Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Tolik se toho stalo, že nevím, co říct. Omlouvám se. A děkuji. Teď už nedělním kapitolám nebude nic stát v cestě.

*

Hermiona kroutila s pramínkem černých vlasů mezi palcem a ukazováčkem a sledovala, jak se točí jako maličké tornádo.

Před deseti minutami se vzbudila, vypila lektvar a poté, co vyklouzla z bezpečí Dracových paží, podrobila svoje nohy zatěžkávací zkoušce. Od pasu dolů stále nic moc necítila, ale úspěšně se dovlekla až ke komodě, kam jí Tonksová dle svých slov uložila věci. Otevřela kabelku a začala si přerovnávat věci – zvláště knihy a zásoby lektvarů – aby se ujistila, že během honičky s lapky a po událostech na panství nic nedošlo k úhoně. Když narazila na zakrvácené oblečení, otřásla se pod náporem vzpomínek, které ten pohled probudil.

A potom nalezla ty vlasy, zachycené mezi vlákny svetru, rozhodně ne její a téměř jistě Belatrixiny.

Znovu tím černým stočeným pramínkem zakroutila a studovala ho tak pečlivě a upřeně, až ji rozbolely oči.

„Co to sakra vyvádíš, Grangerová?“

Dracův hlas Hermionu vyděsil a prudce otočila hlavu k jeho tázavým očím. Urychleně schovala vlasy zpátky do kabelky. „Ale nic,“ odpověděla. „Jen jsem se dívala, jestli mi lapkové něco nevzali nebo nerozbili.“

„Slyšela jsi vůbec Tonksovou, když říkala, že na to máš jít pomalu? Nebo sis prostě usmyslela, že si všechno ještě zhoršíš -“

„Draco, mám jenom dočasně poškozené nervy,“ svraštila čelo. „Nejsem z cukru.“

„Tak promiň, že projevuju snahu,“ protáhl. „Ale nemůžu se zbavit pocitu, že bys měla počkat na mě, než se rozhodneš poskakovat kolem.“

„Jistě, protože tenhle pokoj je přímo přeplněný nebezpečnými překážkami.“

„Zaručuju ti, že bys určitě na jednu narazila.“

Hermiona si odfrkla, ale mlčela a jen se obdivně pousmála. Draco zvedl ruce nad hlavu, aby se protáhl, a poskytl jí tak možnost sledovat souhru svalů na svých pažích. Takhle po ránu mu to slušelo asi nejvíc; rozcuchané vlasy, uvolněné rysy, v tričku, obklopený jedinečnou vůní pižma. Uvažovala, jestli je to tím, že shodil veškeré své obrany, nebo jen proto, že ona je ta jediná, které se kdy dostalo šance ho takhle vidět. A ve své pomíjivosti byly ty okamžiky ještě kouzelnější.

„Kolik je?“ zeptal se Draco. „Pořád to vypadá, že je venku tma.“

„Docela brzy,“ odvětila. „Asi kolem osmé.“

„Pojď zpátky,“ zamumlal s potlačeným zívnutím. „Nabídl bych ti pomoc, kdybych nevěděl, že odmítneš.“

Tvrdohlavě kývla. „Zvládnu to sama.“

Doplazila se k posteli, zapřela se o noční stolek a s namáhavým funěním se vytáhla na nohy. Pár vteřin dokázala stát vzpřímeně, ale když se pohnula ke kroku, zapotácela se a těžkopádně dopadla na postel.

„Tolik k důstojnosti,“ zašprýmoval Draco.

„Ztichni. Zvedla jsem se, ne?“

„Ano. Trvalo to jenom hodinu.“

„Nezveličuj, není to sexy.“

„Všechno, co dělám, je sexy,“ prohodil a zakabonil se, když Hermiona propukla v smích. Marně se snažila výbuch zamaskovat dlaní, jako to měla ve zvyku. Otřásala se celým tělem a zacuchané kudrny se jí rozsypaly po ramenou. „Mám odejít a vrátit se, až skončíš?“ tázal se Draco mrazivě.

„Promiň,“ vydechla v pauze mezi chechtáním. „Jenom… tohle mi tak chybělo. To hašteření. Vím, že to zní divně, ale mám pocit, jako by se všechno vracelo do normálu.“

„Do normálu?“

„No… do takového normálu, k jakému se my dva kdy přiblížíme.“

„Až na to, že teď nás obklopuje banda chronicky vlezlých čmuchalů.“

Zvedla k němu zvědavé oči. „Raději bys zůstal v mých komnatách v Bradavicích?“

„Ne, to místo mi lezlo krkem,“ zamračil se. „Ale aspoň jsme tam měli soukromí. Aspoň jsme tam byli sami.“

„No, teď jsme taky sa -“ Ale jako na důkaz Dracových slov ji přerušilo rázné zaklepání na dveře.

