Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola dvaatřicátá

Severus přemýšlel, jak jeho syn vůbec zvládal dělat domácí úkoly. Ne že by práce, kterou pro školu vykonával, nebyla úžasná jako taková. Vysvětlil poslední Harryho snahu večer na středečním šachovém shromáždění a od kolegů se mu dostalo výrazů pobavení a skepse.

„Zamýšlí založit školu?“ vzhlédla Minerva od šachovnice, u které seděla s Remusem. Hráli druhou hru toho večera, vítězové předchozích partií proti sobě.

„Ne jen on,“ upřesnil Severus. „Byl to vlastně nápad Draca Malfoye. Už podnikli první kroky k ustavení společnosti, která by na vše dohlížela. Grangerová napsala pět stop dlouhý seznam všeho, co bude potřeba, a všichni tady víme, jak drobné má písmo. Nemění se, ani když jí mozek jede na plné obrátky.“

„Legální partnerství mezi Potterem a Malfoyem,“ téměř se zasmál Remus, usazený naproti Minervě. „James a Sirius musí být zděšeni, ať už se na něj dívají odkudkoliv. Lily by to potěšilo.“

„Plánují pouze integrovat mudlorozené do našeho světa nebo i vzdělávat čarodějky a kouzelníky o mudlech?“ ptal se Filius, zatímco pěšec na jeho pokyn vzal toho Severusova.

„Říkal něco o začlenění studia mudlů mezi povinné předměty.“ Severus přeletěl pohledem šachovnici a přikázal jedné ze svých věží, aby se pohnula.

Minerva se zasmála: „Vidím, že Halloween v něm skutečně něco rozdmýchal. Colm by také nebyl proti.“

Profesor studia mudlů, Colm Daley, protlačoval záměr zahrnout studia mudlů v upravené podobě osnov pro studenty již od prvního ročníku.

„Podle jejich teorie bude pro budoucí Pány zla, alespoň pro ty stavící na předsudcích, daleko složitější dostat se k moci, pokud bude naše společnost méně separátní,“ vysvětlil Severus. Znovu si prohlédl šachovnici. Prohrával, přestože těsně. „Říkal něco o 'odděleni, ale ne rovni'*), ale nejsem si jist, na co poukazoval.“

„Hnutí za občanská práva, americká mudlovská historie. V tom musí mít prsty Hermiona. Mají vůbec ponětí, do čeho se vrhají?“ zeptal se Remus a oči ani na okamžik nespustil z Minerviných figurek.

„Pravděpodobně ne,“ poznamenala Minerva a také se usilovně soustředila. „Budou potřebovat pomoc zkušených, aby to vyšlo.“

„A doporučení pro zaměstnance,“ dodal Filius.

„Nebude snadné ministerstvo přesvědčit,“ povzdechl si Remus. „Znamenalo by to informovat studenty o jejich schopnostech o rok dříve a nehnat je hned sem, pryč od jejich přátel.“

„Ztížilo by to utajení.“ Severus se zamračil na desku a vyštěkl rozkaz na neochotného jezdce. Ani jeho ta oběť nijak netěšila. „Nemyslím, že Harrymu a Malfoyovi bude ministerstvo dělat problémy. Oba se taky chtějí přidat do Školní rady.“

Nato zbylí tři zvedli hlavy. Minerva jí zavrtěla. „Merlin nám pomáhej. Uvažoval někdo o odchodu do důchodu?“

Severus se rozesmál a s ním i Remus s Filiusem. Mít tyhle dva na jedné lodi nebylo tak špatné, ale nepřátelství, které si vypěstovali během prvních pěti let na škole, se stalo legendárním a jen těžko se na něj zapomínalo.

„Alespoň nebudou lhostejní k personálu, nemluvě o disciplíně studentů,“ pronesl Severus suše. „Bylo by hezké mít Radu, která nám věří, co se řízení školy týče.“

Remus se ušklíbl: „Budu mít práci jistou.“

„Úžasné,“ zakabonila se Minerva, „pak už nikdy nevyhraji náš šachový turnaj.“

„Je pěkné mít tvou podporu, Minervo,“ potlačoval smích Remus. „Šach mat.“

„Už?“ Filius se postavil na židli, aby obhlédl situaci na jejich šachovnici.

