Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka: Fajn, v poslední kapitole bylo trochu zmatečné, proč Draco lhal svému otci, když Lucius dorazil do Bradavic na základě informací od Draca. Ve skutečnosti Draco Luciusovi nic neřekl; Lucius věděl, že by mělo dojít k útokům od chvíle, kdy podstrčil deník Ginny a nechápal, proč se o nich dosud nedoslechl. Věděl, že diář otevře Tajemnou komnatu, ale netušil, že tou příšerou je bazilišek, dokud se o tom Harry nezmínil v Hagridově chatrči. Draco byl ochotný svému otci lhát, protože si byl vědom, že pro otevření Komnaty neexistují žádné důkazy, a i kdyby čekali, až dojde k dalšímu útoku, Harry a spol. by to ututlali, tak jako to udělali s ním a s Cedrikem. Jako Zmijozel si Draco uvědomuje, že kdyby vyrukoval s pravdou ven, byl by jediný, a tak by jeho svědectví nestačilo, aby si dál vedl svou (zvlášť, když se držel prohlášení, že právě on je Zmijozelovým dědicem) a všichni by na něj byli naštvaní, že přitáhl ministerstvo do Bradavic, protože z jeho vměšování nikdy nic dobrého nevzešlo. Nikdy.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

Kapitola 24.

Týden před zkouškami byl Pettigrew stále na svobodě a nesmírně všem zvedal mandle, protože každého zkameněl minimálně jednou (kromě Harryho – tomu se nejspíš vyhýbal) a zanechával po celé škole graffiti vzkazy, kterými varoval před Dědicem. Tyhle zprávy přispěly pouze k Filchovu podráždění, což zase podráždilo všechny kolem, protože kdo by měl radost z nevrlého školníka na válečné stezce? A Filch zjevně bral každou pomalovanou zeď jako osobní urážku.

Harry se právě vrátil z dalšího vyčerpávajícího setkání, na kterém odmítl studovat na zkoušky jako všichni ostatní, a cítil se docela spokojeně, že zvládl z knihovny prchnout ve chvíli, kdy se Hermiona otočila zády. Zběžně mrkl na zeď a strnul, když si všiml nového vzkazu.

Jejich kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.

Jejich? To jako bude muset tentokrát zachraňovat víc než jednu osobu? Harry zakvílel. Nenáviděl mnohonásobné záchranné akce. Čím víc lidí, tím víc stížností, že je nezachránil dostatečně hrdinsky, a více podezření, že nějak věděl, co má dělat. Naštěstí se zdálo, že byl první, kdo na tuto výhružku narazil, nebo alespoň jeden z prvních, protože ještě nebyl uvalen zákaz pohybu studentů. To mu poskytlo trochu času.

Okamžitě zamířil do Lockhartova kabinetu.

„Profesore, stále máte toho kohouta, co jsem ukrad-ee si vypůjčil od Hagrida?“ zjišťoval Harry, který vpadl dovnitř s nadějí, že Lockhart nebude mít společnost.

Naštěstí byl Lockhart sám. „Samozřejmě, že ano; říkal jsi, že nám umožní zničit baziliška bez toho, abychom skutečně riskovali své životy.“

„Bez toho, abychom přemrštěně riskovali své životy,“ opravil ho Harry. „Pořád se musíme vypořádat s baziliškem a to je vždycky dost nebezpečné. Na druhou stranu jsme přežili sedm měsíců jejího pobíhání a přeměňování lidí v kameny sotva jsme se otočili, takže bychom měli být v pohodě.“

Lockhart přikývl: „Už jsem byl zkamenělý čtyřikrát; o jedno víc nebo méně?“

„Přesně,“ souhlasil Harry. „Tak tedy, nejméně dva lidi byli zavlečeni do Komnaty. Možná víc. To znamená, že ten pitomý deník bude taky dole a studenti, které drží jako rukojmí, mě tam dolů mají nalákat. Vypadá, že jsem získal pověst zachránce,“ vysvětlil.

„Neříkej,“ odvětil Lockhart suše.

„Ať se tam dole stane cokoliv, potřebuju, abyste se držel plánu. Věci se nejspíš budou vyvíjet trošku podivně a je dost pravděpodobné, že pachatel je vážně magor. Jen předstírejte, že víte, co děláte, a mě nechte trochu si jej dobírat. A jakmile to bude vypadat, že se má na scéně objevit bazilišek, nechte kohouta zakokrhat. O zbytek se postarám,“ řekl Harry a vytáhl neviditelný plášť.

