Preklady fanfiction Harryho Pottera

75 - Černá magie a temná stvoření

Začátkem týdne se každým koutem školy nesl vzrušený šepot o plese a všichni najednou projevili nevídaný zájem o přeměňování a drobná výtvarná kouzla. Harry čekal, že v pondělí na obraně začnou Značkovací kouzlo, ale Lupin jim místo toho zadal test na předchozí dvě kombinovací kouzla. Na konci hodiny jim uložil krátký výzkumný projekt na téma Značkovacího kouzla, kterým člověk mohl někoho označit za cíl jiného kouzla, a oznámil, že na něm začnou pracovat ve středu.

Ve středu byl Remus pobledlý a ztrhaný. Těžce se opíral o katedru a čekal, než se všichni usadí. Harry věděl, že úplněk přijde za několik málo dní, a zjistil, že si dělá více starostí o Remuse než o sebe.

Remus se napřímil. Mírně se zakymácel, ale pak se se mu podařilo získat ztracenou rovnováhu. „Jak víte, měl jsem v plánu začít s vámi dnes práci na Značkovacím kouzle, ale rozhodl jsem se pro změnu.“

Draco se naklonil k Harrymu. „Protože se obávám, že pan Malfoy by označil a proklel všechny mudlorozené šmejdy, rozhodl jsem se, že se místo toho podíváme na kouzla na odstraňování špíny.“

Harry se usilovně snažil nezasmát. Cítil, jak mu cukají koutky.

„Harry, Draco... chtěli byste se o něco podělit se zbytkem třídy?“

Harryho by zajímalo, jestli Remus Draca slyšel. Profesor obvykle tiché poznámky mezi studenty toleroval, pokud tím nevyrušovali ostatní a dávali pozor.

Draco se tvářil zdvořile překvapeně. „Ne, pane.“

Remus klidně obrátil pohled na Harryho. „Harry?“

„Já nic neřekl.“

„Jak myslíte. Deset bodů ze Zmijozelu a Nebelvíru a vy dva se prosím rozsaďte. Harry, ty si sedni k Ronovi. Draco...“ Remus přimhouřil oči. „Ty se můžeš posadit s Hermionou.“

Draco s pěstěným nezájmem pokrčil rameny, postavil se a přešel ke stolku, kde seděli Ron s Hermionou. Ron už si balil.

„Dobré ráno, slečno Grangerová,“ pozdravil formálně a jeho čistý hlas prozněl celou místností. „Omlouvám se, že vás odtrhávám od přítele.“

„Není to můj přítel a nemám s tím problém,“ odpověděla Hermiona svižně. Dokonce se jí podařilo vyloudit úsměv. „Vám také dobré ráno, pane Malfoyi.“

Draco se s úšklebkem okázale posadil. Ron vklouzl vedle Harryho. „To se divím, že zvedl zadek.“

„Já ani ne. Pořád mrmlá, že se vám vždycky podaří zabrat lepší místa než nám.“

Remus si odkašlal. „Jak jistě většina z vás ví, na tuto sobotu připadne úplněk. S ohledem na to a na současnou politickou situaci bych vás rád naučil několik kleteb, které dokáží proniknout obranami vlkodlaka.“

Harry byl právě natočený bokem, protože si na lavici přerovnával knihy, a při těch slovech málem spadl ze židle. V Dracovi se slyšitelně zadrhl dech.

„Konečně!“ Justin zrudl, protože poznámku pronesl hlasitěji, než měl zřejmě v úmyslu. Harry zvedl ruku.

„Harry?“

„Nebude to... teda, to byste ale neměl dělat, ne?“

„Pochybuji, že to výrazněji ovlivní mé dlouhodobé vyhlídky. Nic z toho, co se vám chystám sdělit, není výhradním poznatkem vlkodlaků, ačkoliv na některé věci lidé občas zapomínají. Co kdybychom začali s tím, co už víte? Jakým způsobem můžete ublížit vlkodlakovi?“

Učebnou se na hodnou chvíli rozhostilo šokované ticho. Remusova sinalost byla neopomenutelnou připomínkou jeho stavu. Ztěžka usedl na svou židli. Pár lidí váhavě nadneslo první návrhy.

