Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry dorazil na obranu proti černé magii pár minut pozdě. „Takže,“ říkal právě profesor Lupin, „nacvičili jste všichni Třídové kouzlo?“

Studenti reagovali přikývnutím, někteří jen mírným, jiný živě; pár lidí něco souhlasně zamumlalo. Harrymu se zauzlovala střeva už jen při zvuku Remusova příjemného hlasu, ale vklouzl na prázdné místo vedle Draca.

„Rád bych viděl, jaké jste udělali pokroky. Rozdělte se do skupin po pěti a rozehřejte se dvěma koly zkušebních kombinací.“ Remusova unavená tvář se rozzářila náhlým nezbedným výrazem, Harry skoro zapomněl, že v sobě Remus má i tuhle stránku; jako by omládl o několik let. „Pak si stanovíme pár základních pravidel, dáte se svou skupinou hlavy dohromady a vyzkoušíte si své dovednosti na jiném týmu.“

Všichni se okamžitě probudili. Pár studentů slyšitelně zalapalo po dechu. Harry popadl Draca za paži. „Potřebujeme Hermionu,“ šeptl naléhavě a po očku sledoval Remuse, který třídě vysvětloval podrobnosti.

Draco krátce zaváhal a přikývl. „Dobře.“

Harry se podíval přes uličku a zachytil Hermionin pohled. Rukou na ni mávl, ať jde k nim. Zkrabatila obočí a významně se zadívala na Draca. Harry gesto zopakoval. Remus uzavřel výčet pokynů a Harry se natáhl a popadl Hermionu za nadloktí. „Pojď k nám. Ty taky, Rone.“

Draco se překvapeně napřímil. „S Weaslíkem jsem nesouhlasil.“

„Věř mi,“ reagoval Harry suše, „spolu jsou daleko lepší.“

„Dík, ale nemám zájem!“ Ohradil se Ron.

„Hannah!“ Zavolal Draco a Hannah přešla k nim.

„No tak,“ umlouval Hermionu Harry.

Hermiona střelila další obezřetný pohled Dracovým směrem, ale pak se dala do sklízení knih. „No dobře.“

„Rone?“

„Ne.“ Ron odpochodoval a připojil se k Erniemu a Terrymu.

„Justin?“ Zeptal se Harry Draca. Draco pokrčil rameny.

„Justine!“

Justin přešel s pobaveným výrazem ve tváři k nim. „Ty s tím nemáš problém?“ Zeptal se Draca.

„Už souhlasil,“ odpověděl za něj Harry.

Draco obrátil oči v sloup a opřel se. „Skvělý tým, řekl bych,“ poznamenal. „Dobře rozložený.“

„Jak to?“ Zeptal se Justin. Evidentně se pokoušel přijít na to, jestli se v Dracových slovech neskrývá urážka. Draco mávl rukou tak, že zahrnul všechny členy jejich skupinky.

„Tři kluci, dva se světlými vlasy, dva s vlnitými... není snadné vyřadit nás na jeden útok.“

„Všichni Evropani,“ Hermiona poznamenala.

Draco se ušklíbl. „Ne tak docela.“

Všichni se navzájem začali kriticky prohlížet. Harry okamžitě vyřadil Hannah, byla jednoduše příliš světlovlasá, aby mohla mít smíšený původ. Hermiona by mu něco takového určitě řekla, usoudil, takže zbýval Justin. Justin si ale prohlížel jeho a Hermionu.

„Jak bys to mohl vědět?“ Zeptala se Hermiona.

„Udělal jsem si pár testů s kouzlem Genio.“

Jakmile to Draco dořekl, vybavil si Harry, jak se on a Padma rozzářili. Prudce se otočil a zabodl pohled do Draca, který jen pobaveně zvedl obočí.

„Musel jsi o tom vědět, Pottere, ne?“

„Byl to docela vzdálený předek. Úplně mi to vypadlo. Ale asi nám to nepomůže, když to rozšíří na barvu kůže.“

Draco si ho přeměřil. „Ne, to asi ne. Jsi skoro stejně bledý jako já.“ Pokrčil rameny. „V každém případě je to spolu s věkem jediný způsob, jak nás vyřadit naráz.“

Harry se zaměřil na vedlejší tým. „Čtyři kluci.“

„A čtyři s hnědýma očima, aspoň myslím.“

„Čtyři s volnými ušními lalůčky,“ přidala se Hermiona.

„Jak sis u všech umrlců všimla něčeho takového?“ Vyjevil se Draco.

„Nejsi jediný, kdo si udělal domácí úkol.“

Profesor Lupin se zastavil u jejich skupiny. „Nevidím žádné testování.“

„Probíráme strategii.“

„Pět minut.“

„Ano, pane.“

Rychle si dali kolečko. Hermiona napoprvé vyřadila Justina a Draca. Draco na ni tázavě zvedl obočí.

„Oba máte moudráky.“

Harry se rozhodl zkusit něco důmyslného a zaměřil se na „lidi, kteří použili černou magii“. Nefungovalo to. Jakmile se nad tím trochu zamyslel, dávalo to smysl. Uvědomil si, že přes jizvy to také nepůjde. Vzdal to a zaútočil na blonďáky.

Draco zkusil něco, co rozzářilo Justina. Zamračil se a zopakoval kouzlo.