Remus se opřel a pohlédl na Severuse: „Takže Harry je teď proti nápadu stát se bystrozorem?“

„Ano, ale odmítá diskutovat o ostatních možnostech,“ zasvětil je Severus. Minerva se zdála trochu zklamaná a Severus si vzpomněl, co mu Harry řekl o jejich kariérní schůzce. „Harry oceňuje tvoji snahu, Minervo, ale zkrátka nenávidí ministerstvo.“

„Má k tomu dobré důvody.“ Minervino mračení trochu ustoupilo, ale nezmizelo.

„Famfrpál taky nepřichází v úvahu,“ dodal Severus a Filius zvedl obočí. „Příliš mnoho publicity. Mám pocit, že nakonec skončí v Rumunsku, i když tvrdí, že ne.“

„Proč ne?“ zeptal se Filius. Ze všech přítomných znal Harryho nejméně.

Severus ponuře pohlédl na Minervu a Remuse. Tvářili se chápavě, ale nešťastně. „Nechce tam přivést Voldemorta.“

„Nebude moc v bezpečí ani na jaře, až odejde,“ navázal Filius na jejich myšlenky.

Severus se podíval na svou šachovnici a přerušil tím oční kontakt s ostatními. „Nikde není zrovna v bezpečí, ani tady ne. Mám znepokojivý pocit, že udělá vše proto, aby ukončil tuhle válku ještě před dostudováním, i kdyby to znamenalo vystopovat Voldemorta na vlastní pěst.“

Minerva zbledla. Měla rozsáhlé zkušenosti s Harryho eskapádami a tím, kam až byl schopen zajít, aby ochránil ostatní. „On by to udělal taky.“

„Musíme znovu začít s těmi lekcemi,“ upozornil Remus.

„Vskutku,“ odpověděl Severus. Znovu pohlédl na Minervinu a Remusovu šachovnici: „Už jste někdy hráli proti Ronu Weasleymu?“

„Ne,“ odpověděl Remus nenuceně. Severus zaznamenal Minervin mazaný úsměv. „Je dobrý?“

„Myslím, že naše turnaje volají po pátém účastníkovi.“ Minerva vypadala, jako by kula pikle.

Filius pozvedl obočí. „Chcete pozvat studenta?“

Severus se široce ušklíbl: „Co se týče šachů, myslím, že Weasleyho už nelze kvalifikovat jako našeho studenta.“

*

„Proč s námi není Remus?“ zeptal se Harry, když co nejtišeji kráčeli přes Zapovězený les. Aby se mohl podívat Severusovi do očí, musel trochu zvednout hlavu a Severus věděl, že to jeho syna lehce irituje.

Severus se ušklíbl, ale předstíral, že si jeho podráždění nevšiml. Harry se už nerozčílil tak snadno jako v minulosti, avšak bylo zábavné ho občas trochu poškádlit. Stalo se to tak trochu jejich hrou – pošťuchovali se podobně jako Severus s Minervou.

„Naše dnešní lekce bude jiná,“ úšklebek zůstal. „Jak víš, Remusovi nebylo příliš dobře, tak jsem mu řekl, aby zůstal a dopřál si potřebný odpočinek.“

„Vsadím se, že jásal,“ utrousil Harry sarkasticky. Kdyby Severus nedával takový pozor na cestu a shlédl by na svého syna, určitě by viděl, jak obrací zelené oči v sloup.

„Vskutku.“

Nastala dlouhá odmlka. Harrymu se dařilo pohybovat se podrostem lesa téměř neslyšně, zatímco Severus musel opatrně volit každý krok, aby pod ním nepraskla ani větvička a neozval se žádný zvuk, který by přitáhl pozornost.

„Takže,“ zkusil to Harry, když každý z jedné strany obešli velký dub, „co že to budeme dnes večer dělat?“

„Sbírat lektvarové ingredience,“ odpověděl stoicky Severus. Uvažoval, jak dlouho potrvá, než Harry…

„To má být moje lekce?“ Harry pozvedl obočí a upřel na svého otce nedůvěřivý pohled.

