Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Cesta peněz

Srpen 2005

Hermionina rutina se v  několika málo měsících změnila tak absurdně, až to bylo směšné. Těch pár posledních změn se jí líbilo. Někdy se probudila v obvyklém čase, takže mohla sníst něco pořádného a nachystat se do práce, zatímco jindy (a často) vstala na poslední chvíli. Šla do zaměstnání a obědvala buď ve městě se svými přáteli, nebo s Dracem na jeho panství.  Nesměl jít do práce, dokud ho neuschopní léčitel, kterého neskutečně rozčiloval. Na několik odpoledních hodin se vrátila do práce, pak se stavila doma převléct se do něčeho pohodlného, a vydala se na Malfoy Manor. Nikdy nevycházela z krbu do prázdného pokoje. Vždy ji tam čekal Draco, aby ji přivítal polibkem, objetím a samozřejmě aspoň jednou sarkastickou poznámkou. Ta jí vyloudila úšklebek, od něj drzý úsměv, zlostný pohled od ní, a pak nějaké laškování, kdykoli to považovali za vhodné. Podle toho, jestli si s sebou přibalila oblečení do práce nebo ne, buď vstala na čas, nebo o něco dřív, protože musela počítat s rozptýlením, které pro ni představoval Draco.

Navzdory tomu, že byli jednoznačně spolu, nepokusili se učinit svou „pospolitost“ oficiální. Nehledě k tomu, že ať to bylo jakkoli paradoxní, stálým oslovováním se příjmeními udržovali svůj zájem o toho druhého na nedůvěrné úrovni. Oba znali důvody, proč jejich vztah není vztahem. I když to teď šlo dobře (opravdu dobře), pořád tu existoval ten vystřízlivující fakt, že se všechno mohlo najednou bez varování zvrtnout. Při hledání Amelie stále neměli štěstí, a tak se rozhodli prozkoumat jiné způsoby, jak překonat rodinná prokletí.

Po pečlivém průzkumu nalezli dvě možnosti, z nichž jedna byla naprosto mimo diskusi. Zahrnovala zničení objektu kletby. Tím, nebo těmi, byli v tomto případu Draco a Hermiona. Draco měl z textu legraci a poznamenal, že to byla jedna z mála výjimek, kdy našel v knize chybné informace. Hermiona ho přiměla, aby se zamyslel, proč by to fungovalo. V minulosti jeden z nich vždycky zemřel a ten druhý zůstal naživu, aby se soužil pro toho, koho ztratil. Ale kdyby oba zemřeli současně, nezbyl by nikdo, kdo by se trápil. Setkali by se v jakémkoli budoucím životě. Přes tuhle logiku se okamžitě rozhodli, že chtějí být spolu teď, ne až potom; a hledali druhou možnost – zničit toho, kdo vrhl kletbu.

To bylo řešení, se kterým neměli problém, vzhledem k tomu, že to byl od počátku jejich cíl.

Ve skutečnosti byl Draco nejšťastnější, když přemýšlel o způsobech, jakými by to rád udělal. Ale k tomu museli najít Amelii. Hermiona okusovala peří na konci brku, když seděla nad listem pergamenu, aby si zapsala nápady, jak nepolapitelnou čarodějku najít. Pergamen byl prázdný a v brku dávno vyschl inkoust.

„Usneš tam, kde jsi, a přiměješ mě tím, abych tě donesl do postele,“ zamumlal Draco ode dveří. Hermiona k němu vzhlédla a usmála se. Šel do svého soukromého sovince, aby naplánoval pravidelnou dvouměsíční schůzku s léčitelem od sv. Munga. Hojil se dobře, dokonce tak, že mohl být připravený k návratu do práce už příští měsíc – k lehké službě samozřejmě. Hermiona se plně zotavila ze svých zbytkových příznaků a už více než měsíc se netřásla.

„Nikdy tě nenapadlo, že bych tady usnula, abych nemusela absolvovat tu neskutečně dlouhou cestu do tvé ložnice?“

„No tohle,“ řekl Draco v předstíraném šoku. „Nikdy jsem si nepomyslel, že se dočkám dne, kdy slečna Svatoušek Grangerová někoho využije ke svým sobeckým účelům.“

Pohodila hlavou a rozesmála se. Když pak Draco přešel k ní a vzal ji do náruče, rozpačitě vypískla: „Co to děláš?“

„Zjevně nechceš jít do mé ložnice. A kdo je tady teď velké dítě?“ zeptal se, zatímco ji odnášel z pokoje, který teď považovala za domov, a procházel chodbami Malfoy Manoru. Protočila oči, ale neprotestovala proti tomuto speciálnímu zacházení.