„Zjevně drahá věcička,“ poznamenal Lockhart a toužebně promnul látku mezi prsty.

„To je,“ přisvědčil Harry zasmušile. „A také je mým dědictvím, takže o tom ani neuvažujte. Navíc mám dva tucty lidí, kteří dosvědčí, že je opravdu můj, a já vám neřeknu, o koho jde, takže byste je nedokázal všechny dostat. Teď se pod něj skryjte, ať můžeme vyrazit.“

„Dobře…“ povzdechl si Lockhart zklamaně, ale Harryho poslechl.

Tiše se ubírali k Uršulině umývárně a ostentativně ignorovali Brumbálovo hlášení, aby se všichni vrátili do své společenské místnosti. Jakmile dorazili dovnitř, Harry neprodleně přistoupil k umyvadlům a začal hledat hada vyrytého do povrchu jednoho z nich. Profesor Lockhart zatím přemlouval Uršulu, aby se mohl podepsat na její kabinku. Harryho opravdu začínalo zajímat, jestli by jeho marnivý profesor dokázal vydržet alespoň dvacet minut, aniž by cítil potřebu rozdávat autogramy.

„Hele, našel jsem to,“ vykřikl Harry. „Otevři.“

Lockhart přistoupil a nejistě nahlédl do tmy. „Prosím, řekni mi, že zařídíš, aby se objevily schody.“

„Jak bych asi mohl zařídit schody?“ namítl Harry logicky. „Nemám žádný zatracený manuál, abyste věděl. Navíc, kdyby tu měly být schody, proč by se tu už samy neobjevily? Skutečnost, že musíte umět mluvit hadím jazykem, abyste se dostal tak daleko, by měla znamenat, že se tu objeví schody, aniž o ně extra požádáte. Pokud na ně teda Zmijozel pomyslel. Koneckonců by měl být rozumnější než Nebelvír.“

„Když to říkáš… Ale vážně, co tam dole je? Hloubku zjistit nemůžeme a nejspíš tam bude špína,“ Lockhart při té myšlence nakrčil nos.

Harry si povzdechl. Vážně, teď měli větší problémy než myslet na čistotu odpadních trubek. Například dva a možná více rukojmí dole v Komnatě spolu s Pettigrewem a Voldemortovým viteálem. „Řeknu vám, jak to provedeme,“ rozhodl nakonec. „Vy skočíte dolů a já sešlu polštářové kouzlo, abych ztlumil pád.“

„To ale nepomůže s tou špínou a svinstvem, která tam dole za ty tisíce let musí být,“ poznamenal Lockhart.

„No, tohle je to nejlepší řešení, takže navrhuju, abyste to vzal,“ zavrčel Harry. Merline, trvalo to dýl, než když mu posledně s Ronem vyhrožovali.

„Jenže až se s tím budeme hotovi a triumfálně se vrátíme k Brumbálovi a médiím, musím vypadat co nejlépe,“ protestoval Lockhart.

„Ta špína tomu dodá autentičnost,“ vyštěkl Harry.

„Ale -“

„Prostě jděte,“ řekl Harry, postrčil ho do temnoty a vrhl za ním polštářové kouzlo, jak slíbil. „To mi připomíná.“ Vytáhl zrcátko. „Hej, Siriusi.“

„Co?“ zeptal se Sirius. Harry ho sotva slyšel přes smích a hlasitou hudbu na pozadí.

„Já… kde jsi?“ zeptal se Harry a zaposlouchal se do hlasů kolem svého nevybouřeného kmotra. „Nepoznávám ten přízvuk.“

„To bude tím, že jsem ve Vegas,“ vysvětlil Sirius, jako by to bylo zřejmé.

„Vegas? Ty jsi v Americe?“ vyprskl Harry. „Co tam děláš?“

„Užívám si v kasinu,“ řekl Sirius trpělivě. „No a… ale na to jsi ještě moc mladý.“

„Je mi čtyřiadvacet,“ prohlásil Harry podrážděně a založil si ruce.

„Přesně, moc mladý,“ souhlasil Sirius. „Mně je třicet sedm, vzhledem k tomu, že očividně počítáme obě časové linie, a to už je dostatečný věk.“

„Siriusi, ty… víš co, nic,“ potřásl Harry hlavou. „Poslouchej, potřebuju, abys poslal zprávu Dennímu věštci, že dva studenti byli uneseni do Tajemné komnaty.“

Sirius zamrkal: „Má to nějaký konkrétní důvod?“

„Myslíš nějaký jiný než to, že dva studenti byli uneseni do Tajemné komnaty?“ zeptal se Harry netrpělivě.