„U Merlina,“ procedil Draco. „Vypadni!“

„Draco, přestaň,“ napomenula jej Hermiona. „Jdi otevřít.“

„Zpropadení pitomci,“ mumlal si Draco s nefalšovanou nechutí, trhaně došel ke dveřím a prudce je rozrazil. Nepřátelsky shlédl na Tonksovou a dítě v její náruči a netrpělivě mlaskl. „Co chceš, do prdele?“

„Ranní ptáče…“ utrousila Tonksová sarkasticky. „A můžeš si prosím v mém domě dávat pozor na svůj slovník? Zvláště v Teddyho přítomnosti.“

„To je snadné. Neruš mě a nebudeš muset poslouchat moje -“

„Draco,“ varovala ho Hermiona zpoza jeho zad. „Je všechno v pořádku, Tonksová?“

„V nejlepším, jen jsem ti přivedla pár návštěvníků,“ zazubila se Tonksová a zvedla Teddyho, aby na něj Hermiona viděla. „Tyhle dva chlapáky.“

Ustoupila stranou a do místnosti vletěl Křivonožka. Jako šmouha zrzavé srsti přeběhl podlahu a skočil šipku přímo do Hermionina klína.

„Nožko!“ zajásala Hermiona a zakřenila se, když jí věrný mazlíček zabořil čumák do dlaně. „Tolik jsi mi chyběl!“

„Skvělé,“ zahudroval Draco. „Vzala jsi i repelent proti čtyřnožcům?“

„Ne.“ Tonksová překročila práh. „Ale mám repelent proti otravným oslům.“

„To vysvětluje, proč se tu ještě neukázali Potter s Weasleym.“

Obě čarodějky jej zpražily pohledy, což Draco blahosklonně ignoroval. „Rád bych podotkl, že tohle jsi mi přihrála ty.“

„Pitomče,“ zamumlala Tonksová a zamířila k Hermioně. „Chceš si ho pochovat?“

„A jak!“ Hermiona se prakticky rozzářila a opatrně přesunula Křivonožku ze svého klína, aby mohla pořádně chytit maličkého Teddyho. „Vypadá úplně jako ty, Tonksová.“

„Myslíš? Všichni říkají, že je celý Remus.“

„Asi bude mít Lupinovy oči, ale po tobě má všechno ostatní,“ broukla Hermiona. „Už jsi řekla Harrymu, že ho chcete za kmotra?“

„Remus mu to řekl včera večer,“ kývla Tonksová. „Zřejmě ho to nadchlo -“

„Tak počkat,“ skočil jim Draco do řeči. „Potter a kmotr? Zatraceně, Tonksová, mohla jsi tomu děcku dát aspoň nějakou naději.“

Hermiona nesouhlasně zamručela a sevřela rty. „Harry bude úžasný kmotr.“

„Jistě, hlavně protože je od přírody bezproblémový. A Zrzice bude víla kmotřička?“

Tonksová se napřáhla a praštila Draca do ramene, nijak zvlášť silně, ale dost na to, aby sebou cukl. „Nevadilo by ti na chvíli pohlídat Teddyho, Hermiono?“ zeptala se mladší čarodějky. „Musím si něco zařídit a Remus má schůzku s Kingsleym.“

„Moc ráda.“

„Díky.“ Tonksová na odchodu přísně zpražila Draca. „A ty si před mým dítětem dávej pozor na jazyk.“

Draco za ní spustil proud nadávek, ale jakmile jeho sestřenice odešla, tlumená slova splynula s tichem. Rázem vystřízlivěl, když zaměřil pozornost na Hermionu a malý uzlíček v její náruči. Přešlápl a okamžitě se začal cítit nepohodlně, jako by gravitace v místnosti zesílila a zajala do spárů jeho vnitřnosti. Očima těkal mezi Hermioninou tváří a dítětem, pečlivě studoval její okouzlený výraz a zrovna zvažoval odchod, když tu Hermiona vzhlédla a uculila se na něj.

