Preklady fanfiction Harryho Pottera

75 - Černá magie a temná stvoření - část 2

Harry a Ron se ještě ani nestačili zahřát ve Vstupní síni, když se před nimi zjevil Fawkes. Nabídl Harrymu úhlednou ruličku levandulového pergamenu a pak se po Harryho paži přesunul až na rameno, kde se pohodlně usadil.

„Co to je?“

Harry se zamračil. „Mám dorazit do Brumbálovy pracovny. Hele, sejdeme se nahoře ve věži, dobře? Nebo na večeři, jestli si mě tam nechá déle.“

„Dobře.“

Fawkes chvilkami poletoval kolem Harryho a chvilkami se nechal nést usazený na jeho rameni podle toho, kolik místa zrovna nabízely okolní prostory. Mladší studenti nepokrytě civěli, když procházel kolem, a starší se viditelně museli přemáhat, aby je nenapodobovali. Před Brumbálovou pracovnou fénix zatrylkoval. Následovalo ticho, a tak Harry pomalu otevřel dveře. Severus právě vycházel z krbu.

„Ahoj.“ Harry vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Kde je ředitel?“

„Má moc práce. Zavolal tě sem, abychom se mohli setkat – je to možná nejbezpečnější způsob, jak toho dosáhnout.“

„Aha.“

Severus dlouze syčivě vydechl. „Máme důvod se domnívat, že vlkodlaci vybrali za cíl tohoto měsíce tebe.“

„Jo, já vím.“

„Ty- prosím?!“

„Remus...“ Harry polkl. „... už mi dal vědět.“

„Napadlo tě, že bys o tom mohl někomu říct?“

Harry zamrkal. „Nepřišlo mi, že by v tom byl nějaký rozdíl.“

Severus ho probodl pohledem. „V budoucnu prosím informuj ředitele i mě, kdykoli v obdržíš výhružku smrtí. Jsi mentálně postižený?“

„Nebyla to hrozba,“ vysvětlil Harry. „Spíš varování. Slíbil, že to neudělá.“

Severus zasyčel. Prudce zavrtěl hlavou. „Roztomilé. To mě uklidnilo. O úplňku budeš sedět v nebelvírské věži a nechci slyšet, že jsi odtud vytáhl paty.“

„Co večeře?“

Severus zaváhal, pak přikývl. „Můžeš jít na večeři se svými spolubydlícími, vrátíš se s nimi. Nebudeš se nikde zdržovat.“

Harry obrátil oči v sloup. „Jasně, že nebudu! Proč bych jim to měl ulehčovat?“

Severus si ho chvíli zkoumavě prohlížel, pak přikročil k němu. Váhavě Harrymu položil ruku na rameno a téměř bolestivě ho sevřel.

„Dobře.“ Nechal ruku klesnout. „Běž.“

Harry beze slov přikývl a odešel.

Došel na odpočívadlo na druhém patře, když někdo vystoupil z výklenku jen krok od něj. Harry sáhl po hůlce, než rozeznal známou postavu – Remuse Lupina. Za daných okolností to nebylo tak uklidňující jako jindy. Nechal ruku na hůlce, ale nevytáhl ji ani ji nenamířil. Remus k němu přistoupil ještě blíž. V šeru zákoutí působil jinak, skoro divoce; nyní bylo snadné nepovažovat ho za člověka. Harry couvl k zábradlí, ale Remus vzdálenost opět dvěma kroky překonal. Sklonil se k němu, díky blížícímu se úplňku se na nohách nejistě kymácel, už mu zbývalo jen pár hodin. Harry se chvilku bál, že se na něj vlkodlak svalí nebo že ho kousne nebo... něco, ale místo toho zaslechl jen nezaměnitelné pomalé vdechnutí vzduchu.

„Remusi...“

„Cítím z tebe jeho vůni. Dotýká se tě.“ Remus zvedl hlavu. Oči mu v bledé tváři žhnuly. „Kdybych tě neměl tolik rád, musel bych tě nenávidět.“

Harrymu to z nějakého důvodu připomnělo okamžik, kdy si uvědomil, že žárlí na Selenu. „Mrzí mě to, Remusi, ale...“ Harry se pokusil ukročit do strany. Remus o půl kroku ustoupil, takže ho svou blízkostí již nezastrašoval, ale stále byl zvláštně důvěrně blízko. Harryho napadlo, že vlkodlaci možná nemají cit pro osobní prostor nebo pokud ano, možná s ním nakládají jinak.

