Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

69 -- Úrovně

Harry si pozvolna začínal uvědomovat, že prázdné neosobní světlo nahrazuje vřelá náruč tmy. Na několika místech cítil bolest – nejhorší byla zápěstí – ale hlava už mu netřeštila. Pokusil se zorientovat a vybavit si, kde před probuzením byl. „Mami?“

Po jeho levém boku tiše zašustila látka hábitu. „Harry, tvá matka zemřela téměř před patnácti lety.“

Táta! Vytanulo Harrymu na mysli a s tím se dostavila úleva. Skoro už to řekl nahlas, ale zarazil se. Byl si jistý, že existuje důvod, proč to nedělat.

Napadlo ho, že by se mu mohlo přemýšlet lépe, kdyby otevřel oči. Pokusil se. Nešlo to.

„Moje oči...“

„Madam Pomfreyová ti slepila víčka kouzlem, aby se tvé oči mohly vzpamatovat z protichůdné stimulace. K trvalému poškození snad nedošlo.“

Harry kolem sebe zběsile zašmátral. Jeho pravá ruka se odmítla pohnout, ale levá narazila na teplou kůži. Ucukl, ale pak se na to místo opatrně vrátil. Znovu se dotkl kůže a usoudil, že hrbolky budou prsty. Ruka se pohnula a sevřela jeho vlastní, a jeho domněnku tím potvrdila.

„Jsi to ty?“ Vyslovil Harry třaslavě.

„Ano. Jsem to já.“ Ruka ho stiskla.

„Jsi můj táta, že jo?“

„Zatraceně!“ Zamumlal hlas. Harry sebou trhl. „Ano, ano,“ pokračoval hlas. Člověk, který mu dělal společnost, se zřejmě pokoušel působit konejšivě, ale bylo zjevné, že je vyvedený z míry. „Ano, Harry. Jsem tvůj táta. Víš, kde jsi?“

„Samozřejmě že nevím. Nic nevidím.“

„Pamatuješ si, kde jsi byl naposledy?“

Odpověď na takovou otázku by také měla být „samozřejmě“, ale nějak nebyla. Harry si nedokázal vybavit, kde se předtím nacházel. Ale byly tam žluté závěsy.

„Byla tam máma, ale myslela si, že jsem ty,“ řekl. Uslyšel ostrý nádech. „Tak to vlastně nebylo. Mluvila k tobě, ale neviděla mě. Bylo to proto, že je mrtvá? Proč by mě kvůli tomu ale neměla vidět?“

„Viděl jsi vzpomínku, kterou tu tvá matka zanechala,“ odpověděl hlas rozvážně. „Nevrátil ses do její doby; proto tě nemohla vidět.“

Severus má úžasný hlas, pomyslel si Harry. Hodně hluboký a bohatý – zachytil se té myšlenky. „Jsi Severus.“

Ruka ho stiskla. Následovalo dlouhé ticho. Harry se bál, že se někde spletl, i když věděl, že jeho tvrzení bylo pravdivé. „Ano,“ odvětil hlas stroze.

Plochý tón mu na klidu nepřidal. Harry ruku křečovitě stiskl. „Postaráš se o mě?“

Dech se opět zadrhl. Druhá ruka mu odhrnula vlasy z čela a současně mu do nosu pronikl závan výrazné ale uklidňující vůně.

„Dítě. Ano, postarám se o tebe.“

„Hezky voníš.“

„Prosím?“ Zazněl hlas nevěřícně. Harry si přitáhl jejich spojené ruce k obličeji a přičichl si. Mimovolně nakrčil nos. „No, moc hezky ne,“ připustil a zároveň jím projela vlna štěstí. Vybavila se mu vzpomínka, jak bez pohnutí leží ve tmě. „Ale… tak nějak správně.“

Následovala pauza a pak několik krátkých rychlých nádechů. „Smrdím po dračí krvi.“

„Hm.“ Harry se to pokusil vysvětlit. „Matně si vybavuju vzpomínku. Hezkou vzpomínku, aspoň myslím, i když trochu děsivou.“ Zarazil se, ale pak se tu neodbytnou otázku odvážil vyslovit. „Vzpomenu si? Myslím, že bych si měl vzpomenout.“

