Preklady fanfiction Harryho Pottera

76 - Kletby a tesáky

část druhá 

Harry prolétl nebelvírskou společenskou místností a vyřítil se do schodů do jejich pokoje. Popadl svůj Kulový blesk, aniž by se zdržoval se zavíráním kufru nebo dokonce jeho zamykáním, a bezhlavě se vrhl z okna do volného prostoru. Když se mu podařilo ustálit koště, byl už tak nízko, že viděl zem. Měl dva záchytné body – skleník číslo čtyři a směr, kterým do noci zmizel Remusův ocas. Po chvilkovém váhání zamířil do Zakázaného lesa.

Stromy pod ním rostly příliš hustě, aby prohlédl až na zem. Harry přemýšlel, jestli má zavolat na Colina nebo svého otce. Kdyby šlo jen o vlkodlaky, bylo by to bezpečné, ale pokud s nimi zůstal i Flint, měl pod sebou také bojeschopného smrtijeda. Bezcílně poletoval sem a tam nad špičkami stromů. Už měl pocit, že si začne rvát vlasy frustrací, když konečně koutkem oka zahlédl záblesk světla. Zpomalil až téměř do zastavení a zaostřil smysly, jako by byl uprostřed famfrpálového zápasu a čekal na sebenepatrnější záblesk Zlatonky, který se mohl mihnout z jakéhokoliv koutu hřiště. Zachytil další bliknutí světla. Následovaly dvě další rychle za sebou, takže zacílit přesné místo nebylo tak složité. Otočil koště novým směrem, položil se na násadu a vystřelil do tmy.

Další záblesk už nezahlédl. Musel svůj let zpomalit, ale víceméně věděl, kam letět. Za letu pozorně zkoumal prostor pod sebou. Po další mučivé chvíli zdržení zahlédl mezerou mezi stromy pohyb. Náklonem do strany poupravil směr a klesl níž.

Vlci, pomyslel si. Několik. Rozeznal také lidskou postavu na zemi, nechal koště klesnout ještě víc. Už byl poměrně blízko, když se mu podařilo najít ve tmě černě oděnou postavu svého otce. Viděl, jak Severus začal sesílat kletbu na jednoho z vlků, ale v půlce pohybu ho přerušil jiný. Harry namířil hůlku jejich směrem.

„Genio vlkodlak Debilitare!“ Jeho slova se jasně nesla chladným nočním vzduchem. „Genio vlkodlak Mdloby na tebe!“

Všichni vlkodlaci padli. Harry křečovitě svíral koště a popadal dech, napůl omráčený vědomím, že jeho útok účinkoval. Rychle ze sebe omámení setřásl a nechal koště prudce klesat, dokud se nedostal nohami jen pár centimetrů nad zem, kde se zůstal vznášet před Severusem a Colinem.

„Zešílel jsi? Máš být ve svém pokoji!“

„Zvedni Colina za mě, vezmu ho rovnou do Brumbálovy pracovny,“ vyrazil ze sebe chvatně Harry. Netušil, jak dlouho bude jeho Omračovací kletba na vlkodlaky účinkovat, i když předtím použil Debilitario.

„Remus je zraněný.“

Harry vytáhl z kapsy drobnou krabičku. „Chytej.“ Hodil ji otci.

„Vezmi si ji ty!“

„Ne. Můžeš ho přenést zpátky přenášedlem, ale já takhle Colina přepravit nemůžu.“

„To... idiotské dítě nesmí s nikým mluvit.“

„Já vím.“

„Přijď rovnou ke mně.“

„Ano, pane.“ Harry držel koště v klidu a nízko, když Severus ukládal trhaně oddechujícího Colina za něj.