„Nikdy jsem tě nenazvala velkým dítětem. Řekla jsem dítě.“

„Nicméně dítě, ty hezký, rozmazlený spratku.“

Znovu se zasmála tomu, že ze všech lidí na světě to byl právě Draco Malfoy, který ji nazval rozmazleným spratkem. Ale i když byl bohatý mládenec, který si mohl dovolit všechno, co chce, neutrácel bezhlavě. Slyšela příběhy o nešťastných bankrotech lidí, kteří nesmyslně rozházeli své bohatství za zbytečné hlouposti. Díky Merlinovi Draco takový nebyl. Jednou jí řekl, že má svůj domov, peníze, každodenní potěšení a ji. To bylo vše, co potřeboval. Vše, co potřeboval každý Malfoy.

„Malfoyi…“ začala Hermiona zvolna, její myšlenky se namátkou dotýkaly jistého nápadu. „Co se stane s penězi, nemovitostmi a tak podobně ženy, když se provdá za Malfoye?“

Dracova ložnice už byla na dohled, když na ni zvědavě pohlédl, ale přesto odpověděl. „No, to záleží na tom, o kom je řeč. Protože jsem si jistý, že mluvíš o Amelii, po smrti jejích rodičů by vše, co měli, připadlo jí – jenom jí. Malfoy by je nemohl legálně získat, ale žádná z malfoyovských dam neměla důvod spravovat své jmění sama, zvlášť když věděla, že až zemře, stejně ho zdědí její děti.“

„Tak nevím. Jak to vypadá, Amelia měla dost dobrý důvod, aby se ujistila, že Cornelius se ho nemůže dotknout. Pokud jde o jejího syna… ten nic z jejího majetku nedostal, že ne? Malfoyi, Amelia nikdy nezemřela, pořád má všechno! Peníze, domy, všechno, co její rodina vlastnila!“

„Moment, Grangerová, zpomal na chvíli,“ prohodil Draco, když ji konečně postavil na nohy. „Kam přesně tímhle vším míříš?“

„Myslím, že Amelia žije víc než tři sta let, a pochybuji, že v období mezi svými sňatky bydlí v papírové krabici,“ spustila nadšeně. „Takže, co se stalo? Její rodiče zemřou a všechno jí zanechají. Ona nikdy nezemřela, takže všechno na jméno Rosée musí být ještě pořád její. Tohle a navíc všechny peníze, které dokázala vymáčknout ze tří extrémně bohatých manželů, tím jsem si jistá. Musíme zjistit, jaké nemovitosti vlastnila rodina Rosée.“

Draco se šíleně zašklebil na brilantní ženu, stojící před ním. Náhle ji popadl za ruku a začal ji rychle vláčet za sebou chodbami.

„Kam máme namířeno teď?“

„Jestli je něco, co se dá říct o Malfoyových, Grangerová, tak je to fakt, že archivujeme úplně všechno.“

xxx

Draco nelhal. Malfoyové byli pečliví a uchovávali záznamy o všech a všem, co s nimi mělo něco společného. Dříve, když byly sňatky domluvené rodinami normou, rodiče už brzy zasnoubených potomků si mimo jiné sdělovali i stav svého majetku, aby se ujistili, že vědí, co mohou jejich děti očekávat. Přirozeně nešlo o děti nebo ‚pravou‘ lásku. Jednalo se o zajištění jmění příštích generací.

V sídle se nacházela místnost, kde byly takové záznamy uchovávány. Amelia, jakkoli mazaná byla, nepomyslela na to, že by je měla odstranit. Možná ani nevěděla, že tam jsou. Ať už to bylo jakkoli, Hermiona s Dracem se na ně dychtivě vrhli.

„Merline, jak je možné, aby jedna osoba vlastnila tolik peněz?“

„To je řečnická otázka, nebo to opravdu chceš vědět?“

Hermiona odolala nutkání sarkasticky odseknout a ukázala prstem na spodní okraj stránky. „Tady je to. Roséeovi měli dům v Devonu a letní sídlo na francouzském jihu.“

„Skvělé. Požádáme Pottera o pomoc, tak si můžeme rozdělit práci.“

„Dobrý nápad. Může okouknout dům v Devonu, protože neumí slovo francouzsky.“

„Souhlasím. Asi bychom mu měli říct, aby si s sebou vzal pár bystrozorů pro případ, že by tam byla,“ navrhl Draco, zatímco svinoval pergameny a odkládal ty, které nepotřebovali. „Viděli jsme Amelii při práci, a pochybuji, že by váhala zabít neznámého muže, který bude slídit kolem jejího domu.“

„Souhlasím,“ odpověděla a tíha situace ji tvrdě zasáhla. To by se mohlo stát. Zítra by mohli Amelii najít, zabít ji a osvobodit se od téhle noční můry. Bylo jí však jasné, že ta stará a zkušená čarodějka nepodlehne bez boje. Neznala slitování už na začátku osmnáctého století, a měla více než tři sta let, aby se zdokonalila v magii. Hermiona by si troufla hádat, že ta žena je šílenější než sám Voldemort, a z toho jí šel mráz po zádech.

