleká cesta před spaním,“ zopakovala Hermiona šeptem. Položila ruku na stránku a potajmu se usmála. „Krásná, že? Sněžného večera pozastavení u lesa. Robert Frost.

Mudla?“

Přikývla. „Hm. Američan. Když jsem byla malá, mamka mi často četla před spaním. Svoje oblíbené básně, pohádky, všechno možné. Je to vlastně její kniha. V prvním ročníku mi ji dala, abych nikdy nezapomněla, odkud pocházím.“ Když mluvila, její oči zastřel prchavý stín, ale rychle se vytratil.

Není tak hrozná,“ usoudil Draco, znovu se opřel a složil ruce na hrudi, ale zrádné oči mu znovu zabloudily ke knize.

Hermiona sledovala přímku jeho pohledu. „Můžeš si ji půjčit, jestli chceš,“ navrhla tlumeně.

Draco cukl rameny. „Jo, fajn. Možná. Dík.“

Nikoho neoblafne, zvlášť ne Grangerovou, o tom nepochyboval. Rozčilovalo ho, jak se samolibě křenila.

Vyskočil na nohy a přešel k oknu, co nejdál od toho úsměvu, který odhaloval jeho skryté vrstvy. „Zpropadený sníh. Hotový blizard.“

 

*


Později toho dne –


A.“

Ne.“

E.“

E-e.“ Zahihňání.

I?“

Zkoušíš všechny samohlásky, Malfoyi?“

Zatraceně, Grangerová, je to I nebo ne?“

Vlastně ano. Máš štěstí. Jsou tam tři.“

No bylo na čase, ženská. A pro informaci, štěstí s tím nemá nic společného.“

Jasně, jasně, stejně ti zbývá jenom sedm písmen. A zatím pořád vedu čtyři jedna.“

To protože máš v hraní téhle pitomosti letitou praxi.“

Docela tě ta pitomost chytla, že ano?

Seděli s hlavami u sebe v nebelvírské společenské místnosti, mezi nimi pergamen a brk, v krbu hořící oheň. Hermiona zariskovala a přesvědčila Draca, ať si s ní zahraje hru, jejíž pravidla se zdála směšně jednoduchá, ale k jeho rozčarování se ukázalo, že jde o přesný opak.

Idiotská hra, vážně, ta šibenice. A přesto musel uznat, že se bavil. Dětinským způsobem. A skutečně to zabíjelo čas – jakmile se dostali přes vleklý problém, kolik částí těla by se mělo podle pravidel počítat (dvacet dva se všemi deseti prsty, třicet dva i s prsty u nohou).

Žádný jiný háček v tom Draco nenašel a o to víc byla nepolapitelnost vítězství k vzteku. Nulová strategie, ve které Draco obyčejně vynikal. Jen hádání, zase hádání a snaha nenechat toho ubohého nešťastníka pověsit. Už čtyři z Dracových pokusných králíků se dočkali svého zániku. Toto kolo vyhraje, přísahal si, vrátil pozornost k pergamenu a svědomitě ignoroval, jak se jeho soupeřka culí.


*

Luhy a říčky v zasklení
leží kol, jak sám klid;
sníh kupí snová mámení
snah obalamutit;
Utich les, voda, zem i vzduch,
není co na poslech.

 

Brzké pondělní odpoledne, jednadvacátého prosince



Když Draco vešel do Velké síně na večeři, na jeho obvyklém místě na něj čekala v kůži vázaná kniha. Naproti němu seděla Hermiona a potajmu se usmívala. Neřekl ani slovo, a ona přesto dokázala vypadat otřesně spokojená sama se sebou.

Nebyl si úplně jistý, jestli se mu zamlouvá představa sebe jako nejnovějšího experimentu Grangerové. Nicméně pořád se nudil, s radostí by přeložil všechny inzeráty Denního věštce do svahilštiny, kdyby to uměl, jen aby se vyhnul psotníku. A tak se po večeři zavřel ve společenské místnosti k ohni, otevřel svazek a začal zkoumat jeho obsah.

