Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám před spaním pár šťastných minut, ve kterých máme konečně klid a můžeme si představit naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

„Můj milovaný, jsem unavená,

jak se mé srdce vzpírá

touze po tobě,

jak do kaněk jej vtiskávám

a v dopisech odesílám.“

Amy Lowell, The Letter

Kapitola 13. Červenec 1999, část 2. – 1/2

Severus měl dobrý pocit, když přistál v obývacím pokoji Grangerových. Tentokrát tam byli všichni – Hermiona, její matka a její otec.

„Severusi!“ zvolala Hermiona a objala jej. Objetí jí vrátil a hned poté jej popadla za loket, aby mu uvolnila ruku.

Potřásl si s otcem. „Ahoj, Ethane. Rád vás zase vidím.“

„Vítejte zpátky, Severusi,“ přivítal jej Ethan srdečně.

„Nazdar, Severusi,“ ozvala se Jean u Ethanova boku.

„Zdravím, Jean. Mám pro vás dárky,“ řekl a vrátil pohled k Hermioně.

Ta se na něj usmála. „To jsi nemusel! Je to čokoláda?“ zeptala se dychtivě.

Severus se ušklíbl. Z kapsy vytáhl tři balíčky a bezhůlkově je zvětšil.

„Jean, tento je pro vás. Je to literární přehled, abych tak řekl.“

Jean se zamračila, když rozbalila v kůži vázaný deník. „Čeho?“ zeptala se při rozvazování šňůrek, které jej uzavíraly.

„Hermiony,“ odpověděl.

Jeaniny oči střelily k Severusovým, ale on na sobě cítil i Hermioniny.

„Vím, že tady v Austrálii nedostanete Denního věštce. Napadlo mě, že byste si rádi přečetli o Hermioně a jejím významu v našem světě. Měli byste být velmi hrdí. Dokázal jsem najít většinu článků z doby po válce. Dokonce tam je i včerejší, který ji zmiňuje. Ten jsem taky zahrnul.“

„Děkuji,“ odpověděla Jean trochu omráčená velikostí jeho dárku.

Hermiona se tvářila stejně. Severus se uchechtl. „Samozřejmě jsem nemohl opominout společenskou rubriku s drby,“ poškádlil ji.

Hermiona vytřeštila oči. „To jsi neudělal!“

„Ale ano.“ Pak se obrátil k Jean. „Mimochodem, opravdu si nemyslím, že se všemi těmi muži chodí.“

Zasmáli se, zatímco Hermiona vypouštěla páru a rudla.

„Odpustíš mi?“ zeptal se a podal jí balíček.

Když jej rozbalila, zasmála se a s díky za čokoládu Severuse políbila.

„To by raději čokoláda být neměla,“ prohlásil Ethan, když od Severuse převzal balíček.

„To,“ Severus se zvednutým obočím pokynul k balíčku, „je mnohem lepší úplatek než čokoláda.“

Ethan se uchechtl, když rozbalil láhev brandy. „Toto rozhodně je lepší než čokoláda. Jestli nás, dámy, omluvíte, musíme se Severusem tento zázračný destilát vyzkoušet,“ a s tím mávl na Severuse, aby jej následoval do pracovny.

„Ethane! Severus právě dorazil!“ vykřikla Jean nevěřícně.

Ethan se s úsměvem ohlédl. „Ano a my muži budeme v pracovně. Severus sem přišel zprostřed večera, a tedy potřebuje skleničku na dobrou noc.“

Hermiona se zazubila, Jean se zlobila a Severus se s úsměvem věnovaným Hermioně vydal za Ethanem do pracovny.

„To je znamenitá brandy,“ rozjímal Ethan, zatímco studoval etiketu. Vytáhl sklenice a nalil jim. Jakmile se posadili a ochutnali, Ethan pochvalně přikývl. „To je zatraceně výborná brandy. Bože, vždycky jsem doufal, že jednoho dne získám znalého zetě! Dobrá práce, Hermiono.“

Severus se uchechtl.

„Užili jste si s Hermionou čtvrtky?“ zeptal se Ethan nenuceně.

„Vůbec, Ethane, netuším, na co narážíte.“

Ethan se ušklíbl a podíval se na Severuse. Chvíli jej zkoumal a pak přikývl.