„Přesně tak. Celý rok ses to snažil ututlat, vzpomínáš? Proč to teď chceš najednou vytrubovat do světa?“

„Protože rozuzlení se blíží a chci důkaz, až chytím Pettigrewa,“ řekl Harry.

„Myslíš, že to zvládneš?“ snažil se Sirius neznít moc nadějeplně.

„To si piš,“ potvrdil Harry bojovně. „Poslouchej, musím jít. Nechal jsem tam dole samotného Lockharta, a když si nepospíším, nejspíš se někam zatoulá, naštve Voldemortův viteál a nechá ze sebe udělat esenci do parfémů.“

„A to by bylo špatně?“ zeptal se Sirius nevinně.

„Samozřejmě, smrt během mého zásahu by byla velkým šrámem na mé pověsti hrdiny!“ zvolal Harry. „Měj se.“ Otočil se a spatřil Uršulu, jak na něj zírá. „Copak?“

„Ty tvoje problémy,“ shrnula vážně.

Harry protočil oči, vytáhl svůj Nimbus 2000 a zvětšil ho. Možná nebylo tak úplně fér, že nechal Lockarta skočit dolů, když měl celou dobu koště, ale Lockhart se měl prostě lépe připravit. A netřeba zmiňovat, že si Harry ani nebyl jistý, jestli Lockhart vůbec uměl létat. Kdyby to uměl, tak by si nejspíš pro jistotu nosil koště všude s sebou, aby mohl případně z každé situace uniknout, když byl tak strašlivý zbabělec.

Když Harry přistál vedle Lockharta, profesor si právě oprašoval oděv a pokoušel se vypadat reprezentativně. „Celou dobu jsi měl koště?!“ Po Harryho přikývnutí po něm hodil vražedný pohled a oddusal tunelem.

„Pardon,“ omluvil se Harry polovičatě a rozběhl se za ním. „Lumos.“

Když konečně dorazili do Komnaty, naskytl se mu velmi odlišný pohled než posledně. Namísto Ginny ležel před sochou Zmijozela Pettigrew.

„Myslíte, že je potřeba ho omráčit?“ zajímal se Harry nahlas

„Mám dojem, že se nemusíš obtěžovat,“ skláněl se Lockhart nad Pettigrewem. „Nevypadá, že by se v dohledné době někam chystal.“

„Jo, taky se mi zdá,“ souhlasil Harry zklamaně. „Na druhou stranu je až šíleně dobrý ve vyhýbání se dopadnutí.“

„Páni, jestli dokáže uniknout dvanáctiletému děcku, musí být skutečně zločineckou kapacitou,“ zamumlal Lockhart, který byl zjevně pořád naštvaný, že ho Harry nechal zbytečně se ušpinit.

„Abyste věděl, měl jsem jen jedno koště,“ bránil se Harry. „A rozhodně jsem netušil, že dnešek bude tím dnem, dokud jsem neuviděl nápis na zdi.“

Profesor horlivě předstíral, že ho neslyší. Raději se odhodlal postoupit hlouběji do Komnaty.

„Harry!“

Harry se otočil za hlasem. „Ginny? Co tu děláš? Jé, ahoj, Lenko.“ Z nějakého důvodu bylo méně nervy drásající vidět v Komnatě Lenku než Ginny. Třebaže si Harry nebyl jistý, jestli to bylo kvůli Lenčiným sklonům dostávat se do podivných situací nebo protože šance, že se Ginny znovu octne v Komnatě, byla astronomicky malá.

„Vraceli jsme se z návštěvy u testrálů, když nás přepadl malý plešatý chlapík a huhlal něco o tom, že je už na tohle příliš starý a že si připadá jako úchyl, když unáší dvě malé holky. Nejspíš nás omráčil, protože jsme se probraly teprve před chvílí,“ vysvětlila Lenka.

„Jen pro pořádek, už nikdy s tebou za testrály nepůjdu,“ ozvala se Ginny rozhodně.

„To je stěží spravedlivé,“ namítala Lenka. „Vypadalo to, že čeká na tebe a mě vzal s sebou jen proto, že jsem se tam nachomýtla. Takže to já bych měla být ta, kdo už s tebou nebude chtít trávit čas.“

„Ne kvůli únosu, Lenko,“ povzdechla si Ginny. „Ale protože ty tvoje děsivé zombie koně nevidím a jít tam a dívat se, jak se s nimi mazlíš a krmíš je syrovým masem, které je roztrháno příšerami, které nemůžu vidět, je prostě divné a není to nic pro mě.“

„Aha,“ Lenka se na okamžik odmlčela. „Ale vždycky se můžeš podívat, jak někdo umírá,“ navrhla.

