Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Otázky, odpovědi a návrhy

Červen 2005

Harry seděl v Dracově pracovně zahlcený spoustou informací. Hermiona si poté, co vysvětlila všechno o událostech posledních měsíců, v tichu hryzala spodní ret. Pokaždé, když Harry otevřel ústa, aby něco řekl, se zarazil a beze slova se vrátil ke svým myšlenkám.

„Hodláš se vymáčknout, Pottere?“ protáhl Draco. Hermiona ho probodla pohledem, ale on svá slova zpět nevzal. Harry na něj pohlédl a zhluboka vydechl.

„Všechno, čím jsem sedm let procházel, je proti tomuhle ničím.“

„Povídej mi o tom,“ povzdechla si Hermiona. „Ale skončí to, až dopadneme Amelii. Proto potřebujeme tvoji pomoc.“

„A taky proto, že mě Grangerová nenechá odejít z Manoru, aniž by mě vypolstrovala,“ zabručel Draco. Harry chápal Hermioniny obavy a souhlasil s ní, že by Draco neměl nikam chodit.

„Kde jste prsten našli?“

„Ve starém opuštěném obchodu na Worchesterském náměstí,“ odpověděl Draco. „Byl pod podlahou.“

„Pod podlahou?“ opakoval Harry. „Jak jsi ho teda našel?“

Draco protočil oči a odfrkl si. „Jak asi hledám ty neocenitelné prokleté artefakty, které najít je moje práce?“ Povzdechl si, omluvil se za svou prchlivost a začal znovu. „...ale i tak to bylo jiné. Prsten si mě přivolal. I kdybych nehledal prokleté věci, stejně bych ho našel.“

„No, zdá se, že náš první krok bude vyptat se majitele obchodu.“

„Byl starý a opuštěný, Pottere. Jediný důvod, proč jsme tam vpadli, byli zatracení squatteři.“

„To neznamená, že dřív nikomu nepatřil, Malfoyi,“ odpověděl Harry vzrušeně. Obrátil se k Hermioně v očekávání její reakce. „Andromeda Tonksová.“

„Andromeda?“ zajíkla se. „Co ta s tím má společného?“

„Nevím, ale obchod byl zapsaný na její jméno. Vzpomínám si na to, protože jsem to byl v první řadě já, kdo tam poslal tým. Žádný z nelegálních předmětů, které jsme tam našli, s ní neměl nic společného, víme, že všechno patřilo těm bezdomovcům. Ale vzhledem k tomu prstenu a k tomu, jak jsou si Malfoyové s Blackovými blízcí...“

„Nemusíš nás tak přemlouvat,“ řekl Draco. „Jděte si s ní promluvit. Já zůstanu tady a odpočinu si.“

Hermiona se na něj povzbudivě usmála a co nejjemněji ho objala. Když se odtáhla, vzala do dlaní jeho tvář. „Vrátíme se hned, jak skončíme. Doufejme, že přineseme něco víc než další otázky.“

„Dobrá.“

Draco ji rychle políbil na čelo, dal sbohem Harrymu a pomalu vyšel z pokoje. Hermiona se obrátila zpět ke svému příteli, který na to zíral s otevřenou pusou. Při všem vysvětlování se zapomněla zmínit, že ona a Draco jsou... no, bylo těžké to pojmenovat, ale něco to bylo.

Harry sklapl ústa a než vstal, vyhnal si tu představu z hlavy. „Pojďme.“

xxx

Andromeda vždycky ráda Harryho přivítala ve svém domě, ale když jí řekl, že přišli pracovně, ne pro potěšení, byla víc než překvapená. Stejně mu dovolila vstoupit i s Hermionou v patách. Když vyšel z krbu, nesetkal se pouze s usmívající se Andromedou, usazenou na pohovce s čajem před sebou, ale i s dítětem, které objalo jeho nohy.

„Strýčku Harry!“ zapištěl Teddy do Harryho džínsů.

„Ahoj, mrně. Líbí se mi tvoje vlasy. Jsou hodně, no, zelené.“

Teddy k němu vzhlédl a usmál se. Jeho vlasy dnes měly zářivou neonově zelenou barvu s tmavšími pruhy.

