Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358

-

„Někdy člověk zůstane věrný věci jen proto, že jeho protivníci nezačnou být fádní.“

Friedrich Nietzsche

-

Harry,

Právě jsem se vrátila z ministerstva. Jestli víš, co je pro tebe dobré, přijdeš ke mně – musíš mi něco vysvětlit.

Hermiona

-

„Ty jsi řekl Percymu, že budu nejlepší volbou pro tohle… tohle…“

„Úsilí?“ nabídl Harry nápomocně, zatímco si setřásal z košile saze. Hermiona před ním mašírovala s rukou pevně zamotanou do svých neposlušných vlasů a soptila.

„Ano! To je absurdní! Tihle lidé mi nebudou naslouchat!“ zaječela, prošla kolem nehybně stojícího Harryho, ale nepohlédla na něj.

„Hermiono,“ začal, chytil ji za loket a přinutil ji zastavit se a obrátit se tváří k němu, „ty jsi pro tu práci nejlepší… jediná pro tu práci. Všichni ostatní…“ opatrně polkl. „Dokážeš, aby ti naslouchali.“

Bezmocně na něj zírala, s touhou, aby přišla na jiný způsob, na někoho, kdo by mohl zaujmout její místo. Ale Brousek měl pravdu, když řekl, že ona je jediná, kdo to může dokázat. Většina bradavických profesorů zemřela během války, a nepřežil nikdo jiný, kdo by měl dostatek volného času a oddanosti věci jako ona. Když promluvila, její hlas zněl bolestně měkce.

„Ale… jsem mudlorozená a oni… nenávidí mě. Známe se od dětství, Harry. Co by je dokázalo přimět, aby mě brali vážně?“

Cítila jiskru podráždění, když se koutky Harryho rtů zvedly v mírném úsměvu.

„Hermiono, jestli tohle někdo dokáže, budeš to ty. Za války jsem viděl, jak sis dokázala poradit s nesmírně mocnými kouzelníky, dvakrát tak velkými jako jsi ty. Tohle není ani nebezpečné.“

Bleskla po něm chladným pohledem, prudce klesla do křesla a složila hlavu do dlaní. „Já prostě nevím, jestli to dokážu,“ přiznala tiše. „Prostě nevím, jestli dokážu znovu zvládnout tu nenávist. Po válce jsem přísahala, že s tímhle druhem lidí už nikdy nebudu mít nic společného.“

„Jo, ale představ si pohled na Malfoyův ksicht.“

Tomu se Hermiona musela smát.

-

Druhého dne byla Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358 zveřejněna.

-

Každý týden se scházela s Ginny v tiché čajovně několik bloků od svého bytu. Ve slunné místnosti nebylo těžké rozpoznat zářivé vlasy její přítelkyně, a Hermiona se protáhla davem, aby se s unaveným povzdechem usadila proti ní. „Ahoj, Ginny.“

„No věřila bys tomu?“ ptala se nejmladší Weasleyová s radostí rozzářenýma očima, když posouvala ranního Věštce přes stůl. „To je totálně brilantní.“

Hermiona se na noviny nepodívala, ale věděla, co Ginny myslí.

„Hmm,“ zamumlala a když se objevila servírka, objednala si šálek bylinného čaje. Bez smetany a bez cukru. Ginny na ni podivně pohlédla.

„Proč nemáš větší radost?“ zeptala se, oči jí lačně svítily – Ginny se během války hodně změnila. „Konečně se pomstíme zbytkům Voldemorta. Všechno, co z něj zůstalo, bude pryč jednou provždy. Pomysli na všechny ty kruté pancharty, kteří se budou muset ponížit, aby tohle udělali!“ Tvářila se triumfálně a na rtech se jí objevil nádherný úsměv. „Myslela jsem, že vyhláška z minulého týdne je maximum, kam jsou ochotní zajít. Že prostě skončí jen odsouzením do Azkabanu. Samozřejmě, že pro vysoce postavené čistokrevné by nebylo příliš těžké se z toho vyvléknout. Můžou si vymyslet cokoli… ale tohle… Je to zatraceně fantastické! Tohle mi skoro vrátilo víru v ministerstvo!“

Hermiona se přiměla k váhavému úsměvu, a zatímco Ginny rozebírala klady poslední ministerské vyhlášky, trpělivě usrkávala svůj čaj a tvrdohlavě ignorovala uzel úzkosti v žaludku.

