Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1. Čarodějka a její lektvary

Květen 1710

Za mlhavých, vlhkých nocí, jako byla tahle, nemohl mladý Cornelius Malfoy spát. Vítr, pronikající oknem do jeho komnaty, nijak nepomáhal proti potu, který zaplavil jeho tělo a přiměl ho připadat si špinavý. Dvě hodiny strávil koupelí, při níž o něj pečovaly služebné na Malfoy Manoru, jen aby jej v noci zradilo vlastní tělo a opět se zpotil. Příšerné plýtvání, dle jeho mínění. Vždycky mohl probudit služky a dát si další koupel. Nejen že by mu poskytla fyzické pohodlí, ale i tělesnou úlevu. Corneliův úsměv se rozšířil víc, než jeho ústa běžně zvládala, a vyklouzl z postele. Zvedl svou na míru vyrobenou hůlku z mahagonu s jádrem z peří fénixe, rozsvítil její špičku a prošel starobylými chodbami sídla.

Bylo neslýchané, aby si Malfoy šel pro něco sám. Každý člen malfoyovského rodu měl osobní služebnictvo; někoho, kdo stál v ložnici pána či paní pro případ, že se probudí a budou něco potřebovat.

Cornelius byl nicméně nekonvenční a zjistil, že ho zneklidňuje, když někdo pozoruje, jak spí. Nehledě na to, že obvykle spal dobře, nevrtěl se a nepřevaloval, neměl noční děsy nebo jakékoli potřeby. Ale dnes nastal večer, kdy měl přání, a proto byl nucený si ho splnit sám.

Další, pro Malfoye bezprecedentní věcí, bylo vědět, kde se nacházejí místnosti pro služebnictvo. Nikdo v celé historii jejich rodu nevěděl, kde jsou, ale zase, on to věděl, neboť z darebného dítěte vyrostl ještě darebnější mladík. Často se jako nikým nehlídané dítě potuloval Manorem a přitom narazil na prostory, kde bydleli ti, kdo se starali o jeho rodinu. To místo – dlouhou, sluncem či měsícem osvětlenou chodbu táhnoucí se hluboko pod domem – si dobře pamatoval. Důvody pro neplánované výlety do zakázané pevnosti se v průběhu let měnily. Jako chlapec chtěl působit zmatek. Jeho magie se projevila poměrně brzy a ihned dostal hůlku. Tu pak používal k tomu, aby se služky divily, proč se znovu otevřelo okno, které právě zavřely. Špinil čisté prádlo a oblečení a rozbíjel cenné předměty. Jak rostl, uspokojoval své touhy častým špehováním. Nakonec se stal méně voyeurem a více účastníkem. Nikdy mu nedovolili, aby byl sám ve společnosti vznešené dívky své vlastní společenské vrstvy, dokud se z ní nestala jeho snoubenka. Když zjistil, že se se svou snoubenkou nesetká do svých osmnáctých narozenin, svedl spousty služebných.

A tak, když se konečně dostal k místnostem služebnictva, aby si poručil koupel a následně po ní pozdní noční schůzku, se zarazil. K jeho nosu zavanulo známé aroma a bylo pro něj naprostým překvapením. Zavětřil a dlouhými majestátními kroky zamířil ke zdroji pachu. Nakonec objevil ložnici – tři kamenné zdi, jedno okno a poctivé dubové dveře – dívky, která byla ve službách Malfoyů pouze měsíc. Cornelius otevřel dveře a stanul na prahu s široce otevřenýma očima. Viděl ji jen jednou a věděl, že se jí říká Matylda. Měla dlouhé, zvlněné, rozcuchané hnědé vlasy a k nim ladící tmavě hnědé oči. Oblečenou měla jakousi, pro služky obvyklou, po kotníky dlouhou noční košili ze starého bílého plátna, o jaké už Malfoyové nestáli. Důvod, proč vykulil oči, nebyl její půvab – i když byla skutečně velmi hezká – ale to, že klečela nad malým kotlíkem. Pod ním hořel ohníček, živený trávou, roštím a starými pergameny. Házela do něj různé ingredience a míchala.

 „Co to tu u Merlina provádíš?“ zeptal se prudce. Matylda překvapeně vzhlédla a zalapala po dechu. V jejím obličeji se objevil naprostý děs a hrůza, když spatřila mladého pána domu.

„P… promiňte, mladý pane,“ zakoktala. „Jednomu z děvčat je zle. Chtěla jsem jen udělat něco, čím bych zmírnila její bolesti. Strašně moc se omlouvám.“

Cornelius zíral na vzlykající děvče. Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Nepromluvil, dokud neseslal na místnost Silencio. „Tady slouží jen mudlové,“ prohlásil. „Ty nejsi mudlovského původu?“

„Jistěže ano, mladý pane,“ přikývla Matylda. Neodvážila se na něj pohlédnout. „Vždycky jsme byli, celá moje rodina. Mudlovská matka, otec i všechno potomstvo. Jsem mudla.“

„A přesto jsi zběhlá ve výrobě lektvarů,“ poznamenal. Matylda znovu tiše vzlykla a úzkostlivě si třela ruce o stehna.