„Dnes ráno byly purpurové,“ poznamenala Andromeda. Zjevně nefandila barvám duhy, kterými Teddy dennodenně tak dychtivě procházel. „Teddy, co kdyby sis šel pohrát do svého pokoje? Trochu si se strýčkem Harrym promluvíme.“

„Dobře. Zatím, strýčku Harry! Ahoj, teto Hermiono, zatím, teto Hermiono!“

Teddy vzrušeně upaloval po schodech vzhůru ke svému pokoji. Harry se na dítě usmál a posadil se proti Andromedě, Hermiona zaujala místo v křesle mezi nimi.

„Vypadáte dobře, Andromedo,“ poznamenala Hermiona. Teddyho babička se usmála a nalila všem čaj.

„Děkuji, Hermiono. Dělám, co můžu, zvlášť s chlapcem, který mění svůj vzhled každou hodinu. Tak, co sem vás dva přivedlo?“

„No, chtěli jsme se zeptat na dvě věci,“ začala Hermiona. „Za prvé, víte něco o rodinném prstenu Malfoyů? Nebyl určený k nošení, byl prokletý. V platinové obroučce zasazený smaragd. Uvnitř kroužku je vyryté staré rodinné heslo Malfoyů a písmeno M.“

„Tak o tom nic nevím. Nebyla by to spíš otázka pro Draca Malfoye?“ zvedla Andromeda obočí.

„Za normálních okolností ano, ale prsten byl ukraden z Malfoy Manoru před padesáti lety.“

„Kromě toho byl nalezený na Worchesterském náměstí, pod podlahou obchodu vedeného na tvé jméno,“ dodal Harry. Andromeda se překvapeně rozkašlala.

„Pod podlahou? Obchod? Na mé jméno?“ Byla rozrušená, ale rychle se vzpamatovala. Odmlčela se, na chvíli se zamyslela a pak propukla v smích. Smála se hlasitě a dlouho, a sledovala rozpačité pohledy svých hostů, kteří si mysleli, že se pomátla.

„Ach, tohle je hodně dobré! Dobré a skvěle nahrané...“

„Ehm, Andromedo?“ zeptal se Harry váhavě. „Co přesně je dobré a skvěle nahrané?“

„Prosím, omluv mě, Harry,“ odvětila stále s úsměvem na rtech a přitiskla si prsty k očím. „Prostě jsem si nedokázala pomoct. Víš, vždycky jsem se ptala, proč mi můj otec po smrti vůbec něco zanechal. Mé jméno bylo koneckonců vypáleno z rodokmenu Blacků. Dal mi obchod a s ním nepřímo i prokletí, abych trpěla jakýmikoli nešťastnými následky s ním spojenými.

Nikdy jsem tam ani nohou nevstoupila. Skoncovala jsem s ním i s celou rodinou, a proto jsem od něj nic nechtěla. Dali mi klíče, hodila jsem je do ohně a nechala obchod shnít. Je mi líto, že vám nemůžu víc pomoct.“

„Ne, ne, moc jste nám pomohla, Andromedo,“ řekla mile Hermiona, zatímco se zvedala. „Asi už bychom měli jít.“

„Děkujeme, že sis s námi promluvila,“ dodal Harry. „Přijdu v pátek za Teddym, jako obvykle.“

Andromeda se rozzářila. „Samozřejmě, uvidíme se.“

xxx

„Mohli bychom jen jednou, jednou jedinkrát, získat odpovědi bez dalších otázek?“ zasténal hořce Draco a frustrovaně uhodil hlavou o zeď. Hermiona sdílela jeho zdeptanost a zírala na strop. Harry byl celý bez sebe z nejistoty ohledně toho, co říct, aby upokojil svou kamarádku nebo zmírnil  Dracovo trápení. Možná plně nechápal současnou situaci, ale bylo mu jasné, že ti dva se dostali do mrtvého bodu. Neměli jak najít Amelii a člověk, který možná věděl, kde ji najít a nějakým způsobem získal prsten, Andromedin otec Cygnus, byl už dlouho mrtvý. Prsten, o němž si Cygnus kdoví proč myslel, že by mohl jeho dceři uškodit, i když ve skutečnosti se to stát nemohlo.

