Autor: writerspassion18 Překlad: denice Beta: arabeska, Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/11545325/6/Destined
Rating: 13+
Kapitola 6. Zápisky v deníku
Březen 2005
Místnost, v níž se uchovávaly deníky Malfoyů, byla ještě nádhernější než knihovna – a to už bylo co říct. Podlaha byla z naleštěného mramoru a odraz zařízení na ní byl křišťálově jasný. Složitě vyřezávané regály nahoře končily pečlivě propracovaným písmenem ‚M‘, vykládaným mozaikou z drahocenných smaragdů. Rodové heslo Malfoyů bylo umístěno po každé straně písmene a vykládáno týmiž kameny. Hermiona si všimla, že na skříních vlevo je staré heslo, a tam také Draco zamířil. Prošel každou polici a pečlivě prohlížel hřbety všech skupin deníků, seřazených za čirým sklem. Elegantní kurzívou na nich bylo vyraženo jméno majitele a léta, jichž se zápisky týkaly. Konečně se zastavil před jednou policí, spokojeně se usmál, ale hned nato se zamračil.
„Nejsou chronologicky seřazené,“ pronesl. Pro Hermionu v tom nebylo nic znepokojujícího, ale pro něj určitě ano. Draco sáhl dovnitř přímo skrz sklo, vytáhl naráz pět svazků a podal jí je. „Tato místnost je svatyně. Nikdy bychom nestrčili deník předka zpět bez ladu a skladu, tím méně všechny. Tohle někdo udělal nedbale, ve spěchu. Nedovedu si představit proč.“
Zachmuřila se a levitovala deníky, které jí Draco podával, na obrovský stůl podobný tomu v knihovně, dokud ho téměř úplně nepokrývaly. To udělali v únoru. Než začali deníky číst, museli si to zorganizovat. Ukázalo se, že prohlédnout je bude náročný úkol, protože oba pracovali. A tak chodili na ministerstvo, po pracovní době se setkali a odletaxovali se na Manor, kde se najedli a dali se do čtení.
Roztřídění deníků jim zabralo zbytek února. Až prvního březnového týdne bylo vše pořádně uspořádáno a oni zjistili, kde v časové ose by měli své pátrání začít. Když objevili, že mužští členové rodu Malfoyů se obvykle ženili krátce po osmnáctých narozeninách, rozhodli se prozkoumat deníky rok před Corneliovými osmnáctinami a pět let poté. To bylo šest svazků, které si rozdělili napůl.
Během následujících dvou a půl týdne pracovali v klidu, ale ne bez obav. Hermiona nedokázala zadržet překvapená vyjeknutí a viděla zvednutá obočí i nevěřícné pohledy Draca, sedícího proti ní. I když se snažil chovat při čtení stoicky, neubránil se záchvatům zmatku. Nahlas šokovaně nevykřikoval jako Hermiona, ta ale k jeho smůle dokázala zachytit i jemné nuance. Odkašlání, hlasité polknutí v nehybném tichu, nebo uvolňování límečku prstem.
Současně zavřeli prohlížené svazky a vzhlédli k sobě se zrůžovělými tvářemi.
„...Ty první,“ řekl Draco naprosto suchými rty. Hermioniny oči se zdály zabírat většinu obličeje. Evidentně netoužila diskutovat o čemkoli z deníku, ale neměla na vybranou, když ji tak jemně vybízel. „Máš dřívější roky.“
„Správně...“ povzdechla si a pomalu zvedla deník. Pár vložených útržků pergamenu označovalo místa, která považovala za důležitá v Corneliově životě. Nejraději by je podtrhla inkoustem, ale Draco by jí asi ukousl hlavu, kdyby něco podobného jen naznačila.
„10. dubna 1710,“ začala pomalu číst a občas na Draca pohlédla. „Dnes se nestalo nic významného, a tak jedinou novinkou, kterou zaznamenám, je příchod nové služebné. Je tichá a velmi poddajná, jako všechny ostatní. Docela hezká tvářička. Její vlasy jsou katastrofální, i když člověk nemůže očekávat, že sluhové dosáhnou dokonalého vzhledu. Jestli si dobře vzpomínám, jmenuje se Matylda.
21. května 1710. Nemůžu tomu uvěřit. I když jsem se na to vyspal, pořád nevěřím. Mladá mudlovská služka Matylda má magické schopnosti. A ještě k tomu vrozené! Jsem opravdu zvědavý, co ještě dokáže. Je jedna věc slyšet pohádky o mudlech, kteří dokázali uvařit lektvar nebo dokonce kouzlit, ale vidět to na vlastní oči... To je prostě ohromující.
