Preklady fanfiction Harryho Pottera

Miluju vás!

Draco švihnutím hůlky zažehl svíčky a s nimi i hromádku dříví v krbu. Oheň osvětlil kuchyni jantarovou září a Draco vrátil hůlku do kapsy. Dal si pozor, aby její rukojeť zůstala nad lemem, kdyby snad situace vyžadovala jedno či dvě uřknutí. Potom se zaměřil zpět na Weasleyho. Jeho dlouholetý rival vypadal jako výměšek samotného pekla, shovívavě řečeno.

Weasley mu připadal skoro jako karikatura; mrtvolně bledý, s rudými žilkami v bělmu očí, ještě ztrhanější než obvykle, dokonce i na nechvalné weasleyovské standardy. Jeho oči byly ale živé, zíraly někam za Dracovu hlavu, chřípí se mu chvělo a klouby na rukou mu zbělely. Draco v něm však viděl ještě něco, něco divného. Nemohl se rozhodnout, jestli to spočívalo ve Weasleyho postoji nebo výrazu, ale vypadal díky tomu pomateně a ošidně.

„Vypadni,“ vyštěkl Weasley nečekaně. „Prostě se ztrať a nech nás být.“

Draco se posměšně ušklíbl, nemohl si pomoci. „Proč bych to dělal? Tohle je dům mojí sestřenice a já jsem její host.“

„Nikdy jsi Tonksovou za sestřenici ani nepovažoval, dokud se to tvojí řiti nezačalo hodit!“

„Na tom nesejde,“ odsekl Draco a usoudil, že nastal čas kousnout do nevyhnutelného a nechat Weasleyho trpět. „Navíc Grangerová mě tady asi chce.“

Při zmínce o Hermioně nastala ve Weasleyho postoji okamžitá změna; stáhl svaly v obličeji, dech se mu zrychlil a očima mu problesklo něco temného. Bylo tak potěšující sledovat ho, jak bojuje se slovy a klepe se rozrušením. Grangerová nebo ne, vidět Weasleyho ve stresu bude navždy lechtat Dracovo zmijozelské nitro uspokojením.

„Do toho, Weasley,“ provokoval ho Draco. „Rád si poslechnu tvoje urážky, a jestli se chceš sesypat, milerád se podívám.“

„Nezasloužíš si ji!“ vyštěkl Weasley rozzuřeně a praštil pěstí do stolu. „Vůbec si ji kurva nezasloužíš!“

Draco sebou ani necukl, přestože v těch slovech zaznělo zrnko pravdy. „To ani ty.“

„Rozhodně si ji zasloužím víc než ty!“ křikl Ron. „Kdyby ti na ní opravdu záleželo, nechal bys ji být s někým jiným! S někým, kdo se o ni aspoň trochu zajímá!“

„Ale prosím tě, Weasley,“ protočil Draco oči. „Jestli si myslíš, že se jí vzdám jako mrzimorský usmrkanec jen kvůli podělané morální hovadině, tak jsi právě porazil Longbottoma v natvrdlosti -“

„Sám víš, že by s tebou být neměla,“ obvinil ho Ron. „Musel jsi… nevím, musels ji nějak přelstít!“

„Do prdele, Weasley, kdybys měl mozek, šel by z tebe strach. Grangerová už je velká a dokáže dělat vlastní rozhodnutí,“ oznámil mu Draco a dopřál si pauzu na úšklebek. „A rozhodla se pro mě. Ne pro tebe.“

Ron se prudce nadechl skrz zaťaté zuby. „Já byl její první!“ zařval. „Mezi námi je víc, než si myslíš! My -“

„Já vím. Řekla mi to,“ usadil ho Draco klidně a setřel tím z Weasleyho tváře osten žárlivosti a vychutnával si jeho šok. „Ačkoliv fakt, že se jedná o tebe, činí celou záležitost diskutabilní. Stěží ovládáš hůlku, pochybuju, že zvládáš ptáka.“

Ronovy tváře zbarvil vztek do ohnivě rudé. Převrátil stůl na stranu a odstranil tak jedinou bariéru, která mezi nimi stála. Přistoupil k Dracovi tak blízko, až si vzájemně funěli do tváře. Draco se narovnal a zvedl bradu, aby vypadal o něco vyšší, a rukou nahmatal hůlku. Jen pro jistotu.

„Chce se mi z tebe zvracet,“ syčel Weasley jako kyselina. „To, cos udělal -“

„Drž se ode mě dál, zrzoune,“ skočil mu Draco do řeči výhružným tónem. „Ustup.“

„Tohle všechno je jenom tvůj zvrácený plán, jak nám ublížit.“

„Ano, máš pravdu,“ odvětil Draco sarkasticky. „Šest let jsem se ke Grangerové choval jako kretén, protože to bylo součástí ďábelského plánu, jak ji dostat do postele a vytočit tebe a Pottera. Gratuluju, Weasley, právě jsi vyhrál závod v blbosti.“

„Sklapni!“ vyštěkl Ron a přiblížil se k Dracově tváři. „Přestaň! Dost!“

„Nebudu to opakovat, Weasley, ustup!“

„Spletla se v tobě! Vůbec ses nezměnil!“

„Ani to nezkoušej,“ varoval ho Draco ledově. „Neopovažuj se předstírat, že o mně něco víš -“

„Zneužíváš ji!“ zařval Ron. „A zkurveně se u toho bavíš!“

Draco nahlas zavrčel. Weasleyho obvinění jej nečekaně rozlítila a jeho blízkost ho dusila. „Jdi mi do prdele z cesty!“

„Ale já tě nenechám jí ublížit! Zemřel bych pro ni!“

„To já taky!“

Draco to myslel vážně, stejně ho však šokovalo, jak snadno ze sebe ta slova vysypal. Weasleyho zaražený výraz za to ale stál. Jako by ho to prohlášení fyzicky praštilo spodním hákem přímo do brady, dokonce klopýtl dozadu a skoro se přerazil o nohu převráceného stolu. Draco narovnal ramena, zatímco sledoval, jak se Weasley vzpamatovává, a když mlaskl, evidentně tím Weasleyho vrátil zpátky do přítomnosti.