„Existuje nějaký konkrétní důvod, proč tam postáváš a šoupeš nohama?“

„Nešoupu.“

„Draco, nebudu po tomhle chtít dítě,“ ujistila ho a nasadila u toho takřka drzý výraz. „Jenom držím kamarádčino miminko. Nemusíš být nervózní.“

Draco rozlíceně zafuněl, oddupal k posteli a dosedl na druhou stranu matrace tak prudce, že se Hermiona zakymácela. „Nebyl jsem nervózní,“ přel se a podmračeně sledoval Křivonožku, který se začal zálibně tulit k jeho ruce. „Jenom jsem…“

„Jasně, nebyl jsi nervózní.“

„Grangerová, já nebyl -“

„Ale je rozkošný,“ rozněžnila se Hermiona a přejela ukazováčkem po maličkých kloubech Teddyho ruky. „Že ano?“

Draco si odkašlal. „Když to říkáš.“

„Nemáš rád děti?“

„A k čemu jsou? Akorát serou -“

„Slovník, Draco!“

„…a jí,“ nenechal se přerušit. „A ještě k tomu vyžadují asistenci. I tvoje kočka je víc okouzlující a samostatnější.“

„Kocour. A všichni jsme kdysi byli mimina,“ odvětila Hermiona. „Já je mám ráda. Líbí se mi na nich, že nám připomínají nevinnost.“

Ta slova ho vykolejila a zpod řas pozoroval, jak si pohrává s chmýřím na Teddyho temeni. „Já myslím, že nevinnost je subjektivní,“ pověděl váhavě. „Pro mě jsi třeba nevinná ty.“

„Nepovažuju se za nevinnou,“ přiznala Hermiona po krátké odmlce a zamrkala na něj, zpola zmateně a dojatě. „Možná… ve srovnání s jinými lidmi, které znáš.“

„Možná,“ souhlasil Draco vyhýbavě.

„Takže ty nechceš děti?“ zeptala se a Draco si nebyl jistý, jestli tu otázku tak vyhrkla, jen aby přerušila tísnivé ticho, nebo zda ji tolik deptala.

„Nikdy nešlo o to, jestli je chci,“ přiznal. „Vždycky se předpokládalo, že je prostě budu mít, pokračovat v malfoyovské linii a tak.“ Odmlčel se a sklapl čelist. „Už tu odpovědnost nemám.“

Hermioně pokleslo srdce až do žaludku, když přihlížela změně v Dracově postoji. Kdyby se nenaučila číst v jemných nuancích jeho výrazu a chování, možná by si toho nevšimla, ale v tom, jak teď sklopil oči a zatnul pěsti, zachytila zklamání a sklíčenost. Dokonce i Křivonožka to zřejmě vycítil, protože se opřel předními packami o Dracovo koleno a tiše mňoukl.

„Chybí ti?“ zaskřehotala neobratně. „Myslím tvoji rodiče.“

Draco odvrátil pohled. „Grangerová…“

„Neptám se, abych to pak použila proti tobě, Draco.“

„Já vím.“

„Ptám se, protože… no, přiznávám, že trochu ze zvědavosti, ale taky proto, že mi na tom záleží,“ vysvětlovala mírně. „Nikdy o nich nemluvíš.“

Draco vzdychl, pročísl si rukou vlasy a zamyšleně si přejel jazykem po zubech. „Chybí není to správné slovo,“ začal zdráhavě. „Zvykl jsem si trávit čas bez nich. Vlastně my všichni.“

„Ale tys je na rozdíl od ostatních neviděl víc než rok.“

„Pár měsíců a rok není zas takový rozdíl,“ pokrčil rameny. „Ne, nechybí mi. Spíš… si dělám starosti, jak se daří matce. Vím, že působí chladně a nepřístupně, ale to proto, že se nenarodila pro život, jaký je teď nucená žít. Není zabiják. A tys říkala, že se ti pokusila pomoct.“

„To ano.“

„Vidíš, není ve skutečnosti jednou z nich. Jenom… dělá, co umí, aby přežila.“

Hermiona váhavě otevřela rty. „A… tvůj otec?“

„Můj otec,“ zopakoval Draco unaveně, krátce se uchechtl, bez špetky humoru, a promnul si bradu. „Nemám ponětí. Upřímně, každý den o něm přemýšlím jinak, ale na tom nesejde. Tak jako tak se mnou nebude chtít mít nic společného, až se o nás dozví, a když si vzpomenu, do jakých sraček namočil mě i moji matku… Prostě jsem se připravil na cokoliv. Pochybuju, že by mě ještě mohl něčím překvapit.“

„Víš, možná se tě tví rodiče nezřeknou.“

„Matka možná ne, ale otec rozhodně ano,“ prohlásil Draco s jistotou.

