Preklady fanfiction Harryho Pottera

72 – Nová spojenectví

Severus bez zaklepání vkročil do Remusovy kanceláře a prudce za sebou zavřel dveře. Vlkodlakovy oči se rozšířily překvapením nebo možná úlekem, ale když promluvil, byl jeho hlas klidný a tichý.

„Severusi, mohu ti s něčím pomoci?“

Severus zkrotil svůj hlas na podobnou hlasitost, ale klidného tónu se mu dosáhnout nepodařilo. „Lupine. Co se stalo mezi Harrym a Grangerovou?“

„Obávám se, že nevím. Všiml jsem si, že se jeden druhému během včerejší hodiny vyhýbali, ale to není tak ojedinělé.“

„Copak s tebou nemluví?“

Remusovy rty se zkřivily v rychlém úšklebku, ale když pokračoval, zněl jeho hlas uhlazeně a zdvořile. „Má zakázáno se mnou mluvit.“

Severus potlačil rozzuřené zavrčení, které se mu dralo z hrudi. Ani jeden z vás můj zákaz nerespektuje; copak si myslíte, že to nevím? „Taková poslušnost, to bych od tebe nečekal,“ ušklíbl se.

„Výhružky smrtí na mě občas mají tento vliv.“ Lupin se pohodlně opřel a založil si ruce na hrudi. „Severusi, co ode mě chceš?“

Severus zaskřípal zuby. „Kdybych ti dal svolení, promluvil by sis kvůli mně s Harrym?“

Lupinova tvář se roztáhla do chladného úsměvu. Takový výraz se k němu vůbec nehodí, pomyslel si Severus. Zajímalo by mne, kdy se vlkodlak naučil být predátorem.

„On s tebou odmítá mluvit?“

Remusův tichý hlas zněl potěšeně. Severus sevřel ruce do pěstí. „Nedokážu se ovládat.“

„Skutečně? To mě překvapuje.“

„Promluvíš si s ním?“

„Ne.“

„Prosím?!“

„Ne. Není to bezpečné.“

„NEUDĚLÁM nic-“

„Ty ne. Ale ty nejsi jediný had v tomto hnízdě, Snape. Nebudu s Harrym mluvit.“ Jeho vyzývavý pohled zakolísal. „Ale jestli chceš, můžu se zeptat Hermiony.“

„Hermiony?“

„Také musí vědět, kvůli čemu se pohádali.“

Severus strnule pokývl. „Kdybys mohl, byl bych... děkuju.“

Severus kráčel na první hodinu a po cestě ho napadlo, že by si s Grangerovou mohl promluvit sám. Většinu druhé hodiny strávil tím, že ji pozoroval a myšlenku zvažoval. Dnes se příliš nesoustředila, ale nepůsobila tak uboze jako v úterý. Zeptáním snad ničemu neublíží. Při hodnocení lektvarů na konci hodiny se na okamžik zastavil u jejího stolku.

„Slečno Grangerová? Zdržte se tu prosím po hodině.“

„Ale já musím-“ Grangerová zvládla příval slov zarazit. „Ano, pane.“

*************

Hermiona si nedokázala představit, proč by s ní profesor Snape měl chtít mluvit. Její lektvar byl bez chyby jako obvykle a nezpůsobila žádné potíže ani podle zaujatých standardů ředitele zmijozelské koleje. Zůstala sedět na svém místě a sledovala, jak se učebna vyprazdňuje. Když všichni kromě ní odešli, udělal pár kroků k ní. Postavila se.

„Slečno Grangerová.“ Chvíli na ni jen upíral pohled, ve tváři bledý a ztrhaný, rty se mu několikrát pohnuly a už to vypadalo, že promluví. Zavřel oči.

„Ne,“ promluvila drze, když je opět otevřel. „Bohužel jsem příhodně nezmizela.“

„Slečno Grangerová, Harry nebyl příliš... sdílný... ohledně toho, k čemu mezi vámi dvěma došlo. Jen...“ odmlčel se. „Jen chci, abyste věděla, že se nemusíte obávat, že jsem ohledně vás vyjádřil svůj nesouhlas.“

Hermina na něj zůstala nepohnutě hledět. Vypadal skoro nemocně, přesně jako Harry, když se chystal čelit drakovi.

