Preklady fanfiction Harryho Pottera

zažádáno o povolení; friendship/angst; SS, HP (bez pairingu); 3700 slov; 13+

shrnutí: V jednom malém londýnském bistru potkává Severus Harryho, který ho udiví a znejistí zároveň. Hra může začít.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Rie Rose. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: Mluvení o sobě ve třetí osobě se používá jako jistá forma terapie a krátkodobé vciťování se do 'osekaných' osobností je formou úniku. Přeložila jsem to proto, že to vážně funguje, a taky proto, že přesně tohle se v kánonu mělo stát. Severus potřeboval Harryho takhle poznat a ztracený Harry potřeboval někoho, kdo konečně pochopí. Že nedostal odpověď, neznamená, že ji nenalezne s pomocí přátel, nepřátel nebo sám.

*

V tisku už se neobjevovaly dobré zprávy. Severus ani nevěděl, proč ty noviny ještě čte. Patrně ze zvyku. Někdy se přistihl, jak něco dělá, i když měl už dávno přehodnotit, proč to vůbec dělá, a potažmo to přestat dělat. Zvyk byl podivná prostá jistota, jako třeba pohled na jeho ruce. Ale to nebyla celá pravda, že? Ruce měl obvykle potřísněné skvrnami, novými jizvami, novými vráskami. Možná to nebyl samotný vzhled rukou, který představoval zvyk, možná to bylo jejich využívání. Svaly věděly, co dělají; věděly, jaký vyvinout tlak, když potřeboval vymačkat z olivy třináct kapek, nebo jak se pohybovat, když musel s chirurgickou přesností uříznout netopýří nohu do lektvaru. Ano. Tím to bude. Zvyk byl přesně jako používání rukou. Nemusel ani přemýšlet o tom, co udělá, zkrátka se to stalo. Jako dýchání. Jako chůze. Jako přežívání. Instinkt.

A přesně tím si ospravedlňoval neustálé čtení Denního věštce. Obhajoval tak spoustu věcí ve svém životě. Bylo o tolik snadnější donekonečna omlouvat všechny svoje nesrovnalosti, než je napravit. Takový byl zkrátka Severus Snape.

Polévka, kterou si objednal, už dávno vzala za své a čaj pomalu vychládal, když naproti němu někdo usedl. Londýnské bistro, které si oblíbil, často praskalo ve švech a místa bývala vzácná, takže si Severus zvykl na to, že si na protější židli někdy někdo sedne, zkrátka protože nemá kam jinam. Zvyk mu kázal, aby pokračoval ve čtení a ignoroval protějšího mudlu, stejně tak jako nepochybně on ignoroval jeho.

Zvyk mu vážně někdy působil potíže.

„Vychladl vám čaj.“

Severuse ten hlas zarazil. Zněl povědomě. Pomalu ohnul jeden roh novin, aby pohlédl na jeho tvář.

„Měl byste si ho ohřát,“ pokračoval hlas a ruka, která mu patřila, se odtáhla od Severusova hrnku. „Nikdo se nedívá. No, kromě mě. Ale víme, že já se nepočítám.“

Zvyk Severusovi zavelel, aby se posměšně ušklíbl. „Co tady k čertu děláte, Pottere?“ Takhle neměl jeho den probíhat! Měl se probudit, obléknout, sníst snídani, vařit lektvary, naobědvat se v bistru (osamotě, s dovolením!) a zakončit den s dobrou knihou a večeří. O půlnoci by si šel lehnout a vstal na sedmou ráno. A další kolo. Zas o den starší.

Chlapec naproti němu naklonil hlavu. „Tak se nejmenuju. Aspoň ne teď.“

„Prosím?“ vyštěkl Severus rozčileně.

„Nechci teď být Harry Potter. Dnes chci být někdo jiný. Je to tím létem, víte, v létě nemusím být Harry Potter. Obvykle jsem jenom ‚kluk‘. Ale to se mi moc nelíbí.“

„Pottere, jděte domů, nemáte opouštět ochrany.“ Ale Harry od něj jen odvrátil zrak a zadíval se na menu nad pultem.