„Ta strakatě hnědá,“ řekl Severus. „Chránila ho. Remuse.“

Harry pohlédl na omráčené vlky a pokusil se mezi nimi najít ve slabě pronikajícím měsíčním světle hnědého. Možná to byla Selena, ve které se nakonec přece jen probudilo pouto věrnosti. „Dám Brumbálovi vědět.“

Severus sebou drobně trhl. „Jestli musíš.“

************

Harry se vznesl do noci stejně náhle jak přilétl. Severus sklopil pohled na Remuse. Vlkodlak dýchal s viditelnými obtížemi a stále silně krvácel z rozdrásaného boku.

Veškerá krev byla infekční.

Severus se chvatně zkontroloval. Právě usoudil, že neutrpěl žádné škrábance, když ho bolestné zaskučení nad hlavou přimělo vyskočit s hůlkou v pozoru na nohy. Colinovo utrpení objasnil Harryho rozčílený hlas a hluk předmětu propadávajícího větvemi stromů. Buď svůj fotoaparát upustil, nebo ho Harry zahodil. Severus doufal v to druhé.

Stáhl si z ramen plášť a opatrně jím překryl zkrvavené části vlkodlaka před sebou. Rychle rozbalil mapu a zkontroloval, že se v jejich blízkosti nenachází nikdo další a vlk je skutečně Remus. Teprve poté otevřel krabičku. Váhavě položil ruku na nejčistší z Remusových pracek a přiložil k ní přenášedlo tak, aby se dotýkalo jich obou. Propadl se mu žaludek a palouk zmizel.

************

„To byl můj foťák!“

„Tamto byli lidi! Lidi, kteří kvůli tobě zemřeli, ty sebestředný hlupáku! Jestli se kvůli tobě Remusovi něco stane-“

Harry zahlédl záblesky něčeho pod sebou a namířil s koštětem níž. Body se zvětšily v lampu, kterou si vysoko nad hlavou držel Hagrid, a odrazy jejího světla v brýlích ředitele a jeho zástupkyně. Slétl k nim.

„Harry! Co tadyk u všech běhnic pohledáváš-“

Profesorka McGonagallová nechala klesnout hůlku a Brumbál přikročil se vztyčenou rukou k němu. „Okamžik, Hagride.“ Brumbálův hlas zněl klidně, ale rozhodně ne potěšeně. „Harry?“

Harry ukázal na Colina. „Mám ho. Má zlomenou nohu nebo něco, ale pokousaný není-“

„Harry mi rozbil foťák!“ Colinův hlas byl podbarvený silnou bolestí, ale stále dokázal mluvit. „Podařilo se mi vyfotit bojující vlkodlaky a on-“

„Snape vzal Remuse zpátky pomocí mého přenášedla. Je zraněný. Na Colina budete muset seslat Oblivate nebo něco-“

„To nemůžete!“ Vřískl Colin.

„Harry, co vlkodlaci.“

„Zabili dva, já omráčil zbytek – včetně profesora Lupina – pomocí kouzla, které nás naučil. Jsou jen kousek od kraje lesa u pěšiny přímo před vrbou mlátičkou. Ten hnědý asi změnil strany – bránil Remuse.“

Brumbál přikývl. „Minervo, Rubeusi, předpokládám, že se o to postaráte. Vyšlete světlici, kdybyste měli nějaké potíže, a vraťte se pomocí přenášedla, pokud to bude nutné.“

„Dobře, profesore.“

„Jo! Dovnitř je pustil Marcus Flint. Viděli jsme ho na mapě. Zřejmě se přidal ke smrtijedům.“

„Spíše na ten post zatím aspiruje,“ opravil ho Brumbál posmutněle. „Voldemort bude nováčky iniciovat o Halloweenu; potrpí si na obřadnost.“ Pohlédl na Harryho. „Slez z koštěte, Harry. Dostanu nás do hradu rychleji.“

Chvilku nato stáli na ošetřovně. Harry měl pocit, jako by cestovali pomocí přenášedla – ale netušil, jak to ředitel udělal. Colin nebyl při vědomí, což Harrymu přišlo podezřele příhodné, a Brumbál tlumeným naléhavým hlasem promlouval s madam Pomfreyovou. Harry nedokázal z paměti vymazat obrázek zkrvaveného a nehybného Remuse. Předtím se obával, že Oslabující kletba nebude dostatečně účinná. Nyní naopak toho, že byla účinná až příliš.