Seděli v družném tichu před krbem a vychutnávali si brandy. Severus podumal nad tím, co si bude Hermiona myslet o tom, že sedí s jejím otcem a klábosí. Jemu to přišlo naprosto normální, ale byl si jistý, že Hermiona bude šílet.

Krátce nato se ozvalo zaklepání na dveře. „No, bylo to příliš dobré, aby to vydrželo. Víme to oba,“ zavtipkoval Ethan.

„Pusť toho nebožáka, Ethane! Určitě by rád viděl Hermionu!“ zavolala zpoza dveří Jean.

Ethan vstal a pobídl Severuse, aby odešli z pracovny. „Mimochodem, maximálně jsem se snažil, aby k vám Jean trochu změkla, ale i tak máte před sebou spoustu práce.“

Severus přikývl.

„Hermiona říkala, že hrajete šachy. Příště si dáme zápas,“ prohlásil Ethan, když vešli do obýváku.

„To bych rád,“ odvětil Severus upřímně.

Hermiona přešla k Severusovi a zavěsila se za něj. „Pojď se mnou, Severusi. Dáme si čaj.“ Odvedla jej do kuchyně a Severus se posadil u stolu. Okamžitě mu to připomenulo jejich společné čtvrtky a láskyplně se na Hermionu usmál. Ona mu vědoucně úsměv vrátila. „Jsem tak ráda, že jsi tady,“ přiznala tiše. Potom dala vařit vodu na čaj a posadila se k němu.

„Chyběla jsi mi,“ povzdechl si Severus a vpíjel se do ní pohledem.

Zazubila se. „Jsem ráda, že jsem tě tu tento týden měla.“

„Víš, Hermiono,“ zašeptal hedvábně, „ještě jsme nezkusili středeční sex…“

Hermiona zrudla a protočila očima. „Jsi nemožný!“

Severus se její reakci zasmál. Když se obrátila zády, aby pokračovala v přípravě čaje, přistoupil k pultu za ní, objal ji kolem pasu a zlehka políbil na krku. „Kde je doma, Hermiono?“

Hermiona na chvíli zmlkla. „S tebou,“ zašeptala.

Severus zavřel oči a pevně si Hermionu přitáhl. Po této chvíli toužil. Toužil po tom, aby jej vnímala takto, jako kotvu. Doma bylo s Hermionou. V necharakteristické chvíli spontánnosti se soustředil na tento okamžik a vytáhl hůlku: „Expecto patronum!“

Hermiona překvapeně zalapala po dechu a Severus ji pustil, aby se mohla otočit. Očima následovala sokola, který kroužil po kuchyni a přistál jí na rameni. Sledoval Hermioninu tvář. Překvapení v jejích očích se změnilo na cosi prudkého. Ale věděl, že hněv to není. Byla to pýcha. Věděla, že to ona to způsobila. Ona jej změnila. Po vzácnou chvíli nebyla schopna slova. Dlouho tam stáli a jen se na sebe dívali.

„To jsi ty. Tak silný…“ promluvila k němu vážně.

Severus přikývl a široce se usmál.

Ona mu úsměv vrátila. „Jak dlouho?“

„Od října.“

Nakrčila čelo. „Od října?“

Právě v té chvíli do kuchyně vstoupila její matka a uviděla sokola na Hermionině rameni. „Hermiono…“ hlas naplňovalo varování.

Hermiona ztěžka polkla, než vytáhla hůlku a nechala Severusova Patrona zmizet.

„Co se děje?“ zeptal se Severus zmateně.

„Nic, Severusi,“ odpověděla Hermiona.

„V našem domě si kouzla nepřejeme,“ odpověděla místo Hermiony Jean.

Severus pohlédl na Hermionu, ale sotva kontroloval hněv, který mu rostl v hrudi. „Nechápu,“ pronesl mrazivě, ale byl na sebe hrdý, že na Jean neječí, ačkoli k tomu měl velmi blízko.

V té chvíli do kuchyně vešel Ethan a rychle přejel pohledem po třech rozhněvaných lidech v místnosti.

„Jean?“ oslovil manželku klidně.

„Nechci, aby Hermiona provozovala magii v našem domově, Ethane.“

„To je v pořádku,“ začala Hermiona, ale Severus ji přerušil.

„To není v pořádku. Hermiona je plná magie. Já jsem plný magie,“ pronesl. Zavřel oči a sevřel si kořen nosu, aby kvůli Hermioně neječel.