„To bys nedokázal,“ pronesl Ron tiše, a když se znovu podíval na Malfoye, jeho pohled šlehal blesky. „Nedokázal bys podstoupit takovou oběť…“

„Přestaň,“ procedil Draco skrz zuby. „Největší chyba, jakou kdy můžeš udělat, je podceňovat mě, Weasley. Zvlášť co se týče Grangerové.“

Ron se posměšně uchechtl. „Myslíš, že je to tak prosté? Že jsi teď jedním z nás?“

„S tebou nechci mít nic společného.“

„No, to máš dost na hovno! Hermiona se mnou má hodně společného a fakt ji neznáš, jestli si myslíš, že mě s Harrym jen tak odsune stranou zrovna kvůli tobě!“

„Nedomluvil jsem!“ Draco se zamračil. „Nemůžu tebe a Pottera vystát, ale vím, že by vás dva nikdy nevyřadila, jakkoliv moc vás nenávidím. S tím nic nenadělám -“

„To máš zatracenou pravdu, že s tím nic nenaděláš!“

„Vážně si myslíš, že jsem o tom nepřemýšlel, Weasley?“ vybuchl a cítil, jak v něm sílí nutkání řvát. Slova se z něj řinula proudem a on se ani nesnažil ten příval zastavit. „Vím, že jste ty, Potter a Grangerová jako srostlí, a věděl jsem to i ve chvíli, kdy jsem se ocitl tady, v bezpečném domě pro přeběhlíky. A zkurveně dobře jsem to věděl, když jsem Grangerovou postavil před svoji rodinu! Jestli si myslíš, že nás s Potterem rozdělíte, tak se hodně pleteš! Můžeš být překážka, ale jsi nic v porovnání s tím, čím jsme s Grangerovou prošli.“

Ron se zhluboka nadechl a skousl si tváře. „A její krev?“

Draco přimhouřil oči do hadích škvír. „Na té mi zjevně nezáleží.“

„Ale záleželo!“ obvinil ho Ron.

„Do prdele, Weasley, mám ti to vyhláskovat? Fakt jsi takový pitomec?“ vyštěkl Draco mrazivě. „Grangerová. Je. Moje. Zvykni si na to. Já si taky budu muset zvyknout na tvoji přítomnost.“

„Já tě nikdy nepřijmu mezi nás!“ přerušil ho Ron rozhořčeně, ale Dracovi neunikl záchvěv porážky v jeho hlase. „Nevydrží to! Ty… ty to poděláš!“

„Když ti to dělá dobře,“ pokrčil Draco rameny. „Vážně si myslíš, že bych byl tady, nechal se zříct vlastní rodinou, jenom abych trávil čas s bandou pošuků? Jen tak, pro zábavu?“ Přistoupil k Ronovi o krok blíž a naklonil hlavu. „A jestli se mi pokusíš postavit do cesty, uvidíš, co dokážu.“

S tím do Weasleyho prudce strčil a vykročil ke dveřím.

„Kam k čertu jdeš?“ zařval za ním Ron.

„Nudíš mě,“ odvětil Draco přes rameno. „A tvůj ksicht mě začíná urážet.“

„Neskončili jsme!“

„To vskutku ne, ale dnes večer jsi k pláči, dokonce i na svoje standardy. Odmítám poslouchat to tvoje trapné koktání -“

„JÁ NE -“

„Tak co kdybys šel do postele, trochu se vybrečel do polštáře a naučil se nazpaměť pár nadávek, kterým se budu moct příště vysmát?“

„Malfoyi -“

„A navíc,“ pokračoval Draco a zarazil se ve dveřích, aby po Weasleym vypálil blahosklonný pohled. „V posteli na mě čeká Grangerová.“

Každý sval v Ronově těle se napjal jako struna a jeho rysy se zkřivily pobouřením. „Ty srá -“

„Dobrou noc, Weasley,“ protáhl Draco, vyklouzl z místnosti a rázně za sebou zabouchl, než udeří další výměna očerňujících urážek. Téměř se srazil s osobou, která postávala v chodbě. „Co ksakru chceš?“

„Jenom tu hlídkuju, kdyby snad někdo cítil nutkání se vložit,“ pronesl Blaise. „Vzbudili jste mě.“

„Očekáváš omluvu?“

„Stěží,“ uchechtl se Blaise a oba se vydali do schodů. „Ale možná vděk, když jsem na všechny ložnice seslal tlumící kouzla.“

Draco naklonil hlavu. „Proč jsi prostě neodhlučnil kuchyni?“

„A přijít o všechnu zábavu? To sotva. A když už jsem u toho, ten tvůj ornitologický komentář byl sice převzatý, ale docela jsi mě překvapil.“

„Čím?“

„Čekal jsem o něco… agresivnější konfrontaci mezi tebou a Weasleym.“

„Zdálo se to bezpředmětné, když se sotva zvládl hádat,“ řekl Draco blahosklonně. „Nechápej mě špatně, moje pěst se s Weasleyho ksichtem potká nejpozději za pár dní, ale dneska to nebylo nezbytné.“

„Tak pro příště bych ti doporučil pár tlumících kouzel, než se zase poštěkáte, protože jinak ti Tonksová utrhne uši.“

„Budu si to pamatovat,“ kývl Draco ztuhle a zastavil se před dveřmi ložnice. „Ještě něco?“

Blaise vydechl. „Víš, Malfoyi, já jsem na tvojí straně.“

„Vážně?“

„Ano.“

„No,“ Draco si přejel jazykem po zubech, „dej mi vědět, až zjistíš, na které straně vlastně jsme.“

Blaise chvíli vypadal, že mu něco odpoví, ale nakonec se s Dracem jen rozloučil: „Na to přijdeš, Malfoyi. Dobrou noc.“

Draco chvíli probodával pohledem jeho zátylek, ale nakonec vklouzl do ložnice – co nejtišeji, aby nevzbudil Grangerovou. Když zalezl do postele, Grangerová se k němu okamžitě přivinula, jako by se nemohla dočkat, až ucítí jeho teplo, a rozespale na něj zamžourala.

„Kde jsi byl?“ zeptala se tlumeným, rozespalým hlasem.

Omotal jí paži kolem ramen a Hermiona schovala hlavu do ohbí jeho krku, dýchala mu na klíční kost a ruku držela na jeho srdci.

„Povím ti to ráno.“

*

Když Draco procitl, na chvíli jej zcela oslepil kužel slunečního světla, který do pokoje pronikal skrz okno. Zasténal a okamžitě schoval tvář do bezpečí polštáře, jenže když si uvědomil, že je pod přikrývkami sám, v mžiku se posadil. Byl to tak rychlý pohyb, že se jeho mozek musel pár vteřin z té prudké změny polohy vzpamatovávat. Potom Draco zaostřil a zapátral po Grangerové. V malém pokoji ji našel snadno, ale nad tím, co uviděl, se zamračil.

