Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Majetek Malfoyů

Prosinec 1710

„Viděl jsem, jakou práci švadlena odvedla na tvé róbě k oslavě zasnoubení,“ řekl Cornelius své snoubence Amelii při procházce po rozsáhlé zahradě Malfoy Manoru. Šťastně se usmála a vzala ho za ruku.

„Je úžasná,“ rozzářila se. „S množstvím drahokamů, které jsou po ní rozesety, bude nádherně zářit. S trochou magie se budou blýskat bez ohledu na to, jestli je noc nebo den.“

„Podle tvého přání, drahá Amelie.“

Její šaty měl dokončit kouzelnými dotyky on. Ačkoli byla čarodějka, nebylo zvykem, aby ženy aktivně kouzlily. Nepoužívaly hůlku a tím pádem ani kouzla. Byly ovšem povzbuzovány k vaření lektvarů, ale jen těch léčivých. Když Amelia nepřestávala mluvit o tom, že se nemůže dočkat oslavy jejich připravovaného sňatku, Corneliovy myšlenky se zatoulaly jinam. K talentované mudlovské čarodějce, žijící hluboko pod nimi.

Vzbudila jeho zájem, a tak ji v pár posledních měsících několikrát navštívil. Často jí nosil různé přísady a skládal jí je na zem. Uvelebil se na stoličce a nařídil jí vyrobit konkrétní lektvar. Přikázal jí, aby ho vařila tak, jak si myslí, že to bude správně. Matylda váhala pokaždé, když ji o to požádal, ale udělala, jak jí bylo nařízeno. Během jejího úkolu ji zkoušel. Ptal se, proč užívá určitou složku, nebo proč jistou bylinu drtí na prášek místo toho, aby ji nakrájela. Jednou v noci se Matylda, plná obav a s mnoha omluvami kvůli své opovážlivosti, zeptala, jestli by na chvíli mohla dostat jeho hůlku. Cornelia její žádost zmátla, ale rychle se vzchopil. Naklonil hlavu na znamení souhlasu a podal jí hůlku. Mávla jí, kam bylo třeba, a klepla, kam měla. Pokaždé, když dokončila lektvar, byl Cornelius přesvědčen, že je dokonalý. Ona byla dokonalá.

Matylda byla vzácný klenot a Cornelius si nemohl pomoct, byl jí uchvácen. Nebylo to jen jejími magickými schopnostmi, ale také proto, že byla jiná než jakákoli žena, kterou potkal. Jednak byla mlčenlivá. Byl zvyklý na hovorné ženy (ne v nepatřičném smyslu slova), které povídaly o všem, co se jim líbilo. To, co je těšilo, teď považoval za povrchní přání a touhy. Na druhé straně Matylda v Corneliově přítomnosti mluvila zřídkakdy, jen se ptala, a používala jen pár slovních obratů. Když však promluvila, její hlas měl mírný, sytý zvuk, který považoval za velice uklidňující. Její krása byla jako z jiného světa, ačkoli to, co nezakrývala její noční košile, nebylo tak perfektně čisté jako u Amelie. Její kůže byla plná skvrn, možná z tvrdého, provizorního lože, tvořeného ze slámy a plátna odloženého obyvateli panství. Přestože se ráno myla, než skončila noc, její pokožku pokrývala špína. Vlasy měla rozcuchané, nečisté a po dlouhém pracovním dnu vypadala vyčerpaně. Ale přes to všechno Cornelius pořád viděl její půvabnou tvář. Měla nevinné oči, okrouhlé tváře a milý úsměv. A vrcholem všeho pro něj bylo její odhodlání. Od té doby, co jí povolil praktikovat magii, snažila se stát co možná nejlepší mudlovskou čarodějkou. Byla radost to sledovat.

V noci poté, co se Amelia vrátila domů a na nebi mnoho hodin zářil měsíc, šel Cornelius za Matyldou. Jako obvykle seděla na loži a z dlouhé chvíle cosi pletla ze stébel sena. Usmál se na ni, když za sebou zavřel dveře a jako vždy seslal Silencio. Pohlédla na něj a přestala plést. Zvedla obočí, když viděla jeho prázdné ruce.

 „Žádné přísady,“ poznamenala. Přikývl. Ze svého nočního roucha vytáhl hůlku a vykročil k ní. Vzal ji za ruku a vytáhl ji na nohy.