„Grangerová, existuje šance, že bys mohla být adoptovaná nebo tak něco?“

„Ne.“

Draco mávnutím přivolal Remuse. „Pane profesore,“ řekl, „vím, že jste řekl, že čistokrevní kouzelníci se žádným zásadním způsobem od nečistokrevných neliší, ale naučil jsem se další kouzlo, které je založené na původu, tak jsem se rozhodl zkusit mudlovský původ. Rozzářil se jen jeden z našich mudlorozených a náš člen poloviční krve ne. Vyzkoušel jsem to znovu a dostal jsem stejný výsledek, nezdá se, že by to bylo náhodné. Co přesně mé kouzlo zachycuje?“

Remus pokrčil rameny. „Nevím.“ Nejistě se zadíval na Hermionu, ale pak jeho pohled přešel na Harryho a tvář se mu vyjasnila. „Draco, byl jsem ve vedlejší místnosti, když se Harry narodil. Poznám ho podle pachu stejně jako kdysi jeho matku. Není pochyb, že mudlovské předky má.“ Zamračil se. „Nechme si tuto diskusi na jindy. Rád bych začal.“

Draco přikývl. „Samozřejmě.“

Zahájili první kolo. Profesor Lupin přecházel mezi studenty a odstraňoval odolnější kouzla. Draco přelétl pohledem přes Justina, kterého kouzlo znehybnělo v zajímavé poloze, a Hannah, které narostla srst, pokrčil rameny a opřel se o stolek za sebou. S úšklebkem přejel očima mezi Harrym a Hermionou. „Hádám, že jste to nakonec zase dali dohromady?“

Harry se zakřenil na Hermionu. „Ne. Jsme jen kámoši.“

Draco zvedl obočí. „Harry, nemůžeš být kámoš s holkou. To vím i já.“

„S Hermionou jo.“

„Už s tebou někdy porušila nějaké pravidlo?“

Harry vítězoslavně zvedl bradu. „Jasně.“

„Mluví s tebou o holkách?“

Harry si vybavil, jak mu Hermiona pověděla, jaké to bylo, když ji Lydia políbila. Podívali se po sobě a Hermiona se zasmála.

„Jo.“

Draco se na chvilku zatvářil překvapeně. „Určitě ti ale nedovolí vykašlat se na školu, když máš kocovinu.“

Hermiona pobouřeně vyprskla. Harry se zasmál. „Promiň, Draco – nikdy jsem kocovinu neměl. Nikdy jsem toho tolik nevypil.“

„No dobře. Ty pít nemusíš – máš tajného dodavatele toho tvého roztomilého lektvaru.“

Harry cítil, jak se mu zahřály tváře. Hermiona se zamračila.

„Harry! Tys mu dal Bubliňák?“

„Tak vidíš,“ protáhl Draco. „Holky. Říkal jsem to.“

Harry se pokusil rozptýlit Hermionin nesouhlas odzbrojujícím úsměvem. „Není tak hrozný. Měla bys ho vyzkoušet.“

„To bych teda neměla!“

„Vsadil bych se, že bych pod jeho vlivem zvládl i duel.“

Draco zaujatě přelétl očima třídu. „Máš ho tady? Lupin vypadá, že ještě bude chvilku zaměstnaný.“

Harry se ohlédl. Nevilla někdo zasáhl nějakou vylepšenou variantou Tancovací kletby, takže cyklicky střídal pózy, o kterých Harry netušil, že by někdy dokázal předvést. Vypadal, jako by procházel sestavou z jógy nebo taj či. Remus stál vedle a podle všeho se horečnatě pokoušel přijít na protikouzlo.

„Kdo to na něj seslal?“

„Padma. Je to jedno z těch, které jsi odrazil,“ odmávl ho netrpělivě Draco. „Tak co, máš?“

Harry vytáhl lahvičku. „Dáš si?“

„Harry!“ Zasyčela Hermiona.

„Pitomče, já ne!“ Ukročil Draco dozadu. „Důvěřovat tvým základním instinktům je jedna věc – moje testovat nechceme, to mi věř.“

„Při duelu tohle nepoužije ani jeden z vás!“

Draco napřáhl ruku. „Ukaž. Rozptýlím to.“

Harry dalším mrknutím zkontroloval Lupina, přetáhl si šňůrku přes hlavu a hodil malou lahvičku Dracovi.

„Harry!“ Hermionin hlas byl naléhavý, ale stále dost tichý na to, aby se nedonesl na druhou stranu místnosti k uším jejich profesora. „Není to bezpečné!“

„Nic mi to neudělá. Maximálně hrozí, že něco neudělám. Bude dobře, když to budu mít vyzkoušené, a s Remusem je to tu pro testování to nejbezpečnější místo.“

„Aniž by o tom věděl?“

„No, já mu to říct nepůjdu.“

Na opačné straně místnosti se něco mihlo a v dalším okamžiku stál Lupin před nimi.

„Nechtěli byste mi vysvětlit, o co se tu jedná?“ Zeptal se mírně. Harry si v tu chvíli uvědomil, že vlkodlaci slyší lépe než ostatní lidé. Zajímalo by ho, co přesně Remus zachytil. Zřejmě zbystřil, když zaznělo jeho jméno. Co jsme řekli potom? Nasadil svůj nejnevinnější výraz.

„Jen řešíme strategii.“

Remus přesunul pohled na Hermionu. Sklopila hlavu, ale mlčela.