„Nevěděla jsem, že dělám čarodějnickou věc. Jen jsem chtěla, aby se mé kamarádce ulevilo.“

Cornelius přistoupil ke klečící plačící dívce. Oči mu padly na lektvar a sledoval jeho barvu i strukturu. Na mudlu byly její čarodějné instinkty vynikající. Neměl pochyb, že se nemocná služka uzdraví, ať už jí bylo cokoli. Tedy bude-li Matylda s lektvarem pokračovat…

„Dokonči to.“

Pomalu k němu vzhlédla a obočí se jí zmateně zachvělo. „P-promiňte?“

Pokynul směrem k lektvaru a pak si vykouzlil stoličku, aby měl pohodlí. Důstojně usedl v koutě služčina pokoje a znovu jí nařídil: „Lektvar, dokonči ho.“

Matylda dvakrát mrkla a poté, co se ujistila, že svou žádost myslel vážně, udělala, co jí řekl. S úžasem sledoval, jak dál vhazuje a přilévá různé složky lektvaru do kotlíku. Většina přísad, jak si všiml, pocházela z přírody – ocásky malých tvorů, oko nebo dvě, možná sliny. Některé, usmál se sám pro sebe, pocházely ze zásob v malfoyovských spížích. Drzá holka... pomyslel si.

Zíral, když mávnutím ruky uhasila plameny pod kotlíkem. Vzala horký kotlík lemem noční košile, aby se nespálila, a rozlila jeho obsah do čtyř flakonků, které zazátkovala. Všiml si, že také pocházejí z malfoyovských zásob.

Uchopila jednu lahvičku a pak bázlivě promluvila:

„Můžu jí to dát, mladý pane?“

„Ano, smíš.“

Zvedla se a vyšla z pokoje. Cornelius čekal. Neuplynulo ani pět minut, než se vrátila. Usedla vedle kotlíku na místo, kde seděla předtím, a složila ruce do klína.

 „Tvá kamarádka?“ zeptal se.

„V okamžiku, kdy se napila, jí zrůžověly tváře,“ odpověděla s očima sklopenýma k zemi. „Myslím, že ráno bude v pořádku, mladý pane.“

„Jak jsi věděla, jaké složky máš použít? Jak jsi věděla, že to vůbec bude fungovat?“

„Nevím,“ odvětila tiše. „Ale jestli můžu být upřímná, připadalo mi to správné.“

Cornelius se náhle zvedl, zaskřípění odsouvané stoličky mu zaznělo v uších. Všiml si, jak sebou trhla, a přikročil k ní. Mírně se k ní naklonil a zvedl jí bradu, aby jí viděl do tváře.

 „Jen čarodějka by dokázala to, co jsi dnes předvedla,“ řekl jí. „Fakt, že jsi to zvládla bez předchozího výcviku, ukazuje, že máš nadání. Nikomu o své schopnosti neříkej.“

Matylda přikývla. Cornelius vyšel z místnosti a vydal se na dlouhou cestu zpět do svého pokoje. Kdyby to neviděl na vlastní oči, nevěřil by tomu. Slýchával příběhy o mudlech s kouzelnickými schopnostmi, ale vážně si myslel, že jsou to pouhé báchorky. Poté se zamyslel nad obludnostmi, které se musely stát kvůli jejímu krevnímu statusu. Magie kolovala v krvi. Někdy v minulosti se v dívčině rodině musel kouzelník spojit s mudlovskou ženou nebo naopak. Jejich dítě se možná narodilo jako čaroděj. Možná ne. Magie mohla spát, dokud se neprobudila v mladé mudle Matyldě, která zvládla lektvar, jehož správná příprava by pro něj samotného byla obtížná.

To bylo nemyslitelné. Vskutku velmi nadaná čarodějka.

Květen 2004

„U Merlina, Grangerová! Co jsi do toho sakra strčila?“

Hermiona protočila oči a plácla se dlaní do čela. Když odtáhla ruku, viděla, jak si plavovlasý prevít s tím nejkyselejším výrazem otírá hřbetem ruky ústa.

„Odkdy znáš lektvary, které chutnají dobře?“ zeptala se. Vrazila mu lektvar zpět do ruky a založila si ruce v bok. „A teď, chceš přestat vidět dvojitě, nebo ne?“

„Jasně že jo, krucinál. Ono už vidět jednu z vás je dostatečný trest,“ zhluboka se nadechl a obrátil do sebe obsah lahvičky. Hermiona poočku sledovala, jak se mu tvář stáhla znechucením. Se skrývaným úsměvem od něj vzala nádobku a postavila ji na pracovní stůl. Poprvé v životě jeho tvář skutečně odrážela jeho příšernou osobnost. Kdyby vypadal lépe, mohla by se cítit přitahovaná jeho kouřově šedýma očima, perlovým úsměvem a rozhodnými, ostře řezanými rysy... a kruci.