Stála na nohou zády k němu a rukama se opírala o komodu, evidentně kvůli stabilitě a třesu v nohou. Draco se posunul na posteli, aby viděl její profil – rysy zaťaté soustředěním, stažené obočí a sevřené rty.

„Co to sakra děláš?“

Když zaslechla jeho hlas, překvapením sebou cukla a téměř ji to stálo balanc. „Do háje, Draco,“ vydechla. „Málem jsem -“

„Ptal jsem se, co děláš,“ zopakoval a vstal z postele. „Neměla bys -“

„Ne, ne, ne, počkej chvíli!“ utnula ho zostra. „Už jsem si ráno vzala ten lektvar a moje nohy… myslím, že bych mohla…“

„Grangerová.“

„Podívej!“ vyjekla pyšně a opatrně odtáhla ruce od komody. „Dívej, vidíš? Stojím!“

Nohy se jí třásly a celá se kymácela ve snaze udržet se vzpřímeně. Jen díky jejímu potěšenému úsměvu se k ní Draco okamžitě nevrhl, aby ji podepřel.

„Takže dokážeš stát na místě,“ podotkl nejapně. „To se může hodit.“

„Je to pokrok,“ zamračila se na něj, ale vzápětí pod ní nohy povolily a ona se zhroutila přímo do jeho napřažených paží. „K čertu.“

„Tonksová říkala, že musíš postupovat pomalu.“

„Rozptýlil jsi mě,“ obvinila ho. „Skoro jsem to -“

Umlčel ji prudkým polibkem a tak dlouho tlumil její protesty, až se podvolila. Omotala mu paže kolem krku a on ji sevřel kolem pasu, pevně stiskl a lehce zvedl z podlahy. Posadil ji na komodu, skousl jí spodní ret a vkročil mezi její stehna. Hermiona se mu prsty probírala ve vlasech kolem uší, naprosto pohlcená, a vydávala sladké tlumené vzdechy, zatímco útočil na její ústa. Ale potom Draco tu chvíli dokonalého štěstí přerušil, vtiskl jí pár něžných polibků podél čelisti a odtáhl se, aby si vychutnal pohled na její zarudlé tváře a pomalé, těžké nádechy.

„Za co to bylo?“ zašeptala. Bezdeše.

„Částečně abys zmlkla,“ nafoukaně se ušklíbl. „Ale hlavně ze zcela evidentních důvodů.“

Hermiona se nahlas zamyslela. „Potřebuju sprchu.“

„Sprchu?“ zopakoval. „Vana by určitě -“

„Byla jednodušší, ano. Ale chci používat nohy, jak nejvíc to půjde, a teď už můžu i stát.“

„Grangerová, udržela ses na nohách sotva deset vteřin.“

„A právě proto musíš do sprchy se mnou.“

Dracovo obočí vyletělo strmě vzhůru. Během posledních dnů v Bradavicích si pečlivě vryl do paměti její tělo; každou pihu, každou jizvu, každou křivku její postavy. Zapamatoval si to, aby potom mohl zavřít oči a pod zavřenými víčky si ji znovu do detailu vykreslit, navzdory tomu, že si uvědomoval, jak je nejistá, když má před ním spočinout nahá. Každé ráno kolem sebe omotala přikrývku, uhýbala ze světla, dokonce i teď viděl v jejích očích odlesk nejistoty.

„Nedívej se na mě takhle,“ zaváhala. „Už… už jsi mě viděl nahou několikrát. Z žádného logického důvodu bych s tím neměla mít problém.“

Vážně to znělo, jako by se snažila přesvědčit spíš samu sebe než Draca. „No, mám pocit, že nahota bylo jedno z témat, u kterých jsi vždycky postrádala logiku, ale rozhodně si nestěžuju, jestli jsi změnila názor…“

„Víš, že mám na mysli jenom sprchu?“ utnula ho zbrkle. „Chci říct… sotva od pasu dolů něco cítím a chci… no, chtěla bych -“

„Mě cítit,“ dořekl místo ní a sklonil se, až ji na čele zalechtala jeho ofina.

Hermiona nervózně kývla. „No… ano. Ne že bych nechtěla… víš co, ale moje nohy… a taky -“

„Grangerová, v pohodě,“ přerušil ji, v hlase záchvěv pobavení. „Chápu to. Jenom sprcha. Ale uvědomuješ si, že jsem vůbec nemluvil o píchání?“

„Říká se tomu sex, Draco.“

„Slovíčkaření,“ ušklíbl se a políbil ji do zvednutého koutku úst. „Předpokládám, že budeš trvat na tom, že půjdeš po svých, a odmítneš, abych tě tam odnesl.“

„Samozřejmě.“

„Dobrá,“ zamračeně ji sesadil z komody a Hermiona sevřela jeho předloktí. „Připravená?“

Krátce kývla, opřela se o něj a Draco se vydal na pomalý pochod ke koupelně s trpělivostí, které by ještě před pár měsíci nebyl schopen dosáhnout. Hermiona kráčela pomalu a krkolomně, jako by cestu brázdily překážky. Když konečně dospěli ke dveřím, Draco je váhavě otevřel a rozhlédl se po tiché a prázdné chodbě. Ke koupelně postupoval o něco spěšněji, ačkoliv stále ohleduplně. Nemohl se dočkat, až je oba zamkne před pohledy náhodných kolemjdoucích. Jakmile překročili práh, Hermiona se tiše uchechtla a Draco se na ni pátravě podíval.

„Co je k smíchu?“

„Nevím, nějak mi to připomnělo Vánoce,“ přiznala srdečně. „To plížení a jak jsi mě potom na ledu držel na nohou.“ Odmlčela se a její úsměv se roztáhl. „Na to vzpomínám moc ráda.“

Draco neodpověděl, místo toho jen sledoval hru emocí v jejím výrazu. Když se jí z tváře vypařilo to teskné omámení, pomohl jí posadit se na sklopené prkénko a bez jakýchkoliv výhrad si stáhl boxerky a košili, přestože se do něj vpíjel Hermionin upřený pohled.

