Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Lady Malfoyová

Hermiona a Draco se rozdělili v letaxovém přístavu. Draco zamířil k Harrymu, který si na toto nebezpečné dobrodružství také vzal volno. Řekl mu, co se děje, a oba v plné pohotovosti čekali na nějaké znamení od Hermiony.

„Půlnoc,“ řekl předtím, než vhodil do krbu letaxový prášek. „Jestli od tebe nic neuslyšíme do půlnoci, přijdu, ať se ti to líbí nebo ne.“ Hermiona souhlasila a pohledem sledovala Draca, ztrácejícího se ve smaragdových plamenech.

Jak dobře věděla, tiše doufal, že její plán nevyjde. Ale poté, co viděla, jak Amelia neustále žene věci na ostří nože, nepochybovala, že záludný vzkaz, který vyryla do betonové cestičky, vedoucí k jejímu sídlu, rozzuří čarodějku tak, aby ji vyhledala.

Matylda a Cornelius posílají srdečné pozdravy.

Současná mudlorozená obyvatelka Malfoy Manoru

A teď čekala. Draco ji na počátku léta představil domácím skřítkům jako novou paní domu, a přestože nenáviděla, když je musela vyrušovat, teď je požádala o pomoc.

„Víte, kde jsou všechny tajné průchody a tunely, že?“ zeptala se jich. Desetičlenná skupinka jako jeden muž přikývla na souhlas. „Dobře. Všechny je uzavřete. Ujistěte se, že se nikdo nedostane dovnitř ani ven.“

Všichni domácí skřítci zmizeli se stejným hlasitým pop! a zanechali Hermionu o samotě před jediným krbem, který neodřízla od letaxové sítě. Pokud Amelia přijde, bude to tudy a bude sama. Hermiona se posadila. Pevně tiskla hůlku a nespouštěla oči z krbu. Uplynula hodina. Pak další. Její oči už byly unavené ze zírání na jedno místo a v pokoji bylo tak strašidelné ticho, že se kousala do jazyka, aby cítila něco živého. Když se ke konci blížila třetí hodina, zaslechla jakési zazvonění. Bylo tu proto, aby varovalo obyvatele Manoru, že někdo přichází letaxem. Rychle se postavila na nohy a zvedla hůlku, aby byla připravená, kdyby Amelia dorazila rozzuřená.

I když Amelia nevypálila ze své hůlky žádná prokletí, její oči byly zcela určitě smrtící. Hermiona se několikrát zhluboka nadechla, když ďáblice vystoupila z velkého krbu, stejně mladá jako v roce 1710. Jasně modré oči, dlouhé zvlněné černé vlasy, tvář s několika dotyky líčidla a oblečení hodné příslušnice bohaté aristokratické rodiny. Ostře hleděla na Hermionu, přestože její tón nebyl tak tvrdý.

„V každém životě se stáváš odvážnější,“ podotkla, když viděla Hermionin nepřátelský postoj. Napřáhla svou hůlku a také ji na ni namířila. Naštvaně pokračovala: „A jak se jmenuješ v tomhle, jestli se smím ptát?“

„Hermiona.“

„Hermiona.“

Amelia pomalými krůčky poodešla od krbu, zatímco Hermiona couvala od přední části pohovky k bočnímu opěradlu, takže se od sebe mezi okázalými kusy nábytku vzdalovaly. Hermioniny oči sklouzly k Ameliině pravé ruce, na níž spatřila prsten, velmi podobný tomu, který téměř zabil ji i Draca. Nejdříve si myslela, že to je jen pro efekt, ale dokonce i tam, kde stála, byla magie, jež z něj sálala, ohromující. „Jak to můžeš nosit bez toho, že…“

„Že by se mě snažil zabít?“ dokončila Amelia. Věděla, co Hermiona označuje jako ‚to‘, viděla, kam se tato troufalá čarodějka zahleděla. Zvedla ruku k obličeji a usmála se na drahocenný šperk. „No páni. Tak trochu víš, co se děje, že? Udělala jsem několik změn Rolandovy kletby, to byl otec mého druhého manžela, aby vyhovovala mým potřebám. Snažil se bránit svou rodinu poněkud nemilosrdným způsobem. Vždyť mě koneckonců nechal zabít svého syna.“

