Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Pojďme domů

Harryho kvapný rozhovor s Poppy popravdě nepřipravil na mrzutou tvář dítěte, které jej čekalo na ošetřovně. Žaludek mu provedl salto, když uviděl chlapce a jeho smrtící pohled, a když uslyšel jeho oslovení: „Pane Pottere.“ Tim to neudělal už roky. Takto se choval ze začátku, když přišel k Potterovým. Bál se jakékoliv neformálnosti, která by mohla prozradit, že věří v trvalost svého umístění.

Tim na Harryho zíral přimhouřenýma, nedůvěřivýma očima, s ústy v přísné lince. „Jak vám obyčejně říkám?“ Hůlku měl v ruce, jako by očekával, že se bude muset bránit.

„Obyčejně mi říkáš ‚tati‘,“ odpověděl mu Harry opatrně. „Od doby, kdy ti bylo sedm.“

Tim na Harryho zíral, jako by se snažil jej prokouknout. Nezdál se ujištěný, dokonce vypadal obezřetnější.

Harry zůstal sedět na posteli, aby se nad chlapcem netyčil. „Madame Pomfreyová říká, že máš problém s pamětí,“ pokračoval jemně. „Říká, že ses uhodil do hlavy, když ten lektvar vybuchl.“

Tim rozvážně přikývl.

„Ale pamatuješ si mě, aspoň trošku?“ zeptal se přemlouvavě. „A svoji sestru?“

Tim si založil ruce na hrudi a zvedl bradu. Vypadal však velmi nejistě. „Svoji… sestru?“ zeptal se nakonec tiše.

Harry doufal, že Lily neposlouchá. Přikývl. „Lily,“ osvětlil zmatenému dítěti.

Záblesk čehosi temného a smutného se odrazil v těch jasných očích, ale hned zmizel.

Harry potlačil povzdechnutí. Tuto Timovu náladu znal až příliš dobře. Takto uzavřený býval, když ho něco vyděsilo a snažil se to neukázat. Jestliže si nemohl pořádně vzpomenout na adoptivní rodinu, muselo to být děsivé.

Poppy říkala, že Tim utrpěl otřes mozku. Když mu do tváře vybuchl ten lektvar, odhodilo jej to dozadu a napraskl si lebku o kamennou podlahu.

Naštěstí otřesy mozku u kouzelníků nebývaly vážné, mohly však způsobit dočasnou ztrátu paměti a zmatení, jak ho Poppy varovala. Timova magie zahladí škody do pár dnů, maximálně do týdne, dvou. Mezitím musí chlapec zůstat v klidu a tichu.

Harry doufal, že má Poppy pravdu. Nemohl si pomoci, ale o syna se bál. Tim byl v mnoha směrech stále trochu křehký. Ještě teď se jednou za čas probudil noční můrou, a když byl ve stresu, občas u něj došlo k výbuchu nahodilé magie. Jistou dobu se báli, že Tim dostatečně nezesílí, aby mohl navštěvovat Bradavice. Nicméně přijímací kniha jeho dopis náležitě vygenerovala. A od příchodu do školy si vedl přinejmenším tak dobře jako ostatní Potterovy děti.

Chlapec se tvářil skepticky. „To si nepamatuju.“ Stále držel ruce zkřížené na hrudi a hůlku neodložil. Poppy Harrymu řekla, že Tim hůlku neupustil po celou dobu, co byl v bezvědomí. Jako by Timova magie hůlku používala, aby ho dala dohromady a vyléčila zranění.

„To je v pořádku,“ rychle jej uklidňoval Harry. „Madame Pomfreyová řekla, že budeš mít mezery v paměti. Taky říkala, že Bradavice si pamatuješ?“

Tim přikývl.

„Myslíš, že zvládneš letax?“ zeptal se Harry. „Pamatuješ si letax, že ano?“

Tim ztuha přikývl. „Krbem,“ zabručel.

Harry se trochu uvolnil. Bál se, že si Tim nebude pamatovat nic o magii.

Vstal a natáhl ruku k chlapci, který na ni vteřinu hleděl, než ji přijal.

Minerva si přišla promluvit s Poppy. Tim se zastavil, když prošli závěsy. Opět měl oči jako kola od vozu.

„Time?“ zeptal se Harry tiše. „V pořádku?“ popotáhl chlapce za ruku, aby pokračovali v cestě.

„Je to… hmm… profesorka McGonagallová?“ ujišťoval se Tim tlumeně, jako by se bál, že ta otázka jej přivede do potíží.

„Ano, to je paní ředitelka,“ odpověděl Harry. Snažil se o věcnost, ale i ve vlastních uších slyšel obavy. Trochu ho rozrušilo, že si Tim pamatuje Minervu, ale nepamatuje si vlastní rodinu.

Možná to byl ale povzbudivý fakt. Mohlo to souviset s prostředím. Možná až se dostanou domů, všechno se Timovi vrátí.

Minerva zaslechla své jméno a přišla k nim. „Time? Jak se cítíte?“ zeptala se přívětivě.

„Jsem v pořádku, paní profesorko,“ Tim při své odpovědi stál strnule.

Minerva pohlédla na Harryho, než pokračovala k chlapci: „Profesorka Bulstrodeová říká, že jste zabránil mnohem většímu výbuchu.“

Millicent to řekla i Harrymu. Zdálo se, že jeden z Timových spolužáků chtěl vidět, co se stane, když hodí neobvyklou přísadu do kotlíku někoho jiného. Tim to zahlédl a odstrčil druhého prvňáka z cesty, aby na kotlík seslal chladivé kouzlo. Ten ale stále žhnul a Tima zasáhl hlavní nápor exploze.