Ruka ho stiskla. „Madam Pomfreyová – lékouzelnice, která o tebe pečuje – říká, že je to pravděpodobné.“

„Brzy?“

„Možná až se příště vzbudíš nebo o něco později.“ Odmlka. „Pokud ne, budeme ti muset obstarat specializovanou pomoc.“ Další stisknutí. „Ale vzpomínáš si – myslím, že budeš v pořádku.“

Při druhém probuzení už Harry oči otevřít mohl. V místnosti bylo šero – možná bylo brzy ráno – a vedle jeho postele si na židli četla Hermiona. Pokusil se vyslovit její jméno, ale vyšlo z něj jen neobratné zachraptění.

„Harry!“ Kniha zůstala zapomenutá na kraji židle a Hermiona se přesunula k posteli a objala ho. Odtáhla se, ale ustarané hnědé oči na něm nepřestávaly viset. „Jak ti je? Víš, kdo jsi? Kdo jsem já? Kde-“

„Vodu.“

„Jejda – no jasně!“ Zvedla z nemocničního stolku vedle jeho postele sklenici a pomohla mu posadit se. Harry měl s probouzením na ošetřovně bohaté zkušenosti, takže upíjel po malých doušcích a před každým polknutím si svlažil pusu. Brzy mu bylo lépe.

„Jsem Harry. Ty jsi Hermiona, moje holka, i když před Popletalem jsem to zamlčel, protože jsem pitomec – promiň – a,“ vytratil se, když si vzpomněl, že to není poprvé, co se probudil. „Do prdele.“

„Harry!“ Pokárala ho šokovaně Hermiona.

„Měl jsem tu návštěvníka už před tebou. Moc jsem si v tu chvíli nepamatoval.“ Harry si vybavil vlastní hlas: Jsi můj táta, že jo? A Severusovo zaklení. Rozpálily se mu tváře.

Hermiona se zasmála. „Třeba tě byl někdo navštívit v noci. Lidé se o tebe báli.“

„Co se stalo?“

„To mi právě nikdo nechce říct,“ protáhla otráveně obličej. „Ale nechápu to – vždyť jsi byl na setkání s Brumbálem! Jak se ti pro všechno na světě podařilo jít na setkání do ředitelny a skončit na ošetřovně?“

„Er… přirozený talent?“

Zasmála se. „Asi jo.“ Mávla ke vzdálenějšímu boku postele. „Nejhůř je na tom tvá ruka – teda teď, když to vypadá, že hlava ti funguje, jak má.“

Harry shlédl dolů. Jeho pravá ruka byla přivázaná k zábraně postele. Část, kterou mohl vidět, vypadala jako ulitá z čirého skla.

„Sakra!“

„Harry! Mohl by ses pokusit mluvit trochu slušněji?!“

„To jen… že...“

„Ptala jsem se madam Pomfreyové, prý se časem změní do normální podoby. Mělo by to být dobré, jen ji mezitím nesmíš o něco rozbít. Vypadá to, že jsi ji strčil do nějakého lektvaru.“

„No jo.“ Harry si vzpomněl, jak jeho ruku vsála čirá tekutina v myslánce. „Máš pravdu.“

„Teda Harry! Měl bys mít dost rozumu, abys věděl, že je lepší něco takového nedělat.“

Harry zamrkal, pohled upřený do stropu. Malé dítě ve vzpomínce – on! - cumlalo ucho plyšového psa. James ho vyhodil do vzduchu… „Jo.“

Ještě chviličku si povídali, než se Harry opět propadl do říše snů.

Při třetím probuzení u něj Hermiona stále byla.

„Hermiono?“

„Ahoj,“ zvedla k němu oči. Naklonila k němu obálku knížky. Byla to ta o čarodějce, která uprchla z Íránu. „Tobě ani trochu nevadilo, že má v hlavě víc než celý zbytek její rodiny dohromady?“

Harry zamrkal. „Je to hlavní hrdinka.“

„Já si myslím, že je to proto, že je čarodějka. Autor všechny mudly vykresluje jako idioty.“

Harry z knížky takový pocit vůbec neměl. „Vážně mi přijde, že je to jen proto, že je hlavní postavou příběhu, nic víc.“

