Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Švadlenin těžký úděl

 Březen 1818

Julius se škaredě mračil. Se svou manželkou procházel obchody, aby si sehnali vhodný oděv na příští dobročinnou akci. Byl čím dál víc rozčilený. Jeho žena Elena snadno objevila nádherné šaty, které lichotily její půvabné tváři a vnadné postavě. Nemohl se dočkat dne, kdy se bude slavnost konat, jen aby ji v nich viděl znova, ale zároveň si přál, aby se akce odložila, protože právě teď by se jí musel zúčastnit úplně nahý.

„Proč si prostě nenecháš ušít šaty na míru?“ navrhla Elena. Julius se zakabonil. To bylo to poslední, co chtěl udělat. Na míru šitý hábit byl příliš drahý. Jistě, pocházel z nejbohatší čistokrevné rodiny v Evropě a výdaje by mu v žádném případě neublížily, ale to neznamenalo, že byl té představě nakloněn. Elena se na něj dívala a on věděl, co si myslí. Skrblík. Julius se naproti tomu považoval za dobrého hospodáře.

Utratil tolik, kolik chtěl, za to, co potřeboval. Potřeboval, ne po čem toužil. Jeden z jeho předků ty dva pojmy zaměnil a málem přivedl rod Malfoyů k bankrotu. Juliusův dědeček to dal do pořádku; a ještě přidal.

„Jestli si nic nevybereš, nebudeš mít jinou možnost, Juliusi,“ podotkla Elena. Povzdechl si a přikývl, zatímco ho jeho žena jemně táhla londýnskými ulicemi. „Co kdybychom to zkusili tady? Zdá se, že mají nově otevřeno.“

Julius se zamračil. „Vypadá to, jako kdyby to patřilo mudlům.“

Usoudil tak kvůli svíčkám, osvětlujícím svérázný krámek. Kouzelnické obchody se osvětlovaly několika koulemi vznášejícími se pod stropem. To byl správný způsob pro kouzelníky. Někde se používaly i svíčky, ale ty levitovaly dál od zboží a od čehokoli, co mohlo chytit a popálit obchodníka. Jeho závěr potvrdil fakt, že neviděl ani jednu z těchto možností. Nemohl se dočkat, až se mudlové vypaří z Londýna. Ne doslova, ale samozřejmě ani to by mu nevadilo.

V tomto období devatenáctého století nastávaly změny. Zatímco kouzelníci a mudlové žili v relativně stejném světě, pomalu začali být oddělováni mudlovskými šmejdy, zvedajícími své odporné hlavy. Vyznačili jasnější předěl mezi kouzelníky a nekouzelníky, a lidé teď začali podvědomě vytvářet ulice s obchody, města i vesničky užívané pouze kouzelníky, a jiné pouze mudly. Mudlovští šmejdi se usazovali tam, kde to pro ně bylo nejpohodlnější. Když to bylo v kouzelnickém společenství, pak jedině díky tomu, že čistokrevní čarodějové neznali jejich krevní status. Londýn sám byl směsicí mudlů a mudlovských šmejdů. Jediným důvodem, proč se tu Julius nacházel, bylo jejich krejčovské umění. Proč by taky ne? Většina z nich pocházela z řad služebnictva v kouzelnických domácnostech, kde se naučili krejčovině. Byly tu nejlepší hábity a šaty, které se daly najít. Právě tento dojem potlačil Juliusovy předsudky, s nimiž vstoupil do obchodu.

„Spíš jako by to vlastnili mudlovští šmejdi, miláčku,“ zašeptala mu Elena. Pokradmu sledovala, co nakonec spatřil i Julius – pár pletacích jehlic, pracujících bez lidských rukou. Za normálních okolností by se tohle nemělo dělat tak okatě, ale většina okolních obchodů už byla zavřená. Mudlové by toto neškodné kouzlo neměli postřehnout.

„Dobrý večer,“ řekl muž, kterého si předtím nevšimli. Sestupoval ze schůdků na podestu v zadní části obchodu. Stanul bezpečně na podlaze a usmál se na své zákazníky. „Jak vám mohu pomoci, pane a paní...?“

„Malfoyovi,“ doplnil Julius nepříliš přátelským tónem. Muž se vzpřímil. Ano, slyšel o Malfoyových, dokonce i v Itálii, odkud se s manželkou nedávno přistěhovali. Znovu se usmál, i když trochu děsivě.