„Ani Potter nejsem. Jsem rád Harry, prostě Harry, ale ne teď. Právě teď chci být někdo úplně jiný.“

I přes počáteční rozezlení se v Severusovi ozvala zvědavost. Tohle bylo rozhodně nové. Jedna jeho část si odfrkla a chtěla se zvednout a najít si jinou kavárnu, ale to by všechno příliš narušilo. Buď a nebo, jeho den byl už tak jako tak v troskách. Nyní už nezáleželo na tom, jestli zůstane nebo odejde, Potter mu naprosto překopal rozvrh. Svým zjevením praskl bublinu rutiny, ve které se Severusovi dosud tak líbilo. Líbilo se mu, jak všechno plynulo; známě a snadno, ale jakkoliv se snažil, stejně nemohl popřít to píchnutí úlevy. Jeho život nebýval nudný. Neměnnost dodávala jistotu a bezpečí, ale nerozdávala potěšení jako výčepní půllitry piva.

Harry pokračoval: „Někdy je dobré se změnit, víte? I kdyby jenom na chvíli. Dnes chci být někým jiným, jak už jsem řekl. Co takhle Sam? Jo, to se mi líbí. Dneska budu Sam. K Harrymu se můžu vrátit zítra.“

Sam se usmál.

„Pořád vypadáte jako Potter,“ zavrčel Severus.

„Nikdy jsem vlastně Potter být nechtěl. Myslím, že už jsem to říkal, ne? No, tak trochu, asi. Potter a Harry Potter se zas tolik neliší.“

V tom okamžiku Severus vzdal veškeré snahy působit popuzeně. Tohle byla stránka Harryho Pottera, kterou ještě neznal, a měl-li být k sobě upřímný (což, přiznejme si, nikdy nebyl) docela se mu líbila. „Kdo je potom Harry Potter?“

„Zázračný chlapec. Nemám ho moc rád. Raději mám Harryho.“

„V tom je rozdíl?“

„Jistěže.“

Severus si odfrkl a vrátil se k tisku. „Já žádný rozdíl nevidím.“

„Nedivím se.“

Když Severus sklonil noviny tentokrát, překvapilo ho, že vidí naprosto rozdílnou osobu. Byl to sice Harry Potter, samozřejmě, ale změnil se. Vůbec to nebyla očividná změna. Nepatrně se lišil sklon jeho ramen, to, jak s odtažitostí mžoural na menu, ruce, které měl položené na stole, jako by nic, jednu přes druhou.

Tohle byl Sam.

„Poučte mě.“

„Proč bych měl? Vy vždycky uvidíte jen Harryho Pottera. Nikdy neuvidíte Harryho. Vždyť někdy nevidím Harryho ani já. Je tak trochu ztracený, chudák. Někdy neví, kudy se vlastně dát.“ Sam se znovu zadíval na Severuse. „Chvíli vydržte. Jdu si objednat něco k jídlu.“ Postavil se a vydal se k pultu a Severuse tam nechal ztuhle sedět a uvažovat, jak se tohle vůbec může dít. Když se vrátil, nesl talíř salátu s tuňákem, misku s vaječnou pomazánkou a velké karamelové latte s pěnou. Zakousl se do jídla a zamyšleně žvýkal. „Nemusíme vždycky být těmi, kým nás lidé chtějí mít,“ pronesl mezi sousty. „A nemusíme vždy dělat z lidí ty, kým chceme, aby byli.“ Sam se odmlčel a odpil z kávy. „Nechtěl jsem, abyste byl normální, ale stejně tu jste, sedíte v bistru, čtete noviny, jíte polévku a necháváte si vychladnout čaj.“

„Kdo jste chtěl, abych byl?“

„Bastard. Což zřejmě pořád jste.“ Severus se kousl do jazyka. „Chtěl jsem, abyste jedl sám v temných koutech. Chtěl jsem, abyste vždycky vypadal vztekle a rozladěně. Nechci, abyste vypadal znuděně a seděl u okna v mudlovském Londýně. Ale tak to prostě je, že? Na tom, co si myslí ostatní, nezáleží.“

V Severusovi se téměř ozvala pýcha. „Jste docela chytrý, když se snažíte.“

„Já vím. Ale ten Harry to vůbec nechápe, že ne? Tak se ztratil v tom, kým by měl být, že úplně popletl, kým ve skutečnosti je. Je to oříšek, řeknu vám, muset si vybrat mezi tím, kým jste, a tím, kým vás chtějí mít.“

Ta hra Severuse mátla. S Potterem nikdy nevycházel. Už od začátku toho kluka neměl rád, tak proč k čertu sedí naproti němu a vyrušuje ho při obědě? Proč svému nenáviděnému profesorovi říká, jak pracuje jeho nitro?