„Měl bych být ve svém pokoji,“ zamumlal Remus. Promnul si oči. „Ale potřebuju ti něco říct... Harry, jestli zemřu, neumřel jsem kvůli tobě. Umřel jsem kvůli sobě. Rozumíš, co tím myslím?“

„Nechceš, abych cítil vinu,“ přinutil se Harry odpovědět.

„Nemáš k tomu důvod. Kdyby to bylo jakékoliv jiné dítě, o kterém jsem předtím ani neslyšel, rozhodl bych se stejně – přinejmenším bych si to rád myslel.“ Remus se otřásl. „A jestli ne, opět jsi mě zachránil.“

Harry mu najednou rozuměl dokonale. Chtěl sevřít Lupinovu paži a podpořit ho, slíbit, že vše bude dobré, ale měl strach se ho dotknout a věděl, že takový slib dát nemůže. Nepohodlně odvrátil pohled a drobně přikývl.

„Nebojím se smrti,“ prohodil Remus nepřítomně. „Možná se s nimi znovu shledám – se Siriusem a Jamesem... s Lily.“

„Pokud přežiješ,“ řekl Harry, „pokud oba přežijeme...“

„Ano?“

„Rád bych si s tebou popovídal o Jamesovi.“

Remus přikývl. „Příští týden se ode mě drž dál. Budu truchlit a zřejmě bych si na tobě vylil zlost. Ale... až bude po všem...“

Přerušil s nimi vztahy, uvědomil si Harry. Jeho jednání ve středeční výuce neumožňovalo příměří s oběma stranami.

Remus se nadechl. „Až bude po všem, zřejmě bude opět bezpečné, abys mě navštěvoval. Zastav se u mě, až bude měsíc ubývat.“

Harry přikývl. Remus si povzdechl. Horečnaté chování bylo pryč, najednou působil jen staře a unaveně.

„Potřebuji spánek. Můžeš mi popřát dobrý měsíc, Harry.“

Harry automaticky přikývl, pak si Remusova slova v mysli přehrál podruhé. Chvilku přemýšlel. „Přeju ti krásný skvělý měsíc,“ řekl upřímně. Zadrhl se mu hlas. Bylo snadné představit si vlka, který jako o závod uhání po boku ohromného černého psa. Třeba je ještě někdy uvidím...

Jeho slova vyloudila v Remusově tváři úsměv, i když jen na chviličku. Bez dalších slov se odvrátil. Harry sledoval, jak se unaveně sune po schodech nahoru ke svému bytu.

K Harryho zklamání při západu slunce nebylo po dopoledních mracích ani stopy. Věděl, že měsíc vyjde ještě předtím, než se úplně setmí. Sám se vrátil do společenské místnosti, a protože neměl nic lepšího na práci, hrál až do večeře šachy s Ronem. Lidé si povídali o vlkodlacích a poznámku, kterou Harry utrousil na setkání BA, lidé nafoukli do epických rozměrů – Harry slyšel, jak jedna třeťačka vykládá malému prvákovi, že by udělal nejlépe, kdyby se okamžitě po večeři vrátil rovnou zpátky, protože sem na profesora Lupina byla vyslána elitní útočná skupina USV, která nakazí jakéhokoliv studenta, který vystrčí paty na chodby.

U večeře se Ron odvážil sednout k Levanduli. Colina bolelo břicho, a tak odešel ještě před dezertem. Harrymu se to vůbec nelíbilo. Snažil se přesvědčit sám sebe, že není potřeba, aby si kvůli tomu dělal velké starosti – Colin po Levanduli stále silně toužil a od začátku školního roku odešel uprostřed jídla nebo ho úplně vynechal víckrát, než by Harry dokázal spočítat. Jedním uchem poslouchal živý hovor Hermiony, Ginny a Deana, ale moc se na něj soustředit nedokázal. Sledoval, jak Ron odchází v patách Levandule a Parvati, a Iggy s Andrewem a Jackem. Stále si v hlavě přehrával Colinův nenápadný odchod, ale opravdu se zarazil, až když s Hermionou vycházeli do schodů půl schodiště za Ginny a Deanem, aby jim poskytli soukromí. Colin vůbec nevypadal, že by mu bylo špatně nebo že by byl dokonce rozzlobený. V očích mu svítilo odhodlání.