„Lenko!“ vykřikla Ginny pohoršeně. „To neudělám!“

„Proč ne?“ nechápala Lenka. „Prostě zajdi ke svatému Mungovi a požádej je o pomoc. Lidi tam umírají v jednom kuse.“

„To není zrovna nejlepší vizitka pro kouzelnickou nemocnici,“ vložil se do jejich rozhovoru Harry.

Lenka pokrčila rameny. „Čím víc toho víš o magii, tím méně potřebuješ vědět o medicíně, což ti přijde vhod při úrazech, ale jestli onemocníš nějakou chorobou – zvlášť mudlovskou – tak máš smůlu. A je samozřejmé, že čím víc toho víš o kouzlech, tím méně budeš respektovat mudlovskou léčbu.“

„To je opravdu deprimující,“ řekl Harry sklesle.

Další pokrčení ramen. „To je vliv prostředí.“

„Nevzbudí se,“ ozval se tichý hlas.

Harry se ohlédl a uviděl Lockharta, jak do Pettigrewa opatrně dloube nohou.

„Nezajímá mě, jestli se probere; jen ho potřebuju živého,“ odpověděl Harry. „Když o tom tak přemýšlím, nepotřebuju ho ani živého. Stačí, když bude k poznání a nevybuchlý.“

„Jsem si celkem jistý, že je stále naživu,“ ozval se Lockhart ochotně.

„Ano, je,“ souhlasil Tom Raddle. „Prozatím.“

„Proč bys u Merlina zabíjel jediného chlapa, který je dost pitomý na to, aby tě následoval, i když nejsi víc než netělesný duch? A nejsi dokonce ani to, že? Jsi jen deník naplněný kopou puberťáckých depresivních žvástů.“

Raddle civěl na Harryho, ale neobtěžoval se odpovědět, jen si mezi prsty pohrával s Lockhartovou hůlkou. Kdy se ksakru o ni Lockhart nechal připravit? Tohle jen ztíží situaci. Ale zase nešlo o kompatibilní hůlku, takže by neměl být Raddle schopný použít ji tak účinně, jako kdyby byla Harryho.

„Doufám, že mě hodláš brát vážně, Harry Pottere,“ pravil Raddle. „Červíček mi říkal, že to neděláš příliš často, ale já jsem čekal velmi dlouho na chvíli, kdy se setkáme a promluvíme si.“

„Jestli chceš vědět, jak jsem přežil smrtící kletbu, tak odpovědí je, že ti do toho nic není,“ ozval se Harry zdvořile.

„Zdá se, že mi tak docela nerozumíš,“ zhostil se slova opět Raddle. „Chystám se tě zabít. Je to nevyhnutelné a ty na tom nic nezměníš. Červíček také zemře. Potřebuji jeho životní sílu, abych se vrátil zpět do reality. Nicméně, tyto dívky zemřít nemusí. Ale zabiju je, pěkně pomalu, jestli mi neposkytneš informace, které potřebuji.“

„Jestli mě hodláš zabít, pak co záleží na tom, že jsem přežil smrtící kletbu? Prostě použij jiné kouzlo,“ navrhl Harry a mezitím obezřetně sledoval hůlku v Raddlově ruce a uvažoval, jestli je nejlepší nápad ponoukat Voldemortovo mladší já, aby ho zabilo.

„Máš vůbec ponětí, jak nudné bylo poslouchat všechny ty pitomé útrapy toho slaboduchého skrčka? Do deníku psal měsíce, sděloval mi všechny své ubohé starosti a trápení – jak Sirius Black utekl z Azkabanu a snažil se ho zabít; jak by mohl přesvědčit Remuse Lupina o tom, co se skutečně stalo u Potterových; jak ani nemohl odhalit, že je naživu, aniž by byl považován za zrádce; jak každý z mých následovníků uvidí jeho smrt jako příčinu mého pádu, a nehledě na to, jak se snaží, nedokáže zařídit, aby bazilišek někoho zabil.“

„To je mi opravdu líto, že ses nudil,“ pronesl Harry s kamennou tváří. „Ale jestli je tohle nejhorší obtíž, která tě postihla, tak jsi docela šťastlivec. Loni ses musel vyrovnávat s koktáním. Přísahám, že jsem celý rok trpěl migrénami, kdykoliv jsem měl hodinu s Quirrellem.“ Odmlčel se. „I když ty bolesti hlavy ve skutečnosti mohly souviset s tím, že jsi našel útočiště na temeni jeho hlavy, ale nechci se vymlouvat.“

„Proč mě nebereš vážně?“ rozčiloval se Raddle a pohrával si s hůlkou.

