Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám cestou ve výtahu pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 11. Červen 1999 – 1/2 

Středa, 2. června 1999

Drahý Severusi,

děkuji Ti za čokoládu. Pravděpodobně Ti asi děkuji příliš často. Jsi moje příjemné rozptýlení. Ještě nás čeká spousta dnů, než se uvidíme.

Měj se dobře, můj Severusi.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 6. června 1999

Drahá Hermiono,

mí studenti dokončili zkoušky, jsem velmi potěšen. Mluvil jsem se zkoušejícími a dle jejich slov byli moji studenti OVCí výjimeční. Studenti zkoušek NKÚ si vedli též dobře. Na poslední dva týdny školy pozvu páťáky do lektvarového klubu, protože se budou moci příští rok připojit, pokud projeví zájem pokračovat v lektvarech. Budou sledovat, jak mí nejlepší studenti připravují vlkodlačí, a pak budeme testovat příchutě a diskutovat, jak provádíme výzkum.

Kéž bys tu byla se mnou. To jediné by mi mohlo tento týden zlepšit.

Spi dobře, má drahá.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Středa, 9. června 1999

Drahý Severusi,

jsem tak šťastná za Tebe a Tvé studenty. Jsem v duchu s Tebou a jsem na Tebe hrdá. Kéž bych tam byla. Každý den a noc na Tebe myslím.

Měj se dobře, můj Severusi.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 13. června 1999

Drahá Hermiono,

nemůžu se dočkat, až Tě uvidím, až si s Tebou promluvím, vezmu Tě do náručí. Nemůžu moc psát, protože jen sedím za stolem a myslím na Tebe, toužím po Tobě a sotva si uvědomuji, že mám brko v ruce.

Vrať se domů ke mně, Hermiono.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Severus stál u baru v zadním rohu Velké síně, když ji začali plnit lidé kvůli Výročnímu večírku. Sledoval, jak vcházejí členové Řádu a bývalí studenti. Okamžitě poznal, že dorazil Harry Potter, protože mnoho lidí zamířilo ke dveřím. Harry se s nimi zdravil, třásl rukama, ale Severus poznal, že ho ta pozornost unavuje. Sám vítal, že uvízl v Bradavicích na plný úvazek a byl tak uchráněn této neoddělitelné složky institutu hrdiny. Jen se divil, jak to Harry zvládá každý den. A jako by jej jeho dumání přivolalo, všiml si, že Harry a Ron Weasley odhodlaně vyrazili směrem k němu. Potlačil zaúpění a přikývl na pozdrav. „Pottere. Weasley.“ Oba Severusovi potřásli rukou.

„Profesore Snape,“ pozdravil Harry. „Rád vás vidím.“

„Nápodobně, Pottere,“ odvětil Severus.

„Pojďme k věci, ano?“ začal Harry. „Máme asi pět minut na zakopání válečné sekyry a zahájení skvělého přátelství, než se objeví Hermiona.“

Na Severusovo zvednuté obočí dodal Ron: „Podívejte, Hermiona nám odčaruje nádobíčko, jestli si jen na okamžik bude myslet, že jsme vám neprojevili ‚úctu, kterou si zjevně zasloužíte‘.“ Nemusel osvětlovat, koho Ron těmito slovy napodobil.

„No dobře. Kvůli Hermioně a vašemu nádobíčku jsme staří školní kamarádi. Na naši společnou minulost pohlížím s neutuchající láskou,“ konstatoval Severus suše.

„Naprosto. Všem se nám stýská po starých časech v hodinách lektvarů, že ano, Rone?“ nadhazoval Harry.

Harry a Ron se smíchem pozvedli své sklenice a Severus se ušklíbl. „Hermiona tvrdí, že si docela často píšete a že jste ji párkrát navštívil v Bristolu,“ nadhodil Ron.

„Ano, díky Merlinovi, píše pravidelněji než Potter,“ odpověděl Severus. „Je taky chytřejší a mnohem zábavnější.“

Ron se zasmál. „Hermiona a ‚zábavná‘? Jste si jistý, že si dopisujete s naší Hermionou?“

Harry a Ron se tomu vtipu zasmáli a k jejich skupince se připojila Ginny. Severuse napadlo, jestli je opravdu jediným člověkem, který skutečně zná Hermionu, ale jeho přemýšlení bylo přerušeno. „Dobrý den, profesore Snape,“ pozdravila jej Ginny.