„Jdu dolů,“ zavolal, a aniž by čekal na odpověď, prchl z místnosti.

Proběhl chodbu a rozběhl se dolů po schodech. Neměl s sebou plášť, takže to vzal po vedlejších schodištích, kde bylo méně pravděpodobné, že se s někým potká, na druhou stranu mu tak cesta zabrala o dobrou minutu déle. Při tomto tempu to zřejmě nebylo příliš podstatné. Kde to šlo, sjížděl po zábradlích, což ho dříve vždy lákalo vyzkoušet, avšak dnes se pro to rozhodl ne kvůli potěšení, ale aby ušetřil čas. U dveří do otcova bytu se ani nezdržoval s klepáním. Zasípal heslo a vrazil dovnitř, jakmile se ozvalo cvaknutí uvolněného jazýčku.

Vlk na podlaze zvedl hlavu a slabě zavrčel, pak mu hlava spadla na zem, vyčerpal ho i tak drobný pohyb.

„Nehojí se!“ Severusova slova byla obviněním a prosbou zároveň. Harry ztuhl a překvapeně hleděl na svého otce, stále pokrytého krví a špínou, jak klečí po boku zraněného vlkodlaka. Vlkovy slabiny se zvedaly nepravidelně a nepřirozeně rychle. Harry sledoval, jak stvoření jednou, podruhé křečovitě ztuhlo, pak zůstalo děsivě nehybně ležet, než se těžké dýchání obnovilo.

„Zruš to kouzlo!“ Štěkl Severus a Harry zvedl hůlku, aby se o to pokusil.

"Finite Incantantem."

Nic.

„Co jsi UDĚLAL?“

Harry v Severusově hlase mohl rozeznat nebezpečný podtón zuřivé paniky. V minulých letech už slyšel něco podobného. Zavrtěl hlavou a pokusil se potlačit vlastní hrůzu. „Seslal jsem Oslabující kletbu – Debilitario. Naučil nás ji, ale neřekl, jak ji zvrátit.“

Vlkodlak namáhavě lapal po dechu, ale ani jeho ostré chraptivé nádechy nedokázaly zcela přehlušit tichý skučivý zvuk, který vydal Severus. Vypadalo to, že si ani neuvědomuje, že ho dělá, ale Harryho to vyděsilo ještě víc. Pokusil se myslet. „Víš o ní něco?“

„O Oslabující kletbě?“ Skučení k Harryho úlevě umlklo, jak se Severus pokoušel mluvit alespoň trochu srozumitelně. „Zabrání hojení, kterého jsou vlkodlaci za normálních okolností schopní. Oslabí jeho vůli. Učiní ho zranitelnějším vůči-“

„Znáš protikouzlo?“

Severus se otřásl. „Ovšemže ne.“ Jeho hlas zesílil. „To by jim mohlo pomoci! Kdy jsem se já naučil cokoliv, co by mohlo pomoci-“

Z krbu vykročil Brumbál.

„Jak se daří našemu-“

„Umírá!“ Vykřikl Severus.

Brumbál se k nim přesunul rychleji, než by většina studentů považovala za možné. V okamžiku byl na kolenou po bližší straně vlka, čímž Harrymu zabránil ve výhledu.