„Do háje.“

Zarazil se na místě s každou nohou na jiném schodu. Hermiona o schod výš se taky zastavila a otočila se na něj. „Co?“

„Colin.“

„Dostane se z toho.“

„Ne – ten výraz, co měl, když odcházel. Chce to udělat. Vážně se pokusí vyfotit vlkodlaka.“

„Nebuď směšný! Tak vyšinutý není ani Colin.“

„Víš to jistě?“

„No, možná-“ Hermiona se zamračila. „Ne.“

Vyběhli do schodů. Nakoukli do společenské místnosti, jestli v ní najdou Colina. Nebyl tam. Vběhli dovnitř a nakoukli i za pohovky. Colin v místnosti nebyl. Pokusili se najít Denise a pak Levanduli. Ani jeden nebyl v dohledu. Harry přešel k Ronovi, který seděl o samotě u šachových stolků. Plácli sebou s Hermionou na nejbližší pohovku, Ron je přivítal s úsměvem.

„Zvládl jsem celou večeři s Levandulí, aniž bych se úplně zesměšnil!“ Pochlubil se šťastně. Pak se zamračil. „Hádám, že jsem o ni asi ztratil zájem?“

„Dobrá práce, a nemusí to tak nutně být. Hele, neviděl jsi Colina?“

„Ne,“ pokrčil rameny Ron. „Proč bych měl?“

„Myslím, že by se mohl pokusit vyfotit vlkodlaka.“

Hermiona si povzdechla. „Neřekla bych, že by vážně mohl být tak hloupý – co myslíš?“

„Znáte Colina.“ Ušklíbl se pobaveně Ron. „Zřejmě si myslí, že stát se vlkodlakem by byla ta nejhustější věc na světě.“

Harry se podíval na Hermionu. Zůstala s pusou pootevřenou neschopná slova. Harry si promnul spánky.

„Co se děje?“ Ron se napřímil. „Přece by to neudělal, ne?“

„Ale jo,“ odpověděl Harry pochmurně, „udělal.“ Sjel si dlaní přes tvář a znovu se podíval na Hermionu. Tentokrát mu pohled opětovala, tiše mezi proběhlo sdílené tušení blížící se katastrofy.

Ron se zvedl. „No tak nejdřív mrkneme na mapu. Zatím není důvod k panice, že jo?“

Harry vyběhl do schodů, popadl mapu, kterou měl uloženou v kufru, a utíkal zpátky dolů. Rozložil ji na opěradle pohovky a společně začali pátrat v plochách, které se jim podařilo zmapovat. Harry úlevně vydechl, když nikoho nenašel v prostoru mezi Bradavicemi a lesem.

„Hele, někdo je v tunelu do skleníku,“ zašeptal Ron. Harry přesměroval pozornost na něj. U skleníku našel dvě tečky a další čtyři o kus dál. Všichni se pohybovali směrem k Bradavicím. Sklonil se blíž, aby mohl rozluštit jména. „Flint?“ Chvilku nato prudce vydechl. „A Selena tady s tou pozdější skupinou.“

„Marcus Flint?“

„To se tam píše. Vepředu. Další jména mi nic neříkají.“

„Takže nejsou všichni vlkodlaci.“

„Mohli ho nakazit.“

„Ne,“ oponovala rozhodně Hermiona. „Potřebují někoho s rukama, kdo může posunout padací dveře a pustit je do skleníku.“

„To bych nechtěl mít na starost,“ otřásl se Ron. „Ani jestli všichni vypili lektvar.“

„No, evidentně se od nich chce držet dál.“

Znovu se zadívali na mapu.

„Blíží se dost rychle.“

„Colin!“ Ukázala Hermiona. Colin právě scházel ze schodů. Stále byl jedno patro nad Vstupní síní. „Musel-“

„Jdeme!“ Harry vykročil k průchodu.