Sobota, v jednu hodinu.

Očima přelétla Denního věštce a krátce se zastavila na velkém, tučně vytištěném písmu v záhlaví titulní strany.

Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358

Potomci všech známých příznivců – zejména Smrtijedů – Vy víte koho (lorda Voldemorta), budou od této chvíle povinni absolvovat šestitýdenní kurs na Ministerstvu kouzel, ve kterém se budou projednávat klamné a bludné představy o postavení lorda Voldemorta. Pokud někdo z potomků uvedených příznivců odmítne účast v  tomto povinném kursu, nebo z něj bude z oprávněných důvodů instruktorem vyloučen, vstoupí v platnost postih stanovený vyhláškou č. 24 357 a dotyčný bude odsouzen k jednomu roku vězení v Azkabanu.

„Hermiono?“

Zvedla hlavu a viděla, jak na ni Ginny  upřeně hledí. „Slyšelas, co jsem říkala?“ ptala se a splétala si rudé vlasy – dokonale upravené a hladké, jak si Hermiona s trochou hořkosti všimla – do uzlu v zátylku.

„Promiň, Ginny. Obávám se, že jsem v poslední době trochu roztržitá.“ Konečky prstů mimovolně škrábala po stole.

„Jsi strašně tichá. Máš nějaké starosti?“ Ginny znepokojeně svraštila obočí a natáhla se, aby Hermionu pohladila po nepokojné ruce.

Škráb, škráb.

„Jasně že ne. Jenom mě ministerstvo požádalo, abych udělala něco, z čeho nejsem zrovna nadšená. Překonám to.“

„Aha… co je to? Nemůže to být tak hrozné, ne?“

„To ne, neboj se. Co jsi říkala, než jsem se ztratila v myšlenkách?“

Ginny se na tvář vrátil nemilosrdný úsměv. „Jen jsem si přála být instruktorkou toho kursu. Četla jsi to? ‚Pokud někdo z potomků uvedených příznivců odmítne účast v těchto povinných kursech, nebo bude z oprávněných důvodů instruktorem vyloučen,‘ šup s ním do Azkabanu! Já bych je zavřela všechny! Myslím, že se jím stane jeden z těch zkostnatělých ministerských byrokratů. Ale aspoň to bude totální otrava. Představ si všecky ty zmijozelské náfuky…“ Ginny se zarazila, když si všimla výrazu v Hermionině tváři.

Škráb, škráb.

„U Merlina, Hermiono, jsi strašně bledá! Co se stalo?“

Škráb, škráb. Hermiona se zhluboka nadechla, ruku konečně odtrhla od stolu a pevně ji sevřela kolem hrnku s horkým čajem.

„To mám být já, Ginny. V té věci s ministerstvem… Brousek s Percym mě požádali, abych se stala instruktorkou.“

Ginny na ni zírala s lehce pootevřenými ústy. Hermiona trpělivě čekala, její ztuhlé prsty se pomalu rozehřívaly, když upíjela čaj. Měla dojem, že význam a důsledky situace jí ještě úplně nedošly, protože se cítila naprosto klidná. Naproti tomu Ginny si držela hlavu v dlaních a měla pocit, že slyší, jak tiše, žalostně kvílí.

„Řekni jim, že to neuděláš,“ prohlásila nakonec a pěstí bouchla do stolu větší silou, než bylo nutné.

„Cože? Před dvěma minutami jsi říkala, jak úžasná práce by to byla!“

„Ano, ale…“ Hermiona viděla, jak kamarádka váhá, zavírá oči a zhluboka se nadechuje. 