Vrátil se k němu následujícího rána po snídani a pak i po obědě. Zvenčí se snášely na namrzlá okna bílé vločky a hodiny plynuly. Zrovna ležel natažený na pohovce, knihu položenou na hrudi, když ho vytrhlo z lehkého spánku vytrvalé klepání na zeď, která zaštiťovala vchod do zmijozelské koleje.

Grangerová. Jaké překvapení.

Můžu dovnitř?“ tázala se, ačkoliv už překročila práh. „Páni, je to tady děsivé.“

Ahoj i tobě,“ utrousil suše, když prošla kolem něj a posadila se na gauč. „Můžeš si vzít svoji knihu zpátky, už jsem ji dočetl.“

Zarazila se. „Už? Celou?“

Draco si s kývnutím sedl na druhý konec pohovky, opřel paži o zadní část a prsty druhé ruky nečinně přejížděl po hřbetu knihy, která ležela mezi nimi. „Není…“

„…tak hrozná. Jistě.“ Hermiona se pousmála. „Poslyš…“ Chvilkově zaváhala, ale nakonec se odhodlala. „Přemýšlela jsem, že bych zašla do kuchyní. Nudím se. A mám hlad. Nechceš jít se mnou?“

Kuchyně. Draco tam dolů nezabloudil už roky, ve skutečnosti naposledy v prváku, když jedné noci s Crabbem a Goylem proklouzli těmi těžkými starodávnými dveřmi s úmyslem ukořistit zbytek z toho výborného dortu, který se tehdy servíroval k večeři. Načapal je a zostra pokáral jeden zvláště zastrašující obstarožní skřítek a poslal je zpět do společenské místnosti se sklopenýma ušima.

Neměl nic lepšího na práci, to nepochybně. A když se nad tím zamyslel, asi se i v něm ozval hlad. Trochu toho pudinku od oběda by mu udělalo jen dobře.

Proč ne.“ Sebral knihu a vydal se za Hermionou.

Vzduch byl čistý, když dvojice slezla poslední křídlo kamenného schodiště a proklouzla dveřmi, které vedly ke kuchyním. Na obrovských plotnách bublaly kastroly a jejich obsah jednou za čas energicky promíchaly ohromné dřevěné lžíce, než se opět opřely o stěnu za černými litinovými kotlíky a pánvemi. Z pootevřených poklic se valila pára a plnila místnost mučivými vůněmi.

To je večeře,“ zašeptala Hermiona. „Pečené hovězí. Určitě. A -“

Co tady studentíci chtěli?“

Hlas, ač pisklavý, dokázal znít děsivě přísně. Vyšel zpoza nich. Když se oba otočili, ocitli se tváří v tvář velmi rozladěnému postaršímu skřítkovi.

Slečna Hermiona nepřinesla další čepice, že ne?“ tázal se domovní skřítek nečekaně ostražitě. Když Hermiona zavrtěla hlavou, s pocitem sebeuspokojení složil ruce. „Tak Pinky musel požádat, aby studentíci odešli.“

Omlouváme se, že vyrušujeme,“ nasadila Hermiona svůj nejpodmanivější úsměv, „jen jsme… dostali hlad, to je vše. A… no… jsou prázdniny a nikdo tu vlastně není. Tak jsme doufali -“

Draco jí zaryl loket do žeber.

Chtěla jsem říct, že jsem doufala, že bychom se sem mohli vetřít a dostat něco na zub. Jenom se…“

Skřítek zvedl ruku a výraz mu zjihl. „Ne, ne, slečna Hermiona a…“ zadíval se na Draca a jeho obočí se na chvíli stáhlo do jedné linky. „Pan Malfoy, pravda? Mohli zůstat. Pinky pro studentíky sehnal něco dobrého.“

Po pár minutách se vrátil s učiněnými hody. Kouřící hrnky krémové rajčatové polévky, zapečené sýrové tousty a misky jablečných drobenkových koláčů zdobených šlehačkou.