„Čerstvý vlčí mor.“

„Ve značném množství ano. Pět bodů pro Havraspár.“

„Wolfmann Zuruckfahrentrunk.“

„Ten pouze odpuzuje; nezpůsobuje žádnou škodu.“

„Stříbro!“

„Pokud je řádně nabito a užito jako zbraň, ano. Pět bodů pro Nebelvír.“

„Česnek?“

„Ne, Neville, ten působí pouze na upíry.“

„La Pierre d'Affinage,“ protáhl Draco, „méně vzdělaní členové společnosti ho také znají pod názvem „falešný kámen mudrců“, dokáže přeměnit železo ve stříbro. Pokud ho vlkodlak pozře nebo se mu dostane do žil, zabije ho do několika vteřin.“

Remus vypadal, jako by se mu udělalo zle od žaludku. „A pokud k tomu dojde u někoho, kdo není vlkodlak, Draco?“

„To nevím. Malá kachna zemře zhruba za minutu.“ Draco nepohodlně pokrčil rameny. „Otec mi ho jednou dal na hraní a já s ním nakrmil kachnu. Vzal mi ho, když jsem přiměl domácího skřítka, aby ho snědl. Ale nepůsobí to na ně.“

Remus jen bez mrkání hleděl. Těžce polknul, Harry viděl, jak se mu zvedl ohryzek. „Draco, zabít domácího skřítka je...“ zatnul čelist. „... nelegální.“

„Nevěděl jsem, že to nemám dělat! Bylo mi osm! Otec mi řekl, že s tím jednou zabil nějakého mudlu, a já to chtěl vyzkoušet.“

Remus se slyšitelně pokoušel zpomalit dýchání. „Sebral ti ho.“

„A přinutil mě vyslechnout si přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi užitečnými magickými sluhy a havětí, ano.“ Draco mrkl po Hermioně. „Omlouvám se, Grangerová. Takhle to řekl.“ Položil si čelo na složené ruce před sebou. „Pardon, že jsem o tom začal mluvit.“

„Ne, Draco, to je... je to účinná zbraň proti vlkodlakům.“ Remus se opět hluboce nadechl. „Zabije vlkodlaka téměř okamžitě. U nenakaženého člověka by k úmrtí došlo do několika minut a s okamžitou pomocí ho lze zachránit.“ Přeběhl očima po studentech. „Pět bodů pro Zmijozel. Něco dalšího?“

Nikdo nepromluvil. „Co kouzla?“ Pobídl je Remus.

„Vlkodlaci jsou v jejich prokleté podobě vysoce rezistentní vůči magickému útoku.“

„Ano, Hermiono, to je obvykle pravda. Pět bodů pro Nebelvír.“ Remus si dlouze povzdechl. „Nicméně známe tři kletby, které dokáží prolomit přirozené ochrany vlkodlaka. Mám ředitelovo svolení vás dvě z nich naučit.“ Pomalu přejel pohledem po místnosti. „Všechny jsou klasifikovány jako černá magie.“

„Pane profesore!“ Vyjekla Hermiona. Harry nedokázal nic než zírat. Remus si povzdechl a napřímil ramena.

„Máte pravdu, za běžných okolností bych vás neučil kouzla černé magie a za běžných okolností by to profesor Brumbál nedovolil. Nicméně se obáváme, že by se Unie svobodných vlkodlaků mohla vyplnit své hrozby, a rozhodli jsme se vybavit starší studenty prostředky účinné magické obrany. Pokud někomu svědomí nedovolí účastnit se takové výuky, může na praktickou část těchto hodin odejít, nicméně budu požadovat, abyste se všichni zúčastnili přednášek o tom, jak tyto kletby působí na cíl, jak na něj nepůsobí a jaký účinek budou mít na toho, kdo je seslal.“ Remus se zkoumavě zadíval do očí každému ze studentů. „Je nelegální seslat tyto kletby na jakýkoliv cíl. Obě zraní vlkodlaka; jedna z nich může usmrtit nenakaženého člověka. Nebudeme je na ničem cvičit. Hovoříme o nich pouze pro případ, že byste čelili něčemu horšímu než překročení zákona.“

Všichni mlčky přikývli. Hannah se po tvářích rozběhly slzy a Justin jí položil ruku kolem ramen.