„Hlavní motiv je pokrokový, ale pod povrchem to jenom podporuje předsudky!“ Hermiona se na něj zamračila. „Možná by ti měl literaturu vybírat někdo jiný.“

V Harrym se vzedmula vlna podráždění. „Co bych se naučil, kdybych četl jen věci, které schvaluješ? Hermiono, čtu to právě kvůli těm předsudkům! Potřebuju pochopit, odkud pramení. Taky by ti to mohlo pomoct!“

„Aby ze mě byl další pitomý přizpůsobivý papoušek jako ze všech ostatních?“

„Nemusíš se tomu podřizovat.“ Harry si uvědomil, že se chvěje. „Je to o znalosti. Copak ty nechceš vědět, co je pro kouzelnickou společnost důležité a na čem stojí?“

Jasně viděl, jak spolkla naštvanou odpověď. „Na tohle teď není vhodný čas,“ řekla. „Potřebuješ klid.“

„Nepoučuj mě!“ Zamračil se. „Nelíbí se ti nic, co nemáš pod kontrolou. Jsi horší než Malfoy.“

„Ty-!“ Hermionina tvář nabrala purpurový odstín. Než se Harry stačil rozhodnout, jestli se má omluvit nebo na svém tvrzení trvat, někdo je přerušil.

„Harry! Nazdar, slyšel jsem, že ses probral. Doufám, že se nezlobíš, že jsem tu nebyl – měli jsme trénink.“

Byl to Ron. Svižně přešel k posteli a usmál se na Harryho. Bylo vidět, že zaregistroval Hermionin nasupený výraz, ale obrátil se na Harryho, jako by si ničeho nevšiml. „Kdy tě pustí ven? Lupin nám prozradil, na co jsme nemohli přijít – kouzlo, které rozptýlí páru po pozemcích. Pokryje zem jako přikrývka. Už ti o tom Hermiona řekla?“ Sklonil se blíž a zašeptal. „Byl by vážně rád, kdybychom dokončili hlavní části.“

„Um… To je skvělý.“ Harry pohlédl přes Rona na Hermionu, viděl, jak se jí v hlavě otáčí kolečka. „Netuším, kdy se odsud dostanu. Ještě jsem s Pomfreyovou nemluvil.“

Hermiona nakrčila nos. „Ale mluvil! Tohle ráno, několik minut.“

„Vážně?“

„Jo.“ Skousla si ret. „Nepamatuješ si to?“

Zavrtěl hlavou. Nato Hermiona úplně zapomněla na předchozí zlost a ustaraně se rozběhla za lékouzelnicí. Madam Pomfreyová ji vyslechla a ujistila Harryho, že výpadky paměti jsou v jeho stavu naprosto normální.

„Mohl jste úplně přijít o rozum,“ kárala ho, „ale když vidím, jak souvisle dokážete mluvit, zjevně se tak nestalo. Pár děr v paměti se první den dalo očekávat. Před pondělním vyučováním byste měl být v pořádku.“

„Takže tu do té doby musím zůstat?“

Ukázala na jeho ruku. „Uvidíme, jak to bude vypadat po obědě.“

K Harryho úlevě jeho ruka po obědě vypadala téměř normálně, jen konečky prstů se ve světle stále třpytily, jako by byly posypané diamantovým prachem. Prsten překvapivě neutrpěl žádnou újmu. Madam Pomfreyová ho ujistila, že přetrvávající následky do jednoho nebo dvou dní pominou. Přikázala mu, aby ji přišel informovat, kdyby se objevily nějaké další výpadky paměti, a nechala ho o samotě, aby se mohl obléknout.

Harry poťukával jedním křišťálovým nehtem o pelest postele, jemně to zvonilo a prstem mu procházely zvláštní vibrace. O pár minut později se ukázali Ron s Hermionou.

„Můžu jít.“ Zastrčil ruku do kapsy a vstal. „Jdeme na to.“

Ron, Hermiona a Harry nejprve došli do nebelvírské věže pro nedokončenou mapu, kterou měl Harry uloženou v kufru, a mapovací pomůcky včetně čerstvého lektvaru, který zase měla v pokoji Hermiona. Poté sešli dolů k jednooké čarodějnici a zmapovali tunel do Medového ráje, kde blízkost sladkostí překonala jejich morální zábrany, a oni uloupili tři velké čokolády a pár šumivých bzučivek a štědře za ně zaplatili galeonem z Harryho kapsy. Když se tunelem na zpáteční cestě rozvinula bohatá vůně čokolády, neodolala ani Hermiona.

