arabeska
Zlatá
Originál: Golden
Autor: bravenclawesome
Překlad: martik
Beta: denice, Lupina
Povolení k překladu: ano
Přátelství
9+
950 slov
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží bravenclawesome. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Shrnutí: Její přátelé byli nyní spojeni dlouhým zářivým řetězem, navždy propleteni ve zlatém kruhu…
Arabesce
*
Lenka si svoji ložnici vyzdobila pěti překrásně vyvedenými portréty – byli na nich Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Neville. Nebyly to pohyblivé portréty jako ty, které visely v Bradavicích, přesto však působily jakýmsi kouzelným dojmem…
Harry Potter a relikvie smrti, s. 355
*
Začala Nevillem. Obtahovala jeho přátelské, buclaté rysy tenkým roztřepeným štětcem, a dokázala tak zachytit jeho nevinný výraz. Stínovala jej silnějším, mnohem starším štětcem, a zvláštní pozornost věnovala tomu, aby nevypadal příliš tlustý. Jen tolik, aby se dal snadno rozeznat. Chvíli jí trvalo, než našla ten správný odstín na jeho tmavé vlasy – šlo o směs šedé a hnědé, ale ne tak docela… V záchvatu inspirace přidala kapku modré. Když se jí výsledná barva zjevila před očima, usmála se. Od toho okamžiku už byl zbytek snadný.
Ginny Weasleyová. Vlasy jí tančily kolem veselé, zářící tváře jako plameny ohně nebo jako rubínová svatozář. Její oči byly mistrně vykreslené. O jejich jiskření se postaraly drobné bílé tečky v koutcích. Rty měla pootevřené, jako by se snažila něco říct. Možná slova útěchy či povzbuzení. Nebo výbušná slova vzteku, která štěkala po těch, kdo se posmívali jejím přátelům. Lenka jí nikdy nemohla splatit všechny ty chvíle, kdy ji Ginny bránila, metajíc po provinilcích své vyhlášené nestvůrné netopýří zaklínadlo. Lenka si vybavovala její tvář naprosto zřetelně. Vždyť strávily společně tolik času. Dost na to, aby si pamatovala přesné rozmístění pih, kterými měla tvář pokropenou těsně pod očima, a několik jich zdobilo i její tak akorát velký nos.
Potom Hermiona. Zpočátku se zdálo obtížné zachytit její husté kudrnaté vlasy, ale Lence se podařilo dosáhnout kýženého cíle obkreslováním tenkých hnědých pramínků na okrajích Hermioniny hřívy. Vyhlížela divoce, nezkrotně, ale ne v tom špatném slova smyslu. Lenčina Hermiona byla svobodná, volná, mohla dělat cokoliv, co se jí zachtělo. Její čokoládové oči planuly podobně jako Ginniny, ale ne tak jasně. Nicméně vyzařovaly jistou vřelost, kterou její rusovlasá kamarádka postrádala. Lenka si vzpomínala, že Hermiona má výjimečně dlouhé řasy. Opatrně je dokreslila, aby nerozmazala oči skryté pod nimi. Její rty byly plné a rudé, jemně přecházející do růžova, pečlivě vykreslené Lenčinou milující rukou. Jako poslední detail přidala na líce nepatrný narůžovělý ruměnec, takže Hermiona teď vypadala ještě živěji.
Ron se maloval nejsnadněji. Neměla potíže se zachycením jeho tváře, která se tolik podobala sestřině. Jediným rozdílem byly jeho oči – blankytně modré jako drozdí vejce – jeho účes a větší množství hnědavých pih. V očích se mu zrcadlilo přátelství, zvědavost a nezpochybnitelná oddanost. Smály se na ni, když se zakláněla, aby jeho tvář dokončila. Vlasy se mu lehce vlnily. Pihy vytečkovala tenkým štětcem, kterým začínala, a bylo hotovo.