„Posaďme se,“ pobídl je Ethan a v hlase mu zazníval smutek a autorita.

Všichni se usadili u stolu. Ethan se chystal promluvit, když jej předešel Severus.

„Musím říct svoje,“ začal Severus klidně. „Já jsem, respektive já a Hermiona jsme bojovali ve válce. Ve válce, aby kouzelníci a čarodějky jako my měli své místo ve světě. Vlastně víc Hermiona než já. Když válka skončila, mír pořád nevynahrazoval cenu, kterou jsem zaplatil. Tomu tak bylo, dokud jsem nepoznal Hermionu a nezamiloval se do ní. Až pak konečně to za to stálo. Ta bolest, mučení, jizvy, přátelé, kteří zemřeli, roky života, které jsem ztratil. Všechno za to stálo. Protože jsme vyhráli a Hermiona mohla být prostě jen Hermionou. Ale stále jí nemůže být. Na Univerzitě se k ní chovají jako k podřadnému občanovi a to mě rozčiluje. Ale tady? Toto je domov! Je to vaše dcera! Je to Hermiona!“ Chtěl vstát, když mu Hermiona položila ruku na nohu. Podvolil se a zůstal sedět.

„Milujeme naši dceru,“ začala Jean.

Severus ji přerušil. „Toto není láska.“

„Jak se opovažujete…“

„Nenávidět, co je dané, není láska. To už jsem zažil a není to láska,“ odsekl Severus rozhořčeně.

Hermiona si povzdechla a položila si tvář do dlaní. „Tvůj otec.“

„Ano,“ odpověděl chladně. „Můj otec. A nedovolím, aby se něco takového stalo tomu, koho miluji. Ne tobě a ne našim dětem.“ Poslední slova mířil přesně na Ethana a Jean jako varování.

„Je to pro nás velmi těžké od té doby, co Hermiona proti nám použila magii,“ vysvětlil Ethan klidně.

„Proti vám?“ zeptal se Severus nedůvěřivě. Pak se otočil k Hermioně. „Tys jim to neřekla, co?“

Hermiona zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Na tom nezáleží, Severusi. Udělala jsem to a za stejných podmínek bych to provedla znovu.“

„Neřekla nám co přesně?“ zeptal se Ethan Severuse.

„Byli byste zabiti. Smrtijedi byli krátce před začátkem školního roku poslaní do vašeho anglického domu, aby vás zabili. Byl jsem tam, když Voldemortovi hlásili, že je váš dům opuštěný. A jestli se nemýlím, Hermiona bez pochybností věděla, co se stane. Pravděpodobně probrala všechny možnosti ve věštění z čísel. Nikdy by nepoužila magii proti vám. Překročila kouzelnické zákony o magii, aby vás zachránila.“ Pokračoval. „Je mi líto, že vám způsobila bolest. I vy jste oběti. Ale nejste oběti Hermiony.“

Po Hermionině a Jeanině tváři teď stékaly tiché slzy.

„Omlouvám se. Neměl bych do toho zasahovat,“ pronesl Severus tiše.

„Severusi, rád bych si s vámi ještě promluvil, jestli vám to nevadí.“ Ethan vstal ze židle a pobídl rukou ke dveřím, které vedly na zadní terasu. Severus přikývl a oba opustili kuchyň. Ethan za nimi tiše zavřel dveře.

„Stále se zlobíte?“ zeptal se Severuse klidně.

„Ne.“

Ethan na něj pohlédl a povzdechl si. „Muselo to být vyřčeno. Udělal jste dobře.“ Odmlčel se a smutně dodal: „Taky budete u svých dětí chybovat, Severusi.“

„Sakra…“ zavrčel Severus hlasitě. Ta nelogičnost způsobila, že se na něj Ethan zmateně podíval. „Udělal jsem to zase,“ vysvětlil Severus. „S Hermionou jsem o dětech ani nemluvil a teď jsem vás postrašil kvůli způsobu, jak se k nim budete chovat. Pěkně si mě podá.“

Ethan se uchechtl. „Všichni dnes večer dostaneme co proto, synu.“

Severus si opět stiskl kořen nosu naštvaný sám na sebe, ale srdce mu poskočilo při nazvání synem. Nikdo mu neřekl synu od doby, kdy zemřel Albus. Tiše se pomodlil, aby Hermiona a její matka tento problém mezi sebou napravily. „Jsem unavený sledováním, jak se rozpadají rodiny.“

Ethan přikývl. Oba seděli na lavičce u dveří a v tichosti čekali, až se ony dveře nevyhnutelně otevřou.

