Preklady fanfiction Harryho Pottera

Upozornění: Kapitola obsahuje velké techtle-mechtle slashového charakteru. Byli jste varováni.

Během pobytu ukryli potterovské panství pod Fideliovo zaklínadlo a Harry se stal pro sídlo svých předků strážcem tajemství. Kdyby se po absolvování školy chtěl nastěhovat, museli by to zopakovat s jiným strážcem, protože jeden člověk nemůže tajemství udržovat po delší dobu.

Byla to jedna z mnoha věcí, kterým se Harry ani nepokoušel porozumět, přestože to Remus a Harryho matka dlouze rozebírali. Tehdy všichni kromě Brumbála zjistili, že Remus je jedním z tvůrců tohoto kouzla. Harry samozřejmě svému otci a Remusovi řekl, kde se panství nachází, pro případ, že by se tam potřeboval dostat někdo jiný než Harry, aby si mohl jít popovídat s jeho rodiči.

Přivolali Tawney a skřítka se při pohledu na Harryho okamžitě rozplakala a pevně ho objala. Stejně srdečně vítala i Severuse a Remuse a zavolala všechny domácí skřítky, aby se seznámili se svým novým pánem. Harry se děsil chvíle, kdy na to přijde Hermiona.

Na Grimmauldovo náměstí se vrátili v dobré náladě a Harry zamířil přímo ke svým prarodičům, aby je informoval. Visel tam i portrét Áronova bratra Clivea, z něhož se vyklubal naprostý famfrpálový maniak. Harry si v duchu poznamenal, že s portrétem svého prastrýce musí seznámit i Rona a Charlieho.

Áron a Viviane se oba široce usmáli, když Harry vtrhl do studovny. Nevěděli jistě, zda James a Lily pověsili do domu své portréty, ale tušili to a poslali tam Harryho v naději, že se s nimi konečně setká.

„Hádej co!" Harry si stáhl svetr a vysoukal se z kalhot. Trenky hodil do batohu mezi špinavé prádlo a oblékl si pyžamové kalhoty, než vlezl do postele, kde si Charlie četl.

„Ty jsi... ty jsi skutečně šťastný," Charlie odložil knihu a zaměřil se na Harryho. „Nikdy jsem z tebe necítil takové štěstí."

„Viděl jsem mámu a tátu." Harryho téměř bolely tváře, jak se usmíval. „Našli jsme jejich portréty. Potterovské panství stále stojí a já ve skutečnosti vlastním osm skřítků! Jednoho jsme poslali sem, aby pomáhal tvojí mámě."

Charlie ho pevně objal. „Jsem za tebe šťastný. Jací jsou?"

„James není arogantní idiot." Harrymu spadl ze srdce kámen, když otce chvíli poslouchal. Opřel se o polštáře a spokojeně vzdechl. „Máma je úžasná. Je jako Hermiona, ale s povahou a mocí Ginny."

Charlie povytáhl obočí a zapískal. „Hezky. Připomeň mi, abych ji nikdy nenaštval. Encyklopedická znalost zaklínadel a vášnivý temperament jsou děsivá kombinace."

„Měl bys vidět tátu a Remuse, když se naštvala." Harry se při té vzpomínce zakřenil. „Je jen portrét a oni před ní stejně couvli. Táta, Remus a ředitel mě s nimi nechali chvíli o samotě." Harry se na Charlieho usmál a uvízl v okamžiku, kdy neexistovalo žádné proroctví ani temný pán, který by jej pronásledoval. „Řekl jsem jim o tobě."

„Co jsi řekl?" Charlie zbystřil a Harry z něj cítil trochu naděje.

Něžně se políbili. „Řekl jsem jim o Rumunsku a o dracích. Eliza je hodně pobavila. Řekl jsem jim, že jsi byl můj první." V reakci na Charlieho pobavení dodal: „Jo, já vím, zmínil jsem se taky, že ani nikdo jiný nebyl."

Zbýval týden do začátku školy, kde se mělo znovu vyučovat od druhého ledna. Harry si nevzpomínal, že by se někdy cítil tak šťastný jako teď, a přál si, aby to tak zůstalo. Spojil jejich rty a Charlie mu začal polibky vehementně oplácet. V posledních dvou dnech spolu nestrávili moc času, protože Harry chtěl nechat Weasleyovým čas pro sebe. Místo toho dělal s Hermionou domácí úlohy.