Hermiona si chvíli žmoulala ret. „Zazlíváš mi to?“

„Cože?“ zamračil se tak, že se mu obočí spojilo do jedné linky. „Grangerová…“

„Ne, teď mě poslouchej,“ skočila mu do řeči. „Vím, že nepřemýšlíš stejně jako kdysi, a to je dobře, ale… vím, jak těžké to pro tebe je. Chci říct, i když to možná nemůžu úplně chápat, tak vím, že před vším tímhle jsi od života něco očekával, a… no, předpokládám, že teď se to změnilo?“

„Samozřejmě že ano,“ vypěnil. „Proč bych ti to měl zazlívat?“

„Protože jsem -“

„Zazlíváš mi něco ty?“ opáčil. „Že znamenám nápor na tvůj vztah s Potterem a Weasleym? A i s ostatními přáteli. Nebo že tě Belatrix mučila? Nebo -“

„Ne, jistěže ne,“ umlčela ho Hermiona. „Víš, že to tak není.“

„Proč ne?“

„No,“ spustila nejistě, „protože jsem si uvědomovala, že by se tyhle věci mohly stát, ale stejně jsem se rozhodla být s tebou. Věděla jsem, že mě jistí členové tvé rodiny nenávidí a možná mi ve válce ublíží, a taky jsem věděla, že Ron a Harry budou mít problém nás dva akceptovat. Nikdy bych ti nezazlívala svoje vlastní rozhodnutí.“

Rázně kývl hlavou. „Přesně tak.“

„Ale oni jsou tvoji rodiče, Draco,“ naléhala. „To je přece jiné. Jsou tvoje rodina. Tvoje krev.“

„Krev už nám způsobila dost problémů,“ řekl si pro sebe se zaťatými zuby, ale stejně měl za to, že ho slyšela. „Grangerová, smiř se s tím, že jsem se rozhodl a nemám nejmenší touhu svoje rozhodnutí měnit. S mými rodiči se vypořádáme, až budeme muset. Můžeme teď změnit téma?“

Zdlouhavě se nadechla, jako by se chtěla hádat, ale když vydechla, uvolnila ramena a pokynula hlavou v souhlasu. „Dobře.“ Potom Hermioninu pozornost upoutalo Teddyho zavrnění. Vzhlédla k Dracovi a rty jí rošťácky zacukaly. „Chceš si ho podržet?“

Draco se málem přidusil zhrozením. „Absolutně vůbec.“

„Proč ne? Je to tvůj bratranec a -“

„Přes druhé koleno.“

„Vlastně nezáleží na tom, jak je vzdálený, pořád je to prostě bratranec,“ podotkla Hermiona.

„Na tom nesejde, ani se ho nedotknu,“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Nechci. Mimo to by mě Tonksová umlátila zrezivělou lopatou, kdybych ho pustil.“

„Neupustíš ho. A i kdyby ano, jsme na posteli.“

„Grangerová…“

„Když si ho podržíš, uvařím ti horkou čokoládu,“ navrhla vábivě. „Se šlehačkou.“

„To je dost slabý úplatek,“ odfrkl si. „Zvládnu si vařit nápoje sám.“

„Ale no tak, moc dobře víš, jak moje horké čokolády miluješ.“

„Nevím, kdo ti to nakukal,“ opáčil a zkoumavě na ni pohlédl. „Proč mě tak vehementně chceš donutit, abych si ho pochoval?“

Hermionin úsměv na chvíli pohasl a zvažovala, že mu přednese, co si myslí o důležitosti rodiny; že i kdyby se jej rodiče zřekli, pořád by mu zůstali pokrevní příbuzní, na které by se mohl obrátit. Že mu řekne, že podle ní k němu teď měli Andromeda, Tonksová a Teddy mnohem blíž, než si vůbec uvědomoval, a že by chtěla, aby měl na straně světla i někoho dalšího než jen ji a své spolužáky. Že ačkoliv krev může zřídnout jako voda, stále díky ní tluče srdce.

„Už mě bolí ruce,“ řekla místo toho. „A navíc… byl by to zajímavý pohled.“

Zabručel, zcela evidentně nepřesvědčený. „Budu souhlasit, když mě necháš dělat si celý den šoufky z Pottera a Zrzouna. Bez připomínek.“

„Na to nikdy nepřistoupím.“

„Půl dne.“

„Draco.“

„No jo, no jo,“ zareptal. „Fakt nemáš smysl pro humor. Dobrá, jedna horká čokoláda -“

„Dobře.“

„Každé ráno, až dokud mě to nepřestane bavit,“ dořekl se samolibě vystrčenou bradou. „Platí?“