„Hermiono, během války… to pro tebe bylo těžké. Všichni jsme viděli… s Ronem…“ Odmlčela se, jako by ji to jméno fyzicky ublížilo. Hermiona se zachvěla, bolestné napětí jí z hrudi vystřelilo do páteře a zpět.

„Nechci, abys tomu všemu byla vystavená znovu,“ dokončila Ginny a opět se zhluboka nadechla.

Hermiona se smutně usmála a stiskla jí ruku. „Jak to vypadá, myslí si, že jsem na tu práci nejlepší volbou. Zvládnu to, Ginny. Dokážu si s tím poradit.“

„Sama? Vždycky zvládáš věci sama, Hermiono. Nech nás ti s tím pomoct.“

„Harry už trval na tom, že přijde na první hodinu. Nedělej si starosti.“

-

Ty sny se jí zdály velice často.

Ron ji políbí a žár mezi nimi vzrůstá. Pochopení a bezpečí. Nevinnost a žádostivost.

Známá těla na známé trávě. Něčí paže kolem ní a slzy.

Harry. Zelený záblesk a nelidský zvuk, rozzlobený výkřik.

Dvě postavy padají a jen jedna z nich dýchá. Vítězství a bolest. Křik.

Samota. Je sama. Se sinalou tváří a rozšiřující se kaluží krve.

Bradavice. Domov. Láska. Vše, co ztratila. V její mysli válka rudě plane.

Sny přicházely velmi často, a pokaždé se budila bez dechu na vlhkém polštáři.

-

Nedokázala si vzpomenout na období svého života, v němž by něco nezkoumala. Byla to její metoda zvládání, přežití jakýchkoli překážek, stojících jí v cestě.

Sobota v jednu rozhodně byla překážkou. A tak zkoumala.

Historii mudlovsko-kouzelnických vztahů. Počátky předsudků v kouzelnickém světě. Voldemortův případ. Odůvodňování si mučení u Smrtijedů. Metody mučení. Životopis Toma Raddlea alias lorda Voldemorta. Počátky překročení zákona zločinci. Metody a odůvodnění trestu.

Hermioniny oči nad stránkou strnuly. Zločin a trest.

Vždycky se vášnivě zajímala o klasickou mudlovskou literaturu. V Bradavicích byla pověstná její schopnost citovat z každého románu Dickense, Austenové, Brontëové a klasických děl ruských autorů (Turgeněva, Dostojevského a Lva Tolstého, abychom jmenovali aspoň některé) na požádání. Není třeba dodávat, že jí to přidalo víc než spravedlivou pověst podivínky, protože většina jejích spolužáků mudlovskou klasiku ani neviděla, natož aby ji i četla.

Po přečtení každé z těch strhujících knih se přirozeně zajímala o autora a jeho inspiraci. Zločin a trest Fjodora Michajloviče Dostojevského ji vrcholně zaujal – fascinovala ji studie lidského svědomí a vznik strašných zločinů, které utváří podvědomí. A teď zjistila, že ji to zajímá. Určitě existovaly paralely… Možná by je mohla dobře využít?

Vzpomněla si na cosi týkajícího se filosofa, kterému se věnovala ve svém výzkumu, protože jeho názory byly podobné těm ve Zločinu a trestu. Jakési německé a těžko vyslovitelné jméno, pomyslela si. Jeho příjmení možná začínalo na ‚N‘? Povzdechla si a začala se probírat neuspořádanými vzpomínkami. Zavřela oči a opřela se do polštářů na pohodlném křesle před krbem. Její dech se nakonec zklidnil a vklouzla do dřímoty, v níž ji pro jednou nepronásledovaly obvyklé sny, ale místo nich se pod jejími zavřenými víčky objevovaly výjevy z Petrohradu, zkrvavené sekery a novinové články o zločinech.

-

Příští ráno nad snídaní a encyklopedií vykulila oči. Na tváři se jí objevil úsměv.

Tohle by je mohlo zaujmout.