Přejel rukama po Charlieho kůži. Charlie byl sice o něco chlupatější než Harry, ale ani jeden z nich nebyl opravdu zarostlý jinde než na vrcholku hlavy. Putoval prsty dolů přes Charlieho záda a očekával, že narazí na pas tepláků, ale našel jen Charlieho holé nohy.

Na Charlieho rtech zahrál poťouchlý úsměv a vklouzl rukama do Harryho pyžama. Harrymu se zadrhl dech v hrdle. Nevěděl, jestli za to mohla ta dobrá nálada, ale nikdy se necítil tak vzrušený jako právě nyní.

Nespěchali, dávali si na čas, věnovali se každé části svých těl. Přeskočily mezi nimi jiskřičky magie a Harry si uvědomil, že vidí v místnosti náznak magie. Již týdny vídal slabou záři kolem všeho, poté co jej Olivander povzbudil, aby své smysly nechal pootevřené a zvykl si na různé aury.

Charlie olízl Harryho bradavku a Harry pozoroval oblouk magického záblesku, který přeskočil od něj k Charliemu a spojil je vláknem, zatímco se dotýkali. Kdekoliv se dotkli, jejich magie se spojila a zazářila. To se obyčejně nestávalo, ani při náhodném dotyku a cizinci, ani když se Harry a Charlie dotkli.

Harry se s Charliem převrátil a přejel jazykem od jeho břicha ke rtům a záblesky magie probíjely jako statická elektřina. Propletl jejich prsty a brnění se rozšířilo do celého těla. Zasténal a hluboce Charlieho políbil.

Přejel dlaněmi po Charlieho pažích a Charlie je kolem něj ovinul a pevně jej sevřel. Harry začal zvolna pohupovat pánví.

„Harry... co cítíš?" V Charlieho hlase zněl úžas.

Harry uvolnil svou empatii a promítl své cítění proudící magie. Vstaly mu chloupky na rukách. Na oplátku ho zalila vlna tepla, které si vždy spojoval s Charliem, ale silnější než jindy.

V místnosti vířily barvy, magie samotné budovy, zvláštní ochrany vztyčené pro Řád, Fideliovo zaklínadlo s náznakem Albuse Brumbála a magie přítomných lidí. Harry byl vděčný za své lekce, jinak se v tom utopil. Magie Charlieho a Harryho byla v u chvíli nejsilnější, propojená a sdílená.

Jejich kůže se leskla a Harry ucítil sůl, když se přisál na místo na Charlieho krku, ze kterého zrzek divočel. Charlie se zajíkl, v reakci vzdechl a jeho ruce hnětly obliny Harryho hýždí.

„Cítíš to?" zašeptal Harry.

„Je to vždycky tak... tak..."

„Ne." Harry olízl Charlieho lalůček. „Vždycky ne."

Jejich ústa se znovu setkala a políbili se s vášní, kterou Harry dosud necítil. Něco hluboko v něm mu řeklo, aby držel štíty na místě, aby ten pocit zablokoval, ale bylo příliš pozdě. Toužil po hlubokých citech, potřeboval je, když teď věděl, že může. Všechny ostatní emoce, které kdy cítil, se ve srovnání s tou chvílí zdály mělké a vybledlé.

„Charlie," Harry vydechl, zatímco zuby útočil na jeho krk, jedno z Charlieho oblíbených míst.

Charlie ohnul nohy a Harry se uložil mezi nimi. Sáhl dolů a nahmatal Charlieho vstup. Téměř se kousl do rtu, když ucítil to horko, ale místo toho se nechal tou spalující touhou pohltit. Spojili se jedním společným pohybem, rychlým a přesto nekonečným.

Vlna, která prošla jeho tělem, byla téměř orgasmická, ale věděl, že je ještě daleko od vyvrcholení. Charlie zalapal po dechu a Harry se ponořil do velkých modrých očí. Drželi dlouhý oční kontakt poprvé od taneční hodiny v Rumunsku.