Na nějakou dobu konverzace ustrnula a ticho přetrvávalo, dokud oběma nezbyl jenom dezert.

Hermiona se se spokojeným povzdychem opřela na dřevěné židli a položila ruce na desku dlouhého stolu, kam se posadili. „Pověz mi,“ promluvila nakonec, „co se ti líbilo nejvíc? Z té knihy.“

Draco se na chvíli zamyslel. Uvědomil si, že se mu jedna pasáž skutečně stále přehrávala v hlavě. Otevřel knihu a chvíli listoval, až nalezl kýžený odstavec.

Asi tohle. Jaké to dílo mistrovské jest člověk!“ četl.

Hamlet,“ zamumlala Hermiona, skrčila nohy na židli a přitáhla si kolena k hrudi. S rozzářenýma očima jej sledovala.

Jak ušlechtilý rozum –“ pokračoval Draco, „jak nekonečný v nadání, v způsobě a pohybech, jak dokonalý a podivuhodný! – v úkonech svých podoben andělu! – v poznání podoben Bohu! Okrasa všehomíra, nedostižený vzor všech tvorů! – A přece, co jest mi tento vejlupek vší zpráchnivělosti? Má pravdu,“ pokrčil rameny a pozoroval ji s nevyřčenou rezignací. „Nemůžeš věřit nikomu. Většina lidí je jen kopa hnoje.“

Hamlet měl deprese,“ opáčila Hermiona podmračeně. „Cítil se odcizený od všech ve svém okolí, naprosto izolovaný a rozčarovaný. Že ta slova Shakespeare napsal, neznamená, že tak viděl lidstvo i on sám.“

No, jestli neviděl, tak byl pěkný pitomec,“ utrousil Draco. „Protože je to pravda. Lidi nejsou takoví, jací se zdají. Nakonec tě prostě zradí. Zvlášť ti, které potřebuješ nejvíc. Ti jsou nejhorší.“ Cynicky se na Hermionu pousmál. „No! Proč jsem asi tady místo doma a nehraju si na šťastnou rodinku?“

Uvažovala jsem, proč tady jsi,“ přiznala Hermiona tiše. Její zamyšlený pohled se mu zavrtával až do mozku.

Je tady stejně dobře jako kdekoliv jinde,“ odvětil kategoricky. „A co vůbec ty? Žádné milé svátečky s mamkou a taťkou a grangerovským klanem?“

Hermiona na moment křečovitě zavřela oči. Když je znovu otevřela, její úsměv zkřehl. „Nic takového. Moji rodiče se letos zrovna neveselí.“ Odmlčela se. „Nemůžou.“

Něco na způsobu, jakým to řekla, něco obezřetného a taky hrozivého, něco –

Co myslíš tím nemůžou?“

Protože,“ a sotva šeptala, „občas zapomínají, kdo vůbec jsou. A celé je to moje vina.“ Příval slz jí zaplavil hrdlo a tak těžce polkla.

Draco na ni zaraženě civěl. Takovou odpověď nečekal. „Kam tím sakra míříš?“

Hermiona utrápeně vzdychla, opřela si bradu o pokrčená kolena a začala se pohupovat. „Před rokem… poslala jsem je do Austrálie. Abych je ochránila, chápeš? Myslela jsem… myslela jsem, že když je pošlu co nejdál, nikdo na ně nedosáhne. Že budou v bezpečí.“

Pěkná konina!“ vyprskl Draco, ještě než se stihl zastavil. „Jak bys je chtěla ochránit? Smrtijedi mohli vystopovat kohokoliv kdekoliv.“

Já vím!“ vyprskla Hermiona ve výbuchu zlosti. „Já jsem je neposlala jenom pryč, Malfoyi! Vymazala jsem jim paměť. Naprosto jsem změnila jejich identity. Ale…“ Její chabý úsměv zkalila hořkost. „Ale zdá se, že se mi to povedlo až příliš. Když válka skončila, přivedla jsem je zpátky domů, ale nějak se mi nepodařilo zvrátit to kouzlo úplně. Dokonce ještě teď mají v paměti mezery. Obrovské úseky času prostě chybí. Někdy si na mě vůbec nevzpomenou.“

Kde jsou teď?“ zněla otázka, na kterou Draco vlastně ani nechtěl znát odpověď.