„Draco, co to držíš v ruce?“

Draco měl lahvičku zcela ukrytou v dlani, ale šňůrka se volně pohupovala ve vzduchu. Nevinně na Remuse zamrkal. „Jen bublifuk, pane.“

Harry sebou trhl. Kdyby Remus o Bubliňáku nevěděl, byla by to naprosto neškodná odpověď. Takhle...

„Harry!“ Obrátil se Remus na Harryho. „Ze všech věcí-! Kdybych neznal pravdu, myslel bych si, že jsi Siriusovo dítě! Při hodině? Jedna věc je hrát si s tím o letních prázdninách, ale-“

„Chci zjistit, jestli jsem pod jeho vlivem schopný boje, pane.“

Remus zamrkal a v okamžiku působil naprosto klidně. Harry si nebyl jistý, že je to dobře. „Aha. Takže se mělo jednat o záměrný experiment?“

„Ano, pane. Dal jsem ho Dracovi, aby mi ho podal. Nechtěl jsem riskovat, že si dám víc než jednu dávku. Říkali jsme si, že bude nejbezpečnější, když to zkusíme tady-“

„Ne,“ zavrčel Remus, ale v mžiku se ovládl a dál mluvil klidným hlasem. „Provedeme tvůj experiment, ale ne na mé hodině. Dejte mi to.“ Napřáhl ruku a Draco lektvar s neskrývanou neochotou odevzdal. Remus se znovu zaměřil na Harryho. „Zůstaň tu po hodině. Nech si tu kohokoliv, kdo dle tvého mínění dokáže zajistit tvou bezpečnost. Budeš bojovat se mnou.“

Harry zvažoval, že by odmítl. Podíval se přes místnost na Rona, který je neklidně sledoval. „Jestli bude Ron ochotný zůstat, pane.“

„Domluveno.“ Remus strčil Bubliňák do kapsy. „Prosím, Harry, už žádné potíže.“ Ohlédl se po Justinovi a Hannah. „Hned se vrátím.“

„Promiň,“ řekl Draco, jakmile byl vzduch čistý. „Nevěděl jsem, že o tom ví.“

Harry se ušklíbl. „Přepadl jsem ho s ním v létě.“

„Cože jsi?“

„Foukl jsem mu ho do obličeje. Byl pak vážně roztomilý. Tak uvolněného jsem ho nikdy neviděl.“

Draco zvedl obočí. „Že by tenhle incident měl něco společného s tím, jak ti to občas ujede a řekneš mu jménem?“ Protáhl.

„Ne – to už bylo dřív. I když taky tohle léto.“ Harry se podíval na Hermionu. Kousl se do rtu. „Dík, že jsi mlčela.“

Nešťastně pokrčila rameny.

„Kdybychom byli pořád spolu, zavolala bys ho. Myslím, že tě takhle mám radši.“

Hermiona zamrkala a pak zamyšleně svraštila čelo.

„Aspoň teď víš, nad jakými věcmi se s Dracem pořád smějeme při hodinách.“

Obrátila oči v sloup. „Možná bych byla radši, kdybyste se bavili urážením ostatních.“

„Proč?“

„Musím souhlasit,“ vložil se mezi ně Draco. „Harry na mě má skutečně otřesný vliv.“

„To teda nemám!“

Draco nevěřícně zvedl obočí. „Já tvoje bubliny měl. Ty jsi kvůli mně nikdy opilý nebyl. Takže jestli tady někdo někoho kazí, já to nejsem.“

Hermiona se zasmála. „Hlavně si od něj neber cigarety.“

Draco se zašklebil. „Fuj. Žádný strach, to se asi nestane.“

Když skončila hodina, Hermiona a Draco zůstali, i když se Draco stáhl do pozadí a dal Harrymu víc prostoru, aby mohl oslovit Rona. Ron souhlasil, že zůstane, ale bylo vidět, že není ve své kůži. Remus mu nabídl lahvičku a navrhl, ať vyfoukne bubliny, ale Ron si ji odmítl vzít, a Remus ji se škádlivým pousmáním odmítl svěřit Harrymu. Nakonec se úkolu zhostil Draco, převzal lahvičku a foukl Harrymu bubliny do obličeje, pak s úsměškem ustoupil dál. Hermiona vše zamračeně sledovala, ruce zkřížené na prsou.

První kolo duelu Harry prohrál, aniž by zvedl hůlku, celá situace mu připadala tak vtipná, že chvíli trvalo, než se dokázal nesmát dost dlouho na to, aby mohl navrhout, že by bylo lepší pokračovat za dvě minuty. Druhé kolo tak hrozný debakl nebylo – jednu kletbu odrazil, a dokonce se pak ani nesložil v záchvatu smíchu. Když to zkusili opět po dalších dvou minutách, byl téměř schopný normálního duelu – oběma se podařilo odrazit několik kleteb a Harry dokonce jednu zablokoval a zasáhl Remuse Matoucím kouzlem. Přesto ho Remus dokázal omráčit.

