Havran děl: Už víckrát ne
Napsaly GenkaiFan a Frau
Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet
Poděkování za úžasný banner náleží solace
(v orig. Let My Heart Be Still a Moment, překlad Otto František Babler)
Upozornění: V této kapitole bude trochu akce/krve.
Příčná ulice byla dnes nějak živá, i když rodiče a děti se tu budou presovat až koncem měsíce. Dopisy z Bradavic neměly být rozesílány ještě nejméně týden, takže většina lidí si prostě jen užívala, že sem studenti při snaze připravit se na začátek pololetí dosud nevnesli chaos.
Do zástupu dnešních příležitostných zákazníků patřila také tříčlenná rodina. Starší pár s chlapcem, který vypadal na jejich vnuka, mířil do apotéky, aby vyzvedl několik receptů.
„Nevím, proč jsme sem museli jít dneska," zamumlal starší muž. „Není to nejvhodnější doba k nákupům – moc horko a moc lidí."
„Je to nutné, víš, že nemůžeš být bez léků na srdce," zabručela Maggie v odpověď na jeho stěžování. „Příčná není až tak přeplněná, Bene. A Wolf je zrovna dneska na výcviku se svou jednotkou, takže John má volno."
„Navíc, strýčku Bene," ozval se již zmiňovaný mladík, „kdy jsme si spolu naposledy vyrazili na výlet jen my tři? Nemůžeme sem jít s Mionou a jejími rodiči," dodal s povzdechem.
„Pšt," okřikla ho teta Maggie a rozhlédla se. „Nevíme, kdo poslouchá."
„Promiň, teto Maggie."
Právě vycházeli z apotéky, když uslyšeli práskavé zvuky, jak se na Příčnou ulici přemisťovali nějací lidé. Vzduch se naplnil výkřiky hrůzy a bojovými kouzly!
V Johnovi převzaly vládu instinkty vypěstované při trénincích s Wolfem a spolu s Benem začal tlačit několik lidí včetně Maggie do nejbližší boční uličky. ´Najdi bezpečnou pozici pro civilisty – a drž ji!´ zněl mu v hlavě Wolfův hlas.
Kývl na Bena a společně zaujali pozice, aby bránili vzniklé útočiště a osoby za svými zády. Poté vytáhl vojenský nůž, Ben pistoli a Maggie hůlku.
„Co se děje?" ptala se mladá matka s vyděšeným batoletem v náručí.
John vykoukl ven a odfrkl si. „Smrtijedi. Podle mě trochu brzy. Dopisy odejdou až příští týden."
„Možná cvičný útok?" nadhodil Ben, ve tváři celý šedý. Nedávno mu diagnostikovali problémy se srdcem – ale ne tak velké, aby musel odejít z Toweru, pokud se o sebe bude starat a brát léky. Ani by odejít nemohl, John byl stále chráněncem Koruny a potřeboval towerské ochrany.
John se podíval na strýce a pak na tetu. Na ulici sice byla položena protipřemisťovací bariéra, ale nedetekoval žádnou proti přenášedlu. Věděl, že jeho strýc neodejde, pokud budou civilisté v nebezpečí – povinnost a čest mu to nedovolí. A zrovna tak si byl dobře vědom, že v takové situaci by Maggie Bena také nikdy neopustila.
„Vypadá to, že Paní měla pravdu. Je čas," zamumlal John a vytáhl malé přenášedlo do zabezpečeného střeženého domu. Podal ho mladé matce. „Tady, vezměte si to. Dostane vás a vaše miminko do bezpečí. Až tam dorazíte, řekněte jim, co se stalo. Řekněte ´Nastal čas. Ptáče vylétá z hnízda.´ Zapamatujete si to?"
Mladá maminka přikývla a větu zopakovala. „Nerozumím... ale děkuju ti." Vzápětí spolu s dítětem zmizela, jak John aktivoval přenášedlo.
Ben kývl: „Má pravdu, milá Maggie. Věděli jsme, že ten den přijde." Na to se krátce objali.
John si povzdechl. Na toto trénoval od svých šesti let. Stále se zdálo, že není připraven, ale... Osud na nikoho nečeká.