Protože tohle není Harry Potter, promluvil hlásek v jeho hlavě. Tohle je Sam. A Sam nemá žádný problém vyslovit to, co chce být slyšeno.

„Stejně tady nemáte být. Měl byste se zdržovat v dosahu ochran.“

„Měl bych dělat spoustu věcí. Tak jako vy.“ Zvedl list ledového salátu, roztrhl ho napůl a jednu polovinu snědl. „Ale co jsem to právě říkal? Nemůžete vždycky dělat to, co byste měl. Nikdo se nikdy nikam v životě nedostal, když dělal jen to, co by měl. Život je jako řeka, ne? Má proudit.“

„Ale pořád má koryto,“ podotkl Severus a konečně složil noviny a položil je na prázdnou židli vedle sebe.

„Může být, ale nezapomínejte; voda sice vyplňuje všechen prostor, ano, ale to je jen jeden aspekt. Jde dál, hloubí dno, valí se, nabírá bahno, pořád jde dál. Ztrácí, co nabrala, nabírá další a pořád jde dál.“

„Taky může být mělká.“

„Jo, ale pořád má hladinu, hloubku a dno; jen to není tak patrné.“

Severus zamyšleně žvýkal. „To možná ano, ale nemůžete se utopit v kaluži.“

„Skutečně?“ Sam se předklonil. „Louže vám pořád může ušpinit kalhoty. Pořád vám může pozměnit den.“

Starší muž si odfoukl. „Právě jste řekl, že ta voda jsme my, lidé, lidské bytosti, a teď říkáte, že šlapeme do louží? Vůbec nedáváte smysl, Pottere!“

„Ach, takže už jsem zase Potter? Myslel jsem, že jsem vám řekl, že dnes nechci být Potter. Dnes jsem Sam.“ Znovu zvedl vidličku. „Podívejte se na to z jiné perspektivy. Jedna osoba může druhé osobě zničit den, víte, přesně jako louže. Podívejte, co dělám já vám.“

Severus si promnul tvář. „Nejdřív je život voda, potom jsme my voda, potom je to obojí. Jestli vám teď takhle pracuje mozek, nechci příští školní rok číst jedinou vaši esej.“

„Nebudete číst moje eseje.“

„Jistě, jste Sam.“

„Už to chápete!“ Sam se zazubil a znovu si usrkl z kávy.

„Neměl byste to pít. Brzdí váš vývin.“

„Moc nerostu, že?“ podotkl Sam.

Severus odpil ze svého studeného čaje. „Co to děláte, Pottere? Přestaňte s tou hrou.“ Chlapec naproti němu se nijak nechystal k odpovědi. Jen rozlomil toust a nabral na něj trochu pomazánky. Uznale zamručel. „Kolik vám je?“ vyštěkl Severus, vytočený Potterovou ignorací.

„Komu, mně? Asi jsem starší než Harry.“

Severus pochopil. „Dobrá, Same, co tady děláte? Bez her.“

Sam vzhlédl a usmál se. Rád viděl, že ačkoliv jeho profesor tvrdil, že nechce hrát hry, stejně na to přistoupil. „Jsem tady, protože rád jezdím vlaky do Londýna. Dává mi to směr. Potom se procházím. Dnes jsem došel sem a uviděl vás.“

„Směr?“

„Každý nějaký potřebujeme, víte. Harry, vy, Ron, Hermiona i Brumbál. A taky Sam.“

Severus souhlasně přikývl. „Sam ale není opravdový.“

„Pro mě je.“

„A jenom na tom záleží?“

„Mně ano.“

Severus v odpověď zamručel a několik minut seděli v tichosti, Sam jedl a Severus konečně seslal na svůj čaj ohřívací kouzlo. Poté, co Sam vyškrábal talíř, odložil vidličku, spláchl všechno kávou a pověděl: „Tak jo, ven s tím.“

„Ven s čím?“ Severus ho sjel pohledem, zase se v něm vzedmula zlost.

„Na co se mě chcete zeptat.“

Severus vyhlédl z okna a zkřížil ruce na hrudi. Jistě, měl na toho chlapce otázku, vlastně spoustu otázek. Harry Potter nebo ne, celé toto setkání bylo znepokojující. Takové chování od něj nečekal, tohle nebyl Harry Potter, jak ho znal.

Ale o to tady šlo, že?