„To stačí,“ řekl Remus s jednou rukou opřenou o lavici, když Ron oživil Harryho. „Už jsi téměř v normálu a já bych rád dál předstíral, že tě za běžných okolností stále dokážu porazit. Zapomeň na tu hloupost, že bys byl schopný obrany pod vlivem omamných látek, ať už magických nebo ne, dobře?“

Harry se zamračil. „Pokud Hermiona zapomene na tu hloupost, že bych pod vlivem Bubliňáku mohl být nebezpečný.“

Remus obrátil oči v sloup. „Leda sám sobě. Pryč s vámi, všichni ven. Úplněk je příští týden, nemám na tohle dost energie.“

Draco do Harryho drcnul ramenem v síni po obědě a řekl mu, ať po vyučování seběhne dolů na hřiště, aby ho mohl seznámit s páťačkou ze Zmijozelu. Když se tam Harry dostal, létal Draco sám. Harry se rozhlédl a všiml si postavy na tribuně. Chvilku si myslel, že je to kluk, ale pak mu došlo, že je to zmijozelská dívka s krátkými vlasy, které si již všiml dříve. Draco vlastně zmínil něco o tom, že nehledá manžela. Harry zavrtěl hlavou. Zvykl jsem si na myšlenku, že dívky mívají dlouhé vlasy. Usmál se. Takže nebudou krátké proto, že by byla na holky.

Vyrazil k tribuně. Dívka si ho všimla, když vystupoval do schodů. Usmála se a pak se zadívala na špičky svých bot. Po chvilce opět zvedla hlavu a zadívala se mu zpříma do očí. Harry musel potlačit nutkání sám odvrátit pohled. Místo toho přešel zbývající vzdálenost a napřáhl ruku.

„Ahoj. Jsem Harry.“

„Ahoj, Harry. Já jsem Olivia Wilkensonová.“

Její stisk byl na dívku překvapivě pevný. Harry se posadil. Rychle se pokusil vymyslet co říct. „Er... máš ráda famfrpál.“

Olivia si odfrkla. „Jasně že ne!“ Široce se na něj usmála. Harry si připadal trochu ztracený. Nečekal, že by nějaká dívka ze Zmijozelu mohla být pěkná, a zároveň netušil, co si myslet o dívce, které se Harry líbí, a přitom takhle troufale zavrhuje famfrpál. „Kdybych měla,“ dodala, „asi bych nezvažovala, že bych si s tebou vyšla, nemyslíš? Na hřišti jsi největší protivník naší koleje – to vím i já.“

„Jo tak.“ Harry se pokusil její poznámku vstřebat. Zvažoval, že by ji upozornil na to, že Draco s tím zjevně nemá problém, ale rozhodl se o tom pomlčet. „Co se ti na mně teda líbí?“ Zeptal se místo toho.

Olivia se nepohodlně ošila. Chvíli upřeně sledovala Draca. „No...“ Odmlčela se a začala znovu. „Nemůžu říct, že bych byla úplně imunní vůči tvému statusu ‚Chlapce, který přežil‘. Asi se tomu nemůže vyhnout nikdo, kdo tě nezná osobně. Ale spíš... hlavně se mi líbíš, a s Dracem je daleko rozumnější řeč o té doby, co se s tebou začal stýkat-“

„To nebude mnou.“

„Myslíš?“

„Spíš je to naopak. Řekl bych, že jsme spolu začali vycházet lépe právě kvůli tomu, že s ním začala být aspoň trochu rozumná řeč.“

„Ale toho by sis vůbec nemusel všimnout.“ Harry kývl hlavou a Olivia pokračovala. „Někteří lidé to vůbec nezaregistrovali. Tohle pololetí jsem ho sledovala a vidím dost podstatný rozdíl mezi těmi, kteří si všimli a těmi kteří ne. Dávám přednost těm prvním.“

Harry přikývl, její slova dávala smysl. „Takže jsi taky jedna z těch všímavých.“

Beze slova přikývla. Harry se pousmál. „Taky k nim mívám blíž.“

„Tebe jsem si nijak zvlášť nevšimla až do chvíle, co ses začal objevovat s ním. Samozřejmě jsem věděla, kdo jsi – skvělý nebo příšerný Harry Potter podle toho, kdo o tobě právě mluvil-“

„A nejnovější série novinových článků.“

Zasmála se. „Přesně. Ale ten den, kdy jsi s ním poprvé vkročil do síně na oběd, jsem zvedla hlavu a tobě to zrovna slušelo, šel jsi tak sebevědomě a...“ začervenala se.

„Aha.“ Harryho její přiznání povzbudilo. Všimla si ho až poté, co se začal měnit, uvědomil si. Což je zřejmě dobře. Aby byl férový, řekl: „Já si tě poprvé všiml, když mi Hermiona dávala přednášku o tom, co o kouzelnících prozrazuje délka jejich vlasů a řekla mi, že bych si je sám mohl nechat narůst – ne, tak to vlastně nebylo. Všiml jsem si tě a zeptal jsem se jí, jestli je normální, že má čarodějka krátké vlasy. Vysvětlila mi, že to znamená, že nehledáš manžela-“

„Ne že by mi ta představa vadila. Jen nejsem na prodej.“

„Proč na prodej?“

„Nemám stanovenou cenu za nevěstu.“

„Aha!“ S konceptem ceny za nevěstu se Harry setkal ve staré divadelní hře, kterou četl. „To se pořád dělá?“

„No jasně! Kouzelníků je dvakrát tolik co čarodějek, takhle to na trhu chodí.“

„Takže za tebe ženich platit nebude?“

„Nějaká částka se časem určí, to zase ano. Tak krutá bych ke své rodině nebyla, abych je donutila provdat mě zadarmo. Ale taky nutně nehledám někoho bohatého, dokonce ani netrvám na čistém rodokmenu. Mám vlastní plány, které nezávisí na manželovi.“