„Věděl jsem, že si nakonec taky dáš,“ podal jí Harry třetí tabulku.

„Vy dva na mě máte příšerný vliv,“ postěžovala si Hermiona a ulomila si z obří tabulky skrovný čtvereček. „Mezi jídly bych sladkosti neměla.“ Strčila si čokoládu do pusy a požitkem se jí samovolně přivřely oči.

Po návratu do hradu se pustili do zkoumání tunelů, o kterých Harrymu řekli Fred a George, když mu předávali Pobertův plánek. Jako první zkusili tajný tunel za zrcadlem ve čtvrtém patře. Vstup byl přístupnější než chodby za jednookou čarodějnicí – podlaha byla rovná a suchá – a dalo se jít zhruba deset minut, než se došlo k zasypaná části, před kterou Harryho Fred s Georgem varovali. Suť stále zcela blokovala průchod. Harry si byl celkem jistý, že tudy se do školy žádnému Voldemortovu přívrženci dostat nepodaří.

Hned poté se vrhli na tunely, o kterých prý Filch ví a hlídá je. Ty zmapovali opatrně, jeden z nich vždy zůstal u vstupu na stráži a ostatní uvnitř chvatně pracovali. První z těchto tunelů vedl až do Prasinek a zmapovat ho zabralo Ronovi s Hermionou více než hodinu, druhý byl ale už v oblasti pod hradem zasypaný a Harry s Hermionou měli přístupnou část hotovou za pět minut.

Vstup do třetího byl ve sklepení. Harry, který tam znal méně frekventované boční chodby a nevyužívané místnosti lépe než jeho přátelé, se ujal vedení a dostal je ke vstupu, aniž by byli viděni. Tunel musel být známý celé řadě lidí, protože vypadal značně využívaně – po chvilce chůze se v jednom místě rozšiřoval a ve vzniklém prostoru se povalovaly obaly od sladkostí, prázdné lahvičky a k Harryho pobavení také nejeden nedopalek.

„Fuj!“ Protáhl tvář Ron. „Zmijozeláci jsou taková prasata!“

„Brzdi,“ napomenul ho Harry. „Klidně to mohli být lidi z Mrzimoru.“

Ron na něj chviličku zaraženě hleděl. Nakonec podle všeho došel k názoru, že si z něj Harry utahuje. „Jo,“ protočil panenky. „Anebo taky ne.“

Tunel ústil blízko kraje Zakázaného lesa v místě, kam už z Hagridovy chatrče ani žádné mimo nejvyšší z bradavických věží nebylo vidět. Jediné, v čem se výběr místa zdál příhodný, byla jeho vzdálenost od hradu. Harry se kolem ústí chodby porozhlédl a našel zřídka užívanou pěšinku zabíhající do samotného lesa. Odpolední obloha byla zatažená a pomalu se stmívalo. Dokonce ani Harry nebyl v pokušení se po pěšince vydat.

Vrátili se a našli Hermionu bledou jako stěna. „Čtyřikrát mě tu málem chytli!“ Sykla. „Víte, jak dlouho jste byli pryč?“

„Promiň,“ přitočil se k ní Harry. „Našli jsme místo, kde děcka ze Zmijozelu pořádají své večírky.“

Popuzeně vydechla a obrátila se k němu zády. Harry ji impulzivně zezadu chytil a přitáhl si ji za boky k sobě. Sevřela mu ruku a pokusila se ji odtáhnout, ale zachytil ji druhou rukou a Hermiona se přestala vzpouzet.

„Vždyť jsi říkal, že to byli lidi z Mrzimoru.“

„Ne-e.“ Harry si Hermioninu ruku přechytil, aby si ji mohl přitáhnout blíž, ale se smíchem se odtáhla. Odpověděl Ronovi. „Je nad slunce jasné, že všechny potíže na téhle škole má na triku Zmijozel nebo Nebelvír.“

„Jak příhodný postřeh, pane Pottere,“ zasyčel mrazivý hlas. Ron ztuhl. Harry se pomalu obrátil. Profesor Snape – a v tuto chvíli to byl skutečně do morku kostí profesor Snape – na ně shlížel a v očích se mu triumfálně blýskalo. Harry si ostře uvědomoval, že stále drží Hermionu za ruku. Odmítl uvolnit stisk, i když ji tak téměř úplně objímal.