Hermiona se jí vysmála. „ V porovnání s tebou byl světec. Ty jsi zabila dítě.“

Amelia se ušklíbla. „Kdo říká, že jsem to udělala? Navzdory absolutně opovrženíhodné polovině chlapcovy krevní linie, druhou polovinou byl pořád ještě Malfoy. Svěřila jsem ho přítelkyni a přiměla ji i jejího manžela přísahat, že nikdy neodhalí chlapcův původ. Pojmenovali ho Phineas, Phineas Nigellus Black. Jsem si jistá, že to jméno znáš?“

V Hermionině tváři se zračila naprostá nevíra. Amelia se zasmála. „Když jsem viděla, jak hezky rodina vzkvétá, nelitovala jsem, že jsem se rozhodla nechat ho naživu. V průběhu let, samozřejmě s prodlevami, jsem se snažila udržet své přátelství s rodinou Blacků. Ale to je jistě to poslední na seznamu toho, co bys chtěla vědět.“

Hermiona zvedla obočí a pevněji sevřela hůlku. „Kdo říkal, že mám seznam? Neexistuje nic, co bych chtěla vědět, a ze všech lidí na světě bys na to právě ty znala odpověď.“

Amelia nyní vypadala nadmíru spokojeně a znovu se zasmála. „Tak ty mi opravdu chceš namluvit, že potom všem, co jsi zjevně zjistila, se nemáš na co zeptat? Žádná osamělá otázka nebzučí ve tvém podivném mozku?“

Hermiona se znepokojeně posunula a v duchu zaklela, že si toho Amelia všimla. Věku vzdorující čarodějka si začala pobrukovat a vzdalovala se od její pohovky. Hermioniny oči v obavách změnily výraz a připravila se na útok. Amelia se k ní však nepřiblížila. Místo toho se obrátila, přešla k velkému stolu, stojícímu za ní, a vytáhla si křeslo.

„Znám tě, mudlovská šmejdko,“ pronesla pevně. „Můžeš mít nové jméno a trochu pozměněnou tvář, ale jsi stále stejná. Hledáš vědění, rovnost a spravedlnost. Tyto vlastnosti byly ve všech tvých minulých vtěleních, tak proč ne v tomto? No, nechme toho. Považujme to za něco jako příměří. Bezpochyby dočasné, ale přesto příměří. Můžeš se zeptat, na co chceš, a já ti odpovím. Souhlasíš s tím?“

Hermiona sledovala, jak Amelia opatrně položila hůlku na stůl vedle sebe, sladce se usmála, ruce složila do klína a nohy překřížila v kotnících. Cítila past. Ta ďábelská ženská jí manipulovala a ona byla bez sebe vzteky, že jí to dovoluje. Odložila hůlku na pohovku, ale nesedla si. Chtěla, aby to vypadalo jako výslech, ne přátelský rozhovor.

„Proč jsi ukradla původní prsten?“ zeptala se.

Sledovala, jak v ženiných očích problesklo pobavení, a možná i hrdost.

„Neukradla jsem ho, jak jsi tak nehorázně formulovala,“ odvětila Amelia a pak ukázala na prsten. „Získala jsem ho do vlastnictví krátce po uzavření třetího manželství a vrátila jej zpět předtím, než se ztratil. Jak jsem se již zmínila, provedla jsem několik změn v prokletí, které na něj vložil Roland. Udělala jsem to proto, abych si udržela odstup od mužů z rodu Malfoyů. Mstivé kletby jsou … komplikované drobnůstky. Neměly by být používány příliš volně a vždy vznikají za určitou cenu. Stejně tak jsem byla prokletá já; odsouzená se každých sto let vdát za Malfoye a být podvedená někým tobě podobným. Věděla jsem, že k tomu znovu dojde, a byla bych zatracená poté, co by můj třetí manžel tuto katastrofu přežil. Takže jsem udělala… opatření.