„Mm.“ Harry usoudil, že se mu dívka líbí. „To je dobře.“

„Každý by si měl plánovat budoucnost podle sebe.“

„Souhlasím.“

„Co máš v plánu ty?“

Harry zaváhal. „Sprovodit ze světa Voldemorta, jinak zatím moc nevím.“

Olivia sebou neškubla ani ho nenapomenula. Usmála se. „Ambiciózní!“

„No, momentálně je to můj hlavní úkol. Potom – nepřišlo mi tak pravděpodobné, že to přežiju, abych se obtěžoval plánovat, co bude dál.“

„Uhh!“ Protáhla znechuceně tvář. „Nebelvíra v sobě nezapřeš.“

„Proč?“

„Nejdřív útočíš, hlavu zapojíš až později.“

„A to často jenom proto, že se někdo ptá, co se stalo – přesně.“ Harry se na ni široce usmál. „Jenže – přemýšlení je luxus, který si můžou dovolit jenom živí.“

„Doufám, že si děláš legraci.“

„Popravdě jen napůl. Mám sklon vrhat se do všeho po hlavě.“ Harry se na lavičce zavrtěl. „Jaké plány ‚podle sebe‘ máš ty?“

„Ráda bych se stala vedoucí na Odboru dohledu nad kouzelnými tvory.“

Harry cítil, jak mu obočí vyjela vysoko do čela. Polkl a chvilku přemýšlel, než odpověděl. „Oficiálně nebo v zastoupení?“

Probodla ho pohledem. „Oficiálně.“

„Ambiciózní!“

„Já vím.“

Harry zaváhal. „Já Odbor dohledu nad kouzelnými tvory upřímně nesnáším,“ přiznal.

To prolomilo její defenzivní postoj. „Proč?“

Podíval se jí zpříma do očí. Byly modro-šedé se slabým žíháním kolem zornic, které mu připomínalo krátkou srst. „Remus Lupin je můj blízký přítel.“

„Aha.“ Krátce přivřela víčka. Měla tmavší řasy než Draco, možná si je kouzlem přibarvila. „Taky bych ráda viděla konzistentnější přístup.“ Opřela se a začala gestikulovat. „Líbil by se mi nějaký systém založený na míře inteligence, kouzelných schopností a toho, v jaké četnosti a míře představují hrozbu pro normální kouzelníky – vlkodlaci by si v něm mimochodem polepšili – namísto systému, který vychází jen z míry strachu. Aspoň mi přijde, že takový se používá teď.“

„Co si myslíš o domácích skřítcích?“

„Prosím tě, neříkej mi, že bys je chtěl osvobodit!“

„Všechny ne, dokonce ani většinu, ale myslím, že ti, kteří svobodu chtějí, by ji měli dostat. V každém případě by se měl zavést nějaký minimální standard zacházení-“

„Minimální standard zacházení bych podpořit mohla!“

Harry se zasmál. „Víš co?“

Předklonila se a opřela si lokty o kolena. „Co?“ Zvedla vyzývavě obočí.

„Myslím, že jeden večer bych s tebou zvládl.“

Naklonila se k němu. Udělal to samé. Zašermovala prostorem mezi nimi prstem a pak si ho položila na rty. „Ššš.“

„Co?“

Střelila pohledem k poletující postavě Draca Malfoye. „Nedávej to najevo, nebo bude vědět, že už jsme se dohodli.“

Se smíchem se od sebe odklonili.

„Dobře,“ řekl Harry. „Důležitá otázka. Voldemort?“

„Děs běs. Čistokrevní?“

„To záleží, jak se chovají. Mudlové?“

„To záleží, jak se chovají.“

„Pokusí se mě tvá rodina zabít nebo tebe zamknout ve věži?“

„Nemám v plánu jim něco říkat. Mamka by mě zavalila otravnými typy, jak tě vlákat do manželství. Možná nejsi čistokrevný, ale peněz máš víc než dost, jsi slavný a jednoho dne bys mohl mít velké slovo v politice.“

„Dřív nebo později se to stejně dozvědí.“

„To bude až po plese. Řeknu, že se spolu nebavíme, ať už to dopadne jakkoliv.“

„Záleží ti na tom, kdo jsou mí rodiče?“

Olivia chvilku neodpovídala. Mírně se zamračila. „Ne pokud se umíš chovat?“

„Dobře. Maškarní kostým?“

„Plánuju.“

„Za co půjdeš?“

„Ještě jsem se nerozhodla. Doufala jsem, že se mi podaří něco vymyslet tenhle víkend, až vyrazíme do Prasinek. Co ty?“

„Je to mudlovská věc.“ Harry se zhluboka nadechl. „Některým lidem to asi bude připadat trochu moc... um, sexy nebo tak. Bude ti to vadit?“

„Ó. Možná se mi to bude líbit. Mohla bych ho vidět, než vyberu svůj?“

Harry vstal. „Proč ne. Kde se chceš sejít?“

„V učebně formulí, za dvacet minut.“

Harry přikývl. „Může být.“ Mrkl na nebe a Olivia se také postavila. „Povíme mu, že můžeme jít?“

Olivia zapátrala po zmijozelském chytači. „Jo.“

Krok dopředu uděli oba současně. Harry zavřel oči, když se jejich rty setkaly. Její byly teplé, nejprve tvrdé a neústupné, pak jí unikl povzdech a její polibek zjemněl. Položil jí ruce na záda a začal s nimi přejíždět nahoru a dolů, odpověděla tak, že se k němu přitiskla těsněji než jakákoliv jiná dívka. Proběhlo mu hlavou, zda je možné, že si některé dívky nevšimnou, když je kluk vzrušený.