„Už žádné lektvary,“ řekl jí. „Chtěl bych, abys cvičila s tímto.“

Při jeho slovech vykulila oči. Užasla ještě víc, když jí do pravé ruky vtiskl hůlku. Několik vteřin přeskakovala pohledem z hůlky na jeho tvář a zpět, než znovu promluvila. „Vy... vy jste byl ke mně v posledních měsících víc než štědrý. Jsem... velice vděčná, ale tohle...? Nemůžu... tohle je hranice, kterou nemůžu překročit.“

„Je to hranice, kterou ti dovoluji překročit,“ uklidňoval ji. Přistoupil ještě blíž, až stanul těsně za ní. Během jejich setkání se jí nedotkl jinak, než že jí jedním prstem zvedl bradu. Byla překvapená, když ucítila jeho ruce na bocích. Nasměroval ji tak, aby stála čelem k spletenému senu, které leželo na posteli.

 „Zkusíš si jednoduché kouzlo,“ zašeptal jí do ucha. „Užívá se ke vznášení věcí. Opakuj po mně. Wingardium.“ 

„W-wingardium.“

„Leviosa.“

„L-leviosa.“

„Dobře,“ usmál se Cornelius a přitom si uvědomil, že Matyldiny vlasy voní po čerstvém ovoci, přestože jsou tak špinavé. „Řekni to dohromady.“

„Wingardium leviosa.“

„Skvělé. Teď pohyby hůlkou. Uděláme to beze slov.“

Cornelius přitiskl svou ruku k její a pozvedl je společně s hůlkou. Pomalu se pohnul. „Švihnout a přiklepnout,“ řekl jí. Svou tváří se teď tiskl k její a cítil, jak si tiše brouká, když po něm opakuje jeho slova. Zanedlouho se od ní pomalu odtáhl, zdráhavě pustil její ruku a pak ji pobídl: „Zkus to. Slova i pohyb zároveň.“

Matylda na něj pohlédla, aby se ujistila, a pak se zhluboka nadechla. Upřela pohled na své pletení, uklidnila se a dala se do toho. „Wingardium leviosa!“ řekla a zároveň švihla a přiklepla hůlkou. K jejímu potěšení se seno vzneslo a zamířilo tam, kam ukázala hůlkou.

„Ach!“ šťastně vykřikla, pak se obrátila k Corneliovi. Úplně se přestala soustředit a přitiskla se k němu v těsném objetí. Jakmile to udělala, zahanbeně strnula. Okamžitě ho pustila a pohledem sklouzla k zemi. „Omlouvám se. Byla jsem tak... šťastná, že jsem kouzlo zvládla správně. Odpusťte mi.“

Vrátila mu hůlku. Beze slova ji vzal a odložil stranou. Pak Matyldě zvedl hlavu. „Neudělala jsi nic, co bych musel odpouštět.“

Pocítil prudkou touhu, sklonil se a políbil ji.

Zpočátku s nevinností, která uspokojovala rostoucí potřebu. Ale brzy poté, co se jejich rty spojily, pronikla do polibku vášeň a pak ji přitiskl ke zdi ložnice. Matylda se odtáhla tak daleko, jak dokázala, uvězněná mezi stěnou a dychtivými ústy.

„To nemůžeme,“ řekla vyděšeně. „Vy jste zasnoubený a budete se ženit. Kdybyste nebyl, tak bychom směli, ale vy jste, my...“

Cornelius jí přitiskl prst na rty, aby ji umlčel. Potlačil smích, když pátral v její tváři. Mísila se v ní touha se strachem. Ten strach byl oprávněný. Nevěra, které se dopustil zasnoubený muž v dobrém postavení, se trestala. Nedoplácel pán, ale služebná. Nechtěl jí způsobit bolest, ale taky nechtěl ovládnout své vášně.

„Já jsem Malfoy,“ zašeptal s tváří přitisknutou k jejímu krku. „Dělám, co se mi líbí.“ Pak zvedl hlavu, zjemnil pohled a usmál se: „Jestli mě necháš.“

Možná to byl výraz v jeho očích. Možná jeho něžné pohlazení. Ne. Šlo o to, že jí nechal možnost volby. Právě to Matyldu uklidnilo a přesvědčilo ji, aby nechala noční košili sklouznout z ramen k zemi.

Prosinec 2004

Draco věděl, že jeho bystrozorský tým z něj má srandu. Vždycky měl. Když procházeli obchodem na Worchesterském náměstí, kde přednedávnem udělali razii, měli ruce pokryté bílým leskem, který sloužil jako magický ekvivalent rukavic. Všichni kromě Draca. Nenáviděl, jak to kouzlo působilo na jeho ruce, nehledě k tomu, jak ho ochromovalo vůči černé magii. Artefakty, které jeho tým odstraňoval, vyzařovaly magii. Byla slabá, často se ztrácela, ale nebyla nevystopovatelná. Navzdory jemným narážkám na nafoukanost byl Draco nejlepší v tom, jak ji vycítit. Jeho kolegové věděli, co přišli hledat. Draco to vytušil.