„Dobrý večer, slečno Weasleyová,“ odpověděl Severus.

Ron prohlížel dav, než se obrátil k Harrymu a Severusovi. „A už jde, lidi. Všichni usmívat!“

Hermiona je zahlédla a zamířila k nim. V té chvíli Severusovým kolenem prostřelila bolest, až sebou trhl. Přesto ji snadno ignoroval při pohledu na Hermionu. Tak rád ji viděl; vypadala báječně a šťastně. Konečně přišla domů. Ale pak se její výraz změnil, když si prohlédla Severuse. Najednou nevypadala šťastně.

„Doprdele,“ zaklel Ron. „Ten pohled znám. Merline, doufám, že jsem ho nezpůsobil já.“

„Ne,“ odvětil Severus s nakrabaceným obočím, „to já, ale netuším proč.“

„Je to ten ‚proč jsi mi to neřekl?‘ pohled,“ vysvětlil Harry. „Ten ‚proč jsi mi neřekl, že proti Voldemortovi nepoužíváš nitrobranu, Harry?‘ pohled.“

„Přesně! Ten ‚proč jsi mi neřekl, že jsi nechal bystrozorského výcviku, abys hrál famfrpál, Rone?‘ pohled,“ dodal Ron v napodobení Hermiony.

„Vy dva jste příšerní!“ smála se Ginny.

První k Hermioně přistoupil Harry s otevřenou náručí. Hermiona svého náhradního bratra objala, ale její první slova nemířila na něj. „Severusi, proč jsi mi neřekl, že tě koleno stále bolí?“ pohlédla na něj přes kamarádovo rameno.

Na to se všichni rozchechtali, dokonce i Severus, přestože on dokázal smích utlumit na krátké zasmání.

Kvůli tomu smíchu se jen ostýchavě zazubila. „Ahoj všichni.“ Objala Ginny a pak Rona. Pak se postavila před Severuse a usmála se. „Ahoj, Severusi.“

„Vítám tě, Hermiono. Moc ti to sluší,“ odpověděl Severus.

Okamžik napjatého ticha přerušil Ron: „Takže, staří kamarádi, musím si jít najít místo u večeře. Kingsleyho jsem podplatil ročními volňásky, aby mě posadil ke stolu plnému žádoucích čarodějek uctívajících hrdiny.“

Všichni se zasmáli, a když Ron odcházel najít svůj stůl, Ginny jej dovádivě plácla do ruky. Harry se usmál na Severuse a Hermionu a Ginny nabídl rámě, aby ji odvedl k jejich stolu. Hermiona se obrátila k Severusovi, který jí také nabízel rámě. „Chtěla bys doprovodit svého zmrzačeného bývalého profesora?“ poškádlil ji.

Usmál se na ni a ona s protočením očima rámě přijala. Nicméně se zasmála a vrátila mu vřelý pohled.

Severus s Hermionou měli místo u stolu spolu s Minervou, Filiusem, profesory Hudsonem a Sinistrovou a Billem a Fleur Weasleyovými. Všichni během večeře nenuceně konverzovali.

Po pudinku vstal Kingsley a začal s proslovem. „Nesešli jsme se dnes večer, abychom si připomínali válku květnatými proslovy plnými vzpomínek. Nepochybuji, že všichni v této místnosti si ji pamatují. Pravděpodobně si ji pamatujeme až moc, abych byl upřímný. Takže namísto toho uctíme mrtvé a uctíme živé. Mrtvé uctíme minutou ticha.“ Ticho bylo ohlušující, když každý soustředil své myšlenky na ztracené přátele, od Albuse Brumbála po Colina Creeveyho. „Děkuji vám,“ pronesl Kingsley vážně. „Živé dnes uctíme oslavou a tím, že si užijeme sebe navzájem. Mnozí z vás jste byli v soukromí ocenění Merlinovým řádem za váš podíl ve válce. Ale namísto poslouchání nudné litanie jmen a ocenění, užijme si raději svobody, kterou tyto medaile reprezentují – svobody od Voldemorta, která nám dovolila se tady dnes sejít. Dnes večer žijme, přátelé! Pro svobodu jsme bojovali a pro svobodu naši přátelé zemřeli.“

Všichni vstali a tleskali a mnozí pokyvovali hlavami. Kingsley vytáhl hůlku, s rozmáchlým mávnutím nechal zmizet stoly a židle přeskládal do půlkruhu kolem zdí, aby nechal prostor pro tanec a družení se.

