Havran děl: Už víckrát ne
Napsaly GenkaiFan a Frau
Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet
Poděkování za úžasný banner náleží solace
Kapitola 5: Ještě více opomíjené tradice
(v orig. „More Forgotten Lore", překlad volný)
AN: I když jsme nenašly žádné důkazy o tom, že Její Veličenstvo královna Alžběta II. navštívila během své vlády Tower, můžeme předpokládat, že podniká jistý druh královské inspekce. A pokud ano, je možné, že veřejnost nebyla z bezpečnostních důvodů informována. Pokud se mýlíme, dejte nám prosím vědět.
Rváč byl velmi zmatený havran – ehm – chlapec. Byl havraní nebo lidské mládě? Vzpomínal si na dobu, kdy žil s lidmi. S ošklivými, nenávistnými lidmi, kteří mu říkali ´Zrůdo´a ´kluku´. Vzpomínal si, že býval zamčený ve tmě, měl pořád hlad a toužil po někom, kdo by se o něj staral. Vybavil si tehdejší bolest a jeho tělíčko se zachvělo.
Teď měl peří a za rodiče havrany. Svým způsobem. Thor a Hardey brali své rodičovské povinnosti velmi vážně, pravidelně mu nabízeli jídlo a on se naučil nebýt příliš vybíravý v tom, co mu dávali. Naštěstí ho ti muži v černočervených uniformách krmili mnohem chutnějšími věcmi. 'Mistři havranů', tak je nazývali.
Večer, když ošetřovatelé obešli své kolečko a havrani byli zamčeni ve voliéře, havran Rváč se stával chlapcem Hadrianem.
Přicházeli za ním stříbrně zářící lidé a učili ho spoustu věcí. Věcí jako čtení, historie a slušné chování. Hadrian se ušklíbl. Havrani nepotřebují slušné chování!
Jeho oblíbenou učitelkou byla královna Anna. Byla zábavná. Většinu času nosila hlavu pod paží a jen občas ji položila tam, kde měla být – na krk! Podle Rváčova názoru vyprávěla ty nejlepší příběhy. Příběhy o králích a rytířích. Taky ho učila písmena a dobré způsoby.
Pak tu byli dva chlapci v nočních košilích, Richard a Edward. Vymýšleli skvělé hry. Taky vykládali, že se jim líbí škádlit stráže. Hadrian je měl rád, ale přál by si, aby si s nimi mohl hrát přes den.
Hadrian se obával, že kdyby ho strážní našli, donutili by ho vrátit se. A to nechtěl. Takže se postaral, aby ho nikdy nezahlédli v lidské podobě.
„Tak, lorde Hadriane! Budeme se modlit, prosím, opakujte po mně!" nařídila mu královna Anna a zlehka se pokřižovala.
„Ano, Vaše Veličenstvo," odvětil Hadrian zdvořile. První věcí, kterou se naučil, bylo, jak oslovovat tohoto konkrétního královského ducha a několik dalších. Její Veličenstvo ho neustále plísnilo: „Řádné způsoby jsou velmi důležité a musí být vždy dodržovány. To odlišuje dobře vychované lidi od plebejců."
Thor si myslel, že je takové prohlášení legrační, ale Hadrian byl natolik zdvořilý, že se o jeho myšlenku nepodělil.
***
V areálu Toweru se něco dělo. Cítili to všichni strážní i mistři havranů. Duchové cosi skrývali. Byli příliš tiší. Tak se strašidla obvykle nechovají. Jako kdyby se zaměřili na něco mimo svoji obvyklou působnost. Lidé z toho začínali šílet.
Jak se s blížícím se podzimem stávaly dny živějšími, všichni, kteří žili a pracovali v Toweru, zaměřili své myšlenky na každoroční návštěvu královny Alžběty. Datum se rok od roku lišilo, ale vždy přijela zkontrolovat Tower, jak jí velela povinnost. Takže bylo třeba před jejím příjezdem všechno vyleštit, natřít a – nebo – opravit.
Voliéra byla důkladně vyčištěna a ptáci dvojnásob pečlivě prohlédnuti. Dokonce i duchové tím žili.
V noci před návštěvou Jejího Veličenstva se na ni Hadrian vyptával královny Anny.
„Jak můžou být dvě královny? Ty jsi taky královna, ne?"
Anna se zasmála: „Ale ne, dítě. Královna Alžběta II. je ještě zcela naživu."
