Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Ta nejsladší pomsta

To dítě bylo znepokojující. Severus by vsadil hůlku i neexistující dominantní ruku, že ho to děcko vycítilo, ačkoliv neprojevilo žádný neklid z cizí přítomnosti.

Severus si lámal metaforický mozek nad tím, co si pamatoval o posednutí a posednuvších entitách. Posednutý musel nějak udělit povolení, v tom se texty shodovaly. Ale on si nijak nemohl vzpomenout, že by se vydal někoho posednout. Vzpomínal jen na vlastní, zjevně dlouho mrtvé tělo, takže možná byl bludnou duší?

Lucius Severusovi popsal vzkříšení Pána zla v odporných detailech. „Méně než duše, méně než ten nejhorší přízrak,“ to Pán zla řekl o svém vlastním stavu poté, co selhala vražedná kletba.

V této chvíli dospělí mluvili mezi sebou a Tima si moc nevšímali. Stáli ve dveřích chlapcova pokoje a probírali další možné následky poranění hlavy, ačkoliv Ginny se zdála být víc než kompetentní, aby to zvládla sama.

„No, dost se natrénovala famrpálu,“ proběhla myšlenka Severusovou myslí, jako by byla jeho vlastní. Polekal se. Ta Ginny Weasleyová, kterou si pamatoval, hrála famfrpál; buď jako chytač nebo střelec.

„Máma byla střelec, když byla mladší,“ souhlasila myšlenka. „I když byla záložní chytač.“ Severusem se mihly rozdílné asociace a dojmy. Pocit ovládání koštěte, zatímco Ginny seděla za dítětem a vznášela se okolo sadu. Vůně teplého oceánského vzduchu a slané vody. Dav Potterů, kteří by dokázali sestavit vlastní famfrpálové družstvo, všichni špinaví, unavení a vzrušení. Tři děti; dvě, které Severus poznával jako Lily a Albuse Potterovy, a starší chlapec, který už byl mladým mužem.

„To je James,“ informovala jej další myšlenka. „Nepamatuješ se?“

Nejen že si to dítě uvědomovalo Severusovu přítomnost, nechávala je klidným. A co víc, jevilo zájem o komunikaci se Severusem.

Odtud se asociace rozvětvovaly, dětská mysl mezi nimi přeskakovala, jako by kontrolovala, zda jsou věci na místech, kde je nechal. Obrazy byly rychlejší a pocity s nimi spojené silnější. Mnoho lidí z nich Severus poznával. Množství Weasleyových podle vlasů. Hagrida, nezaměnitelného a prakticky nezměněného. Chlapce ve věku Albuse Pottera, kterému narostly vlasy tak plavé, že musel být Malfoyem. Seděl s tímto dítětem a pomáhal mu vyřešit úkol z přeměňování.

Chlapec musel zachytit Severusovo překvapení, protože poznamenal: „To je správně, Scorpius Malfoy. Je děsně chytrý. Jeho otec je taky blonďák.“ Obraz dospělého Draca Malfoye prozradil malinkatý neklid, když stál na nástupišti devět a tři čtvrtě, zatímco Scorpius, oblečený v havraspárském hábitu, poskakoval mladšímu Potterovi po boku spolu s vlasatou dívkou, která mohla být Grangerová.

„Myslíš tetu Hermionu? Používá to jméno v práci, když pracuje s mudly. Všichni říkají, že vypadá jako Rose.“

Protože hovořili v mysli dítěte, Severus získal celý Timův dojem o jednotlivých postavách, celou jeho nechuť nebo lásku. Timovy zkušenosti a názory na lidi byly složené spíše z pocitů a obrazů než ze slov.

Ze stejného důvodu mu hlas tety Hermiony připomínal potemnělé a bezpečné místo. Jeho máma Ginny voněla jako léto a měla ty nejjemnější, nejlepší ruce. Strýc Ron byl vysoká a ochraňující osoba. Potter měl v dětské mysli velikost téměř svatosti.