-

Zdálo se, že týden uběhl ve starostech o obsah hodin. Hermiona měla pocit, jako by jen tak tak stihla naplánovat šest lekcí, které musela odučit, a zároveň bojovala s úzkostí, která jí stále víc a víc svírala žaludek.

V sobotu se deset minut před jednou setkala s Harrym na ministerstvu. Trochu ji zaskočilo, když zjistila, že ministerstvo disponuje částí budovy, která je zcela věnována posluchárnám pro výuku čehokoli, co by mohlo být potřeba – od zacházení se skřety po přípravu domácího lektvaru, vyráběného u mudlů - nicméně dojem to na ni udělalo. Dostala největší učebnu a očekávala skupinu téměř čtyřiceti ‚studentů‘. Poznala jména většiny z nich na seznamu, který jí poskytlo ministerstvo, aby podle něj vedla prezenci. Byla nepříjemně překvapená, když zjistila, že je na něm mnoho jejích bývalých zmijozelských spolužáků. Malfoy a jeho nohsledi, Millicent Bulstrodeová, Pansy Parkinsonová a Blaise Zabini. Prakticky jediní Zmijozelové, kteří na seznamu chyběli, byl Theodore Nott a další, kteří po válce neměli to štěstí, aby unikli Azkabanu.

Jak se dalo čekat, byla trochu slabá v kolenou, když vstoupila do prázdné místnosti. Harry pokulhával vedle ní (poslední bitva způsobila, že měl nepohyblivé kolenní klouby – to bylo jedno z jeho méně vážných zranění). Uklidňovalo ji mít ho po boku. Cítila dotek jeho paže, když se mírně roztřeseně opřela o svůj stůl v čele učebny a přitiskla dlaně na jeho desku.

„Jsi si jistá, že to zvládneš, Hermiono?“ zeptal se. V jeho hlase slyšela obavy.

„Samozřejmě,“ odvětila překvapivě silným hlasem. Položila na stůl svou rozsáhlou výstroj na hodinu, otevřela tašku a začala třídit její obsah.

Harry nevypadal moc přesvědčeně. Po chvíli ticha, v níž jediným rozptýlením napjaté situace bylo tikání očarovaných hodin nade dveřmi, promluvil hlasem klidnějším než dřív: „Já jim nedůvěřuji.“

Hermiona si uhlazovala vlasy v elegantním drdolu na temeni hlavy a bezmocně se na něj usmála, zatímco se bokem opřela o stůl. „Myslíš, že já ano? My jsme s nimi bojovali. Budu potřebovat nějaký čas, abych si zvykla, ale ministerstvo se snaží udělat svůj díl práce na ukončení této války. My musíme také pomoct.“

Harry otevřel ústa k odpovědi, ale místo něj se ozval někdo jiný. Ten hlas byl protivně povědomý, i když nepochybně o něco nevrlejší než normálně, a podbarvený pochechtáváním se jeho obvyklého doprovodu.

„Jak dojemné, Grangerová. Povedlo se ti zůstat tak morálně čistou jako vždy, jak vidím. A teď, kde je náš instruktor?“ Poslední slovo vyplivl, jako by ochutnával obzvlášť nechutný jed.

Hermiona na něj ani nepohlédla; stěží ho vzala na vědomí kromě toho, že mu odpověděla. Dívala se do Harryho očí a čerpala sílu od svého celoživotního přítele.

„Zrovna s ním mluvíš, Malfoyi. Kdyby ses laskavě usadil na místo, počkám, až přijdou všichni, a pak začneme.“

Neslyšela žádné kroky a ustalo i pochechtávání. Nakonec se Hermiona otočila, aby ohodnotila ve dveřích stojící skupinu, skládající se z tváří známých ze školních dnů, a chladně zvedla jedno obočí. Všichni na ni zírali, víc než jen pár úst bylo doširoka otevřených.

„Pokud, samozřejmě,“ začala s pečlivě neutrálním výrazem, „si raději neodkroutíte jednoroční trest v Azkabanu. Takže znovu, prosím, posaďte se.“

-

„V nebi chybí všichni zajímaví lidé.“

Friedrich Nietzsche