8. června 1710. Dnes jsem se setkal se svou snoubenkou. Jmenuje se Amelia Roséeová. Mí rodiče zvolili skvěle. Budu se jí dvořit a na Nový rok se vezmeme. Spojení krve rodů Malfoy a Rosée přinese silné děti, nemluvě o ohromném nárůstu bohatství. À la Richesse…
18. září 1710. Jako už dříve jsem Matyldě přinesl různé přísady, aby uvařila lektvar podle mého výběru. A stejně jako předtím ho připravila stejně dobře jako zkušený mistr lektvarů. Je brilantní. Je... stejně tak mnoho dalšího, ale nemůžu to napsat.“
Hermiona otočila pár stránek a ulpěla očima na té, kvůli které dvakrát hlasitěji vyjekla. Očima nervózně vyhledala Draca. Pobídl ji pokynem hlavy. Hluboce si povzdechla a její tvář při čtení rudla.
„28. prosince 2010. Včera jsem udělal něco, co může vést k Matyldině smrti, jestli na to někdo přijde. Je smutné, ale přesto radostné říci, že po měsících, v nichž rostlo mé uvědomění si ceny neuvěřitelně nadané mudlovské čarodějky, a to jak kvůli její magii, tak kvůli prosté kráse, jsem podlehl své touze po ní. A ona mě nechala. Tam, kde jsem se dříve bál přiznat si takové city, odmítám být znovu zbabělý. Miluji Matyldu. Chtěl bych, aby se stala mou ženou místo Amelie. S tímto žalem v srdci budu žít po zbytek svého života.“
Zarazila se ve čtení a podívala se na Draca, který byl bledší než obvykle. „Draco?“
Nepřestával zírat, tělo napjaté, ale nakonec ji vzal na vědomí. „Smrt,“ zachraptěl. „Mluvil o Matyldině smrti?“
Zachmuřeně přikývla. „Ano. Je... velmi bolestné to číst. Ačkoli horší je to, co se stalo den poté, co Matylda zemřela rukou Amelie.“
Nevěřícně na ni hleděl. „Co může být horší, než ztratil svou životní lásku a muset žít až do smrti se zrůdou, která ji zavraždila?“
„Nikdy nemít možnost ji znovu získat.“
„Byla mrtvá, Grangerová,“ řekl podrážděně. „Jak by ji mohl znovu získat?“
„Ve svém příštím životě,“ odpověděla. Draco se napjal a sedl si v křesle mnohem vzpřímeněji.
„Amelia ho proklela. Proklela ho, aby mohl, cituji: ‚Znovu ji najít. Milovat ji. Mít ji. Ale nikdy si ji neudržet.‘ Cornelius je odsouzený k tomu, aby ve všech dalších životech našel Matyldu a miloval ji se vším všudy, ale aby s ní nikdy šťastně nedožil. Ani jeden z nich nebude šťastně žít kvůli žárlivé a nemilosrdné ženě.“
Draca překvapilo, když Hermiona zuřivě zavrčela, rozzlobeně zavřela deník a hodila ho na stůl. Vzhlédla k němu. Očividně se kvůli svému chování cítila trapně, a rozpačitě poposedla. „A co ty? Jaké šťavnaté detaily sis o tom přečetl?“
„Nebyly úplně tak ‚šťavnaté‘ jako tvoje,“ odvětil a hleděl na deníky, rozložené před ním. „Většinou jen nesmysly. Bláboly o Matyldě, o tom, co v ní ztratil, a výlevy o jejím magickém nadání. Fantazírování, jaký by s ní měl život. Úvahy, jak by vypadal jeho syn, kdyby byla jeho matkou ona, a ne Amelia. Cornelius byl totálně... posedlý. A na konci třetího deníku udělal něco, co mě trochu překvapilo.“
„Co to bylo?“
„Načrtl obrázek.“ Draco se obrátil, vzal svazek, o němž mluvil, a otevřel ho od konce: „Nakreslil Matyldin portrét.“
Při pohledu na Dracovu tvář Hermiona pochopila, že ten obrázek nechce vidět. Navzdory svému váhání vstala a pomalu k Dracovi popošla. Bylo to tak, jak se obávala. Matylda mohla být její matkou, sestrou – jakoukoli příbuznou. Hermioně došla řeč. Nevěděla, co by se k tomu dalo říct. Také Draco nedokázal přispět žádnou poznámkou a zavřel magický deník. Pokoj zaplavilo ticho; a dokonce i to se zdálo být ohlušujícím.
„Musí toho být víc,“ řekl po chvíli. Jeho hlas nahnal Hermioně husí kůži, natolik byla naladěná na ticho pokoje. Obrátila se k němu s tázavým pohledem.