„Mrzí mě, že se musíte potýkat s něčím takovým,“ řekl Remus. Promnul si obličej. „Dobře. Jedná se o Oslabující kletbu – Debilitario – a Prorážecí kletbu– Rumperio.

„Seslat Prorážecí kletbu je bezpečnější, avšak také méně účinné. Tato kletba prolomí vlkodlakovu ochranu a regenerační schopnosti z dané cílové oblasti, takže ji můžete zasáhnout fyzickou zbraní. Pokud byste ji seslali na nenakaženého člověka, mohlo by dojít ke spontánní ruptuře na rozsáhlé části kůže – ano, Harry?“

„Mám nůž, který je zakouzlený, aby nepořezal člověka. Můžu ho použít proti vlkodlakovi?“

„Pokud dokáže zranit zvířata, ano, mohl bys ho použít proti vlkodlakovi ve vlčí podobě. Kdybys mě s ním napadl nyní, samozřejmě by na mě reagoval jako na obyčejného člověka.“

„Děkuju.“

„Účinek Oslabovací kletby je mnohem silnější. Odbourá většinu vlkodlakových zvláštních schopností, ať už se jedná o hojení, obranu, fyzickou sílu nebo, což je možná nejpodstatnější, odolnost vůči dalším kletbám. Jedná se však o kletbu s daleko výraznějším účinkem černé magie, takže má mnohem hmatatelnější dopady na sesilatele. Harry, mohl bys třídě připomenout, co je typické pro kouzla černé magie?“

Harry zjistil, že neobratně loví v paměti slova, která by přišla sama, kdyby se přihlásil, místo aby ho Remus vyvolal. „No, ehm, kouzla černé magie jsou součástí větší magické třídy, která se správně nazývá ‚magie duše‘. Tato kouzla vyžadují zapojení určité části duše sesilatele, a zároveň ji také mění – podobným způsobem, jakým působí. Takže u kletby Cruciatus je například potřeba, abyste rádi působili bolest, takže čím častěji ji budete sesílat, tím víc si budete užívat působení bolesti. Tohle kouzlo... ehm, nikdy jsem o něm neslyšel, ale hádal bych, že ten, kdo by ho sesílal, by pak mohl mít větší sklon chovat se k ostatním násilně?“

„Blízko,“ připustil Lupin. „Draco, věděl bys?“

„Zesílí se touha sesilatele ovládat ostatní.“

„Správně. Jedno použití by nemělo způsobit výraznější změny osobnosti, ale opakované již může představovat nebezpečí.“ Lupin se na třídu oslnivě usmál. „Co byste udělali po seslání této kletby? Padmo?“

„Seslala bych další.“

„Správně. Oslabovací kletba se používá hlavně proto, že na vlkodlaka po jejím seslání budou působit další kletby. Pro fyzický útok je Prorážecí kletba z hlediska sesilatele mnohem bezpečnější, protože její účinek na něj není tak výrazný.“ Remus se otřásl. „To bychom měli. Nějaké otázky? Nyní si to rychle zopakujeme a poté může kdokoliv opustit třídu.“

Byla to velmi zvláštní hodina. Harry byl svým způsobem vděčný, že nesedí vedle Draca, i když s ním by vše bylo doplněno o důvtipné poznámky, zábavné komentáře a okamžiky sdíleného porozumění. Rona Remus šokoval natolik, že celou hodinu jen pasivně proseděl. Probral se pouze po Remusově shrnutí výkladu, kdy se napůl zvedl k odchodu, ale na Harryho jemné zatahání za rukáv se opět posadil. Na konci hodiny dostali všichni studenti dočasné povolení ke vstupu do oddělení knihovny s omezeným přístupem, aby mohli napsat esej v délce tří stop o Oslabovací a Prorážecí kletbě. Draco Harrymu věnoval jediný znepokojený pohled, než odchvátal na oběd, a Hermiona byla příliš zabraná do myšlenek a neměla chuť si povídat. Harryho napadlo, co by tak o vlkodlacích mohl najít v Severusově knihovně.

