Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Vzpomínání

Harry si povzdechl, dlouze a unaveně. Nebyla to neočekávaná otázka. Jakkoliv se s Ginny snažili ochránit děti před veřejností a jejich vlastními úlohami ve válce, všechny se dříve či později zeptaly.

U Jamese k tomu došlo v prvním dopise z Bradavic. Nebelvírská kolej měla Harryho portrét přímo ve společenské místnosti a ostatní studenti Jamesovi ten příběh převelice rádi povykládali.

Albus vydržel do konce prvního roku. O otcově úloze ve válce četl v knihovně a probral ji nejdříve se Scorpiusem a Rose, než zašel za Harrym. Co se psalo v knihách o historii, věděl mnohem lépe než Harry. Albus chtěl pouze (charakteristicky) zkontrolovat primární zdroj.

U Lily byli Harry a Ginny víc proaktivní, za ta léta jí díky chlapcům povykládali kousky příběhu.

Tim… nu, Tim byl ve všem jiný. Harry často uvažoval, jak je divné, že dítě, ve kterém nejvíc viděl sám sebe, není jeho krve.

Lidé často tvrdili, že James riskuje jako Harry (kvůli čemuž sebou Harry pokaždé škubl) a že Albus je jeho přesná podoba. Al byl ale víc po Ginny, bojovník za utlačované a chytrý jako čert. Harry mohl jen usoudit, že James je spíš podobný svému dědovi. No, to měl za to, že pojmenoval dítě po Jamesi Potterovi a Siriusi Blackovi. Co si to jen mysleli? Lily byla celá Weasleyová, od zrzavých vlasů po prchlivou náturu. Než by se řeklo švec, dokázala se změnit v babičku.

Tim byl tiché, docela plaché dítě. Nejdříve sledoval ostatní, než sám zkusil něco nového. Citlivý, podivně dospělý a pomalu se otevírající lidem. Harryho vůbec nepřekvapilo, že byl zařazen do Zmijozelu, ačkoliv by se hodil do všech kolejí. Jako Al byl zatraceně inteligentní. Osud toho dítěte vyžadoval velkou kuráž a odvahu, a mělo neochvějný smysl pro čest a spravedlnost. Možná kvůli tomu, že rozumělo, jak je svět přirozeně nespravedlivý. Nicméně Tim toužil po tom se prosadit, ne jako sourozenci, kteří žili v bezpečí a pohodlí.

Zvláštní, jak Harry zjistil, že je ve Zmijozelu mnoho dětí poloviční krve. Nevěřil by tomu, ale po válce, když konečně přečetl Dějiny bradavické školy, zjistil, že Zmijozel byl navzdory Salazarově zálibě v čistou krev tradiční kolejí pro poloviční krve.

Tim se nikdy nezeptal na Harryho status v kouzelnickém světě. Věděl, že je bystrozor, ale kromě návštěv Harryho šéfky Roz, kterou měl velmi rád, ho Harryho práce nijak nezajímala.

Patrně proto, že Tim nikdy nemluvil o událostech, které vedly Potterovy k jeho adopci. Absolutně netoužil mluvit o temných kouzelnících, protože měl osobní zkušenost s tím, co dokážou. Spokojil se s vědomím, že ho rodiče udrží v bezpečí.

Jeho zájem o Harryho život podnítily jiné záležitosti. Byly to už dva roky, kdy Tim konfrontoval Harryho ohledně Dudleyho knihy o jejich dětství, která skončila v Timově knihovně. Stalo se to hned po návratu do Anglie po jejich prodlouženém pobytu v Karibiku. Tim byl opálený do bronzova s vlasy vybledlými do Malfoyovsky plavé. Stále malý, ale čilý a silný po dvou letech plavání v teplém oceánu.

Tim tu knihu vytáhl hned první večer po návratu. „To jsi ty, že?“ zeptal se Harryho, který jej přišel přikrýt.

Harry přemýšlel, že to popře, ten příběh byl příliš bolestný, aby o něm chtěl vyprávět některému svému dítěti. Ale po válce byl alergický na tajnosti a lži.

„Ano,“ odpověděl prostě.

Chlapec jej chvíli sledoval, než řekl: „Tvoje teta a strýc byli zatracení bastardi.“ Tim se zbavil svého zvyku nadávat, ale při silnějším pohnutí se k němu vrátil.

„Ano,“ souhlasil Harry.

„Proto sis mě vzal?“ zeptal se Tim tiše.

„Možná ze začátku,“ začal Harry opatrně. „Ale nechali jsme si tě, protože tě milujeme.“

Chlapec na něj hleděl docela skepticky.