„Teď už nic víc dělat nemůžeme, takže bys možná mohl jít domů, Harry,“ obrátila se k němu Hermiona. „Kromě toho, Ginny kvůli tobě už pravděpodobně svolává pátrací výpravu.“

Přikývl. Chápal, že chce asi mluvit s Dracem o samotě. Dal sbohem Dracovi, který to kvitoval rozčileným zabručením, a odletaxoval se.

Hermiona zírala na Draca. Stál u velkého okna, hleděl ven, ale nevnímal. Věděla, že kdyby ho nevytrhla z jeho myšlenek, jen by ho vyčerpávaly a rozesmutňovaly. Byla si tím jistá, protože její vlastní myšlenky na ni působily stejně.

„Myslíš, že se vrátí?“ zeptal se nenadále. Hermiona zmateně svraštila obočí a obrátila se tváří k němu, ale neodpověděla. „Myslím smrt. Těsně mě minula svýma studenýma, vyschlýma rukama, tak jsem uvažoval, zda se vrátí, nebo ne.“ Jeho tvář byla tvrdá a vážná, když na ni pohlédl. Byl v ní také náznak hrůzy. „Možná přijde místo mě pro tebe.“

Hermiona polkla a sklopila zrak ke svým rukám. Prodělávala další záchvat třasu a Dracova dlaň hned přikryla tu její, aby ji uklidnila.

„Neměl jsem to říkat. Promiň.“

„Ne, to ne,“ smutně se na něj usmála. „Neřekl jsi nic, co bych si sama nemyslela. Ale jen proto, že věci vypadají trochu... nepříjemně, to neznamená, že náš čas nastal právě teď. Cornelius s Matyldou měli skoro celý rok. Julius s Gianou spolu prožili rok a pár měsíců, navíc měli dítě.“

Draco se zašklebil. „Plánuješ se mnou mít dítě, Grangerová?“

Pohlédla na něj. „Víš, že tohle jsem říct nechtěla. Jen říkám, že máme čas. Nebo aspoň bychom ho měli mít. Já... doufám, že máme.“

Upřeně se zadíval na její tvář plnou naděje a jemně ji zvedl z pohovky. Přitiskl ji k sobě a vzal její obličej do rukou. „V tom případě bychom neměli ztrácet čas přemýšlením o tom, zda a kdy zemřeme. A rozhodně bychom to neměli dělat na mé narozeniny.“

„Tvé narozeniny?“ opakovala. Jestliže měla kdy nějaký vážný zájem, v poslední době až posedlost, týkalo se to dat. Zdálo se nemožné, aby ji Dracovy narozeniny zastihly takhle nepřipravenou, ale rozhodně se tak stalo. Včera ho propustili od svatého Munga, a když se přes rameno ohlédla na hodiny nad krbem, bylo už po půlnoci. „Ach!“ zalapala po dechu, když si to uvědomila, a pak se poprvé v těchto dnech upřímně usmála. „Všechno nejlepší k narozeninám, Malfoyi. Je mi líto, že pro tebe nemám žádný dárek.“

„V tomto bodu se mýlíš.“ Draco ji objal a naklonil hlavu, aby se přitulil k jejímu krku. Hermiona  při této důvěrnosti zavřela oči a snažila se vzpomenout, kdy naposledy se cítila tak příjemně v mužské náruči. „Ty jsi ten dárek.“

Nazval ji dárkem. Dárkem, který rozbaloval s pečlivou trpělivostí. Vedl ji za ruku z pokoje a dlouhými chodbami do ložnice. Nemohla si pomoct, obdivovala jeho opovážlivost. Neptal se. Prostě vzal její mlčení jako souhlas a jakmile byli uvnitř, zavřel dveře. Stanula uprostřed místnosti s rukama svěšenýma podél boků a dívala se, jak ji Draco pozoruje. Beze slova, s očima stále upřenýma na ni, si začal rozepínat košili. Vyklouzl z ní s viditelným trhnutím.