„Pane a paní Malfoyovi, mé jméno je Alberto Giovanni. Čím vám dnes večer mohu posloužit?“

„Chci si dát ušít luxusní společenský hábit,“ oznámil mu Julius. Chtěl se ušklíbnout, ale věděl, že bude lépe nedráždit člověka, kterého potřebuje. I když toho muže mohl zničit jediným dopisem té správné osobě, nebylo by to zdvořilé. A Malfoyovi byli vždycky zdvořilí, třebaže falešní. „Musí být hotový do konce příštího měsíce.“

„Samozřejmě, pane Malfoyi, to můžeme zajistit.“

Julius zvedl obočí. „Můžeme?“

Alberto přikývl. „Ano, moje žena a já. Ona šije, zatímco já prodávám.“ Otočil hlavu a přes rameno zavolal: „Giana! Noi abbiamo i clienti!" (Giano, máme zákazníky!)

„Io vengo!“ (Už jdu!) ozvalo se. Objevila se žena, jíž patřil ten hlas, a Julius strnul. Albertova manželka byla ohromující. Po pás dlouhé kudrnaté hnědé vlasy spoutané sponou, k nim ladící čokoládově hnědé oči, malé, ale plné rty, a postava, vedle které bledla i postava jeho vlastní ženy, i když se s ní tak či onak mohla měřit.

„Giano, tohle jsou pán a paní Malfoyovi,“ řekl Alberto, když stanula vedle něj. „Pan Malfoy potřebuje do konce dubna zhotovit společenské roucho.“

Giana zdvořile pozdravila dámu a pak utkvěla zrakem na Juliusovi. Nebyl si jistý, jestli to Elena zahlédla, ale nebylo pochyb o nenávisti ve švadleniných očích. I když moc toužil u té mudlovské šmejdky vyzvídat, neudělal to. Namísto toho po ní blýskl okouzlujícím úsměvem.

„Takže,“ začal Julius, zatímco si dopřál ještě jeden hodnotící pohled, „Zvládnete to?“

Giana sepnula ruce před sebou a mile se usmála. Juliuse ani na vteřinu neoklamala, ale ten pokus ocenil.

„Samozřejmě že to dokážu. Jakmile budete mít čas, jste tu vítán a můžeme začít s  první zkouškou.“

„Skvělé. Přijdu zítra.“

Duben 1818

Od okamžiku, kdy spatřila Juliuse Malfoye, chtěla Giana utéct z místnosti. Nelíbil se jí. Nepotřebovala s ním mluvit nebo s ním strávit nějaký čas, aby poznala, že je to bezohledný muž, který se stará jen o moc, peníze a čistotu krve. Byl stejný jako ti, kvůli nimž se rozhodla naléhat na manžela, aby se přestěhovali. „Kamkoli,“ prosila. „Pojďme kamkoli jinam.“ Věděla, že nemůže před arogantními čistokrevnými utíkat navždy, ale nemyslela si, že na novém místě neuplyne ani měsíc a jeden z nich vstoupí do jejich obchodu.

A teď pro il bastardo (toho bastarda) chystala společenské roucho.

Když se Julius následující den hodinu před zavírací dobou objevil v obchodu, snažila se být srdečná. Výraz jeho obličeje dával jasně najevo, že se nenechal oklamat. Jen vrhal potutelné pohledy, ušklíbal se a trousil sarkastické poznámky. Právě ty řeči (hrubé požadavky a poštěkávání) způsobily, že ho toužila pořádně seřvat. Jediný důvod, proč se držela zpátky, byl její manžel. Ačkoliv to Julius neroztruboval, měl styky. Věděl všechno o všech a stál na samém vrcholu společenského žebříčku. Mohl by Gianě a jejímu muži sebrat všechno, co měli. Ale ona by dokázala přežít. Byla bojovnice. Na druhou stranu Alberto neměl jejího ducha. Usiloval o stabilitu a dokázal ohnout hřbet, aby si ji udržel. Byla to její láska k němu, která ji přiměla udržet jazyk za zuby. V angličtině...

„Švadleno, doufám, že je to poslední zkouška,“ pronesl Julius, když si v magicky rozšířené šatně oblékal hábit. I když byl obchod staromódní, byl docela hezký. Aspoň podle standardů mudlovských šmejdů.

 V zadní místnosti obchodu Giana zuřila. Incredibile... (neuvěřitelné) pomyslela si v duchu a s hůlkou v ruce čekala, až se muž objeví. Celý měsíc pracuje na hábitu toho zatraceného nevděčníka a on jí pořád říká ‚švadlena‘. Na někoho, kdo prohlašoval, že má bezvadné způsoby, tenhle Malfoy, který bude brzy vydán na milost rozzuřené čarodějce ozbrojené hůlkou, určitě nebyl schopný chovat se k ostatním ohleduplně.