„Padesát bodů pro Zmijozel, řekla bych,“ ohodnotila Minerva potěšeně.

Tim zamrkal a pousmál se – podivně dospělým, ironickým úsměvem. „Nepamatuji se, co se stalo,“ přiznal.

Minerva přikývla. „Madame Pomfreyová říká, že jste se uhodil do hlavy. Za pár dnů prý budete v pořádku,“ zněla lehce úzkostlivě. Už to bylo dávno, kdy Bradavice zažily vážnou nehodu v lektvarech. Ne od doby, kdy začal učit profesor Snape, a Millicent vedla třídu stejně železnou rukou.

„Zavoláme Ernieho, aby se na něj přes prázdniny koukl,“ ujistil Harry Minervu.

Ta se na něj usmála. „Výborný nápad. Pojďte, můžete použít krb v ředitelně.“

Harry se usmál na zbylé dvě děti a trhnutím hlavou je pobídl: „Tak pojďme. Máma už na nás čeká.“ Vzal chlapce za ruku, spíš aby utěšil sám sebe, nicméně Tim se neodtáhl. Albus a Lily vypochodovali za nimi.

Cestou do ředitelny spolu Lily a James živě diskutovali o famfrpálu. Oba hráli za své kolejní týmy, které si v současné chvíli šly po krku.

Minerva a Harry si vyměnili nad Timovou hlavou ustarané pohledy, ale nepromluvili. Když se dostali k pohyblivému schodišti, Harry shlédl na Tima. Ten stále vypadal jako omámený, ale alespoň zvládl chůzi bez klopýtání.

Tim se před dveřmi zastavil.

„Time?“ zeptal se Harry.

Chlapec na něj zase zíral, pak zavrtěl hlavou, snad aby setřásal zneklidňující myšlenku, stiskl rty a zhluboka se nadechl, jako by se připravoval.

Ředitelna se za ta léta moc nezměnila. Minerva dodala jistý osobní nádech, ale stále jí dominovaly portréty minulých ředitelů a ředitelek. Celá galerie si vlídně prohlížela Harryho a jeho děti.

Až na portrét profesora Snapea. „Pottere?“ zeptal se s úšklebkem. „Proč má to děcko moji hůlku?“

Tim ztuhl a v obraně chytl konec hůlky, jako by se bál, že se někdo pokusí mu ji sebrat.

Nicméně poněkud pobaveně odpověděla Minerva. „Nechal jste ji škole, Severusi. S pokyny, abychom ji dali slibnému studentovi lektvarů. Hůlka si vybrala jeho.“

„A je slibný?“ zeptal se portrét Minervy.

„Slibný natolik, že použil chladící kouzlo třetího ročníku, aby zabránil explozi celé učebny,“ odpověděla Minerva samolibě.

„Hm.“ Portrét propíchl Tima pohledem. „Jaký je rozdíl mezí šalamounkem a mordovníkem?“ vyštěkl na chlapce.

Harry se nadechoval k odpovědi, aby portrétu doporučil vybrat si někoho jiného, když Tim chladně odpověděl: „Jsou to samé.“

Zjevně si Tim dokázal vybavit, co kdy přečetl, protože Snapeovy rty se v koutcích stočily. „Takže, jeden z Potterů není zcela beznadějný v lektvarech.“

Ala a Lily to urazilo, Harry jen pobaveně potřásl hlavou. „Nenechte ho, aby vás vyvedl z míry,“ doporučil dětem. „Cokoliv méně než vynikající je pro něj zklamáním. Ale dokázal, že jsem na NKÚ dostal N,“ usmál se na portrét, protože si nemohl pomoci. „Všichni ze tříd profesora Snapea vždy získali NKÚ z lektvarů včetně mého spolužáka, který držel rekord v počtu vybuchlých kotlíků.“ Harry jej nehodlal jmenovat.

„Tati?“ zeptal se najednou Albus. „To je ten ‚Severus‘, po kterém se jmenuju?“

Harry přikývl: „Ano.“

„Vy jste svého syna pojmenoval po něm?“ vybreptl Tim. „Ale on…“

Tima občas rozrušily ty nejpodivnější věci. Alespoň jej to vytrhlo z jeho náhlého, vyděšeného ticha.

„Je válečný hrdina, že ano, tati?“ předložil Albus. Pak se s nemalou pýchou obrátil k Timovi: „Pojmenovali mě po dvou bývalých ředitelích.“

„Byl to váš přítel?“ zeptal se Tim a zmateně Harryho pozoroval. Pravděpodobně si nedokázal představit, že by se tento nepříjemný muž s někým kdy přátelil.

Harry se zasmál. „Stěží. Byl jsem příliš podobný tvému nejstaršímu bratrovi. Naprosto ze mě šílel. Ale zeptej se na něj tety Roz. Za dob jejích studií byl ředitelem Zmijozelu. Členové její koleje ho zbožňovali. A byl nejlepší kamarád mojí mámy, když chodili do školy.“

Minerva si povzdechla a smutně se na Harryho usmála. „Pořád mi chybí. Nepřestávám litovat, že mi během toho strašlivého roku nemohl nic říct…“ odmlčela se a zachvěla. „Začínám být rozcitlivělá,“ omluvila se Harrymu. „Můžou za to Vánoce. To jeden vždy myslí na chybějící přátele.“

Harry v porozumění přikývl. Pohlédl na Tima, který opět zesinal. „Tak pojďte, bando,“ pobídl je svižně. „Time, asi tě raději vezmu. Vypadáš zase na odpadnutí.“

Dítě jen přikývlo a bez protestů se nechalo zvednout.

Harry hodil do krbu letaxový prášek a zvolal: „Grimmauldovo náměstí!“