Konečně k tomu došlo a ven vyšla Hermiona. Ethan vstal a stiskl Severusovi rameno. Objal Hermionu a vešel do kuchyně. Dveře za sebou zavřel, aby jim dopřál soukromí.

„Pojď,“ nabídla mu Hermiona ruku s tím, že jej vytáhne na nohy. Měla zarudlé oči, ale usmívala se na něj.

Severus na chvíli zavřel oči a přemýšlel, jestli bude někdy něco jako dřív. Pak oči otevřel a ruku jí podal. Vytáhla jej nahoru a mlčky mu paží vklouzla kolem pasu. Stiskla jej, než je otočila a přemístila pryč.

Severuse potěšilo, když uviděl Cremorne Reserve a ploché rozšíření skály, na které vždy sedávali. Proti své vůli se usmál, když Hermiona přeměnila kámen v gauč. Byl to gauč z Bradavic. Posadila se a přitáhla si jej k sobě. Objal ji kolem pasu.

Pár minut jen mlčeli a sledovali světla lodí ze tmy noci. Severus kolem seslal ohřívací kouzlo.

„Už jsme normální?“ zeptal se Severus.

Hermiona se temně uchechtla. „Ani náhodou, Severusi.“

„Omlouvám se, Hermiono. Všechno jsem zkazil.“

„To tedy ne,“ odvětila Hermiona rozhodně. „Ta hádka se dlouho blížila.“ Po chvíli pokračovala. „Vše, co jsi řekl, byla pravda. Ještě to není v pořádku, ale to přijde. Jak jsi asi poznal, to jen máma je zraněná.“

„Nemůžu uvěřit, že jsem vyhrožoval tvým rodičům. Nikdy jsem tobě ani nikomu jinému nechtěl říct, jak můj otec nenáviděl magii. Prostě to vyšlo ven. Zní to jako směšná výmluva, ale najednou jsem se zase ocitl v kuchyni v Tkalcovské a poslouchal, jak otec zuří, protože jsem provedl nějaké kouzlo. Jsem vlastně překvapený, že jsem před tvými rodiči nevědomky nekouzlil. To by rozhodně pomohlo vyřešit jejich problémy,“ prohodil sarkasticky.

Hermiona se uchechtla. „Takže, Severusi, říkala jsem si, jestli jednou budeš chtít děti. Myslím, že jsem se tě na to ptala v posledním dopise,“ poznamenala suše.

„Merline, Hermiono,“ zabručel Severus a opřel si hlavu o gauč. „Že tě miluji, jsem ti řekl při hádce v laboratoři. Že tě zbožňuji, jsem řekl tvému otci, ale ne tobě. Tvé matce jsem vyhrožoval, že neuvidí naše děti, aniž jsem se tebe zeptal, jestli děti vůbec chceš. Upřímně jsem v šoku, že jsi mě neuřkla a neskončila to.“

„Napadlo mě to, ale jsi zatraceně dobrý v posteli.“

„Hermiono, mluvím vážně!“

„Vím, Severusi. Ale nezlobím se. Rodinu jsi neměl roky a roky a najednou jsi po hlavě padl do té mojí. A myslím, že se snažíš změnit nás dva na rodinu…“

Severus nedokázal odpovědět. Rodina. Nedalo se nijak slovy vyjádřit, jak moc přesně to chtěl. Nedalo se nijak slovy vyjádřit, jak moc se přesně toho bál. Věděl, že se s jeho mlčením nespokojí, ale dovolil si okamžik představy, že má rodinu. Že má Hermionu a děti a tchány… Chtěl se do té představy ponořit na tak dlouho, dokud se v ní celý nerozpustí.

„Severusi?“

Přikývl na odpověď.

„Toto všechno jde velmi rychle, Severusi,“ připustila slabě.

Severus se zhluboka nadechl a pohlédl na Hermionu. „Asi ráda uslyšíš, že nemám v tomto směru žádné plány. Pro mě je to bolestně zjevné, ale chápu, že z tvého pohledu to vypadá, jako bych již rozhodl o tvé budoucnosti.“

„Žádné plány?“ zopakovala.