Proud myšlenek mu přetrhl šílený ženský chechtot, který se nesl ulicí. Říkalo se, že takhle se směje jen jediná osoba z Raddleových nejbližších přisluhovačů – Bellatrix Lestrangeová. A taky že ano.
„Hele, co tu máme," zvolala, jakmile vyslídila Johna a Bena v ústí boční uličky. Mladík v duchu zaklel. Věděl, že Bena nesmí zasáhnout crucio, což bylo podle všech informací, které se k němu dostaly, oblíbené kouzlo téhle šílené čarodějky.
John opatrně změnil svoje postavení na bojové; ještě nechtěl odhalit, že používá hůl, a tak ji nechal ukrytou. Kývnutí sdělilo Maggie, aby chránila Bena proti kletbám.
Ben druhou ruku tiše odjistil pistoli. V kouzelnickém světě byly střelné zbraně víceméně zakázané, být s nějakou přistižen znamenalo zapeklitou pozici, kterýžto postoj jak Wolf, tak Ben zesměšňovali. Kouzelníci byli sto let za opicemi! Zbraně, o kterých měli kouzelníci povědomost, pocházeli z druhé světové války. Od té doby se mnohé zlepšilo, jak co se týče přesnosti a velikosti, o účinku nemluvě. Například střely v Benově zbrani byly napuštěny speciálním roztokem. Rozpustí se pár minut po nárazu, takže po nich nezůstane žádná stopa, kterou by mohl někdo objevit, ať už čaroděj nebo mudla.
John nepotřeboval pistoli, měl k dispozici jiný arzenál. Navíc neměl ještě rok dovoleno používat střelnou zbraň (což samozřejmě nezabránilo Wolfovi, aby ho neučil je používat). Už od osmi let se učil ovládat paintbalové pistole a cvičné nože a ty pravé od minulého roku.
Bellatrix Lestrangeová byla připravená a dychtivá poslat nějakou zmučenou duši do záhrobí. Dva cíle stojící v ústí boční uličky zachytily její výraz, když ji do ramene nečekaně zasáhl velký těžký nůž a přetrhl její chechtot! Na moment překvapeně strnula a hleděla na mohutné ostří. Pak natáhla ruku, vytrhla si ho z ramene, ale vzápětí ztratila rovnováhu a v šoku padla tváří k zemi.
John vykročil z ústraní na hlavní třídu. Musel je dostat pryč od Bena a Maggie! Při chůzi se sklonil, sebral z Bellatrixiných zakrvácených rukou svůj nůž a stále přikrčený se rozběhl, přeskočil její tělo a vyhnul se kouzlu, které k němu mířilo. Štít, který vyčarovala Maggie, zadržel další kouzlo u vstupu do jejich skrýše.
„Hej! Mrcho! Mě nechytíš!" posmíval se John Bellatrixinu bezmocnému vzteklému jekotu.
„Na něj!"
„A co tihle?" zeptal se jeden ze Smrtijedů a ukázal na Bena a Maggie.
Z postranní uličky zaznělo tlumené ´puf´ a maskovaná postava se zhroutila k zemi s malou krvácející rankou v hrudi.
„Zabijte je!" zavřeštěla Bella, když padl další Smrtijed.
„No vážně, Lestrangeová, potřebuješ lepší pomocníky," ušklíbl se John vlevo od ní.
„Zabiju tě sama!" zuřila zběsile. „Avada..." zaječela a namířila hůlku levou rukou.
Ozval se další práskavý zvuk, cosi jí roztrhlo ruku a hůlku rozlomilo na dva kusy. Když se se zuřivým výkřikem vzteku přemístila, na dlažebních kostkách po ní zůstala krvavá stopa.
„Bene!" zvolala Maggie a přitáhla Johnovu pozornost zpět k jeho opatrovníkům. Ben se opíral o cihlovou zeď a držel se za hrudník. Pistole mu vyklouzla z ruky.
„Dostaň ho odtud!" nařídil John.
Maggie přikývla, sáhla po přenášedlu a vzala je oba do bezpečí.
„Johne!" ozval se dobře známý zpanikařený hlas. Z chaosu bitvy se vynořila Hermiona a klopýtala k němu.