„Jsi přesně takový, jak si tě pamatuju,“ zašeptala slabě a natáhla ruku, aby se dotkla jeho břicha. Musela mít ledové prsty. Draco se totiž mělce nadechl a linie svalů se pod jejím dotykem zvýraznily. „Přesně jak si pamatuju.“

Položil dlaň na její ruku, přejel jí po paži a chytil ji za loket. Když Hermiona zvedla oči k jeho tváři, zařadila jeho výraz někam mezi zamyšlený a napjatý. Vytáhl ji na nohy a oblouzněné Hermioně se z nečekané blízkosti jeho těla nedostávalo dechu. Skrz látku svého trika cítila horkost jeho kůže. Položila ruce na jeho hruď, roztáhla prsty a palcem přejela po vystouplé jizvě po kletbě Sectumsempra.

„Grangerová,“ vytrhl ji Draco ze zamyšlení. „Chytni se mě za ramena a drž se.“

Počkal, až nabude rovnováhu, potom vklouzl rukama do mezery mezi nimi a klouby ruky se otřel o její břicho, než nahmatal tkaničky pyžamových kalhot a rozvázal uzel. Cítil, jak zadržela dech, když zahákl prsty za lem jejích kalhotek a i s pyžamem je stáhl dolů do půli stehen, odkud spadly na zem k jejím kotníkům. Už teď si všiml ruměnce na jejích tvářích, když se jí znovu zadíval do tváře, a políbil ji na spánek, načež jí omotal paži kolem pasu.

„Ruce nad hlavu.“

Hermiona pomalu vydechla skrz nervozitou semknuté rty, natáhla ruce a očima probodávala zem, zatímco jí Draco volnou rukou přetáhl tričko přes hlavu. Pružné kudrny se jí rozlily po ramenou jako záplava. Chtěla se jednou rukou zakrýt, ale rozmyslela si to a ostýchavě se na něj usmála, když vrátila ruce na jeho ramena. Ňadry se otřela o jeho nahý hrudník a oba se prudce nadechli.

Draco chtěl o krok ustoupit a prohlédnout si ji, aby se ujistil, že si všechno zapamatoval správně, toužil se znovu seznámit s úhly křivek její postavy, ale odolal tomu. Místo toho ji bez varování zvedl do náruče, protože by určitě zase trvala na složitějším způsobu a protože se už nemohl dočkat, až ucítí tu známou měkkost její pokožky.

V duchu se divil, že neprotestuje. Přivinul si ji do náruče, vstoupil do vcelku prostorné vany a bezhůlkově zapnul sprchu. Opatrně spustil její nohy a postavil ji zády k sobě, aby se o něj mohla opřít, kdyby potřebovala, ale Hermiona zřejmě nalezla postoj, který jí vyhovoval. Draco pro jistotu nechal ruce bezpečně na jejích bocích a mezitím na ně pršela horká voda a pára je obklopila jako hutná mlha. Draco sledoval, jak voda smáčí její vlasy, zatěžuje je a natahuje, až jejich konečky dosáhly k jamkám na jejích zádech, kde jí přilnuly ke kůži jako tuhý karamel.

Hermiona ucítila, jak se jeho ruka jako had přemístila z boku na její břicho a jak se jeho rty začaly líně mazlit s jejím ramenem. Zavřela oči a zaklonila hlavu, aby se nosem dotkla jeho líce, a vzdychla, když rty přesídlil na křivku jejího hrdla. Odhrnul jí vlasy a přehodil je přes druhé rameno a všechno to bylo tak známé a nádherné – horká voda a on – a Hermiona věděla, že nebýt zranění a té necitlivosti v končetinách, určitě by se jí v podbřišku rozhořel ten žádostivý plamen očekávání.

Uběhly dva měsíce a Hermioně chyběly fyzické aspekty jejich soužití stejně tolik, jako postrádala všechno ostatní, co se jej týkalo. Draco evidentně sdílel její názor, protože cítila, jak se probírá k životu, až ji začal tlačit do zad. A to už se ignorovat nedalo.

„Draco, ty -“

„Nemůžu si pomoct,“ zamumlal mezi polibky. „Už jsou to věky…“

„Já vím, ale -“

„Já vím, žádný sex,“ přerušil ji. „Vážně, Grangerová, to je v pohodě. Prostě to ignoruj. Řekni něco o Weasleym, to mě spolehlivě uzemní.“

Tolik ji pohltila síla sevřené hrudi, že sotva slyšela jeho poslední slova. Popadlo ji odhodlání, či spíš jakási ochromující potřeba něco udělat, něco dát. Myšlenky se jí točily kolem Vánoc, kolem jedné konkrétní vzpomínky, která se v mnohém podobala této situaci; kapky dopadající na jejich nahou kůži, soukromé útočiště ohraničené bílými kachličkami. Vzpomněla si, jak Draco sázel polibky na její hruď, níž a níž, až se všechno koncentrovalo do jednoho bodu. A ta vzpomínka v ní rozdmýchala troufalou představu, po níž začala dychtivě toužit. Spolu s nestoudným plamínkem vzrušení – tím nebelvírským odhodláním.

„Draco,“ vydechla nerozhodně. „Mohl bys mě otočit čelem k sobě?“

Jeho rty ztratily kontakt s jejím ramenem, když jí pomohl pomalu se obrátit. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ ujistila ho a nervózně si začala kousat ret. „Podívej, já… no…“

„Zatraceně, Grangerová,“ zafuněl. „Jestli nemáme mít sex, dokud ti nebude líp, tak přestaň s tím kousáním. Měl jsem dojem, že plán byl nedělat ze mě šutr.“

„Pamatuješ na Vánoce? Když jsme se ráno sprchovali?“

„Ano,“ odvětil váhavě. „Proč?“

„A pamatuješ… pamatuješ, cos tenkrát udělal?“ zadrhla se. „Když jsi… když jsi klečel?“

„Myslíš, když jsem -“

„Pomoz mi na kolena, Draco.“

Jeho obočí vyletělo a v šoku se zastavilo ve výšinách. „Grangerová, vůbec jsem neměl v plánu ti naznačit, že chci, abys -“

„Já vím, já vím,“ mávla rukou a potom mu prsty přejela po hraně klíční kosti. „Asi i proto bych to chtěla udělat – protože sis o to neřekl.“

„Nemusíš…“

„Chci.“

„Počkám.“

„Víš, většina jiných by ukázala aspoň špetku nadšení -“

„Grangerová, máš pocit, že nejsem nadšený?“ ušklíbl se a shlédl na svou erekci, která ji jako kámen tlačila do boku. „Ale znám tě a -“

„A stejně se chceš hádat, abych si to rozmyslela?“ tázala se s nesmělým úsměvem a naklonila se v jeho náruči, aby mu věnovala polibek. „Dovol mi to, Draco.“

Draco si namotal na prst pramen jejích mokrých vlasů. Povzdychl si. „Jsi si jistá?“

„Ne,“ tiše se zasmála, asi spíš nervozitou než pobavením. „Ale chci to zkusit. Pomoz mi na kolena, Draco.“

Sklonil hlavu ke krátkému polibku a potom se opřel zády o stěnu, aby získala víc místa. Pevně ji držel a pomohl jí pomalu klesnout na dno vany. Pulzovalo v něm očekávání, když ho zlehka políbila na žebrech a pak na pánevní kosti. Jakmile se přesvědčil, že ji může pustit, opřel se o obkladačky a odolal nutkání se na ni dívat, protože tím by rozhodně nijak nepomohl její očividné nervozitě.