„Mnoho kouzel má vícero použití,“ odvětil rezolutně a s přísným výrazem Severus.

Harry jenom přikývl a podíval se před sebe. Severus jej stále úkosem sledoval, zatímco hledal první ingredienci, kterou potřeboval. Byla to rostlina s částečně dřevnatým stonkem, ne právě přátelská k nožům či nůžkám jakéhokoliv druhu. Při jejím sběru upotřebí separovací kouzlo, stejné, které by mohlo být použito i na nepřítele – oddělilo by mu jednu z tepen na krku nebo odřezalo ruku s hůlkou a zabránilo tak oponentovi použít magii, pokud by tedy tím oponentem nebyl Harry.

Severus zvedl ruku a Harry se ihned zastavil. Poklekl a pokynul Harrymu.

„Tohle je nočenka. Květy se rozevírají jen při měsíčním světle a každá část se používá do lektvarů,“ vysvětloval Severus potichu. Červené okvětní lístky odrážely měsíční světlo a třpytily se jako rozlitá krev.

„Použili jsme listy, že jo?“ Harryho hlas zněl nejistě, ale Severus přikývl.

„Dávej pozor a pak sesbírej všechno, co můžeš,“ Severus vytáhl hůlku a švihl jí, jako by chtěl rozříznout vzduch. Promluvil zřetelně, takže Harry slyšel zaklínadlo, a kouzlem čistě oddělil stonek. Zvětšil tři sklenice a vložil do nich odříznuté listy a květy.

Harrymu se okamžitě vybavila další možnost, jak to kouzlo využít. „To… to je to kouzlo, které zasáhlo Hermionu, myslím.“

„Grangerová byla zasažena tímto kouzlem a je stále naživu?“ Severus nevěřil vlastním uším.

Harry přikývl. „Byl pod Silenciem, myslím McNaira, takže to nemělo plnou sílu. A navíc se Hermiona zaštítila. Ale i tak strávila v nemocničním křídle dva týdny.“

„Tak to si určitě uvědomuješ, proč se to kouzlo učíš,“ řekl Severus trochu příkře.

„Ano,“ zaťal Harry zuby a přistoupil k vedlejší rostlině.

Udělal jenom pohyb prstem a nepromluvil. Severus zakroutil hlavou a pokračoval ve svém vlastním sběru. Jemu zabralo několik dní usilovného tréninku, aby se tohle kouzlo naučil, a Harry to zvládl na první pokus, neverbálně a bezhůlkově. Opět jednou zapřemýšlel, jaký by Harry byl, kdyby o tom řekli Albusovi, nebo kdyby Albus znal skutečného strážce tajemství, nebo kdyby James a Lily tu noc přežili.

Druhou polovinu jejich lekce procvičovali zaměřování. Severus studoval souboje na oddělení záhad z několika úhlů, vyslechl vyprávění Smrtijedů i studentů, dokonce od několika žáků získal vzpomínky. Studentům by se dařilo o mnoho více – i když 'více' bylo po zázračném přežití střetu s dvojnásobnou přesilou Smrtijedů relativní – kdyby přesněji mířili. Severus Harrymu nařídil, aby omračoval veverky, které poskakovaly mezi stromy. V duchu si poznamenal, že toto cvičení musejí opakovat častěji. Harry neměl špatnou mušku, ale bylo co zlepšovat.

*

Legilimens!

Severus seděl ve svém křesle, popíjel brandy a pozoroval Harryho útok na Rona. Věděl, že zrzkovi se nijak nezamlouvá představa, že se mu Severus hrabe v hlavě, a proto Severus navrhl, aby se Harry zúčastnil lekcí a získal tím nějakou praxi i z dalšího aspektu magie mysli.

Harry ukončil kouzlo a Ron padnul na kolena. Harry k němu přišel a podal mu ruku. „Musíš se bránit silněji, Rone. Jestli tě Smrtijedi předvedou před Voldemorta, nebude v tvojí hlavě hledat šťastné myšlenky jako já.“

„Udělej to, Harry,“ prohlásil Ron s odhodláním v očích.