„Harry, ne! Počkej!“

Harry tušil, co Hermiona řekne – něco o tom, že by měl zůstat v bezpečí nebelvírské věže, zvlášť jestli se jí Ron svěřil se svými sny – ale neměl v plánu dát jí k tomu šanci. Když poběží a Colin na chvilku zaváhá, možná ho dokáže zastavit. Přeběhl místnost, tryskem překonal chodbu a vrhl se ze schodů. Hermiona se vyřítila za ním.

Než se dostal do Vstupní síně, mohla být Hermiona tak schodiště a půl za ním. Nikoho neviděl. Přeběhl místnost a posledních pár schodů nad dveřmi přeskočil.

„Harry Jamesi Pottere!“ Hermionin výkřik, který se nesl z vnitřního schodiště, měl téměř tón příkazu matky. „Neopovažuj se ty dveře otevřít!“

„Nepůjdu ven!“ Harry trhnutím otevřel. „COLINE!“ Zakřičel do šera. „COLINE!“

„Zavolám Snapea! Přísahám, že to udělám!“

„COLINE!“ Harry vykoukl do prázdné krajiny postříbřené vycházejícím měsícem. Slyšel, jak se Hermiona za ním rozběhla po schodech do sklepení, zřejmě aby dostála své hrozbě, ale věděl, že má dobrou minutu dvě času. Zůstal stát obezřetně ve dveřích, napínal sluch a nechal své oči zvyknout na přítmí. Na krátkém trávníku neviděl žádný pohyb, ani v zahradách pod ním. Colin běžel, touto dobou už mohl být v Zakázaném lese – příliš daleko, aby ho slyšel. Harry se poplácal po kapsách, aby zjistil, ve které má mapu, ale nenašel ji. Uvědomil si, že ji nechal ve společenské místnosti, možná ji Hermiona prozíravě vzala dolů. „Zatraceně!“

Pak mu najednou došlo, že běžela pryč, takže zůstal o samotě téměř mimo budovu školy. Slíbil Remusovi i Severusovi, že si na sebe dnes dá pozor. Neochotně zacouval zpátky dovnitř, i když očima stále projížděl oblast mezi čtvrtým skleníkem a Hagridovou chatrčí a kůlnou, jestli někde nezahlédne známky pohybu.

Pak se otočil. Za ním stál vlk.

Byl na středovém schodišti, zadní běhy na odpočívadle, přední o schod níž, pracky někde v úrovni Harryho očí. Jeho postoj mu dodával vzezření horského predátora, který zkoumá krajinu pod sebou. Takhle nějak by ho zachytili v mudlovském kalendáři přírody, jen čumák byl trochu moc protáhlý a vztyčené uši stály v nezvyklém úhlu. Jeho sytě žluté nelidské oči Harryho přikovaly na místě silou kletby Imperius. Nemohl se pohnout. Nebyl si jistý, že dýchá.

„Remusi?“ Jeho hlas vyšel ven v sotva srozumitelném zachraptění. Takže dýchat asi zvládnu. Soustředil se na nádech, měl pocit, jako by měl hruď ponořenou v kádi s tekutým olovem. Pohled na toto divoké stvoření na ochozeném letitém kameni velkolepého hradu působil nějak neskutečně. Vlk se přikrčil a s čumákem u země se plíživě přiblížil o tři schody.

„Remusi!“ Vydal ze sebe vysokým hlasem – tentokrát byl slyšet dostatečně, skoro se mu zlomil. Harryho napadlo, jestli je vlk před ním opravdu Remus. Klidně by to mohla být Selena – ne, ta by se dovnitř tak rychle dostat nemohla. Ale jiný vlk. Stvoření přitisklo uši k lebce, černé pysky se stáhly a odhalily dlouhé špičáky. Harry přes hučení krve v uších zaslechl hluboké dunivé vrčení.

„Remusi, prosím!“ Udělal krok zpátky, ale okamžitě si uvědomil, že se tak znovu dostal mezi otevřené dveře a za zády má neznámý prostor se smečkou vlkodlaků na pozemcích.