„Díky Merlinovi za Kingsleyho,“ prohodil Severus. „Nemyslel jsem si, že uvidím den, kdy budeme mít Ministra kouzel, který se nevyžívá v proslovech.“

Hermiona se zasmála. „Nevyzveš mě teď k tanci, Severusi?“

Severus se naklonil a zašeptal jí do ucha: „Rád bych, ale Ron mě varoval, že jsi naprosto příšerná tanečnice.“

Hermiona protočila očima a popadla jej za paži, aby jej dovedla k volné židli.

Uvolnili se a pozorovali, jak ostatní páry tančí. Během následujících hodin se u nich zastavovali Severusovi kolegové a Hermionini bývalí spolužáci a sedali si k nim na slovíčko. Severus je všechny rád viděl. Během tohoto roku onen strach, který Severus cítil při rozhovoru s lidmi, podstatně zeslábl. Věděl, že jeho schopnost věřit lidem a uvolnit se s nimi má hodně co do činění s čarodějkou sedící po jeho boku. Dokončil rozhovor s Arturem Weasleym a obrátil se k Hermioně, která právě mluvila s Georgem Weasleym. Pro Hermionu byli Weasleyovi druhou rodinou, takže když se jí podíval do očí, zůstal v šoku. Čekal, že uvidí štěstí a klid, ale něco nebylo v pořádku. George se rozloučil a připojil se k Arturovi na slovíčko s Minervou.

„Hermiono, co se děje?“ zeptal se Severus jemně.

Hermiona pohlédla na Severuse a on poznal, že cokoliv ji trápí, je hodně bolestivé.

„Severusi, musím pryč,“ odpověděla. Oči se jí začaly zalévat slzami.

„Dobře, pojď se mnou. Hned odejdeme,“ postavil se.

Cestou ke dveřím přicházeli lidé promluvit si s Hermionou. Po druhém takovém vyrušení poznal, že Hermiona má pláč na krajíčku. Zoufale prohlédl místnost a našel Harryho asi pět metrů od nich v družném rozhovoru s Hagridem. Harryho čelo se zkrabatilo, když mu Severus věnoval temný pohled, ale pak se podíval na Hermionu a pochopil, že se něco děje. Omluvil se a rychle k nim zamířil.

„Hermiono, zlato, co se děje?“ zeptal se starostlivě.

Severus mu tiše odpověděl. „Cítí se trochu udolaná. Potřebujeme odejít, aniž by si nás někdo všiml. Čím rychleji, tím líp.“

Harry koukl na Severuse a přikývl. Po chvíli ho napadlo řešení a pravil: „Připravte se. Až se všichni otočí, použijte na sebe zastírací kouzlo. Tak dokážete odejít.“

Severus Harrymu poděkoval a ten stiskl Hermioně rameno a jemně se na ni usmál. Pak od nich odhodlaně odešel. Jakmile ušel asi deset metrů k stupínku, zvýšil hlas a nadšeně zavolal: „Kingsley! Navrhuji přípitek!“

Jak se dalo předvídat, všechny hlavy v místnosti se otočily k Harrymu. Severus okamžitě seslal kouzlo. Cítil, jak jej Hermiona pevněji stiskla, když vyrazili. Prošli dveřmi Velké síně a rychle zamířili ke schodišti do podzemí.

Po příchodu k Severusovým komnatám deaktivoval obrany a spolu vstoupili. Sotva zrušil zastírací kouzlo, když mu Hermiona nečekaně ovinula paže kolem pasu a rozplakala se.

Objal ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Bradu si opřel o její hlavu a zůstal zticha. I kdyby věděl, co je špatně, byl natolik nemotorný v konejšení, že raději nic neříkal.

V té chvíli jej přemohla hloubka jeho citu a přitažlivosti k Hermioně. Cítil její přitisknuté tělo a nadechl se její vůně, vnímal její kadeře pod bradou. Přepadl ji jakýsi neznámý žal a Severus chtěl slíbat slzy z jejích tváří. Její tělo bylo tak dobré v jeho náručí. Měl by se soustředit na její emoce, ale tělo ho zrazovalo, i když ona plakala dál. Opanoval své pohnutí a trošku odstoupil. Hermiona stále v slzách se na něj podívala.