„Aha..." hlesl Hadrian a přisunul se blíž. „Jaká je?"
„Ach, Hadriane. Jak ti to mám vyložit?" zamyslelo se Její Veličenstvo. „Královna má na svých panovnických bedrech tolik odpovědnosti. Takže dobrá královna, a ano, moje královská sestřenice je velmi dobrá královna, musí být něco jako dobrá matka."
„Netuším, jaká by měla být matka. Myslíš, že by byla dobrou matkou pro mě?"
„Ach, můj lorde Hadriane. Byla by to ta nejlepší matka." Královna Anna se naklonila, dotkla se vršku hlavy malého chlapce a usmála se. „Jakákoliv dobrá matka by milovala tak sladké dítě."
„Hadriane! Hadriane! Jde sem stráž!" ozval se Richardův hlas.
Jak strážný procházel kolem, měl dojem, že zahlédl koutkem oka mihnout se kousek od sebe jednoho z duchů princátek, ale nebyl si tím jistý. Zakroutil hlavou a pokračoval v hlídce. Ozvěnu šeptaného chichotání, která se nesla nočním vzduchem, ignoroval.
***
Konečně onen den nadešel. Její Veličenstvo královna Alžběta II. mělo dorazit každým okamžikem. Stráže i mistři havranů, všichni ve svých nejlepších uniformách, se řadili na přehlídku. Tower byl v den královniny inspekce pro veřejnost uzavřen. Jakmile královský konvoj dorazil k bráně, všichni se zatajeným dechem čekali na příchod panovnice.
Havrani se potulovali po trávníku, jak bylo jejich zvykem. Dokonce i Rváč si užíval jasný podzimní den.
Její Veličenstvo vystoupilo. Královna nebyla oblečená jako ze středověku, spíš vyhlížela jako elegantní starší dáma. Měla na sobě kvalitní, přiměřené šaty a starodávný hranatý klobouček s černou síťkou, který jí dokonale seděl na šedých vlasech. Nejvíc ze všeho vypadala jako něčí milá babička.
Poté, co se královská stráž seřadila po obou stranách chodníku, vešla spolu s manželem a dalším doprovodem do Toweru.
Rváč vše sledoval s nervózním očekáváním. Pozoroval, jak byla královna provázena přes towerské pozemky k předním dveřím kaple svatého Petra v okovech, kam měla umístit věnec.
'Alžběta. Královna... Matka... Maminka?' Ta slova rezonovala Hadrianovi v hlavě. 'Bylo by to možné?'
Když včera v noci usnul, slyšel Paní temnoty, jak k němu mluví. Říkala mu, že je její milované dítě a že má naslouchat tomu, co mu říká jeho srdce.
„Vaše Veličenstvo, mohu?" ozval se mistr havranů a upoutal pozornost dámy, která upevňovala věnec na dveře kaple. V tomto momentě byla sama, zbytek skupiny čekal stranou, dokud nenastane čas na kontrolu královských korunovačních klenotů. „Pokud se podíváte nalevo, uvidíte náš nejnovější přírůstek v Toweru. Předpokládám, že jste viděla zprávu?"
Všichni se na něj dívali! Stráž, ochranka i ta starší dáma. To je ono! Tady byla jeho šance získat matku. Paní říkala, ať poslouchá své srdce.
„Takže toto je ten mladý Rváč," řeklo Její Veličenstvo a popošlo blíž k havranímu mláděti.
„Opatrně, Vaše Veličenstvo, havrani jsou velice nepředvídatelní."
„Ano, ano. Rozumím," řekla žena a zastavila se.
'Ne! ... Ne! Pojďte blíž,' zaskřehotal Rváč.
„Je to velice šikovný chlapík, mistře havranů," podotkla ještě a otočila se.
'Počkejte! Ne-'
„-choďte!" změnilo se skřehotání na hlas malého, nahého dítěte.
Nad trávníkem se neslo lapání po dechu a tlumené klení, mnozí strážní vytáhli zbraně. Královna se kvůli tomu náhlému podivnému objevení chtě nechtě vrátila zpátky.
„Nechoďte! Chci matku! Prosím nechoďte pryč!" volal Rváč, kterému začaly téct slzy. „Pr-prosím, Vaše Veličenstvo."
„Kryndapána! To je dítě!" zvolal jeden ze strážných.
