Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16: Pro tu duši vzácnou, jasnou
(v orig. „For the Rare and Radiant Maiden“, překlad A. E. Mužík)

Poté, co Hermiona se zbytkem své třídy zmizela Johnu Hadrianovi z očí, vydal se chlapec zpět za Wolfem. Nechtělo se mu. V učení byl napřed a na rovinu – nudil se a cítil se osamělý. Ukazovat nové kamarádce všechny své oblíbené skrýše bylo tak zábavné.

Naštěstí se princátka držela stranou. Obvykle se tak chovala, když neznala osobu, se kterou se John bavil. Což bylo jen dobře, protože netušil, jak by jí vysvětloval, co jsou zač.

Hermiona byla první dítě, se kterým od své poslední návštěvy u Charleyho, která proběhla už před dvěma měsíci, mluvil a měl šanci si hrát. Jenže Charleyho zaměstnávala škola a nemohl zanedbávat vyučování, pokud chtěl zůstat ve fotbalovém týmu, takže častější návštěvy nebyly možné.

John Hadrian si povzdechl a namířil si to zpátky do budovy.

Když vešel do učebny, Ben a Wolf už na něj čekali. Oba měli kamenné výrazy, takže John nedokázal poznat, co si myslí, což obvykle zvládl. Umět číst v chování dospělých mu pomáhalo, když ještě žil s Dursleyovými.

„Užil sis to, Johne?“ zeptal se ho Ben a položil mu ruku na rameno.

„Asi jo, ale musela jít se svou třídou domů,“ pípl John mrzutě a ohlédl se k východu pro návštěvníky.

„Máš na ni kontakt?“ zazubil se Wolf.

John přikývl a zvedl list z notesu, na kterém bylo napsané Hermionino jméno a adresa. Wolf rovněž kývl a sáhl po útržku. „To je dobře, Johne.“

„Myslím, že dnes už je volno, že ano, Wolfe?“ zeptal se Ben a nasměroval Johna ke schodům vedoucím k jejich bytu.

Wolf mrkl na útržek papíru a přikývl: „Uvidíme se zítra, Johne.“

John na něj mávl, ale nic neřekl. Byl si vědom toho, že se chová hrubě, ale bylo mu to jedno.

Se smutnýma očima se otočil k Benovi a zeptal se: „Zase mám průšvih, pane?“

***

Ben a Wolf celé odpoledne pozorovali, jak John a jeho nová kamarádka tráví čas tím, že mizí a zase se vynořují z různých budov. Moc je těšilo, že s tou tichou dívenkou jim připadal mnohem šťastnější a bezstarostnější než obvykle. Věděli, že John je po většinu času šťastné a velice přizpůsobivé dítě, které se dobře učí. Ale takhle živého ho vídali jen tehdy, když byl s princátky.

Také strážní se snažili dvojici pozorně sledovat, i když John, který byl, co se útěků týče, většinou velmi obratný, tentokrát se ani nesnažil zůstat neviděný. Když k nim přiběhl vyplašený učitel a popsal jim chybějící žačku, okamžitě si věděli, že právě jí John poskytoval 'neoficiální prohlídku'.

Wolf sklopil zrak k útržku papíru. Všichni tak úzkostlivě dbali na to, kdo může mít k Johnovi přístup, že naprosto zapomněli na fakt, že chlapec potřebuje mít kolem sebe další děti. S Benovým vnukem Charleym byli dobří kamarádi, ale bydleli příliš daleko od sebe, a v době, kdy tam pobývali na návštěvě, trávil Charley většinu času ve škole.

Wolf se vrátil do své kanceláře a uskutečnil několik telefonátů. John byl tou dívkou nadšený o mnoho víc než jakýmkoliv jiným dítětem, které kdy navštívilo towerské pozemky.

On i Ben dokázali vycítit, že ta dívenka má v sobě magii. Nebyli si jistí, proč jí ochrany dovolily se tu tak volně pohybovat; mohli jen spekulovat, že jí tu svobodu poskytoval nízký věk a nevinnost.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel John.

„Wolfe?“

„Ano, Johne?“

„Zjistíš, jestli by Hermiona mohla být moje kamarádka?“

„Ano, ale musíme být opatrní,“ odpověděl Wolf a přešel od stolu k pohovce. John ho následoval a společně se posadili.