U Munga.“

Na místnost padlo ticho a jediné zvuky vydávalo praskající poleno v krbu, které olizovaly plameny, a žalostné skučení větru, jenž rozechvíval okenní tabule.

Možná máš pravdu,“ pronesla Hermiona toporným, podivně ztuhlým hlasem. „Nakonec jsem jim podepsala rozsudek.“

To je pitomost a moc dobře to víš!“ vyštěkl Draco, zabouchl knihu a zachmuřil se. „Není to to samé. Jak si můžeš dovolit něco takového tvrdit? Snažila ses jim kurva pomoct! A aspoň je ti to líto. Aspoň něco. Můj otec…“ Nepřítomně si pročísl rukou vlasy, a pak obě paže spustil dolů, jako by se dotkl něčeho odporného. „To je fuk. Nic o tom nevíš. K čertu s vysvětlováním.“

Uplynul další rozpačitý moment a pak se na ni Draco podíval. Seděla ztuhle, záda prkenně rovná, na zrudlých tvářích se jí klikatily cestičky slz. Draca polila vlna studu.

Promiň,“ zabručel. „To nebylo fér. Je ti bídně. Já to chápu. Věř mi.“ Odmlčel se. „Jenom… Pochop, že by se mnou seklo, kdyby můj otec někdy… no, to on neudělá, že, takže co řešit. Prostě na to zapomeň, dobře?“

Hermiona si prudce otřela slzy hřbetem ruky a přikývla. Dojedli v tichu.


*

Večer se chýlí, tmavne šeď,
zem, nebe zahalí;
Svět zdá se ztracen v šeru; změť
hluků i ruchů spí;
Já, jak potůček utajen,
dál tápu, tupě, sním svůj sen.

 

Brzy zvečera toho dne, zimní slunovrat


Draco by vsadil koště, že někde v rozsáhlých letopisech v bradavických archivech musí být zastrčené i záznamy o sněhových srážkách. Škola si vedla historii snad o všem, co si člověk dokázal představit, a zaznamenávala ji do mamutích svazků chráněných pečetěmi a přístupných k pročtení jen s jednorázovým svolením madame Pinceové.

Už třetí den vkuse bez ustání sněžilo. Krajina kolem hradu se zdála každou hodinou jednolitější a rovinatější, nebe se nedalo rozlišit od horizontu, všechny záchytné body pohřbil sníh, všechny zvuky utichly, všechno překryla sněhová duchna.

Když mdlé světlo nejkratšího dne ustoupilo černotě nejdelší noci roku, sníh se v těžkých, mohutných přeslenech valil z houstnoucí temnoty dál a dál.

Další dva studenti, kteří zůstali na prázdniny – sourozenci ze třetího a pátého ročníku – dojedli brzy a odešli z Velké síně. Zůstal jen Draco a Hermiona, mimo ty členy personálu, kteří neměli rodinu, kterou by o volnu navštívili, a celoročně bydleli v hradu.

Dneska to přijde,“ podotkla Hermiona znenadání a nabrala si na lžičku pudink.

Draco se zrovna pokoušel vyškrabat z misky poslední zbytky výtečné čokoládové pěny. Popleteně vzhlédl.