„Protože jsi ztělesněním puberťácké deprese,“ odpověděl Harry prostě. „Už jsem to říkal. Naproti tomu bazilišek, to je vážné. Možná bych si troufl říct, že až děsivé. Samozřejmě, jestli ho nezavoláš a chceš si jen popovídat, tak se s tím nějak vyrovnám. Bude to sice znamenat mnohem víc sarkasmu a otázek, jak může být osoba, která si píše do deníku, frajer.“

„Stává se ze mě nejobávanější kouzelník všech dob!“ odsekl Raddle. „A zatraceně, jsem masový vrah!“

„Připouštím toho masového vraha,“ uznal Harry. „Ale celý efekt krachuje na tom, že máš deník. Upřímně, co na tom vidíš? Něco jako ‚Milý deníčku, dnes jsem vyvraždil celou mudlovskou vesnici. Nejsem ďábelský? A ne, rozhodně si nekompenzují skutečnost, že můj otec opustil matku dřív, než jsem se narodil. A ne, otec nebyl mudla, odkud tak otřesná nařknutí pocházejí? Ani vzdáleně nejsou překvapující‘.“

„Přestaň s tím,“ přikázal Raddle rudý vztekem.

„A o celém tom ‚nejobávanějším kouzelníkovi všech dob‘ nemůže být vůbec řeč. Jako vážně? Možná děsíš všechny teď, ale jde jen o generační záležitost. Před tebou se všichni báli Grindelwalda a Merlin ví, že před ním bylo nepočítaně dalších. A každý ví, že Brumbál je stejně mnohem uznávanější než ty.“

„Chystal jsem se tvé malé kamarádky ušetřit, Pottere, ale řekl sis o to. Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř,“ zasyčel Raddle.

„Páni, ten měl vážně ohromné ego. Zajímalo by mě, jestli to musel říct, i když přišel sám do Komnaty,“ přemítal Harry.

„Už je čas?“ zašeptal Lockhart, který se postavil Harrymu po boku.

„Téměř,“ odpověděl Harry tiše. „Zavřete oči a já vám řeknu kdy. Hej, Lenko, Ginny, vy taky zavřete oči, jasné? I kdybyste jen zkameněly, teď na to není nejvhodnější doba.“

Harry čekal, až uslyší Raddlovo zasyčení: „Zab je. Zab je všechny.“

„Teď,“ vydechl.

O několik vteřin později zaslechl nezaměnitelný zvuk kohoutího zakokrhání a dutou ránu, jak něco těžkého spadlo na podlahu. Harry riskl pohled do zrcadla a viděl, že bazilišek je mrtvý. Naštěstí měl had zavřené oči, takže nezkameněl. Mohly baziliškovi oči zabíjet a přeměňovat v kámen, i když byl už mrtvý? Harry byl vděčný, že to nemusel zjistit. A zamyslel se nad tím, proč je setkání s baziliščím pohledem vlastně tak nebezpečné? Nesmí se zapomenout zeptat Hermiony. Nebo když to nebude vědět, tak Brumbála. Nebo Hagrida. Prostě někde, někoho, kdo mu dokáže odpovědět.

„NE!“ vykřikl Raddle, přerušil své zamyšlení a z nějakého důvodu pokračoval v hadím jazyce. „Za tohle zaplatíš, ty -“

„Už to vzdej,“ ozval se Harry otráveně. Otočil se k Lockhartovi. „Máte deník?“

Lockhart přikývl: „Samozřejmě.“ A podal mu ho.

„Výborně,“ zazářil Harry, navlékl si rukavice z dračí kůže a poděkoval štěstěně, že měl dneska ráno lektvary. „Accio baziliščí zub.“

„Co to děláš?“ dožadoval se vysvětlení Raddle, který rázem přešel do angličtiny.

„Ničím tvůj deník,“ odpověděl Harry stroze, když chytil zub.

„Ale… to nemůžeš!“ zaprotestoval zoufale Raddle a přiblížil se k němu.

„Na deník jsi příliš starý a vzhledem k tomu, že se prohlašuješ za ‚nejděsivějšího kouzelníka všech dob‘, je na rovinu dost trapné, že ho pořád máš. Dělám to jen pro tvé vlastní dobro,“ objasnil mu Harry posměšně a zabodl zub do deníku.