Místo toho zíral rovně před sebe. Marně se snažil rozeznat vlastní tep od rytmu sprchy a následujících deset vteřin se vleklo jako celá hodina.

Nejdřív ucítil její prsty, jak ho zlehka pohladily po vnitřní straně stehna a hned na to ho pevně sevřely u kořene. Nitro mu dělalo psí kusy, když pohnula rukou nahoru a dolů. Pomalu. Všetečně. A potom přišlo to blažené vlhko jejích úst a Draco zaklonil hlavu a hrdelně zavrčel, když se pohnula. Z dotyku jejího hedvábného jazyka a pevného sevření jejích rtů se mu všechna krev nahrnula dolů, až se dokázal soustředit jen na hebkost jejích úst.

Její pohyby nebyly ani v nejmenším sebevědomé, ale přísahal by, že právě její nezkušenost dělala divy. Každý váhavý pohyb jazyka či rtů připomínal spíš jemný závan dechu než skutečný fyzický dotyk. Když se pokusila polknout, zaťal zuby a pevně zavřel oči.

„Do prdele,“ roztřeseně vydechl.

Merlin věděl, jestli za tím stály dva měsíce bez uvolnění, nebo zkrátka to, jak nadpozemské měla hrdlo, ale už cítil sílící touhu, která se nafukovala jako bublina, jen prasknout. Její ústa a pulzující voda mu útočily v perfektní souhře na všechny nervy a Dracovo dýchání se změnilo v prudké a mělké. Potom to ucítil až v kostech.

„Grangerová, dost,“ vyhrkl, odtáhl ji, shlédl dolů k jejím zmateným rozšířeným očím. „Pojď.“

Podala mu ruce a on ji chvatně vytáhl na nohy, otočil se s ní a opřel ji o mokrou stěnu. Políbil ji tak prudce a tvrdě, že to určitě ucítí ještě zítra, zoufale jí skousl ret, popadl ji za ruku a nasměroval ji mezi jejich těla, aby to dotáhla do konce. V duchu děkoval Salazarovi, že pochopila, a musel se odtrhnout od jejích rtů, když se mu z krku vydral hlasitý sten. Obličej jí zabořil do ramene. Líbala ho na citlivém místě mezi uchem a ohryzkem a s posledními prudkými pohyby její ruky přišel konec. Všechny končetiny se mu roztřásly, pronikavě sténal a stěží se dokázal mezi záškuby svalů nadechnout.

„N-nedrž se mě,“ varoval ji rozechvěle. „Opři se o stěnu.“

Celé jeho tělo tepalo. Stálo ho veškeré síly udržet na nohou sebe i ji, ale napjal všechny svaly do křeče, dokud se neopřela o obložení, a pak se svezl na kolena. Opřel se tváří o její břicho, vstřebával omámení a otřesy a nechal se unášet klidem Hermioniných prstů ve vlasech a na šíji.

„Ó bože,“ přerušila znenadání ticho. „Vůbec jsme neseslali tlumící kouzlo.“

Draco vyštěkl smíchem. „Na to jsem fakt nemyslel.“

*

Hermiona si pohrávala s prsty v klíně, sledovala Draca a už několik minut se jí hlavou honila hlodavá otázka. Po sprše jí Draco pomohl obléct čisté džíny a svetr a mumlal si při tom, že jí mnohem raději oblečení svléká. Teď se oblékal sám. Obyčejně by ho s váhavou fascinací sledovala, obdivovala jeho eleganci a tu schopnost vypadat za všech okolností bezchybně, přestože ze sebe serval veškeré známky majetku, ale ta otázka jí neúnavně vrtala v hlavě jako protivný červ.

„Grangerová, slyším až sem, jak ti pracuje mozek,“ pronesl Draco s prozíravým pohledem. „O co jde?“

Váhala. „Vlastně jsem se tě chtěla zeptat… A můžeš říct ne, když nebudeš chtít. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych si mohla půjčit tvoji hůlku, abych si vysušila vlasy.“

„To je všechno?“

„No, půjčení hůlky se považuje za docela intimní -“

Skočil jí do řeči: „Intimnější než výměna tělesných tekutin?“ Pak vytáhl hůlku a podal ji Hermioně. „Do toho.“

„Díky,“ usmála se na něj. Když zamumlala sušící kouzlo, cítila, jak jí hůlka trochu vzdoruje, ale posloužila. Pak se ohlédla zpátky na Draca a všimla si, jak se mu koutek úst stočil nahoru. „Co tě pobavilo?“

„Evidentně jsem zapomněl, že tvoje vlasy vypadají jako hnízdo rodiny slepých sov.“

„Jsi k popukání -“

„A k sežrání.“

Hermiona si odfrkla, ale neřekla nic. Draco se k ní přikradl pro polibek, avšak cokoliv, co mohlo následovat, přerušilo zaklepání na dveře a Draco i Hermiona si naráz povzdychli.

„Existuje v tomhle domě vůbec chvíle klidu?“ zabručel Draco a rázoval ke dveřím.

Čekal Tonksovou, možná Láskorádovou, takže ho na moment vykolejilo, když uviděl svůj vlastní odraz v povědomých brýlích. Jakmile si uvědomil, že ty brýle patří Potterovi, rychle se narovnal v ramenou. Černovlasý kouzelník vypadal nevyspale a zmučeně a v jeho výrazu doutnala už jenom jiskřička té zášti a nevraživosti, na které byl Draco zvyklý. Potter vypadal jako poražená troska. Nejistě se na Draca díval a s odkašláním se pokusil nahlédnout dovnitř místnosti.

„Malfoyi,“ kývl ztuhle, hlas servaný.