„Nerozumím, pane profesore?“

„Povězte mi, pane Pottere, jaké potíže tu nyní působíte vy?“

„Žádné, pane. Jen jsme se procházeli.“

Snapeova obočí se nepřesvědčeně pozdvihla. „Ve sklepeních?“ Snížil nebezpečně hlas a přistoupil k nim. Hermiona se přisunula blíž k Harrymu, když začal podezřívavě očichávat vzduch v jejich blízkosti. Harrymu to živě připomnělo jejich hovor o dračí krvi z předešlé noci a musel se kousnout do rtů, aby se neusmál.

„Jaký nezvyklý pach. Kdybych nebyl přesvědčen, že něčeho takového nejste ani vzdáleně schopni, řekl bych, že jste připravovali lektvar.“

Na to už se Harry neudržel a pobaveně si odfrkl.

„Zdá se vám to zábavné?“

Harry se zasmál. „Nejsme schopni! Já a Hermiona?“

Severus, který nyní stál zády ke komukoliv, kdo by je mohl pozorovat z chodby, se usmál. „Drzý spratku.“ Urážka vyzněla téměř laskavě, Snape sebou sotva znatelně trhnul. Mnohem ostřeji rozkázal: „Grangerová, tu lahev.“

„Není to proti školnímu řádu.“ Hermiona pustila Harryho ruku, aby lahev mohla uchopit pevněji.

„To posoudím sám.“ Mistr lektvarů stiskl rty. Po chviličce jako by došel k rozhodnutí a drobně přikývl. „Pojďte se mnou, všichni tři. Ihned. A jestli tu lahev někde po cestě upustíte, udělím vám trest adekvátní mému nejhoršímu očekávání ohledně toho, co by mohla obsahovat.“

Na patě se obrátil (maximálně dvacet centimetrů, pomyslel si Harry nadějně s pohledem upřeným na spodní lem otcova hábitu) a rázně vykročil chodbou zpět. Museli sebou hodit, aby ho dohnali.

V kabinetě za nimi Severus zavřel, ale žádná ochranná kouzla neseslal. Usadil se za svým pracovním stolem a chvilku přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Tu lahev,“ řekl nakonec. „A vyprázdněte si kapsy.“

Hermiona i Ron se nervózně ohlédli po Harrym, který jen lehce pokrčil rameny a začal vytahovat věci z kapes. Uvolněně na stůl vyskládal hadrový míček, který měl na hraní s fretkou, zápalky a dva galeony. Trochu ho zamrazilo, když nahmatal napůl snědenou tabulku čokolády a šumivé bzučivky. Zakryl to tím, že okázale předložil plánek. Hůlku si nechal v ruce.

„Sladkosti, pane Pottere?“ Zacukal Severusovi koutek.

„Jsem ve vývinu, abyste věděl.“

V Severusovi to zabublalo, ale zakryl úsměv dlaní a seslal na dveře i rošt Silencio. Poté se mírně uvolnil a pokynul Harryho přátelům. „Vy také. Všechno. Včetně té lahve, slečno Grangerová.“

Než stihli všechno vyskládat na stůl, natáhl se Snape po lahvi. Prozkoumal pach jejího obsahu a pak část odlil do kuželovitého kelímku, aby mohl prověřit barvu a viskozitu.

„Je naprosto neškodný,“ hájila se Hermiona důrazně.