„Ještě neví, že má magii, a my jí to nemůžeme říct,“ prohlásil John.

„Proč myslíš?“

„Je mudlorozená,“ pustil se John do vysvětlování. „Paní řekla, že Hermiona nesmí vědět, kdo jsem, dokud mi nebude patnáct. Řekl jsem, že to je hrozné, ale Paní řekla, že se nedá nic dělat. Vysvětlila mi, že Hermiona ctí autority, a jakmile půjde do Bradavic, mohla by jim o mně povědět. Chci, aby byla moje kamarádka, a slibuju, že jí o sobě nic nepovím! Paní povídala, že Hermiona bude skvělá kamarádka. Prosím, Wolfe! Může být moje kamarádka?“

Wolf se dlouze zahleděl Johnovi do očí a pečlivě se zamýšlel nad vším, co mu jeho svěřenec říká. Během společně stráveného času zjistil, že John má s Bohyní zvláštní pouto. Že ho navštěvuje a mluví s ním, ho poněkud vyvádělo z míry a stále pro něj bylo těžké to přijmout. To Ona si přála, aby John vyrůstal v Toweru pod Její velmi mocnou ochranou. A Wolf, jelikož znal Johnův osud, musel souhlasit.

Povzdechl si a přitáhl si chlapce do náruče. Při pomyšlení, že nějaké dítě musí žadonit o kamaráda, ho zabolelo u srdce. „Až prověřím její zázemí, sejdu se s jejími rodiči a pár věcí s nimi proberu. Bude na nich, jestli budou souhlasit nebo ne.“

John přikývl a opřel se o muže vedle sebe. „Díky, Wolfe. Prostě jí nepovíme, že jsem čaroděj nebo něco takového, jasné?“

***

Daniel a Emma Grangerovi byli obyčejní lidé, profesí zubaři se soukromou praxí v Crawley. Měli jen jednu dceru, Hermionu Jane.

Když v závěru dne vstoupili do jejich ordinace dva muži oblečení v tmavých oblecích s úzkým proužkem, poslední pacient byl právě na odchodu.

„Zavíráme, pánové. Budete muset přijít zítra,“ oznámila jim sestra, která sklízela nástroje a kontrolovala, zda je vše připraveno na další den.

„Jsem sir Connor Bronson, pobočník předsedkyně vlády, a toto je Reginald Smythe, můj asistent. Rádi bychom si pohovořili s oběma lékaři,“ oznámil jeden z mužů a předložil sestře svoji legitimaci. „Nepotrvá to dlouho.“

S vytřeštěnýma očima uvedla oba muže do sousední konferenční místnosti a pospíchala informovat o návštěvnících manžele Grangerovy.

Oba velice zmatení a unavení zubaři se posadili ke stolu, když předtím sestru pro dnešek propustili domů.

„Jsme tady kvůli vaší dceři, Hermioně Jane, stáří devět let. Ne, neobávejte se, nemá žádné problémy. Minulý týden byla na exkurzi, že ano?“ spustil sir Connor a hned zamířil k podstatě věci.

Emma Grangerová, štíhlá, profesionálně působící žena s modrýma očima a hnědými vlasy nedokázala skrýt překvapení. „A-ano. Hermiona šla minulý týden se svou třídou do londýnského Toweru. Říkala, že se tam setkala s velice zajímavým chlapcem. Ukázal jí věci, ke kterým nemá veřejnost přístup. Neudělali nic špatného, že ne?“

„To sotva, paní doktorko,“ odpověděl Smythe a vyměnil si pohled s druhým mužem. „Mladík, se kterým se setkala, bydlí v Toweru s asistentem mistra havranů a jeho ženou.“

„Ale v Toweru děti nežijí,“ namítl Daniel Granger. Byl to vysoký muž s krátce zastřiženými ježatými vlasy. „Myslel jsem, že je na to zákon nebo něco takového?“

„Ne, pane,“ dodal major Bronson. „John McIntyre tam bydlí se svými opatrovníky z nařízení Koruny. Žije tam od svých pěti let.“

„Co to má společného s námi?“ zeptala se Emma.