John ucítil, jak se mu zastavilo srdce. Co tady sakra dneska dělá ONA? A šokovaně hleděl na dívku, která uhýbala dalším kouzlům.
Vyrazil vpřed, cestou sebral Benovu pistoli, přikrčil se a překulil blíž k Hermioně. „Dolů!" křikl, když mu nad hlavou proletělo kouzlo vyslané zbylým Smrtijedem.
Wolfův trénink se vyplatil, protože padla k zemi jako kámen. Sice se chvěla, ale překulila se zbylých pár stop k Johnovi, kde s připravenou hůlkou zůstala roztřeseně ležet. Jedna věc byla trénovat s nejlepším kamarádem; použít natrénované dovednosti ale bylo něco jiného. Ucítila, jak kolem ní obtočil ruku a vzápětí jak je přenášedlo táhne pryč.
***
Sirius Black právě skončil s dvojicí Smrtijedů, se kterými bojoval. Nevyslal žádnou ránu, ale ti dva teď leželi na ulici a silně krváceli. Když se ujistil, že hned tak nevstanou, rychle se rozhlédl po okolí.
Povšiml si povědomě vyhlížejícího, asi patnáctiletého chlapce, který bojoval s Bellou – a držel se! Jakási dívka vykřikla chlapcovo jméno a rozběhla se k němu. Když se skrčila a překulila se k němu, popadl ji a přenášedlem je oba dostal pryč.
„J... Jamesi?" vykoktal Sirius v šoku.
***
Zatímco John procházel spolu s Hermionou chodbami Svatého Munga, snažil se utřídit si myšlenky. Ačkoliv byl spatřen, nebyl poznán, ale to nepotrvá dlouho.
Seděli před Benovým pokojem, kde se právě činili lékouzelníci. Maggie byla uvnitř a odmítala manžela opustit.
Jediná věc, která Johnovi bránila se zhroutit, byly Hermioniny ruce – jedna mu svírala zápěstí jako ve svěráku a druhá ho pevně objímala kolem ramen. I on si uvědomil, že jedna věc je hrát si na válku a něco jiného ji skutečně prožívat. Držel se dívky jako o život a jejich chvění pomalu ustávalo.
John věděl, že Hermiona hoří zvědavostí; byl vděčný, že se zatím nezačala vyptávat. Naklonil se k ní a tiše zašeptal: „Slibuju, že ti potom povím všechno, co můžu. Jen nejdřív potřebuju vědět, jak je na tom strýček Ben. Prosím, nezlob se na mě, prosím..." Bolest v jeho hlase jí rozdírala srdce.
Nepodívala se na něj, jen mu stiskla ruku. „Budu tě takhle držet."
Několik hodin poté se John a Hermiona objevili před Towerem. Při pohledu na zeď se John zeptal: „Potřebuješ zavolat svým rodičům?"
Hermiona zrudla a přikývla. „Měli ordinační hodiny a já jsem se rozhodla zaskočit na Příčnou. Neměli tušení, kam jsem šla. Řekl jsi, že jdeš ´ven se svými opatrovníky´, a tak jsem si myslela, že kdybych tam zašla teď, mohli bychom pak strávit víc času spolu." Při posledních slovech se jí zadrhl hlas. „Nikdy by mě nenapadlo..."
John přikývl: „Jelikož byl Wolf u své jednotky, vypadalo to jako perfektní možnost udělat si nákupní výlet na Příčnou." Podíval se na ni koutkem oka. Dělalo mu starosti, že se na něj odmítala podívat.
Do komplexu Toweru vešli kasárenskou branou, kde už na ně čekal mistr havranů a pár dalších strážných.
„Ben je v naprostém pořádku," honem je ujistil John. Zpráva od mladé maminky k nim dorazila a roznesla se spolu s dovětkem, že Ben skončil u Svatého Munga. „Slabý infarkt. Léčitelé od Munga ho téměř odmítli přijmout, protože je moták," vyplivl John znechuceně. „Naštěstí teta Maggie zvládla sehnat lékouzelníka Vejvodu, aby přišel. Chce, aby tam Bena nechali aspoň čtyřicet osm hodin. Lektvary napravují škodu, jen zabírají trochu pomaleji, protože nemá tolik magie, která by jim napomáhala."