„Někteří se narodí do svých rodin,“ rychle Harry vysvětloval. „Ale lidé jako ty a já, my si své rodiny musíme najít. Já si nejdřív našel strýčka Rona a tetu Hermionu. A pak kmotra. Pak babičku a dědu Weasleyovy, a tvojí mámu.“ Harry se usmál, jak se změnil Timův výraz od skeptického mračení po plachý úsměv. „Teď mám rodinu větší, než zvládnu.“

Tima to zjevně uspokojilo, protože to téma už znovu nenadnesl.

Nyní chtěl vědět o válce.

Harry netušil, kde začít. „Ani nevím, co se stalo,“ nadhodil nakonec. „Bylo to… divné.“ Nebyl si tak docela jistý, co už Tim o válce ví, proto položil otázku: „Co chceš vědět?“

„Říká se, že temný kouzelník ti zabil rodiče,“ odvětil Tim. „A že tebe nedokázal zabít a že jsi imunní na nepromíjitelné a že ten temný kouzelník tě zabil a ty ses vrátil,“ vychrlil ze sebe tak rychle, že sotva dělal pauzy mezi slovy.

Harry zavrtěl hlavou. „Nejsem imunní na nepromíjitelné – bylo to tím, že nás Voldemort spojil. Jeho magie na mě nefungovala normálně – nejdříve kvůli tomu, že má máma přijala vražednou místo mě. A pak,“ Harry se mimoděk zachvěl. I po všech těch letech jej v nočních můrách mořila vzpomínka na hřbitov. „Unesl mě a použil moji krev v temném kouzle, aby získal víc moci,“ Harry přeskočil pořádné kusy příběhu, ale spíš kvůli sobě než Timovi. „A pak, čtyři roky poté, na mě poslal vražednou a… ta se zvrtla.“

„Bojoval jsi s ním?“ zeptal se chlapec se zatajeným dechem. „Tak zemřel?“

Jak jen vysvětlit celou tu motanici? Harry se zhluboka nadechl. „No, zajistil, aby nemohl umřít. Kousek sebe vložil do různých předmětů, aby se udržel naživu. Náhodou vložil kousek sebe i do mě. Když jsem to zjistil, jediný způsob, jak se toho kousku zbavit, bylo nechat ho, aby mě zabil.“

Harry se zachvěl při vzpomínce, jak zjistil, že musí Voldemorta nechat zabít jej. Jak mu Snape dal své vzpomínky, když se jeho životodárná krev rozlévala po podlaze Chroptící chýše.

„Vezměte si je,“ řekl Snape.

Harry míval pravidelné sny o Snapeově smrti. Roky mu trvalo, než se přestal budit ledovým potem a posledními Snapovými slovy: „Podívejte se na mne.“

V prvních letech po válce na ta slova myslel a téměř obsesivně je rozebíral. Mohl se jen domnívat, že v posledních chvílích Snape hledal útěchu v očích své kamarádky.

„Takže jsi umřel?“ hleděl Tim vyjeveně.

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Nikdy jsem nepřišel na to, co přesně se stalo. Měl…“ Harry zaváhal. Tuto část nepovykládal žádnému svému dítěti, ale Tim to z jakéhosi důvodu potřeboval slyšet. „Měl jsem jakousi vidinu. Mluvil jsem s profesorem Brumbálem. Tehdy už byl rok po smrti, ale vysvětlil mi, co jsem udělal a co musím udělat. Pak mi řekl, že se můžu vrátit.“

„Jaké to bylo?“ Timův hlas byl sotva silnější než šepot.

„Cítil jsem se… bezpečně,“ odvětil Harry. „Tehdy jsem byl už rok na útěku. Byli jsme vyhladovělí a v zimě promrzlí. Ale v té chvíli jsem byl unavený vším. Chtěl jsem jen, aby vše skončilo.“

Tim, stále šeptem, se zeptal: „Proč ses vrátil?“

„Asi jsem musel,“ odpověděl Harry zamyšleně. „Probral jsem se a Voldemortova magie na mě nefungovala správně. Upřímně si z té poslední bitvy moc nepamatuju. Po ní jsem prospal celý týden.“ Harry se usmál, ačkoliv si na tu dobu nevzpomínal rád.

„Kdo ti řekl, že musíš umřít?“ zeptal se Tim naléhavě.