Povzdechla.

Někdo v jejich blízkosti si odkašlal. Harry oteřel oči a pohled mu padl na Draca, který se vznášel nad schody, ve tváři značně pobavený výraz.

„Domluveno?“

Olivia se odtáhla. Podařilo se jí působit vyrovnaně i se rty naběhlými a zrudlými od polibku. „Skoro, jen chci ještě vidět jeho kostým.“

„Na kdy jste se dohodli?“

„Za dvacet minut.“

„Doprovodím tě.“

To Harryho trochu popudilo, ale Olivia pouze přikývla. „To od tebe bude milé.“

Harry po Dracovi střelil značně nelibým pohledem. „Děkuji.“

„Rádo se stalo. Tak utíkejte.“ Harry byl v půlce schodů, než Draco nahlas zavolal:

„A nezapomeň na slušné vychování.“

Harry sešel do učebny formulí ve svém mudlovském převleku a neviditelném plášti. Neměl na sobě hábit, takže si na stehno připevnil také pouzdro na hůlku. Musel se pohybovat pomalu, aby jeho boty nebyly slyšet. Draco s Olivií už byli ve třídě, když dorazil. Při zvuku otevírajících se dveří otočili hlavy. Olivia se začala zvedat, když se dveře opět zavřely, ale Draco ji chytil za zápěstí.

„To je Harry. Že jo, Harry?“

Harry si nechal plášť sklouznout z ramen. „Jo.“

Olivii vyletěla ruka k ústům. Draco zůstal nepohnutě civět.

„Sakra.“ Vstal a udělal pár kroků do strany, oči přišpendlené na Harrym. „Kdybych tě viděl v tomhle, možná bych tě pozval sám.“

„Draco...“

Draco se nad varovným ostřím v Harryho hlase jen pousmál. „No, možná ne,“ řekl povzneseně. „Možná vypadáš jako sex na dvou nohách, ale vsadil bych se, že si do kalhot jen tak někoho nepustíš.“

Olivia se se zasmáním probrala z vytržení. „Harry?“

„Hm?“ Harry se otočil na ni. „Co tomu říkáš?“

„Nemá to chybu. Um... bude ti vadit, když bude můj kostým úplně normální? Ne... vyloženě formální, ale něco do společnosti?“

Harry pokrčil rameny. „Za mě v pohodě. Nebudeme k sobě ladit, ale jestli to nevadí tobě...“

„Ne, naopak je to perfektní. Nevinná debutantka a nebezpečný mudlovský živel.“ Zasmála se. „Umíš si vykračovat?“

Draco pohrdavě odfrkl. „Že se ptáš! Je z nebelvírské koleje. Vykračování probírali ve školce.“

Harry chvíli opatrně naslouchal zpoza dveří svého pokoje, poté vyšel do Severusovy kuchyně. Mimoděk ho napadlo, že když se na to moc nesoustředí, z přepravy přenášedlem už mu srdce nebuší jak polapenému ptáčeti – daleko horší byl pocit déja vu, když spatřil Severuse, který stál za svým stolem.

Stáhl ze sebe plášť a udělal nejistý krok dopředu. „Pane?“

Severus se prudce otočil. „Proč mi tak stále říkáš?“ Udeřil ostře.

„Protože...“ Harryho otázka i její naléhavost zaskočily. „Protože sis to přál?“ Harry se v myšlenkách vrátil do léta. „Jak... jak jsme šli na večeři...“

„Tohle je jiná situace.“

„Někdy... si nejsem úplně jistý, co ode mě zrovna očekáváš.“

Severus dlouze vydechl a promnul si spánky. „To nic. Není to podstatné. Pojď si sednout. Víno?“

„Ano, pane.“ Harry se zarazil. „Teda... chci říct... dám si, děkuju.“ Uvědomoval si, že jeho nepohodlí všechno jen zhoršuje, ale nevěděl, jak to spravit. Napjatě se posadil před krb, vyzul si boty a skrčil nohy vedle sebe, než se natáhl pro podávané víno. Severus chvilku neklidně přešlapoval, pak se prudce posadil. Odkašlal si.

„Omlouvám se... že jsem tě uhodil. Zašel jsem příliš daleko.“

Harrymu se rozbušilo srdce. „To je v pohodě.“

„To není v pohodě.“

„No...“ Harry se to pokusil promyslet. „Nebyl jsi zase tolik naštvaný. Nebylo to, jako když se strýček Vernon občas rozzuřil k nepříčetnosti. Ne že by mě někdy mlátil, ale... nebál jsem se, že bys udělal něco horšího.“

Bylo mu jasné, že svým vysvětlením nic nezlepšil. Severusovy oči si ho prohlížely s chladnou intenzitou, která byla horší než kterýkoliv z jeho výbuchů zlosti. „Kdyby byli ta odporná semetrika a její... její vepří rodinka stále naživu, vlastnoručně bych je sprovodil ze světa.“

Harry se pokusil zatvářit pobaveně. „Děkuju.“

Ani to náladu neodlehčilo. Harry zběsile přemýšlel, co říct. „Omlouvám se, že jsem naznačil-“