„Ne. Žádné. Podívám se na tebe a vidím zastřený obraz budoucnosti, která by mohla být úžasná. Ale ne přesný plán. Nevěděl jsem, že chci děti, dokud mi nebylo třicet devět. Proč bych měl čekat, že ty budeš mít odpověď před dvacítkou?“

Spolu seděli v tichu, oba se zaobírali myšlenkami na vzájemnou budoucnost.

Nakonec promluvila Hermiona. „Líbí se mi tvůj zastřený obraz. Taky mám zastřený obraz budoucnosti s tebou a líbí se mi hodně.“ Obrátila se k němu, aby na něj viděla, a usmála se. „A můj zastřený obraz zahrnuje i děti. Přehnaně chytré Nebelvíry, kteří vyhodí laboratoř do povětří,“ škádlila jej.

„U Merlina. Je alespoň jeden syn? Nejsem si jistý, že zvládnu příliš mnoho tvrdohlavých ženských.“

Hermiona se zasmála. „Právě teď je to pořád docela zastřený obraz, ale uvidíme, co s tím půjde udělat.“

„Miluji tě, Hermiono,“ pronesl vážně, zatímco studoval její tvář.

„Taky tě miluju… Ale musíš být unavený a já jsme hladová jako vlk. A,“ dodala vážně, „zítra je čtvrtek.“ Zahýbala na něj obočím, až se nahlas rozesmál.

„Ano, jsem velmi unavený a velmi hladový.“ Zavrtěl hlavou, když si vzpomněl na rozhovor s Harrym a Ronem.

Hermiona zachytila jeho nepřítomný pohled. „Na co myslíš?“

„Zeptal jsem se Harryho a Rona, jací jsou tví rodiče. Řekl jsem jim, že mám obavy, ale že nebudou tak zlí jako Voldemort.“

Hermiona se uchechtla. „Chápu to tak, že ses mýlil!“

„Mohl jsem se mýlit!“

„No tak, potřebuju vzít svého bývalého Smrtijeda, který se ukázal být špionem, který se ukázal být svárlivým přítelem, zpět do domu rodičů na večeři.“ Zasmála se nad přehnaně mrzutým pohledem Severuse, který vyvolal jeho nový titul. Severus pomohl Hermioně vstát a ona přeměnila gauč zpět na kámen.

Bez dalších hádek zvládli společně tichou večeři s Hermioninými rodiči. Po jídle Severuse uvedli do hostinského pokoje. Přemýšlel, že by se v noci prosmýkl do Hermionina pokoje, ale byl příliš unavený. Už byl vzhůru téměř dvacet čtyři hodin a usnul jako dudek, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře.

Vzbudil se, když se matrace prohnula. Otevřel oči a vedle něj seděla usmívající se Hermiona.

„Dobré ráno!“

Zvedl se na jeden loket a jemně se na ni usmál. „No, nerozmyslela sis to a neuřkla jsi mě ve spaní, takže hádám, že je to opravdu dobré ráno,“ prohodil ironicky.

„Nechala bych tě spát déle, ale dnes je jediný den, kdy tě mohu na chvíli získat pro sebe, takže vstávej!“ poškádlila jej.

„Dobře. Musím se připravit.“ Když se vymotal z dek, uslyšel Hermionino hihňání. Tázavě na ni zvedl obočí.

„Jsi nahatý!“

„Už jsi se mnou spala, Hermiono. Tehdy jsem taky byl nahý, nebo si nepamatuješ?“

„Myslela jsem, že jen proto, že jsem tam byla já. Já spím v pyžamu.“

„Ne ve čtvrtky,“ poškádlil ji.

Hodila na něj polštář. „Obleč se!“ Se smíchem jeho pokoj opustila.

Jakmile se osprchoval a oblékl, připravili si snídani a pojedli spolu.

„Jaký je plán na dnešek?“ zeptal se Severus při mytí nádobí. „Tví rodiče jsou dobrovolníky a ty mi máš ukázat Sydney, správně?“

„Ano, ale moji oblíbenou část Sydney jsi už viděl a rodiče nás zítra berou do Opery. To na prohlídku stačí.“

Zvedl tázavě obočí, protože Hermionu znal natolik dobře, aby věděl, že má plán.

„Vezmi mě na Tkalcovskou,“ začala Hermiona.