Vzniklé spojení se nepodobalo ničemu, co Harry zažil. Neobjevil se záblesk vzpomínek, jen pocit daného okamžiku. Charlie pociťoval magii stejně jako Harry, jeho empatie umožnila oboustranné spojení.

Harry pomalu přirážel a těžce dýchal. Jako by vnikal do svého vlastního těla.

„Budeš -"

„Můžeš -"

Ani jeden neodpověděl, věděli, že jejich otázky zní stejně. Harry pokračoval v pomalém přirážení a vychutnával si každý pocit, který přišel. Teplo, které z Charlieho vždy cítil, nabývalo. V minulosti se Harry nechával tímto teplem konzumovat, pohltit, ale tentokrát v sobě cítil odpovídající sálání, které vycházelo Charliemu vstříc.

Rytmus zrychlil a ústa se do sebe vpíjela. Dotyky jazyků tlumily vzdychy a steny. Charlieho ruce putovaly všude po Harryho zádech, kam až dosáhly, škádlil ho a hledal víc a víc kůže. Zkřížil nohy na Harryho zádech a stiskl.

Modrá a zelená do sebe nadále hleděly, rozevřené dokořán a zářící. Harry nepotřeboval ruce k ničemu jinému než podepření své váhy. Charlie cítil přirážení jako své a ruce na Harryho zádech jako by hladily jeho vlastní svaly.

Prst přejel po Harryho tetování a oba zalapali po dechu. Harry věděl, že to tetování je zvláštní, ale nepovažoval ho za erotogenní zónu. Charlieho prst na něm zůstal a hladil šupiny na oživlém umění. Drak vydechl proud plamenů, který dosáhl velmi blízko k místu jejich spojení, a Harryho páteří vystřelilo další zachvění.

„Harry," vyslovil Charlie jeho jméno ve sdílené rozkoši.

Harry přirážel tvrději a rychleji a Charlie se pokaždé zdvihal vstříc. Jejich těla se rychle pohybovala a leskla se ve světle svíček, jejichž plamínky vrhaly stíny přes jejich svaly.

Horko z Harryho nitra se setkalo s horkem Charlieho a Harry si pomyslel, pokud tedy vůbec byl schopen myslet, že se oba spálí. Naplnil ho pocit správnosti, pocit klidu a ohně a světla. Jejich oční kontakt se přerušil, ale spojení zůstalo a oba explodovali. Neschopni zůstat pozadu, když ten druhý balancoval na pokraji.

Pouze jediným slovem mohl Harry popsat emoci, která setrvala jako dozvuk jejich spojení. Emoci, kterou nikdy předtím necítil, jejíž existenci si nikdy nepřiznal. A bylo to slovo, které ho děsilo více než cokoliv jiného. Už to dále nemohl ignorovat ani popírat. Byla to láska.

„Láska." Ani nevěděl, kdo to vyslovil, nebo jestli to byli oba.

A na Harryho rázem dopadla realita. Tam venku zuřila válka. Nevinní lidé umírali, aniž by věděli proč. Svět spoléhal na Harryho, že tomu utrpení učiní přítrž.

Ležel na Charliem a ochabl v něm. Nemohl se zvednout, nemohl se Charliemu podívat do očí, chtěl pouze jako vždy prodloužit dosavadní okamžiky, aby se nemusel postavit tomu, co tak dlouho ignoroval a odmítal. Jistota a bezpečí mu však protékaly mezi prsty a zpět se vkrádala beznaděj. Nedokázal se na Charlieho podívat, protože věděl, že by to mohlo být naposledy. Nic, co miloval, nevydrželo. Nic, co miloval, nebylo v bezpečí.

„Harry."

„Ne."

„Harry," zopakoval Charlie naléhavěji.

Proč to prostě nemůže nechat být? Harry v podstatě uletěl pryč, vystavěl mezi ně fyzické i emocionální bariéry a štíty, silné a neprostupné. Schoval obličej v dlaních a cítil, jak se třese.

„Ne, ne, ne, ne," mumlal Harry. Věděl, že jeho emoční ochrana není pevná. Byl příliš rozrušený, aby ji udržel pevně na místě.