Tato hodina předurčila tón všem ostatním v tom týdnu. Severus večer nebyl na večeři. Harry ho nenašel ani v jeho kabinetě. Nakonec se přenášedlem přesunul do svého pokoje ve sklepení. Než vůbec stačil pohlédnout ke dveřím, padl mu pohled na hromádku knih na jeho posteli.

Přešel k ní. Komínek tvořily různé knihy od téměř středověkých až po současné. Na horní byl lístek s poznámkou psanou Severusovým pavoučím písmem.

Věřím, že bys tyto mohl shledat užitečnými. Pokus se jako vždy odolat touze po experimentování, které není nezbytně nutné. Zřejmě se mi nepodaří najít si na tebe chvilku před pondělkem. Naléhavé záležitosti můžeš řešit obvyklým způsobem.

Harryho by zajímalo, co přesně obnášel „obvyklý způsob“. Brumbál? Nechat si udělit školní trest? Pokrčil rameny a přesunul pozornost ke knihám. Hned navrchu ležela Temná stvoření; černá magie. Pod nimi objevil zatuchlý svazek Vlkodlaci a jejich slabiny a moderně vyhlížející titul Na odvrácené straně měsíce. Naspodu kupičky byly dva stařičké texty: grimoár Techniky obranné pro střet s lykantropem, a Magie proti prokletým – vlkodlakům, vampýrům a nemrtvým.

Harry knihy zběžně prolétl, ale většina z nich se zabývala tak odpudivými tématy, že je dokázal jen povrchně prolistovat. Kromě kleteb, které s nimi probral Remus, obsahovaly informace také o daleko děsivějších kouzlech černé magie a lektvarech, jak třeba o jednom, které dokázalo uvěznit vlkodlaka ve fázi bezprostředně před proměnou zpět do lidské podoby, dokud ho přepětí nezabilo. Mnoho z nich bylo doprovázeno ilustracemi. Obzvlášť Magie proti prokletým obsahovala propracované kresby s groteskními monstry a zobrazeními útoků zalitých krví. S každým okamžikem listování v knihách se v něm rozmáhal neklid. Jeho náladě nijak zvlášť nepřispělo vědomí, že Severus je ponořený v práci pro Voldemorta, ani že tyhle knihy sám studoval zřejmě v dobách, kdy Remuse nenáviděl.

V úterním Věštci vyšly hned dva články o vlkodlacích: jeden varoval lidi, aby při nadcházejícím úplňku nevycházeli, a druhý ve zkratce připomínal hlavní bod povstání USV. V pátečním pro změnu otiskli článek, v němž porovnávali počty a charakter útoků v posledních třech letech s těmi za Voldemortova prvního vzestupu k moci. Vliv Voldemortova cíleného rozdmýchávání nenávisti mezi vlkodlaky článek upozadil a spíše ve čtenáři vzbudil dojem, že zvýšená míra útoků je přirozeným fenoménem, ke kterému dochází z důvodu vzestupu užívání černé magie. Harry měl příliš zauzlovaná střeva, aby se mohl normálně najíst. Chtěl prohodit pár slov s Remusem, aby mu alespoň jemně vyjádřil podporu, ale muž – vlkodlak – u snídaně chyběl.