„Hm.“ Severus se opřel a zkoumal kelímek. Kriticky ho zvedl, jako pohár čerstvě nalitého a dosud neokuseného vína. Odložil ho a jeho pohled se obrátil na ně. Zkoumavě si jednoho po druhém prohlédl a zastavil se u Harryho. „Takže mi povězte, na co přesně potřebujete aktivační lektvar?“ Neomylně z Hermioniny hromádky vyhmátl sáček s pelyňkem a nabral z něj špetku drcených sušených lístků. „Katalyzátor?“

Harry přikývl. Přál si, aby mu Severus prostě věřil. Severus rozdrtil špetku pelyňku mezi palcem a ukazovákem a kriticky ho očichal, poté se opřel ve své židli a zahleděl se na ně. „Povězte mi, co jste dělali.“

Harry ho k Ronově viditelně rostoucímu zklamání poslechl. Řekl mu úplně všechno a nezapomněl připomenout, že Severus i Remus doporučili, aby tyto přístupové cesty do hradu hlídali. „A když se ty a profesor Lupin na něčem shodnete, obvykle je dobré věnovat tomu pozornost.“

Doufal, že tím bude záležitost uzavřená, ale jeho otec se netvářil o nic přístupněji. Mračil se, prohlédl si mapu a podal jim ji – ne Harrymu, ale Hermioně. „Dobrá. Posbírejte si to své smetí a můžete jít.“

Harry se pohnul, aby si posbíral své věci, a Severus ho zachytil za zápěstí. Na okamžik zůstal hledět na křišťálové nehty. Po jednom z nich přejel konečkem svého zažloutlého. „Až na tebe.“ Zvedl obočí. „Pokud si ovšem nepřeješ absolvovat přednášku v jejich přítomnosti?“

Harry zrudl. „Ne, pane.“ Zaplavilo ho ponížení, že s ním otec zachází takhle před jeho přáteli, a nelibost pronikla i do jeho hlasu. Severus mu trhl za zápěstí.

„Ani se nepokoušej tvářit ublíženě! Mohl jsi trvale ztratit paměť. Mohl jsi přijít o schopnost přemýšlet. Mohl jsi strávit zbytek života ve Svatém Mungovi! Nezajímá mě, že tě vychovali mudlově, jsi dost chytrý, aby věděl, že nemáš strkat ruku do lektvaru, o kterém NETUŠÍŠ JEDINOU VĚC!“

„Mrzí mě to… nepřemýšlel jsem...“

„To je mi jasné!“ Severus netrpělivě odmávl Rona s Hermionou k odchodu. „Vy dva – ven! Okamžitě.“

Harryho přátelé neohrabaně vypadli ze dveří, v rukách stále svírali věci z kapes. Po jejich odchodu Severus obnovil ochranná kouzla. „Harry...“

„Musel jsi se mnou takhle mluvit před nimi?“

„Ano, když se chováš tak pitomě!“

„Snažím se je přesvědčit, že se ke mně normálně chováš dobře-“

„To není má starost.“

„Řekl jsem, že mě to mrzí, dobře?“

„Nechci slyšet, že tě to mrzí! Chci, abys něco takového už nikdy neudělal!“

„Neudělám. Tohle si budu pamatovat.“

„Budeš?“

„Slibuju.“

Severus hluboce vydechl a zabořil čelo do dlaní. „Harry… bylo to děsivé. Přijít do přímého kontaktu s tímto lektvarem, když je aktivován, je samo o sobě velmi nebezpečné, ale ty jsi narušil jednu vzpomínku poté, co skončila, jinou. Mohlo ti to zničit mysl i obě vzpomínky – Brumbál věří, že obě přežily jen díky tomu, že spolu byly úzce spojené – týkaly se stejných lidí, byly získány v podobný čas a jejich obsah spolu souvisel.

„Prohlédli jste je?“

„Když Poppy prohlásila, že s vysokou pravděpodobností zůstaneš příčetný, ano.“

„Jak to mohla vědět?“

„Nemám ponětí. Seslala ti na hlavu tři různá kouzla a s každým se tvářila o něco méně pochmurně.“ Severus dlouze vydechl a opřel se. Nyní působil spíš unaveně než rozhněvaně.