„No, momentálně se jedná čistě o akademickou debatu,“ promluvila nakonec, „ale stejně děkuji.“

„Řekl...?“

Hermiona netušila, na co se jí Snape pokouší zeptat. Možná to nevěděl ani on sám.

„Usmířili jsme se,“ řekla. „Nejasně se vyjádřil a mě vyděsilo, že by to pro něj... že to vůbec zmínil. Že by mu na tom mohlo začít záležet. Utekla jsem a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě vlastně nijak neurazil – kromě toho, že by to pro něj později mohlo být důležité, a... no, on za to nemůže. Nemůžu to ignorovat, pokud to obtěžuje vás a Draca a Popletala; a zároveň nemůžu očekávat od něj, že bude předstírat, že je mu to jedno.“

Snape sklopil pohled. Chvíli jen nepohnutě stál, poté se obrátil, takže k ní stál bokem. „Mám pocit, že ho ničím,“ promluvil tiše. Hermiona se pokusila odpovědět, ale nepodařilo se jí ze sebe vydat hlásku. Nevšiml si toho. „Jsem lepší alternativa než Popletal – a možná Dursleyovi, to je jediné, co se o mně dá říci.“

Známý nával zlosti Hermioně opět navrátil hlas. „Máte ponětí, jak na tom byl vloni? Věčně stažený do sebe, každou chvíli záchvaty zlosti, na nás se rozkřikoval a byl nesnesitelně paličatý... a když Sirius zemřel, bála jsem se, že se to ještě zhorší – buď to, nebo ho to úplně zlomí.“ Zavrtěla hlavou. „Ale je to... lepší. Teda od té doby, co nám to řekl. Občas vypadá i šťastný. Je sebevědomější. Někdy i společenštější-“

„Nezapomeňte na knihy o černé magii, které ho fascinují, jeho manipulování s lidmi, poslušné pobíhání za Malfoyem i to, že se stará o pokrevní původ své dívky!“

„Chce vám dělat radost.“

Snape zavřel oči. Jeho hlas byl pouhým šepotem. „Dělá mi radost. Dělá mi radost kdykoli se mu podaří na něco přijít a je na sebe pyšný. Dělá mi radost, když se mě odváží škádlit před Weasleyovými. Dělá mi radost pokaždé, když se zapomene a-“ zarazil se. „Jenže jindy je zase z ničeho nic tak nesnesitelně formální. ‚Ano, pane,‘ ‚ne, pane,‘ ‚otče, udělal jsem něco špatně?‘ Mám pocit, že se to nikdy-“ odmlčel se. „Proč o tom všem vykládám ze všech lidí právě vám...!“

Hermiona pokrčila rameny. Usoudila, že pro jednou nebude nejlepší poskytnout první odpověď, která jí přišla na mysl. Nebylo snadné zachovat klidnou tvář. „Myslím, že mu víc pomáháte, než škodíte. Můžu jít? Přijdu pozdě na hodinu věštění z čísel.“

Nepřítomně ji odmávl. Jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Běžte.“

*************

Harry byl nesvůj, když vstupoval do nebelvírské společenské místnosti. Hermiona se věcem pokusila pomoci a minulý večer si dělala úkoly u něj a ráno s ním seděla u snídaně i u oběda, ale při vstupu stejně zaslechl tlumený šepot, a pár lidí na něj upíralo nesouhlasný pohled, než se střetli s jeho očima a sklopili hlavu. Většina lidí v jeho koleji zřejmě předpokládala, že ho Hermiona odmítla, protože jí provedl něco strašného, a její dnešní přístupnost značí pouze to, že je emocionálně slabá. S bradou hrdě vztyčenou přešel místnost do rohu, kde Zoë hrála šachy s Deanem.