„Jsi šikula. Podrobnosti byly trochu povrchní, ale slyšeli jsme, že na Příčné došlo k útoku?" zeptal se mistr havranů.
John přikývl: „Vypadalo to jako cvičný nájezd. Útok vedla Lestrangeová, která se tam přemístila s několika lidmi, kteří vypadali na nové rekruty. S Benem jsme sejmuli ji a pár Smrtijedů."
„Bystrozoři dorazili pozdě, jako obvykle. Hermionu jsem uviděl těsně před svým odchodem a ona se mě teď odmítá pustit," mrkl na dívku a stiskl jí ruku.
„Chápu," kývl mistr havranů. „Slečno Grangerová, můžete tu zůstat přes noc, jestli vám to rodiče dovolí."
„Děkuji, pane," hlesla Hermiona unaveně. „John mi slíbil pár odpovědí."
„To si umím představit. Prosím, slečno, mějte na paměti, že jednal podle rozkazů, nemluvě o Královském výnosu."
„Ano, pane. Povězte mi, prosím," zaprosila tiše, „vědí mí rodiče o Johnovi?"
„Ano, slečno Grangerová, vědí. Ale i oni složili slib mlčení."
Hermiona přikývla na souhlas.
***
Snášela se noc a John vedl Hermionu na towerský trávník. Strávili pár hodin s mistrem havranů a jeho ženou, která slíbila poslat jim do bytu jídlo, aby John nemusel vařit.
„No, Hermiono, už jsi byla trpělivá dost dlouho," nadhodil John, jakmile vyšli ven.
„Proč jsi mi neřekl, že jsi kouzelník? Proč jsi mi nevěřil?" Hlas jí lámala bolest.
Povzdechl si a nasměroval je k jejich oblíbené lavičce. „Hermiono, nemůžu ti říct všechno, dokud nemám svolení, ale když jsem přišel sem, bylo mi teprve pět. Byl jsem vážně zraněný, téměř mrtvý. Skrýval jsem se tu, až jednoho dne přišlo na návštěvu Její Veličenstvo. Překvapil jsem všechny, zejména ochranku, která ji střežila. Neznal jsem své skutečné jméno, dokud mi ho nesdělila královna." Odmlčel se a dal dívce prostor vstřebat informace. „Narodil jsem se jako Harry James Potter."
Hermiona zalapala po dechu: „Ale... ale..." Šok byl na její tváři jasně čitelný.
„Nemohli jsme ti to říct, Hermiono. V sázce bylo příliš mnoho. Když jsi dostala dopis z Bradavic, a my jsme věděli, že ho dostaneš, byla dost velká šance, že moje tajemství bude objeveno dřív, než nastane vhodný čas. Pokud se ředitel Brumbál domnívá, že by lidé mohli mít informace, které on chce, používá na ně nitrozpyt," chrlil ze sebe John ve snaze o vysvětlení. „Hledal by v hlavách studentů, zejména tehdejších prváků, jakékoliv informace o mě. Kdyby viděl v tvých vzpomínkách mou tvář, poznal by, kdo jsem. Prostě jsme to nemohli dopustit."
Poté jí povykládal všechno, co se stalo předtím, než se skamarádili. Vysvětlil jí, jak byli noví dospělí v jeho životě zděšeni tím, že ho Brumbál doslova pohodil u dveří a zároveň tvrdil, že ho chrání. Hermiona naslouchala a kladla otázky, které John očekával. Když konečně ztichla, chvíli jen tak seděli ztracení ve svých myšlenkách. Pak si John dodal odvahy a znovu promluvil.
„Prosím, nezlob se na mě, Hermiono. Tolik toho bylo v sázce a šlo o tvou ochranu stejně jako o moji." V těch slovech zaznívala zoufalá prosba.
„Ach, Johne, to ne..." zavzlykala a sevřela ho v divokém objetí. „Jen mě bolí, že jsi mi to nemohl říct." Její hlas byl naproti tomu nasáklý slzami.
Mladík se smutně usmál: „Ujistili mě, že ti to budu moct toto léto povědět. Otázkou jen bylo kdy."
Několik minut seděli v tichu, objímali se a pak John sevření paží jemně uvolnil. Pomalu vstal, rozhlédl se a s úsměvem podal Hermioně ruku. „Pojď. Musíš se s někým setkat. Ona ti odpoví na některé otázky."