Harry před sebe natáhl ruku. Krystalické nehty se nepřestávaly třpytit. Na jeho krátkých neupravených nehtech to působilo poněkud zvláštně. Jasně pod nimi mohl vidět každé smítko špíny. Přesunul pohled na méně okázalý lesk smaragdu. „Byla to poslední vůle, viď? V mém prstenu.“

„Ano. Lily si zjevně myslela, že mě to napadne. Když se na to dívám zpětně, dává to smysl.“ Severus se zamračil. „Zajdeš se mnou do laboratoře? Vaří se mi tam lektvar.“

„Proč?“

Severus zaskřípal zuby. „Potřebuji tě slyšet mluvit. Abych… se konečně přesvědčil, že jsi z toho díky čirému štěstí opět vyšel bez úhony.“

Muselo být děsivé slyšet mě včera v noci mluvit, pomyslel si Harry. Vybavil si, jak ho Severus nesmírně jemně ujišťuje a odhrnuje mu vlasy z očí. Severus si nepochybně myslel, že Harry na celý hovor zapomněl. Na chvilku se opájel vědomím, že je milován, ale ten pocit téměř okamžitě zkalilo přesvědčení, že by mu Severus své vřelé city nikdy neprojevil, když by Harry byl při plném vědomí.

„Dobře,“ řekl. „Můžu zůstat do večeře.“

Ukázalo se, že Severus měl k dispozici tajnou chodbu, která se svažovala pod úroveň podlahy, podbíhala několik chodeb a ústila v zadní části jeho soukromé laboratoře.

„Paráda!“ Zhodnotil Harry objev pochvalně. Když se ale Severus pustil do práce, Harryho rozladění se vrátilo. Bál se, že si o něj Ron s Hermionou možná dělají starosti.

„Nad čím dumáš tentokrát?“ Povšiml si jeho zamračené vrásky Severus a zvedl metličku, aby zkontrolovat konzistenci mírně probublávajícího lektvaru.

Harry přemýšlel, co by mohl odpovědět, a vzpomněl si na starou křivdu. „Jedna moje kamarádka je zapálená do lektvarů.“

„A?“

„Je to nebelvírská páťačka, jmenuje se Zoë. Prý se k ní chováš příšerně. Víš, o kom mluvím?“

„Jméno mi nic neříká. Jak vypadá?“

„Dlouhé rovné tmavě hnědé vlasy. Dokáže se tvářit docela mazaně.“

Severus se zamyslel. „Poloviční krve?“

To Harryho namíchlo. „No jasný, je úplně v pořádku znát něčí pokrevní příslušnost, i když ani neznáš jeho jméno!“

„Je dobré, aby učitel byl o těchto skutečnostech u nových studentů informován – jestli byli vychováni v kouzelnické domácnosti nebo ne.“

„Ale ty tu informaci nepoužíváš k ničemu užitečnému.“ Nyní už se Harry opravdu vařil. „Zjišťuješ si to jen proto, abys nás mohl urážet a vozit se po nás.“

Severus strnul. „Harry, ujišťuji tě,“ promluvil, když se ticho začínalo nepříjemně protahovat, „že jsem nepříjemný ke všem studentům z Nebelvíru. Slečna Weasleyová to v mé učebně nemá o nic snazší než tvá Zoë.“

„Jo, protože ji nenávidíš taky.“

Severus se prudce zvedl ze stoličky. „Nechovám k ní nenávist! Není s tebou rozumná řeč a ty to víš.“

„Takže se k nim budeš chovat líp?“

Severus frustrovaně zavrčel. „Ne!“ Obrátil se čelem k Harrymu. „Nikdy nebudu mít v oblibě nebelvírské studenty. Jste ochotni podstupovat směšné riziko z nepochopitelných důvodů a agresivně vzdorujete.“

„Co máme asi tak dělat? Nechat tě, abys s námi vytřel podlahu?“

„Máte ukázat břicho, projevit podřízenost.“

Harryho na okamžik přemohlo tak silné pobouření, že se nemohl pohnout. Pak mu došla čirá absurdnost Severusova přímého prohlášení a vybuchl smíchy. Severus ho chvilku propaloval pohledem, ale pak se pousmál.