„Platí,“ souhlasila kvapněji než očekával. „Nastav ruce tak, jako je mám já.“

Draco si odfoukl ofinu, a když napodobil Hermionin posed, už svého rozhodnutí litoval. „Takhle?“

„Může být.“ Hermiona se předklonila a opatrně přesunula dítě do jeho náruče. „Výborně, jen mu přidržuj hlavičku. Přesně takhle.“

Draco složil paže tak, aby se Teddyho tělíčku přizpůsobil, a podařilo se mu nalézt zpola pohodlnou pozici, aby si Teddy opřel hlavu do ohbí jeho pokrčeného lokte. Teddy několikrát zamručel nepohodlím a zavrtěl se, než utichl a na moment k Dracovi vykuleně vzhlédl. Potom ale zavřel oči a Draca opustily obavy, když to dítě zívlo, snad spokojeností.

„Vidíš,“ zaradovala se Hermiona a Křivonožka se přesunul zpět do jejího klína. „Není to tak hrozné.“

Draco zvedl cynicky obočí a zavrčel: „Jakmile dá jakkoliv najevo úmysl začít srát nebo blít, otáčím ho tvým směrem.“

„Pak že kavalíři vymřeli.“

Litoval své otázky ještě dřív, než ji stihl vyslovit. „Takže chceš mít děti?“

„Ne hned,“ odvětila Hermiona, spíš k jeho klidu než ke svému. „Ale někdy. Možná bych chtěla dvě. Vždycky mi chyběl sourozenec, takže bych asi chtěla víc než jedno dítě.“

Draco se stísněně zamračil a chtěl znovu změnit téma na něco lehkovážnějšího, ale vtom se Teddyho prstíky sevřely kolem jeho palce a stiskly, opravdově, a Draco na toho člověka s nevěřícným podivem shlédl.

„Netuší, že venku zuří válka,“ promluvil prázdně. „Že ne?“

Když se znovu setkal s Hermioninýma očima, nedokázal určit, jestli jsou nadějeplné, nebo beznadějné.

„Ne, nemá ani ponětí.“

„Šťastlivec.“

„Ano,“ kývla bezvýrazně. „Šťastlivec.“

*

Dracovi se jen tak tak podařilo skrýt všeříkající láskyplný pohled. Hermiona vypadala nesporně půvabně, když krčila nos smíchy nad něčím, co utrousil Blaise, ale Draco si byl na nějaké projevy náklonnosti až příliš vědom přítomnosti ostatních – Blaise, Láskorádové a Thea. Místo toho si opřel paži o opěradlo její židle a přitom ji potajmu pohladil po linii ramen.

„Byl to jen pokus,“ pronesla Lenka nevinně. „Nenapadlo mě, že kořen levandule a kozlíku zreaguje s dortovými ingrediencemi tak… zajímavě.“

„Ty vole, ty dortíky si pamatuju,“ hýkl Theo. „Jo, pak se všechno točilo a pět hodin jsem viděl jenom šmouhatou duhu.“

„Aspoň jsi celou dobu neblil na koberec,“ zamrmlal Blaise a zvedl se ze židle. „Chceš ještě kávu, Lenko?“

„Bylinkový čaj, prosím.“

„Blaisi,“ oslovil ho Draco. „Když už jsi vstal, udělej mi taky kafe.“

„Vypadám jako tvůj domácí skřítek? Udělej si ho sám.“

„Blbče,“ zabručel Draco neupřímně a taky se zvedl. „Chceš něco, Grangerová?“

„Ne, díky. Ještě jsem nedopila.“

Theo se uchechtl a protočil oči v sloup. „Asi si půjdu ještě pro čaj. Chceš… Aha, počkat. Já nemám koho se ptát.“

Lenka přesunula svůj ospalý pohled jeho směrem. „Byla to narážka na to, že se jakožto metaforické páté kolo od vozu cítíš nepříjemně, Theo?“

„Naopak, Láskorádová,“ ohradil se Nott. Podle Hermiony až příliš zhurta. „Raději jsem sám. I když… kdybych se chystal zatěžovat s přítelkyní -“

„Zatěžovat?“ zopakovala Hermiona a pomalu usrkla ze svého čaje. „Není to trochu pesimistické?“

„Hej, zdarec, jsem Theo a jsem zmijozel,“ prohodil. „Jak už jsem říkal, kdybych se přece jenom rozhodl zatěžovat s přítelkyní, zřejmě jsou teď v módě klaďasky z nudných kolejí.“