Prsten byl uchováván ve skleněné etui v trezoru, do něhož se zřídkakdy vstupovalo. Neměla jsem v úmyslu držet ho příliš dlouho a neodlučovat se od něj. Jednoduše jsem chtěla obstarat stejný kroužek i kámen, jaký nosil Julius. Nebylo moc těžké je získat. Ukázalo se, že je obtížné správně přizpůsobit Rolandovu kletbu.“

Hermiona se zasmála: „Obtížné! Proklela jsi životy celých generací žen i mužů!“

„Mstivé kletby jsou mnohem jednodušší než ty, co pracují s krví,“ konstatovala Amelia. „Vyžadují mnohem menší soustředění, protože vše, co potřebuješ, je hněv a správný kousek kouzla, aby to fungovalo. To, co na druhé straně udělal Roland… bylo magicky mnohem pokročilejší než moje dílo. Potřebovala jsem jen obezřetnost, a tu jsem měla.“

„No, jak se zdá, víš hodně o tom, co udělal Roland. Proč prsten dokáže ovlivnit mě, jestliže na něm lpí krevní kletba?“

Amelia se široce usmála. „Velmi šikovná otázka! Vše se omezuje na fakt, že Malfoyovi muži jsou tvrdohlaví jak mezci. Byla tu možnost, že živé sny a vize nebudou stačit, aby je odradily od nevhodných tužeb. Taky se mohlo přihodit, že si uvědomí, že vše pochází od prstenu – to koneckonců mohl být důvod, proč začal být ukládán do skleněné etue. Roland se ptal, jestli jsem té noci, kdy jsem ji vyhodila z domu, získala něco Gianiny krve.  Vzhledem k tomu, že jsem jí pohrdala, to nebylo moc těžké. Tak se mohlo stát, že prsten bude ovlivňovat i tebe. Další otázka?“

„Deníky,“ pronesla Hermiona. „Co je s deníky Malfoyů?“

„Čí deníky?“ Na Ameliině tváři se objevil diskrétní a nevinný úsměv.

Hermiona se musela držet zpátky, aby si neodfrkla nad jejím samolibým postojem a založila si paže na hrudi. „Pojďme začít s Corneliusem.“

„Ach ano… nuže, o tom nemůžu mluvit bez diskuse o mém třetím manželovi, Orionovi, a prstenu. Byl jasným příkladem mezkovité tvrdohlavosti. Zatímco po jistý čas byli muži z rodu Malfoyů s prstenem opatrní, Orion naznal, že je to příliš nádherné dědictví, než aby bylo pod zámkem. Začal ho nosit krátce poté, co jsem ho vrátila do krabičky a pyšně se s ním předváděl. Nosil ho dlouho poté, co náš syn dospěl, bez jediného incidentu, až se s tebou setkal. Tehdy ses jmenovala Beatrice. Protože Orion nosil prsten už hodně dlouho, nemyslel si, že může za to, co se s ním dělo.

Zaplavily ho vize Corneliuse a nakonec se vydal k deníkům. Cornelius,“ ušklíbla se Amelia, „byl vždycky umělec. V jeho pozdějším životě se u něj zájem o kreslení zintenzivnil a nabral patologické rysy. Nevěděla jsem moc o tom, že mě kreslil a svým potomkům zanechal zprávu o tom, kdo jsem a co jsem udělala. Orion zuřil. Vyžádal si mou přítomnost ve svatyni, kterou byla knihovna s deníky Malfoyů, a konfrontoval mě s nimi. V mžiku se ocitl v bezvědomí s vymazanou pamětí. Vzala jsem si prsten, zlikvidovala veškeré vzpomínky na to, že ho nosil a jaké to mělo účinky, a vrátila jsem deníky na jejich místa.“

„A pak jsi ho dala Cygnusu Blackovi,“ obvinila ji Hermiona. Amelia vypadala překvapeně. Očividně nečekala, že její vědomosti budou sahat tak daleko. Přikývla.