Cože?“

Slunovrat. Je dnes. Vlastně zítra brzy ráno. V 1:43.“

Přesně řečeno.“ Draco odložil lžičku a smrtelně vážně přikývl, ačkoliv ho zrazoval koutek úst. „A mně na tom záleží, protože…“

No, tedy… tohle bychom měli dělat, ne, oslavovat slunovrat. Artušovo světlo. Staré časy. To, co kouzelníci a čarodějky dělali celá tisíciletí.“

V jejím výrazu zářilo něco tak čarovně upřímného, něco tak… čistého. Draco zjistil, že vidí její obličej před očima, ačkoliv už se dávno zvedla a otočila se k odchodu.

Hej, kam jdeš?“ zeptal se překvapeně.

Něco mám,“ prohodila přes rameno. Draco zůstal sedět a sledoval její záda, jak mizí za obrovskými dveřmi.

A teď nemohl spát a v županu se potloukal tichými chodbami, až se opět ocitl před nebelvírskou společenskou místností. Buclatá dáma zařezávala jako dřevorubec a hlava jí spočívala na bujném poprsí.

Ehm!“ odkašlal si Draco hlasitě a čekal. Buclatá dáma otevřela jedno oko, potom druhé a v očekávání zvedla i jedno obočí.

Inu?“

Projekt,“ začal Draco a marně se pokoušel shromáždit špetku svého šarmu. „Pamatujete? Hermiona a já. Práce volá.“

Dáma zvedla i druhé obočí a stiskla rty. „Nyní?“

Draco bezstarostně pokrčil rameny a připravoval si nějakou trefnou nonšalantní stěru, když se portrét sám otevřel a ven vykoukla Hermionina hlava.

To je v pořádku,“ pousmála se. „Je očekáván.“

No!“ zafučela už o něco klidnější Buclatá dáma z druhé strany portrétu. „Vstupte tedy, pane Malfoyi! Ale ne že vás tady ještě někdy přistihnu v tak nekřesťanskou hodinu. A navíc bez oblečení. Jak pohoršující! Hm!“

Uctivá poklona,“ rozloučil se Draco a málem se uchechtl. Hermiona si tiskla ruku k ústům, když se po něm natáhla a zavedla ho do společenské místnosti.

V krbu leželo nezapálené poleno a před ním na kamenné podlaze nezapálené svíce. Římsu zkrášlovaly girlandy cesmín, břečťanu a jehličnanů.

Kde jsi to všechno sehnala?“ žasl Draco. „Jsme tu uvěznění celé dny!“

Hermiona se na něj pyšně usmála. „Vyčarovala. Ale nezvládla jsem to nejpodstatnější.“

Působivé,“ připustil Draco. „A promiň za ten vpád. Ta vaše dáma nebyla asi zrovna nadšená.“

Ne!“ vyprskla smíchy. „Ale nic se neděje. Pojď, sedni si. Už je skoro čas.“

Co bylo to nejpodstatnější?“ vzpomněl si Draco, když se uvelebili před krbem. A potom si uvědomil další věc, kterou říkala.

Byl očekáván.

Jmelí,“ odvětila Hermiona lehce, pohled upřený na poleno v krbu. Zarděla se. „Má významnou hodnotu, takže musí být skutečné. Vhodné je jedině jmelí rostoucí na starém dubu. Jde o ty bobule, víš… jejich šťáva symbolizuje zárodek boha, dubového krále. Plodnost. Obrodu.“ Podívala se na hodiny na římse. „Už! Šťastný slunovrat, Malfoyi!“ Předklonila se, zamumlala Incendio a dotkla se hůlkou polene, až vzplanulo.

Svíce plápolaly a vůní kořeněné medoviny vítaly návrat delších dnů. Venku se na inkoustově černé tapiserii třpytily hvězdy. Sníh konečně ustal.

Ráno po snídani vyšli ven. Mrazivý vzduch měnil jejich výdechy do bělavých obláčků, bezmračné nebe bylo tmavě modré a svět vypadal jako blyštivá země víl.