„Všechny změny jsem už udělala,“ řekla Giana, jakmile vyšel ze šatny. Pokynula mu na stupínek, a když se na něj vyhoupl, s rukama v bok si ho prohlížela. „Jenom se při závěrečné zkoušce ptám zákazníků, jestli ještě nechtějí provést nějakou úpravu.“

„Ještě že tak. Límec je příliš těsný.“

Giana zvedla obočí a potlačila úšklebek. Místo toho nepostřehnutelně vydechla, aby se uklidnila a pronesla: „Před dvěma dny jste tvrdil, že je příliš volný.“

„A teď je příliš těsný. Uvolněte jej.“

„Insopportabile...“ (Nesnesitelný) zamumlala si pod nosem, když mávala hůlkou. Naštěstí se stehy, kterými límec stáhla, daly snadno uvolnit. Tušila, že k něčemu takovému dojde, „Lepší?“

Julius se na ni jízlivě usmál. „To už je moc. Upravte také manžety, nerad bych zůstal polapený ve svém zatraceném rouchu.“

Gianě se nebezpečně blýsklo v očích, ale obrátila se k manžetám dřív, než si toho mohl všimnout. Začala na nich pracovat a ještě víc si mumlat. „Stronzo… Non lo credo. Potrei strangolarlo.“ (Debil... Tomuhle nevěřím. Dokázala bych ho uškrtit.)

„Co bylo tohle?“

„Nic.“

Julius se uchechtl a znemožnil Gianě pokračovat v práci tak, že jí na ruku položil svou dlaň. „Tu sei una bugiarda terribile." (Jsi hrozná lhářka.)

Bezvýrazně na něj zírala: „Vy mluvíte italsky?“

„Ano. Taky francouzsky a španělsky.“

Julius očekával, že se po tomto odhalení začervená, ale nic takového se nestalo. Namísto toho si osvobodila ruku a pokračovala v uvolňování levé manžety.

„Překvapil jste mne.“

„Pro příslušníky vznešených rodin není neobvyklé mluvit více jazyky-“

„Ne, ne tímto,“ přerušila ho. Rychle na něj pohlédla a pak se přesunula k druhé manžetě. „Překvapilo mě, že jste mě neproklel za to všechno, co jsem o vás řekla italsky.“

Julius se zplna hrdla rozchechtal. To Gianu překvapilo ještě víc. Nemyslela si, že by dokázal takhle naplno projevit své emoce.

„Prostě jsem hrál s vámi. Chtěl jsem znát další kreativní urážky, se kterými byste mohla přijít. Ukázalo se, že jich znáte poměrně dost.“

„No dobrá... nijak zvlášť vás tedy nemiluji.“

Julius se dopálil. „Nestydatá ženská. Tohle jste řekla anglicky.“

„No, teď už nezáleží na tom, jestli to řeknu italsky, ne?“

Drzost jejích slov ho značně pobavila. Smělá ženská. Bylo mu to jasné hned, co vyslechl urážky, jaké by žádná žena neměla užívat bez ohledu na postavení, jaké v životě zaujímala. Ale teď, v angličtině, se zdály být jiné. Drsnější. Horší. Možná vzteklejší. Ať už to bylo jakkoli, Julius zkroutil rty v úšklebku. Ta žena se mu líbila.

„Nenávidíte mě,“ konstatoval. „Proč?“

Gianina ruka na jeho manžetě strnula a ona k němu vzhlédla. Zdálo se, že velmi dychtí znát odpověď. V jeho hlase nezněla žádná zloba a to bylo znepokojivé. Odstoupila od něj a zkřížila paže na hrudi. „Nemám ráda způsob, jakým se mnou zacházíte, tedy s čarodějkou mého druhu.“

„Samozřejmě... tak tady to všechno začíná, že? Švadleno-“

„Mám jméno,“ vyštěkla. Julius přimhouřil oči a jeho nozdry se rozšířily.

„Giano-“

„Pro vás paní Giovanniová-“

„Pozor na jazyk, mudlovská šmejdko,“ zavrčel. Sestoupil z podstavce a mlčky se tyčil nad mladou ženou. Od chvíle, kdy se s ním setkala, se před ním poprvé přikrčila. Přistoupil těsně k ní a ona couvala až ke zdi. Dál už neměla kam uhnout. Zvedl pravou ruku a rychle ji Gianě přitiskl na šíji. Ten náhlý čin z ní vyloudil výkřik. Zahleděla se do jeho chladných očí.

„Možná jsem od chvíle, kdy jsem tě potkal, tvé drzosti toleroval, ale tímhle to končí,“ řekl pevně. „Jsi švadlenka, mudlovská šmejdka, a já zámožný, vznešený čistokrevný. Budeš se ke mně chovat s náležitou úctou. Rozumíš?“

„Compreso,“ (rozumím) odpověděla. Julius ji nechal být a zamířil k šatně. Než vstoupil dovnitř, řekl ještě: „Líbíte se mi, paní Giovanniová. Ale je jen určité množství opovážlivosti, jaké jsem ochotný snášet.“