„Klaďasky z nudných kolejí? Promiň, ale -“

„Dost skáčeš lidem do řeči,“ protáhl Theo posměšně. „Ano, klaďasky z nudných kolejí. Za tím označením si stojím. Což mě přivádí k pointě. Nepředpokládám, že víš, jestli jsou teď Patilovic dvojčata na svobodě a nadržené na sprosťárny, Grangerová.“

Hermioně zaběhl doušek čaje a začala se dusit a kašlat a snažila se to zamaskovat rukama. Přes mlžný závoj slz viděla, jak Draco vrazil Theovi pohlavek, a hromadný výbuch smíchu jen zhoršil záchvat jejího kašle, zvlášť když Theo sklesl jako pokárané dítě. Potom ucítila Dracovu ruku na zádech, jak ji hladí v kruzích mezi lopatkami a ulevuje jejímu staženému hrdlu.

„V pohodě?“

„Jasně, jasně,“ zachrčela, když překonala kašel, a vděčně se na Draca usmála. „Promiň, to jsem nějak nečekala.“

Dracovi téměř zněžněly oči pobavením a Hermiona se na chvíli ztratila v míru v jeho výrazu. Uvažovala, jestli si vůbec uvědomuje, jak reagují jeho rysy na přítomnost osob, se kterými se evidentně cítí příjemně. Když ho tak pozorovala, jako by se v ní něco probudilo, něco jako jiskřička v necitlivém místě pod žaludkem. Ještě než to ale stihla identifikovat, dveře do kuchyně se rozrazily a vešel Harry.

Atmosféra v místnosti zhoustla jako úderem blesku a Hermionin úsměv pohasl, když si všimla, jak její nejlepší přítel zaváhal mezi zárubněmi. Tvář se mu stáhla nejistotou, možná dokonce i nervozitou. Přimhouřil oči schované za brýlemi a ostražitě jimi přejel po Theovi, Blaisovi a Dracovi. Hermiona ucítila, jak Draco zesílil stisk na jejích zádech.

„Ahoj, Harry,“ prolomila Lenka ticho, jako by si vůbec nevšimla napětí mezi čtyřmi kouzelníky. „Dal by sis něco k jídlu? Můžu ohřát polévku, kterou vařila Tonksová.“

„Nechci, Lenko, děkuju,“ odvětil Harry a otočil se na Hermionu. „Musím s tebou mluvit. V soukromí.“

„Jistě,“ řekla. „Ale budeš mi muset pomoct.“

Harry přikývl a vydal se k ní. Hermioně neušlo, jak drží oči při zemi, jako by odmítal vzít na vědomí, že jsou přítomni i zmijozelští. Pomohl jí na nohy a opatrně ji odvedl z místnosti. Draco provrtával očima jejich záda a mimoděk si uvědomil, jak se Grangerové rovnováha zlepšila. Počkal, až za sebou Potter zavře, a nato se sesypal do židle a znechuceně zaúpěl.

„Asi by sis měl zvyknout, že se ti odteď budou Potter a Weasley věčně srát do cesty,“ okomentoval Theo.

„Je to pitomec,“ zabrblal Draco. „Určitě potřebuje od Grangerové zavázat tkaničky, nebo něco stejně tupého. A vzal ji s sebou, jenom aby dokázal svoji stupiditu.“

„Já si myslím, že je jejich přátelství nádherné,“ pronesla Lenka znenadání a tři společníci na ni bezradně pohlédli. „Jsou jako bratr a sestra a prošli si vším možným. Když se nad tím zamyslíte, málokdy vidíte přátelství, jaké mají oni.“ Zvedla se z místa a oprášila si z klína drobky z toustu. „Půjdu Tonksové pomoct s prádlem.“

Blaise ji následoval. „Pomůžu ti.“

„Víš,“ spustil Draco, když za Blaisem zapadly dveře a zůstali s Theem v kuchyni osamotě, „nikdy by mě nenapadlo, že se Blaise tak… přilepí na nějakou holku. Jako klíště.“

„Zato ty jsi na tom líp.“

„Ne tolik.“

„Nemáš k tomu daleko,“ utrousil Theo, ale potom jeho rysy povadly. Působil znenadání jako zmatené štěně. „Ale dost se vám… vyplatí mít někoho jako ty dvě.“

Draco dokázal na Thea jen civět. „Na co sakra narážíš?“

„Víš jak,“ povzdychl si Theo. „Jestli Ty-víš-kdo vyhraje válku, tak nás stejně vyhladí a nesejde na tom. Ale jestli vyhrajeme my, tak lidi těžko prostě jen tak přijmou, že stojíme na jejich straně. Vzhledem k našim smrtijedským rodičům a po tom všem, co jsme natropili. Ty a Blaise teď aspoň máte někoho, komu na vás trochu záleží. Aspoň nezůstanete sami.“

Draco zkroutil obočí, přehrával si v hlavě Theova slova a sledoval, jak svěsil ramena a začal si nervózně mnout ruce.