„Ne.“

„Vyslechni mě! Vím, že to tam nemáš rád, ale chci ten dům vidět. Je součástí tvé minulosti a chci, abys mi ho ukázal. A jestli ho plánuješ prodat, náhodou znám trochu přeměňování. Můžu zlepšit vzhled a pomoct ti k lepší ceně.“

„To místo je noční můra. A není vhodná doba pro malování.“

„No, nejdřív to budeme muset vzít přes Bradavice, že ano?“

„Ano,“ odpověděl Severus zmateně.

Opíral se o kuchyňskou linku a Hermiona k němu přistoupila. Musel se ušklíbnout jejímu jasnému pokusu, aby bylo po jejím, což stejně bude.

„Vím o něčem, co bychom mohli dělat uprostřed noci v Bradavicích, než půjdeme do Tkalcovské,“ poškádlila jej. Poklepala mu na stehno a on rozkročil, aby se mu mohla uhnízdit mezi nohama. „Koneckonců je čtvrtek.“

„Můžu ti vůbec kdy říct ne?“ zeptal se suše a objal ji kolem pasu. Věděl, že je to jen řečnická a absurdní otázka. Nemohl jí odepřít nic. Chtěla do jeho života; neodežene ji, ať už má jakkoliv bolestivé žádosti.

„Merline, doufám, že ne, Severusi,“ odvětila koketně, když se k němu naklonila a políbila jej.

Opět jim posloužil otlučený šálek a zahalení temnotou přistáli před bránou Bradavic. Přitiskl ji zády na ni a vášnivě políbil. Zasténala a přitáhla si jej blíž.

Severus se na chvíli odsunul a hůlkou poslal Minervě Patrona, aby věděla, že jsou tam; jinak by ji znepokojilo, že někdo narušil obrany.

Hermiona se otočila a sledovala, jak jeho patronový sokol vletěl do hradu. Oba se najednou ocitli zpět v kuchyni Grangerových, když jej uviděla poprvé. Bylo to jen včera? Zdálo se to jako roky. S jeho Patronem odplula veškerá úzkost a všechen stres z vyhlídky na Tkalcovskou ulici.

Severus uvolnil obrany a prošli bránou. Jakmile je opět nastavil, obrátil se k Hermioně. V očích měla vášeň, když mu podala ruku. Vešli do hradu a zamířili do podzemí. Vstoupili do jeho soukromých komnat, a když Severus Hermionu polaskal, zasténala.

„Copak nemáte žádné způsoby?“ zavrčel Phineas z rámu.

„Odejděte, Phineasi!“ vyštěkl Severus. Ověřil si, že Phineas skutečně zmizel, a jemně Hermionu položil na pohovku. Pomiloval ji tam a bylo to lepší než jakákoliv z fantazií, kterými se bavil minulý rok. Jak jen bez ní zvládne ten následující? Ležel na gauči s drobnou Hermionou v náručí a pocitu, jak se její teplo vsakuje do jeho těla, by si mohl užívat hodiny.

„Severusi?“

Protočil očima a uchechtl se nad tím přerušením svého přemítání. „Ano?“

„Proč se směješ?“ zeptala se zmateně.

„Protože tě znám.“

Hermiona se zvedla na loktech, aby na něj viděla. „A to znamená co?“ zněla podezřívavě, ale usmívala se.

„Znamená to, že mě přinutíš vstát, zatímco já bych zbytek dne šťastně ležel tady s tebou.“ Úsměv jí vrátil a sledoval, jak její rozhořčení při jeho prohlášení mizí.

Naklonila se k němu, aby jej políbila, a zavrtěla hlavou. „No, pak ano, znáš mě.“

Severus zasténal, když se Hermiona z jeho těla zvedla.

Jeho přehánění se jen zasmála. Pomalu se posadil a sledoval, jak se obléká. Po milionté se podivil, jak jen skončil tady, beznadějně zamilovaný do Hermiony Grangerové. Stále nahý se uchechtl a podřídil se, když mu Hermiona věnovala svůj patentovaný pohled. Tisíckrát ten pohled viděl, když během těch let srovnávala do latě Harryho a Rona. A ne poprvé ho napadlo následující – bude jeho smrt.

Opatrně je přemístil do zadního dvorku Tkalcovské ulice. Naplánoval si to. Chtěl začít s tou dobrou částí, jedinou, kterou měl rád. Správnost jeho rozhodnutí se potvrdila, když se rozhlédla.