„Pottere.“

„Chci vidět Hermionu.“

„Harry?“ zavolala. „Harry, pojď dál.“

Draco zvažoval, že to nedovolí, ale dnes měl znatelně dobrou náladu, zvlášť po ranní sprše a všem, co ji provázelo. Věděl, že Hermiona měla s Potterem mnohem méně problematický vztah než s Weasleym, a Potter momentálně svým vystupováním působil dostatečně neškodně na to, aby Draco ustoupil stranou. Postřehl, jak se Grangerová usmála a následně zamračila, když na svého přítele pohlédla. A potom očima sklouzla k Dracovi a vyslala němou prosbu, ke které se nevyhnutelně schylovalo od chvíle, kdy Potter překročil práh pokoje.

„Draco, mohl bys nás nechat s Harrym osamotě?“

Přestože věděl, na co se zeptá, stejně zaťal čelist, střelil po Potterovi ledovým pohledem – spíš v zájmu důstojnosti a z nostalgie než kvůli něčemu jinému – a na odchodu naschvál do Pottera vrazil ramenem. Nevšiml si, jaký pohled mu Hermiona vpálila do týlu. Zabouchl za sebou dveře a nechal je být.

„Jak ho můžeš vystát?“ zeptal se Harry.

„Nechci se hádat kvůli Dracovi, Harry,“ utnula ho Hermiona. „Kde je Ron?“

„Snažil jsem se s ním promluvit, ale nechce vidět ani jednoho z nás.“

Škublo to s ní. „Možná kdybychom -“

„Víš, jaký je, Hermiono,“ protáhl Harry znaveně. „Nedostaneš z něj ani slovo, dokud se k tomu sám neodhodlá.“

„Asi jo,“ souhlasila zdráhavě a zkoumala jeho vážnou tvář. „Jak se cítíš, Harry?“

Vzdychl a posadil se na postel; oči skloněné a deprimované. „Cítím… vinu. Tonksová mi řekla o tvých nohách.“

„Je to jen dočasné, Harry. Aspoň že jsme z toho všichni vyvázli.“

„Všichni?“ zopakoval nechápavě, ale potom se zasekl. „Neřekli ti to.“

„Co mi neřekli?“ otázala se. Potom si však všimla jeho rukou, krvácejících mozolů a okousaných nehtů. „Harry, co se ti stalo s rukama?“

„Belatrix zabila Dobbyho,“ pověděl jí. „Dneska ráno jsem mu kopal hrob.“

„Ach bože,“ zakňučela. „Harry… to je mi tak líto…“

„Všechno, čeho se dotknu, se rozsype, Hermiono,“ zamumlal sklesle, předklonil se a promnul si tvář. „Jako by byla moje kletba infekční. Všichni, které mám rád, postupně umírají.“

„Není to tvoje vina.“

„Není?“

Zavrtěla hlavou a uchopila jej za ruku. „Ne, Harry, není.“

„A když jsem myslel, že tě ztratím -“

„Zadrž, Harry.“ Pevně stiskla jeho prsty. „Pověz mi, co se stalo na Manoru, a potom půjdeme spolu k Dobbyho hrobu, dobře?“

V jeho rozrušených zelených očích se leskly slzy, když se zhluboka nadechl a začal vyprávět.

*

„Prostě je to pitomost,“ usoudil Theo. „Ani to není tvoje jméno, sakra, měli bychom ti všichni říkat Lupina. Fakt.“

„Ne, to by se lidem pletlo s Lupinem, věř mi,“ usadila ho Tonksová. „Navíc, Tonksová mi všichni říkají už léta…“

„Jenom proto, že to bylo tvoje příjmení. Což už není.“

Když Draco před čtvrthodinou vešel do kuchyně, Tonksová, Theo, Blaise a Láskorádová už seděli u stolu pohrouženi do stupidní diskuze o snídani. Jejich rozhovor se zvrhl na téma příjmení novopečené matky a Draco nad svojí sklenicí džusu jen převracel oči a přemítal, jak dlouho asi bude trvat, než se Grangerová s Potterem navzájem vypláčou. Zvedl se ze židle, aby si připravil hrnek kávy, opřel se o linku a jedním uchem poslouchal, jak se Tonksová a Theo s plnými ústy hašteří a Láskorádová jim brouká v doprovodu.

„Líbí se mi jméno Tonksová, takže chci, aby mi tak lidi říkali. Tečka.“

„Ale to nedává smysl,“ hádal se Theo. „Nemáš nějaké prostřední jméno? Aspoň to by bylo logické, když už mermomocí nechceš vyslovovat svoje křestní jméno.“

„Vlastně mám tři prostřední jména,“ kývla na souhlas. „Ale moje matka dbala na to, aby byla všechna naprosto směšná. Nymfadora Gvendolína Taura Hyacinta Tonksová.“

„No to mě poser,“ utrousil Blaise. „To je nářez.“

„Taura je krásné jméno,“ zamyslela se Lenka. „Líbí se mi.“

„Je ze všech asi nejlepší,“ uznala Tonksová. „Z jakéhosi důvodu chtěla mamka udržet rodinnou tradici jmen podle souhvězdí a Taura je ženská forma souhvězdí Taurus.“

„Tak proč nenecháš lidi, aby ti říkali Taura?“ vyzvídal Theo.

„Protože se mi líbí Tonksová, jasné?“

„Furt to nechápu,“ zamrmlal Theo a otočil se k Dracovi. „Malfoyi, ty počítáš s tím, že budeš Grangerové říkat příjmením už navždycky?“

„Asi,“ pokrčil Draco rameny.

„Jak je Hermioně?“ tázala se Tonksová.

Draco se v myšlenkách zatoulal k ranní sprše a sotva potlačil úšklebek. „Líp. Už se skoro postavila na nohy a udržela se na nich.“

„To je dobře, aspoň víme, že lektvar zabírá. Proč jsi ji nedovedl dolů na snídani?“

„Je s ní Potter.“

„Ach, výborně,“ vzdychla nečekaně Lenka. „Harry ji teď potřebuje. Vypadal ráno tak smutně.“

„Potter vypadá smutně vždycky,“ podotkl Theo a Draco kývl na souhlas.