„Když byli jeho rodiče zabiti, chlapce poslali k matčiným příbuzným, ale bohužel to nebyli ti nejpříjemnější lidé. V krátkosti – utekl a ocitl se v Toweru. Když Její Veličenstvo navštívilo pevnost, vynořil se z úkrytu a požádal ji o pomoc; překvapil všechny přítomné, ale je jasné, co následovalo. Její Veličenstvo bylo jeho stavem zděšeno. Chlapec odmítl opustit Tower a vypadalo to, že přilnul k jednomu ze strážných. Její Veličenstvo laskavě souhlasilo a John teď bydlí v rodině jednoho z tamějších zaměstnanců.“

„Chápu,“ zamumlala Emma. „A tento 'John' je tím, kdo prováděl Hermionu po Toweru?“

„Ano, paní doktorko. Požádal, jestli by ho vaše dcera nemohla navštěvovat pravidelně. Z nařízení Jejího Veličenstva nemá dovoleno opouštět pozemky a chodit do normální školy. Protože tam nežije žádné další dítě, je velmi osamělý. Paní doktorko, vaše dcera byla prvním dítětem v jeho věku, ke kterému se kdy přiblížil. John je pod velmi přísným dohledem.“

„I pro pána! Není nebezpečný, že ne?“

„Ne, paní doktorko. Tím dohledem myslím, že se o něj zajímají Její Veličenstvo, paní premiérka a někteří členové kabinetu. John Hadrian je zázračné dítě. Dostává se mu vzdělání a zvláštní výchovy na příkaz Jejího Veličenstva. Ale přes to všechno máme my dospělí tendenci zapomínat, že je ještě dítě s dětskými potřebami.“

„Jinými slovy chce kamaráda. Ale proč Hermiona?“ zeptal se Daniel.

Reginald Smythe pokrčil rameny: „Kdo ví, co se odehrává v mysli dítěte? Do naší kanceláře byla předložena žádost a my jsme prověřili zázemí celé vaší rodiny. Vnímáme to tak, že když této žádosti vyhovíte, prokážete vy a vaše dcera Jejímu Veličenstvu velkou službu.“

Dan a Emma se na sebe podívali. Oba dobře věděli, že Hermiona se vrátila ze setkání s chlapcem unešená. Už si s ním dopisovala. Nikdy dřív neprojevila takový zájem navázat s někým kamarádský vztah. Dopis, který jí John poslal, byl plný zajímavých historek a oba rodiče měli z chlapcových slov silný dojem osamělosti.

„Pochopitelně to probereme s naší dcerou, než se rozhodneme,“ prohlásil Dan.

„Pochopitelně, doktore Grangere,“ souhlasil major Bronson a vstal. „Tady je moje vizitka; prosím, až dojdete k rozhodnutí, kontaktujte moji kancelář. A ještě -“

„Ano, pane?“

„Mám tu pro vaši rodinu tři oficiální propustky, můžete kdykoliv navštívit Tower,“ posunul k nim přes stůl zmíněné papíry. „Pokud tam půjdete, možná byste rádi věděli, že když je slušné počasí, John obvykle pobývá odpoledne venku.“

***

Následující den dorazilo ranní poštou pozvání na čaj do Toweru a Grangerovi se rozhodli vzít si den volna.

Se strážným se setkali venku před pevností. Dovnitř byli uvedeni soukromou brankou, kterou strážní a jejich rodiny používali, aby se vyhnuli vstupu pro návštěvníky. Když předložili své speciální propustky, byli uvítáni úsměvem.

Hermiona už si zase nervózně kousala spodní ret. „Vypadám dobře, mami?“ ošívala se a uhlazovala si imaginární záhyby na sukni.

„Hermiono, srdíčko, vypadáš krásně. Uklidni se, bude to fajn,“ usmála se Emma na svoji nejistou dceru a zaregistrovala, jak Hermioniny oči zkoumají každou píď pozemků a pátrají po jejím novém kamarádovi.

„Tam! Mami, tati, támhle je!“

Její nadšené vypísknutí upoutalo pozornost malého chlapce, který si hrál opodál. Překvapeně zvedl hlavu a dychtivě se rozhlížel kolem sebe, dokud je neobjevil.

Okamžitě jim šťastně zamával a rozběhl se k nim. „Miono!“ volal a jeho hlas se vesele nesl nad trávníkem. „Přišla jsi!“