„Ach, Severusi!“ stáhla ruku z jeho pasu a s rozsvícenou hůlkou pomalu vyrazila k prvnímu záhonu na zahrádce, aby prozkoumala rostliny. Rád viděl, že se jim ještě daří, i když se o ně nestaral. Záhonky zabíraly celý mrňavý zadní dvorek a stejně jako dům byly pod silnými ochranami. Mezi nimi vedla úzká cestička. Zahrádka byla jeho pýchou a radostí a jedinou příčetností během těch příšerných letních měsíců ke konci války.

Přednášela jména rostlin, které míjela, a zalapala po dechu, když poznala ty opravdu vzácné. Pohlédla na něj v úžasu a jemu se hruď nadmula pýchou. Jen Mistry lektvarů by tato zahrádka ohromila. Pomona by její hodnotu neviděla, to věděl. Pravděpodobně by ji považovala za nudnou. Nenacházely se zde žádné exotické rostliny, které by vás uškrtily, žádné květiny, které by vás vlákaly k smrti. Jakmile Hermiona ten prostor prošla, posadili se na nízkou zídku u zadních dveří a sledovali zahrádku.

„Kdy jsi ji založil?“ zeptala se jej hlasem ještě naplněným úctou.

„Začal jsem v létě před tvým šestým ročníkem. Albus se právě vrátil s prokletou rukou a předložil mi plány na to, jak jej zabiju. Tak mě pohltil smutek, vztek a strach, že jsem nemohl zůstat v hradu. Z těch emocí bych se zbláznil a s nikým jsem si nemohl promluvit. A pak byl poslán Červíček, aby mě špehoval. Neměl jsem místo, kde bych získal ždibec klidu. Tak jsem vyšel ven a rozhodl se založit zahrádku. Nikdo se na ni neptal. Šlo o přísady do lektvarů, proto mě nikdo nepodezříval. Lidé, kteří věděli, to přisoudili mému pohlcení řemeslem.“

Hermiona se zamračila. „Ten rok jsi měl být profesorem obrany.“

Severus se jejímu pochopení zasmál. „Opět. Jsem rád, že jsi byla na naší straně. Oni byli naštěstí idioti. Co můžu říct?“

Také se zasmála. „Našel jsi klid? Líbí se mi představa, že jsi venku bez mučení každé hodiny každého dne.“ Její klid se změnil ve smutek a on si cenil toho, že je smutná kvůli němu.

Přikývl v odpověď. „Nemyslím, že by Few Gardens byly tak opečovávány jako toto ubohé místo. Nepřežil bych, kdybych nepracoval venku s rostlinami a nenechal tak odpočinout svoji mysl.“

„Severusi, dokážeš se vzdát této zahrádky?“ zeptala se vážně. „Šokuje mě, že bys odešel od takovéhoto pokladu.“

Pohlédl na Hermionu. Jeho Hermionu. S ní mluvil víc než s kýmkoliv jiným, možná až na Albuse a Minervu, a stále jí nedokázal říct, že v porovnání s ní je tato zahrádka brakem. Snad to jednoho dne dokáže.

„Odejdu od ní, Hermiono. Nebudu tady zase žít. Ani tebe nenechám tady žít.“

V údivu zavrtěla hlavou a nepřekvapilo ho, že nepochopila. Nerozuměla, že jediné, co v tomto mizerném místě za něco stálo, byly jeho rostliny. Vstal a vzal ji za ruku. „Vezmu tě dovnitř.“

Následovala jej do domu. Severus rozsvítil. Pro něj byl rozdíl mezi vnitřkem domu a zahrádkou dramatický. Hruď se mu okamžitě sevřela bolestí, ale upřímně jej zajímalo, jestli Hermiona něco vycítí. Rozhlédl se po zaprášených knihách a ucítil zatuchlost, která prostupovala celý dům. Pachy vždy spouštěly vzpomínky. Zoufale doufal, že Hermiona nezahájí boj za ponechání domu.

Nemusel se bát. „Ach, Severusi,“ pronesla temně. „Co jsem to provedla? Donutila jsem tě se sem vrátit,“ její hlas umlkl, když se rozhlédla.

„Je to v pořádku, Hermiono. Jsem v pořádku,“ odvětil lehce zmateně.

„Je to jako být s mozkomorem, že? To cítíš, že ano?“

Se zmateně nakrabaceným obočím přikývl.