„Nebuďte škodolibí,“ pokárala je Tonksová. „Prošel si mnohým.“

„Všichni jsme si prošli mnohým,“ vyprskl Theo. „Ale někteří z nás prostě necítí potřebu pořád fňukat nad -“

„Theo, to stačí. Neznevažuju ničí problémy, ale Harry toho má na bedrech ažaž.“

Draco se mezi ně chystal vložit se svou troškou, ale umlčelo ho, když do kuchyně vstoupil Lupin s Teddym v náručí. „Dobré ráno,“ popřál Remus a podal dítě Tonksové. „Byl jsem se podívat na Ollivandera. Vypadá lépe. A viděl jsem i Hermionu s Harrym. Taky vypadala, že se cítí dobře.“

Tonksová naklonila hlavu. „Byl ses na ni podívat v pokoji?“

„Ne, jenom jsem je viděl oknem venku.“

Draco vystřelil z místnosti a naprosto ignoroval volání Tonksové. Pořád mu byl půdorys jejího domu neznámý, ale nakonec se dostal až k zadnímu vchodu a až s rukou na klice si postranním oknem všiml Pottera a Grangerové. Něco na melancholii té scény ho zastavilo v pohybu.

Jen pár metrů od plotu bublala říčka a nad ní se skláněla smuteční vrba, pevně zakořeněná na břehu. Mezerami mezi svěšenými robustními větvemi, které obrůstaly světlé pupeny květů a protáhlé lístky, viděl ty dva, jak klečeli vedle náhrobního kamene. Hlavy měli skloněné a Hermiona Pottera hladila po zádech.

„Neřekls jí o tom skřítkovi.“ Při zvuku Blaisova hlasu Draco nadskočil. „Že ne?“

„Nepřipadalo mi to podstatné,“ odvětil upřímně. „Do háje, je to jenom domácí skřítek.“

„Domácí skřítek, který jí zachránil život.“

Draco se kousl do jazyka a mlčel. Jen podmračeně sledoval, jak si Hermiona setřela z tváří zbytky slz a opřela si hlavu o Potterovo rameno. Ten pocit v jeho břiše neznačil žárlivost ani podezření, spíš jen znepokojení, protože zkrátka nedokázal pochopit, jak ji mohla rozhodit smrt něčeho tak bezvýznamného. Ale koneckonců ještě neměl ve všem jasno.

„Draco,“ vydechl Blaise. „Vím, že je snadnější to říct než udělat, ale musíš zvážit možnost, že jestli se tví rodiče mýlili v názorech na mudlorozené, tak se možná mýlili i v jiných věcech.“

„Vystřel, Blaisi,“ zavrčel Draco. „Pořád se snažím pochopit, jak jsem se zabouchnul do Grangerové a pak se zapletl s touhle bandou sebevražedných idiotů. Vážně nemám trpělivost pitvat se ve všem, v čem jsem vyrůstal.“

„Sebevražedných idiotů?“ zopakoval Blaise a zkrabatil obočí. „Nemyslíš si, že vyhrajou?“

„Ne,“ řekl Draco rychle a znovu se zahleděl oknem na Grangerovou. „Ale ona ano a zatím mi pokaždé dokázala, že se pletu.“

*

Hermiona si prsty pročísla zacuchané kudrny a ze svého místa na posteli sledovala, jak se Draco svléká. Škvírou mezi závěsy pronikalo do pokoje měsíční světlo a dopadalo na jeho porcelánovou kůži tak okouzlujícím způsobem, že se jí až tajil dech. Touha spát jí zavírala víčka a tepala jí ve svalech. Po tak rozčilujícím dni byl spánek skutečně nevyhnutelný. Poté, co se dozvěděla od Harryho o událostech na Malfoy Manor, a po zjištění, že se pro ně Dobby obětoval, dychtila po bezpečí přikrývek a Dracových paží a po potřebném odpočinku.

Ale neuniklo jí, jak rezervovaně se dnes Draco choval, zvláště od poledne, kdy se s Harrym vrátila od Dobbyho hrobu. Podivná nálada mu vydržela celý den, ale Hermiona se zdržela otázek; hlavně proto, že se jim nepodařilo ukořistit si ani chvíli o samotě. Když ho teď zkoumala, zdály se jí ty prachově šedé oči vzdálené a zahloubané, a když se potom stočily k ní, objevil se v nich záblesk obav.

„Jsi na mě naštvaná?“ vyhrkl. „Že jsem ti neřekl o tom skřítkovi?“

Ta otázka ji na pár vteřin zcela vykolejila. „Ne,“ odpověděla nakonec. „Neudělal jsi to schválně. Prostě… to asi nechápeš.“

„Pro mě je to jenom skřítek,“ přiznal jí. „A vím, jak ses do těchhle věcí zabouchla díky tomu tvému SPRCALu nebo jak se to -“

„Je to S.P.O.Ž.Ú.S.“

„A vůbec by mě ani nenapadlo, že by jeho smrt mohla být důležitá. Pro mě nic neznamenal.“

„Ani já jsem pro tebe donedávna nic neznamenala. Názory se mění.“

„Ne přes noc,“ přerušil ji. „Trvalo mi, než jsem svůj názor na tebe změnil.“

„Máme čas,“ řekla s něžným úsměvem na rtech a natáhla se po jeho ruce. „Pojď si lehnout.“

*

Upravila si kápi, aby jí zakrývala obličej. Pokaždé, když se ostrá ozvěna jejích podpatků odrazila mezi chladnými kamennými stěnami prázdných chodeb, se přikrčila. Znala hrad velmi dobře, okamžitě si vybavila známé cesty, kterými zde jako mladá kráčívala, ale teď se starodávný hradní vzduch změnil, zdál se nepřátelský, dusivý. Když zatočila za další roh, po páteři se jí rozeběhla zlověstná husí kůže. Zrychlila.

Dostalo se jí varování, že Smrtijedi zajistili, aby zde neúčinkovala matoucí kouzla, či cokoliv jiného, co by někomu dopomohlo k útěku. Neexistoval způsob, jak se dostat dovnitř nebo ven, pokud jste samozřejmě neměli správné kontakty.

Když konečně dospěla k cílovým dveřím a chrliči, který chránil vchod, zamumlala heslo, které věděla, že bude správné – agere sequitur credere* – a vydechla úlevou, když jí byl povolen vstup. Spěchala průchodem vedoucím k ředitelně, a když vstoupila dovnitř, oči jí těkaly po celé místnosti, než se zaměřily na temnou postavu u okna. Stáhla si kápi.

„Jak ses sem dostala, Narciso?“ tázal se Snape svým táhlým tónem, stále zády k ní.