Harry se podíval do jeho tváře a promluvil: „Profesor Snape. Tedy vlastně mi to tak úplně neřekl – dal mi své vzpomínky.“ To byla ta nejdivnější část na celé bitvě. Že Snape tak zjevně očekával vlastní smrt. Že nechal i myslánku na místě, kde ji Harry snadno našel. Že Harry byl na tom místě, kde umíral. V té době ještě věřil, že Snape je zodpovědný za Brumbálovu smrt. Kdyby Harry na Snapea natrefil sám a v jiné situaci, vůbec by ho neposlouchal. Ale nějak s ním zamávalo poslední přání Mistra lektvarů.

„Proč? Jak?“ Timův hlas zněl neobvykle ostře.

„Umíral. Voldemort jej smrtelně zranil.“ Harry si nedobrovolně vybavil celou scénu. Zachvěl se, snažil se nemyslet na klaustrofobii z tunelu, na Voldemortův hlas a ten strašný zvuk vycházející ze Snapea, když mu Nagini prokousla hrdlo. „Bylo to strašné. Profesor Snape dokázal začarovat vzpomínky tak, abych je mohl přenést do myslánky. Ty pak vše vysvětlily.“

„Pán zla zjistil, že byl zrádcem?“ zeptal se Tim fascinovaně.

Harry se podivil, že Zmijozelové Voldemorta stále mezi sebou nazývají Pánem zla. „Ne. Nezjistil. Víš, myslel si, že když ukradl Voldemortovu hůlku z Brumbálovy hrobky, že bude nepřemožitelný. Pak si myslel, že Brumbálova hůlka ho úplně neposlouchá, protože profesor Snape Brumbála zabil. Měl za to, že když zabije profesora, získá díky hůlce speciální sílu. To ale nemohlo fungovat, protože Brumbál umíral, když profesora Snapea požádal o pomoc při zabití, takže hůlka nezměnila svoji loajalitu. Ale Voldemort se domníval, že pánem hůlky je profesor Snape.“

Harry shlédl na Tima, aby zkontroloval, že chlapec chápe, a všiml si, že jeho oči jsou podezřele zářivé. „Jsi v pořádku?“

Tim zavrtěl hlavou. „Nevím… jen se najednou cítím… já nevím.“ Odkašlal si. „Je to opravdu smutné.“

Harry přikývl. Vzhledem ke svým zážitkům chlapec často hluboce soucítil se ztrátou ostatních. „Nevím, jestli bych o tom měl mluvit, když tě to tak rozrušuje.“

„Ne. Jak to skončilo?“ staral se Tim. „Jak to, že jsi nezemřel?“

Harry potlačil povzdechnutí, věděl, že to Tim nenechá být. „Bojoval jsem s Voldemortem. Ale nezabil jsem ho. Pokusil se na mě poslat další vražednou. Brumbálova hůlka mu ale nefungovala správně a jeho vlastní kouzlo se odrazilo zpět na něj.“

„Ale chtěl jsi ho zabít?“ zeptal se Tim podivně intenzivním hlasem.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Vražednou kletbu jsem použil jen jedinkrát,“ pronesl pochmurně. Opět to bylo víc, než by řekl jinému jedenáctiletému dítěti, ale Tim byl u toho, když Harry někoho zabil. Obvykle o tomto mluvil jen s Phoebe.

Tim přikývl a přitulil se Harrymu k boku. Pro teď mu otázky došly. Po pár minutách se uvolnil a dýchání se mu zpomalilo. Způsobily to tři dny léčivých lektvarů.

Harry chlapce uložil na postel, kouzlem ztlumil světla a posadil se do houpacího křesla. Po chvíli zaklonil hlavu a upadl do dřímoty.

Za pár hodin dovnitř nakoukla Molly. „Harry, zlato?“ tiše zaklepala na dveře, aby se ohlásila. „Dnes večer jsi nic nesnědl.“

Harry ospale otevřel oči. „Hm?“

Docela shovívavě se na něj usmála: „Ginny jsem už poslala do postele. Co kdybys šel spát i ty? Posedím u něj.“

Harry zavrtěl hlavou a protřel si oči. „Ne, to je v pořádku, Molly. Pochybuju, že bych znovu usnul.“

Molly vešla a přeměnila jeden polštář na druhé houpací křeslo. „No, tak to si sednu s tebou,“ řekla mu laskavě.

„Jak na tom je?“ zeptala se a pokývla ke spícímu chlapci.

„Líp. Řekl už Al, že jsme se s Jamesem pohádali přímo před dveřmi a že jsem zapomněl na deaktivované tlumící kouzlo?“ Harry se cítil strašně. Věděl, že to poslední, co teď Tim potřebuje, je vzbuzení zvukem hádajících se mužských hlasů.