Postel zavrzala, když se Charlie pohnul, a Harry vzhlédl, aby se ujistil, že si udržuje odstup. Musí se soustředit. Má za zády sirotky, kterým musí zajistit bezpečí, zkoušky, Pána zla, kterého musí zabít, a zástup lidí v nouzi. Musí poslat Charlieho pryč. Jestli totiž Charlie zemře, zemře i on.

Harry musí zůstat silný a soustředěný a Charlie představuje jeho slabost a rozptýlení.

Charlie nic neřekl a Harry cítil, jak v něm pátrá, jak čte jeho emoce, a také mohutnou záplavu smutku, který ty pocity vyvolaly. Harry si kouzlem oblékl pyžamo a přivolal si své věci. Všechny se urychleně slétly do jeho batohu. Chytil ho tak, jak dokáže jen chytač, a plynule si ho přehodil přes rameno.

„Musím jít," pronesl Harry zpříma, bolestně.

„Dobře." Charlie na něj netlačil, protože věděl, že Harry by se v důsledku mohl zlomit. „Můžeme si promluvit zít -"

„Ne." Harry přitlačil na pilu. „Musím odejít. Sbohem, Charlie."

Chtěl ho naposledy políbit, ale odvrátil pohled. V příštím okamžiku se ocitl v Hermionině pokoji v Bradavicích, vlezl do postele, stočil se do klubíčka a rozplakal se. Brečel, znovu a znovu mlátil pěstí do matrace, na kolenou beze slov křičel. Zadržoval výbuch magie, který se snažil uniknout, a zhroutil se. Když nakonec zbyly jen tiché vzlyky, upadl do hlubokého spánku.

„Harry Pottere, pane? Pane Harry Pottere?"

Ten hlas byl nezaměnitelný. „Dobby?"

Harry se posadil a přimhouřil oči v jasném světle... netušil, kolik je hodin. Cítil se oloupený... prázdný a sám.

„Pan Harry Potter potřeboval jíst," Dobby naléhal. „Dobby přinesl Harrymu Potterovi oblíbené jídlo."

„Nemám hlad," odmítl Harry mdle.

„Harr -"

„Jdi pryč, Dobby. Zatáhni závěsy."

Ve skřítkových očích se zaleskly slzy, ale Harry teď nedokázal cítit vinu ani lítost. Necítil nic. Uzavřel se do sebe, jedině tak mohl ostatní ochránit, udržet je v bezpečí, než bude všechno za nimi a on skončí buď mrtvý, nebo konečně schopný žít.

Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu.

Harry věděl, co to znamená. Nemělo to nic společného s fyzickým přežitím. Mohli by oba žít navěky, ale navěky by jeden druhého pronásledovali. Harry nedokázal žít bez obav o bezpečí každého, koho byť jen zběžně znal, a Voldemort by využil všeho a všech, aby se k Harrymu dostal.

Nebude moci skutečně žít, dokud toho bastarda nezabije.

Dobby nakonec odešel, ale nechal za sebou tác s jídlem. Harry zvládl pár soust, která chutnala jako piliny, a znovu usnul. Zdály se mu sny. Děsivé sny o jeho přátelích, rodině a jediné osobě, o které mohl prohlásit, že ji zcela a naprosto miloval. Všichni byli před jeho očima mučeni, zohavováni, zabíjeni v nepopsatelném utrpení. Jen kvůli němu. Volali jeho jméno, prosili o záchranu a Voldemort se smál.

Nevěděl, jak dlouho tam leží, než uslyšel hlasy za dveřmi.

„Dobby říká, že skoro nejí," promluvil Malfoy s obavami.

„Víš, jak dlouho tam je?" zeptala se Hermiona.

„Už několik dní," odpověděl Malfoy. „Nešel jsem dovnitř. Dobby ho hlídal. Hermiono... viděl jsem ty jizvy... mohl by..."

„Na to ani nemysli, Draco Malfoyi," vyštěkla Hermiona jako lvice chránící mláďata. „Ví, že nemůže, takže to neudělá."

Dveře se otevřely a k posteli se přiblížily kroky. Nad Harrym se vznášely obavy a smutek obklopené Hermioninou magií.

„Harry." Její hlas zněl tichounce a něžně. Zvedla žínku, kterou zřejmě na nočním stolku nechal Dobby, a otřela mu tvář.