Severus zvedl obočí a mírně se předklonil.

„Cože? Rone…“ ošil se Harry.

Ron hlasitě polkl. „Hledej věci, které nechci, abys viděl. Tvůj otec má pravdu. Štíty se ti podaří vztyčit jedině tehdy, když je opravdu potřebuješ. Nemám motivaci skrývat před tebou něco, co už víš.“

„Víš, že to nechci…“ Harry si skousl spodní ret a Severuse píchla vina, ale pořád bylo lepší, aby Harry trénoval na Ronovi než na Severusovi. Se svým synem sdílel už příliš mnoho vzpomínek.

Legilimens!

Po čtyřech minutách Harry zablokoval odzbrojující kouzlo. „Lepší… a už nikdy se nepřibližuj k mojí posteli, pro Merlina. Máš svou vlastní!“

„Tam byl binec.“ Ron prudce zrudl.

Severus jenom zavrtěl hlavou, zavřel oči a předstíral, že tuhle část neslyšel. Nepotřeboval vědět nic o sexuálních životech svých studentů.

Legilimens!

„Sakra, Rone, zablokuj mě!“

Legilimens!

„Dokážeš to. Neboj se mě proklít, udělej to!“

Legilimens!

Expelliarmus!

Harry odlétl dozadu, kupodivu se spokojeným úsměvem na tváři. Natáhl ruku a seslal kouzlo, které Severus odhadl jako odpuzovací, na zeď, k níž rapidně rychle mířil. Dopadl tiše na nohy.

„Bylo to…“ nadechl se Ron, „lepší?“

„Lepší, ale pořád ne dobré,“ zamračil se Harry. „Kdybych zatlačil, mohl jsem se dostat skrz, odklonit to kouzlo a pokračovat. Pamatuj, odzbrojit mě neudělá žádný rozdíl. Nakonec budeš muset odrazit mou mysl bez použití kouzel.“

Ron vypadal trochu v rozpacích, protože zjevně zapomněl, že na Harryho nebude mít Expeliarmus pražádný efekt. Když se Harry ocitl se společnosti vybraných lidí, neobtěžoval se s používáním falešné hůlky. Podařilo se jim zprovoznit Harryho běžnou hůlku, aby jej znovu poslouchala, ale Harry ji odmítl s tím, že mu její používání nesedí.

„Tak jo, zkusme to znovu!“ Ron narovnal ramena a napřáhl hůlku.

Harry pohlédl svému nejlepšímu příteli do očí.

Legilimens!

Severus je jen pozoroval a pátral v Ronově výrazu po známkách boje, všímal si, co Harry potřebuje změnit, aby zefektivnil prohledávání mysli. Sledoval, jak se v Ronově tvář zrcadlí úsilí vypudit Harryho ze své hlavy. Zatínal ruce v pěsti, svaly na čelisti mu pracovaly a oči držel křečovitě zavřené.

Zimní prázdniny se kvapem blížily a Severus se na ně snad poprvé v životě skutečně těšil. Ty loňské se nesly v duchu Harryho magie a všechny předchozí roky strávil Severus ve společnosti své zahořklé roztrpčenosti.

Letos nebude muset zůstat v hradu. Na poslední schůzce sboru předpokládal, že mu bude řečeno, aby zůstal v hradu spolu s tou hrstkou studentů, kteří se nepřipojí ke svým rodinám, ale kolegové mu důrazně doporučili, aby na prázdniny odjel. Poprvé od Severusových studentských let stráví některý z profesorů prázdniny se svým potomkem. I s Remusem budou celou dobu na Grimmauldově náměstí.

Harry ustoupil a spustil ruku. Obličej měl ztuhlý, ale nic jiného neprozrazovalo žádné emoce. Weasley se předklonil, opřel se rukama o nohy a těžce oddychoval.

„Proč jsi mě nezablokoval?“ zeptal se Harry tiše. Severus se na něj pronikavě podíval a Harryho oči mu jasně odpověděly, aby počkal.

„Nemohl…“ zalapal Weasley po dechu.

„Rone…“ Harry nasadil svou starou rozpačitou a krapet vyděšenou tvář.