Takže se znovu zaměřil na toho kluka, přijal pravidla a rozhodl se, že bude tu hru hrát přesně jak se po něm chtělo. „Jaký je rozdíl mezi Harrym a Samem?“

Sam ho sjel hodnotícím pohledem, soudil ho, koumal jeho motivy. Zřejmě přesně na to čekal, takže promluvil: „Harry se ztratil. Bojí se. Ví, že je jen pěšák v nějaké masivně zprofanované a otřepané šachové hře. Chápe to, takže se snaží být přesně tím, kým jej každý chce mít. Skrývá fakt, že je ve skutečnosti jenom týraný mimoň, ne hrdina. Skrývá fakt, že vlastně nezná nic užitečného. Zato Sam? Sam je někdo. Je silný, je chytrý. Sam se dívá na svoje příbuzné a vysmívá se jim. Ničeho se nebojí, ani nevylévá svoje tajemství někomu, kdo ho nenávidí. Sam ví, že ho volá život, a je ochotný a připravený odpovědět.“

„Život volá? Proč volá?“

„Přece aby žil. Sam dělá to, co se Harry dělat bojí. Sam se projíždí vlaky, obědvá s někým, kdo s ním být nechce. Sam žije. Harry jen přežívá.“

„A co Harrymu brání v žití?“ zeptal se Severus.

Sam se předklonil, tentokrát šeptal. „Věštba.“

Severus ztuhl. Takže to věděl. Teď už to dávalo smysl, když se nad tím zamyslel. Po tom, co se teprve před měsícem událo na oddělení záhad, Severusovi došlo, že Albus mu to konečně prozradil, ale stejně mu připadalo, jako by odkrýval svoje vlastní tajemství. „Proč,“ polkl Severus, „proč by mu to mělo bránit?“

„Protože Harry zemře.“

„A… a Sam?“ Severusovi už se to přestávalo líbit.

„Sam nikdy nezemře. Ne pro vás, ne pro mě, ne pro tohle bistro. Sam bude navždy žít. Je nesmrtelný; je tím, kým si Harry přeje být.“

Severus už se na něj nedokázal dívat. Musel se odvrátit, dívat se kamkoliv jinam, do anonymity zbytku kavárny. „Přestaňte už.“

Harry Potter by ho neměl takto ovlivňovat.

„Nemůžu přestat, vlak už vyrazil, Snape, už vyjel ze stanice. Já jsem na této cestě jenom pasažér.“

Severus se na něj znovu zahleděl. „Kdo jste teď?“ Něco se změnilo, způsob držení jeho těla. Sam byl sebevědomý, ale teď sesunul ramena. Znaveně.

Mladší kouzelník vyhlédl z okna. „Jsem Harry. Prostě Harry.“

„Kam šel Sam?“

„Musel chytit vlak.“

Severus naklonil hlavu. „A vy?“

„Neposlouchal jste? Já už ve vlaku jsem.“

Severus polkl. „Týrali vás?“

„Jo.“

„Proč jste nic neřekl?“

Harry mrkl. „Protože lidé neví, jak poslouchat.“

Severus věděl, na koho Harry naráží. Také jistým způsobem tušil, kdy se během jejich konverzace z Pottera stal Harry. „Poslouchám.“

„Já vím.“

„Nemusíte, víte. Můžete z toho vlaku kdykoliv vystoupit, kdykoliv budete chtít. Můžete být jako Sam.“

Harry pokrčil rameny. „Mohl bych. Stejně jako byste vy mohl změnit svoje zvyky.“

Severus se otřásl. Jeho oči zrcadlily jeho myšlenky, když přejely po Denním věštci na vedlejší židli. „Ale to my neuděláme. Ani jeden.“

Harry znovu cukl rameny. „Ne každý umí být jako Sam.“

„Ale vždyť jste to už říkal, říkal jste, že teď nechcete být Harry Potter, a taky jste nebyl!“ naléhal Severus a udeřil pěstí do stolu.