Když se zastavili pod statným starým dubem, který stál nedaleko hradu, Draco položil ruku na křovinatý zelený porost, posetý shluky bobulí bílých jako perly, který objímal mohutné větve.

Tohle?“ zeptal se tiše.

Hermiona přikývla a v očích jí jiskřila otázka.

Vtom si Draco vybavil začátek básně z její knihy, který mu utkvěl v paměti: Mít my dva světa, času dost… A když se předklonil, aby ji políbil, pomyslel si, že teď by možná, jenom možná, mohli.



*

Andrew Marvell

Své upejpavé paní


Mít my dva světa, času dost,
není hřích, Paní, zdráhavost,
chtít v sedě klást si otázku
kam, lásky dne, dát vycházku.
Rubíny našla bys, vést krok,
u Gangy: já spíš Humbru tok
bych držel zpět. Cit k tobě zved
už před Potopou, deset let,
lhůtu ti k odmítání přál,
až Žid by víru zaprodal.
Má láska výhonky by zrála,
impéria by přerůstala;
co sto let, vznes bych poctu směle
k očím tvým, hledě po tvém čele;
co dvě stě, k ňadrům, zvlášť je bral,
co třicet tisíc, chválil dál;
věnoval věky, díl co díl,
nežli tvé srdce obnažil.
Paní, tvůj budiž majestát;
já nechci na pokleslé hrát.
Však v patách cítím, chvil to všech,
křídlený kočár času, spěch;
před námi vleklá leží pláň
věčnosti, obří prázdná dlaň.
Tvá krása vytratí se v ní;
v mramoru kobky nezazní
můj tklivý zpěv: až červi zví
tvé zachovalé panenství:
Tvá vetchá ctnost se vrátí v prach,
v popel má vášeň, chtivých snah:
Hrob soukromí byť skýtá rád,
nikdo v něm nemazlí se snad.
Pročež, a dokud mládí jas
zdobí pleť, leskem rosy krás,
a tvoje duše s procítěním
rozohnit, vzplát dá, pórů třením,
pojďme se bavit, dokud lze;
a jako dravci v lásce se
raději sežrat hleďme, lačně,
nežli nýt, váhat, trpět značně.
Vezměme sílu do dlaní,
smotejme klubko laskání,
a vražme slasti hrubou zteč,
až do bran žití, jako meč:
Když tedy slunce nedovedem
zastavit, nuže, poštvat svedem.

 

*


Archibald Lampman

Sníh


Bělobné pláně v dáli, v běl
lesů lem pozastřen;
Vítr se z výšin utišil,
sníh houstne, nerušen,
Střech, větví zátěž dopadá,
bezhlesně odpadá.

Cesta mi mizí, úhledně
čechraná, sotva znát,
ploty a kopce kolem mě
odsáty vatou snad;
Kostlivci stromoví se pnou
před bílou oponou.

Luhy a říčky v zasklení
leží kol, jak sám klid;
sníh kupí snová mámení
snah obalamutit;
Utich les, voda, zem i vzduch,
není co na poslech.

Jen čas od času, zřídka, vděk
farmáři, kde se vzal,
na saních, třepot rolniček,
sanic svist, mizí v dál;
Až z pusté pláně mraziva
čirý zvuk doznívá;

Či čísi vytí, volání
ke stádu pronikne,
ozve se z dvora, ze stráně,
či z boudy zaštěkne;
Pak padne ticho, ssedá sníh
zas měkce, zvolna, jako vzdych.

Večer se chýlí, tmavne šeď,
zem, nebe zahalí;
Svět zdá se ztracen v šeru; změť
hluků i ruchů spí;
Já, jak potůček utajen,
dál tápu, tupě, sním svůj sen.