„Nezůstaneš sám,“ řekl Draco nakonec, přestože se u toho ošíval. „Docela určitě tě budu potřebovat při vymýšlení nápaditých přezdívek Pottera a Weasleyho.“

Theo se uculil. „Myslíš Lasciváka a Bleskomrda?“

„Přesně!“

*

V oněch vzácných chvílích, kdy se Hermiona zrovna neužírala okolním utrpením, se k ní téma války znovu připlížilo s novou a ještě větší hrozbou. Začala uvažovat, jestli by se neměla cítit provinile, že občas dovolí, aby ty hrůzy zapadly až do hlubin jejího podvědomí.

Seděla na posteli, potěžkávala v ruce hůlku a snažila se ignorovat zlověstné kroucení žaludku. Prakticky cítila, jak jí ta hůlka vzdoruje, jak jí zbytková černá magie probíjí konečky prstů, když si pohrávala s rukojetí a otáčela jí. V uších jí zvonila Ollivanderova dřívější slova.

Nepoddajná.

Nedokázala nemyslet na všechny lidi, kteří pod mocí této hůlky trpěli nebo kvůli ní přišli o život; Sirius, Frank a Alice Longbottomovi, Dobby, ona sama, Merlin ví kolik dalších. Nenáviděla samotnou myšlenku, že by ji měla používat, ale bylo to nejlogičtější řešení a Hermiona už se určila jejím novým pánem. Ollivander i Harry se shodli na tom, že se svými magickými schopnostmi a dovednostmi v kouzlech bude Hermiona tou nejzdatnější kandidátkou, které by se mohlo podařit efektivně spoutat moc této hůlky. A jestliže Harry dokáže používat hůlku Pettigrewa, muže, který zradil jeho rodiče, pak se Hermiona zcela určitě naučí zacházet s Belatrixinou blánou z dračího srdce ve dřevě ořešáku.

Podle Harryho se Ronovi na manoru podařilo odzbrojit Fenrira a předpokládal, že má Ron tu hůlku stále u sebe. Ujistil Hermionu, že jej o ni požádá, jakmile s nimi zase začne mluvit. Zkusili zaklepat na dveře jeho ložnice, ale našli je zamčené, což alespoň svědčilo o tom, že Ron vůbec používá hůlku jako takovou.

Hodinu proseděli v ložnici churavého, zesláblého výrobce hůlek a vyslechli si, jak popisuje vlastnosti Pettigrewovy a Belatrixiny hůlky a možné postupy, jak je co nejlépe zvládat. Hermiona předpokládala, že poté už nic moc neproberou. Ale Harry následně zavedl řeč na Bezovou hůlku a prozradil, že měl vidění, že ji Voldemort získal. Hermioně se z té zprávy doteď točila hlava.

Poté, co jí Harry pomohl zpět do ložnice, strávili několik hodin probíráním důsledků Voldemortova vlastnictví nejmocnější hůlky na světě, listovali Hermioninými osmdesáti knihami a třídili na hromadu ty, které by mohly obsahovat informace o tom těžko pochopitelném artefaktu.

Když shromáždili na stranu třináct knih, které Hermiona seřadila podle relevance a hodnověrnosti, slíbila Harrymu, že je pročte a snad něco najde, ale varovala ho, aby si nedělal plané naděje. Obávala se, že většina textů bude založena na báchorkách a povídačkách. Už se prokousala knihami o viteálech, když stanovali v Deanově lese, a shledala, že mohou pracovat jen s málem a že většina toho, co lze nalézt, se opírá o zvěsti.

Prošla tři knihy, nenašla zhola nic užitečného a usoudila, že bude přínosnější zkusit s Belatrixinou hůlkou nějaká jednoduchá kouzla, kdyby jen proto, aby si na ni zvykla.

A tak se ocitla zde. Nervózně si pohrávala s hůlkou a uvažovala pro začátek o Acciu, ale ještě než stihla kouzlo seslat, otevřely se dveře a Hermiona fyzicky ucítila vlnu Dracova rozhořčení, když spatřil v její ruce důvěrně známkou hůlku.