„Pojďme na gauč,“ pokynul směrem ke krbu.

Podal jí kapesník a ona si po zamumlání díků začala otírat tváře.

Když se posadili na pohovku, Severus se natočil tak, aby na Hermionu viděl. „Tak co se děje, Hermiono,“ pobídl ji.

Podívala se na ruce v klíně a zavrtěla hlavou. Severus je přikryl svojí. „Nevím, co se stalo. Jednu minutu jsem byla ve Velké síni a bavila se, a pak najednou jsem viděla těla srovnaná uprostřed. Viděla jsem Fredovo mrtvé tělo, Lupina, Tonksovou… všechny. Všichni jsou mrtví.“ Odmlčela se, než pokračovala. „A pak jsem uviděla tvé tělo, Severusi. Byli jsme v Chroptící chýši a zase se to dělo. Nesmíš mě opustit, Severusi!“ A s tím se opět objevily slzy a ona se k němu naklonila.

Severus ji držel, zatímco mu křečovitě svírala přední část hábitu.

„Jsem tady, Hermiono. Nepůjdu nikam.“

Po době, která se zdála nekonečností, mu Hermiona pokývla do hrudi a začala se uklidňovat. Severus se na ni podíval a věděl, že svoji lásku k ní má jasně vepsánu do tváře. Už ji nebude skrývat. Hermiona si povzdechla a usmála se. „Děkuji ti.“

Najednou ho napadlo, jak ji rozveselit.

„Hermiono, něco bych rád udělal, ale potřebuji, aby sis otřela oči. Vážně to budeš chtít vidět.“

Zmateně se usmála, ale byla ráda, že má důvod přestat plakat. „Dobře, už toho pláče nechám.“ Kapesníkem si utřela oči, vysmrkala se a narovnala. Když byla připravená, přikývla k Severusovi a on se na ni pousmál.

Vstal a zavolal: „Wispy!“

Hermioně se rozšířily oči, když se objevila domácí skřítka a poklonila se před Severusem. „Pane Snape! Ráda vás vidím. Jak může Wispy posloužit?“

„Wispy, chtěl bych čaj, ale předtím bych ti rád někoho představil. Toto je slečna Hermiona Grangerová. Hermiono, toto je Wispy.“

Hermiona se na skřítku usmála. „Ráda tě poznávám, Wispy.“

„Wispy ví vše o slečně Hermioně Grangerové! Wispy byla dobrá kamarádka Dobbyho!“ odpověděla nadšená skřítka.

„Hermiono, co říkáš na Wispyiny ponožky, nejsou nádherné? Vždy se mi líbil její vkus na ponožky, připomíná mi Albuse,“ pronesl Severus s malým úsměškem.

Hermiona, která si hned nevšimla těch křiklavě žlutozelených ponožek, se rozveselila. „Ty jsi svobodná skřítka, Wispy?“

„Naprosto, slečno Hermiono Grangerová,“ odpověděla skřítka hrdě. S pleskajícíma ušima ukázala ponožky pod svojí bradavickou uniformou.

„Wispy,“ dodal Severus, „je válečná veteránka. Statečně bojovala v bitvě o Bradavice.“

„Pán Snape může za to, že Wispy rudne!“ zvolala Wispy.

„Dobrá Wispy, přestanu tě chválit. Přineseš nám, prosím, čaj?“ požádal ji s úsměvem.

Wispy okamžitě zmizela s tlumeným ‚prásk‘.

„Je úžasná,“ pronesla Hermiona.

„Ano, je,“ odvětil. „Mezi skřítky je pořád zvláštností. A vlastně se pro ni toho moc nezměnilo. Stále pracuje jako ostatní domácí skřítci a odmítá plat. Ale je volná. Je moje nejoblíbenější. Byla mi přidělena v létě, když jsem mohl opustit ošetřovnu, ale pořád jsem potřeboval pomoc.“

V té chvíli se objevila Wispy s tácem, na kterém stál čaj a sušenky. „Děkuji ti, Wispy,“ reagoval Severus.

„Bude pán Snape požadovat od Wispy něco dalšího?“ zeptala se skřítka.

„Zavolám, když budu ještě něco potřebovat,“ odvětil Severus laskavě.

Wispy se poklonila a zmizela.