Ten večer poslala Harrymu sovu a sdělila mu jejich plán. Připojil se k nim a navrhl, aby prozkoumali neznámé území raději ve dne, než v noci kdy ‚všechno vypadá zatraceně stejně‘. Draco souhlasil a vyzval Hermionu, aby poslala vedoucímu bystrozorů sovu a nahlásila si zdravotní volno. „Nevíš, co se stane, až tam dorazíme,“ prohlásil. „Je lepší, když na ministerstvu budou vědět, že nepřijdeš.“

Hermiona udělala, co navrhoval, a nyní se s Dracem vynořili z davu čarodějek a kouzelníků, kteří cestovali z nebo do Montpellierského hlavního letaxového přístavu. Odebrali se do Avignonu, kde se nacházelo letní sídlo rodiny Rosée. Teď už museli jen překročit pár rušných ulic, aby se dostali na přemísťovací bod, který Hermiona objevila na kouzelnickém turistickém plánku, co si vzala v letaxovém přístavu.

„Sakra!“ vykřikla, když Draco musel uskočit zpět, aby uhnul z cesty rychlému vozu. Přimhouřila oči a ječela, i když už bylo dávno pryč: „Ce n'est pas un circuit! Faites attention aux piétons! (Tohle není okruh! Dávej pozor na chodce!) Co?" zeptala se Draca, jakmile si uvědomila, že na ni zírá.

„Nic, nic…“ rty se mu zvlnily úsměvem. „Jen mě napadlo, že francouzština by na mě mohla případně zapůsobit líp, než italština.“

Samozřejmě, že myslí na tohle… Hermiona byla pobavená. Nakonec se dostali k přemísťovacímu bodu. Jakmile tam dorazili, chytli se a Draco je přemístil k letnímu sídlu Roséeových. Zírali na rozlehlý dům. Nebylo pochyb, že byl obýván. Na něco, co stálo už na začátku osmnáctého století a jistě i léta předtím, se zdál být moderně rekonstruovaný. Připustila si, že ho Amelia mohla někomu prodat a už dlouho tam nebydlet, ale tato teorie padla poté, co Harry promluvil s ústředím. Podíval se na tento i anglický dům, aby zjistil, jestli se prodával. Devonský dům byl často pronajímán na celé měsíce lidem, kteří si to mohli dovolit, což značně snižovalo možnost, že se tam Amelia zdržuje. Ale protože posledního půl roku pronajatý nebyl, Harry se stejně rozhodl ho navštívit.

Letní sídlo za celou dobu nezměnilo majitele a nikdy nebylo pronajaté. Když se k němu Draco s Hermionou blížili, cítili, jak se kolem nich aktivují ochranná kouzla. Víc než kdy předtím si byli jistí, že tam Amelia je. Otázkou bylo, jak se dostanou dovnitř. 

„Možná, že tam ani nemusíme,“ podotkla Hermiona. „Kromě toho, jistě to jsou silná kouzla. Nepřekvapilo by mě, kdyby byl její dům plný pastí na vetřelce.“

„Tak co navrhuješ?“ Draco ostražitě pozoroval sídlo.

„Přitáhneme si ji. Tak aspoň můžeme bojovat na domácím hřišti.“

„Na mém panství, předpokládám?“

Přikývla, ale pak se k němu zamračeně obrátila. „Ale o jedno tě musím poprosit.“

Zvedl obočí. „O copak?“

Zhluboka se nadechla a připravila se na záplavu protestů. „Abys tam nebyl.“

„Cože?“ vyvalil oči. „Grangerová, tohle je zatracená ženská, která jednoho z nás už několikrát zabila! A ty čekáš, že tě s ní nechám samotnou? Zatraceně, to určitě!“

„Malfoyi, promiň, ale musíš to udělat. Vím, že už se cítíš líp, ale...“

„Ne,“ zavrčel. „Už mám po krk těch tvých řečí, že jsem zraněný.“

Hermioně se zlobně zablesklo v očích a praštila ho do boku. Draco ochabl a vydal ze sebe hrdelní zvuk bolesti. Držel se za bok a v tváři se mu zračila agónie, v níž se ocitl.

„Dřív jsi byl schopný vydržet dvakrát tak silnou ránu. A dokud to zase nezvládneš, budeš mě poslouchat, ty tvrdohlavý mezku.“

Zadíval se na ni očima plnýma utrpení a hněvu, zhluboka se nadechoval, aby zvládal bolest. Když se vzpamatoval a vztyčil se v plné výšce, Hermionin tvrdý pohled zněžněl. Vzala jej do náruče a zachvěla se v jeho objetí. „Draco, prosím, udělej, co ti říkám,“ šeptala mu do ucha. Nedokázala si nevšimnout, jak sebou trhl, když vyslovila jeho křestní jméno. Měla dojem, že ji po tom sevřel ještě pevněji.

„Co když tě zabije?“

Realita toho všeho na ni dolehla, když vyslovil ta slova. Bylo málo věcí, kterými ho mohla potěšit, ale to, co řekla, bylo přes veškerou morbidnost to nejlepší, na co dokázala přijít.

„Potom se setkáme v příštím životě.“