Vlkovy svalnaté zadní běhy se viditelně napnuly, opět zavrčel. A skočil. Jeho zadní pracky se odlepily od kamenných schodů a Harry se vrhl ke straně. Spadl na kamennou podlahu a rameno mu prořízla ostrá bolest, ale podařilo se mu udržet hlavu skrytou mezi lokty a zmírnit pád přetočením, takže zůstal ležet čelem ke vchodu. Zapomenutou hůlku stále svíral v ruce, namířenou na... nic.

Harry zamrkal a překotně zkoumal prostor před sebou. Vlk tam nebyl, nebylo tam nic. Jen otevřené dveře a za nimi pruh kamene ozářeného měsícem...

Harry nahlas zaklel a vyhrabal se na nohy. Vrhl se ke dveřím a vykoukl ven. Tam! Ve světle měsíce se míhal načechraný ocas, jak stvoření lehce uhánělo přes postříbřený trávník, již překonalo půl vzdálenosti ke stínu lesa. Harrymu hlavou prolétla zběsilá myšlenka, že si s sebou měl přinést svůj kulový blesk.

„POTTERE!“

Severusův rozzuřený výkřik Harryho přiměl odtrhnout se od otevřených dveří. Instinktivně je s prásknutím zavřel a zacouval k nim zády.

„Jen jsem se díval-“

„Jen jste se choval jako bezhlavý idiot! Co děláte MIMO SVŮJ POKOJ?“

„Colin-“

Severus promluvil skrze zaťaté zuby. „Pottere, imbecilita ostatních studentů není vaše starost.“

Harry se zachvěl. Ten vlk blafoval. Mohl to být Remus – zřejmě byl vzhledem k tomu, že mě nekousl. Remus mohl mít dobrý důvod, aby vyběhl ven na pozemky – vlastně ani ne, ale nekousl mě. Nedlužím mu...?

Severus sledoval hru emocí na jeho tváři. „Co se děje?“

Harry si vybavil vrčení vlka jen pár metrů od něj. „Byl tady vlk, pane.“ Bylo mu špatně.

Severus vytasil mapu. „Několik.“

„Ne, tady. Skočil po mně, ale když jsem mu uhnul z cesty, vyběhl ven ze dveří.“

Severus zaklel. Sám skočil ke dveřím, trhnutím je otevřel a vykoukl na prázdné pozemky.

„PITOMCI! Netuším, proč se vůbec OBTĚŽUJU! S TEBOU...“ obořil se na Harryho, „a tím zavšiveným vlkodlakem, protože mu vy pošetilci DŮVĚŘUJETE!“ Odvrátil se a roztřesenýma rukama rozvinul mapu. O chvilku později se z jeho rozzuřeného obličeje vytratily veškeré emoce.

„Lupin,“ řekl prázdně. „Setkal se s ostatními. Jednoduše se nedokázal držet dál – zřejmě si nemohl nechat ujít to vzrušení.“

Pak svou pozornost s veškerou nahromaděnou zlobou obrátil zpět na Harryho a Hermionu, která se připlížila k Harryho boku. „Vy,“ usekával chladně, „se vydáte za Brumbálem, je vám to jasné? Běžte za ním a řekněte mu, že jeho domácí mazlíček opět běhá s větrem o závod venku s přáteli a v blízkosti pomateného studenta.“ Slyšitelně se nadechl a pohlédl za sebe na zavřené dveře. „Udělám, co budu moci, ale budu co nejrychleji potřebovat posily.“

Harry zalapal po dechu, když mu došlo, co přesně tím jeho otec myslí. Mávl rukou ke dveřím. „Nemůžeš tam jít!“

„Já,“ opáčil mrazivě, „jsem dospělý. Budu dělat, co budu považovat za vhodné. Vy půjdete za Brumbálem a pak se vrátíte do svého pokoje. OKAMŽITĚ!“

S tím otevřel dveře, vyběhl a s třísknutím je za sebou zabouchl.

„Pro pána,“ vydechla Hermiona.

Nezvládne to. Nedostane se k němu včas. To není možné. Harry zalomcoval za kliku, ale otec dveře zřejmě nějak zabezpečil. Obrátil se k Hermioně. „Hele, nemohla bys to s Brumbálem vyřídit sama?“ V Hermioně viditelně narůstalo podezření, ale Harry nečekal. „Radši bych šel za ostatními a řekl jim, že Colina nemají hledat.“