„Nemůžete utéct před tím, kým jste.“

„Zpropadeně, Harry! Právě jste mi řekl, že život je řeka, že lidé nemusí vždy být a dělat to, co se po nich chce!“

„A vy jste právě uznal, že se taky nezměníte. Postavte se tomu čelem, Snape – nemusí se nám líbit, kdo nebo co jsme, ale to nám pořád nestačí k tomu, abychom vstali a změnili se. Zítra se vrátíte ke svému nudnému životu a já budu zase sekat trávu a schovávat se v pokoji v naději, že můj strýc zapomene, že jsem naživu. A v září se mnou zase budete zacházet jako s odpadem a já vám pořád budu vzdorovat a svět půjde dál a dál. Život volá, Snape, volá nás oba, ale my mu neodpovíme, že ne?“

„Kolik vám je, Harry? A neříkejte mi, že jste mladší než Sam.“

„Je mi šestnáct.“

„Skutečně?“

„Fyzicky ano. Emocionálně jsem prastarý.“

Venku, v letním parnu, přistoupil k lavičce u autobusové zastávky starý muž oděný s obnošené americké uniformě z občanské války. Měl dlouhou bradku, ušpiněnou tvář a žádný domov. Severus a Harry sledovali, jak vytáhl z rezavého nákupního vozíku ceduli. ‚Možná jsem bezdomovec, ale pořád znám své místo.‘ Harry odvrátil pohled jako první.

Severus toho muže na lavičce sledoval, a když toho měl dost, zaměřil se na chlapce naproti sobě. „Můžeme se změnit.“

„Ne, nemůžeme.“

„Vraťte Sama.“

Harry vzdychl. „Říkal jsem vám, že Sam je pryč.“

„Ne, není. Sam je Harry. Harry je Sam. Diktujte si svůj vlastní osud, pane Pottere. Věštby jsou titěrné, neudrží v sobě moc vody.“ Severus položil ruce na stůl, dlaněmi vzhůru. „Ani vaše ruce jí moc neudrží, že ne?“ Zahýbal prsty. „Voda proteče. Ale vaše ruce mohou držet nádobu. Mohou držet to, co drží vodu.“

„Ale řekl jste…“

„K čertu s tím, co jsem řekl, Harry, poslouchejte, co říkám teď. Už jsme se oba změnili, nemám pravdu? Ne, mlčte, neodpovídejte, vím, co chcete říct. Že jsme se nezměnili. Ale je to pravda. Jen se na nás podívejte! Kam zmizela ta nenávist, Harry?“

Harry polkl, ale nepřerušil ho.

„Udělejte z Harryho Pottera svodidlo pro Sama. Držte nádobu, Harry.“

„A vy?“

„Já to taky udělám. Taky mám někde uvnitř sebe svého Sama. Život volá, Harry, asi nastal čas, abychom mu odpověděli.“

„Ale venku zuří válka,“ namítl Harry a znovu vyhlédl z okna na muže bez domova. Vidět ho, jak tam stojí, bylo příliš, musel sklonit pohled.

Severus pokrčil rameny. „Válka nikdy nekončí.“

„Sam se nebojí, Sam ví, že život je řeka, je s tím srovnaný a líbí se mu to a dokáže z toho těžit.“

Severus se pousmál. „Sam je chytrý. Ví, že někdy je změna ku prospěchu.“

Harry k Severusovi vzhlédl skrz svoji přerostlou ofinu. Položil ruce na stůl, dlaněmi dolů, a podíval se na ně. „Držet nádobu,“ zamumlal, otočil dlaně vzhůru a zahýbal prsty. „To zvládnu.“

„Jistěže zvládnete.“

Ale Harry musel zavřít oči, když mu něco blesklo myslí a vyděsilo jej to. „Co když tu nádobu pustím a ona se rozbije? Co pak?“

Severus cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nevěděl, jak na toto odpovědět. Neměl všechny odpovědi. Ačkoliv se tak často choval, ve skutečnosti nevěděl ani zbla.

Dveře podniku se otevřely a rozezněly rolničku, zatímco Severus bojoval o slova, která nenacházel, slova, která by něco znamenala, která by Harrymu poskytla zdání cíle, něco, co by znělo hezky jako rolnička nad vchodovými dveřmi.

Ale nic nenašel. Jen zadrmolil pár smolných začátků neexistující věty, které vůbec nevyjádřily to, co toužil dát najevo. A s těžkým polknutím svěsil ramena a vzdal se. „Nevím.“

Harry přikývl, v tváři se mu jasně odráželo zklamání. Stále byl ztracený a jeho ruce se znovu otočily a dlaně sjely po desce stolu. Postavil se.

„Harry, je mi to líto, neznám všechny odpovědi.“

Ale Harry jen sebral svoje nádobí. „Musím chytit vlak.“ Pomalu odešel od stolu a zanechal za zády Severuse s ničím než Denním věštcem na rozptýlení.

Venku zapískal vlak.