Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 3., část 2. Ne-pochopení
„Vulpecula Lestrangeová, lord Voldemort, lord Voldemort.“
-
Když se Hermiona dozvěděla, že Lestrangeovi měli dceru, byla šokovaná stejně jako teď Harry. Poslala sovu Percymu, aby se ujistila, že jméno na seznamu je správně. Ubezpečil ji, že je.
Vulpecula byla tak podobná Belatrix, až to bylo znepokojující. Ty samé tmavé, přivřené oči, ta stejná bledá pleť. Zdála se být velmi mladá, možná sedmnáctiletá. Na rozdíl od své matky nestrávila dlouhá léta v Azkabanu a byla na ní vidět Belatrixina bývalá krása.
Harry vypadal, jako by dívku toužil proměnit v prach přímo na místě, kde seděla a kde si přehodila své dlouhé černé vlasy, tak velmi podobné vlasům jeho nenáviděné nepřítelkyně, přes opěradlo židle. Zíral na ni, jako by to byla skutečně Belatrix Lestrangeová.
Ale to nebylo možné. Tu zabil v poslední bitvě Neville Longbottom. Nakonec pomstil své rodiče; předtím, než jeho samotného zasáhla smrtící kletba Luciuse Malfoye. Harry truchlil dvojnásobně – kvůli ztrátě přítele, a proto, že nedokázal pomstít svého kmotra.
Hermiona se přinutila vrátit do přítomnosti.
„Draco Abraxas Black Malfoy. Lord Voldemort, lord Voldemort.“
Pobaveně na ni zíral, jako by vycítil její rozpaky. Poté, co se ujistil, že se na něj dívá, trhl hlavou směrem k Vulpecule tak rychle, že se jí to mohlo jen zdát, a zamumlal: „Jaká matka, taková dcera.“ Naprosto ho přehlížela.
On a Lestrangeová byli jediní dva lidé v místnosti, kteří Voldemorta titulovali ‚lord‘, a vůbec nezaváhali, když vyslovovali jeho jméno. Toto neignorovala, namísto toho si informaci pečlivě zapamatovala pro pozdější zvážení.
Když poslední osoba skončila s představováním („Marcus Flint, Vol-Voldemort... Voldemort!“), Hermiona na každý stolek odlevitovala výtisk svého tajemného románu a tiše poděkovala svým dovednostem v duplikačních kouzlech – nehodlala utrácet peníze za nákup čtyřiceti stejných knih od Dostojevského. Většina studentů hleděla na knihu nechápavě, očividně nepoznávali mudlovskou klasiku. Hermiona postřehla, že Vulpecula pohlédla na obálku a nepřítomně se usmála, zdánlivě nepřekvapeně.
Jen jedna osoba si tohoto nového vývoje nevšimla. Malfoy cosi horlivě šeptal Zabinimu, s rysy zkřivenými krutým úšklebkem. Chvíli je sledovala, než prolomila ticho otázkou:
„Můžeš nám říct, Malfoyi, co je tak zajímavé?“
Lenivě k ní zvedl zrak a špičkami dlouhých prstů poklepával po stole. „Jen jsem přemýšlel,“ usekl a zjevně ji pohledem provokoval, „když jsem viděl, jak si to užíváš, kolik ministerských úředníků jsi musela ojet, abys dostala tenhle džob.“
Ticho.
Harryho židle zaškrábala po podlaze, jak vyskočil a okamžitě namířil hůlku na Malfoyovu bílou hlavu. „Ty ubožácký zmetku! Táhni do -“
Hermiona, která se vzpamatovala z šoku, zachytila jeho pohled a zavrtěla hlavou. Ne, Harry. Tohle je zkouška. Dobře to věděla. Harry ztuhl.
Malfoy ji zkoušel.
Jak daleko mohla zajít?
Chladně na něj pohlédla a on jí to klidně vrátil. Za celou dobu té zkoušky se nepohnul, ani když Harry zvedl hůlku.
A Hermiona věděla, co musí udělat.
„Myslíš si, že tu chci být?“ zeptala se tiše, s tvrdým výrazem ve tváři. „Myslíš si, že si užívám být tu s vámi? Je mi líto, že tě zklamu, Malfoyi, ale ministerstvo mě muselo téměř prosit, abych to udělala. Vy všichni,“ širokým gestem zahrnula celou místnost, „jste mi dělali ze života peklo. Jsem tu, protože jsem oddaná své věci. To není volba, ale něco, co musím udělat pro každého, koho jsme ztratili v té zatracené válce.“
Harry se posadil. Všichni na ni ohromeně zírali.
„Teď vypadni.“
Malfoyovi spadla čelist. „Cože?“ řekl, překvapený náporem krutosti v jejím hlasu.
„Slyšel jsi, co jsem řekla. Vypadni, nebo zavolám bystrozory a oni tě k tomu donutí.“
Ve svém životě viděla přemíru nenávisti. Ale nic, co poznala předtím, se nevyrovnalo zlobnému pohledu, který na ni vrhl Malfoy. Nenápadně sáhla do svého hábitu a uchopila hůlku. Jen pro případ.
Ale místo toho, aby ji proklel, vstal. Ruce zaťal v pěsti a tváře mu zrudly. Když ji míjel, zasyčel: „Tohle není konec, mudlovská šmejdko. Svého strážce nemůžeš mít kolem sebe pořád.“ Záštiplně pohlédl na Harryho a vyrazil ven. Hermiona neodpověděla, přestože jí srdce prudce poskočilo v hrudi, když zaslechla, jak se dveře učebny zabouchly s hlasitým, konečným zvukem.
„Merline,“ vydechl kdosi.