Molly přikývla a přivolala si pletení. Chvíli mlčela a jehlice se jen kmitaly.

„Vrátil se James?“ zeptal se Harry ztěžka.

Molly zavrtěla hlavou. „Ne. Hermiona poslala sovu. Zůstane u nich, dokud oba nezchladnete.“

„To je asi nejlepší,“ poznamenal Harry hořce. Opřel se. „Bože, jak jste to ustála, Molly?“ zeptal se. Cítil se strašně za všechen ten stres, který kdy s Ronem Molly způsobili.

Vzhlédla k němu a zazubila se: „Přísahám, že jsem to nebyla já, kdo tě proklel, Harry.“

„Promiňte?“ vzhlédl Harry zmateně.

„Mateřským prokletím,“ klidnila ho.

Harry zavrtěl hlavou. „Zmátla jste mě,“ pousmál se.

„Máš jednoho přesně jako ty,“ Molly jiskřila světélka v očích. „Možná jsem to ale přála Ginny, nebožátku.“

Mollyin jemný humor ulevil z tíhy viny v Harryho hrudi. „Takže je mi tak podobný?“

„Svým způsobem,“ Molly naklonila hlavu. „Jak se nechal zranit?“

„Měl sledovat podezřelého, víte, čekat na posilu. Začal být netrpělivý, a když se zdálo, že se podezřelý přemístí, samotný ho konfrontoval.“ Harry sevřel pěsti, aby bojoval proti strachu, který jej začal dusit.

„Dostal ho?“

„Jo, bohužel,“ zavrčel Harry. „Namísto toho, aby byl pokárán za porušení postupu, šest měsíců od plné kvalifikace na bystrozora má svého prvního zatčeného. Celé oddělení je ohromené a jeho nezodpovědnost ho jednou zabije. Přirozeně si myslí, že přeháním,“ Harry se přerývaně nadechl. „Vytáhl válku a nějaké z historek, kterými jej krmí Ron, a já ztratil hlavu.“

Molly soucitně přikývla.

Harry se na půl pusy usmál. „Jestli mě někdo proklel, pak Snape. Vzpomínám si, jak ze mě víc než jednou šílel, že jsem nezodpovědný. A, bože, snažil se mě naučit nitrobranu. Jaká pohroma. Chudák.“

„Ron má za to, že jste byli modeloví studenti,“ poznamenala Molly s úšklebkem.

„Mám lepší paměť než Ron,“ poznamenal Harry kysele. „Jen si pamatuju, že polovinu života jsem byl k smrti vyděšený. Taky si líp než on pamatuju, jak jsme unikali o vlásek.“

Opět se rozhostilo ticho. Harry nechal zavřít oči.

Bylo hodně pozdě, když ho vzbudilo Timovo kňourání. Ernie je na něco podobného upozornil, ale neulehčilo to, když se syn vztyčil a kňourání se změnilo na křik, protože jej pohltil noční běs.

Harry vyskočil z křesla a položil ruku na Timovo rameno. „Pš… broučku, je to jen sen,“ tišil jej a jemně jím třásl.

Tim měl vytřeštěné a nevidomé oči, křik, který z něj vycházel, zněl, jako by jej někdo vraždil. Bylo to roky, kdy měl Tim takto špatnou noční můru. Harry mu pohlédl do očí a, jako už tolikrát, použil jemný nitrozpyt, aby jej vytáhl z toho strachu.

Timova mysl před ním ucukla. Když byl zachycený v jedné z těchto hrůz, nikdy nejdřív nedokázal poznat, kdo Harry je.

„To jsem jen já,“ řekl Harry mentálně i nahlas. „Je to v pořádku, jsi doma, jsi v bezpečí.“ Timova mysl nebyla tak otevřená jako dřív. To bylo normální. Jak děti rostly, nechtěly, aby se jim někdo přehraboval v hlavě.

Když se Tim vzbudil a již nevězel ve spárech vize, která jej týrala, Harry ucítil mentální postrčení, které se jej snažilo vyhostit. Překvapený Harry se jemně stáhl. Toto bylo nové – možná měl Tim předpoklady k nitrobraně. Vzhledem k jeho zdrženlivosti by to nebylo divné.

Teď již byl zcela vzhůru a oči měl vnímající. Po chvíli je však zavřel a zase si lehl.

Až teď si Harry uvědomil, že Molly musela odejít domů nebo do hostinského pokoje, protože Harryho přikryla dekou a nechala jej spát v houpacím křesle. Unaveně si ho přeměnil na skládací lůžko a také ulehl.