Preklady fanfiction Harryho Pottera

Nastalo léto, podle názoru Johna Hadriana ta nejlepší část roku, protože mu brzy bude jedenáct! Věděl, že má Wolf na toto léto naplánované další zábavné a vzrušující věci, a nemohl se dočkat!

Jen Hermiona se jako obvykle tvářila zklamaně, že mají zkrácené pravidelné vyučování a čas strávený ve třídě je významně omezen. Spolu s Johnem začali pobývat větší část dne venku, a i když si občas četli nebo prohlíželi poznámky, došlo i na hraní her.

Když teď v létě měli oba spoustu volna, Hermiona prakticky bydlela v Toweru, k velké mrzutosti duchů. Podle Morriganina vyhlášení se jí nemohli ukázat, ačkoliv byla schopná je vidět. Princátka si často stěžovala, že si zabírá Johna jen pro sebe, ale ten své přízračné přátele ujistil, že si na ně čas vždycky udělá. Vysvětlil jim, že tu Hermiona potřebuje být kvůli vzdělávání a že s ní chce být, co nejvíc to půjde. S nimi si může povídat večer, kdy je dívka doma s rodiči.

Wolf navíc pro děti nachystal spoustu dalších plánů a často je odváděl z Toweru. Podle instrukcí se po čtyřech týdnech mimo Tower vždy museli na pár dní vrátit do pevnosti, aby se obnovila ochranná kouzla, která na Johna a Hermionu vložila bohyně. Wolf ale ohledně ochran neponechával nic náhodě a dbal na to, aby nikdy nezůstali mimo Tower celých dvacet osm dní. Dobře věděl, že žádný jízdní řád není neomylný, takže obvykle přivezl děti zpátky po třech týdnech nebo i dříve. Umínil si, že nedopustí, aby kouzelnický svět objevil svého malého zachránce příliš brzy. John ještě nebyl připravený vyjít do světla ramp.

Na tyto ΄výchovné΄ výlety bral Wolf děti samozřejmě se svolením jejich rodičů a opatrovníků. Poprvé je zavedl na staré nepoužívané letiště u Londýna, kde pro ně nachystal paintballovou válku.

Hermioně se zpočátku nelíbilo, že má být ΄terčem΄ pro paintballové pistole – dokud jí Wolf nevysvětlil, co může z takových aktivit získat. A nejvíc jí pomohlo seznámení se seržantkou z královského námořnictva, která jim vypomáhala – ta žena měla postavu, za kterou by jiné ženy zabíjely! Během přestávky, kdy si Sheila Petersonová připravovala zbraň, pověděla dívce, že díky svým schopnostem může získat stipendium, jít na univerzitu studovat například práva a stát se advokátkou. V dívčině hlavě se tak začala formovat vize krásné, chytré ženy se skvělou fyzickou kondicí a zdravým sebevědomím.

Po prvních několika ΄testovacích΄ pokusech nakonec Hermiona zjistila, že si tu hru užívá. Pomáhala jí odbourat stres a také znamenala přínos pro studium, protože se při ní učila taktice a strategii a jak je používat. Ano, nikdy při napodobeninách bojových her nezvládla porazit Wolfa, ale několikrát přemohla Johna a pořád se učila. Při tom všem vůbec nezaznamenala, jak se jí zlepšilo sebevědomí, soustředění a koordinace svalů, které tím získala.

Hermioniným rodičům se nejprve její účast na těchto výpravách moc nezamlouvala – chtěli, aby se soustředila na studium, a mysleli, že v podstatě nemá důvod učit se takové věci, jako je boj muže proti muži, ale Wolf přesvědčivě poukázal na to, že zdravá mysl potřebuje zároveň zdravé tělo. Teď už viděli, jaké to pro jejich dceru znamenalo zlepšení. Hermiona stále neměla mnoho kamarádů v sousedství, ale toho nejlepšího získala v Johnovi.

Chlapec ji zbožňoval a snažil se ji zahrnout do všech svých studijních aktivit – kromě studia magie. To zůstávalo tajemstvím. Věděli, že Hermiona má magické nadání, ale nesměla se zatím dozvědět, že John také. Stále chovala pevnou víru ve většinu autorit, i když už jim nyní nedůvěřovala tak slepě. Johnovi se podařilo zbavit ji otravného zvyku snažit se dokázat, že je nejchytřejší ve třídě. Řekl jí, že je s tím předváděním protivná a ubližuje mu. Stačil jeden den, kdy s ní John nemluvil, aby ji to přimělo zamyslet se, co dělá špatně.