„Cítím tu něco temného. Co jsem nikdy necítila s tebou, Severusi. Když já cítím něco málo, pro tebe to musí být nepřekonatelné.“

„Je,“ odpověděl bez obalu.

Vzala jej za ruku a vyvedla z domu na zahrádku. Z hrudi zmizela většina tíhy a poznal, že i Hermiona se cítí lépe. Její vnímavost jej nikdy nepřestane ohromovat.

Zhluboka se nadechla. „Omlouvám se, Severusi. Neměla jsem na tebe tlačit.“

„Nejsem rozčilený. Opravdu jsi chtěla vidět část mé minulosti. Možný bych se měl omlouvat já. Věděl jsem, že to nebude příjemné a stejně tě sem přivedl.“

Po chvíli se Hermiona usmála a prolomila napětí. „Příště si prohlédneme Austrálii, kde tě vezmu na klokany. Jak to zní?“

Zasmál se jejímu pokusu o lehkovážnost. „Příště mě netahej z gauče, když na něm budu ležet s překrásnou nahou čarodějkou v náručí!“

Rozesmála se a bolest okamžitě vyprchala. Vztáhl k ní ruku a ona si ji položila kolem svého pasu, aby mohli odejít.

Vzali přenášedlo, které jim Minerva začarovala pro přesun mezi Bradavicemi a domem Grangerových, a opět přistáli v obývacím pokoji. Když opustili Tkalcovskou, byla půlnoc, ale v Austrálii bylo brzké odpoledne. „Merline, Hermiono. Všechny ty změny času jsou únavné,“ přiznal Severus se zakaleným zrakem. „Je to takové i s obracečem času? Cítila jsi někdy pásmovou nemoc?“

„Ne,“ odpověděla. „Nikdy jsem se nevracela o víc než tři hodiny, takže jsem to tak nepociťovala.“

Severus se posadil na gauč a usmál se, když se k němu přidala a položila mu hlavu na klín. Hrál si s jejími vlasy a užíval si normálnost toho, jak sedí v obývacím pokoji a nemá na práci nic než potěšení z ženy, kterou miluje.

„Vzal jsem s sebou lektvar na spaní. Myslím, že bychom si měli v sobotu po večeři trochu dát, abychom v Doupěti nebyli příliš vyčerpaní. A nevrlí,“ poškádlil ji.

Oči, které se jí zavřely pod jeho utěšující péčí, se otevřely a následně přimhouřily. Zasmála se navzdory předstírané namrzelosti na jeho popíchnutí a pak je zase zavřela.

„Budeš v Doupěti v pořádku?“

„Molly a Artura mám rád a většinu jejich dětí taky,“ prohlásil.

Hermiona se zasmála. „Víš, co myslím.“

„Budu v pohodě. Všechny jsem viděl na Výročním večírku. A popravdě, většinu tehdejších hostů jsem si užil. Nemyslel jsem si, že mě po válce lidi tak přijmou, a příjemně mě to překvapilo. Obzvlášť Weasleyovy jsem čekal nahněvané kvůli Georgeově uchu a Ginevře v šestém ročníku, když jsem byl ředitelem. Byli však velmi rozumní. Jistě za to musím poděkovat tobě.“

„To tedy ne. Molly a Artur věděli o našem vztahu, protože se ke mně pořád chovají jako ke své. Ale nemusela jsem je přemlouvat, aby přijali náš vztah nebo tobě odpustili. Nikdy se mě nezeptali, jestli jsem si jistá, ani mě před tebou nevarovali.“

„Zeptali se tě proč?“

„Každý se mě ptá proč,“ odpověděla nonšalantně.

Opět byl Severus vděčný, že byla Hermiona stejně milující jako vnímavá. Nechtěl se jí na její odpověď zeptat a ona jej nenutila.

Otevřela jedno oko, aby se na něj koukla, a pak je zase zavřela. Zasténala, když jí začal mnout spánky. Musel se uchechtnout. „Říkám, že vidím tvé skutečné já, které bylo tolik let skryté, a že se cítím jako ta nejšťastnější žena na světě, že jsem tě stihla uchmátnout první.“

„To jsi neudělala,“ pronesl s úžasem.

„Ale udělala,“ odpověděla vážně.

Pokračoval v masírování spánků a sledoval, jak upadá do spánku. Nechtěl ji vyrušit a tak položil hlavu na polštář a snažil se strávit vše, co se toho dne stalo.