„Víc?“
Přikývl. „Odmítám uvěřit, že Cornelius s Matyldou žili jen jednou. Museli být další před... před námi.“
Hermiona se uchechtla. V žádném případě to nebyl výsměch, ale projev naprosté úzkosti a dalších omračujících emocí. Vjela si rukama do vlasů a začala pobíhat po pokoji. „Před námi...“ opakovala při chůzi. „To nemůžeme být my. Prostě... to nemůžeme být!“
„Grangerová, ten obrázek...“
„Je to kresba,“ zavrčela na něj.
Strávila se mnou příliš mnoho času... pomyslel si Draco při pohledu na její zlostnou tvář. Nezpomalovala tempo chůze a byl si jistý, že se každou chvílí po mramorové podlaze rozběhne, jestli nezakročí. Zvedl se a přešel k rozrušené dívce. „Grangerová. Grangerová, zastav se.“
Popadl ji za ramena a ona bojovala, aby se osvobodila. „Nech mě, Malfoyi,“ zasyčela, ale on ji jen chytil ještě pevněji. „Ne, dokud se neuklidníš.“
„Uklidnit se? Jak se mám uklidnit? Neposlouchal jsi, když jsem mluvila o prokletí? Bez ohledu na okolnosti Corneliova a Matyldina života, vždycky to dopadne stejně. Budou se milovat a budou chvilku šťastní, ale pak to skončí.“ Hermionin hněv se zmírnil, náhle ho nahradila úzkost a smutek. „Z naší sdílené vize můžeme jen předpokládat, že to, co je rozdělí, je smrt. Jeden z nás umře, Malfoyi.“
Draco cítil, jak se Hermiona chvěje. Byl si jistý, že by se zhroutila, kdyby ji nedržel. Byla vyděšená. Nebála se toho, že nakonec jeden z nich dvou podlehne nějaké katastrofě, ale toho směšného nápadu, že by se jednoho dne mohli milovat. Dělala si starosti, že se do něj zamiluje a on pak odejde. Draco si povzdechl a objal ji. Udělal to instinktivně a neuniklo mu, jak se uvolnila.
„Myslím, že nám hraje do karet, že ani jeden z nás nezahořel láskou k tomu druhému, že?“ tiše se uchechtl. Udělal to ve snaze připomenout jí, jak vzdáleni jsou možnosti vyplnění Ameliina prokletí, ale jak tak držel Hermionu v náruči, měl potíž tomu uvěřit.
Zasmála se jeho slovům, přikývla a pomalu se odtáhla. „Jo, máš pravdu. Jsem si jistá, že když budeš pořád takový nepříjemný spratek, budeme v pohodě.“
Usmál se. „Dokud se budeš chovat jako... no, ty, budeme v pohodě dvojnásob. Tak pojďme. Musíme udělat ještě jednu věc.“
Byla zmatená, protože deníky pro ně byly to nejdůležitější. Když ho po dlouhých prostorných chodbách Manoru následovala do jeho ložnice, přišla na to. Přihlížela, jak pomocí své hůlky vylovil ďábelský prsten z horní zásuvky nočního stolku a položil ho na něj.
„Musíme zjistit, jestli existovali další,“ řekl a zíral na prsten. „Když nám ukázal, co se stalo Matyldě, možná nám vyjeví i osud někoho dalšího, koho prokletí zasáhlo. Nasadím si ho a –“
„Nasadit si ho?“ vykřikla. „Malfoyi, zbláznil ses? Dotkl ses ho a celé měsíce už nemůžeš pořádně spát. Manipulovala jsem s ním nepřímo a skoro jsem vykrvácela ve své kanceláři!“
„Uvědomuji si rizika, Grangerová, ale upřímně řečeno, máme na vybranou? Nemáme čas zkoumat každý malfoyovský deník, abychom zjišťovali, kdo ztratil milovanou osobu.“
Otevřela pusu k protestu, ale nenašla žádné správné protiargumenty. Tak jen frustrovaně zaúpěla a připojila se k Dracovi, když vykročil k prstenu. „Dobrá,“ zamumlala. „Jen... nech mě, abych si udělala pohodlí, než si tu zatracenou věc navlékneš.“
„Pohodlí?“ zvedl obočí, když sledoval, jak se ukládá na jedné straně postele.
„Minule jsme měli oba stejnou vizi, pamatuješ? Jestli to bude fungovat, něco mi říká, že budu všechno vidět a prožívat stejně jako ty.“
Draco polkl. Zhluboka se nadechl, přešel k druhé straně postele a lehl si vedle Hermiony. Kmitnutím hůlky si přivolal prsten do ruky. Už cítil magii bzučet mu kolem prstů a procházet jím. Koutkem oka viděl, jak ho Hermiona neklidně pozoruje. Upokojil ji úsměvem předtím, než prsten uchopil do pravé ruky. Jakmile zavřel oči, ucítil, jak jeho duše, tělo, každá částečka jeho samého je vlečena z místa, kde byl, někam do neznáma.