Wolf jí také pomohl s nalezením lepšího zaměření její soutěživé povahy. Poukázal na to, že i když by se na jednu stranu měla vždy snažit dělat vše, co je v jejích silách, při jednání s neznámými lidmi není moudré ukázat všechno své nadání hned, pokud to není nezbytné. Tím, že zatají část svých schopností, může být podceněna a získat tak výhodu do budoucna.

***

Byl krásný letní den na začátku července. Hermionini rodiče se rozhodli, že si vezmou den volna a udělají si rodinný piknik v místním parku. Vzali s sebou Johna a Maggie a vyrazili užít si slunečný den. Wolf se k nim tentokrát nepřipojil, protože musel jít podat hlášení svému veliteli.

Když Hermiona a John snědli lehký oběd, odběhli na hřiště a projednou se stali obyčejnými dětmi. Dan, Emma a Maggie zůstali sedět na lavičce ve stínu, odkud na ně mohli dohlížet.

John galantně houpal Hermionu na houpačce, když se k nim přikolébalo několik jejích bývalých spolužáků.

„Ty jo, nevěděl jsem, že ta vševědka má kámoše!" vykřikl ošklivým tónem chlapec s nagelovaným účesem.

„Kruci, to je sympaťák," zavrněla jeho blonďatá společnice.

„Hotový idol," přisadila si třetí z nich, brunetka, a sjela Johna hodnotícím pohledem.

„Hej, Grangerová!" houkla ona protivná blondýna. „Kolik mu platíš, aby si s tebou hrál?" Po jejím posměšném komentáři následovalo chichotání a smích.

John měl co dělat, aby se ovládl, ale i tak zastavil houpačku v polovině skluzu. On ani Hermiona nechtěli mít žádný podíl na tom, co by se stalo, kdyby John ztratil nervy. Wolf je opakovaně varoval, aby pečlivě zvažovali, kdy jít do střetu. Rovněž jim dal jasně najevo, že mají zakázáno používat dovednosti, které je učil, při dětských šarvátkách, pochopitelně s výjimkou sebeobrany.

John tedy podal Hermioně ruku a pomohl jí dolů z houpačky.

„Pojď, Hermiono," usmál se, „teta Maggie nám slíbila zmrzlinu!"

Protivné trio je překvapeně sledovalo. „Ále, no tak, my jsme lepší kámoši než tahle vševědka! Ona není nic než kolozubá knihomolka," křikla blondýnka.

„Jeden kluk nám chybí, takže by se nám takový fešák jako ty hodil do party," pokoušela se ho zlákat brunetka.

John je ignoroval a odváděl rozrušenou Hermionu pryč. Cestou se k ní otočil, mile se usmál a zamumlal: „Neboj se, ty jsi moje knihomolka a já jsem pyšný na to, že jsem tvůj kamarád."

K ohromené trojici za jejich zády se nesl Hermionin tichý smích.

***

Když těsně po Johnových jedenáctých narozeninách seděli ve stínu jednoho ze stromů poblíž Královnina paláce, Hermiona ho nervózně oslovila.

„Johne? Můžu ti něco říct?" zeptala se váhavě.

„Ty vždycky, Hermiono, to víš," odpověděl John a rozhlédl se po okolí, aby se ujistil, že jsou sami.

Nakrátko se odmlčela a pak spustila: „Nedávno jsem dostala dopis. Byla jsem přijata do velmi elitní internátní školy..."

„A půjdeš tam?" zeptal se John po dlouhé odmlce.

„Nevím. Zítra se setkáme s jedním z učitelů..." Odmlčela se a kousala si spodní ret.

John si zhluboka povzdechl a zvedl oči do koruny stromu. „Měla bys tam jít, Hermiono."

„Ne, když to znamená, že tě opustím, Johne. Jsi můj nejlepší kamarád."

Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. „A ty moje nejlepší kamarádka, ale víš, že nemůžu opustit Tower. Její Veličenstvo to nedovolí, když jsou ti teroristi pořád někde venku. Pořád je na mou hlavu vypsaná odměna."

Hermiona vzdychla a opřela se o Johna. „Já to nedokážu..."

„Ale ano, dokážeš! Pořád si můžeme psát. Víš, že ve studiu jsem skoro na úrovni střední školy, stejně jako ty."

„Ale..."

„Ne, Hermiono. Nepoužívej mě jako výmluvu, aby ses držela zpátky. Nikdy bych tobě nebo sobě neodpustil, kdybys to udělala."

„Není to fér!" vzlykla.

„Ne, není. Ale pokud je ta škola tak výjimečná, jak předpokládám, měla by mít čest hostit tak výjimečnou studentku."

Hermiona mu zabořila obličej do ramene a rozplakala se.

***

„Takže dostala zvací dopis do Bradavic?" zeptal se večer Ben tichého a v zoufalství se topícího Johna. „To vysvětluje tu dnešní dojemnou scénku na trávníku."