Poslední obraz byl víc, než Severus dokázal unést. Měl plné zuby zatraceného svatého Pottera z minulého života. Doufal, že až toto dítě dosáhne vzpurného věku, udělá Potterovi ze života peklo.

„Proč jsi dnes tak vzteklý?“ zeptalo se jej dítě v duchu.

Severus se soustředil a uzavřel před dítětem svoji mysl – nelíbilo se mu, jak se jejich myšlenky prolínaly. Proud hluku chlapcova vědomí se stal vzdáleným hučením. Teď se dovnitř neprolomily žádné myšlenky.

Ginny se vrátila od rozhovoru s léčitelem. Posadila se vedle dítěte na postel. „Cítíš se líp?“ zeptala se tiše.

Tim přikývl a pousmál se. „Pořád mám ale divnou hlavu,“ připustil.

To souhlasí, pomyslel si Severus opatrně pro sebe.

„Léčitel Ernie říkal, že je to možné,“ souhlasila Ginny. „Nemáme si dělat starosti. Ale kdyby tě zase začala bolet, dej mi vědět.“ Podívala se na tác, který přinesl Krátura. „Polévku?“ zeptala se. „Ta se asi tráví lehce.“

Dítě přikývlo. Švihla hůlkou a do chlapcova klína přiletěla miska.

Severus byl velmi rád, že Ginny nechtěla Timovi pomáhat víc, než bylo nutné. Styděl se za svůj stav a nedokázal by unést, pokud by ho ta žena krmila (Ne jeho. To dítě.) jako Molly Weasleyová. Namísto toho u něj tiše seděla a po minutě nadhodila: „Takže mám ti číst z tvé knihy?“

„Můžeš začít na začátku?“ poprosil ji Tim tiše. „Nepamatuju si, co jsem četl včera.“

Ginny se usmála. „Samozřejmě, srdíčko. Víš, že táta napsal předmluvu? Chceš začít u ní?“

Tim přikývl a strčil si lžíci polévky do pusy.

Nemohlo to být příjemné čtení, pokud se na něm podílel Potter. Severus si pamatoval na životopis Brumbála; nepochybně šlo o další hromadu podobných spekulací.

„Severus Snape byl pro všechny, kdo jej znali, velkou hádankou,“ četla Ginny. „Skvělý muž s neuvěřitelným talentem pro klam, jehož poslední roky života byly věnovány porážce Voldemorta. Studenti a kolegové jej často popisovali jako chladného, s řízným, občas krutým smyslem pro humor. Bylo dobře známo, že profesor Snape a já jsme si nesedli. Nicméně v tom posledním, nejtěžším roce války, nesl břemeno tak těžké, že by zničilo většinu mužů.“

Severus si nebyl jistý, kam ta nesourodá stať míří, ale neměl jinou možnost než poslouchat. Ten chlapec se ponořil do poslouchání onoho zatraceného příběhu, a dokud by silou nepřevzal kontrolu nad tělem, nemohl Ginny říct, aby přestala.

„Přesto loajalita profesora Snapea nikdy nezaváhala. V tom posledním děsivém roce války zaměřil profesor Snape veškeré úsilí na ochranu studentů. Jeho zřejmá krutost byla jen krytím nebezpečné práce. Nespočet studentů bylo ušetřeno vážného zranění nebo i smrti jen díky jeho činům.“ Ginny přestala číst a s očima plnýma stínů se podívala na chlapce.

Tim jí pohled vrátil. „Copak?“ zeptal se.

Povadle se na něj usmála. „Jen… je to pro mě těžké, vzpomínat,“ přiznala. „Toho roku jsem byla ve škole.“

Tim naklonil hlavu. „Co se stalo?“

Severus čekal, že chlapce odbude. Možná mu řekne, že to není příběh vhodný pro malé kluky.

Nic takového neudělala. „Byl ředitelem a byli tam ti příšerní sourozenci Carrowovi, kteří se starali o školu. Rádi kolem sebe vrhali kletbu Cruciatus. Dokonce ji učili studenty.“

„Tehdy se ji naučil můj otec?“ zeptal se chlapec tichounce.