Otevřel oči a hned je zase rychle zavřel. Stočil se vedle ní, zatímco mu hladila záda. Vrhla čistící kouzlo na něj i na svoje povlečení a pak si lehla za něj a přitiskla ho k sobě.

Znovu přišly slzy a Harry spílal své slabosti. Nedokázal však přestat, ať se snažil sebevíc.

„Miluju ho," vzlykl, „a opustil jsem ho. Nemůžu ho nechat umřít, Miono. Nesmí zemřít."

„Já vím, Harry," šeptala mu do vlasů, „já vím."

Zůstali tak minuty, hodiny, kdo ví? Přitiskla mu ke rtům lahvičku a on polkl. Bezesný spánek pozřel poprvé po více než roce. Musel jí ho dát jeho otec.

Když se vzbudil, stále se cítil prázdně. Podvolil se sníst trochu polévky a kousek toustu. Hermiona ho přiměla vypít čaj. Harry sice věděl, že je v něm uklidňující a patrně i nutriční lektvar, ale nezáleželo mu na tom.

„Ublížil jsem mu?" Harry pocítil známé hlodání viny.

Hermiona se mu podívala do očí. „Já nevím, Harry. Já jsem ho neviděla."

„Je pryč?" ptal se Harry, ačkoliv odpověď znal, protože znal Charlieho.

„Vrátil se do Rumunska uprostřed noci tou dobou, kdy jsi dorazil ty sem," pravila. „Harry... on ví, co cítíš. Musí to vědět, je to tak?"

Harry přikývl: „Ví. Nevím, jak by to mohl nevědět."

„Co se stalo? Nikdo nic neví, leda by Bill přiměl Charlieho k řeči," tázala se Hermiona opatrně. Vyhrabala mu z jeho tašky oblečení.

Harry si mávnutím ruky oblékl podanou košili a džíny. „Bylo to perfektní, Hermiono. Zapomeň všechno, co jsem ti řekl." Po chvíli se Harry rozpovídal a začal se svěřovat. „Normální sex je jako..." Sáhl do jejich společného mudlovského původu pro přirovnání. „Je jako rozbuška. Tohle byla Hirošima."

Hermiona vykulila oči a vydechla: „Páni."

„Potřebuji si něco zařídit, Hermiono," oznámil rozhodně Harry. „Nebude to ani hodinka a přísahám, že nejde o nic nebezpečného."

Hermiona ho objala: „Nebudu ti stát v cestě."

Harry jí oplatil objetí a pomyslel si, jaký je Ron šťastlivec, že má Hermionu. Jaký šťastlivec je Harry sám, že ji má. Přeměnil se a v záblesku světla zmizel. Objevil se v rumunských horách. Přeletěl rezervaci a pečlivě se vyhýbal očím ošetřovatelů, i když někteří jej možná zahlédli. Našel Elizu, která zaburácela na uvítanou.

Sklonil jedno křídlo, zakroužil, přistál jí u nohou a přeměnil se. „Ahoj."

Rýpla do něj čumákem a Harry se jen vyhříval v jejím citu, který nyní dokázal pojmenovat jako lásku. Odtáhl se dříve, než by ho to táhlo zůstat.

„Mám jen pár minut. Potřebuju, abys chránila Charlieho," pověděl jí Harry. Cítil z ní odhodlání. „Potřebuji, abys ho udržela naživu a v bezpečí. Miluju ho."

Zvedla ho svou přední tlapou a držela ho. Předpokládal, že to má být objetí. Sdílela jeho žal, byla vzteklá na ty, kteří jeho smutek způsobili, a vyzařovala k němu útěchu. Věděl, že udělá, o co ji požádal.

„Musím se vrátit," řekl Harry. „Aby si nikdo nedělal starosti."

Pohladil ji po šupinách a přeměnil se. Vyletěl vysoko nad Elizu a vrátil se do Bradavic bez přemístění. Poté, co dolétl do Hermionina pokoje a nabyl opět lidskou podobu, opřel se do její nabízené náruče a tentokrát zůstaly jeho oči suché. Hermiona tiše mluvila, uklidňovala ho, jak nejlépe uměla, a hladila ho po zádech. Po čase odešel do svého pokoje a pak do Komnaty nejvyšší potřeby, aby ze sebe něco z těch úzkostí vypotil.