„Ahoj.“

Letmý úsměv Zoë postrádal svou obvyklou vřelost. „Ahoj.“

Dean k němu zvedl pohled. „U oběda jsem tě viděl s Hermionou,“ poznamenal. „Zase všechno v pohodě?“

Harry si pomyslel, jak příhodná musí být pokožka, na které není vidět ruměnec. Dean se teď zřejmě cítil nepříjemně kvůli tomu, jak se mu předtím vyhýbal. „Jasný,“ odpověděl. „Už spolu ale nejsme.“

„Drsný.“ Dean přesunul střelce.

Harry si obkročmo sedl na volnou židli a upřel pohled na šachovnici. „Hm. Ale začínám si myslet, že to takhle asi bude lepší. Dokáže být pěkně panovačná už jako pouhá kamarádka. Jako přítelkyně měla pocit, že zodpovídá za to, jak se chovám.“

„Je to prefektka,“ poukázala Zoë. V jejím hlase bylo patrné ostří.

„To vím, ale... ale předtím nikdy nezacházela takhle daleko. Nemluvím o školních pravidlech.“ Polkl. „Ty jsi na mě naštvaná?“

„Já vlastně nevím, jestli na tebe mám být naštvaná nebo ne – nevím, co jsi udělal. Ale Ginny pořád trochu je, i když míň po tom, co jí Hermiona pověděla, o co šlo.“

Harry se pokusil přijít na nějaký způsob, jak jí to vysvětlit, aniž by byl nucen převyprávět celý příběh.

„Byla v tom politika.“

„Politika?“

Harry se napjal. „Přijde jí, že se až moc... přizpůsobuju, a špatně pochopila něco, co jsem řekl, a pak už se to vymklo kontrole.“

Zoë na něj zamrkala. „Ona nechce, aby ses choval jako kouzelník?“

„Přesně. Nebyl to teda důvod, proč se se mnou rozešla, ale začalo to tím. Vyostřilo se to od... nelíbí se jí mé oblečení, vlasy, knihy, které čtu...“

Dean se zamyslel. „Vážně čekáš, že se to teď zlepší?“

Harry pokrčil rameny. „Doufám v to. Ron měl podobné problémy, když s ní chodil – ne úplně stejné, samozřejmě – a teď jsou v pohodě.“ Mrkl po Zoë. „Asi bys se mnou nechtěla jít na ples, viď?“

Usmála se. „No, i kdyby mi nevadilo, že jsem evidentně až tvoje druhá možnost...“

„Jak to můžeš vědět? Už jsem s Hermionou chodil, když jsme se poznali.“

„I kdyby,“ zopakovala Zoë, „pořád by tu byl problém, že už doprovod mám.“

Harry si zhrzeně povzdechl. „Tak to je smůla. Budu se muset vydat na lov mimo kolej.“

„U nás už není žádná, která by se ti líbila?“ Vyzvídala překvapeně Zoë.

„Ani jedna.“ Harry vstal a přehodil nohu přes židli. „Okoukané ztrácí na zajímavosti, znáš to.“ Vyrazil pryč. Zoë se na své židli napřímila.

„Tak někdy jindy?“ Zavolala za ním.

Otočil se zpátky a široce se usmál. Vážně byla pěkná. „Budu na to pamatovat.“

Harry před večeří zaskočil do knihovny a podařilo se mu tam najít Draca, který se učil u stolku u okna. Harry tušil proč, kdyby byla jejich společenská místnost tak pochmurná jako ta zmijozelská, taky by si radši dělal úkoly v knihovně.

„Zdarec,“ šeptl a vklouzl na sedadlo naproti Dracovi.

„Čau!“ Opětoval vesele pozdrav Draco. „Dnes vypadáš daleko šťastněji. Máš zase svou starou partnerku na ples?“

Harrymu se nepodařilo potlačit úšklebek, i když věděl, že Dracovi nebude dávat smysl. „Ne-e. Jde s někým jiným. A Zoë je zabraná. Takže mě můžeš představit té své známé – nezaručuju, že budu mít zájem, ale jsem ochotný se s ní setkat.“

„Pochopitelně,“ přikývl Draco. „Dej mi nějaký čas, zjistím, jestli je stále volná. Jestli ano, domluvím něco na zítřek po vyučování.“ Zamračil se. „Ode dneška už to jsou jen dva týdny, nebo ne?“

„Vážně?“ Harryho překvapení se rychle proměnilo v nadšení. Dva týdny do plesu znamenaly také dva týdny a den do chvíle, kdy ho Severus veřejně uzná za svého. Po tak krátkou dobu by měli zvládnout uchovat tajemství v bezpečí.