Severus pohlédl na čaj a zamračil se. Jakkoliv hodně toho o Hermioně věděl, nikdy jí nepřipravoval čaj. „Jak máš ráda čaj, Hermiono?“ Podivné, nechtěné otázky a bolestné nejistoty mu zaplavily mysl. Přemáhal se, aby je zapudil.

Hermiona se na něj usmála. „Mléko a jednu kostku cukru. Je neuvěřitelné, že jsme spolu vypili jen pár šálků čaje. Jsi můj nejlepší přítel a na rameni jsem se ti vyplakala obrazně i doslova, ale moc detailů o sobě neznáme, že?“

Severus nejdříve připravil čaj jí a pak sobě. „Mojí oblíbenou barvou je myslivecká zelená. Nikdy jsem nechoval zvíře, ale Kolombína je nejvelkolepějším stvořením na světě. Byl jsem jedináček. Mám rád těstoviny. Nemám rád sladké, ale miluju čokoládový dort. Stačí to?“

Hermiona se zasmála. „Ano, to obvykle lidé o svých přátelích vědí. Mojí oblíbenou barvou je modrofialová. Miluju zvířata. Strašně mi chyběl Křivonožka během honu za viteály, protože jsem si neměla s kým povídat. Pořád mi chybí. Teď žije v Doupěti. Jsem jedináčkem a oblíbeným jídlem je cokoliv francouzského. Miluju čokoládu v jakékoliv formě, ale to už víš.“

Ponořeni v myšlenkách mlčky popíjeli čaj.

„Měl jsem strach, že se to stane,“ pronesl Severus tiše.

„Co se stane?“ zeptala se Hermiona.

„Měl jsem strach, že pro tebe bude těžké vidět všechny. Ostatní dokázali truchlit společně, ale ty jsi dost izolovaná. Může to být přemáhající být konfrontována tolika vzpomínkami najednou.“

„Cítím se hloupě,“ přiznala Hermiona. „Zase si připadám tak mladá. Zpátky v Bradavicích, nedokážu kontrolovat emoce a brečím jako mimino.“

Severus vstal a přešel ke krbu. Tam zůstal zády k Hermioně. „Merline, Hermiono. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Sledoval jsem tě celý večer a myslel na to,“ odmlčel se, nedokončil svá slova a jen zavrtěl hlavou.

Hermiona k němu přešla, ale Severus na ni nepohlédl. „Severusi?“

Obrnil se a obrátil k ní. „Myslel na to, že vedle mě je překrásná žena,“ dokončil vážně.

Hermiona se usmála a zrůžověla, pohled stočila do plamenů v krbu.

Severuse to povzbudilo. Nadzvedl jí bradu a naklonil se. Zavřela oči a on se k ní přiblížil a políbil ji. Uctil, jak mu rukou vklouzla kolem krku, aby si jej znovu přitáhla. Opět se políbili. Zasténala a on ucítil, jak jazykem přejela po jeho rtech. Prohloubili polibek a Severuse pohltilo, jak Hermionu vnímal – její rty, její záda, pas, ňadra přitisknutá k jeho hrudi. Ukončil polibek a ještě jednou, zlehka ji líbnul.

„Hermiono, já…“ začal Severus, ale Hermiona zvedla ruku a přerušila ho.

„Prosím, neříkej, že něčeho lituješ,“ pronesla pevně.

Překvapený, že by si toto myslela, ji opět lehce políbil.

„Nelituji ničeho,“ prohlásil. „Ale bojím se, co by se mohlo stát, pokud bys teď neodešla.“

„Neposílej mě pryč. Nechci teď být sama,“ reagovala zraněně.

Severus se na ni podíval naplněn úžasem, jak matoucími se staly poslední minuty. Tuto noc si představoval týdny, snil o tom, co řekne a udělá, a nic nešlo podle plánu. „Neposílám tě pryč, nic takového! Snažím se srovnat s tím, co se tady děje.“ Zoufale se snažil zachránit tento večer, který se rychle mířil do pekel. „Pojď se mnou.“

Severus ji vedl přes kabinet do své učebny. Přešli až k zadním dveřím. Deaktivoval obrany a provedl Hermionu dveřmi. Zeď zmizela a on se nadechl důvěrně známé, uklidňující vůně své soukromé laboratoře.