„Tak to ale je. Nemáte sebemenší úctu k hierarchii.“

„A je to dobře! Copak bych nebyl úplně k ničemu, kdybych měl?“

Severus zavrtěl hlavu, ale stále se usmíval. „Už ses dostal ze své pochmurné nálady?“

Harry skryl tvář ve dlaních. „Promiň. Podle Hermiony jsem teď daleko výbušnější než dřív. Ale znělo to tak hrubě, že je to jediná věc, kterou o ní víš.“

„Znám její příjmení.“

„Jo tak.“ Harry se začervenal. „To asi… dává smysl.“ V záchvatu upřímnosti dodal: „Já ne.“

„Lelandová. Je to nadprůměrná studentka, ale postrádá trpělivost. Chybuje ze zbrklosti. Měla by zapracovat na svém sebeovládání.“

„Chceš říct podřízenosti.“

„Částečně také. Alespoň navenek.“ Severus se zamračil. „Až o nás budou lidé vědět, zjistím, jestli uvidím něco ze zájmu, který jsi zmínil. Nyní nehodlám měnit jedinou věc. Je to jasné?“

„Ano, pane. Děkuji.“

Severus se s povzdechem zahleděl do kotlíku.

„Co?“

„Někdy-“ Severus se zarazil. Harry sledoval, jak se stáhl, jako by se ukryl za neviditelné brnění. „Nic.“ Přitáhl si misku třaskavých tobolek.

„Udělal jsem něco špatně, pane?“

„Ne.“ Severus vzhlédl, ale jeho pohled se zaměřil za Harryho rameno k ohništi. Odkašlal si. „Draco říkal, že jsi to s Poplatalem sehrál výborně.“

„Vážně? Super! Přijde mi, že se v těchto věcech zlepšuju.“ Harry si povzdechl. „Ale úplně jsem to nevychytal, podařilo se mi urazit Hermionu. Měl jsem si s ní o tom promluvit předem.“

„Co bys jí řekl?“

„Varoval bych ji, že ji nepředstavím jako svou přítelkyni.“

Severus si stiskl kořen nosu. Vypadalo to, jako by ho bolela hlava. „Harry...“

„Nečekej, že to budu předstírat před tebou. Popletal tu byl jen na jedno odpoledne.“

Severus ho probodl pohledem. „Neočekávám, že mi budeš lhát o svém osobním životě, ani bych to od tebe nechtěl.“

„Ale nerad o tom slyšíš,“ namítl Harry. „Ztuhneš pokaždé, když ji zmíním.“

Severus si znovu povzdechl. Vhodil do směsi tobolku, která vzplála a ponořila se. „Není snadné,“ promluvil najednou s pohledem upřeným na lektvar, „vidět tě s mudlorozenou dívkou. Vím, že je to směšné, zvlášť když vezmeme v úvahu tvou matku, ale přesto je to tak.“

„Nesouhlasíš s tím, že bych s ní měl být.“

„Ale souhlasím. Je inteligentní, obvykle rozumná a má přesně ten druh opatrnosti, který tobě tak evidentně chybí. Dokáže na tebe dát pozor.“ Vlasy se mu v černé cloně svezly podél tváře, když sklonil hlavu nad kotlíkem. „Ale když tě s ní vidím,“ pokračoval rozvážněji, „občas mě přemůže panika. Ty sám jsi poloviční krve; ona kouzelníky v rodokmenu nemá. Vaše děti by měly pouze čtvrtinu kouzelnické krve. Co když se magie neprojeví?“

„Však to není, jako bychom se zítra brali,“ namítl Harry. „Jen s ní jdu na ples.“

Severus se na něj konečně podíval. „Pochybuji, že někdy budu schopen vidět tě, jak se držíš za ruku s dívkou, aniž bych začal hodnotit, jestli ti bude dobrou ženou. Předpokládám, že je to instinkt. Mám ji tolerovat nebo zapudit?“ Zhasl plamen pod kotlíkem a stabilizoval lektvar chladícím kouzlem, které vyvolalo velký oblak odporně páchnoucí páry. Harry se rozkašlal.

„Co to dělá?“

„Po vdechnutí naštěstí nic.“ Severus se k němu obrátil. „Harry. Nemohu popřít, že by mi nebylo příjemnější, kdybys zvolil čistokrevnou čarodějku – nebo jakoukoliv narozenou kouzelníkům – ale Hermiona je dobrá dívka. Její znalosti výborně doplňují tvou moc a její opatrnost tvou nerozvážnost. Vezmi ji na ples. Jestli budeš chtít, ožeň se s ní. Slibuji, že jestli s ní zůstaneš, naučím se jí dávat najevo, čeho si na ní cením. Rozumíš?“

Harry nejistě přikývl.