Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Ukradené deníky

Květen 2015

Hermiona měla novou rutinu. Vstala, šla do práce, pak si to namířila ke svatému Mungovi, sedla si k Dracovu lůžku, usnula ve svém křesle, mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní se probudila, šla se domů dospat do postele, a pak to vše zopakovala. Přátelé jí neustále tvrdili, že její návyky nejsou dobré, nemluvě o tom, že jí zasahovaly do práce. Přestože třas a náhodné záškuby těla ustaly během měsíce, občas se vrátily v plné síle a v nejnevhodnějších okamžicích. Naposledy k tomu došlo přede dvěma dny, když se pokoušela napravit jednomu bystrozorovi oko. Nedopadlo to dobře...

To odpoledne si vzala čtrnáct dní dovolené, a teď celé dny trávila v Dracově nemocničním pokoji. S povzdechem se popáté pokusila číst knihu, kterou si přinesla s sebou. Bylo to trochu obtížné, protože její myšlenky se toulaly, nemluvě o tom, že se jí stránky těžko obracely jednou rukou. Druhou svírala Dracovu dlaň. Četla si, ale náhle zalapala po dechu a kniha jí upadla na zem. Už to nebyla jen její dlaň, která tiskla tu druhou. Draco ji pevně chytil a náhle otevřel oči.

„Potřebuji léčitele!“ vykřikla. „Okamžitě tu potřebuji léčitele!“

Zírala na něj vytřeštěnýma očima a srdce jí prudce bilo. Snažila se uvolnit ruku z Dracova sevření, aby ho léčitelé mohli pořádně prohlédnout, ale nenechal ji odejít. Jeho stisk byl příliš silný a nedokázala mu vyklouznout. Takže tam stála a dívala se, jak léčitelé kontrolují jeho životní funkce, oči a všechno ostatní. Váhali, jestli mu mají odstranit různé trubičky, ale i s hadičkou v puse nadával jako pohan. Jakmile skončili a odešli, Draco ji zahrnul spoustou otázek.

Hermiona si masírovala spánky, aby zmírnila bolest hlavy. „Pro Merlina, Malfoyi, právě ses probral z kómatu. Budeš odpočívat?“

„Ne,“ odsekl naštvaně. „Ne, dokud mi neřekneš, jak dlouho jsem byl mimo.“

„...Dva měsíce.“

Zbledl. „To nemyslíš vážně.“

„Je květen, Malfoyi,“ zamračila se. Cítila, že jí vlhnou oči, když pokračovala v rozmluvě. „Byl jsi tu tak dlouho, že jsem si myslela... myslela jsem, že se nikdy nevrátíš. Myslela jsem, že kletba zaúčinkovala a tím to končí.“

Hermiona to nezvládla. Pokoušela se zadržet slzy, které proudily volně a často, když byl Draco ještě v kómatu. Teď, když už byl vzhůru, se cítila neskutečně trapně. Draco vše vnímal a postřehl, jak moc se třese. Přesto, že ho to bolelo, se posadil a přitáhl si ji k sobě. Přitiskl své čelo k jejímu a zavřel oči.

„Neměla ses do mě zabouchnout, Grangerová. Pamatuješ?“

Zasmála se a objala ho kolem krku. „Ach, sklapni.“

Červen 2005

Draco strávil poslední týden a půl z května a první tři červnové dny kňučením, kdy už bude moct jít domů.  Hermiona ten čas přežila tak, že každé tři hodiny usrkávala uklidňující lektvar, aby ji to nepřivedlo k šílenství. Jakmile byl konečně doma, kvílel ještě víc, že ho jeho ‚něco jako přítelkyně‘ přivázala k posteli.

Hermiona obracela oči v sloup a přála si, aby jí den předtím nedošel uklidňující lektvar. „Byl jsi dva měsíce v kómatu, protože tě desetkrát zasáhl Cruciatus. Správně bys měl být mrtvý. Vzhledem k tomu, že nejsi, budeš se vším postupovat pomalu.“

Draco zaúpěl, založil si paže na hrudi, ušklíbl se a zamračil, když viděl, že se mu Hermiona posmívá. Nenáviděl, když měla pravdu. „Tak fajn. Co Potter? Žádné zprávy o tom, co se stalo s Elenou, Amelií, nebo jak se k čertu jmenovala?“

„Nic,“ povzdechla si Hermiona, ulehla vedle Draca a přitiskla se k němu. „Začínám si myslet, že prostě nic nenajde. Začala jsem také hledat cokoli o Amelii Malfoyové, ale nic dalšího se neobjevilo. Velmi tvrdě pracovala na tom, aby se stala neodhalitelnou.“

Draco se zasmál. „A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je vdát se do rodiny Malfoyů podruhé? Totálně stupidní, jestli chceš znát můj názor.“

„Souhlasím. Ale kdo ví? Když to udělala dvakrát, mohla i potřetí.“

„Pche, pak je víc než stupidní.“

„Máš pravdu...“ řekla po chvíli. Vzrušeně se obrátila k Dracovi a pak spěšně slezla z postele.

„Malfoyi, ona je prokletá. Je prokletá stejně jako my. Nemůže si pomoct, rodina Malfoyů ji neodolatelně přitahuje!“

„Jestli je to tak, něco se muselo zvrtnout,“ zkrabatil Draco obočí. „Už by měla být má milenka nebo manželka, ale místo toho jsme spolu my dva.“

Hermionina horečná mysl začala pracovat klidněji. Měl pravdu. Všechno mělo být jako v minulosti. Jestliže ona s Dracem kráčeli ve stopách Cornelia a Matyldy, stejně jako Julia a Giany, jak to, že Ameliin osud se změnil?