Zrovna vycházel měsíc v úplňku. John obešel obvyklý kruh, poklekl u popravčího kamene a položil do měsíčního světla svou zakrvácenou dýku a Benovu pistoli. Dolů slétl velký černý havran a usedl mu na rameno.
Hermiona zalapala po dechu a znervózněla, když viděla, jak jeden z towerských havranů pečlivě uhlazuje Johnovy vlasy.
„Hermiono, rád bych ti představil Thora. Pomáhal mě vychovávat," řekl John, zatímco nabídl havranovi kousek klobásky, kterou si schoval od večeře. „Vím, že tě ohledně přibližování k havranům varovali, protože jsou divocí a velmi nebezpeční. Já jsem výjimka. Nepotřebuji žádné ochranné pomůcky, které používají strážní."
Zatímco Thor ochutnával svůj pamlsek, mladík vstal, ukročil z měsíčního světla ozařujícího krvavé obětiny a začal monotónně prozpěvovat ve starověké gaelštině.
Hermioně vykuleně sledovala, jak se v půlkruhu kolem nich pomalu formují stříbřité tvary. Rozeznala v nich mnoho bezhlavých nehmotných těl oblečených do šatů z různých období. Nicméně nedívaly se na ni.
Když svou pozornost obrátila zpět k Johnovi, uviděla, že měsíční svit se začíná chvět a spojoval do ženy éterické krásy.
„Co tě dnes večer vedlo k tomu, abys mě přivolal, Hadriane z rodu Havranů?" otázala se Paní klidně.
John poklekl před svou patronkou a bohyní. „Má Paní, přinesl jsem ti krev jednoho z mých nepřátel – ještě je na čepeli – a použitou moderní zbraň mého pozemského opatrovníka Bena McIntyrea. Obě zbraně dnes zažily bitvu. Můj opatrovník se snažil osvědčit v boji, ale selhalo mu srdce. Prosím, Paní, nechci ho ztratit..." Johnova slova končila tichou prosbou.
Bohyně se divoce zasmála, čímž způsobila, že Thor roztáhl křídla a triumfálně zakrákal. Duchové se připojili k jejímu projevu nadšení.
„Věz, že jsem velmi potěšena tvými dary, můj válečníku. Vstaň, dítě z rodu Havranů, a nestrachuj se o svého smrtelného opatrovníka, ještě nenastal jeho čas," nesl se nocí hlas Bohyně prodchnutý pýchou. Poté obrátila svůj bezedný zrak k Hermioně: „A prosím, pověz mi, kdo to zde stojí v blízkosti našeho kruhu?"
John pokynul třesoucí Hermioně, ať přistoupí blíž. „Má paní, toto je Hermiona Grangerová, kterou mám ze všech přátel na tomto světě nejraději. Děkuji, že jste ji přivedla do mého života. Hermiono, prosím..."
Dívka nervózně vkročila do kruhu a hluboce se uklonila. „Paní..." zvládla zašeptat.
John se usmál a Thor zakrákal. „Toto je má Paní, která na mě dohlíží od doby, co jsem se narodil. Toto je bohyně Morrigan."
Bohyně se na bledou, chvějící se dívku usmála. „Malá vydro, vidím, že nosíš můj dar. Měj ho vždy u sebe. Musíš se toho hodně naučit a na učení je málo času."
Na to se zahleděla někam mezi Johna a Hermionu. „Dobře se k sobě hodíte. Dítě z rodu Havranů, teď jí musíš povědět vše, co zvládne. Budeš ji potřebovat v těžkých časech, které nastanou. Ona je tvou kotvou, tvým hlasem rozumu. Dobře jsem vybrala, když jsem ji přivedla do tvého života." Z hlasu Bohyně sálala spokojenost. „Vydra a havran – dva protějšky a zároveň dvě strany téže mince. Sbohem, vbrzku se zase setkáme."
Roztřesená Hermiona zrudla a John jí pro uklidnění znovu stiskl ruku. Zatímco se Bohyně rozplývala v měsíčním světle, mohli ve větru slyšet doznívat zvonění jejího smíchu.