Hermiona pak nebyla schopná dívat se mu do tváře. Jediné, na co se dokázala soustředit, bylo jeho nahé tělo, na němž byly patrné slabé jizvy, skrze něž si léčitelé razili cestu do jeho trupu, a stopy tam, kde ho zasáhly kletby Cruciatus. Když stanul před ní, její ruce se zvedly ke každé známce bolesti, která sloužila jako trpká připomínka problému, jež měli. Že tu existoval někdo, kdo nechtěl, aby byli šťastní; a tři sta let staré prokletí, které bude znamenat jejich konec.

Byla tak ztracená ve svých myšlenkách, že svou rozepnutou halenku si uvědomila teprve tehdy, když ucítila chladný vzduch letní noci, který jí ovanul hruď.

Sjela zrakem nejdřív na sebe a pak na Draca. Zasmála se a vzala ho kolem krku. „Co tě vede k tomu, že chci být tvůj dárek?“ zeptala se šeptem.

Za jakýchkoli jiných okolností by se její slova zdála hrubá, ale Dracovi připadala škádlivá a taková... hermionovská. Usmál se a začal ji líbat, ne na rty, ale těsně za ucho. Několikrát ji tam políbil, pak se zastavil, aby oždiboval ušní lalůček, než pokračoval na její krk, kam jemně sázel polibky a olíznutí po celé jeho délce.

„Protože mě necháš,“ odpověděl na její otázku.

Usmála se jeho logice, i když mohl mít pravdu. Krátce se zasmála do jeho rtů, když konečně našly její ústa. Překvapeně vydechla, když ji popadl a zvedl, a zaklesla se pevně nohama kolem jeho pasu. To byl nejlepší způsob, jak se ze středu rozlehlé místnosti dostat k jeho stejně rozlehlému loži. Hermiona si nejdřív myslela, že Draco postupuje tak pomalu kvůli zbytkové bolesti, o níž si byla jistá, že ji cítí. Ale čím víc ji líbal, čím víc se jí dotýkal, čím víc se jejich boky společně rytmicky pohybovaly, tím víc si začala uvědomovat, že takovýhle je Draco milenec.

Sladký, jemný, opatrný, a co hlavně, trpělivý.

Když k ránu zesílilo ptačí cvrlikání, ležela na boku, zády přitisknutá k Dracovi, její tělo se vzpamatovávalo ze všeho vzrušení. Byl vzhůru stejně jako ona. S klidným potěšením ji prsty hladil po stehnech.

„Řekni mi, Grangerová,“ zašeptal jemně, „mluvíš italsky?“

Natáhla krk tak daleko, aby na něj kvůli té nahodilé otázce mohla vrhnout zvědavý pohled. „Stěží,“ odpověděla, oči zúžené podezřením. „Kromě toho jsem orientovaná spíš na Francii.“

„Hm, to je moc špatné,“ povzdechl si. Teď ji namísto prsty hladil celou dlaní. Uculil se na ni, když s tím začal a pozoroval, jak její pleť pozvolna dostává červený nádech. „Kdybys uměla, rozpálilo by mě to natolik, že bychom se mohli pustit do druhého kola.“

Hermiona vykulila oči, když se obrátila tak, aby se mu mohla dívat do tváře. „Páni, Malfoyi, ty malej...!“

Draco se rozesmál. Nepříčetně se rozchechtal, když v dlaních sevřel její zrudlou tvář a zajal její rty v milióntém polibku té noci. Když se na něj převalila, opatrně, aby mu nezpůsobila bolest, ale jen potěšení, uvědomila si, že mu právě zalhala.

Jedno italské slovo znala, vyhledala si ho poté, co pozorovala Julia a Gianu v minulosti. Bylo to strangolare – uškrtit. A občas měla chuť to Dracovi provést.

Poznámka autorky: Pokud znáte mé příběhy, víte, že je vždycky aspoň jedna kapitola věnována ‚klidu před bouří‘. Po všem, co prožili, si to Draco s Hermionou zaslouží. Na konci jsem se sama pro sebe smála, protože Draco je tak ... Draco! Kromě toho nám do skládanky přibylo ještě další tajemství, Andromeda. Neváhejte a pište mi své teorie, pokud je máte, protože mě opravdu zajímají.