Harry sešel do sklepení na hodinu lektvarů a usadil se na své obvyklé místo. Tam seděl a tupě zíral na váhy před sebou, aniž by je viděl. Z rozhovoru s Remusem před pár dny bylo zjevné, že měl v úmyslu Randolfa obelstít. Jenže pak se rozhodl, že všechny studenty šestého a sedmého ročníku naučí, jak bojovat s vlkodlakem, což jeho snahu mírně řečeno vyhodilo do povětří. Došel k závěru, že nemá smysl dál bojovat? Měl v úmyslu nechat se zabít? Harry si lehl na stolek a pokusil se přijít na nějaký způsob jak se s Remusem spojit. Doufal, že bude učit dnešní hodinu, ale s úplňkem tak blízko to nebylo příliš pravděpodobné.

Dokud profesor Snape nezahájil výklad, ani nezaregistroval, že už přišel i Draco. Blonďák se posadil do prázdné lavice přes uličku jednu řadu před Harrym. Harry chvíli upíral pohled na jeho týl. Zbytek hodiny střídavě panikařil kvůli Remusovi a snažil se přijít na důvod, proč si Draco nesedl k němu. Než jeho otec propustil třídu, podařilo se mu ztratit Nebelvíru třicet bodů.

Okamžitě přešel dopředu.

„Draco?“

Draco chviličku vůbec nedal najevo, že ho slyšel. Pak nepatrně pootočil hlavu ke straně. „Co chceš, Pottere?“

„Ty jsi na mě... Co jsem provedl?“

Na to se Dracova hlava otočila přímo na něj. „Vzhledem k tomu, jak jsi mě v posledních dvou dnech přehlížel, myslím, že bych se na to měl ptát já.“

„Přehlí- Draco, neviděl jsem tě!“

„Ty jsi neviděl, jak stojím v uličce a čekám, až mě pustíš sednout? Nevšiml sis, že jsem řekl tvoje jméno?“

„Ne – ne, nevšiml. Promiň.“

„Jak si můžeš nevšimnout někoho, kdo stojí ani ne půl metru od tebe?“

„Promiň,“ zopakoval Harry. „Jsem rozhozený kvůli Remusovi – v poslední době nemyslím na nic jiného. Nevšiml jsem si, že jsi přišel, až dokud nezačala hodina.“

Dracovi poklesla ramena v prudkém výdechu a jeho napjatý výraz se najednou uvolnil do obvyklého povýšeného pobavení. „Teda, Harry, někdo by ti měl vyšetřit hlavu! Sbal si věci, můžeme mluvit po cestě nahoru.“

„A teď mi vysvětli,“ promluvil Draco, jakmile vykročili ze třídy, „proč si děláš takové starosti o někoho, kdo už vlkodlak je.“

„Re- Lupin měl minulé léto potíže, protože se vyslovil proti Randolphovi – víš, kdo to je, ne? Vůdce USV? Randolph Remuse prohlásil za zrádce, takže by bylo v pohodě, kdyby ho nějaký vlkodlak zabil, ale vysloveně nepožadoval, aby to někdo udělal. Myslím, že přednášet dvěma bradavickým třídám kletby, které se dají použít proti vlkodlakům, by mohlo stačit, aby v téhle věci změnil názor.“

„Aha.“ Draco sledoval zábradlí, které mu klouzalo pod rukou. „Dobrý důvod. Evidentně to ale není něco, s čím bys mohl pomoct.“

„Já vím. Ale rád bych si s ním popovídal. Když jsem s ním mluvil naposledy, byl jsem na něj hnusný.“ Harrymu před očima náhle vytanula vzpomínka na uplakanou paní Weasleyovou, když se Fred a George pořídili vrátit z Mistrovství famfrpálu živým a zdravým. Nepotřeboval ten pocit zažít z první ruky.

Zabočili ze schodů a Harry na konci dlouhé chodby zahlédl cíp Severusova hábitu. „Dnes učí Snape,“ zamumlal Draco. Harry přikývl. Nemohl říct, že by ho to překvapilo. Vešli do učebny obrany, Severus už stál před třídou a zrovna si kolem těla urovnával hábit, takže působil jako hrozivý sloupec temnoty.