 

*

 

Robert Lee Frost

Sněžného večera pozastavení u lesa


Těch lesů vlastníka snad znám.
Domek má ve vesnici tam;
neuvidí jak lelkuji,
jeho les sněžný prožívám.
Koník tak o to nestojí
postát tu, raděj ve stáji,
jezero zmrzlé, tam zas les,
stmívá se jako ve sluji.
Zatřepe zvonky postroje
jako by ptal se co to je.
Jinak já ticho neruším,
vánek zametá závěje.
Les hebkne, sněhem tmavnoucím.
Závazky mám však, vyplním,
daleká cesta před spaním,
daleká cesta před spaním.


Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Následky Od: miroslava - 22.12. 2018
Arabesko, děkuji za skvělý překlad. Děkuji, že jsi.

Re: Následky Od: miroslava - 22.12. 2018
Arabesko, děkuji za skvělý překlad. Děkuji, že jsi.

Re: Následky Od: Ganlum - 21.12. 2018
Arabesko, děkuji (velemedvěd)

Re: Následky Od: martik - 21.12. 2018
Nejdražší arabesko, děkuji za poetický příběh s nadějí na konci a z celého srdce Ti přeji, aby již brzy nastal tvůj slunovrat. A děkuji Ti za to, že i přes tu dlouhotrvající tmu jsi tu stále s námi a držíš se zuby nehty, i když často a stále to stojí úplně za prd. DĚKUJI

Re: Následky Od: denice - 21.12. 2018
Z celého srdce přeju nejen Dracovi a Hermioně, aby magie slunovratu zapůsobila - ne najednou, hned, ale každý den aspoň o nepatrný krůček ke světlu. Děkuji.

Re: Následky Od: gleti - 21.12. 2018
Milá Arabesko, nádherná povídka, která nám připomíná hlavní stránku svátků, a jsem za oba ráda, že to společně zvládli. Arabesko, přiznávám veřejně, že trochu žárlím na onu anonymní uživatelku, protože si dala práci a dokázala to, co já vzdala. Kontaktovat tě. (pokrytecky jsem si vemlouvala, že tě nebudu obtěžovat zájmem neznámé osoby). Zároveň jsem ráda, že někdo překročil propast rezervovanosti a dal ti najevo, jak hluboko jsi zapsaná v našich srdcích.
Re: Následky Od: arabeska - 06.01. 2019
To taky psala. Že rozhodně není jediná, kdo by chtěl, a že je vás určitě málo, co se opravdu ozvali. Tak i s ní jste byly čtyři - myslím ty mimo okruh čarodějek. Ale stejně to potěší, vždycky. Jsem ráda, že se ti to líbilo, gleti. Díky.

Re: Následky Od: Lupina - 21.12. 2018
Krásná povídka. Přesně mi sedla do nálady. Žádné vypjaté emoce, jen pozvolné přiblížení se. Oba si nesli své břemeno a našli si cestu k sobě. Moc děkuji. A až si doma budeme připíjet na slunovrat, jako tolik posledních let vždy v tu správnou minutu, připiju i na Tebe, arabesko. Ať i ve Tvém životě konečně nastane slunovrat.

Re: Následky Od: margareta - 21.12. 2018
Slunovrat se podobá doktorovi, který říká - už jste zdravý, virus už v krvi nemáte, ale jste oslabený a čeká vás dlouhá rekonvalescence. Má pravdu; ono to vždycky ještě nějaký čas trvá, než si člověk všimne, že se den skutečně začíná prodlužovat. Ale na ten fakt, že - na Boží narození o bleší převalení - na ten se člověk každopádně může spolehnout už teď. Děkuji, arabesko. Tvá povídka mi opět připomněla, že na jmelí je i ten největší mráz krátký. Díky!

Re: Následky Od: luisakralickova - 21.12. 2018
Krásné, velké díky. Arabesko, často si na tebe vzpomenu a vyhlížím Tvoje příspěvky na zdejších stránkách, sluníčko je za mraky, ale určitě vyjde...