Hermiona svraštila obočí. „Odešli jsme z večírku, abych se ti vyplakala na rameni, líbali se a teď budeme připravovat lektvary?“

Severuse to zjevně dopálilo. „Přesně kvůli tomu vaříme lektvary! Co se to, sakra, s námi děje? Známe se vůbec? Během dvou let jsme se viděli přesně pětkrát! Naposledy, kdy jsi byla v této místnosti, byla jsi mojí studentkou. Teď tě líbám po večírku, který skončil tvým pláčem na mém rameni! Takže ano, budeme připravovat lektvary.“

Severus nachystal dva kotlíky na dlouhý pracovní stůl. Pak popadl vrubouny, kořen zázvoru, semínka granátového jablka a třemdavu.

„Tonikum na bolest hlavy?“

„Ano. Popíjející lidé nahoře zítra zdecimují zásoby madame Pomfreyové. Dones dvoje váhy.“

Hermiona váhy našla a došla s nimi zpět k pracovnímu stolu. Severus připravil dvě třecí misky s tloučky.

Mlčky začali s prací. Tento konkrétní lektvar oba dokázali připravit i ve spánku, proto si ho Severus vybral. Zapálil oheň a sledoval, jak Hermiona provedla to samé. Nemluvil, věděl, že Hermiona nakonec hovoru neodolá.

Netrvalo dlouho a Severus se ušklíbl do kotlíku, když zaslechl zahajovací výbuch, přestože byl poněkud nepřátelštější, než by čekal.

„Pf. Že prý ‚známe se vůbec‘?“ zopakovala nevěřícně, téměř zaječela. „Kdo nás, sakra, zná, Severusi? Znáš mě?“

Severus si vzpomněl na počátek večera, kdy zjistil, že zná Hermionu víc než Harry a Ron. Ale neodpověděl, takže pokračovala. „To nebyla řečnická otázka, Severusi. Znáš mě?“

„Ano, znám tě.“

„Jak dobře mě znáš?“ ptala se dál rozjitřeně.

„Lépe než jiní.“

„Ano,“ odmlčela se a pak dodala, „lépe než jiní.“

Veškerý zmatek a přetrvávající nejistoty a otázky ohledně Hermionina citu mu udeřily do mysli. „Ty neznáš mě, Hermiono! Proč by měl kdokoliv strach milovat tebe?“ prakticky na ni zakřičel.

„No, zjevně ty! Koneckonců jsem byla tvoje studentka!“ zaječela zpět.

„Není možné, abys za mlada doufala, že bývalý Smrtijed, o dvacet let starší, se do tebe zamiluje! Je to směšné, Hermiono!“

„Kým pro tebe jsem? Jsem tvoje bývalá studentka a to je vše, co vidíš?“ Hermiona nechala zmizet dlouho zapomenutý a ztuhlý obsah kotlíku.

Severus uhodil pěstí do stolu, až palička nadskočila. „Sakra, Hermiono! To není o tom, jak já vidím tebe. Jde o mě. Jak já můžu být tím, koho chceš?“

„Toto celé je přesně o tom, jak ty vidíš mě! Jsi jediný, který mě vidí! Celou! Ty! Pro ostatní jsem příliš knihomolská, příliš chytrá, příliš mudlorozená, příliš ‚jedna z děcek‘. Jak můžeš být, co chci? Snadno! Vidím silného, úžasného, ohromujícího muže, který má o mne natolik starost, že mi píše, že se mnou sdílí své já, že se na mě podívá tak jako ty ve tvých komnatách. A, zatraceně, Severusi, taky tě znám.“ Hermiona byla tak vzteklá, že se třásla.

„Jsi tak zatraceně mladá! Jak můžeš vědět, co chceš?“ zeptal se Severus dopáleně.

„Jsi tak zatraceně slepý! Dvakrát jsi prohlásil, že mě miluješ! Nemysli si, že jsem si nevšimla! A utekla jsem? Byla jsem v šoku? Ne! Protože tě miluju už měsíce. Snila jsem o tom, jaké by to mohlo být, jestli bys mě vůbec mohl taky milovat. Ale v mých snech, když jsi mi řekl, že mě miluješ, nekřičeli jsme na sebe. Tak strašně se na tebe zlobím, Severusi,“ dokončila vztekle. Založila si ruce na hrudi a vrhala na něj vražedné pohledy.

Dokonce ho napadlo, že by potřebovala spoutat, ale nikdy si nepřipadal tak milovaný. Takto si nepředstavoval, že proberou jejich vztah, ale nemohl být tím výstupem rozčilený.