Ginny si povzdechla a natáhla se, aby převzala Timovu prázdnou misku. „Asi ano,“ odpověděla stejně tiše.

„Používali ji na tebe, že ano?“ Bylo to víc prohlášení než otázka.

Rozvážně přikývla. „Profesor Snape mi dal lektvar, který vyvinul, takže jsem neskončila s následky.“ Zavrtěla hlavou. „Vždycky předstíral, že je zlý.“

Severus si odfrkl. Byl zlým bastardem, to nepředstíral.

Ale nebyl šílený ani ďábelský.

Čarodějka pokračovala. „Nechápali jsme, že se o nás stará. Musel předstírat, že patří k nim.“ Zavrtěla hlavou. „Tušila jsem, že se děje něco divného. Několikrát zastavil Carrowovy, než mi mohli ublížit. Jednou…“ zaváhala. „Carrow mě dovedl do ředitelny. Byla jsem strašně vyděšená. Myslela jsem, že mi udělá něco strašného.“

„Horšího než Cruciatus? Jako co?“ vydechl chlapec pohlcený příběhem.

„Sama jsem si nebyla jistá. Jen jsem věděla, že to bude hrozné,“ uhnula Ginny.

Severus byl rád, že nepřišla o veškerý takt. Říct takto malému dítěti, že jeho matka byla málem znásilněná, nebylo podle Severuse vhodné. Nezáleželo, jak otevřená rodina je.

„Ale Snape… Řekl Carrowovi, aby si našel někoho jiného a pak mi dal ten lektvar…“

Chlapec do toho skočil: „Ten samý, jako jsem dostal já?“

Přikývla. „Mě jen omráčil, protože jsem jej nepotřebovala tolik jako ty. A pak, když jsem se vzbudila, ředitel mě vzal k madame Pomfreyové a řekl, že jsme zraněná. Ale ona poznala, že nejsem. Takže jsem o něm začala přemýšlet. Později mi řekla, že Snapea znala od jeho jedenácti a že nikdy nepochopila, jak mohl tak sejít z cesty. Až když jí začal vodit studenty a říkat, že jsou zranění mnohem víc, než byli, uvědomila si, že pořád špehuje pro naši stranu.“

„Ale jak to, že na to nikdo jiný nepřišel?“ zeptal se chlapec.

Ginny se smutně usmála. „To je dlouhý příběh. Tu část pomohla profesoru Longbottomovi napsat profesorka McGonagallová.“

Severus konečně pochytil, co bylo napsané na obalu knihy. Včera byl tak plný lektvarů, že si nevšiml autora.

Zatracený Neville Longbottom.

Kdyby měl Severus kontrolu nad tělem, do něčeho by praštil.

Longbottom se postaral o zdokumentování jeho života? To byla jediná osoba, kterou považoval za horší než Pottera.

Severus potřeboval vyventilovat vztek, protože cetky v pokoji se začaly hrozivě třást.

„Time? Jsi v pořádku?“ starala se Ginny a vytáhla hůlku, aby zastavila bezprostředně hrozící bouři.

Hlasitě a přímo skrz štíty nitrobrany se ozval chlapec: „Nemohl by ses uklidnit?“

Zhluboka se nadechl, aby mu v tom pomohl a nějak Sevrusovi oderval kontrolu nad magií.

„Promiň,“ zamumlal. „Pořád mám divnou hlavu.“

„To je v pořádku,“ usmála se a objala jej. „Dalo se to čekat. Léčitel Ernie říkal, že se něco takového během pár následujících dnů může stát. Nemáme si dělat starosti, to se jen tvůj mozek léčí. Musíš být unavený víc, než si myslíš. Co kdyby ses zavrtal pod peřinu a vyspal se?“

Chlapec přikývl. Ginny mu pomohla lehnout a pořádně jej přikryla. „Zůstanu tady,“ řekla a kývla k houpací židli. Přesunula se tam a vytáhla si pletení.

Severus zdvojnásobil štíty a zadumal se nad Poppyinou pomstou.