„Skutečně ses domníval, že mě to potěší?“

„Já...“ Harry se zamyslel. „Ne. Čekal jsem, že se ti možná uleví, ale věděl jsem... nebyl způsob, kterým bys mohl být spokojený. To jsem se jí taky pokusil vysvětlit, nebo jsem aspoň začal, ale... uvízl jsem v tom, jak zamotané jsou vztahy se všemi lidmi, kteří se navzájem nemají rádi nebo někoho neschvalují nebo nevědí, jak se k sobě chovat, a neexistuje žádné řešení. Ron nesnáší tebe a Draca, ty nenávidíš Remuse a Hermiona tě znervózňuje, Draco si myslí, že je pod mou úroveň, a dokonce ani ty s Dracem – což by jeden nečekal – ty s Dracem neschvalujete jeden druhého, Hermiona s Remusem mě s ním taky vidí neradi – a možná i s tebou, i když to neříkají nahlas.“

Severus odvrátil pohled. „Možná bys měl dělat, co považuješ za správné,“ promluvil tiše.

Harry jen nepohnutě hleděl do prázdna. Po chvíli se mu podařilo přijít na logickou námitku. „A nechat tě ho zabít?“

„Odvolávám svou hrozbu.“

„Pozdě. Teď se mnou pro změnu odmítá promluvit on.“ Harry si uvědomil, že svírá sklenici příliš pevně a na tekutině uvnitř se vytvářejí drobné vlnky. Rychle spolkl doušek vína a položil ji. „Prý to není bezpečné, ale já si myslím, že už mě ani nemá tolik rád.“ Severus mu chtěl skočit do řeči, ale Harry chvatně pokračoval. „Cítí ke mně určitý druh lásky, to ano. Ale začínám si myslet, že to je něco jiného. Vina a závazek a vzpomínky – ne já.“

Severus pohlédl do ohně. Když promluvil, zněl jeho hlas tiše a vzdáleně.

„Řekl bych, že Remus tě má velmi rád. Což ovšem neznamená, že jsi s ním v bezpečí. Já nebyl, a to mě – bez ohledu na to, že jsem byl jeho partner – měl rád.“

„Nemůže mi nic udělat, pokud zrovna není úplněk.“

„To jsi na omylu. Mohl by na tebe použít některý z mnoha dostupných lektvarů, předmětů nebo dokonce kleteb, které by tě k němu v kýžený okamžik přivolaly.“

„Takže si nepřeješ, abych ho navštěvoval.“

Severus zaskřípal zuby. „Nepřeji.“ Zhluboka se nadechl a prudce vydechl. „Nicméně by to mělo být tvé rozhodnutí.“

„Cože!“

„Neublížím jemu ani tobě.“

Harry zabořil tvář do dlaní. „Prosím, tohle mi nedělej. Nemám nejmenší ponětí, co ode mě chceš...“ Pokrčil rameny a zvedl hlavu. „No, to je jedno. Stejně se se mnou nechce vidět.“

„Kvůli mně?“

Harry zaváhal. Chviličku zvažoval, že Severusovi řekne obsah Remusova varování, ale to by pro Remuse nebylo bezpečné. „To si nemyslím,“ řekl nakonec.

Severus drobně přikývl a opřel se. Harry vzal odloženou sklenku, upil a soustředil se na chuť. Víno bylo tenokrát jiné než ta, která mu Severus nabídl dřív, ale nedokázal by ten rozdíl popsat. Napadlo ho, že by se mohl Severuse zeptat a odvést tak jeho pozornost od předchozího tématu. Než stačil položit otázku, promluvil Severus.

„Hovořil jsem s Hermionou.“

Harry se tak tak udržel a nevyprskl víno, které se právě chystal polknout. Chvíli mu trvalo, než se přestal dávit.

„Netušil jsem, že je to pro tebe tak nepředstavitelné.“

„Promiň! Jen jsi mě... překvapil.“

„Řekl jsem jí, že jsem neměl příležitost s tebou mluvit, a zeptal jsem se jí, co se stalo.“

„Aha.“ Harry sebou vnitřně trhl. „Co odpověděla?“

„Naznačila, že jsi nadnesl otázku jejího původu; že jsi prý nebyl vysloveně hrubý, ale vyděsilo a urazilo ji, že by ti na tom mohlo záležet. Také si uvědomila, že ti na tom do jisté míry musí záležet, pokud je to důležité pro mě, Draca a... Popletala.“

„Aha,“ zopakoval Harry. Nechuť v Severusově hlase, když vyslovil ministrovo jméno, Harryho polekala. Zřejmě se mu nelíbilo, že byl nucen zmínit ho ve stejné větě jako sebe. „No, na Popletalově mínění nijak zvlášť nesejde. Jeho názor mi je ukradený; jen se ho pokouším manipulovat.“

„Všiml jsem si. A můj?“

Harry sklopil pohled na podlahu z černého kamene. „Na tvém mi záleží dost.“

„Řekl jsem, že je přijatelná.“

„To jo, ale... je to pro tebe nepříjemné.“ Harry vzhlédl. „Nesnažil jsem se ji odehnat, jen jsem se jí pokusil vysvětlit, že je to komplikované. A dát jí najevo, že se v mudlovském světě necítím dobře – to, že jsem v něm vyrůstal, nestačí.“