Pomocí hůlky odsunul trosky, které tu zůstaly po boji na život a na smrt. I když odstranil značné množství dřeva, cárů látek a skla, takže už viděl prkna podlahy, stále nebyl spokojený. Něco tam bylo, a on to věděl. Zaťal zuby a namířil hůlkou na podlahu.

„Diffindo,“ řekl a díval se, jak dřevo praská. Ještě víc ho rukama odlámal a nakonec uviděl, co se mu to tam rýsuje. Byl to prsten. Prsten nevyčíslitelné hodnoty. Smaragdově zelený kámen zasazený do platinového kroužku, v němž bylo vloženo i zlato. Ne, to zlato nebylo na povrchu. Nepotřeboval ho vidět, aby věděl, že tam je. Na vnitřní straně kroužku spatřil skoro neznatelný nápis A la richesse – K bohatství. Bylo to staré rodinné heslo Malfoyů, než se v některé generaci změnilo na Sanctimonia vincet semper – Čistota vždy vítězí. A vedle nápisu bylo písmeno ‚M‘, vyryté v tom smaragdu, který byl do kroužku zasazen.

S těžkým polknutím se ujistil, že ho nikdo nesleduje, zvedl prsten a pustil ho do kapsy. Přestože se obroučky dotkl jen na zlomek vteřiny, cítil, jak jím prostupuje magie. Stará magie. Syrová magie. Draco nevěděl, jaké následky budou mít jeho činy, ale jak se kouzlo rychle šířilo ze špiček  prstů vzhůru do jeho paží a pak dál do nohou, věděl, že to nebude nic dobrého.

„Našel jsi něco, Malfoyi?“ ozvalo se za ním.

 Ve snaze nevypadat jako přistižený si zase stoupl. Zvedl si límec a odkašlal si.

„Nic,“ odpověděl. Jeho spolupracovník na něj podezíravě pohlédl, ale s odfrknutím ho rychle poslal po svých. Draco vykonal zbytek svých bystrozorských povinností pln obrovské zátěže úzkosti a provinilosti.

xxx

Doma Draco odložil prsten na noční stolek vedle své postele a začal přecházet rozlehlou ložnicí. Očima opakovaně střílel po prstenu a užasle se před ním zastavil. Po generace prsten patřil rodině Malfoyů. Přinejmenším dvě století. Nikdy nebyl nošený a taky ho nikdy nikomu nedarovali. Prostě zůstal v prosklené schránce v pokladnici, aby byl na očích, ale nikdy se s ním nehýbalo.

Před padesáti lety byl prsten záhadně ukradený. Nyní ho opět držel Malfoy a Draco pochopil, proč zůstával ve své etui. Od okamžiku, kdy se jej dotkl, se zdálo, že jeho mysl bloudí. Jeho představy byly jasné a ostré, prostě takové, jaké měly být, ale na druhé straně probleskovaly výjevy, kterých se nikdy nezúčastnil. Nikdy si nebyl jistý, co přesně vidí, ale stačilo to, aby si byl jistý, že se to týká historie jeho rodiny. V každém životním úseku, který prožíval, procházel Malfoy Manorem před jeho druhou, možná i první rekonstrukcí na něco novodobějšího.

Seděl v rohu postele, skřípal zuby a zíral na prsten. Navzdory svému nejlepšímu úsudku ho chtěl nosit. Chtěl, aby mu vklouzl na prsteník pravé ruky a on mohl vnímat zlaté jádro v platině. Ale víc než to chtěl cítit magii, která zmizela poté, co rozechvěla jeho tělo, a přesto v jeho mozku zanechala nedešifrovatelné myšlenky. S obrovským vypětím prsten levitoval a uložil jej do horní zásuvky. Doufal, že ráno bude všechno lepší.

Poznámka autorky: Takže na jedné straně Cornelius dělá něco, co by dělat neměl (i když přiznejme si, že je to od něj vlastně milé), a pak tu máme Draca, objevujícího tajemné a mocné rodinné dědictví. Zjištění, jak spolu tyto dva fakty souvisí, je jen otázkou času ;-)

Doufám, že se vám zatím příběh líbí!