Vyrazil k Hermioně s úsměvem a s rukama v gestu kapitulace, nad čímž protočila očima. Když k ní došel, jemně ji pohladil po tváři. „Řekl jsem ti ve tvých snech, že jsi překrásná, zvlášť když se na mě zlobíš? Řekl jsem ti, že jsi ta nejoslnivější žena, jakou jsem kdy potkal? Řekl jsem ti, že tvé přátelství mi pomohlo přežít pár velmi temných dnů? Možná jsem ti i řekl, že jsem nikdy nevěřil, že někdy budu takto milovat nebo být takto milován? Dokončil jsem řeč slovy ‚miluji tě, Hermiono,‘ a políbil jsem tě?“ A pak se naklonil a jemně ji políbil, snažil se do polibku vložit veškerou svou lásku. Polibek mu vrátila a objala jej a jen tam v laboratoři stáli.

Trochu se od něj odtáhla, aby se na něj mohla podívat. Zdráhavě se zazubila a Severus jí úsměv láskyplně vrátil. „No, většinou jsi to měl správně,“ škádlila jej, „ale v mých snech jsme měli romantické rande a nehádali jsme se v laboratoři. To opravdu fantastické rande mi dlužíš!“

Severus si povzdechl. „Pojď. Vraťme se do mých komnat. Dlužím ti fantastické rande, ale právě teď ti dlužím omluvu.“

Uklidili laboratoř a pak se v jeho komnatách posadili na pohovku. Severus si Hermionu přitáhl a objal ji rukou kolem ramen. Měl pocit, že následující slova mu lépe půjdou, pokud se bude raději dívat do plamenů a ne na ni.

„Omlouvám se, že jsme se hádali. Opravdu jsem nechtěl začít hádku. Ty myšlenky mě moří už nějakou dobu a potřeboval jsem je vyřešit. Jsem skutečně rád, že se tak stalo během jednoho večera. Víš, že něco z toho budeme poslouchat pořád, že ano? Ty jsi příliš mladá, já jsem příliš starý, jsem bývalý Smrtijed, ty jsi jedna ze Zlatého tria, byla jsi moje studentka. Merlin ví, co dalšího uslyšíme. A tvoji rodiče mě rozhodně nebudou mít rádi.“

„To zvládnu. Moji rodiče nemají rádi ani mě,“ zavtipkovala a oba se zasmáli. Hermiona se natočila a něžně jej políbila, poddávajíc se ochraně jeho paží. „Začínám se zlepšovat v tom nebrat si moc osobně řeči ostatních. Zajisté vedlejší efekt studia na čistokrevném U. Jestli dokáže být šťastná a svobodná Wispy, pak já taky.“

„Wispy!“ zavolal Severus.

Před nimi se okamžitě objevila skřítka a hluboce se poklonila. „Pán Snape něco potřebuje?“

Severus přikývl. „Wispy, jsi šťastná a svobodná?“ Hermiona se uchechtla, když jej uslyšela papouškovat její slova.

Wispy nadšeně přikývla. „Ach, ano, pane Snape, Wispy je velmi šťastná, Wispy je velmi svobodná!“

„Báječně. Wispy, mohla bys, prosím, donést zavazadla slečny Grangerové sem do mých komnat?“ požádal ji Severus.

„Okamžitě, pane Snape!“ odpověděla Wispy a zmizela.

Hermiona se opět natočila a políbila jej. „A proč bych měla potřebovat zavazadla ve tvých komnatách?“

V té chvíli se objevila Wispy i se zavazadly a úhledně je položila na podlahu. Severus ji s díky propustil a ona zmizela.

Naklonil se k Hermioninu uchu. Svým nejhedvábnějším hlasem tiše zapředl: „Protože doufám, že ve tvých snech jsem tě vzal do mých komnat a miloval se s tebou.“ Nato vstal a pomohl jí z pohovky.

Hermiona si povzdechla, když pomalu mířili do ložnice a snažili se při tom líbat. „To jsi opravdu udělal, Severusi.“ A pak se škádlivě zvednutým jedním obočím dodala: „Chtěl bys vědět, co jsem v těch snech s tebou prováděla?“

Severus zaúpěl, zvedl ji a poslední kroky zvládl s ní v náručí, zatímco se líbali, a Hermiona se u toho smála. Pak za sebou kopnutím zavřel dveře.