„Proto dali druhý prasinkový víkend na tenhle týden. Kvůli lidem, kteří si potřebují sehnat doplňky nebo dárek pro dívku. Když se takhle šklebíš, předpokládám, že máš představu, co si vezmeš na sebe?“

Harry zapřemýšlel, kdy se dvojčatům podaří sehnat chybějící část jeho kostýmu. „Téměř.“

„Hm. Já tyhle věci nesnáším. Je to téměř tak hrozné jako rozhodovat se, kým chceš být ve skutečnosti. Mám si na sebe vzít francouzské dvorní šaty z patnáctého století nebo jít za lišku?“

Harry vyprskl smíchy a musel kajícně sklopit hlavu, když po něm madam Pinceová střelila vražedným pohledem.

„Co jít za lišku ve francouzských dvorních šatech z patnáctého století?“

Draco se zasmál. „To by mohlo být vtipné. A teď vypadni, než kvůli tobě budu mít potíže – potřebuju tohle dodělat před večeří.“

Večeře byla nezvykle ale příjemně společenská. Ron se konečně zeptal Levandule, jestli by ho doprovodila na ples, a ona ke všeobecnému překvapení souhlasila. Ron se stále nacházel ve stavu blaženosti a většinu jídla zbožně hyphotizoval Levanduli, která seděla kousek dál v hloučku svých kamarádek. Občas zvedla oči a úsměv mu opětovala. Dean a Seamus si vyměňovali uštěpačné poznámky, ale zdálo se, že Ron je vůči nim hluchý. Colin nepřišel. Ron se vynořil ze zasnění na dostatečně dlouhou dobu, aby se Harryho a Hermiony stačil zeptat, jestli jdou nakonec spolu. Hermiona odpověděla „ne“, ale víc to nerozváděla. Ron se nevyptával, což ji podle všeho zmátlo. Harry by ji kvůli její volbě partnera normálně škádlil, ale nebyl si jistý, že Ronovi chce prozradit takovou bombu před obecenstvem. Místo toho se zahloubal nad vlastními vyhlídkami. „Nakonec můžu jít i sám. Určitě se najde dost holek, které si se mnou zatancují i tak.“

Vrátili se do nebelvírské společenské místnosti a Hermiona okamžitě ztratila předchozí klid, když dovnitř oknem vlétla obrovská sova s velkým balíčkem ve tvaru válce.

„Pottere, pro tebe,“ zavolal sedmák, který ji vpustil dovnitř.

Tereza, která měla pokoj blíž, Harrymu zaskočila pro pár sovích pamlsků a po návratu zvědavě pokukovala po balíčku. „Otevřeš ho?“

„Ne tady dole.“

Hermiona zamžourala na zpáteční adresu a protáhla tvář. „Harry! Co ti poslali tentokrát?“

„Jenom něco na ples.“ Harry se na ni ušklíbl. „Nemusíš jančit.“

„No tak pardon že dvojčatům nedůvěřuju!“

Harry pokrčil rameny. „Netvrdím, že bys měla.“ Vstal. „Každopádně myslím, že to půjdu omrknout nahoru.“

„Počkej!“ Hermiona ho popadla za paží. „Um... Rone, můžeš na chviličku?“

Ron si jich – konečně – všiml. Přejel pohledem z Hermioniny tváře na Harryho a odtud na Hermioninu ruku. Protočil panenky. „Když to musí být.“

Přešli do rohu a Hermiona stále svírala Harryho paži, jako by se jinak neudržela na nohou. Harry jí poplácal ruku a snažil se moc neušklíbat. Ron si založil paže. „O co jde?“