A nakonec Harry. Tohle byla výzva. Ztvárnění Harryho tváře bylo zřejmě nejobtížnějším portrétem. Nedokázala vypíchnout, co přesně jeho malbu tak ztížilo. Uvědomovala si, že nejde o vlasy. Stačilo mít na paměti, aby mu trčely do všech stran. Nešlo ani o nos či ústa, snadno a bez vady vyvedené. Na rtech mu hrál mírný, stydlivý úsměv. Nebyly to ani brýle, ačkoliv se jí trošku třásla ruka, když vykreslovala kruhové obroučky, ale vystihla je naprosto přesně. Dokonce nalevo dolů přidala bělostný třpyt, takže to vypadalo, jako by se od skel odráželo světlo. Ne, nešlo o žádnou z těchto částí jeho obličeje.
Byly to oči. Duhovky zářily ohromující zelení, kterou nikde jinde neviděla. Podmanivě jasné, plné emocí. Lenka na okamžik zapochybovala, že se jí podaří jeho pohled zachytit. Zašla již příliš daleko. Teď už to nemohla vzdát. Musela to zkusit.
Trvalo to dlouho. Použila modrou, kterou namíchala pro Rona, a žlutou jako sluneční svit. Po pár pokusech barva připomínala něco jako rašící trávu. Pokračovala s přidáváním žluté a sledovala, jak se odstín projasňuje a bledne, až dosáhl barvy limetky. Ne, to nebylo to pravé. Kousla se do rtu a zírala na barvu na své paletě. Nakonec se rozhlédla po místnosti, aby načerpala inspiraci. Spatřila sklenici se zlatou barvou. Používala ji jen zřídka; málokdy malovala zlaté předměty. Barvy ani nebylo mnoho – nádoba byla mnohem menší než ostatní. Chtěla ji použít? Rozhodla se, že ano. Bude to fungovat? Odváží se?
Opatrně ji otevřela, namočila štětec a otřela jej o paletu. Konečně, ze zelené se stala smaragdová. Barva na první pohled jiskřila a Lenka byla nadmíru spokojená.
Dopřála si malý okamžik, aby obdivovala své výtvory. Upřeně hleděla na pět překrásně namalovaných tváří na stropě. Věděla, že to není dokonalé. Nikdy nic nebylo. Vypadali tak živě, jejich tváře navždy zářily štěstím. Odteď budou natrvalo s ní, zvlášť ve chvílích, kdy se cítila příliš sama. I její otec si myslel, že udělala dobře. Vzala ho za ruku, přivedla do svého pokoje a ukázala na strop. „Tvá matka by na tebe byla pyšná, Lenko,“ zašeptal. „Zdědila jsi její nadání pro umění, holčičko moje.“ Oči se mu zaplavily slzami a ona zůstala tiše stát, když se otočil a sešel ze schodiště.
Myslela si, že je její dílo hotové, ale asi po týdnu rozmrzele zírala pozdě v noci na strop ložnice. Něco chybělo. Ale co? Zklamaně se přetočila na lůžku, přikrývky zašustily, a Lence v tom okamžiku padl pohled na sklenici se zlatou barvou, kterou použila při míchání odstínu Harryho duhovek. V očích jí zaplálo. Vyskočila z postele a po špičkách šla do kůlny najít žebřík.
Tiše, s láskyplnou péčí vzala nejtenčí štětec a začala dokončovat malbu. Drobným, mírně nakloněným písmem spojovala tváře, které tak dobře znala, úhlednou kurzívou. Přátelé… přátelé… přátelé… přátelé… přátelé… přátelé… přátelé…
Když skončila, sešplhala ze žebříku a vydechla. Prsty a obličej jí pokrývala zlatá barva, ale to nevadilo, to se dalo snadno napravit. Naznak padla do postele a upřeně hleděla na strop se smíšenými pocity v srdci. Její přátelé byli nyní spojeni dlouhým zářivým řetězem, navždy propleteni ve zlatém kruhu. Konečně bylo její dílo hotovo.