„Opět shledávám, že probraná látka nemá pranic společného s učebními plány profesora Lupina,“ ušklíbl se, „stejně jako s dovednostmi, které byste mohli potřebovat ve skutečném životě – snad s výjimkou jedné spontánní hodiny na téma vlkodlaků?“ Severus se zlomyslně pousmál. „Proto nyní otestuji vaše znalosti o mozkomorech. Odložte knihy a vytáhněte si pergamen a brk. Začneme, až budou všichni připravení. Čím déle budete otálet, tím méně budete mít na test času.“

Harryho schopnost odrazit mozkomory byla obecně známá, ale toto byl test na teorii, ne praxi. Neznal odpovědi na půlku otázek a svůj pergamen odevzdával se směsí rozpaků a roztrpčení. Severus testy zběžně prolétl a pustil se do přednášky, kterou oživoval uštěpačným citováním odpovědí studentů. Harry měl nutkání vstát a rozkřiknout se na něj. Udržet své emoce pod kontrolou se mu podařilo jen díky tomu, že ho to nutilo přemýšlet, zda Severusovo chování značí stres – mohli podle toho členové Řádu zmapovat období zvýšené aktivity? Až na to, přemýšlel dál, že Snape byl takový i před Voldemortovým návratem. Mohly by to být ale i stresy jiného původu. Dřív třeba potíže s panem Malfoyem. Nebo by to taky mohlo souviset s Remusem!

„Pottere, račte se vrátit z obláčku na zem! Toto jsou zásadní informace!“

Harryho myšlenky prolomilo náhlé prozření. Úplně se polekal, kdyby se neudržel a vyhrkl nahlas, co mu v tu chvíli běželo hlavou, zřejmě by to bylo něco tak vulgárního, že by si zadělal na školní trest. Severus věděl, co má Voldemort v plánu s mozkomory. Podobně jako Remus – i když možná mnohem méně příjemným způsobem – jim poskytoval vědomosti, které potřebovali, aby se dokázali ochránit. Po zbytek hodiny se přinutil dávat pozor.

Setkání BA, které bylo naplánované po večeři, proběhlo nezvykle poklidně. Na návrh Michaela Cornera, který byl zrovna na řadě s vedením setkání, mezi sebou probrali kletby proti vlkodlakům a pak cvičili kombinované útoky. Po oficiálním uzavření setkání většina členů zůstala a dál mezi sebou probírali vlkodlaky a spekulovali, kdo by mohl být zítřejším cílem.

„Myslíte že Lupina...“ Harry se při Deanových slovech napjal, ale očekávané vyjádření pochybností o Remusově charakteru nepřišlo. „Myslíte, že ho taky napadnou?“

Harry vydechl. „Možná,“ řekl.

„Vsadil bych se, že z něj dvakrát moc radosti nemají.“ Susan se svezly vlasy přes rameno, jak přikývla.

„Lupina to čeká natuty!“ Prohlásil přesvědčeně Ernie. „Učil stejnou hodinu všechny šesťáky i sedmáky – kletby černé magie proti vlkodlakům a přehled tradičnějších technik.“

„Přesně, dávalo by smysl-“

„Takže to bude on.“

Harry se napjal. „Randolph...“ chvilku si urovnával myšlenky. „...Svoboda z USV už řekl, že by profesora Lupina mohli zabít-“

„Tak to jako by to už měl za sebou,“ poznamenal Ernie.

„Možná by se mi podařilo něco nafotit!“ Colin málem nadskakoval vzrušením. Harry ztuhl. Koutkem oka viděl, jak sebou Ron trhl.

„Coline,“ reagovala kousavě Hermiona, „docela dost z nás tady má profesora Lupina rádo.“

„No ale představte si to! Fotka rvačky vlkodlaků! Bylo by to úžasné!“ Konečně si všiml pohledů, které mu několik lidí kolem věnovalo, a ztišil hlas. „Samozřejmě bych doufal, že vyhraje.“

Problém s Colinem byl, pomyslel si Harry, že si naprosto neuvědomoval, že jeho poznámky vyznívají hrubě, takže bylo stěží fér mít mu to za zlé. Ostatní s tím ale zjevně problém neměli.