Ron se sesunul na podlahu a vzhlédl k Harrymu. „Já prostě… nemohl jsem, Harry. Snažil jsem se, přísahám, že jsem se snažil, ale byl jsi moc silný.“

„Moc mě to mrzí, Rone,“ začal Harry.

„Ne!“ utnul ho Ron energicky. „Neopovažuj se to svádět na sebe, udělal jsi přesně to, co jsem po tobě chtěl.“

„Ale Rone…“ Harry téměř žadonil.

V té chvíli se Severus rozhodl mezi ně vstoupit. „Myslím, že by to pro dnešek stačilo.“ Ron po něm střelil vděčným pohledem a Severus kývl. Zrzek posbíral svoje věci a vydal se k dveřím. Harry chtěl okamžitě vyrazit za ním, ale Severus mu položil ruku na rameno. „Počkej chvíli, Harry.“

„Jak to dokážeš?“ bolestně se zeptal Harry.

„Není to nic ve srovnání s mnoha jinými věcmi, které jsem udělal,“ procedil Severus a připomněl mu, kým býval.

Harry neucukl, ale přece jenom trochu ztuhl, téměř tak neznatelně, aby tím upoutal Severusovu pozornost. Ale muž měl oči jako ostříž.

„Cítím se špinavě.“ Harry přešel ke křeslu, které už se stalo jeho.

„Jaký si myslíš, že je to pocit, když někoho zabiješ?“ nabádal ho Severus.

Harry na něj přimhouřil oči. „Zapomínáš. Už jsem to udělal. Upálil jsem Quirrella k smrti, když jsem se ho dotkl.“

„Měl jsi v úmyslu ho zabít?“

„Ne,“ trval na svém Harry. „Jen jsem ho chtěl zdržet, než se vrátí Brumbál, zabránit mu, aby se dostal ke kameni.“

„Myslíš, že na výhru v této válce stačí pouhá Voldemortova smrt?“ zeptal se Severus a probodl Harryho pohledem.

V Harry očích se dalo číst jako v otevřené knize, ať už zbytek výrazu vyjadřoval cokoliv. V Severusových komnatách ten chlapec nepoužíval žádné obrany, takže se v jeho výrazu všechny emoce zřetelně projevily. Zmatek, dumání… strach.

„Ne,“ téměř zašeptal Harry. „Budu muset projít přes Smrtijedy, abych se k němu dostal. Nechci zabít ani Voldemorta. Přál bych si, aby to mohl udělat někdo jiný.“

„To já taky, Harry,“ Severusem prostoupil hluboký smutek a touha. „Kéž bys mohl zůstat v bezpečí, zatímco já bych po něm šel místo tebe, ale to nejde.“

Harry s povzdychem zašátral v brašně a vytáhl pergamen. „Tohle mi poslali skřeti. Prohlédl jsem to, ale je to… prostě příliš. Polovině z toho ani nerozumím. Myslel jsem… mohl bys…“

V tom okamžiku působil Harry neuvěřitelně zranitelně, jako by očekával, že ho Severus odmítne. „Samozřejmě, Harry. Projdu to, co nejdříve budu moci. I když asi chvíli potrvá to rozluštit.“

Harry jen přikývl a sklonil oči. Potom si vzal věci a před odchodem svého otce rychle objal.

Severus si nalil další brandy a začal bezmyšlenkovitě listovat pergameny. Prozrazovaly sumy galeonů, srpců a svrčků v každém trezoru, také soupis šperků, artefaktů, portrétů, nábytku a knih. Následoval seznam nemovitostí. Severus prohlédl grafy a diagramy, investice do mnohých korporací. Skřeti se nějak dozvěděli o Harryho daru Kratochvilným kouzelnickým kejklím. A na samý konec přidali dlouhodobé odhady řízení fondů.

Téměř se zakuckal, když mu oči padly na několik předmětů v trezorech Blackových. Ten vořech pravděpodobně nikdy neviděl ty trezory zevnitř, natož aby zkoumal jejich obsah. Severus se s pergamenem v ruce vydal do ředitelny. Někdo z Řádu okamžitě musí vyrazit ke Gringottovým.