„Musela jsem se ho nějak zbavit a nastal ten nejvhodnější okamžik. Cygnus jednou přišel na Malfoy Manor příšerně rozzuřený. Ukázalo se, že jeho dcera Andromeda utekla, aby si vzala mudlovského šmejda! Když byl tak bez sebe, myslela jsem… že mu vrátím duševní klid.“

„A prokletý prsten mu měl ten duševní klid dát?“

Amelia se zlomyslně usmála. „Rozhodně nejvíc, jak to šlo. Neřekla jsem mu, co přesně ten prsten dělá, ale vyhlídka na to, že dá své dceři pořádnou lekci, stačila, aby ho zajímal. Ale nedovolila jsem mu, aby prsten ovládal. Jestliže by ovlivnil Andromedu, zasáhlo by to i Cygnuse. Síla malfoyovské krve by v důsledku manželství byla velmi zředěná, ano, ale krev by tam byla. Umístila jsem prsten pod podlahu v Cygnusově obchodu a rozhodla se, že mu jej tam ponechám.

Nuže, je to všechno? Seděla jsem zde velmi trpělivě, ale nemůžu si pomoct, musím ti říct, že už mě hodně nutká, abych si vzala hůlku, která tu jen tak nečinně leží.“

Po jejích slovech začala Hermiona neznatelně přibližovat ruku ke své hůlce. „Ještě jedna otázka a bude to všechno.“

„Do toho.“

„Milovalas je? Kohokoli z Malfoyů, které sis vzala, milovala jsi opravdově vůbec některého z nich?“

Bylo zjevné, že ji otázka šokovala. Amelia, obraz vyrovnanosti a vypočítaného klidu, byla přistižena bez sebevlády. Teď široce otevřenýma očima hleděla na ženu, kterou nenáviděla, a poprvé skutečně přemýšlela o její otázce.

„Ano, milovala,“ odpověděla. Její hlas už nebyl tak sebevědomý a suverénní. „Milovala jsem je všechny z nejhlubší duše. Vím, že o mně pochybuješ, máš to vepsáno ve tváři. Vím, co si myslíš. ‚Jestli jsi je tolik milovala, jak jsi jim to mohla udělat?‘ Je to tak, že? No, ať se ti odpověď líbí nebo ne, udělala jsem to právě proto, že jsem je tolik milovala. Co bys dělala ty? Jak by ses cítila, kdyby tvá životní láska všechno zničila tím, že by se zamilovala do někoho jiného?“

Hermiona věděla, že to není řečnická otázka, a okamžitě ji napadla myšlenka na Draca. Fyzicky a – ano, velmi překvapivě – osobností přitažlivý muž, který by mohl získat každou ženu, kterou by chtěl. Viděla velmi zblízka, jak se na něj dívaly jiné ženy, usmívaly se na něj a někdy se ‚náhodou‘ otřely svou paží o jeho. Tehdy ji to zlobilo, a když si na to teď vzpomněla, štvalo ji to taky.

„Bolelo by mě to,“ odpověděla. „Byla by to jedna z nejhorších věcí, co by se mi mohla stát, ale ani tak bych nereagovala tak jako ty. Když někoho miluješ, nechceš mu ublížit, i když způsobil bolest on tobě. A zvlášť ne tvým zlým, sadistickým způsobem.“

Amelia už dost dlouho Hermionu nesledovala. Během její krátké tirády zvedla svou hůlku a nechala ji jemně sklouznout mezi palcem a ukazováčkem. „Hmm,“ broukla tiše, myšlenkami byla očividně jinde a její chování se změnilo z klidného do soustředěného. „Předpokládám, že naše definice lásky se různí. No dobře.“

Hermiona byla připravená. Když Amelia namířila hůlku na místo u pohovky, kde stála, včas uhnula. Kletba zasáhla polštáře a celý kus nábytku vybuchl na místě. Síla kouzla Hermionou mrštila dozadu na kamenné obložení velkého krbu, ale ignorovala to. Utíkala ke dveřím a přes rameno vyslala kouzlo, připravená vést Amelii při dlouhotrvajícím pronásledování po celém Malfoy Manoru. Jen doufala, že to bude fungovat.