„Jestli se ještě jednou opovážíš říct, že by bylo „skvělé“, kdyby mého nejoblíbenějšího učitele napadli vražední teroristé, ukážu ti útok, který ti skvělý ani náhodou připadat nebude,“ usadil ho Justin ostře.

„Stejně by sis netroufl,“ odfrkla si Levandule. „Jak bys asi fotil bojující vlkodlaky? To si vážně myslíš, že byste z toho ty a ten tvůj milovaný foťák vyšli bez úhony?“

V sobotu se probudili do pošmourného dne, za okny drobně mrholilo. Harry doufal, že to vydrží až do dalšího dne, ale předpověď počasí v Denním věštci slibovala, že do večera se mraky částečně rozestoupí. Deanovy mudlovské noviny, které si nechával zasílat kvůli výsledkům ve fotbalové rubrice, se s Věštcem shodovaly.

Harry se podmračeně potloukal po hradě, v hrudníku se mu formovala směstnaná koule strachu, dokud ho Ron nevytáhl ven. „Tohle nicnedělání ti vůbec neprospívá.“

„Myslíš, že vyjít si ven v dešti něco zlepší?“

„Můžeme se zastavit u Hagrida.“

Hagrid nebyl doma, takže sešli až ke klecím, které nyní obývali fantasimiti, Hagridova nejnovější pýcha a radost. Právě napodobovali rumunského dlouhorohého draka, kdyby byli větší, bylo by to i přesvědčivé. Drak velikosti kolie však vypadal poněkud zvláštně; připomínal Harrymu Norberta, ale vypadal nějak dospělejší.

Zaslechl za sebou zašustění, obrátil se a uviděl tři děti, které rádoby nenápadně nakukovaly zpoza keřů angreštu.

„Ahoj,“ pozdravil je Ron.

„Ahoj,“ řeklo jedno z dětí. Chlapec byl výškově mezi dvěma zbylými dětmi, měl světle hnědé vlasy, ale postoj jeho těla prozrazoval autoritu.

„Sigurde! Nemáme s nimi mluvit,“ zasyčel vyšší chlapec.

Ron se usmál. „To je v pohodě,“ řekl. Ukázal na Harryho. „Tohle je Harry Potter.“

Děti vykulily oči.

„Proč je ten drak tak malý?“ Sigurd se zjevně dokázal otřepat rychle.

„Víte, co je to za draka?“ Zeptal se Harry.

„No, vypadá jako rumunský dlouhorohý, ale na toho je moc malý. Je to ještě mládě?“

Na Rona to udělalo dojem. „Vyznáš se, to se musí uznat,“ poznamenal pochvalně.

Harry se usmál. „Vůbec to není drak. Je to fantasimit, který draka napodobuje. Kdybyste je chvíli sledovali, možná byste viděli, jak se mění.“ Děti přistoupily blíž. „Ale nedotýkejte se klece.“

„Dobře,“ řekl nejmladší chlapec a poslušně sepnul ruce za zády. Dlouhou chvíli se jen dívali.

„Tohle je nuda.“ Největší chlapec ještě ani nedořekl větu, když se dráček začal měnit. Prodloužily se mu nohy, krk se zkrátil. Šupiny nahradilo lesklé peří a hladká srst. Do chvilky se dívali na okouzlující miniaturu hipogryfa. Nejmladší chlapec nadšením zatleskal.

„Pěkné,“ zhodnotil Sigurd.

Ron a Harry se neodvážili nechat děti u klecí samotné, takže zůstali a povídali si s nimi. Než se na koštěti objevil uštvaně vyhlížející kouzelník, stačil se Harry dozvědět spoustu zajímavých informací o komunitě uprchlíků, kteří našli přístřeší v Bradavicích.

„Vy tři! Víte, že o víkendech nemáte co dělat venku, a že se navíc nemáte bavit s velkými kluky!“

Harry a Ron nenápadně vycouvali, jen ještě zaslechli: „Nezajímá mě, že je to Harry Potter, pořád je to neznámý člověk a student této školy!“