„Co s tím chceš k čertu dělat?“ vyštěkl. „Snad to není -“

„Belatrixina hůlka,“ dořekla za něj Hermiona. „Ano, je.“

„Proč ji do prdele máš?“

„Harry a Ron odzbrojili Belatrix,“ vysvětlila mu a zdlouhavě vydechla, než dodala: „A já ji teď budu používat.“

Draco cítil, jak na ni proti své vůli poulí oči, a na krku mu začala tepat žíla. Hrdlo mu sežehl vztek. „Ať tě ani nenapadne tu hůlku používat!“

Hermiona ublíženě protáhla obličej. „Neptala jsem se na tvůj názor!“

„Máš kurva vůbec ponětí, kolik ta věc zavraždila a umučila lidí?!“ běsnil. „Od minulé války stovky!“

„To si uvědomuju!“ opáčila. „Ale hůlky nezabíjí a neubližují, Draco, to dělají lidé.“

„Tak jednoduché to není a ty to víš! Hůlka si volí kouzelníka, pamatuješ? Tahle věc je ďábelská a ty ji nebudeš schopná ovládat -“

„Ano, budu!“

„Mimo to jsi mudlorozená a ta hůlka to vycítí. Jsi na ni příliš čistá!“ zvolal vztekle. „Udělá cokoliv, aby ti vzdorovala!“

„Nemám na výběr!“ vybuchla. „Naše hůlky vzali lapkové a Tonksová nemá náhradní. Musíme pracovat s tím, co máme!“

„Takže tohle byl Potterův nápad?“

„Ne, napadlo to mě!“

„A čí hůlku chce používat on?“ tázal se úsečně. „Předpokládám, že Rudolfusovu? Nebo mého otce?“

„Ne, má hůlku Pettigrewa,“ pronesla neochvějně. „A můžu tě ujistit, že je to pro něj mnohem těžší než pro mě. Ale jak jsem říkala, musíme se spokojit s tím, co máme.“

„To je k smíchu… do prdele!“ zasténal, vnitřní stranou zápěstí si promnul oči a frustrovaně si zajel rukama do vlasů. „Proč mě neposloucháš? Bereš to příšerně na lehkou váhu, ta věc je pekelná!“

„Anebo ty bereš na lehkou váhu mě a moje schopnosti,“ vypálila Hermiona. „Vím, že to dokážu, tak přestaň! Už jsem se rozhodla.“

„U Merlinových koulí, Grangerová, proč musíš být tak zasraně tvrdohlavá?“

„Já jsem tvrdohlavá?“ žasla nevěřícně. „To ty nejsi schopný přijmout fakt, že -“

„Dám ti svoji hůlku,“ vyhrkl, téměř žadonil. „Vezmi si prostě moji.“

Hermiona ztuhla. Na moment ji zcela ochromilo, s jakou lehkostí jí nabídl k použití tu nejdražší věc, jakou může kouzelník vlastnit. „Víš, že to nepřichází v úvahu.“

„Proč ne?“

„Protože bys neměl hůlku.“

„Můžeme se o ni dělit.“

„Ale proč bychom se měli dělit, když je tu jedna hůlka naprosto bezprizorní? A víš… když jsem tu tvoji včera použila, vzdorovala mi,“ přiznala mu a všimla si, že se při té poznámce trochu napjal. „Kdybys ji stále používal, trvalo by ještě déle, než by si na mě zvykla. Dává větší smysl, abych používala tuto. A ty to moc dobře víš.“

Draco pevně zavřel oči a zaskřípal zuby. „Nikdy ti to nevymluvím, že ne?“

„Ne.“

„Ty umíš být taková osina v zadku, Grangerová,“ zavrčel, ale podráždění v jeho hlase už pomalu pohasínalo. „Fakt osina.“

Hermiona se pousmála. „Já vím.“

Draca polilo vyčerpání a dosedl na postel, předklonil se a opřel se lokty o kolena. Právě si začínal v duchu sestavovat seznam argumentů, proč má pravdu a jak Grangerovou přesvědčit, ale Hermiona natáhla ruku, začala ho roztržitě hladit po zápěstí a jeho námitky umlkly dřív, než dostal šanci je vyslovit.

„Vím, že se to teď vůbec nehodí,“ zašeptala Hermiona něžně. „Ale ve válce se nehodí nikdy nic.“

Dracovi zaškubalo ve rtech. „Tak mě aspoň nech, ať ti s tou hůlkou pomůžu,“ navrhl neochotně. „Viděl jsem ji, když ji používala, znám její charakter. Snad ti dokážu poradit. Nebo tak něco.“

„To bych moc ráda,“ přijala jeho návrh a nahnula se, aby mu vtiskla polibek do koutku úst. „Děkuju ti, Draco.“