„Harry,“ oslovil ho, aniž by na něj pohlédl. „Co přesně jsi seslal?“

„Debilitario. Remus řekl-“

„Sešli Redderio.“ Když se Harry nepohnul, dodal Brumbál, „nemohu něco takového prolomit pouhým Finite Incantatem. Potřebujeme Redderio, Zotavovací kouzlo, v opačném případě by takovému zranění mohl podlehnout. Nejúčinnější bude, když bude sesláno hůlkou, která Remuse proklela.“

Harry přeběhl k nim a namířil hůlku. „Jaký pohyb?“

„Přímé švihnutí. ‚Redderio!‘ Pomůže, když ho sešleš radostně.“

„Redderio!“ Zkusil Harry. Nic se nestalo. Jestli něco, namáhavé výdechy byly možná ještě horečnatější a nepravidelnější, jako by se vlkovi nedostával dostatek vzduchu. Radostně – momentálně cítil vše, jen ne radost. Harry se opanoval a přinutil se vžít zpátky do okamžiků, kdy vlci padli, Severus chytil přenášedlo, zvedli se do vzduchu, Colin bezpečně za jeho zády. Projel jím palčivý pocit triumfu. „Redderio!“ Přikázal.

Vlk zaskučel. Harry sledoval, jak jeho dech postupně sílí a vyrovnává se.

„Výborně.“ Albus zavířil hůlkou a zamumlal jakési kouzlo a vlkovo dýchání se zpomalilo. Po dalším kouzlu z husté srsti zmizely veškeré stopy po krvi. Další se neobjevila. Harry vydechl. Severus se klopýtavě postavil a klesl do křesla o dva kroky dál.

„Nyní by měl být v pořádku,“ prohlásil Brumbál vesele. „O zbytek by se měla postarat obvyklá vlkodlačí schopnost hojení.“

Severus vzhlédl. Jeho pohled se zastavil na Harrym, zúžil oči do štěrbinek. „Jsi nezvladatelné, bezhlavé, neposlušné dítě.“

„A ty jsi naživu.“ Harry polkl. „Stejně jako Colin.“

Severus nechal klesnout víčka a ztěžka se opřel.

Vlk se zavrtěl. Pomalu, aniž by se postavil, si stáhl packy pod sebe. S břichem přitisknutým k podlaze a staženým ocasem se připlížil k Severusovým nohám a pokusil se vmáčknout čumák pod jednu zablácenou botu. Harry si všiml, že Severus rozlepil víčka a nyní vyčerpaně a zmateně shlíží dolů.

„Remusi, vypadáš směšně.“

Tichá káravá slova měla na vlka okamžitý účinek. Napřímil slechy a oklepal se, takže zůstal v trochu normálnějším postoji, zároveň ale složil nohy pod sebe. Jeho ramena tak zůstala zhruba ve stejné výšce. Opatrně vystrčil svou obří hlavu a položil si čelist na Severusovy boty. Protočil oči, aby viděl na Severuse, který si mnul kořen nosu, jako by ho bolela hlava.

Harry zadusil smích.

Brumbál si odkašlal. „Výborně. Nyní musíme přijít na to, jak přemístit našeho zbloudilého vlkodlaka zpátky do jeho bytu, aniž by ho někdo zahlédl. Rád bych se vyhnul tomu, aby musel podstoupit druhý transport přenášedlem, nicméně pokud-“

Severus odmítavě mávl rukou. „Nech ho tady. Může ráno odejít po svých.“

„Pokud by tě to příliš neobtěžovalo.“

„Kdybych měl námitky, nenavrhl bych to.“ Severus se opět opřel. „A teď ven, oba dva.“

Harry u dveří zaváhal. „Otče?“

Severus po něm loupl okem. Jeho výraz nebyl povzbudivý.

„Chápeš, že jsem Colina musel zachránit, že jo?“

„Ne.“ Jeho otec se napřímil. „Nerozumím tvým pohnutkám ani trochu. Je nepodstatný, ty máš nesrovnatelně důležitější úkol a byla to jeho vlastní chyba. Měl jsi ho ponechat jeho osudu.“

„Hm.“ Harry netušil, co říct. Obrátil se k odchodu. Severus si za jeho zády odkašlal.

„Byla to velmi dobře provedená útočná magie, Harry. Za to... ti děkuji.“

Harrymu se po tváři rozlil nadšený úsměv, pak za nimi Brumbál zavřel dveře.