„Už je ti lépe?“

„Jo,“ zabručel. Položil hlavu zpět na opěrku a vzdychl. Byly dva důvody, proč dělal, co mohl, aby se z terénu vrátil nezraněný: nevidět Hermionu a nemuset pozřít nic ze zásob, které se ukrývaly v jejích skříních. Bohužel byl v léčitelském křídle nejméně dvakrát týdně. A přesto, navzdory svému bručení, zjistil, že se cítí podrážděný, pokud náhodou přešel jeden pracovní týden, aniž by si ublížil na zdraví. Byl tak zvyklý, že se mu ostatní bystrozoři vyhýbali a nechali ho, ať si dělá, co chce, že bylo hezké si s někým promluvit – i kdyby to ze všech lidí na světě byla Grangerová. Tady útočný komentář, tam škaredý pohled a sarkastická odpověď, protiargument, rozčilený povzdech a zamračení, a pak krátce trvající klid před příští bouřkou. Tak mezi nimi probíhaly opakované výměny názorů, které procvičovaly jak jeho důvtip, tak schopnost tolerance ostatních. Podle něj situace, v níž nelze prohrát.

„Můžu teď jít?“

„Ne, ještě ne. Nejdřív rychlá zkouška.“

„Hééj, Grangerová, teď vidím jen jednu z vás. Je mi líp.“

Zvedla obočí a sevřela rty. „Hmm, podívej se na tohle a řekni mi, co vidíš.“

Draco zasténal, když začala procházet zásuvky. O chvíli později vytáhla velký kus popsaného pergamenu. Zvedla jej, aby ho viděl celý, a postavila se hodný kus od něj. Zíral na to, viděl jen jeden list, ale pak rychle zamrkal, když se jeho vidění rozdvojilo a Hermionu i s pergamenem spatřil na obou stranách zorného pole. Její známý úsměšek spatřil dvakrát a nenáviděl ji dvojnásob teď, když odložila pergamen stranou a vrátila se ke stolu.

 „Posílám tě domů, Malfoyi,“ řekla. Viděl, jak něco naškrábala a pak tu poznámku kouzlem složila do papírové vlaštovky, která vylétla ze dveří. „Tvoje vidění na blízko je v pořádku, ale na dálku je prostě hrozné. Zítra budeš v pohodě.“

„Musí tě to náramně těšit,“ durdil se, když se posadil a shodil nohy na jednu stranu lehátka. „Přikazovat mi a očekávat, že tě budu poslouchat.“

„No, jestli si chceš nechat vyhodit zadek do luftu proto, že na metr a půl neuvidíš nastraženou past, tak si posluž.“

Draco se nadechl skrz zaťaté zuby a zíral na ni. Jo, fakt se dobře bavila. Vzdychl a vstal. „Uvidíme se, než tenhle týden skončí, Grangerová.“

„Snaž se příště nebýt dětinský,“ zavolala na něj, než za sebou stihl zavřít dveře. Jakmile zmizel, potřásla hlavou a usadila se ke stolu. Nevěděla, proč ji po tom všem překvapovalo, že Draco skončil na ministerstvu. Existovalo nemálo povolání, která si kouzelníci a čarodějky mohli zvolit, když skončili svou školní docházku. Jedno z mnoha oddělení na ministerstvu, léčitelství u sv. Munga, otevření nějakého obchůdku v jednom z kouzelnických center, jako byla Příčná ulice, nebo nějaký druh výuky. Vzhledem k tomu, že ministerstvo disponovalo nespočtem oddělení, v nichž našli uplatnění lidé mnoha schopností, nebylo divu, že tam skončila většina kouzelníků – a Draco se stal jedním z nich.

I když nebyl příliš oblíbený, nikdo nemohl popřít jeho záviděníhodné schopnosti. Z těchto dovedností byla v bystrozorském odboru zvlášť užitečná jeho ohromující znalost umění černé magie. Pracoval v oddělení extrakce. On a jeho kolegové čistili všechna místa bystrozorských razií a vyhledávali v nich jakékoliv odporné a nebezpečné předměty. Hermioně kdysi nabídli pozici ve stejném odboru, protože měla zájem o výzkum a uměla se hluboce ponořit do zdrojů a projevů těchto děsivých věcí, které dokázaly způsobit vážnou škodu (nebo, jako v Dracově případu, lehké ublížení). Nezajímala se o práci v terénu a byla v tom docela neústupná. Místo toho se stala jedinou ženou v odboru léčení a výzkumu. Uzdravovala raněné – případy, které nevyžadovaly hospitalizaci – a prováděla rozsáhlý výzkum předmětů z oddělení extrakce tak, aby se s nimi správně zacházelo a zabránilo se dalším zraněním.

Navzdory tomu, že byl ve své práci dobrý, skončil Draco každý týden v její pracovně. Nikdy to nebylo příliš vážné a během hodiny ho mohla poslat, aby si šel po svých. Mohla připisovat jeho zranění nedbalosti, ale byl pečlivý. S nejnebezpečnějšími artefakty zacházel vždycky opatrně; a přesto, jak mohl tak bezstarostně přejet holými prsty přes drahokam, který mu způsobil dvojité vidění? Občas měla pocit, že Draco k ní chodil rád. A právě ten nápad vyvolal u Hermiony smích dne.