„Rone, já...“ Hermiona si nervózně skousla ret. „Mám nového partnera na ples.“ Zaváhala. „Je to holka.“

Ron na Hermionu chvíli nepohnutě civěl. Zúžil oči do štěrbinek a otočil se na Harryho. „Co jsi jí to u Merlinových špinavých spodek PROVEDL?“

Harry se zakřenil. „Provedl?“ Zopakoval se zdviženým obočím. „Ale no tak, Rone – vydrželi jsme spolu stejně dlouho jako vy dva.“

Ron rozhodil paže a vyčítavě zabodl ukazovák do prostoru před Hermionou. „Jo, jenže když to šlo do kopru, pořád se jí líbili kluci!“

„A stále líbí!“ Hermiona pustila Harryho, aby si sama mohla založit ruce na prsou. „Rone, ani nevím, jestli by to mohlo fungovat! Daly jsme si jen jednu pusu. Ale... ale zeptala se mě, a já na Harryho pořád byla naštvaná, a je milá...“ Hermionin hlas se vytratil do prázdna. Dívala se na ně do široka otevřenýma nešťastnýma očima. „Je to v pohodě?“

„No, se mnou bys nešla, takže je to jedno, ne?“ Ron zněl docela naštvaně. Pak ale pohlédl na Hermioninu tvář a změkl. „Nedívej se na mě takhle! Co se děje?“

„Ale nic.“

Harry se mezi ně vložil. „Myslím, že mi dlužíš pět galeonů.“

„Cože?“

Hermiona si povzdechla. „Máš pravdu, tohle asi bylo dostatečně blízko. Můžu ti to dát v Prasinkách?“

„O čem to mluvíte?“

„Vsadili jsme se, jak zareaguješ.“

Ron na okamžik ztuhl. „Takže tohle má být... nějaký vtip?“

„Ne. Opravdu jde s nějakou holkou z Havraspáru. Jen jsme se vsadili, jaká bude tvoje reakce. Čekal jsem, že řekneš, že je to moje vina.“

Ron opět divoce zagestikuloval rukama. „Co jiného si mám myslet? Nikdy jsem si nevšiml, že by Hermiona čmuchla kolem holek, než se líbala s tebou!“

Harry ukročil zpět a mávl rukou k Hermioně. „Obejmi ji,“ přikázal.

„Zešílel jsi? Proč?“

„Protože to právě teď potřebuje. Šup.“

Ron si Harryho chvilku pochybovačně měřil a pak kolem Hermiony zdráhavě ovinul paže. Když objetí opětovala, začalo být přirozenější.

„Hermiono?“ Promluvil jemně. „Proč brečíš?“

„To nic.“ Hermiona se trochu rozpačitě zasmála. „To je jenom jedna z těch divných holčičích věcí.“ Natáhla jednu ruku a přitáhla do objetí i Harryho. „Mám vás oba hrozně moc ráda.“

Harry jí lípl pusu na vlasy a pak v náhlém impulzu chytil pramen Ronových a zatahal ho.

„Jauvajs. Nechej toho!“

Harry se zasmál a ukročil zpátky. „Jdu si otevřít svůj balíček.“

Ron odešel do pokoje s Harrym. Posadil se na postel a sledoval, jak Harry rozvazuje provázek na balíčku. Ani nebručel, že to Harrymu tak trvá a nepřeřízne ho.

„Myslíš, že to bude jen období?“ Zeptal se.

Harry k němu zvedl pohled. „Co?“

„Ta... ta holka. Mohla by se jí vážně líbit?“

Harry pokrčil rameny. „Netuším. Ta pusa se jí evidentně líbila.“

„Myslíš, že to je důvod, proč to s náma neklapalo?“

Nad tím už Harry také přemýšlel.

„Ne, myslím, že jsme nevychovaní a moc se nechceme nechat předělat.“ Zaváhal. „Holka by v tomhle ohledu mohla být lepší. Aspoň mi připadá, že jsou většinou slušnější. Když to vezmeš na průměr.“

„O čem se bavíte?“ Dean seděl v rohu a kreslil si. Nyní se tvářil naprosto zmateně.