„Není oblečené! Kde se tu vzalo?"
„Přiveďte mi to dítě," poručilo Její Veličenstvo. „Je jasné, že v tomto stavu není žádnou hrozbou."
„S dovolením, Vaše Veličenstvo, myslíte si, že je to moudré? Co když je to past?"
„Nesmysl," odmrštila žena námitky a posadila se na kamennou lavičku na okraji trávníku, kterou mělo v oblibě mnoho turistů. „Každý může vidět, že to dítě není hrozba. Kam by asi něco schovalo?"
Chlapec byl předveden před Její Veličenstvo. Aspoň, že si vzpomněl na lekce od královny Anny, a klekl si na špinavá kolena. Pak sklonil hlavu a čekal, až bude podroben průzkumu.
„A jak se jmenuješ, dítě?" zeptalo se Její Veličenstvo laskavě. „Můžeš se na mě podívat," dodalo tiše s rozpačitým výrazem.
„Ehm... to závisí na tom, jak si budete přát, Vaše Veličenstvo. Když jsem pták, říkají mi Rváč. Když jsem chlapec, tak Hadrian, a než jsem přišel sem, byl jsem Zrůda, ale řekli mi, že to nebylo skutečné jméno."
„Chápu. A pověz mi, Hadriane, víš, jak ses sem dostal?"
Hadrian se na chvilku zamyslel. „Vzpomínám si na velkou bolest a na hlad. Pak si pamatuju, že jsem byl v teple a nakrmený. Velké ruce, které se o mě staraly a krmily mě. Pak jsem přišel k Thorovi a Hardey. Starají se o mě opravdu dobře. Pak přišla Paní. Dala mi tenhle náhrdelník a řekla průsvitným lidem, aby mě učili. Královna Anna říká, že jsem velice chytrý. Jejda! To jsem asi neměl říkat."
„Inu, já to na tebe nepovím. Pojď sem, dítě. Není ti zima?"
„Trochu, Vaše Veličenstvo. Když jsem Rváč, tak mi zima tolik nevadí."
Rozhovor přerušilo zakašlání. Jakýsi muž se naklonil blíž a tiše cosi sdělil Jejímu Veličenstvu do ucha.
„Ano, naprosto souhlasím. Přiveďte Madam Thatcherovou a prostředníka přes kouzelnické věci, ať už je jím kdokoliv. Pojďme tomu přijít na kloub, ano? A někdo tomu ubohému dítěti přineste deku!"
Hadrian ucítil, jak se kolem něj ovinulo cosi teplého, a vzhlédl. Setkal se s pohledem asistenta mistra havranů, který se o něj obvykle staral, usmál se na něj a řekl: „Vás znám. Dal jste mi jméno."
Ben McIntyre zvedl dítě ze země, aby ho mohl lépe zabalit a přikývl: „To je pravda, hochu."
Hadrian se stulil do mužova náručí. „Děkuju."
„Nemáš rodinu, Hadriane?" zeptalo se Její Veličenstvo.
Hadrian zakroutil hlavou. „Ne. Jen tetu 'Tuny a strýce Ve'nona. Nemají mě moc rádi."
„Chápu. Dobře. Víš, kde jsi žil, než jsi sem přišel?"
Hadrian se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Obvykle jsem žil v přístěnku u tety a strýce. Královna Anna říká, že to nebyli hodní lidé." Poté se rozzářil. „Teď žiju s Thorem a Hardey. Vyprávějí mi příběhy, krmí mě a zahřívají."
Všichni, kteří naslouchali otázkám, které Její Veličenstvo chlapci kladlo, se nad jeho plachou nevinností usmáli. Zároveň byli zděšeni zjevným týráním a zanedbáváním, které to dítě prodělalo. Až bude všechno zjištěno a dokončeno, někdo přijde minimálně o svobodu. Když šlo o týrání dětí, nemělo Její Veličenstvo ani za mák shovívavosti. Tisk čekají žně.
***
PA: Prosím, odpusťte dvěma starým dámám jejich popis královské rodiny. Nikdy bychom nezasahovaly do jejich osobních životů, tak jsme se snažily zůstat u toho, co je veřejně známé a doufat v co nejlepší výsledek.
Podle Wikipedie byla v té době premiérkou Margaret Thatcherová.
Pokud jde o Harryho věk, je mu asi pět, ale mohl by být pokládán za tříletého. (...)