Re: Následky Od: Gift - 21.12. 2018
Jsem ti vdecna, arabesko, ze jsi nam pripomnela i tu jinou stranku Vanoc. Tu, kterou vetsina lidi uspesne (nekdy az chronicky horecne) ignoruje. Zrovna nedavno jsem si rikala, ze Vanoce jsou pouze pro stastne lidi. Jen ty udelaji svatky jeste stastnejsi. Ti ostatni jsou minimalne na par okamziku nuceni si pripomenout svuj vlastni marast, se kterym v zivote musi bojovat. Svatky delaji stastne lidi jeste stastnejsimi a nestastne jeste nestastnejsimi a to nezavisle na tom, jestli je bohata nadilka nebo dobra stredrovecerni hostina. Ja sama hodlam tento rok Vanoce ignorovat. Vypnu na par dnu mobil, nebudu kupovat darky a uz vubec se nehodlam veselit. O to vic me dojala tva slova, protoze v porovnani s tebou si rozhodne nemam na co stezovat. Muj letosni "osud" mohl byt mrcha, tvuj byl doslova svine. O to vic si vazim, ze se nebojis to s nami touto formou sdilet a pak nakonec stejne prispejes povidkou, ze ktere cisi nadeje. Jsi bojovnice, arabesko, a mohla by si nam vsem jit prikladem. Dekuji!
Re: Následky Od: arabeska - 06.01. 2019
Říkali jsme si s betou, kolik z vás na tom asi bude stejně. Díky, žes všechno pochopila, Gift. Jsi světluška mezi komentáři pod mými povídkami. Mrzí mě, že se ti loňský rok dodrbal, umím si představit hodně scénářů a žádný z nich se mi nelíbí. A neříkám, že doufám, že další rok bude lepší, protože jsem na tu větu už alergická a nemůžu ani vystát to vůbec číst. Jedna banda bláznů mi v červenci poslala dopis a napsali, že: "In general, the most essential, absolute certainty in life is that the Earth rotates. Wherever you are, you can be sure that you are moving and each hundred thousands of miles the planet beats makes one grain of your sorrows disappear. That is why you cannot actually feel getting better. Lengthy it is." Taky řekli: "...we found a pub and drank it up." Ale stejně jsem si to vzala k srdci a pomohlo mi to. Díky, Gift.

Re: Následky Od: zuzule - 21.12. 2018
Nejak nemam slov... Dekuji. Slunovratu jsem venovala vic casu, nastesti uz dneska v praci skoro nikdo neni :)

Prehľad článkov k tejto téme:

Avisavis: ( Avis )24.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Bex-chan: ( arabeska )24.12. 2018O třešních a kaštanech
Avisavis: ( Avis )23.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
lena1987: ( martik )23.12. 2018Za krásné jasné noci
Viniloversus: ( martik )22.12. 2018Náhodná magie
Avisavis: ( Avis )22.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
eilonwy: ( arabeska )21.12. 2018Následky
Avisavis: ( Avis )21.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )20.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )20.12. 2018Prozření
LivingDreaming4Etern: ( gama )19.12. 2018Sada pro přežití
Avisavis: ( Avis )19.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )18.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Rumaan: ( Jimmi )18.12. 2018Santov tajný život.
Avisavis: ( Avis )17.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
LivingDreaming4Etern: ( gama )17.12. 2018Nakonec toho dosáhnu
Avisavis: ( Avis )16.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
LivingDreaming4Etern: ( gama )16.12. 2018Nejlepší Vánoce ze všech
Avisavis: ( Avis )15.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
LivingDreaming4Etern: ( gama )15.12. 2018Změní tě
Avisavis: ( Avis )14.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Goddess Bless: ( martik )14.12. 2018Weasley dostal na frak
Kelly Chambliss: ( Jacomo )13.12. 2018Není to dárek
Avisavis: ( Avis )13.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )12.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )11.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )10.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )09.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )08.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )07.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )06.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )05.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )04.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )03.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )02.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků
Avisavis: ( Avis )01.12. 2018Obrázky ze života kouzelníků