„O Hermioně.“ Harry se v očekávání zakřenil. „Jde na ples s nějakou holkou z Havraspáru.“

Deanovi zaskočilo. „Jo tohle bylo to Ginnyino tajemství!“

Harry stáhl provázek z balíčku a odhrnul papír, odkryl tak pevně stočenou ruličku lesklého stříbra. Uchopil kraj látky a nechal ji rozvinout. Vypadly z ní jakési proužky kůže a hromádka bílé látky. Harry našel švy na ramenou, roztřásl oděv a zjistil, že má dvě trička – jedno bylo úzké s velmi krátkými rukávy a stříbřitě se blyštělo a druhé bylo bílé, volnější a od hrudi k límečku mělo proužky z kůže. Harry usoudil, že vypadá tak trochu pirátsky. V kožené části se také ukrývalo pouzdro na hůlku.

„Co to je?“

„Případné vršky k mému kostýmu. Pozornost dvojčat.“ Harry otevřel kufr, svlékl se a nasoukal se do svých kožených kalhot. Upravil tkaničky na bocích a oblékl si lesklé tričko. Přiléhalo jako druhá kůže. Harry odhrnul závěs, který obvykle zakrýval zrcadlo na jejich dveřích.

„To by šlo.“ Zachvěl se.

„Hlavně nad sebou nezačni slintat,“ okomentoval jeho počínání ostře Ron.

„Mm. Ale-“ Harry se odmlčel. Stáhl ze sebe tričko a vyzkoušel druhé. Tohle bylo potřeba zastrčit, což s jeho těsnými kalhotami nebyl snadný úkol. Otočil se a pokusil se zjistit, jestli je lem vidět přes tenkou kůži. Měl pocit, že ano.

„Co myslíš?“ Zeptal se Rona.

„Netuším.“

„Rone, prosím tě – vypadá to dobře? Nebo bylo lepší to první?“

„Nelíbíš se mi.“

„Rone!“ Zamračil se na něj Harry. „Vůbec mi nepomáháš, a hlavně to s tím nemá nic společného. Je to jen pitomé tričko.“

Dean se zapojil. „To obtažené lesklé.“

„Díky, Deane!“

„Ale... mohl bych tě v tomhle nakreslit? Možná s jedním z mečů ve společenské místnosti?“

Ron se postavil. „Uvidíme se později.“ Odešel.

Na lektvarech v pátek ráno si Harry okamžitě všiml, že jeho otec vypadá příšerně. Záměrně se s Dracem hlučně vybavoval, aby Severusovi dal příležitost zdržet ho po hodině. Nepřekvapilo ho, když ji mistr lektvarů přijal.

Po odchodu posledního studenta Harry zavřel dveře a slyšel, jak za ním jeho otec pronáší příslušná zaklínadla. Pomalu se otočil. Severus si ho chvíli v tichu upřeně prohlížel.

„Promiň,“ zamumlal Severus.

„To je v pohodě.“

„Nepřišel... nevrátil ses.“

„Cože?“

„Včera večer. Požádal jsem tě...“

Harry se zamyslel. Otec ho opravdu požádal. Přijď zítra a já se budu chovat slušně, nebo něco v tom smyslu.

„Promiň. Úplně mi to vypadlo.“ Harry se omluvně usmál. „Bylo toho trochu moc. Hermiona za mnou pak přišla a usmířili jsme se, což bylo fajn, ale... nějak se toho semlelo moc.“ Zaváhal. „Nebyl jsem na tebe naštvaný nebo tak.“

„Dobře.“ Severus vypadal nesvůj a zranitelný úplně jako některý z Harryho vrstevníků. Pokrčil rameny. Harry netušil, jestli u něj zrovna toto gesto někdy předtím viděl. „Zastavíš se večer? Říkal jsem si... měli bychom si promluvit.“

„Může být. Po večerce?“

Severus přikývl. „Bude to bezpečnější.“