„To je jedno,“ řekla nakonec. „Málem jsi zemřel. Kletba funguje a my musíme najít Amelii. Je jediná, kdo ji může zvrátit.“

Draco souhlasil a navzdory Hermioniným protestům začal vylézat z postele. „Teď není čas mě opečovávat, Grangerová. Musíme prozkoumat náš rodokmen.“

Hermiona našpulila rty. Ano, ze svatého Munga ho propustili, ale varovali ho, aby postupoval pomalu.

Díky kouzlům se mu prsty na rukou a na nohou snadno hojily, stejně jako ramena, která vrátili na jejich místo v den, kdy ho hospitalizovali. Ale stav jeho cév byl velice komplikovaný a vyžadoval nesmírně dlouhý chirurgický zákrok, který zahrnoval šílené množství kouzel a lektvarů, aby se obnovily a posílily. Jeho žebra šla napravit snadněji. Pokud šlo o jeho srdce, bylo jedním z mála orgánů, které na kouzla reagovaly velmi svéhlavě. Po jeho druhém selhání mu zavedli ochranné bariéry a srdce trochu rekonstruovali. Všechny ty pokyny o ‚šetření se‘ nebyly kvůli dalším zraněním, ale protože jakákoli námaha by mohla bariéry narušit a učinit jej zranitelnějším, mohlo dojít ke spoustě komplikací. Draco věděl, že tohle je to, co Hermionu znepokojí pokaždé, když se pohne.

Společně si přinesli svazek svitků pergamenu a dychtivě je prohlíželi. Ve snu oba letmo zahlédli kalendář, ale jen první dvě číslice ‚18‘. Právě proto Hermiona požádala Harryho, aby hledal nějaký záznam o Eleně Malfoyové v devatenáctém století.  Všechno v této šílené situaci ukazovalo na určitý vzorec.  To, jak se Draco s Hermionou společně seznámili s minulostí, strašné způsoby jejich smrti a fakt, že v tom byla vždycky zapletená Amelia. Jestliže se znovu vynořila po sto letech, bylo jisté, že se dokáže objevit znovu. Pročesávali dokument, dokud nenašli odpověď.

„Tady je,“ řekl Draco a ušklíbl se při pohledu na její příjemnou tvář. „Ivanna Amelia Malfoyová, rozená Lovellová. Vzala si Oriona Tiberia Malfoye roku 1925. Uf, myslím, že budu zvracet.“

„Cože? Proč?“ vyplašila se Hermiona, ale on jen ukázal na fotografii pod dvojicí.

„Její syn byl můj dědeček, Abraxas Malfoy.“

„Tak teď je na zvracení mně.“

Opřela se v křesle a povzdechla si. „Dobrá, už známe její poslední jméno. Zkusme znovu prohledat záznamy, ale po dvou neúspěších pochybuji, že to nějak pomůže.“

„Možná nebudeme muset,“ odpověděl a v tváři se mu objevil křivý úšklebek. „Znovu prohlédneme deníky. Orion musel zmínit manželku a můj dědeček svou matku.“

Hermionin extatický úsměv se vyrovnal tomu jeho. Spěchali zpátky do pokoje s mramorovou podlahou, kde byly uložené všechny rodinné deníky Malfoyů. Draco prohledal svazky pozpátku, až narazil na Orionovo jméno na jejich hřbetech. Když je objevil, dychtivě jich pár popadl a podal je Hermioně. Zbytek si nechal. Knížečky navršili na stůl, zaujali svá obvyklá místa a pustili se do práce.

Jakmile Hermiona otevřela první z deníků, zarazila se. Byl prázdný. Neobsahoval nic jiného než bílé stránky – ani jediné slovo, čárku inkoustem, interpunkci.

„Malfoyi.“

„To není možné,“ vyrazil ze sebe Draco bez dechu. Začal brát deník po deníku a listovat jimi, jen aby zjistil, že jsou všechny stejné. Vyskočil z křesla s energií, která v Hermioně vzbudila obavy o jeho zdraví, zvlášť když se při opětovném zkoumání polic držel za levý bok. Dřepl si, když vybíral deníky svého dědečka. Prohlížel desky a hřbety, jako by to byly drahocennosti, a když každý z nich prozkoumal, zjistil, že jsou stejně prázdné jako Orionovy.

„Zatraceně!“ vykřikl, když odhodil desátý. Ohlédl se přes rameno na Hermionu. Zamířila k němu.

„Jak se to mohlo stát? Nemůžou být pryč!“

„Nejsou pryč, jsou prostě prázdné,“ řekla, ale on zavrtěl hlavou.

„Ne, Grangerová, jsou pryč. Nikdo z těch deníků obsah neodstranil. Byly vyměněny. Svazky, do nichž píšeme, jsou vyrobeny ze speciální kůže, kterou nemůže dostat do rukou nikdo jiný než Malfoyové; bez ohledu na to, kolik je za ni ochoten zaplatit.“ Draco zvedl vyřazený deník. „Jsou zfalšované. Nemám ponětí, jak to Amelia udělala.“

„To nemohlo být tak těžké,“ předpokládala Hermiona. „Amelia byla třikrát lady Malfoyovou, nemluvě o tom, že tu žila. Měla k těm deníkům přístup stejně jako teď ty.“

„Na tom nesejde. Z Malfoy Manoru nejde nic ukrást. Nic.“

Hermiona vykulila oči. „Nic kromě prstenu.“

To konstatování Draca tvrdě zasáhlo. Ano, prsten zmizel z panství před padesáti lety. Příběh o krádeži mu vyprávěl jeho dědeček, který už byl v době, kdy k tomu došlo, ženatý. Takže to bylo pravděpodobné. Vysoce pravděpodobné.

Zaúpěl a obrátil se k Hermioně. „Pošli sovu Potterovi. Budeme potřebovat jeho pomoc.“