„Řekněme, že mi Alecta dluží laskavost.“

„A proč jsi tady?“

„Víš, proč jsem tady,“ vyštěkla ostře. „Naprosto přesně víš, co tady dělám!“

„Ne, nevím.“

„Ano, víš!“ odsekla hlasitě. „Lhal jsi mi, Severusi! Tvrdil jsi mi, že je můj syn mrtvý!“

Ohlédl se přes rameno a zpytavě na ni pohlédl. „A co tě nutí domnívat se, že jsem lhal? Draco byl zabit -“

„Nebyl zabit!“ vykřikla. „Vím, že nebyl!“

„O čem to mluvíš, Narciso?“

„Ta mudlov… ta mudlorozená dívka, Potterova kamarádka. Když byla na Manoru, viděla jsem její vzpomínky a viděla jsem v nich Draca!“

„Co přesně jsi viděla?“ tázal se a obezřetně se k ní přiblížil. „Mohla ses v jejích myšlenkách ztratit.“

„Ne, vím, co jsem viděla!“ Pevně sevřela oči, aby potlačila slzy. „Jsem naprosto kompetentní ve čtení myšlenek, děkuji pěkně. Viděla jsem svého syna a byl živý. A tys mi tvrdil, že je mrtev.“

Snape naklonil hlavu na stranu. „Složil jsem přísahu, že tvého syna ochráním. Udělal jsem vše, co bylo nutné, abych tu přísahu splnil -“

„Vím, že pracuješ pro ně,“ skočila mu do řeči. „Jak jinak by se mohl zaplést se členkou Řádu? Jak jinak by mohl skončit v Bradavicích, když byla ředitelkou McGonagallová?“

„Mýlíš se…“

„Přestaň mi lhát, Severusi! Když jsem prohledávala hlavu té dívky a pátrala po Dracovi, cítila jsem tvou přítomnost! Cítila jsem, že jsi s Dracem nějak spojený, že tě ona považuje za jistého spojence, takže už se mi neopovažuj nadále lhát!“

Jeho tvář se zkřivila nechutí. „Přišla jsi mě vydírat, Narciso?“

„Nepokoušej mě, Severusi.“

„Proč potom -“

„Chci ti pomoci,“ vyhrkla. „Chci pomoci jim.“

Snape zvedl překvapeně obočí, ale vzápětí svůj výraz přeskládal zpět do podezřívavého zamračení. „Proč bys chtěla pomáhat Řádu?“

„Protože Draco… protože když jsem byla v její hlavě, viděla jsem, jak šťastný můj syn byl… šťastný s ní, s mudlorozenou. A bylo mi to jedno.“ Odmlčela se a polkla. „Viděla jsem, že to děvče mého syna miluje, a v jejích vzpomínkách jsem viděla i to, že Draco její lásku opětuje. Chci svého syna zpět. To je vše.“

„Máš na mysli Draca a slečnu Grangerovou?“ zamumlal Severus s nevírou příliš silnou na to, aby se dala maskovat. „Jsi si jistá?“

„Nemám nejmenších pochyb,“ přikývla Narcisa. „Pracuješ pro Řád, je to tak? Kdybych se mýlila, už bys touto dobou povolal Pána. A Draco je naživu, že ano?“

„A jak poznám, pro koho pracuješ ty?“

„Prohledej mi mysl, použij Veritasérum, cokoliv chceš. Je mi to jedno. Ale podívej se na mě, Severusi. Znáš mě a moc dobře víš, že nelžu.“

Snape ji sjel vypočítavým pohledem a sevřel rty. „Jak zdatná jsi v nitrozpytu, Narciso?“

„Dobrá. Kdyby Pán věděl, na co pomýšlím, už bych byla mrtvá.“

„A ví Lucius, že jsi tady?“

„Lucius… Lucius si jen stěží něco uvědomuje. Mučili ho příliš dlouho,“ vydechla přiškrceně. „Už nemám manžela, jen se mnou pobývá duch, který jej připomíná. Ztratila jsem obě své sestry a… myslela jsem, že jsem přišla i o Draca.“ Zajíkla se. „On je to jediné, co mi zbylo, Severusi, a já udělám cokoli, abych ho získala zpět. Prosím, pomoz mi znovu získat mého syna.“

Snape si odfrkl. „Tvé rodině už jsem sloužil dost.“

„Tak mi dovol pomoci tobě,“ navrhla zoufale. „Prosím, Severusi, nech mě ti pomoci.“

„Chceš-li být nápomocná, dál předstírej svou loajalitu k Pánovi zla.“

„Ale mohla bych -“

„Bude to nejbezpečnější a nejmoudřejší,“ přerušil ji a pokynul hlavou ke dveřím. „Musíš se vrátit na Manor, než si někdo jiný všimne tvé nepřítomnosti.“

„Ale Severusi, já potřebuju -“

„Dostaneš se zítra v noci ven?“ zeptal se a počkal, dokud Narcisa nepřisvědčí. „Ozvu se ti tedy zítra. Teď je pro tebe příliš riskantní být tady, zanedlouho sem přijde Amycus. Dám ti vědět, až vymyslím příhodnější místo a čas, kde si budeme moci promluvit.“

Narcisin výdech byl obtěžkaný úlevou. „Děkuji ti.“

„Mezitím,“ pronesl Severus pevně, „budu pokračovat v tom, co jsem dělal doposud, a ty budeš dál dělat to samé. Rozumíš?“

„Ano.“ Zamračila se a stáhla si do obličeje kápi. „Rozumím, Severusi.“

„A udržuj obrany kolem své mysli,“ varoval ji Snape a přivřenýma očima sledoval, jak se žena otáčí na patě a mizí z ředitelny. Nato zdlouhavě obrátil pozornost k portrétu na protější zdi. „Předpokládám, že schvaluješ to odhalení o Dracovi a slečně Grangerové.“

„Ty ne?“ opáčil Brumbálův obraz.

„Ne, já ne.“

„Historie má zvláštní zlozvyk se opakovat, když se zlomená srdce nezhojí, Severusi,“ promluvil malovaný stařec tiše. „Nezazlívej jim své deja vu.“

„Jestliže se historie rozhodla opakovat, potom už víme, že je nečeká šťastný konec.“

„Mohl bys jim k němu dopomoci.“

Snape se k portrétu otočil zády a znovu se zadíval z okna, ztracen v úvahách, jak může být osud tak bezcitný a dychtivý stále jej mučit tím důvěrně známým příběhem. Opětoval rozostřený pohled svého odrazu v okně, za nímž mrholil déšť, a zaťal zuby jakoby v obraně proti útokům rozbolavěného srdce. Nedokázal se rozhodnout, zda má ty dva za onu lásku odsouzenou k zániku litovat, nebo jim závidět.

* (lat.) činy jsou odrazem víry