„Hm.“ Zdálo se, že zvědavost dokáže proniknout clonou Severusovy pochmurné nálady. Uklonil hlavu do strany a pozorně se na Harryho zadíval. „Kterému světu dáváš přednost?“

„Kouzelnickému, o tom ani nemusím přemýšlet.“

„Ale stále s tím mudlovským zachováváš vazby. Máš rád mudlovské věci.“

Harry se zamyslel nad výletem, který s Ronem a Hermionou podnikli do mudlovského Londýna. Pro Hermionu to samozřejmě bylo naprosto normální. U prvního přechodu se ale podíval na Ronův obličej – jeho tvář byla tak pobledlá, že mu zřetelně vystupovaly pihy, široce otevřené oči nervózně těkaly sem a tam. Harry dělal, že si toho nevšiml, ale přesunul se k němu blíž, aby mu poskytl oporu. Zároveň svět kolem nich uviděl jinýma očima: přelidněné úzké chodníky s auty, která je hlučně míjela po jedné straně, a kamennými budovami nalepenými těsně k sobě po druhé, všechny alespoň třípatrové, v dálce byly vidět i takové, které se svou výškou mohly rovnat nejvyšším věžím bradavického hradu. V uších mu zněly motory vozidel, změť hlasů, troubení a útržky hudby, která ven doléhala zpoza otevřených oken. Zhluboka se nadechl – cítil smrad výfukových plynů a vlhký kámen prosycený stoletími starými sazemi a zašlapanými zbytky a odpadky. Občas k nim zavanul i jiný pach – cigaretový kouř, parfém a různé druhy jídla: droždí a karamelizovaný cukr z pekáren, maso, přepálený olej a zázvor z čínských restaurací a koriandr a kmín z indických, vše smísené s dalšími méně výraznými vůněmi.

Když se pak vrátili na Příčnou ulici, zaměřil se na stejné maličkosti – směs hlasů a chvátajících nohou, občasné houkání sov a mňoukání koček, ale hlavním pachem byla výrazná vůně kouře ze dřeva v krbech a různá zvířata. I tady z vlhkého kamene stoupal pach věcí, které se do něj po staletí vsakovaly, i kamene samotného, ale kouzelnické ulice vstřebávaly jiný typ látek. Nebyl to čistý pach kamene a plísně jako v bradavickém sklepení, ale přesto byl daleko méně štiplavý než ten v mudlovském Londýně. Také se zde vyskytovala zvláštní místa jako hospoda nebo apotéka, které se vyznačovaly zvláštní kombinací rozmanitých vůní.

„Harry?“

„Cože? Aha.“ Harry neměl ponětí, jak vysvětlit kouzlo toho, že se může sebevědomě procházet mezi řinčícími auty s hůlkou v kapse. „Asi se mi líbí, že můžu balancovat na hraně.“

Severus si odfrkl. „Všiml jsem si, kdo rád tančí na vrcholku útesu.“

„Právě že to není útes. Spíš malý potůček. Můžu ho přeskočit a dojít si na druhou stranu pro cigarety a anonymitu, na pár hodin se tam ztratit a pak se vrátit sem do... no, možná ne bezpečí, ale na místo, kde pro mě nebezpečí přestavují jen mí nepřátelé, ale jinak do dobrého života.“ Harry se nahrbil. „Nevýhodou je, že nepatřím ani na jednu stranu.“

„Patříš sem.“

Harry pokrčením zamítl rozhodné prohlášení svého otce. „Ne tak úplně.“

„Patříš. Může to potvrdit kdokoliv, kdo tě viděl na tvém koštěti. Pokaždé, když pozvedneš hůlku v boji...“ Severus na okamžik nechal klesnout víčka. „Někdy to v tobě vidím i u přípravy lektvarů – soustředíš se na správný moment...“

„A ty chceš, aby to tak bylo.“

„Pokud si to budeš přát, bude to tak.“ Severus zavrtěl hlavou. „Jak můžeš mít pocit, že sem nepatříš?“

„Hodně věcem nerozumím.“

„Ovšemže ne! Je ti šestnáct! Myslíš, že jsi jediný šestnáctilený kluk, který se nedokáže orientovat v drobných společenských nuancích?“

„Draco...“

„Draco byl vychováván pro vstup do politiky, nicměně je také zmatený!“

Harry opět pokrčil rameny, ale otcova slova ho uklidnila. „I tak, připadám si ztracenější než ti, co se narodili kouzelníkům-“

„Ty ses narodil kouzelníkům.“

„Ale-“

„Tvůj otec je kouzelník; tvá matka byla čarodějka. Narozený u kouzelníků neznamená nic víc a nic míň. Jsi dítě kouzelníků bez ohledu na to, jak jsi byl vychován.“

„No dobře, tak vychovaný u kouzelníků-“

Večer ubíhal a zcela uvolněná atmosféra se nedostavila, ale napětí postupně ubývalo. Když Harry každých pár vět zívl, Severus vstal.

„Připozdívá se. Vypij sklenici vody a vrať se do věže.“

Harry se vyhrabal na nohy a opět mohutně zívl. „Vody?“

„Aby tě z vína ráno nebolela hlava.“ Severus Harryho váhavě uchopil za ramena a otočil ho. Harrymu to přišlo zvláštně vtipné a usoudil, že už musí být opravdu pozdě. Ucítil jemný tlak mezi lopatkami.