„Ano. Grangerovi se zítra sejdou s učitelem. Proto nepřijde," řekl chlapec smutně. „Bude mi chybět, strýčku Bene."

Ben se zahleděl do smaragdových očí, ve kterých se třpytily neprolité slzy. „Já vím, synku, ale věděl jsi, že k tomu dojde. Nemůžeme jí říct, kdo jsi," dodal a posadil se k Johnovi na postel.

„Není to fér," zopakoval John Hermionin názor.

„Život nikdy není fér, Johne," odpověděl Ben a přitáhl si chlapce do náruče. „Možná budeme muset letos přehodnotit naše plány. Určitě po tobě půjdou."

John pokrčil rameny: „Nenajdou mě. Paní to nedovolí. Řekla, že kvůli ochranám Toweru sem sovy nebudou schopné doručit žádný dopis z Bradavic nebo z ministerstva. Ti, kteří vědí, kdo jsem a kde mě najít, použijí mudlovskou poštu. Ty z Bradavic to nenapadne a navíc by potřebovali znát jméno a adresu."

Ben se zasmál Johnově logice. „Naprostá pravda, můj mládenečku Rváčku. Dobře jsem ti vybral jméno – jsi bojovník každým coulem. O Hermionu se neboj. Na ramenou jí sedí chytrá hlava a je schopná se bránit. Pochybuju, že jí hrozí šikana od ostatních studentů. A Wolf s ní odvedl dobrou práci; už tak slepě nedůvěřuje autoritám jako před rokem."

***

Albus Brumbál se postavil a povzdechl si. Učitelé byli shromážděni ve sborovně a probírali Harryho Pottera. Tento rok měl nastoupit do prvního ročníku a mnozí ho vyhlíželi s dychtivým očekáváním.

Minerva vešla do místnosti s dopisem v ruce a rozzlobeně s ním mrskla na stůl. „Věděla jsem, že to je ten nejhorší druh mudlů, a taky jsem vám to říkala! Podívejte!"

Dopis byl adresován „Harry James Potter, adresa neznámá" a vrátil se s razítkem „Nedoručitelné".

Albus zavřel oči. Přesně toho se obával od chvíle, kdy zjistil, že Dursleyovi jsou pryč. „Je to pravda. Příbuzní pana Pottera byli před šesti lety zatčeni za týrání dítěte a zanedbání péče o synovce."

„A vy jste to věděl!" zaječela Minerva McGonagallová. Ostatní učitelé zalapali po dechu a zděšeně vykulili oči.

Starý čaroděj vypadal a cítil se na každý rok ze svých více než sta let. Posadil se a přikývl: „Věděl. Udržoval jsem to v tajnosti, protože jsem nechtěl vyvolat paniku. Vím, že je pan Potter naživu, ale všechny pokusy o jeho nalezení byly zmařeny, jak v kouzelnickém, tak v mudlovském světě. Pan Potter byl přesunut na neodhalitelné místo neznámou osobou nebo osobami a žádné kouzlo nebo pátrání není schopné toto místo identifikovat."

„Albusi, jak je to možné?" vyhrkla Pomona Prýtová.

Albus zakroutil hlavou. „Ten, kdo ho má, odvedl při jeho ukrytí dobrou práci. Ani Fawkes neuspěl. Doufal jsem, že když chlapec obdrží zvací dopis do Bradavic, mohli bychom ho vystopovat. Spojil jsem se s Ollivanderem a ten mi sdělil, že se u něj pan Potter zastavil, ale nedokázal mi říct kdy."

„Ví o tom ministerstvo?"

„Ještě ne. Podařilo se mi je udržet stranou, ale nebude to trvat dlouho," dodal a jeho obvykle jiskřící oči byly zatemněné lítostí. „U toho chlapce jsem selhal. Selhal jsem u jeho rodičů. Byl jsem si tak jistý, že jsem v právu. Všechno to bylo pro vyšší dobro."

Vysoký tmavovlasý muž oblečený do černého učitelského hábitu vstal, neřekl ani slovo a vyšel ven ze sborovny. Vzduch kolem něj praskal magií. Všichni sledovali jeho odchod, takže propásli, jak sebou ředitel trhl.

Severus Snape nebyl šťastný. Přísahal, že ochrání a pomůže synovi Lily Potterové, proto, když se chlapec neukázal, byla to pro něj velká rána.

Muž s velkým fialovým turbanem na hlavě sedící v rohu místnosti se nepříjemně ušklíbl. Takže Albusův zlatý zachránce byl nezvěstný! To je výtečné! Jedna překážka byla odstraněna z cesty.

***

PA: Vy, co se obáváte o Harryho a Bradavice, máme to pokryté. Trpělivost! Všechno bude odhaleno v pravý čas.