Pansy tiše kvílela s očima přilepenýma na dveře.
Hermiona nechala půl minuty doznívat ticho, než se nakonec napřímila a pohlédla na vyděšené tváře v místnosti.
Strach.
Nepotřebovala strach.
„Dobrá. Teď už víte, že o tomto nežertuji,“ pokračovala a její hlas byl předstíraně lehký, jako by právě někoho neodsoudila na rok do Azkabanu. „Vy všichni máte před sebou výtisk Zločinu a trestu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Plán na příštích pět lekcí je vložený za přední stranu obálky. Prosím, nevytahujte ho a dělejte si poznámky k tématu. Předpokládám, že mnoho z vás o Dostojevském neslyšelo. Narodil se v Moskvě, v Rusku roku 1821...“
-
„Ehm... vyučuješ hodinu angličtiny, Hermiono?“ zeptal se Harry, jakmile všichni ostatní, s mumláním, vzdorovitě a ne zrovna málo zmatení opustili místnost.
Rozesmála se. „Samozřejmě, že ne! Tyto hodiny budou prostě trochu jiné, než čekali.“
„Ano, ale... mudlovští klasici? Jak to může souviset...“
„Příští týden to chci spojit. Všichni musí udělat jen jediné, do příště dočíst knihu“ – když zadala úkol, vyvolalo to drobné protesty proti délce románu – „a můžu začít od ní. Chci to všechno nakonec spojit.“
Chvíli mlčel a zdálo se, že se o něčem pře sám se sebou. Nakonec temně pronesl: „Věděla jsi, že Belatrix má dceru?“
Záporně zavrtěla hlavou.
„Ach. Vypadá... vypadá jako ona.“
Ale Hermiona neposlouchala. Nechala ho stát v přední části učebny a přistoupila k poslední zbývající knize, nevinně spočívající na stolku. Zvedla ji a palcem uhlazovala lesklý papír obálky. Sledoval ji.
„Opravdu považuješ vyhození Malfoye za dobré?“ zeptal se tiše.
Nadzvedla jedno rameno v náznaku pokrčení a stále upírala pohled na těžkou knihu ve své ruce. Harry k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. „Zaslouží si to, Hermiono... co o tobě řekl...“
„Právě zkoušel, kde má hranice, Harry. Musela jsem to dokázat. Všichni si mysleli, že nemyslím vážně to... všechno.“
„Pořád si to zaslouží.“
Hermiona se k němu otočila a laskavě ho pohladila po tváři. „Děkuji ti, že jsi tu dneska se mnou byl. Pomohlo mi to. Asi bys měl jít domů za Ginny, ne? Bude si dělat starosti.“
„Dobrá. Ještě se uvidíme, Hermiono,“ zazubil se, znovu ji políbil na tvář a přemístil se. S povzdechem zastrčila knihu pod paži, popadla batoh a otevřela dveře, aby vyšla ven do haly. Věděla, že Malfoy tam stále je a čeká na konfrontaci.
Vyrazila si dech, když do ní narazilo něco velkého a drtilo ji o zeď. Batoh jí sklouzl z ramene a po podlaze se v náhodné změti rozsypaly brky a pergameny. Zalapala po dechu a vzhlédla. Nad ní se tyčila vztekem změněná tvář Draca Malfoye. Zasyčel jí do obličeje:
„Já nepůjdu do Azkabanu, ty vlezlá mrcho.“
Zavřela oči a připravovala si jasné vyjádření. Velmi tvrdě se na ni tiskl a ona si uvědomila, že se jí obtížně dýchá. Snažila se potlačit strach, tlumila ho v hrudi jako zvíře, které se snaží uprchnout, a otevřela ústa, aby promluvila. Přerušil ji.
„Co chceš? Peníze? Moc?“ Vzteklá pauza „Něco jiného?“ zeptal se chladně a vyzývavě zavlnil boky proti ní. Šokovaně vypískla a zaryla nehty do jeho paže tak, že na bledé kůži zanechala malé půlměsíčky. Těžce vydechl a mírně se odtáhl.
„Řekni si svou cenu, Grangerová. Nedovolím, aby mi má hrdost stála v cestě, když mi hrozí, že skončím v Azkabanu.“ Jeho hlas ji děsil. Viděla, že je úplně a naprosto rozlícený, ale jeho hlas byl tak klidný, že by se slepec mohl domnívat, že se jedná o pouhou obchodní dohodu.
Teď byla taky příšerně naštvaná. Hněv zvítězil nad strachem. „Vypadni ode mě, Malfoyi! Jsi ubohá náhražka lidské bytosti!“ Znovu se zhluboka nadechla a z nitra si přivolala sílu pokračovat. „Přišla jsem, abych ti dala tohle.“ Když od ní rozpačitě ucouvl, hodila mu pod nohy výtisk Zločinu a trestu.
„Dávám ti jedinou, poslední šanci. Jedinou. Jestli znovu vybočíš z řady, skutečně tě vyhodím z učebny.“
Jeho výraz se zklidnil, opatrně se změnil v neutrální. „Fajn,“ řekl tvrdě a stáhl rty do nenávistného úšklebku. „Předpokládám, že nemám na výběr.“
„Ano, máš. Vždycky máš na výběr. Jde jen o to, že jedna volba je mnohem příjemnější než ta druhá.“
Už nic neřekl.
„Toto si přečti,“ ukázala na nešťastnou knihu, „do příští hodiny.“
A pak odešla.
-
„Ten, jenž bojuje s monstry, by si měl dát pozor, aby se sám nestal monstrem. A pokud dlouho zíráte do propasti, tak propast zírá zpátky do vás.“
Friedrich Nietzsche